K některým otázkám naší jazykové kultury

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

К некоторым вопросам нашей культуры языка / A propos de quelques problèmes de notre culture de la langue

Teorie jazykové kultury má v české lingvistice bohaté a mnohostranné tradice; jak o tom svědčí řada konferencí a sborníků, jsou ovšem některé otázky z této oblasti stále předmětem diskuse. V naší stati půjde právě o zdůraznění některých aspektů, které, jak se autor domnívá, v rámci této diskuse zasluhují pozornost[*].

Dnešní jazykové situaci už neodpovídá členění národního jazyka na jazyk spisovný a nářečí. Vedle obvyklého členění na tři nebo čtyři stupně (viz např. Jedlička, 1979a, s. 30) se proto setkáváme i se stupnicemi jemnějšími, např. s pěti formami národního jazyka: spisovnou, standardní, substandardní, nadnářeční, nářeční (Horecký, 1979). Je ovšem nutné počítat i s tím, že se rozvrstvení jazyk od jazyka může dost lišit vzhledem k různým podmínkám dosavadního vývoje národních jazyků. Připomíná se (Jedlička, 1979b, s. 13), že „jazyková situace každého jazyka je specifická, že každý spisovný jazyk má své specifické rysy a že i činnost v oblasti jazykové kultury musí tuto specifičnost vyjadřovat“. Jedním ze známých specifických rysů jazykové situace češtiny je to, že spisovný jazyk tu ve svém vývoji neměl takovou oporu v centrálním nářečí nebo interdialektu, jako je tomu u mnoha jiných jazyků (zejména u většiny jazyků slovanských). Po dlouhou dobu se středočeský interdialekt vyvíjel a šířil bez přímého spolupůsobení spisovného jazyka; k výsledkům tohoto vývoje patří rozšíření obecné češtiny v běžně mluvené řeči na většině národního území. S tím pak souvisí, že nová spisovná čeština je v běžném hovoru co do svého užívání omezena více než spisovné variety některých jiných jazyků, že v některých prostředcích a typech hovoru se spíše užívá obecné češtiny, která se (zejména v tvarosloví a v morfonologii) od spisovného jazyka značně liší. S tímto aspektem jazykové situace češtiny se ovšem naše jazyková kultura musí vyrovnávat a vyrovnává (viz zejm. Kuchař, 1980).

Je tedy třeba uvědomit si, že užívání obecné češtiny v běžném hovoru (i mezi vzdělanými lidmi) není projevem jakési subjektivní nedbalosti nebo „jazykové nekultivovanosti“ Čechů, nýbrž že je to součást historicky vzniklé situace, se kterou je třeba počítat a kterou je třeba v rámci školní i mimoškolní jazykové výchovy vysvětlovat. Dosud bývá tato situace často spojena s nepochopením, které bylo nedávno lapidárně vystiženo těmito slovy umělce: „Moje žena — původem z Moravy, kde se hovoří, jak praví oni, čistší češtinou než v Čechách, ho (Vondru) dokonce dost dlouho Ondrou nazývala. Tvar Vondra shledávala poněkud vulgárním, tak jako třeba: vosel, volejovky nebo vopratě. Byla to u ní jakási přebujelá potřeba čistoty, potřeba omluvitelná u učitelek, ale dost směšná jinde“ (Horníček, 1980, s. 12).

