Reflexívnost sloves z hlediska automatické analýzy češtiny

Květa Králíková

[Articles]

(pdf)

Рефлексивность глаголов с точки зрения автоматического анализа чешского языка / La réflexivité des verbes du point de vue de l’analyse automatique du tchèque

Problematika zvratných sloves[1] je v češtině velmi složitá. Nechceme ji tu proto probírat v plné šíři, ale omezíme se na problémy vzniklé při zpracovávání těchto otázek pro potřeby automatické analýzy technických textů (tedy při postupu od formy k funkci). Máme na mysli využití postupů rozboru jazyka při takových aplikacích, jako je strojový překlad, ale také pro automatizaci informačních vyhledávacích systémů, zejména faktografických. Z hlediska těchto potřeb šlo především o formulaci explicitních pravidel, které však muselo nutně předcházet řešení teoretických otázek v lingvistické literatuře dosud ne plně ujasněných, a to, (1) kdy je možné výskyt slovesa a zvratného zájmena (V + se) pokládat za dvě syntaktické jednotky (sloveso a jeho objekt) a kdy za jednotku jednu, (2) které tvary se zvratným zájmenem je možno pokládat za pasívní a které za aktivní, a (3) zejména, na základě čeho je možné stanovit přesnější hranice mezi různými homonymními formami.

Literatura věnovaná uvedeným teoretickým problémům je dosti bohatá, ale operativní kritéria nutná pro automatické zpracování neobsahuje.

Uvedeme nejdříve přehled nejdůležitějších typů zvratných sloves (tab. 1),[2] pokusíme se je postupně stručně zhodnotit a najít explicitně formulovatelná kritéria potřebná pro automatické zpracování této problematiky.

Bohemistická literatura věnuje na rozdíl od ostatních typů uvedených v tabulce poměrně malou pozornost objektové funkci se; uvádějí se jen ojedinělé příklady a ve většině případech se o této funkci zvratného se pochybuje. Např. Kopečný shodně s původním pojetím, které formuloval už Havránek (1928, s. 120), pokládá zvratné se za skutečný objekt jen u několika sloves typu viděl se v zrcadle, udělal se samostatným. Vlastní reflexíva jako mýt se sem tedy neřadí.[3] Šmilauerovo pojetí, z něhož vycházíme, je širší, jak je vidět z tab. 1; i on však upozorňuje na to, že jde o objekt oslabený. Pro rozhodování, co pokládat za objekt, řídí se kritériem, že v důrazném postavení užijeme delšího tvaru zvratného zájmena, např. Sebe umyla, děti nechala špinavé. Sobě místenku koupil, na ostatní nepamatoval. Podrobněji shrnuje a hodnotí dosavadní přístup k tomuto problému Oravec (1977). Zkoumá větší množství sloves a snaží se ukázat, že zvratné se je třeba za skutečný objekt pokládat, a to šířeji, než se dosud činilo.

Z hlediska analýzy odborných, zejména technických textů se jeví problém objektového se, jak je patrno z tab. 1, jako víceméně okrajový. To je dáno skutečností, že u tohoto typu můžeme z velké části předpokládat životného původce děje, což je pro tento druh textu netypické. Jiná je situace u reflexív recipročních. Na rozdíl od typu předchozího tu nejde jen o děje typické pro substantiva životná, najdeme příklady, jako je Šmilauerův Kázeň a řád se předpokládají nebo … díry i volné elektrony se navzájem přitahují …, i když ani jejich frekvence není vysoká. S ohledem

 

[292]se + V						se		si
si
				vlastní	mýt se		koupil si místenku
				reflexíva		—		—
2	se (si)
větné	je objektem
členy				reciproční	milovali se		psávali si
						+		—
				dativ
				přivlastňovací		∅	držet si klobouk
								—
				význam gram.:	obilí se mlátí			∅
				pasívum		+
1	se (si)
větný	mění určitým
člen	způsobem
	význam
	slovesa			význam	větev se zlomila,		zlomit si ruku,
	nezvratného			lexikální:	vrátit se, učit se,		sednout si, lehnout si,
				odvozený	nosit se s něčím,		pospat si, hrát si
				význam	přepracovat se
						+		—
				samostatná	ta kniha se dobře čte
				významová	zde se krásně tančí			∅
				kategorie	chce se mi spát
						—
	se (si)			reflexíva	smát se		stěžovat si
	je pouhou			tantum		+		+
	částicí
Vysvětlivky:		∅	tvar se si (se) nemá obdoby
		+	doloženo v textech z oboru elektroniky
		—	nedoloženo

Tab. 1

 

na tyto případy bude nutné při automatické analýze s objektovým se (ve shodě se Šmilauerovým pojetím, Havránek pokládá tento typ za kategorii významovou) počítat. Dativ prospěchový uvádíme jen pro úplnost přehledu. Předmětová platnost se tu i podle Šmilauera stává nezřetelnou.

Závažnější a zejména problematičtější je otázka zvratného pasíva, a to především ze dvou důvodů: Prvním je problém, jak široce chápat tuto kategorii; to souvisí se složitou problematikou slovesného rodu jako celku a bylo popsáno již v jiné [293]stati.[4] Druhým důvodem je značná homonymie zvratného pasíva s tzv. reflexívy odvozenými. Ta se u různých autorů třídí různě podrobně. Nás však zajímá nejvíce typ, který vznikl oslabením vlastního významu reflexívního a slouží k označení bezděčné činnosti, např. Dítě spadlo do řeky a utopilo se. (Může tu dojít ke konkurenci s významem vlastně reflexívním, např. úmyslně se utopit.[5])

Obdobná odvozená reflexíva se vyskytují i v konstrukcích s podmětem neživotným, kde se už stěží může mluvit o totožnosti subjektu a objektu. Jde tedy o slovesa, která se pak běžně používají pro označení nějaké samovolné či mimovolné činnosti. Vztah tohoto typu k předchozímu typu pasívnímu je velmi úzký (tento neživotný subjekt je přece jen ve skutečnosti patientem děje), jak je vidět z příkladů F. Kopečného jako studna se plní vodou, proti pasívnímu sudy se plní pivem tak, že …; srov. i obdobné příklady z odborného textu: Průběh nespojité charakteristiky se mění skokem proti Výstupní proud zesilovače se může měnit tak, že se mění jeho okolní teplota. Ale i Kopečný zdůrazňuje, že u bezděčných sloves o pasívum nejde a že významový poměr mezi šířit a šířit se je možno chápat jen jako poměr jevového slovesa k jeho kauzativu.

Ostatní podtypy nejsou z hlediska výskytu v odborných textech tak zajímavé, neboť rozhodující je to, že tu jde jednoznačně o jeden větný člen, z hlediska slovesného rodu aktivní. Zahrnujeme je proto do jedné skupiny.[6]

O pasívní vyjádření nejde ani u reflexív s významem hodnocení snadnosti nebo nesnadnosti, příjemnosti či nepříjemnosti, s níž se činnost provádí, např. tato kniha se dobře čte a neos. zde se krásně tančí, i když jde o typ k pojetí pasívnímu se přiklánějící.[7] Tomuto typu stojí blízko spojení jako chce se mi spát, kde reflexívní forma označuje mimovolnost děje (viz Dokulil, 1941). Podobně ani V. Šmilauer nepokládá tyto konstrukce za pasívní, s odůvodněním, že je nelze převést na jim odpovídající konstrukce aktivní, zatímco jde se domů lze převést na jdeme domů zcela běžně.

Reflexíva tantum, kde zvratné se je pouhou, ale nutnou částicí, ani z hlediska této problematiky nejsou problémem.[8]

Připomeňme, že při automatické analýze textu je nutno vycházet z toho, že je třeba identifikovat každý slovní tvar zvlášť ve slovníku (uloženém do paměti počítače). To znamená, že každé sloveso (i reflexívum tantum) bude ve slovníku uvedeno bez zvratné částice, její obligatorní nebo fakultativní výskyt bude označen pomocí indexů. Jde však o to, stanovit, kolik a jaké indexy bude třeba rozlišovat. Není nutné věnovat zvláštní pozornost slovesům doprovázeným zvratnou částicí si. Z teoretického hlediska je lze chápat někdy jako reflexíva tantum (všimnout si, vyžádat si), jindy vystupuje si jako nepřímý objekt (koupil si místenku). Hranice objektového a volného si je však velmi nejasná, užití objektového si je typické zejména pro projevy hovorové a je podmíněno stylisticky, jak ukazují příklady doložené z textů [294]z oboru elektroniky. Při naší analýze vycházíme z toho, že si neobměňuje význam základních sloves, uvedených v našem slovníku, a tedy není nutné s ním pracovat.

