Ruská práce o českých deminutivech v diachronním pohledu

Vlasta Straková

[Rozhledy]

(pdf)

Русская работа о чешских деминутивах в диахронном аспекте / A Russian monograph on Czech deminutives from a diachronic point of view

Je známo, že deminutivní derivace tvoří ve slovanských jazycích specifický komplex, vyznačující se jak širokým a diferencovaným repertoárem derivačních prostředků, tak i vysokou frekvencí deminutivních jednotek v jazykových projevech (mluvených i psaných). Je rovněž známo, že deminutivum v cizím (byť i slovanském) jazyce může leckdy překvapit, a to nezvyklostí derivačního prostředku, nečekanou kombinací určitého základu s určitým sufixem, nezvyklostí kontextu, v němž je užíváno, apod. Svědčí o tom výrazně např. Majakovského parodie na hypertrofii deminutiv v češtině.[1]

Nemá-li zůstat obraz o postavení deminutiv v určitém jazyce pouze na úrovni dojmu (i když tento aspekt rozhodně nepodceňujeme), je třeba systematického výzkumu, zhodnocení repertoáru, frekvence prostředků a analýzy všech parametrů, které by dovolily formulovat závěry obecnějšího charakteru.

Všechny uvedené požadavky splňuje v náležité míře doktorská disertace přední sovětské bohemistky Galiny Neščimenkové Očerk deminutivnoj derivacionnoj sistemy v istorii češskogo literaturnogo jazyka (konec XIII - seredina XX vv.) (Acade[43]mia, Praha 1980, 327 s.). Kniha je materiálově velmi dobře fundována (autorka měla možnost využít kartotéky Ústavu pro jazyk český), práce s materiálem je citlivá a přesná. Názornosti slouží celá řada tabulek a grafů, podaná kvalifikovaně a s přehledem.

V úvodu nastiňuje autorka hlavní problémy analýzy a stanoví cíl předkládané práce.

První kapitola je věnována deminutivnímu systému obecně a principům jeho organizace. Autorka seznamuje čtenáře s pojmově-terminologickým aparátem. Derivační analýza má v jejím pojetí složku analytickou a syntetickou. Cíl analýzy nevidí autorka ve stanovení skutečného sledu derivačního procesu, nýbrž v nalezení takové interpretace, která je z hlediska synchronního optimální interpretací derivační struktury. Za adekvátní považujeme i charakteristiku lexému jako dynamické jazykové jednotky, jakožto jednotky komplexní, chápané jako soubor jejích pádových realizací. Při analýze derivační kombinatoriky vytváří toto pojetí prostor pro zahrnutí množiny reprezentací, a to nejen pokud jde o derivační bázi, ale i o sufix; obě tyto složky analyzuje autorka jakožto variující alomorfy (tím vylučuje monopolní postavení podoby nom. sg.). Celou prací pak prochází zřetel kompatibility strukturních parametrů obou složek derivátu — derivační báze a sufixu. Za hlavní regulátor derivační kombinatoriky považuje autorka pravidlo přitahování protikladů (především zde jde o protiklad konsonantu a vokálu). Sympatický je i autorčin zřetel k morfonologickému aspektu derivační problematiky, jehož výrazem je označení derivační morfonologie. Rozumí se jí oddíl morfonologie, který sleduje zvláštnosti fonematického skladu slova, které jsou z hlediska slovotvorného relevantní. Autorka nepovažuje morfonologii za samostatnou jazykovou rovinu, jak vyplývá i z formulace „ona vključajetsja kak sostavnaja časť v morfologičeskij i slovoobrazovateľnyj urovni“ (s. 33). V souvislosti s tím vysvětluje své chápání tzv. „kontaktního pásma“, tj. oblasti, kde se realizují jednotlivé procesy derivačně morfonologické. Z hlediska sémantického upozorňuje na labilnost významu, která je pro deminutivum jako kategorii charakteristická.

Jádrem práce je druhá kapitola (s. 59—266) věnovaná primární deminutivní derivaci (r. pervičnaja deminutivnaja derivacija). V obecné charakteristice jsou uvedeny údaje o materiálové základně práce: jde o materiál tří časových průřezů (r. srez), a to 5000 jednotek (totiž derivačních základů) současné češtiny (pol. 19.—pol. 20. století), 2700 jednotek obrozenecké češtiny (konec 18.—pol. 19. stol), 1270 jednotek staré češtiny. Na tomto základě tří časových průřezů je pak podán celkový, diachronní pohled. Z uvedených údajů vycházejí i tabulky a grafy, jimiž je práce G. Neščimenkové hojně vybavena (faktický materiál je o něco širší).

V souvislosti s širokou materiálovou bází práce se naskýtá celá řada otázek obecnějšího charakteru. Všimneme si jich alespoň ve stručnosti.

Všichni lingvisté pracující s materiálem cizího jazyka, a zvláště pak s vrstvou tak problematickou a nejednoznačnou, jako jsou deminutiva, se jistě setkali s tím, že jim rodilí mluvčí-lingvisté označili některé uváděné příklady jako ne zcela obvyklé, eventuálně netypické, snad i problematické. Vinu tu nenese samozřejmě lingvista-badatel. Užívá-li materiálu slovníku (a při širším materiálovém záběru jinak nelze), setká se s tím běžně. Nelze tedy vytýkat autorce, že by např. deminutivum klobounek rodilý mluvčí-lingvista (tedy Čech) sotva užil (jak jsme si měli možnost ověřit), nebo že deminutivum tetuška zní nečesky (snad slovensky, snad rusky, podle toho, kdo ten který jazyk zná). Je zde na jedné straně otázka systémových možností a otázka úzu, který klade jistá omezení, na druhé straně však lexikografická praxe, usilující o maximální zachycení materiálu. Řešení těchto otázek (tj. především existence určité slovní jednotky), a řekli bychom snad přesněji, kladení těchto otázek konfrontační lingvistiku teprve čeká. Bude je možno kompetentně řešit teprve tehdy, [44]až bude ujasněna (a především uznána) její specifičnost (spojená začasté s vyššími nároky na lingvistu analyzujícího materiál cizího jazyka, ve srovnání s lingvistou pracujícím s materiálem mateřštiny); němčina zde má výstižné označení Muttersprachler; poznamenejme na okraj, že v české lingvistické terminologii tento název citelně postrádáme.

Autorka zdůrazňuje šíři deminutivního slovotvorného areálu substantiva (substantivní derivační základ se může kombinovat s několika synonymními sufixy). Výrazně zde kontrastuje adjektivum, u něhož byla zjištěna možnost intenzifikace (deminutivní derivace) pouze ve 100 případech (nelze intenzifikovat adjektiva vztahová a adjektiva přejatá). Inventář derivačních základů prakticky nemá u substantiva omezení ani kategoriálně gramatické (jsou zaangažovány všechny tři gramatické rody), ani sémantické (konkréta, abstrakta). Pokud jde o inventář sufixů, převážná většina jich patří k vokálovým morfémům a jako takové mají stabilní iniciálu (r. začin): -ík-, -ic-, -i(í)čOk-, -ečOk-, -enOk- aj. Konsonantové afixy jsou pouze dva: -Oc- (nyní neproduktivní) a -Ok-, který (přes svou strukturní izolovanost) zaujímá dominující postavení v systému deminutivních slovotvorných prostředků ve všech třech sledovaných etapách češtiny.

Po stránce formální lze formanty dále dělit na jednoduché (výše uvedené, historicky starší) a rozšířené (r. affiksy složnogo fonemnogo strojenija). Sem patří formanty: -i(í)čOk-, -ečOk-, -enOk-, -ěnOk-, -ánOk-, -ounOk-, -unOk-, -álOk-, -ílOk-, -oulOk-, -ásOk-, -oušOk-, -ušOk-. Ve formantech rozšířených rozeznává Neščimenková složku identickou (stabilní část) a diferencující (variabilní) složku. Perintegrací (r. perekomponovka) elementů struktury slova vznikají další složitější sufixy. Vnitřní pohyb (perintegrace, aglutinace) je pak velice výrazný ve sféře expresívní. To vede ke stálému doplňování inventáře derivačních prostředků z vlastních zdrojů.

Několik poznámek bychom měli k „vlivu blízce příbuzných jazyků“. K substantivům lentočka, ňaňuška, samovarčik, teležka, která podle autorky „svideteľstvujut o vlijanii russkogo jazyka“ (s. 67), je třeba zpřesňující poznámky: tato slova je třeba považovat za čistě okazionální. Zato však např. substantivum bumažka (ve smyslu ‚dokument‘, ‚potvrzení‘) nebo pirožek, event. i baťuška lze již považovat za dosti stabilizované rusismy.

Následuje vlastní analýza jednotlivých deminutivních sufixů. Má tyto složky: 1. Obecná charakteristika slovotvorného typu. — 2. Konstituenty slovotvorného typu: slovotvorný sufix, strukturní parametry sufixu, distribuční areál sufixu, manifestace předkoncového konsonantu kontaktního pásma, manifestace koncového komponentu kontaktního pásma; derivační báze. — Flektivní charakteristika základu, sémantická charakteristika základu, morfonologická adaptace derivačního základu, flexe odvozovacího základu. — 3. Závěry, syntetická formule.

Sufix -Ok- je charakterizován produktivností (šíře distribučního areálu, široký rozsah kmenů, neologismy, pevná pozice v konkurenci s jinými sufixy). Nejvíce derivátů je mužského rodu, méně ženského rodu, nejméně je zastoupen rod střední. V historickém aspektu jeví tento sufix vzestupnou tendenci, především díky odvozeným lexémům, které připouštějí menší variabilitu a pro něž je sufix -K- jediným možným. Neodvozené kmeny jsou přístupny konkurujícím sufixům.

Pokud jde o slovotvorné typy se sufixem -ík-, je v současné spisovné češtině tento sufix formantem specializovaným: tenduje ke kombinaci se základy s konsonantovou manifestací předkoncového komponentu kontaktního pásma, ve funkci základů pak převládají neodvozené lexémy; početně jsou zastoupeny lexémy přejaté. Derivační základy s finálami j a ř se přednostně kombinují se sufixem -ík-. Závěrem autorka konstatuje, že sufixem -ík- se tvoří neutrální substantiva mužského rodu (životná i neživotná, především domácího původu, ale i přejatá, především neodvozená), v prvé řadě patřící k tvrdému typu skloňování, především s konsonantovou kombinací, [45]v kontaktním pásmu alternace k/č, h/ž, ch/š, sufix -ík-/-íc- + paradigma tvrdého typu skloňování.

Sufix -i(í)čOk- je poměrně mladý deminutivní formant velkých derivačních potencí. Aktivně je využíván pro tvoření deminutiv rodu ženského i středního. Rozhodujícím faktorem v aktivizaci sufixu v uvedených rodech bylo to, že ve slovotvorném inventáři nejsou (jiné) produktivní vokálové afixy; proces automatizace formantu jakožto prostředku sloužícího derivaci deminutiv mužského rodu probíhal pomaleji, neboť zde v repertoáru sufixů už byl produktivní vokálový formant -ík-. Sufix -i(í)čOk- se aktivněji kombinuje s přejatými lexikálními základy než sufix -Ok-. Mezi kmeny, které se pojí se sufixem -i(í)čOk-, jsou lexémy tvořené produktivními slovotvornými typy. Deminutiva středního rodu jsou nejčastěji abstrakta, mužského a ženského rodu pak konkréta. V ženském rodě je strukturní pásmo sufixu nejprostupnější pro jiné deminutivní formanty. Slovotvorné typy se sufixem -Oc- nejsou v současné češtině produktivní; deriváty se sufixem -Oc- jsou nadto fakty minulosti, což je nejzřetelněji patrné na derivátech rodu ženského.

Slovotvorný typ se sufixem -ic- se vyskytuje pouze v podobě jednoho rodu — ženského. Autorka se domnívá, že obrozenečtí lingvisté úmyslně stimulovali tento typ derivace. Přesto však v současné češtině u něho nelze mluvit o slovotvorných potencích.

