Text, text-typ a styl z hlediska sémiotického

Pauli Saukkonen (Finsko)

[Articles]

(pdf)

Текст, текст-тип и стиль с точки зрения семиотики / Text, text type and style from a semiotic point of view

[*]Lingvistickou teorii textu můžeme rozdělit na autonomní teorii orientovanou znakově a na teorii zdůrazňující funkci pragmatickou a komunikaci. Autonomní textová teorie se dále člení na taxonomickou strukturní textovou gramatiku a generativní textovou gramatiku. E. Coseriu (1980, s. 26) zdůrazňuje, že nedávno populární, rozšířený gramatický popis jednotlivého jazyka, objasňující jakým způsobem věty jazyka vytvářejí koherentní uzavřený text, není ve skutečnosti textová lingvistika, ale spíše nadvětná gramatika nebo textová gramatika rozšiřující hranice věty. Pojímání textu v takové textové lingvistice se považuje za propoziční v terminologii D. Viehwegera (1979, s. 81). Pragmatická textová teorie, která je podle Coseria opravdovou textovou lingvistikou a podle J. S. Schmidta (1973, s. 23) obecnou textovou teorií, popisuje text-typ jako komunikativní a funkční jednotku sociální interakce, jako sémiotický znak nezávislý na používaném jazyce (srov. Viehweger, 1979, s. 82).

Coseriu pojímá textovou lingvistiku jako lingvistiku textového významu (Sinn). Význam textu je entita textových funkcí, které se dostává vyjádření prostřednictvím celého systému textového obsahu. Text obsahuje sémiotické vztahy dvojího druhu: za prvé, znaky, z nichž je text komponován, znamenají něco a vztahují se k něčemu, a za druhé, text jako celek „znamená“ něco. Tento celkový význam textu byl až doposud předmětem výzkumu v literárněvědné oblasti (Coseriu, 1980, s. 47—50).

Podle M. A. K. Hallidaye (1978) je základní jednotkou sociálně orientovaného lingvistického popisu text. Halliday se domnívá, že text je supervěta, jednotka, která je větě podobná, která je však rozsáhlejší než věta. Považuje text za základní jednotku sémantického procesu, za aktualizovaný příklad významově potencionálního „registru“ (s. 109, 110). Text není složen z vět, ale je větami realizován (s. 135). Je to text, nikoli věta, co je vztahováno k situaci. Charakteristické způsoby vztažení textu k situaci umisťují text do kontextu a vytvářejí „register“. Každý text může být považován za příklad textu-typu definovaného „registrem“ (s. 150).

Texty jsou hierarchicky uspořádány do větších systémových celků podle stupně jejich vzájemné příbuznosti. Příbuznost je determinována zejména paradigmatickými vlastnostmi, protože je nemožné zapamatovat si syntagmatické vlastnosti nesčetných textů. Popíšeme-li vztah paradigmatického a syntagmatického systému takto:[1]

syntagmatický systém	paradigmatický systém

[82]pak abstraktní text-typ zahrnující aktuální i potenciální texty musí být považován za paradigmatický systém s kvantitativními vlastnostmi. Kvantitativní charakteristiky jsou pravděpodobnostní hodnoty a rozdíly mezi texty-typy jsou pozorovatelné zejména na těchto hodnotách.

V lingvistice se tradičně rozlišují dva typy systémů, abstraktní jazyk (langue) a konkrétní řeč (parole). Ne všichni autoři se spokojují s jazykem a řečí. Někteří konstruují třetí systém a přidávají ho k jazyku a řeči. Tak např. Herdan (1964, s. 74) užívá termínu langage pro systém, který je statistickou veličinou utvořenou ze vzorků parole, Coseriu (1980) nazývá tento třetí systém vyznačující se kvantitativními pravidelnostmi „norma“ a umisťuje jej mezi langue a parole. Obdobně Heger (1971, s. 19) konstruuje tento třetí systém a nazývá jej „Σparole“. Umisťujeme text-typ do tohoto třetího typu systému.