Rozkolísanost hovorového úzu v češtině, která s touto historicky vzniklou situací souvisí, má své důsledky i pro vyjadřování čistě spisovné a pro vztah mezi normou spisovné češtiny a její kodifikací. Tento vztah, který byl všestranně charakterizován v průkopnických pracích Havránkových (1935 aj.), je ostatně obecně spojen s tím, [300]že kodifikace neodpovídá vždy zcela přesně danému stavu normy. Kodifikace někdy vyžaduje jednotu tam, kde v normě je kolísání, ať už místní nebo funkční; takovým dílčím rozdílům mezi normou a kodifikací se nelze úplně vyhnout, patří právě k charakteristickým vlastnostem spisovného jazyka. I tam, kde v normě větší kolísání není, odchyluje se někdy kodifikace z různých příčin od normy samé. V takových případech může už jít i o slabiny kodifikace, o její dílčí nevhodnost, neadekvátnost. Dochází k tomu např. tam, kde se tradičně udržuje kodifikace podle stavu staršího, v normě už zřetelně ustupujícího; příklady takového „brusičského“ přežívání tvarů a konstrukcí neživých, jen kodifikací vyžadovaných, jsou známy z bohemistických diskusí třicátých a čtyřicátých let (viz zejm. výše citovanou stať Havránkovu). Dnes už nejde o tak zřejmou roztržku mezi kodifikací a skutečným stavem spisovného jazyka, přesto však jsou tu některé otázky, kterých je třeba si všímat. I dnes platí, jak to je výstižně vyjádřeno už v prvních větách tohoto časopisu (Havránek a kol., 1935) i v jedné z posledních Havránkových statí (Havránek, 1979, s. 10), že jazyková kultura může normu podporovat dobrou kodifikací, nebránit tomu, co v jazyce skutečně existuje a co se vyvíjí.[1]

Máme tu na mysli jak otázky kodifikace tvaroslovné, tak i pravopisné, ačkoli u pravopisu nejde tolik o vztah kodifikačních pravidel k odpovídajícím prvkům normy, jako o vztah ke spisovné výslovnosti.[2] Z hlediska jazykové výuky a výchovy jsou tu obtíže obdobné.

Důležitá je otázka měřítek, podle nichž je možné bez přemíry subjektivismu zjistit, které prvky kodifikace jsou v uvedených aspektech nevhodné, kdy je tedy třeba kodifikaci změnit a živé normě přiblížit.

Chceme tu jen stručně naznačit a příklady doložit, že mezi taková kritéria, závažná pro úvahy o změnách v kodifikaci spisovné normy, patří především tato dvě:

1. Důležitým ukazatelem nevýhod kodifikace v některých aspektech, v nichž se od normy odchyluje, popř. v nichž si vynucuje rozdíly mezi normami psané a mluvené podoby spisovného jazyka, je nutnost věnovat ve školní výuce mateřského jazyka poměrně mnoho času tomu či onomu bodu kodifikace. Jde nám tu především o ty aspekty, ve kterých školní metodika nemůže tomuto vynakládání učebního času na otázky kodifikace zabránit. Školní výuka by se jistě měla soustředit především na poznání jazyka samého a na stylistické znalosti a dovednosti žáků a neměla by být zatěžována časově náročnými otázkami týkajícími se např. pravopisných pravidel.[3]

Jak již bylo v SaS upozorněno (Těšitelová, 1964), je třeba v pravopisných otázkách citlivě sledovat míru, po jejímž překročení by psaná informace nebyla vždy dost pohotově postižena, zejména kdyby byl např. podstatnou změnou v psaní i a y rozmnožen počet tvarů pravopisně shodných, ale významově různých. Statistické šetření frekvence relevantních případů, o jehož nutnosti autorka citované stati píše, bylo alespoň v určitém rozsahu provedeno na matematicko-fyzikální fakultě UK (viz Sgall, 1979). Podle jeho výsledků je pravopisný rozdíl mezi i a y v čes[301]kých textech významově využit jen v míře překvapivě nízké.[4] Zdá se tedy, že stojí za úvahu, zda by neměly být obnoveny přípravy racionalizace českého pravopisu, která by umožnila účelnější využití mnoha set vyučovacích hodin. Mohla by se jistě týkat i dalších jevů, o kterých se v této souvislosti už po řadu desetiletí diskutuje;[5] bylo by třeba brát v úvahu i některé jednotlivosti dosud opomíjené, např. rozdíl mezi dosavadním pravopisem a obvyklou výslovností slov jako detail, laik, mozaika (jiné je ovšem tříslabičné ruina; kolísají např. stoik, stoický); snad i kodifikovat psaní vyjímka by už bylo možné, když jsme si zvykli např. na slovo přejímka. Racionalizace pravopisu by ovšem byla spojena se značnými obtížemi různého druhu, ale domníváme se, že výhody, které by přinesla, by se zdaleka netýkaly jen školní výuky.

