Syntakticko-sémantická analýza polských sloves s tzv. událostním argumentem

Anna Jirsová, Hana Prouzová

[Kronika]

(pdf)

Синтактико-цемантический анализ польских глаголов с т. наз. событийным аргументом / Syntactico-semantic analysis of Polish verbs with a so-called „sentential argument”

Kniha polské autorky Z. Zaronové Ze studiów nad składnią i semantyką czasownika (PAN, Warszawa 1980, 162 s.) je návrhem na syntakticko-sémantickou interpretaci jistého sémantického okruhu polských sloves; předmětem zkoumání jsou plnovýznamová slovesa s tzv. událostním argumentem (argument zdarzeniowy).

Práce je rozdělena na dvě části: teoretickou, kde autorka objasňuje svá východiska (ta u nás nejsou neznámá, protože navazují na sémantické koncepce A. Bogusławského a S. Karolaka; (srov. Hlavsa, 1980), a materiálovou, kde jsou teoretické postuláty aplikovány na analýzu 2000 polských sloves; zde je také těžiště práce.

V teoretické části autorka vymezuje základní pojmy své koncepce. Výchozí jednotkou jsou základní predikátové výrazy. Jejich konstitutivním elementem je predikát, elementy v pozicích určovaných predikátem jsou argumenty. (Pracuje se tu s terminologií logickou, jak je u polských syntaktiků pravidlem.) Tyto argumenty jsou jednak předmětové, jednak nepředmětové (ty zakládají jinou predikátovou strukturu) a jsou zabudovány v sémantické struktuře predikátu (jsou sémanticky implikované); to se ovšem vždy nemusí projevit v povrchové struktuře. Z tohoto hlediska se dělí argumenty na obligatorní (v povrchové struktuře nutně realizované) a fakultativní (v povrchové struktuře se realizovat mohou, ale nemusí).

Předmětem analýzy jsou takové predikátové výrazy, jejichž predikát otevírá pozice jak pro argument předmětový, tak pro argument nepředmětový, tj. pro jiný predikátový výraz. Predikátové výrazy realizované v pozici argumentu nepředmětového představují co do své [72]sémantiky různé typy relace k predikátu (příčinné, temporální, cílové apod.). V práci se zkoumá jen jeden typ relace argumentu nepředmětového s predikátem, a to verifikace pravdivosti obsahu nepředmětového argumentu. Autorka analyzuje takové typy argumentů nepředmětových, jejichž nedílnou součástí je predikát ‚být pravdivý‘ (doprovází argument a má status presupozice, tematického dicta). Na rozdíl od argumentů nepředmětových, které představují jiný typ vztahů k predikátu, nazývá je argumenty událostní. Obvykle se tyto argumenty označují jako faktové (srov. Lees, 1960). Tyto relace jsou podle autorky vždy personální, jde o vztah agentu a jeho činnosti. Zkoumaná slovesa tedy implikují agens, argument subjektový. Na základě podmínek, tj. implikace argumentu subjektového nebo nepředmětového, vyděluje autorka tři sémantické skupiny predikátů: (1.) predikáty mentálních jevů, (2.) predikáty chtění, (3.) predikáty akce. U akčních predikátů je agens vědomým vykonavatelem akce, u predikátů mentálních a voluntativních je agens „lokalizátorem“ prožitků, tím, jehož mentální dispozice a mentální procesy jsou postihovány.

Autorka dále studuje možnosti povrchové realizace tzv. událostního argumentu a stanoví tři typy, z nichž se v povrchové struktuře realizuje jen jeden: a) sémantické struktuře tohoto argumentu je nejbližší takové vyjádření, které je konstituováno verbem finitem a je provázeno operátorem że[1] a jeho formálními ekvivalenty jak, żeby; srov. Piotr widział, że chłopcy pobiegli za piłką. Piotr widział, jak chłopcy pobiegli za piłką. Wojtek powiedział Markowi, żeby przyszedł do nich; b) výraz infinitivní, který je poziční variantou vět s żeby, srov. Lekarz radził jej wyjechać / Lekarz radził jej, żeby wyjechała; c) predikátové výrazy s nomen actionis, srov. Piotr doradzał mi wyjazd.