Protože podle pragmatické teorie textu každý text musí být ve vztahu ke svému kontextu, je nezbytné vydělit a popsat množinu vztahů mezi elementy systému navzájem a mezi elementy systému a nejbližším okolím. Okolí textu-typu může být buď lingvistické, nebo extralingvistické. Lingvistický kontext textu je text-typ. Lingvistický kontext textu-typu je text-typ vyššího řádu nebo jím může být jazyk. Jazykový útvar, ke kterému se text vztahuje, můžeme také nazývat norma. Přesněji řečeno, norma může být považována za kompetenci textu-typu.

Extralingvistický kontext textu představuje sociální a fyzikální prostředí, ve kterém je konkrétní text umístěn. Kdybych měl tento kontext určit přesněji, pak jsou jím okamžité poznatky a dlouhodobé vědomosti o prostředí v myslích mluvčího a posluchače. Avšak ne všechny poznatky a vědomosti o extralingvistickém prostředí textu jsou pro text relevantní, a proto ne všechny jsou reálným kontextem. Určit, co je nejdůležitější z kontextu, nám pomůže následující schéma a jeho popis. Nechci se soustřeďovat na proces produkce nebo percepce textu, soustředím se na hotový text. Text (platí jak pro konkrétní text, tak pro text-typ) je jazykový znak fungující jako základní jednotka komunikace, která má jisté vztahy ke svému okolí. Tři vztahy, které jsou obecně užívány v sémiotice — vztah k jiným znakům, vztah ke skutečnosti a vztah k uživateli — jsou příliš obecné. Namísto referenční reality, znaku a uživatele, které jsou hlavními prvky v sémiotice, užíváme následující hlavní prvky: text, referenční realita, mluvčí, posluchač a kontext. Dále vyděluji vztahy: text — referenční realita (4), text — mluvčí (2), mluvčí — referenční realita (1), posluchač — referenční realita (1), mluvčí — posluchač (3) a dále text — vztah mluvčí — posluchač (3), text — vztah posluchač — referenční realita (1), text — vztah mluvčí — referenční realita (1). Namísto sémiotického trojúhelníka dostáváme schéma, (srov. s. 83), ve kterém číslice označují tyto vztahy:

1 perspektiva

2 funkce

3 situace

4 reference

Ve srovnání se sémantickým trojúhelníkem je naše schéma obohaceno o pragmatické specifikace uživatelů jazyka a o specifikaci jejich relací ke všem prvkům. Vztah textu k referenční realitě odráží textovou referenci, zatímco vztah k mluvčímu a posluchači odráží textové funkce pro uživatele. Různé funkce dávají vzniknout různým textům vztahujícím se k téže referenční realitě. Uživatel jazyka zaujímá různé perspektivy k referenční realitě, které se projevují v textech jako různé formy téže referenční reality. Situace mezi uživateli jazyka se stejným způsobem různí, což vyúsťuje v různé texty se stejnou referenční realitou.

Výše popsané subsystémy kontextů determinují text geneticky; jsou dominujícími systémy nad textem a jsou shodné s povahou okolí. Náš přístup k problematice [83]podporuje tvrzení R. Carnapa (1942, s. 13) a K. Hempfera (1977, s. 7), že pragmatika je východiskem každého lingvistického popisu. Podle vyložené teorie a podle obrázku text závisí na referenci, perspektivě, funkci a na situaci. Text-typ pak přirozeně závisí na typu reference, typu perspektivy a typu situace. Žádný důležitý extralingvistický faktor podílející se na vzniku textu by neměl zůstat mimo tyto čtyři relace.

 

 

Komunikační teorie považuje kanál za jeden z nejdůležitějších faktorů kontextu. V našem sémiotickém systému je kanál determinován vztahem mezi mluvčím a posluchačem a je obsažen v této relaci (tak také např. Galperin, 1977, s. 35). Vztah je jak fyzikální (prostorový a časový), tak sociální. Každý z těchto vztahů může být popsán pomocí osy blízký — vzdálený. Když je vztah časově a prostorově vzdálený, je kanál optický a používá se psaného projevu. Když je vztah časově a prostorově blízký, je kanál akustický a používá se mluveného projevu. Kanál se vyjadřuje ve znacích textu samého, referenční realita nachází vyjádření v systému významů. Sociální vzdálenost ve skutečnosti odkazuje k množství vědomostí, zkušeností a pragmatických předpokladů, které jsou sdíleny mluvčím a posluchačem.

Za hlavní funkci textu považuji působení na emoce, myšlení a vůli uživatele, jež jsou psychologií a filozofií považovány za hlavní tři oblasti lidské kognitivní funkce. Jeden a týž text se může vztahovat k více než jedné oblasti kognitivní funkce (např. umělecký text se obyčejně vztahuje jak k emocím, tak k myšlení současně), avšak jedna z oblastí je obvykle primární a dominantní. Všechny texty nějakým způsobem vyžadují myšlení, avšak definování funkce je založeno na té úrovni, na kterou se text vztahuje jako celek a na kterou je zaměřen v konečné instanci.

Perspektiva se vztahuje ke vzdálenosti a k osobnímu zaměření, ze kterých mluvčí a posluchač časově, prostorově a psychicky nazírá referenční realitu. Znalost referenční reality a vztah k ní ovlivňují výběr a vzájemný pořádek položek v textu. Perspektiva determinuje to, zda referenční realita je prezentována deskriptivně, narativně, expozičně nebo argumentativně. Dokud mluvčí a posluchač nesdílejí perspektivu, text může být interpretován několika způsoby. Jak čas pokračuje, obsah textu se mění společně se změnou perspektivy.

Mnohé stylistické školy považují styl za vlastnost textu. Konkrétní texty a abstraktní texty-typy mají svá pravidla, která mohou být nazývána stylistickými normami. Stylistické normy jsou determinovány komunikativním kontextem. První skutečná škola prosazující nové způsoby stylistického výzkumu je známa jako [84]funkční stylistika. Později se k ní přidala kontextová stylistika. Způsob přístupu k problematice, který nazýváme kontextovou stylistikou, nepředstavuje žádnou jednotnou nebo vyhraněnou školu, ani není protikladem funkční stylistiky. Na základě jistých rysů je možno vysledovat určitou třídu volně souvisejících teorií. Kontextová stylistika může být definována jako stylistika anglicky mluvících zemí, založená na teoriích Angličana J. R. Firtha na jedné straně a americké sociolingvistiky na straně druhé. Je možné, že tato stylistika je ovlivňována funkční školou, ale základní rozdíl můžeme vidět v tom, že funkční stylistika se snaží popsat stylovou hierarchii a komunikačně nejdůležitější abstraktní stylistické entity a texty, zatímco kontextová stylistika představuje neohraničený relativismus v tom, že se nesnaží vytvořit konsistentní systém stylů, ale považuje normu za relativní pojem, a prostě vztahuje text k jinému textu a ke kontextu. Podle principů kontextové stylistiky existuje mnoho stylů a rovnají se svým počtem počtu distinktivních kontextů. Proto je kontextová stylistika členitější a konkrétnější než funkční stylistika. Jejím centrálním pojmem je kontext.

Dále se budeme podrobněji věnovat koncepci kontextové stylistiky založené na posledních pracích N. E. Enkvista (1974). Podle něho je styl založený na frekvencích lingvistických jednotek na všech rovinách. Enkvist vychází z myšlenky, že znalost frekvencí jazykových jednotek v daném kontextu je součástí zkušenosti s jazykem, kterou máme od dětství. Když se tato zkušenost konfrontuje s mluvenými a psanými promluvami, mění se v řadu očekávaných kontextových pravděpodobností, které se buď naplňují, nebo nenaplňují. Očekávání vytváří jistý druh normy, s níž je mluvený nebo psaný projev konfrontován. Působivého stylistického výsledku se často dosahuje užíváním jazykových prostředků odlišných od očekávání posluchače. Naproti tomu, je-li očekávání splněno, text vytváří situačně vázaný styl a má vysokou stylistickou prediktabilitu. Různí posluchači mohou reagovat různě na styl téhož textu. Reakce závisejí na očekávání, na normě, kterou si posluchač zvolil pro srovnání. Výběr normy naopak závisí na tom, jaké předchozí jazykové zkušenosti s kontextem má subjekt. Výklad stylu se tedy vždy zakládá na srovnání. Srovnávají-li dva lidé týž text s rozdílnými normami, jejich pojetí stylu textu je rozdílné. V běžné komunikaci výběr normy není nahodilý. Čteme-li sonet, obvykle jej srovnáváme s třídou sonetů spíše než s telefonním seznamem nebo novinovým článkem. Porovnává-li se text s pomyslnou mentální normou, jak je to podle Enkvista možné, mentální norma představuje kompetenci textu-typu a tato kompetence je lingvistickým kontextem textu (srov. výše). Tvrzení, že norma je kontext aktuální lingvistické performance, má základní význam pro teorii stylu.