Uvedené měřítko, spojené s nutností věnovat jednotlivým bodům kodifikace neúměrně mnoho času ve školní výuce, se týká i některých jevů mluvnických a lexikálních. Právě o těchto oblastech bylo vhodně řečeno, že „kodifikace, která nekoresponduje s jazykovým povědomím příliš značného počtu uživatelů, může být zdrojem jazykových konfliktů se společenským dosahem“ (Stich, 1979b).

Vztah mezi spisovnou a obecnou češtinou je spojen s tím, že v mnoha takových bodech se v běžně mluvené řeči na většině českého území užívá tvarů, které mají výrazně nespisovný charakter (velkej, von, hradama aj.). Jindy však jde o jednotlivosti, u kterých si mluvčí často ani nejsou vědomi toho, že užívají tvarů nemajících (podle dnešní kodifikace) spisovnou povahu; takové tvary pronikají nejen do jazyka hovorového, ale často i do promluv čistě spisovných, popř. i do psaných textů. Bylo by jistě užitečné tyto tvary z uvedeného hlediska soustavně probrat a zvážit, zda u některých z nich nepřichází v úvahu možnost změny nynější kodifikace. Máme tu na mysli např. tvary jako zbyde, nabyde, ve kterých se kmenová samohláska v průběhu jazykového vývoje změnila analogií podle tvarů minulého času, protože slovotvorná příbuznost se slovesem být se už přestala pociťovat jako rozhodující, jak už bylo konstatováno (Daneš, 1964, s. 214n.).

Na řadu takových jevů upozornil nově kolektivní referát pracovníků oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV na druhé bohemistické konferenci v Ústí n. L. v září 1980 (srov. též z něho vycházející stať, Kraus a kol., 1981). Považujeme za plně oprávněný názor, podle kterého by v kodifikačních příručkách měly být uznány za spisovné (alespoň v rámci hovorového úzu) tvary jako dotazníkách, Švédi, Goetheho, mojí rukou, gen. třech, kupujou, prosejí, napnul, snad i velké města,[6] bysme, jseš, lidma[7] aj. Budiž nám dovoleno připojit k tvarům, o kterých se disku[302]tuje, také tvary radši, nejradši, dále kreje, meje ap., i vem, vemte (v rámci hovorového úzu). Do tohoto okruhu kodifikačních problémů patří ovšem i některé jevy syntaktické; v novějších příručkách se už konstatuje pronikání vazebního akuzativu ve spojeních učit někoho něco, využít něco ap., a patrně by bylo možné za spisovné považovat také věty typu Přišel, aniž by ho někdo zval (srov. Svoboda, 1972), nebo též Karel nepřišel, a taky jeho sestra tam nebyla, (kde kodifikace a škola dosud někdy trvají na užití spojky ani, která je ovšem v takovém kontextu výrazně knižní, na rozdíl od užití jako Nebyl tam ani Karel, ani jeho sestra).

Ve většině uvedených příkladů (a u tvarů jim podobných) by patrně bylo vhodné v kodifikačních příručkách prostě upozornit na kolísání, popř. s poznámkou o tom, že jeden z tvarů je spíše hovorový nebo že se postupně šíří ap. Podobný postup byl doporučen už v diskusi o obecné češtině, která probíhala kolem r. 1960 v časopisech Voprosy jazykoznanija a Slovo a slovesnost (Novák, 1962, s. 272), a byl konkrétně zpracován např. pro oblast kolísání mezi vzory nůše, píseň a kost (Sgall a Weisheitelová, 1968). Uplatněním tohoto postupu v širším měřítku by se výuka češtiny ve škole zbavila nutnosti rozsáhlého procvičování takových tvarů, mohla by se místo toho soustředit na otázky podstatnější pro zvládnutí funkčního bohatství mateřštiny a získala by daleko lepší předpoklady pro vytváření kladného vztahu žáků k jazykové kultuře.

