Z podnětné spolupráce československých a německých lingvistů

Zdeněk Hlavsa, Jana Hoffmannová, Jiří Nekvapil

[Rozhledy]

(pdf)

Стимулирующее сотрудничество чехословацких и немецких лингвистов / A result of stimulating cooperation of Czechoslovak and German linguists

Vývoj lingvistického myšlení v ČSSR a NDR v posledním dvacetiletí vykazuje jistě řadu shod, ale i mnoho rozdílů. Zatímco německá lingvistika intenzívně vstřebávala podněty generativní gramatiky a později teorie řečové činnosti i teorie mluvních aktů, byla československá lingvistika k těmto vnějším podnětům zdrženlivější, těžíc více z vlastních, zejména předválečných tradic. Už z těchto vývojových odlišností vyplývá, že každá fundovaná konfrontace lingvistických poznatků dosažených v ČSSR a v NDR se jeví a bude nepochybně jevit jako zajímavá a prospěšná.

Jednou z příležitostí, jak si utvořit alespoň dílčí představu o současném stavu obecné lingvistiky, gramatiky a teorie jazykového vyučování v ČSSR a v NDR, je studium dvoudílného sborníku Jazykověda a příprava učitelů jazyků (Teoretické problémy), vydaného Univerzitou Karlovou v Praze 1980 (M. Kubík, W. Schmidt a kol., 1. díl 198 s., 2. díl 143 s.). Sborník je sice určen studentům učitelství filologických oborů a postgraduantům, ale — jak se správně podotýká v předmluvě — může být užitečný i lingvistům. Plyne to i ze skutečnosti, že ačkoli je sborník tematicky vcelku vyvážený (v zásadě jde o jakýsi úvod do jazykovědy a teorie jazykového vyučování), jsou jednotlivé příspěvky (kapitoly) na dost rozdílné teoretické úrovni. Na jedné straně jsou tu prezentovány vskutku učební texty, na druhé straně příspěvky povýtce teoretické. Je pochopitelné, že si v naší recenzi všimneme spíše částí teoretičtějších, většinou pocházejících z per německých autorů. Ti také vtiskli sborníku onu osobitost, na kterou se upozorňuje v předmluvě, a to „příklon ke zkoumání jazyka v jeho reálné funkci, v praxi společenské komunikace, tzn. z hlediska řečové činnosti“ (s. 10).

Prvnímu dílu sborníku, rozdělenému do tří oddílů (I. Jazyková komunikace, II. Sociálně historický vývoj a sociálně teritoriální rozvrstvení německého jazyka, III. Působení jazyka a jazyková kultura), dominují příspěvky W. Schmidta, profesora Vysoké školy pedagogické v Postupimi.[1] V prvním příspěvku, nazvaném [48]„Základní pojmy jazykovědy“ (s. 13—33), zkoumá Schmidt jazyk (Sprache) jako schopnost, systém a činnost, probírá problematiku jazykové normy a zabývá se sémantickým aspektem vztahu jazyka a vědomí (znakovým charakterem jazyka). Mimo jiné tu zaujme jeho stanovisko k přehodnocování strukturalistického přístupu ke studiu jazyka některými východoněmeckými lingvisty, kteří se opírají o dílo A. A. Leonťjeva. Podle Schmidta se totiž v jejich pojetí pojem jazykového systému rozšiřuje natolik, že zahrnuje pojem řečové činnosti. Schmidt však trvá na tom, že je třeba lišit systémovost jazyka jako komunikačního prostředku a systémovost užívání jazyka. Zdůraznění aspektu činnosti v sovětské psychologii uspíšilo překonání strukturalistického pojímaní jazykovědy, nelze však upadnout do opačné krajnosti.

