Sovětský sborník o lexikální sémantice

Eva Macháčková, Hana Prouzová

[Discussion]

(pdf)

Советский сборник о лексической семантике / A Soviet volume оn lexical semantics

Sborník Aspekty semantičeskich issledovanij (vyd. Nauka, Moskva 1980, 355 s.) navazuje na významné dvousvazkové dílo věnované teorii pojmenování (Jazykovaja nominacija, 1977). Reprezentuje výsledek jedné etapy práce na úkolu společném pro lingvisty SSSR a NDR. Na sborníku spolupracovali někteří z autorů předcházející publikace za redakce N. D. Arutjunovové a A. A. Ufimcevové. Pozornost autorů je zaměřena především na sémantické otázky, které je třeba řešit při zkoumání lexikální zásoby jazyka; stranou nezůstává ani pohled na lexikální jednotku ve větě a v textu. Kniha je rozdělena do pěti kapitol.

Úvodní kapitola (s. 5—80), jejíž autorkou je A. A. Ufimcevová, je věnována základním otázkám týkajícím se sémantiky slova a různých přístupů k jejímu studiu. Připomíná se historie této lingvistické disciplíny z konce 19. a poč. 20. stol.: základní rozdělení jazykových jednotek podle jejich ontologických vlastností umožnilo vydělit slovo jako základní jednotku lexikálního systému jazyka a vidět v něm jak stránku významovou, danou vztahem k vnějšímu světu, tak stránku formální, podmíněnou začleněním slova do jazykového systému.

Přes období krajností v aspektu obsahovém (Humboldt) i formálním (deskriptivisté) dospělo lingvistické bádání do stadia, kdy bylo možné studovat slovní zásobu na základě jejího funkčního statutu v jazyce. Prohloubení studia sémantiky slova znamenalo učení Ferdinanda de Saussura. Studium slova jako centrální jednotky jazykového systému při syntéze všech jeho významových i formálních aspektů je spjato především se jménem V. V. Vinogradova (1975, s. 47). Vinogradov rozlišuje u slova vlastní lexikální význam (značenije) a morfologickou a syntaktickou „značimosť“ (valeur); pracuje s pojmem lexikálně sémantických variant, vydělovaných pomocí frazeologických kontextů. Strukturu lexikálního významu pak chápe jako množinu jeho lexikálně frazeologických forem.

Poslední desetiletí přinesla nové aspekty ve výzkumu lexikální sémantiky; studium sémiologického aspektu slova (jeho funkce signifikativní, denotativní, referenční z jedné strany a funkce identifikační ze strany druhé) vytváří možnost popsat jazyk v jeho dynamice, tj. v pohybu od obecného kódu, systému virtuálních slov, k jejich konkrétní realizaci v řeči (proces sémantické aktualizace). Další aspekty přináší v současné době především syntax (díky procesu sémantizace jejího popisu) a textologie. Kriticky autorka hodnotí postoj generativistů k lexikální sémantice a jazyku vůbec.

Po tomto historickém exkursu předkládá autorka vlastní pojetí studia sémantiky slova. Přirozený jazyk chápe jako znakový systém jednotek s dvojí strukturací (v paradigmatice a v syntagmatice) a s jejich dvojnásobným označováním (v systému pojmenovacích prostředků — primární označování a v postavení predikativních jednotek v řeči — sekundární označování) podmíněným dvěma různými fázemi cyklu poznání; toto pojetí odpovídá marxistické teorii poznání. Slovo je reprezentantem základních obsahových i formálně strukturních vlastností jazyka, považuje je proto za základní kognitivní i strukturní jazykovou jednotku. V souladu s teorií úrovňové analýzy rozpracovanou E. Benvenistem (1965) předpokládá autorka respektování obou aspektů analýzy: formálního (slovo — morfém — foném) a významového (slovo — slovní spojení — věta). Z faktu, že v sémantice jazykového znaku (slova) lze mluvit o dvojí podobě („dvulikosť“) lexikálního významu slova a rozlišovat tak dvě jeho funkce — význam a označování — vyplývá, že lexikální sémantiku lze popisovat ve dvou aspektech: (1.) v aspektu onomaziologickém, tj. v aspektu vzá[153]jemného vztahu slova a objektivní skutečnosti, (2.) v aspektu sémaziologickém, tj. vzhledem k vzájemným vztahům slov v systému (paradigmatika) i vztahů lineárních (syntagmatika) s jednotkami téže nebo vyšší úrovně.

V obsáhlé subkapitole věnované onomaziologické problematice se autorka zamýšlí nad dvěma aspekty onomaziologického popisu slova: slova jako pojmenovací jednotky a jako znakového útvaru. Při studiu sémantiky slova jako „označovaného“ znaku považuje autorka za důležité (1.) vyčlenit komponenty a druhy znakových významů a (2.) stanovit typy jazykových znaků. V souvislosti s interpretací pojmů denotát a signifikát kritizuje pojetí M. V. Nikitina (1974), podle něhož mají slova ve větách, reprezentují-li jedinečnou věc, význam denotativní a vyjadřují-li pojem, význam signifikativní. Za přesnější považuje mluvit o realizaci denotativní nebo signifikativní složky jakožto komponentů znakového významu (jde o jména tříd konkrétních předmětů).