Podle Enkvista (1974) se funkční styl může týkat užití jazyka v korelaci s frekvencí výskytu společensky významných kombinací kontextově specifických rysů. Tímto způsobem se vyděluje např. právnický styl, styl kázání, reklamy, telegramů a titulků. Styl žánru patří k funkčnímu stylu užívanému v důležitém, tradicí určovaném literárním žánru, jako je např. styl sonetů, tragédií, komedií a frašek. Individuální styl je souhrn diferencí odlišujících jazykový úzus určitého individua od jazykového úzu jiných individuí ve srovnatelných situacích. Idiolekt naproti tomu se vztahuje ke všem jazykovým zvyklostem individua. Jedna a tatáž jazyková forma může vystupovat v různých funkcích.

Dále se pokusíme vyložit vlastní pojetí stylu. Stylistická norma textu závisí na tom, o čem jsme hovořili výše: na kontextové referenci, funkci, situaci a perspektivě. Obvyklé subsystémy kontextů umožnily vznik konstantních textových typů obsahujících stylistické normy. Tyto normy textových typů jsou kolektivní. Lidé je ovládají a rozumějí jim intuitivně. Tuto schopnost nazýváme kompetencí textu-typu. Fakt, že existují označení jako zpráva, reportáž, recenze, sportovní komentář, kritika, zákon, kázání, reklama, causerie, vyprávění, popis, báseň, hra aj., signalizuje, [85]že existují texty-typy intuitivně přijímané tímto způsobem. Uživatelé jazyka jsou si vědomi norem, které je rozlišují.

Styl jsou proto vlastnosti jak konkrétního textu, tak abstraktního textu-typu, které mezi sebou odlišují jednotlivé texty a texty-typy. Jaké jsou tyto distinktivní vlastnosti?

Text se většinou považuje za celek, za samostatnou jednotku významu, a proto charakteristické a distinktivní rysy musejí být primárně sémantické. Jak bylo řečeno výše, styl je vlastnost charakterizující text. Proto můžeme soudit, že styl je také primárně sémantický jev a pojem z roviny významu. Tento způsob řešení převrací naruby pravděpodobně nejobvyklejší způsob výkladu stylu na rovině výrazu.[2] V tradičním pojetí jsou formálně různá vyjádření o téže věci považována za různé styly. Závažná otázka nyní je, zda můžeme chápat styl jako souhrn všech vlastností charakterizujících text, nebo zda budeme za styl považovat pouze část těchto vlastností. Ne všechny vlastnosti textu mohou být pravděpodobně považovány za stylistické, neboť jinak by pojem stylu ztratil svůj význam a stal by se identický s textem. Které rysy textu jsou tedy stylistické a které nejsou?

Stylistické varianty jsou obvykle uvažovány jako způsoby užití jazyka. V našem sémiotickém schématu uvedeném výše užití jazyka zahrnuje perspektivu mluvčího a posluchače, funkce pro mluvčího a posluchače a situaci mezi mluvčím a posluchačem. Pouze reference existuje mimo mluvčího a posluchače. Takové binární rozdělení kontextového systému je oprávněno na základě hlavních relací běžně rozlišovaných v sémiotice, a proto je pokládáme za správné východisko pro rozlišování stylistických a ostatních vlastností textu.

Textová propozice vztahující se k jednotlivé referenční realitě zahrnuje různé textové modality, sémantické mody, styly nebo textové konotace pro vyjádření referenčního jádra. Různé styly jsou determinovány funkcí, situací a perspektivou, a proto rozlišujeme tři typy stylistických rysů: rysy stylu funkčního, situačního a perspektivního.

Uveďme příklady. Předpokládejme referenční realitu města A, ve kterém trávíme prázdniny. Chceme uvést tři texty vztahující se k městu A, u nichž předpokládáme, že mají stejný sémiotický vztah k referenční realitě, a proto mají společné sémantické jádro (textovou propozici). I když textová propozice je shodná, texty se od sebe značně odlišují. Podle výše uvedené teorie považujeme tyto rozdíly za stylistické.

 

Text 1 je pozdrav zaslaný na pohlednici příteli z města A:

Ahoj! Pobyt tady je fantastický. Nádherné počasí a krajina. Žhavý den na pláži, měkce uklidňující noc na terase, krásný měsíc, vybrané jídlo a hudba houslí. Být tu navždy!

Text 2 je popis z průvodce po lázních A:

A jsou umístěny na pobřeží B, mají přibližně 100 000 obyvatel. Díky slunnému počasí, proměnlivé krajině a plážím jsou A známé lázně navštěvované o prázdninách. Město má mnoho výborných hotelů a restaurantů.

Text 3 je reklama cestovní kanceláře na A:

Jedny z nejlepších letních lázní na pobřeží B jsou A. Jejich nádherné pláže, překrásné okolí, stálé slunné počasí, vynikající a přátelské hotely a exotické restaurace Vám zajišťují, že Vaše dovolená bude vždy úspěšná.

[86]Rozdíly jsou způsobeny funkcí, situací a perspektivou. Funkcí textu 1 je krátce řečeno podat emocionální sdělení příjemci. Text apeluje na emoce, nepřímo na myšlení nebo vůli, a je proto emocionálním funkčním stylem. Rysy, které ukazují tento charakter, jsou výrazy jako ahoj, fantastický, nádherný, žhavý, měkce uklidňující, vybrané, být tu navždy. Výběr zbývajícího kontextu slouží stejnému cíli: fakt, že text se vztahuje obzvláště k počasí, krajině, pláži, nocem na terase v měsíčním světle, k jídlu a k houslové hudbě, odhaluje emoce, ačkoli myšlení je sem také zahrnuto. Výše uvedené výrazy mají obecně sémantický komponent, který není pouze emocionální. Protože však funkce textu je nazírána a musí být nazírána z hlediska celku, je těžké vybrat a oddělit přesně ty části textu, které jsou nositeli této funkce. Nejlepší výsledek je zajištěn výběrem pouze sémantických rysů.

Naproti tomu text 2 neapeluje ani na emoce, ani na vůli, ale apeluje na myšlení, a proto může být nazván intelektuálním funkčním stylem. Sémantický výběr byl udělán z hlediska myšlení a soustřeďuje se na nejdůležitější objektivní aspekty referenční reality.

Text 3 apeluje na vůli. Láká příjemce, aby jel do A, do místa, které je předmětem reklamy. Představující argumenty pro výjimečnost a příjemnost dovolené jsou zaměřeny na tento cíl. Všechny výrazy textu mají ve skutečnosti funkci, kterou nazveme volitivní.

Prostorová situace, která je mezi mluvčím a posluchačem, je stejně velká proto, že kanálem je psaný jazyk. Časová vzdálenost je nejkratší v textu 1, který má pouze jednoho příjemce, a nejdelší v textu 2, který je míněn pro nespočet čtenářů a pro časovou vzdálenost téměř neomezenou. Nejdůležitější věc v komunikativní situaci těchto textů je však sociální vzdálenost. Je malá v textu 1 a velká v textu 2. Mluvčí textu 3 se pokouší vytvořit pocit blízkosti (používá např. přímé oslovení posluchače: Vaše dovolená), skupina posluchačů je však neznámá a sociální situace tak reprezentuje střední polohu ve srovnání se situacemi v textu 1 a 2. V textu 1 presupozice daná známostí a blízkostí je velká, a proto není nutné mluvit o věcech, které nutně obsahuje text 2, v němž je presupozice minimální. Text 1 je proto implicitní situační styl, který je dán výběrem a vypuštěním sémantických obsahů a nahrazením pronominálních a deiktických výrazů. Text 2 naproti tomu může být považován za explicitní situační styl díky velké vzdálenosti mezi mluvčím a posluchačem v dimenzích jak sociálních, tak fyzikálních. Text 3 je neutrální styl situační řadící se mezi text 1 a text 2.

Perspektiva mluvčího k referenční realitě je velmi úzká a konkrétní v textu 1. Nachází vyjádření v prostorovém zde a časovém nyní (přítomný čas, příslovce zde) a v subjektivních vztazích (první osoba). Perspektiva mluvčího textu 2 k posluchači je velmi vzdálená jak fyzicky, tak psychicky. Mluvčí nemusí mít žádné kontakty s posluchačem, a proto referuje jak obecně, tak abstraktně. Jazykovým výrazem této perspektivy je užívání generického přítomného času. Perspektiva mluvčího je neutrální, bezpříznaková. Vztah mluvčího textu 3 k posluchači je bližší psychicky než vztah k posluchači v textu 2, ale ne tak blízký jako v textu 1.

Všechny tři texty, které jsme zkoumali, představují týž text-typ ve vztahu k referenční realitě, avšak texty-typy různé ve vztahu k funkci, situaci a perpektivě. Jejich funkční, situační a perspektivní styly se liší jeden od druhého. Vlastnosti textů-typů jsou proto jak referenční (propoziční), tak stylistické. Oba typy sémantických vlastností vyúsťují v různé vlastnosti na rovině formy. Celostní význam každého textu-typu může být definován a to zároveň automaticky implikuje definování významů a frekvenci výskytů částí textu. Na příkladech uvedených výše jsme se pokusili definovat jednak společný celostní referenční význam, jednak různé celostní stylistické významy.

(Z anglického originálu přeložil O. Šoltys.)

 

[87]LITERATURA

 

CARNAP, R.: Introduction to semantics. Cambridge 1942.

COSERIU, E.: Textlinguistik. Tübingen 1980.

ENKVIST, N. E.: Stilforskning och stilteori. Lund 1974.

GALPERIN, I. R.: Stylistics. Moskva 1977.

HALLIDAY, M. A. K.: Language as social semiotic. London 1978.

HEGER, K: Monem, Wort und Satz. Tübingen 1971.

HEMPFER, K.: Zur pragmatischen Fundierung der Texttypologie. Textsortenlehre — Gattungsgeschichte. Heidelberg 1977.

HERDAN, G.: Quantitative linguistics. London 1964.

SCHMIDT, S.: Zur Linguistik der sprachlichen Kommunikation. Jahrbuch 1973 des IDS. Düsseldorf 1973.

VIEHWEGER, D.: Linguistische Studien. Reihe A. Arbeitsberichte 60. Berlin 1979.

 

R É S U M É

Text, text type and style from a semiotic point of view

Style is a property of either a concrete text or an abstract text type. Text type is a paradigmatic system with the quantitative properties and it belongs to „langage“ (Herdan) ~ „norm“ (Coseriu) ~ „Σ parole“ (Heger). The quantitative characteristics are probability values, and the differences between the text types are discernible in precisely these values. Text or text type is primarily a semantic unit. If style is a property characterising text or text type, we can conclude that style is also primarily a semantic phenomenon, which is realized as lexical and grammatical phenomena of the expressional level.

Stylistic variation has generally been considered a phenomenon of the use of language. In my own semiotic scheme, use of language would include perspective of the users, function for the users and situation between the users. Only reference is outside the users. A textual proposition or textual denotation referring to a single referential reality involves different textual modalities, semantic modes, styles or textual connotations for expressing the referential core. The different styles are determined by perspective, function and situation, which are sub-systems of extralinguistic context.

Perspective refers to the distance at which and the personal direction from which the sender or receiver temporally, spatially and psychically views the referential reality. What I consider the main functions of text are appeals to the user’s emotion, thinking and will, which are considered the three major regions of man’s cognitive function by psychology and philosophy. Situation between the sender and the receiver can be described by the dimension of distance, which is both spatiotemporal and social and which determines the channel.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 81-87

Previous Přemysl Adamec: Německý příspěvek k výzkumu pádových vztahů v ruštině

Next Ladislav Nebeský: O jazyce matematického textu