Příspěvek zesnulého Z. F. Oliveria „Jazyk a jeho základní jednotky“ (s. 35—65) je ukázkou precizního učebního textu. Je oproti příspěvkům Schmidtovým zřetelně inspirován strukturálním pojímáním jazyka (např. „popis výrazového plánu na úrovni figur“ připomíná Hjelmsleva). Vedle vysvětlení řady elementárních jazykovědných pojmů (např. foném, alograf, slovo, věta) jsou tu s neobvyklou jasností krátce vyloženy i principy generativní gramatiky.

Příspěvek M. Kubíka „Věta a větná sémantika“ (s. 67—81) je jedním z mála přístupných zdrojů (snad jen vedle nové verze Bauerovy - Greplovy Skladby spisovné češtiny z r. 1980), v němž se může student seznámit s popisem sémantické stavby věty. Text by snad jen vyžadoval lépe objasnit některé termíny. Užívá-li se např. na s. 71 termínu větná výpověď ve smyslu Dokulilově - Danešově, není příliš vhodné o pár řádků níže užívat neterminologicky Danešova termínu výpovědní událost jako událost, o níž se vypovídá (na rozdíl od Danešova pojetí událost výpovědi).

V krátkém článku W. Schmidta „Podstata a společenský význam jazykové komunikační činnosti“ (s. 83—87) zaujme vysvětlení pojmu komunikativní společenství (tj. společenská skupina uvnitř jazykového společenství). O tento pojem se opírá i další krátký článek téhož autora „Stratifikace národního jazyka“ (s. 131—139), který se zabývá speciálními mluvami (Sondersprachen); největší pozornost se zde věnuje problematice odborné mluvy a odborné slovní zásoby (ta se nepovažuje za součást spisovného jazyka).

Psycholingvisticky orientovaný příspěvek W. Schmidta a H. Harnischové „Působení jazyka“ (s. 141—165) patří k nejzajímavějším částem sborníku. Vycházejíce z psychologické teorie S. L. Rubinštejna, zabývají se autoři nejprve obecně jazykovou komunikací, jejími faktory a podmínkami, přičemž důraz kladou na její společenský charakter. Dále pojednávají o komunikačních záměrech a komunikačních plánech. Důležité je, že konkrétní poznatky a vymezení vidí v širokých filozofických souvislostech. Např. k třem základním druhům komunikačních záměrů (informování, aktivování, vyjasňování) dospívají na základě studia marxistické gnozeologie. Velkou pozornost věnovali autoři komunikačním postupům, které charakterizují jako duševně jazykové (geistigsprachliche) operace k vyjádření různých obsahů vědomí mluvčím. Komunikační postupy jako sdělování, podněcování, dotazování, vysvětlování, dokazování, zpravování, posuzování upomínají na Austinovu a Searlovu teorii mluvních aktů. I když se autoři stavějí kladně k některým výchozím bodům této teorie (např. lišení propozice a ilokuce), poukazují zároveň na odlišnost své koncepce. Zatímco Schmidt a Harnischová zkoumají komunikační postupy jako společensky determinované, „chápou Austin a Searle mluvní akt jako ‚pravidlem řízený způsob chování‘, nikoli jako část společenské činnosti, která vyplývá z vypořádávání se s objektivní realitou“ (s. 158). Výše nastíněné pojmové síti, inspirované teorií komunikace, odpovídá i funkční klasifikace textů. Ta je hierarchizována do tří rovin: nejvýše stojí třídy textů, určené komunikačními záměry (tedy texty informující, aktivizující a vyjasňující), speciálním formám komunikačních záměrů [49]odpovídají typy textů (např. věcně informující texty, prožitkově informující texty) a konečně typy textů se člení na druhy textů, a to podle dominujícího komunikačního postupu (např. věcně informující text ve formě sdělení, popisu, srovnání apod.). Podtrhujeme, že příspěvek W. Schmidta a E. Harnischové, kteří tuto svou koncepci řadu let soustavně rozvíjejí, patří k nejpřínosnějším statím recenzovaného sborníku.