Za nejobecněji přijímanou klasifikaci slov podle jejich sémiologických vlastností považuje autorka v souladu s tradicí dichotomii: slova plnovýznamová — slova neplnovýznamová. Podrobněji se pak zabývá charakteristickými rysy nominace předmětové a příznakové, zejména slovesné. Pro předmětová pojmenování v jejich přímém pojmenovacím významu je závazná přítomnost denotátu a/nebo signifikátu; jejich vzájemná spjatost vytváří v rámci téhož označujícího předmětová jména s různou sémantikou (jména abstraktní, konkrétní). Univerzálním rysem slovesné nominace je skutečnost, že se v ní obrážejí přirozené, v objektivní realitě existující souvislosti: pojmenování dějů, stavů, procesů se vytvářejí se zřetelem ke dvěma sémantickým kategoriím, sféře subjektu a sféře objektu děje. Nominace tohoto typu vytváří dva sémiologické okruhy slovesných pojmenování: subjektový a objektový.

Základní vlastností slov-pojmenování je schopnost identifikovat předměty podle jejich denotátu a vyjadřovat pojem o nich, tj. plnit současně dvě funkce: denotativní a signifikativní. Pojmenovávací jazykové znaky tvoří pojmenování předmětová (jejich sémantika odráží svět reálných a myšlených (myslimych) předmětů) a příznaková (odrážejí různé příznaky předmětů, jejich stavů a vztahů). Jako členy této lexikální kategorie se v čistě logických, ale i v současných lingvistických teoriích interpretují jednotky tradičně nazývané přídavná jména a slovesa (tj. pojmenování příznaková); autorka sama však jako příznaková pojmenování chápe především pojmenování slovesná (jde jí patrně o zdůraznění dynamického aspektu) a typem jmen vyjadřujících statický příznak se blíže nezabývá.

Autorka zdůrazňuje základní ontologickou vlastnost onomaziologického systému kteréhokoli jazyka, jeho dvoustupňovost: přímá, primární nominace a nepřímá, sekundární, vytvářející specifikum lidského jazyka, jsou schopny pokrýt všechny sféry lidské činnosti — poznávací, komunikativní a paradigmatickou.

Při sémaziologické analýze vycházející z vnitřní struktury jazyka se slovo chápe jako specifická jednotka ve srovnání s ostatními jazykovými jednotkami — slovními spojeními a větami z jedné strany a morfémy ze strany druhé. U slova může totiž jedna znaková forma, ‚označující‘, zahrnovat řadu ‚označovaných‘. Tato polysémie je ovšem jen záležitostí systému, konkrétní užití slova v syntagmatu ji odstraňuje; lze tu mluvit o dichotomii virtuální: aktuální znak. S ní úzce souvisí druhá základní vlastnost slova, jeho synchronní a historická totožnost.

V poslední části studie se autorka zabývá sémantickou strukturou slova. Opírá se o názory V. V. Vinogradova (1975); jeho pojetí formy slova je založeno na chápání totožnosti slova při současné přítomnosti diferenčních příznaků plynoucích z jeho užití. Chápání slova jako jednoty jeho různých forem umožňuje dospět k asymetrii plánu významu a plánu výrazu v slově, k mnohoznačnosti chápané nikoli jen jako suma asociativních svazků, ale jako sémantická struktura vzájemně vázaných lexikálně sémantických variant spojených vztahem sémantické odvozenosti. — V o[154]tázce dichotomie virtuální: aktuální modifikace slova se autorka přiklání k řešení N. D. Arutjunovové, která přiznává slovům jako pojmenovacím jednotkám „komunikativní významové příznaky“. Podrobněji se pak zabývá otázkou sémantického rozvíjení virtuálních slovesných lexémů (na anglickém materiále). — Vedle historického přehledu a kritického postoje ke starší literatuře zabývající se otázkami sémantiky přináší stať A. A. Ufimcevové výsledky zkoumání tak složitých jevů souvisících s jazykovou nominací, jako jsou vztahy okolního světa, jazyka a myšlení, sledování odrazu skutečnosti v jazyce, zkoumání charakteru jazykových znaků a další momenty gnozeologického a sémiologického aspektu nominace.

Ve druhé kapitole (s. 81—155) se E. S. Kubrjakovová zabývá sémantikou odvozených slov v návaznosti na své stati ve výše uvedených pracích o jazykové nominaci (1977). Pod odvozeným slovem rozumí autorka „jakoukoli druhotnou derivovanou jednotku, která má status slova a která je podmíněna jinými jazykovými jednotkami považovanými za jednotky výchozí“ (s. 87). (Patří sem tedy kromě slov odvozených afixy i slova složená a konvertovaná.) Výzkum sémantiky těchto slov umožňuje odhalit hluboké systémové vztahy existující v rozsahem nemalé části slovní zásoby. Autorka se postupně zabývá čtyřmi tématy (1.) specifickými a charakteristickými rysy výstavby významové struktury odvozených slov, (2.) slovotvorným významem, (3.) typy sémantických posunů, k nimž dochází při procesu tvoření slov, (4.) závislostí významové struktury slova na výchozích jednotkách derivace.

Ad 1: Při zkoumání významové struktury odvozených slov autorka navazuje na myšlenky G. O. Vinokura (1959). Mezi vlastnostmi odvozených slov je podle Kubrjakovové nejdůležitější dvojí reference významové struktury: reference k „světu skutečnosti“ (z níž vyplývá individuální lexikální význam každého odvozeného slova) a reference k „světu slov“ (odvozené slovo nejen obráží nějaký úsek objektivní reality, ale i vztahy mezi předměty skutečnosti označovanými slovy). Autorka si klade otázku, zda by bylo možno zjednodušit sémantický popis odvozených slov pomocí systému typových odkazů. Výklad odvozených slov by pak měl obsahovat slovo bezprostředně motivující, např.: domek = ‚malý dům‘; mlátička = ‚stroj, kterým se mlátí‘ apod. Každé z odvozených slov má nejen svůj vlastní význam, ale vyjadřuje i svůj vlastní vztah k motivujícímu slovu (modrý — modř, modřinka, modráky, modřina aj.). