Polská práce o sémantice účelu

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Польская работа о семантике целевого назначения / A Polish monograph on the semantics of purpose

V posledních letech se v polské lingvistice vyhranil výrazný sémantický směr usilující o adekvátní popis významu jazykových prostředků. Je reprezentován především pracemi A. Bogusławského, A. Wierzbické a M. Grochowského. Součástí výzkumu je explikace výrazů přirozeného jazyka pomocí jednodušších významových jednotek — též výrazů přirozeného jazyka. Významným přínosem k tomuto okruhu sémantického bádání je nová práce Macieje Grochowského Pojęcie celu. Studia semantyczne (Wrocłav - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1980, 127 s.).

Jejím cílem je podat co nejvýstižnější sémantickou charakteristiku jednoho typu vět se slovem účel, resp. vět účel vyjadřujících (X robi A w tym celu, by stalo się B). Účel není pojmem sémanticky jednoduchým; na jedné straně jsou v něm obsaženy některé dílčí pojmy týkající se vůle, činnosti, úsudku, na druhé straně je účel komponentem pojmů složitějších. Grochowski tyto okolnosti plně respektuje a neomezuje se na explikaci pojmu účel; výklad příbuzných pojmů podává takovým způsobem, že vystihuje stupeň jejich sémantické složitosti, jejich místo v hierarchicky uspořádané sémantické síti. Jde mu výhradně o neterminologické pojetí účelu, jako materiál k rozboru mu proto slouží věty běžně mluveného jazyka.

Přestože je Grochowského knížka v zásadě souborem izolovaných studií, působí poměrně uceleným dojmem. Vlastní sémantické analýze účelu předchází podrobné kritické zhodnocení literatury, především prací lingvistů polských a českých. Grochowski sleduje, které sémantické složky účelu jednotliví autoři zaznamenávají, a dochází k závěru, že účel je v dosavadní lingvistické literatuře definován nedostatečně:[1] většina prací podle jeho názoru nepřináší odpověď na dvě zásadní otázky: jakého typu je účelná činnost, tj. čím je řízena (vůlí, záměrem) a jaké je postavení účelu vzhledem ke kauzální souvislosti jevů. Nicméně na základě údajů uvedených v literatuře formuluje výchozí hypotézy, které v dalších částech práce podrobuje zevrubnému rozboru.

Po úvodních kapitolách se věnuje dvěma podstatným sémantickým složkám účelu: vůli (v kapitole III.) a činnosti ve vztahu k osobě a vůli (v kapitole IV.). Jádrem práce je kapitola V., v níž jsou shrnuty výsledky vlastní sémantické analýzy. Autorova explikace pojmu účel[2] obsahuje pět sémantických složek:

(1.) Věty s výrazem účel se vždy vztahují k osobě (přímo nebo nepřímo), pouze lidská činnost může být účelná.

[74](2.) Sémantickou složkou vět se slovem účel je vždy děj, činnost, akce (osoba něco vykonává nebo způsobuje). Autor rozlišuje činnosti a děje typu ‚x něco dělá nebo způsobuje‘ a ‚s x se něco děje‘. Z hlediska sémantické analýzy účelu přichází v úvahu pouze první skupina činností; domníváme se však, že vést dělicí čáru mezi oběma je velmi obtížné. Jako příklady bezděčných činností, které jsou s vyjádřením účelu neslučitelné, uvádí autor mj. i věty Jan chudnie a Jan mdleje; tato slovesa však nemají zcela jednoznačný význam a podíl vůle tedy nelze úplně vyloučit: Jan může hubnout záměrně, aby se líbil partnerce, a omdlívat, aby na sebe upoutal pozornost.

(3.) Nejproblematičtější sémantickou složkou je element vůle: Osoba, která vykonává nebo způsobuje nějakou činnost, chce, aby účelu bylo dosaženo. Nabízí se několik možností, jak element vůle stanovit: jest gotów, jest skłonny, jest zdecydowany, ma zamiar aj. Např. v české lingvistické literatuře se za sémantickou složku účelu často považuje záměr. Grochowskému se však záměr jeví příliš specializovaný, omezující; říká, že záměr je postojem osoby k její vlastní činnosti. Po zevrubné analýze výrazů vyjadřujících vůli a jejich vzájemných vztahů (v kap. III.) se proto rozhodl pro element chtít jako výraz nejjednodušší, s dostatečně obecným významem (i když otázku jeho nedefinovatelnosti nechává otevřenou).