Rozsáhlý příspěvek A. Jedličky „Jazyková kultura“ (s. 167—192) se opírá o práce, které autor už publikoval a jsou u nás dostatečně známy. Jde o vymezení jazykové kultury, o normu a kodifikaci spisovného jazyka, o princip variantnosti spisovné normy; dále si autor všímá procesů a tendencí podmiňujících dynamiku současné spisovné normy a na závěr se zabývá vztahem jazykové kultury a jazykové výchovy.

Převážnou část IV. oddílu sborníku, nazvaného „Vytváření jazykových projevů a stylistika“ (jím začíná druhý díl publikace), tvoří stati německých autorů G. Michela a G. Starkeho. Pro přístup obou autorů (stejně jako celé skupiny lingvistů z vysokých pedagogických škol NDR, k nimž patří i W. Schmidt a H. Harnischová, dále např. M. Pfütze a jiní) je příznačné chápání stylistiky v úzkém vztahu k teorii textu, přesněji k jejímu směru silně ovlivněnému teorií komunikace. To je patrné v jejich pojmovém aparátu, již pevně fixovaném a neustále zpřesňovaném; ústřední pojmy jsou tu komunikační činnost (jednání), komunikační situace, komunikační úloha a záměr, komunikační plán a komunikační postupy. Dále je pro tuto skupinu charakteristické důsledné uplatňování hledisek marxisticko-leninské teorie jazyka — zde je to např. důraz na sepětí komunikační a kognitivní funkce jazyka s etapou společenského vývoje, na podmíněnost komunikačních úloh a záměrů konkrétní činností v rámci společenské praxe a využívání dialektické metody (dialektika vnitřních a vnějších podmínek, subjektivních a objektivních složek komunikační situace apod.).

Tři teoretické stati G. Michela „Teoretické problémy stylistiky“ (s. 9—16), „Jednotky a příznaky stylu“ (s. 17—23), „Styl a produkce textu“ (s. 25—29) jsou podnětné především tím, že vybízejí čtenáře k zamyšlení nad poměrem stylistiky a teorie textu a nad vztahem pojmů text—styl—(jazykový) systém. Už ve známé stylistice současné němčiny (Fleischer - Michel, 1979) prohlásili autoři styl za jednu z kategorií teorie textu a stylistiku ze jednu z disciplín lingvistiky textu; své stanovisko zdůvodnili tím, že pojem text se vyznačuje větší komplexností než pojem styl a že lingvistika textu musí zkoumat i řadu obecně platných zákonitostí výstavby textu, které nejsou v takové míře situačně a funkčně podmíněny jako výběr stylistických variant ze strany autora. Také v tomto sborníku vychází G. Michel z přesvědčení, že stylistické jevy a zákonitosti musí být začleněny do nadřazených zákonitostí a fází produkování a recipování textů, a stylistiku pokládá za úsek textové lingvistiky (proti fonologii, lexikologii a gramatice jako úsekům lingvistiky systémové). O systémovém charakteru textu uvažuje Michel zvláště v souvislosti s pojmem stylový typ (známým u nás z prací A. Jedličky; zde jako „potencionalita, vzor nebo model, podle něhož se může text vytvářet“). Systém stylových typů (blíží se představě systému „textových vzorců“, s níž u nás přišel K. Hausenblas, 1977) je určován jinými zákonitostmi než jazykový systém; Michel však správně klade otázku, jak dalece má být rozšířen pojem systému. Při širokém chápání tohoto pojmu v moderní lingvistice by snad bylo možno i systém stylových typů jako modelů utváření textu zahrnout do jazykového systému. Předložení těchto problémů k diskusi zasluhuje v Michelových statích rozhodně ocenění; důležité je, že autor nepochybuje o systémovém aspektu textu, ať už jde nebo nejde o systém jazykový.