Soustředíme se proto na řešení komplikované problematiky zvratných sloves s akuzativní podobou zvratného se. Pouhými indexy ve slovníku lze vyřešit případy reflexív tantum a sloves, která při výskytu spolu s reflexívním se nepřipouštějí jiné chápání než pasívní, např. eliminovat, ladit, popisovat, předpokládat aj. V ostatních případech jde již o homonymii, kterou navrhujeme řešit následujícím způsobem:

1. Možná homonymie PAS / OBJEKT VLASTNÍ, např. posuzovat: Jejich práce se posuzuje několikrát do roka. (PAS) XY se posuzuje velmi přísně. (PAS ve významu ‚je posuzován‘, OBJ VLASTNÍ při významu ‚sám sebe‘). Tato homonymie se podstatně omezí na základě pravidla o životnosti subjektu (u neživotných s výjimkou jmen institucí, kolektivů ap. objekt vlastní nepřichází v úvahu, ale není to kritérium dostačující, neboť u životných subjektů homonymie zůstává). Sloves tohoto typu je však velmi málo, např. kritizovat, nakreslit, pozorovat, udat. V technických textech nemusíme navíc počítat s výskytem vlastního objektu, při jejich analýze splyne tato skupina s jednoznačným typem předchozím, kde o homonymii není třeba uvažovat.

2. Možná homonymie PAS / OBJEKT RECIPROČNÍ, např. neutralizovat: Někteří nositelé proudu se při vyšších kmitočtech navzájem neutralizují. U sloves, která budou mít index odpovídající tomuto typu homonymie, navrhujeme pro automatickou analýzu technických textů řešit tuto homonymii ve prospěch pasíva, a jen tam, kde se najde ve větě adverbium navzájem, opravit vstupní údaj na dvě syntaktické jednotky (sloveso rodu aktivního a objekt vzájemnosti). Pro syntaktickou analýzu to znamená, že je třeba zavést novou tektogramatickou jednotku — objekt vzájemnosti, nebo tuto konstrukci rozvést na souřadné spojení.

Z hlediska teoretického zpracování, kde je třeba počítat i s recipročním objektem při původci životném, je situace podstatně složitější, neboť objekt vzájemnosti nebývá explicitně vyjádřen. Pro úplné teoretické řešení těchto případů by bylo nutno zjišťovat charakter subjektu (plurálovost by naznačovala, že půjde spíš o reciprocitu, Jan a Marie se milovali). Pravděpodobnost výskytu tohoto typu homonymie je však velmi malá, neboť možnost vyjádřit tento typ objektu je značně omezena sémantikou sloves.

3. Možná homonymie PAS / OBJEKT VLASTNÍ / OBJEKT RECIPROČNÍ je např. u slovesa vidět: Něco takového se vidí zřídka. Viděl se v zrcadle. Viděli se v divadle. Viděl se s ní v divadle. I zde jde spíš o hledisko teoretické. Nabízí se tu následující řešení: Je-li subjekt neživotný, jde o pasívum, je-li životný, jde v zásadě o homonymii objektů (vlastního a recipročního), kterou by bylo možno řešit na základě charakteru subjektu a přítomnosti instrumentálu se s.

4. Možná homonymie PAS / ODVOZENÝ VÝZNAM, např. Napětí se zmenší a přenese se na mřížku, je nejčastějším a z praktického hlediska i nejzávažnějším typem homonymie. Homonymní je pasívní forma slovesa nezvratného s reflexívním slovesem odvozeným. V odborných technických textech je nejčastěji doložen výskyt sloves, u kterých jsou si oba významy natolik blízké, že souvýskyt slovesa a zvratného zájmena v jedné klauzi je homonymní nejen z hlediska automatického zpracování. Především jde o skupinu sloves, jako je snížit, zmenšit, zkrátit, zeslabit, zvětšit, zesílit apod., kdy nereflexívní sloveso má význam ‚učinit něco nějakým‘ a reflexívum od něho odvozené ‚stát se nějakým‘. Tyto případy mají vztah ke kauzativnosti a k tomu, zda subjekt splývá s „kauzátorem“ nebo nikoli (Comrie, 1976, s. 479 až 488 a Sil’nickij, 1974, s. 54—72). Uvedeme ještě některé typické příklady této homonymie z textů elektronických: Jakmile se vstupní signál zvětší, začnou se u tranzistoru projevovat obě hlavní vlastnosti elektronek. Trioda se otvírá. Mřížka elektronky [295]E₂ se spojí přes upravovač fáze s výstupem zesilovače. Vytvoří se signál s malou amplitudou.

Je zřejmé, že základní situace je taková, že životný (všeobecný) původce uvede nějaký přístroj či proces do chodu a tím způsobí celou řadu procesů dalších. Cosi se otvírá, zavírá, zvětší, zmenší, zesílí, zeslabí atd. Rozhodnout otázku, zda máme v tom kterém kontextu pokládat tyto případy za pasívní, či zda jde o označení jistých bezděčných jevů, je velmi obtížné; ještě obtížnější je najít obecná kritéria pro řešení uvedené homonymie.

Zachycení všech typů možné homonymie a její automatické řešení by bylo velmi neefektivní, značná část pravidel by řešila omezený počet sloves, v mnoha případech dokonce jen jednotlivá konkrétní slovesa, jak ukazuje tab. 2:

 

A	Je v jedné klauzi doložen		Je toto sloveso rozvito
	výskyt slovesa hledat a	ano	doplněním ve formě		ano
	zároveň zvratného se	→	předložky s + instrumentál?		→	Z
			↓	ne
			R
B	Je v jedné klauzi doložen	ano	Je subjektem substantivum		ano
	výskyt slovesa odebrat,	→	životné?		→	Z
	odebírat, připojit a zároveň
	zvratné se?		↓	ne
			R

Vysvětlivky: Výstup Z znamená: sloveso tvoří se zvratným se jednu syntaktickou jednotku aktivní.

Výstup R znamená: sloveso tvoří se zvratným se jednu syntaktickou jednotku pasívní.

Tab. 2

 

V některých případech by se pomocí pravidel počet homonymních případů jen snížil, ne však vyřešil. Příklad tohoto typu viz v tab. 3:

 

Je v jedné klauzi doložen výskyt	ano	Je toto sloveso rozvito		ano
slovesa dostat a zároveň	→	určením místa kam?		→	Z
zvratného se?		↓	ne
		Je toto sloveso rozvito		ano
		určením vlastního způsobu?		→	R
		↓	ne
		Z/R

Vysvětlivky: Výstup Z znamená: sloveso tvoří se zvratným se jednu syntaktickou jednotku aktivní.

Výstup R znamená: sloveso tvoří se zvratným se jednu syntaktickou jednotku pasívní.

Tab. 3

 

Takové řešení je dosti složité, zdlouhavé a náročné, neboť vyžaduje při každém rozšiřování slovníku i úpravu pravidel. Navíc najdeme jen málo sloves, u kterých se možná homonymie dá konkrétními pravidly vyřešit či omezit, u většiny by bylo i tak nutno počítat s výstupem dvojím, tj. s výstupem homonymním.

Tato homonymie není ovšem problémem typickým jen pro češtinu, ale i pro ostatní slovanské jazyky (a nejen pro ně), a proto je daný problém často předmětem [296]zájmu lingvistů. Např. ve sborníku Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika (1961, 1969) jsou mu právě s ohledem na praktické aplikace věnovány dvě stati. Zajímavé výsledky S. E. Nikitinové (1961) nejsou přímo aplikovatelné na syntaktickou analýzu češtiny, neboť autorka buduje právě na tom, v čem se ruština od češtiny liší; řeší totiž tento typ homonymie pomocí zkoumání charakteru substantiva v bezpředložkovém instrumentálu. Takový instrumentál, který lze pokládat za původce, naznačuje, že zvratný tvar lze pokládat za pasívní, jinak půjde o tvar aktivní. V češtině, jak známo, se však původce u zvratného pasíva nevyjadřuje.

Šíře pojal tuto problematiku Korolev (1969) a navrhuje velmi detailní syntaktická, sémantická a kontextová kritéria pro zjištění toho, kdy jde o pasívum. Jde o příznaky jako příslovečné určení účelu, nástroje, dále o slova s významem záměrnosti (úmyslnosti) děje, jako úmyslně, speciálně, uvědoměle, schválně, záměrně, slova s významem dříve plánovaného děje jako předběžně, předem, napřed, zavčas, dále slova charakterizující provádění děje, např. opatrně, pečlivě, rozumně, důkladně, svědomitě. Uvažuje se tu i o kontextu nadvětném jako prostředku řešení této homonymie. Vedle toho pak autor uvádí kritéria svědčící ve prospěch aktivnosti (činnosti samovolné), např. sám, samostatně, sám o sobě, svým tempem.

Ukázalo se, že algoritmizovat Korolevova měřítka by nebylo efektivní, neboť jde o podmínky poměrně složité a řešící jen velmi málo případů ze zpracovávaných textů. Lze je spíš chápat jako částečné zachycení aparátu užívaného příjemcem textu při řešení této homonymie. Při pokusu aplikovat tato pravidla na náš materiál se nepodařilo najít ani jednu větu, ve které by použití Korolevových kritérií vedlo k vyřešení homonymie ve prospěch aktiva, blízko mělo pouze několik případů typu … obvod se vrací ke svým klidovým podmínkám, při náhlé prudké změně … se také velmi prudce změní …, izolant se vlastně vnitřně mění v polovodič. Proložená slova lze patrně pokládat za příznaky samovolné činnosti.

Ze šesti kontextových příznaků, které podle autora svědčí ve prospěch pasíva, se v našem materiálu častěji vyskytl pouze jediný, a to příslovečné určení nástroje (v širším chápání nástrojovosti), ojediněle se vyskytlo určení účelu. Oba tyto příznaky jsou spolehlivějším kritériem jen tam, kde jde o subjekt neživotný, např. Proud báze se zesiluje tranzistorem, nikoli však XY se vyjadřuje nejraději hudbou; Období opravy vozovky se zkrátilo, aby cestující cestovali pohodlně, nikoli však Žák se vrátil, aby zavřel okno; pro technické texty je tedy toto kritérium dostačující.

Domníváme se, že počet homonymních případů lze pro technické aplikace částečně snížit tím, že u některých sloves na základě frekvence a svého povědomí přiřadíme index právě s ohledem na to, v jakém významu je lze v technických textech očekávat, např. u slov ovládat se a přepínat se nemusíme počítat s výskytem aktivní lexikální jednotky ve významu ‚opanovat se‘ a ‚příliš se namáhat‘.

Na základě našich zkušeností s rozborem odborných textů technických jsme došli k závěru, že převážnou měrou tam, kde nenajdeme v téže klauzi žádný příznak pasíva ve smyslu výše uvedeném, jde o vyjádření aktivní. Autor takového textu (je-li dobrým stylistou) si zřejmě uvědomuje možnou homonymii při vyjádření zvratnou formou a v případě, že mu jde o typ zřejmého působení nějakého životného původce děje (ne o popsání samovolného děje), zvolí formu jinou (např. pasívum opisné).

5. Možná homonymie PAS / ODVOZENÝ VÝZNAM / OBJEKT VLASTNÍ se vyskytuje např. u slovesa uvolnit: něco zaseklého se uvolní pomocí něčeho (PAS), Atomové vazby se uvolní (ODVOZENÝ VÝZNAM), Vedoucí oddělení se pro ten den uvolnil, neuvolnil však ostatní pracovníky (OBJEKT VLASTNÍ). Vzhledem ke skutečnostem uvedeným již u homonymie typu 1 pro technické aplikace splyne tento typ s typem předchozím.

[297]6. Typ sloves, která se pojí s oběma podobami zvratného zájmena (se, si), představuje např. sloveso ověřit. Vzhledem k tomu, co bylo již řečeno o slovesech se zvratným si, je pro určení typu homonymie u těchto sloves rozhodující pouze charakter slovesa s objektovým se. Sloveso ověřit bude při výskytu se zvratným se jednoznačně pasívní.

 

				Ano	Ne
1.	Vyskytuje se v jedné větě sloveso a zároveň zvratné se?			2	—
2.	Je ve slovníku u slovesa index Z?			V1	3
3.	Je ve slovníku u slovesa index R?			V5	4
4.	Je ve slovníku u slovesa index O?			5	6
5.	Je toto sloveso rozvito adverbiem navzájem?			V2	V5
6.	Je to sloveso opakovat?			7	9
7.	Je subjektem slovo cyklus?			V3	8
8.	Je subjektem slovo pokus, pozorování?			V5	V4
9.	Je to sloveso dělit?			10	11
10.	Je subjektem slovo náboj?			V3	V5
11.	Je sloveso rozvito příslovečným určením nástroje nebo účelu?			V5	V3
Vysvětlení postupů:
V1:	sloveso + zvratná částice	=	jedna jednotka rodu aktivního
V2:	sloveso + zvratné zájmeno	=	dvě jednotky, tj. sloveso rodu aktivního + objekt (reciproční)
V3:	sloveso + zvratná částice	=	jedna jednotka rodu aktivního (odvozené sloveso)
V4:	sloveso + zvratná částice	=	homonymní výstup: jedna jednotka rodu aktivního, jedna jednotka rodu pasívního
V5:	sloveso + zvratná částice	=	jedna jednotka rodu pasívního