Deminutivní sufix -ečOk- tak, jako i jiné formanty se složitějším fonémovým skladem, patří k relativně mladým. Derivují se jím deminutiva všech tří rodů, nejčastěji však feminina. V inventáři derivačních bází převládají lexémy s tvrdým finálním konsonantem. Stupeň produktivnosti je omezený; nápadné je např., že se nekombinuje s lexikálními základy přejatými.

Sufix -i(í)nOk- patří k deminutivním formantům stylisticky příznakovým; jak autorce vyplývá z materiálu, deminutiv s daným sufixem se užívá ve stylistických vrstvách expresívně nasycených. Převládá odstín emocionální, význam deminutivnosti je sekundární. Slovotvorný areál tohoto sufixu je omezený, přesto však může být charakterizován jako sufix produktivní, nejčastěji tvoří deminutiva ženského rodu.

Pro sufix -enOk- je charakteristická místně omezená produktivnost. Jako většina vícefonémových sufixů je i tento sufix nejvíce využíván pro derivaci deminutiv ženského rodu. Převážná většina těchto deminutiv jsou dialektismy (a dodejme: především moravismy).

Následuje přehled typů s periferními sufixy složité fonematické struktury: -áčOk-/-áčOc-/-áček-, např. Čecháček, dále: -ánOk-/-ánOc-/-ánek, např. hošánek, a posléze: -oušOk-/-oušOc-/-oušek např. dědoušek, a -ušOk-/-ušOc-/-ušek, např. veveruška. Slovotvorné typy se sufixy nestejnofonémového skladu -et-/-at-/-O-, např. cikáně, -čet-/-čat-/-č-, např. cikánče, dále -íčet-/-íčat-/-íč-, např. lvíče; -enOc- (vnučenci), -átOk-, např. poupě — poupátko.

V samostatné kapitole se analyzuje komplex primárních deminutiv z hlediska gramatického rodu.

U mužského rodu se sleduje konkurenční boj mezi jednotlivými sufixy, především -Ok- :: -ík-, kde sufix -Ok- prakticky uzurpoval vedoucí pozici (sufix -Oc- byl a zůstal vždy okrajovým). Autorka dochází k závěru o vztahu komplementární distribuce mezi těmito dvěma sufixy. Vztah vícefonémových a prostých sufixů vidí tak, že sufix -i(í)čOk- (u něhož je deminutivní význam výraznější), se častěji kombinuje s odvozenými základy než jednoduchý sufix -ík-.

V podsystému primárních deminutiv ženského rodu probíhá hlavní konkurenční boj mezi sufixem -Ok- a -íčOk- (vztah -ic- a -ičOk- se řeší jednoznačně ve prospěch -ičOk-) a vyznívá ve značnou převahu sufixu -Ok- proti sufixu -íčOk-, a to na všech třech sledovaných etapách. Sufix -ičOk- je rovněž v konkurenčním vztahu se sufixem [46]-ečOk-, jehož deriváty se povětšině kvalifikují ve slovnících jako dialektické a málo užívané.

V podsystému deminutiv středního rodu konstatuje autorka obdobnou konkurenci mezi sufixem -Ok- a -i(í)čOk-, která vyznívá ve prospěch monopolního postavení sufixu -i(í)čOk-.

Autorka dochází k závěru, že lze u všech tří rodů konstatovat analogické tendence, totiž tendenci k vyprofilování centra a periférie. Krystalizace centra a periférie probíhá v protikladném směru: pro periférii je charakteristické zmnožování inventáře slovotvorných prostředků, kdežto pro centrum naproti tomu zužování inventáře dominujících derivačních schémat, která se stále výrazněji diferencují od ostatních slovotvorných typů. Pokud jde o strukturu derivačních prostředků, lze konstatovat ubývání afixů jednoduché fonematické stavby, a zároveň pak invazi sufixů vícefonémových; předností vícefonémových sufixů je stabilní vokálová iniciála (r. začin), vylučující kombinatorické výhrady sufixu.