Stať G. Starkeho „Stylistika a gramatika“ (s. 31—45) přináší několik návrhů klasifikace „gramatických stylových prvků“: první z nich postupuje podle hierarchie rovin jazykového systému od variant morfémů až k různým možnostem spojování vět [50](parataxe, hypotaxe, textový sled), druhý vychází ze sémantických polí (v pojetí podobném teorii A. V. Bondarka). Návrh třetí, který vychází z využití některých výrazových variant při konstituování textu, bude pravděpodobně pro čtenáře sborníku informačně nejpřínosnější, neboť stručně reprodukuje propracovanou teorii textové ekvivalence (izotopních řetězců v textu) E. Agricoly (1975, 1979). Cenná je snaha autora stati přihlížet k výskytu některých gramatických stylových prvků v určitých typech textů.

Stati československých autorek v tomto oddílu navazují na naše stylistické tradice a značně se proto v pojetí (i v pojmovém aparátu) odlišují od situačního a činnostního přístupu lingvistů z NDR. Slovenská autorka I. Vaverková přispěla do sborníku statí „Štylistika a lexikológia“ (s. 47—60): předkládá diferenciaci slovní zásoby podle stylistického zabarvení, podle stupně expresivity a podle specifičnosti jednotlivých funkčních stylů. Stať je zajímavá důkladnou konfrontací lexikálního a frazeologického materiálu ze slovenštiny a němčiny. — Další naše autorka M. Maroušková se zabývá v článku „Stylistika a fonologie/fonetika“ (s. 61—70) předmětem tzv. fonostylistiky. Rovněž zdůrazňuje nutnost přihlížet ke stylistické diferencovanosti různých typů komunikátů po stránce fonetické realizace. Důležité je její rozlišení zvukové podoby projevů mluvených a čtených, z něhož autorka vyvozuje některé instrukce pro výuku výstižného čtení. Hodnotu této stati by však pravděpodobně ještě zvýšilo, kdyby se právě na zpracování této problematiky podílel některý z lingvistů NDR, kde se už delší dobu rozvíjí jako samostatná disciplína komplexní nauka o mluvené podobě jazyka — tzv. Sprechwissenschaft (Sprechkunde; viz k tomu Pelešková, 1979; Palková - Buchtelová, 1977, 1981). Tato nauka zahrnuje i zkoumání stylistických variant výslovnosti.

Závěrečná, pátá část sborníku je věnována teoretickým otázkám jazykového vyučování. Titul by měl ovšem upozornit čtenáře, že jde o vyučování jazykům cizím, o vyučování mateřštině je řeč jen tam, kde se zkoumají styčné body mezi oběma předměty.

Mezi šesti příspěvky zaujme hned první, „Aplikace lingvistiky ve vyučování cizím jazykům“ (s. 71—78). Autor Z. F. Oliverius v něm konstatuje, že v pojetí předmětu lingvistiky se v 2. pol. našeho století promítl přesun od klasického strukturalismu, omezujícího zkoumání jazyka na sám jeho systém, k zájmu o komunikační proces; proto se dnes na vypracovávání učebních metod, ale i obsahu výuky samého podílejí v široké míře různé obory pomezní, zejména psycholingvistika a psychologie jazyka. Ta např. experimentálně dokázala, že v produkci mluveného jazyka je nutno spatřovat základní a integrující dovednost, protože při všech typech řečových činností (a tedy i při psaní, poslechu a čtení) dochází k inervaci mluvidel. Zanedbávají-li se tedy výslovnostní návyky (jde ovšem o fonetické obrazy celých vět), vážně to narušuje schopnost užívat jazyka vůbec. Oliverius si též položil otázku, které by se u nás mělo věnovat více pozornosti: jaký je vhodný model jazykového popisu pro výuku cizího jazyka. Upozorňuje zejména na generativní gramatiky, jejichž některé prvky se ukazují být pro vyučování přínosné (což samozřejmě neznamená, že tyto modely musíme akceptovat jako celek). Jsou to zejména postup analýzy od věty jako celku k částem a dále substituční a transformační pochody. Nabízí se nám samozřejmě otázka, zda by nebylo užitečné tyto postupy více zapojovat do obecně jazykové „výbavy“ žáka už prostřednictvím výuky jazyka mateřského; konečně i stylizační cvičení prováděná v jejím rámci neformálně pojatých transformací běžně využívají.

O rozdílech a styčných bodech mezi vyučováním mateřštině a cizímu jazyku informuje souhrnně příspěvek J. Zecha (s. 79—89); některých problémů blízkých, zejména tzv. bezekvivalentního lexika, rozdílů v struktuře významové výstavby polysémních slov a ve významu parajazykových prostředků se dotýká též příspěvek Š. Pavlíkové, jinak soustředěný ovšem na problematiku vyjádřenou názvem „Reálie v cudzojazyčnom vyučovaní“ (s. 97—102). Autorka v něm správně zdůrazňu[51]je, že bez jistých nejazykových informací nemůže žák jazyk ovládnout, zejména chápeme-li jazyk jako prostředek společenské komunikace, v níž partnerem je příslušník cizího národa.

Společenské aspekty cizojazyčné výuky probírá článek J. Skácela „Sociolingvistika a vyučování cizím jazykům“ (s. 91—96), kde se uvedené pojetí jazyka objevuje zvlášť vyostřeně: užívání jazyka je společenská činnost, a tedy i součást společenské praxe a vědomí. V článku též najdeme užitečný přehled některých sociolingvistických pojmů. Vlastním přínosem jsou úvahy o tzv. smíšeném bilingvismu, tj. o užívání dvou i více jazyků jako komplementárních v sociální komunikaci jisté jazykové situace, s nímž se stále více setkáváme v období vědeckotechnické revoluce, kdy některé funkce jsou v podstatě vyhrazeny jazykům „světovým“. Musíme pak počítat i s jistými jejich variantami, např. s českou variantou ruštiny.

Úkol podat přehledné a hutné informace dobře plní příspěvek S. Jelínka „Soudobé tendence v teorii a v praxi vyučování cizím jazykům“ (s. 103—118).

Jestliže si pořadatelé sborníku kladli za cíl prezentovat čtenáři základní informace o problémech současné jazykovědy a teorie vyučování cizím jazykům a naznačit jejich možná řešení, můžeme konstatovat, že tohoto cíle bylo v zásadě dosaženo. Vedle toho nelze nevidět, že řada příspěvků, zejména německých autorů, hranici základních informací přesahuje a může i podnětně působit na rozvoj naší lingvistiky. Nemusí však jít o stimulaci jen v jednom směru. Upozorňujeme na obsáhlá německá resumé, která doprovázejí všechny příspěvky. To jistě zase umožní publicitu sborníku v NDR. Z naší recenze je patrné, že publikace „Jazykověda a příprava učitelů jazyků“ úspěšně naplňuje záměr autorů a je třeba ji uvítat.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Semantische Relationen im Text und im System. 2. Aufl. Halle/Saale 1975.

AGRICOLA, E.: Textstruktur—Textanalyse—Informationskern. Leipzig 1979.

FLEISCHER, W. - MICHEL, G.: Stilistik der deutschen Gegenwartssprache. 3. Aufl. Leipzig 1979.

HAUSENBLAS, K.: Zu einigen Grundfragen der Texttheorie. In: Probleme der Textgrammatik II. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Studia grammatica, 18. Berlin 1977, s. 147—152.

PALKOVÁ, Z. - BUCHTELOVÁ, R.: Konference o kultuře řeči v NDR. SaS, 38, 1977, s. 252 až 253.

PALKOVÁ, Z. - BUCHTELOVÁ, R.: Konference o kultuře řeči v NDR. SaS, 42, 1981, s. 349—351.

PELEŠKOVÁ, H.: Nauka o mluvené podobě jazyka v NDR. NŘ, 62, 1979, s. 266—269.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 47-51

Předchozí Vlasta Straková: Ruská práce o českých deminutivech v diachronním pohledu

Následující Josef Filipec: Nová publikace z historické lexikologie