Autorka vychází z popisu roviny výrazové a chce se co nejvíce přiblížit rovině obsahové, a proto popisuje vztahy mezi jednotkami.

V materiálové části autorka hierarchizuje a aplikuje stanovená kritéria a s jejich pomocí interpretuje predikátové výrazy konstituované slovesy, která mají ve svém významu „zabudován“ událostní argument.

Při shromažďování materiálu vyšla autorka z excerpce jedenáctisvazkového slovníku W. Doroszewského (1958) a pomocí syntakticko-sémantické charakteristiky se snaží stanovit úplný seznam sloves vyžadujících v pozici událostního argumentu konstrukci větnou a/nebo její ekvivalenty, a to tímto postupem:

a) slovesa jsou rozdělena do 7 skupin podle možnosti nebo nemožnosti realizace a alternace všech tří ekvivalentů v povrchové struktuře,

b) v těchto skupinách jsou slovesa dále dělena podle toho, kolik argumentů mohou mít (slovesa dvouargumentová až čtyřargumentová),

c) dále se slovesa dělí podle charakteru událostního argumentu z hlediska totožnosti nebo netotožnosti jeho subjektu se subjektem základního predikátového výrazu,

d) podle sémantiky analyzovaných sloves (predikáty jevů mentálních, voluntativních, akčních).

Jednotlivá slovesa se pak analyzují tak, že se stanoví:

a) schéma větné struktury pomocí symbolů pro predikát a jeho argumenty (V₁, x, y, z),

b) exemplifikace schématu,

c) schéma struktury událostního argumentu obsahující vedle symbolu V₂ (predikát událostního argumentu) symboly dalších argumentů,

d) informace o obsahu V₂ (členění na predikáty mentálních jevů, voluntativní, akční apod.),

e) informace o možnosti/nemožnosti povrchové realizace jednotlivých argumentů,

f) informace o relaci V₁ : V₂ (současnost, následnost ap.).

V zápisu každé predikátové struktury u základního predikátového výrazu (hlavní věty) jsou pak dvě schémata: první je z roviny obsahové (např. x V₁ y z u predikátu trojargumentového), druhý z roviny strukturace těchto obsahů — symboly predikátu a argumentů jsou opatřeny indexy (morfologickými údaji).

V závěru studie je analýza predikátů s událostním argumentem doplněna statistickými daty v podobě tabulek zachycujících všechna [73]kritéria klasifikace; tak je v úplnosti a přehledně podána náročná materiálová a teoretická autorčina práce.

Práce Z. Zaronové je nám blízká tematicky: v souvislosti s připravovanou akademickou Mluvnicí češtiny se i u nás provádějí syntakticko-sémantické analýzy sloves. Avšak na rozdíl od našeho přístupu k této problematice (srov. např. v knize Daneš - Hlavsa, 1981), při němž se pomocí podobného aparátu slovesa popisují komplexně, tj. ve všech svých významech, neanalyzuje Zaronová sloveso jako polysémní lexikální jednotku, tj. všechny jeho významy (a z nich plynoucí syntaktické vlastnosti), nýbrž jen ty, které implikují událostní argument. Jak po stránce teoretické, tak po stránce zpracování obsáhlého materiálu považujeme studii Z. Zaronové za přínosnou pro současný stav bádání v této oblasti jazykovědy dnes tak aktuální,

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: Větné vzorce v češtině. Studie a práce lingvistické 16, Praha 1981.

HLAVSA, Z.: Z koncepčních problémů polské akademické mluvnice. SaS, 41, 1980, s. 303 až 308.

LEES, R. B.: The grammar of English nominalizations. The Hague 1960.

Słownik języka polskiego. Red. W. Doroszewski. Warszawa 1958—1969.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 71-73

Předchozí Ivan Lutterer: Toponymický slovník Moravy a Slezska dokončen

Následující Iva Nebeská: Polská práce o sémantice účelu