Ve třetí kapitole je podán přehled sekundární deminutivní derivace. Vícefázové derivační řady, především dvojfázové, dávají vzniknout derivátům, které nejenže explicitně fixují sémantický příznak (deminutivnost), nýbrž i vyznačují jeho stupeň. Autorka upozorňuje na sféry užívání deminutiv, jako je dětská řeč (to podmiňuje jejich nízkou frekvenci); oba tyto faktory ztěžují analýzu a dovolují učinit závěry pouze aproximativní, především pak pro starší období vývoje češtiny.

Dále autorka podrobně analyzuje procedury kumulace a reduplikace deminutivních sufixů (r. nanizyvanije) a tzv. „vkladyvanije“ deminutivních morfémů (tyto názory formulovala autorka předběžně již ve svých předchozích pracích), např.

	chvil-ka(a)	→	chvil-ič-k(a)
			chvil-in-k(a)
			chvil-en-k(a)

též pak: chviličička, chvililinka, chvililička. Podobně: Brouček, Broučínek, Broučínínek (Karafiát).

Poznamenejme, že český ekvivalent termínu vkladyvanije neexistuje; snad by mohl znít interpozice (event. interkalace, epenteze).

Autorka uvádí tyto charakteristické rysy interponovaných morfémů:

1. Interponované morfémy se ve struktuře sekundárních deminutiv vyčleňují na základě strukturně sémantické konfrontace s příslušnými izolexémovými (r. odnokorennyje) deriváty.

2. Interponované morfémy jsou autonomní slovotvorné formanty, které patří do kategorie modifikačních hodnotících afixů; jejich funkční zaměření je sekundární modifikace, tj. fixace stupně příznaku.

3. Interponované morfémy mají stabilní dvoufonémovou strukturu (především typu VK, např. -ič-(íč-), -in-(-ín-), -en-, -án-, -eč-, -ář-, -uš- (-ouš-).

4. Na rozdíl od sufixů a prefixů se interpoziční morfémy včleňují dovnitř struktury (odtud i jejich název).

5. Interpoziční morfémy nemají přísně stanovenou pozici; mohou se včleňovat jak dovnitř morfému (kořene, sufixu), tak i na morfematický šev, a tvoří pak přirozenou hranici mezi sousedními morfémy (jsou pak vlastně interfixy). Autorka zde vidí tendenci k inkorporaci (aglutinační rys jazyka).

V závěru pak autorka pregnantně formuluje výsledky analýzy (dílčí závěry jsme naznačili v souvislosti s prezentací jednotlivých kapitol). Obecný závěr je ten, že deminutivní komplex je organickou a závažnou složkou slovní zásoby češtiny; jeho prostředky jsou produktivní, vysoce diferencované, jejich počet vzrůstá; dochází tak [47]v této vrstvě ke stálým inovacím. Pro češtinu je charakteristická vysoká frekvence deminutiv.

 

Závěrem naší recenze lze konstatovat: Pro monografii G. Neščimenkové je především charakteristický komplexní přístup k dané problematice (zřetel k morfonologii, sémantice), organicky navazující na to, co bylo v této oblasti již vykonáno (především na práce M. Dokulila, ale i jiných českých derivatologů). Problematika deminutivní derivace je zde podána v rámci obecné kategorie subjektivního hodnocení, s občasnými sondami za hranice sledovaného jazyka, a dále pak s rozlišením rysů, které jsou vlastní i jiným oblastem derivace na straně jedné, a rysů specifických pro derivaci deminutivní na straně druhé. Autorka si klade celou řadu závažných otázek, které postupně řeší. Je si vědoma toho, že některá dílčí řešení nedojdou patrně obecného souhlasu. Pokud jde o teorii a metodologii slovotvorné analýzy, lze vidět přínos především v obecných otázkách derivační kombinatoriky (srov. např. pojem kontaktní pásmo), ale i v otázkách identifikace morfému, segmentace apod. Svou šíří teoretických otázek, rozsahem materiálu, jakož i důslednou snahou o vyvození adekvátních teoretických závěrů se řadí tato práce na přední místo v derivatologické literatuře.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 42-47

Předchozí Jarmila Panevová: Nová česká práce o významové stavbě věty

Následující Zdeněk Hlavsa, Jana Hoffmannová, Jiří Nekvapil: Z podnětné spolupráce československých a německých lingvistů