Obtížnost dnešní situace je ještě zvýšena tím, že pokyny v jednotlivých příručkách pravopisných, ortoepických, ve slovnících aj. nejsou jednotné. Za daného stavu věcí je obtížné připravit příručku, která by jednotlivé postupně pronikající jevy souhrnně zaznamenala. Alespoň pro potřebu školy by však bylo velmi užitečné vypracovat soupis jevů, které jsou už považovány za spisovné, ačkoli např. v Pravidlech pravopisu z r. 1957 a 1958 nebo ve Slovníku spisovného jazyka českého ap. tak ještě označeny nebyly.[8] Nové, hlubší posouzení jevů výše uvedeného typu ovšem předpokládá rozsáhlý soustavný průzkum.

Otázky kodifikačního zařazení zmíněných i dalších tvarů a vazeb je třeba posuzovat z hlediska cílů jazykové regulace (Kuchař, 1979, s. 97): je třeba usměrňovat fungování i vývoj spisovné češtiny tak, aby jazyková komunikace i osvojování spisovné normy probíhaly bez zbytečných poruch a konfliktů. Řečeno výrazem J. Běliče, je účelné, aby ve spisovném jazyce vždy byl „mluvný“ tvar pro danou funkci. Tohoto cíle nelze snadno dosáhnout např. v instr. pl., kde tvary jako pány, muži, hrady, poli, velkými lze považovat za nemluvné, ale přitom odpovídající tvary obecné češtiny (na -ma) jsou zřetelně nespisovné. Naproti tomu alespoň u některých z výše uvedených příkladů je možné zvážit, zda by změna v kodifikaci nebyla na místě. Jistě je tu možná námitka, že jde o tvary z obecné češtiny, ale to samo o sobě takovou změnu nevylučuje; vždyť obecná čeština není útvarem nářečním, nýbrž je rozšířena na většině národního území, jak to už před lety konstatoval B. Havránek (1951) a jak to bylo doloženo i v diskusi o obecné češtině na počátku šedesátých let;[9] nově bylo v podobném smyslu konstatováno (Jelínek, 1979, s. 115), že se [303]obecná čeština odlišuje od lokálního nářečí i od interdialektu „svou extenzívní povahou“. Obecná čeština (někdy — podle našeho názoru ne zcela přesně — nazývaná interdialektem nebo běžně mluveným jazykem) je v jistém smyslu základovou varietou jazyka. (Vachek, 1977, s. 85 a 87) — totiž z hlediska strukturního, zatímco spisovnou češtinu lze označit jako varietu nadřazenou co do funkcí. Také její dnes už velmi rozmanité využití v umělecké literatuře[10] a šíření jejích tvarů na Moravě aj.[11] svědčí o tom, že v jazykové kultuře je třeba i nadále k význačné roli jejích prvků přihlížet. „Prvky jazyka běžně mluveného pronikají do spisovného jazyka v nebývalé míře“ a často „mají zpočátku charakter ne zcela spisovný a jsou pociťovány jako slohová vrstva „nižší“. Postupem času se však v spisovném jazyce uplatňují stále víc, stávají se podobami základními a podoby dříve jedině spisovné se stávají knižními, ba archaickými“ (Cuřín a Novotný, 1974, s. 11 a 31n.). Podporovat tento proces považujeme za vysoce účelné mimo jiné i proto, že to umožní ve školské jazykové výuce získat značnou časovou úsporu, a také vytvořit lepší podmínky pro vznik kladného citového vztahu dětí ke spisovné češtině.