(4.) Osoba, která vykonává nebo způsobuje účelnou činnost, předpokládá, že dosáhnout cíle je možné právě uvedenou činností. V tomto bodě jsou implicitně zahrnuty dva dílčí údaje: realizace účelu v budoucnu je nejistá a účelná činnost je uvědomovaná. Na první pohled by se mohlo zdát, že element předpokladu je nadbytečný, protože přítomnost vědomí je obsažena už ve složce volní (je-li nějaká činnost chtěná, je i uvědomovaná), že by bylo možno se omezit na to, že nevíme, zda se účelná činnost uskuteční. Komplexní pohled na Grochowského explikaci pojmu účel však ukazuje, že element předpokladu má velmi důležitou úlohu: je pojítkem mezi elementem vůle a kauzalitou.

(5.) Nejzávažnější složka sémantické explikace se týká vztahu účelu a kauzality. V lingvistické literatuře se účel zpravidla studuje v souvislosti s kauzalitou, ale povaha tohoto sepětí nebyla dosud dost jasně formulována. Grochowski na základě sémantické analýzy dospěl k následujícímu závěru: Osoba chce dosáhnout nějakého účelu a současně předpokládá, že tohoto účelu dosáhne určitou činností; tyto dvě skutečnosti jsou příčinou její činnosti. Činnost sama je tedy důsledkem vzhledem k chtění a předpokladu (s. 78). Výsledky výzkumu tak přesahují hranice lingvistiky a dokazují, že lingvistická analýza může závažným způsobem přispět k osvětlení vztahů mezi těmito pojmy.

Z celkového charakteru knížky se poněkud vymyká poslední kapitola. V ní si Grochowski klade závažnou otázku, jaký sémantický okruh lexémů může být využit v různých typech syntaktických konstrunkcí vyjadřujících účel. Jde o předběžný nástin problematiky, které se hodlá autor věnovat v budoucnu.

Zvláštní pozornost si zaslouží metodologická stránka práce. Grochowski si uvědomuje, že explikace jazykového výrazu je vždy do značné míry intuitivní, vždy je zatížena subjektivním hodnocením autora. Aby toto omezení poněkud oslabil, zvolil jako základní metodu své práce vyvolávání rozporu: do vzájemného vztahu uvede takové dvě věty, kdy jedna je negací druhé. Např. důležitost semantické složky, chtíc při explikaci pojmu účel je demonstrována nepřijatelností souvětí Jan jede na hory, aby si odpočinul, ale nechce si odpočinout; dochází tu k rozporu mezi významy obou částí souvětí, nemohou platit obě současně, pouze jedna z nich může být pravdivá. Kromě tohoto základního přístupu autor podrobně stanovil podmínky pro explikaci výrazů, které vesměs platí pro jakoukoli definici: (1.) definovaný a definující výraz musí mít stejný význam; (2.) nepřípustná je definice kruhem; (3.) neznámý význam nesmí být definován pomocí jiného neznámého významu; (4.) význam výrazu může být definován pouze pomocí výrazů s jednodušším významem; (5.) význam výrazu může být definován pouze pomocí výrazu se členitější strukturou, tj. takového, který umožňuje případný další rozklad. Je zřejmé, že autor velice dbá na to, aby jeho analýza byla zcela korektní, metodologicky čistá; to mu také umožňuje formulovat výsledky dostatečně přesně a jednoznačně.

Celá práce je výsledkem autorovy promyšlené koncepce: v daném okruhu podrobně zmapoval hierarchicky uspořádanou síť sémantických vztahů. Velmi detailně analyzoval řadu [75]výrazů sémanticky blízkých (nejen těch, které patří k elementům pojmu účel), s velkým smyslem pro postižení jemných významových nuancí stanovil stupeň jejich sémantické příbuznosti. Rejstřík explikovaných výrazů obsahuje více než 70 položek. Celou knížku prostupuje autorovo hluboké zaujetí pro dané téma. Žádný výraz není explikován izolovaně. Užití každého explikovaného výrazu v různých kontextech, nahrazování výrazy sémanticky blízkými při zachování stanovených metodologických podmínek umožňuje najít jejich adekvátní místo v sémantické síti. Přitom autor neváhá, považuje-li to za nutné, přehodnotit některé své dřívější závěry. Složitá problematika je v knize prezentována jasně, čtenář se v ní dobře orientuje, výsledky jsou doloženy množstvím příkladů. Pro své kvality teoretické i metodologické je Grochowského práce nesporným přínosem polské jazykovědy a najde jistě své čtenáře i u nás.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 73-75

Předchozí Anna Jirsová, Hana Prouzová: Syntakticko-sémantická analýza polských sloves s tzv. událostním argumentem

Následující Ladislav Horalík: Nová sovětská práce o slovanské frazeologii