Tab. 4

 

Pro řešení homonymie zvratných sloves v odborných technických textech bylo třeba při automatické analýze zavést následující indexy ke slovesům: Z pro reflexíva tantum, R pro slovesa, u kterých výskyt zvratného se značí jednoznačně rod pasívní, O pro slovesa s možnou homonymií typu 2. Slovesa s možnou homonymií typu 4 jsou bez indexu, neboť jsme zatím nezaváděli indexy pro slovesa s možnou homonymií typu 1, 3, 5. Jak je ukázáno výše, jde o homonymii pro odborné technické texty netypickou. Pomocí těchto tří indexů a několika pravidel sestavených do instrukční sítě (tab. 4) se podařilo správně analyzovat převážnou většinu zvratných sloves, tj. správně určit, zda jde o jednu či dvě syntaktické jednotky a zda jde o slovesný rod aktivní nebo pasívní.

 

LITERATURA

 

COMRIE, B.: Rec. sb. Tipologija kauzativnych konstrukcij. Red. A. A. Cholodovič. Language, 52, 1976, s. 479—488.

DOKULIL, M.: Morfologické kategorie pasíva ve spisovných jazycích severských ve srovnání se spisovnou češtinou. In: Hrst studií a vzpomínek prof. A. Beerovi jeho žáci. Brno 1941, s. 77—99.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v jazycích slovanských I. Praha 1928.

HORECKÝ, J.: Základy jazykovědy. Bratislava 1978.

KOPEČNÝ, F.: Pasívum, reflexívní forma slovesná a reflexívní sloveso. In: Studie a práce lingvistické. Praha 1954, s. 242.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

[298]KOROLEV, E. I.: Različenije odnogo slučaja omonimii vozvratnych glagolov. Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika, 12, 1969, s. 124—135.

KRÁLÍKOVÁ, K.: Pasívum v generativním popisu češtiny. SaS, 41, 1980, s. 118—126.

KŘÍŽKOVÁ-BĚLIČOVÁ, H.: Slovanské jednočlenné věty se zvratným slovesem. In: Zborník filozofickej fakulty UK, Philologica. Bratislava 1971—1972, s. 199—205.

Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika, 6, 1961; 12, 1969.

NIKITINA, S. E.: Formal’nyj analiz stradatel’nych konstrukcij v russkom jazyke. Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika, 6, 1961.

ORAVEC, J.: Zvratné zájmeno vo funkcii objektu. Jazykovedné štúdie, 13, 1977, s. 217 až 224.

POLDAUF, I.: The so-called medio-passive in English. AUC, Prague Studies in English, 13, 1969, s. 15—34.

SIL’NICKIJ, G. G.: Glagol’naja valentnost’ i zalog. In: Tipologija passivnych konstrukcij. Diatezy i zalogi. Leningrad 1974, s. 54—72.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

ŠTÍCHA, F.: K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních. NŘ, 58, 1975, s. 127—132.

ŠTÍCHA, F.: Typy zvratných sloves v současné češtině. FF UK, Praha 1977. Rig. práce.

ŠTÍCHA, F.: K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině. NŘ, 62, 1979, s. 57—71.

 

R É S U M É

Возвратные глаголы с точки зрения автоматического анализа чешcкого языка

Рассматривается проблематика возвратных глаголов в широком понимании с точки зрения автоматического анализа чешского языка. Прежде всего задача состоит в формулировании эксплицитных правил, но в статье содержится и решение теоретических проблем, которые в лингвистической литературе остаются пока не совсем ясными, напр. вопрос о том, в каких случаях можно считать глагол и возвратное местоимение или частицу двумя синтактсическими элементами (глагол и его объект) и когда они являются одной единицей, а также в каких случаях считать такую конструкцию активной и когда пассивной.

Наряду с этими основными теоретическими вопросами было необходимо решить ряд проблем связанных с омонимией этих конструкций. Описывается шесть типов возможной омонимии и предлагается ее различение с помощью трех индексов в словаре и нескольких правил.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 4, pp. 291-298

Previous Olga Müllerová: K výstavbě dialogického textu

Next Petr Sgall: K některým otázkám naší jazykové kultury