2. Jiným měřítkem užitečným pro nalezení slabých bodů kodifikace je podle našeho názoru zřetel k tomu, zda požadavky spojené s kodifikací nevedou ke vzniku nových nesprávných (hyperkorektních) jevů a k jejich šíření ve spisovných projevech. V tvarosloví, ale také ve vztahu mezi pravopisem a výslovností totiž neúplná znalost určitých prvků kodifikace někdy vede ke vzniku jevů kodifikací nevyžadovaných a v běžném spisovném úzu neexistujících. Může tu jít o chybnou výslovnost podle zjednodušeného chápání pravopisných pravidel, např. o krátkou výslovnost druhé slabiky ve slovech jako kultura, aktivní — prostě proto, že podle Pravidel se tu délka samohlásky neoznačuje; jsme přesvědčeni, že tato pravopisná pravidla je třeba už změnit. Jindy jde o hyperkorektní užívání některých tvarů i ve funkcích, ve kterých s nimi kodifikace nepočítá. Dochází k tomu zejména tehdy, jestliže kodifikace vyžaduje v některých funkcích užívání tvaru, který v běžném úzu již ustoupil, stal se „nemluvným“. Takový tvar se pak někdy nesprávně uplatňuje i ve funkcích jiných, kde ho kodifikace nevyžaduje. Např. tvar jej se zřejmě rozšířil do funkce genitivu v souvislosti s tím, že byl po dlouhá léta vyžadován jako „jedině správný“ tvar ak. m. než. (srov. už Daneš, 1964, s. 199n.). Je proto třeba uvítat, že tvary jako jej, něho, je (v ak. sg.) už nejsou kodifikací označovány za jedině správné (vhodně to zdůvodnil Bělič, 1977).[12] Jak jsme podrobněji dovodili jinde (Sgall, 1979, kde jsou obsaženy i další návrhy), bylo by nyní vhodné nemluvit o „tvarech jej/něj“, protože do řady tvořené dvojicemi jemu/němu, ji/ni atd. patří po uvedené úpravě především dvojice ho/něj a jeho/něj (pokud máme na zřeteli funkční platnost, a ne hláskové složení tvarů).

Také šíření dalších hyperkorektních tvarů a vazeb by mělo být podle našeho názoru jazykovou kulturou i školní výukou účinněji omezováno, ať už jde o spojení jako obchod obuví (dnes už slýcháme i prodejna potravinami), vzniklé dlouholetým kodifikačním podporováním bezpředložkového instrumentálu, nebo ať jde o tvary dativu typu bratrově, matčině (vždyť i v lokálu je -u stejně „správné“, a snad méně knižní [304]než -ě). Také např. tvar kosmonauté se podle našeho názoru šíří jen na základě ne zcela oprávněné analogie s tvary jako občané, lidé (zčásti i pánové, logikové), které kodifikace v té či oné míře podporuje ve srovnání s tvary na -i. Ostatně i konkurence tvarů jako přinášejí — přináší ve 3. os. pl. je v určitém okruhu zřejmě spojena s prvky hyperkorektnosti (působí tu kodifikační odmítání tvarů typu trpěj(í), které jsou na velké části území obecně rozšířeny); i zde by bylo třeba zvážit, který z obou tvarů má být perspektivně kodifikací více podporován.

K předpokladům správného zaměření jazykově výchovné a kodifikační činnosti patří velmi citlivé sledování živého úzu ze strany lingvistů (Pauliny, 1979, s. 48); bez tohoto postoje není možné včas rozlišit tvary a spojení „mluvné“ od „nemluvných“ a postupovat tak, aby bylo brzděno šíření hyperkorektních jevů.

3. Jak už řečeno, nesnažíme se tu naprosto o rozbor všech závažných otázek jazykové kultury; nemůžeme ani probrat všechny body ožehavé a právě dnes aktuální. Bylo by možné např. upozornit i na to, jaké důsledky má v posledních desetiletích pokles vlivu němčiny na češtinu; nejde tu jen o ústup lexikálních nebo mluvnických germanismů, neboť snížení znalosti němčiny v rozhodujících vrstvách národa vede také ke změnám hlubším, zejm. ve slovotvorných zákonitostech.[13] Soustředili jsme se však především na úseky, ve kterých slabé body kodifikace podle našeho názoru vedou k důsledkům nežádoucím jak pro vývoj jazyka, tak i pro širší společenské souvislosti.

Závěrem můžeme shrnout, že napětí mezi normou a kodifikací spisovného jazyka, které se projevuje i v jazycích jiných, též ve slovenštině (Habovštiaková, 1979), je v češtině vzhledem ke specifickým rysům jejího rozvrstvení poměrně silné. Právě vzhledem k tomuto napětí považuje i autor této stati za vhodné, aby naše jazyková kultura pracovala i s perspektivním plánem (viz Novák, 1962); dnešní složitá situace vyžaduje, aby byl jednak zpracován soupis jevů v dnešních příručkách charakterizovaných nejednotně a jednak připraven postup směřující ke sjednocení v těchto bodech i k perspektivnímu řešení dalších obtíží. Lze k tomu dospět, budou-li nalezena a ověřena obecně platná kritéria, na jejichž existenci jsme se snažili upozornit. Půjde tu o širokou stupnici jevů, z nichž některé by bylo možné řešit jediným zásahem (snad zbyde, radši, kupuju aj.), zatímco jiné si vyžádají další období postupných příprav (srov. typ malé města). Takový postup ovšem také předpokládá, že se naše jazyková kultura oprostí od zbytků staršího pojetí, které se snažilo do detailů reglementovat nejrůznější jevy. Tak jako dnes kodifikace ponechává volné kolísání u tvarů moje — má, mé aj., nebo více či méně tolerantně přihlíží ke konkurenci např. zájmen svůj a náš (srov. Bílý, 1981, zejm. s. 167), je možné ponechat poměrně volné (popř. školou a příručkami komentované) kolísání i v mnoha jiných bodech. Množství kodifikovaných dublet by ovšem nemělo přesáhnout únosnou míru; bude třeba využívat ve větší míře možnosti vyloučit ze školních příruček starší varianty, které již ustoupily, jako v pravopisu např. analysa a mnohé jiné, v tvarosloví varianty tru, trou a další. Možnosti a způsoby preferování tzv. progresívních dublet by bylo vhodné znovu zvážit v souvislosti s perspektivním plánem, o jehož užitečnosti jsme se zmínili. Hovorová platnost některých tvarů je záležitostí stylu, kterou by postačilo ve škole v hlavních rysech vyložit a příležitostně připomenout. [305]Také některé body pravopisných pravidel, které s vlastním jazykovým systémem souvisejí zcela volně, by měly být ve škole jen v hlavních rysech vyloženy; to se týká zejména psaní velkých písmen apod.

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Bez něj je to těžké. NŘ, 60, 1977, s. 57—67.

BĚLIČ, J. a kol.: Racionalizace pravopisu. Nová mysl, 1965, s. 906—910.

BÍLÝ, M.: Intrasentential pronominalization and functional sentence perspective (in Czech, Russian, and English). Lund Slavonic Monographs 1. 1981.

CUŘÍN, F. - NOVOTNÝ, J.: Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka. Praha 1974.

DANEŠ, F.: Malý průvodce po dnešní češtině. Praha 1964.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Kuchař (red.), 1979, s. 79—91.

HABOVŠTIAKOVÁ, K.: O rozporoch medzi kodifikáciou a normou. In: Z téorie spisovného jazyka. Bratislava 1979, s. 116—119.

HAUSENBLAS, K. - KUCHAŘ, J. a kol.: Čeština za školou. Praha 1974.

HAVRÁNEK, B.: Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. SaS, 1, 1935, s. 8—13. Přetištěno s doplňky (Havránek, 1963, s. 119—124).

HAVRÁNEK, B.: Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu. Praha 1951. Též přepracovaná verze (Havránek, 1963, s. 218—233).

HAVRÁNEK, B.: Na závěr diskuse o obecné a hovorové češtině. SaS, 24, 1963, s. 254—262.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

HAVRÁNEK, B.: Retrospektivní pohled na jazykovou kulturu. In: Kuchař (red.), 1979, s. 9—11.

HAVRÁNEK, B. a kol.: Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1—8.

HORECKÝ, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979, s. 13—22.

HORNÍČEK, M.: Jak hledat slunce. Praha 1980.

HRONEK, J.: Obecná čeština. Praha 1972.

CHLOUPEK, J.: 35 let nového vývoje češtiny. SaS, 41, 1980, s. 178—184.

JANČÁK, P.: K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst. NŘ, 63, 1980, s. 169 až 174.

JEDLIČKA, A.: O typologii spisovného jazyka a jeho teorií. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979(a), s. 23—31.

JEDLIČKA, A.: Teorie jazykové kultury dnes. In: Kuchař (red.), 1979(b), s. 12—20.

JELÍNEK, J.: K otázce tzv. vyjmenovaných slov. Český jazyk a literatura ve škole, 13, 1962/3, s. 97—99.

JELÍNEK, M.: Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace. In: Kuchař (red.), 1979, s. 109—121.

KOŽEVNIKOVÁ, K.: Stylová diferenciace prostředků běžně mluveného jazyka jako problém překladatelský. NŘ, 62, 1979, s. 113—120.

KRAUS, J. a kol.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228—238.

KUCHAŘ, J.: Regulační aspekt jazykové kultury. In: Kuchař (red.), 1979, s. 92—97.

KUCHAŘ, J. (red.): Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979.

KUCHAŘ, J.: Nespisovný jazyk z hľadiska jazykovej kultúry. Kultúra slova, 14, 1980, s. 193 až 199.

NOVÁK, P.: O smysl diskuse o mluvené češtině. SaS, 23, 1962, s. 266—274.

PAULINY, E. Niekoľko poznámok o spisovnom jazyku v súčasnosti. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979, s. 43—51.

POŠTOLKOVÁ, B.: K užívání termínů v současné beletrii. NŘ, 63, 1980, s. 14—20.

SGALL, P.: K diskusi o spisovné a obecné češtině. SaS, 24, 1963, s. 244—254.

[306]SGALL, P.: K některým problémům pravopisu a kodifikace spisovné češtiny. Český jazyk a literatura ve škole, 29, 1978/79. s. 302—308.

SGALL., P. - WEISHEITELOVÁ, J.: K deklinaci českých substantiv ženského rodu. Slavica Pragensia 10. AUC, Praha 1968, s. 9—18.

Slovník spisovné češtiny. Praha 1978.

Slovník spisovného jazyka českého. Praha 1960—1971.

STICH, A.: K pojmu jazykové kultury a jeho obsahu. In: Kuchař (red.), 1979(a), s. 98—108.

STICH, A.: K problémům spisovného jazyka a jazykové kultury. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979(b), s. 144—146.

STYBLÍK, V.: Problém reformy českého pravopisu z hlediska školy. Zprávy Výzkumného ústavu pedagogického. Praha 1966.

SVOBODA, K.: Věty se spojkou aniž. NŘ, 55, 1972, s. 97—103.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y. SaS, 25, 1964, s. 201—212.

UTĚŠENÝ, S.: K dnešnímu územnímu rozrůznění řeči našich školáků. NŘ, 63, 1980, s. 123 až 133.

VACHEK, J.: Poznámky k fonologické stylistice jazykových variet. SaS, 38, 1977, s. 81—89

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 4, pp. 299-306

Previous Květa Králíková: Reflexívnost sloves z hlediska automatické analýzy češtiny

Next František Daneš: Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky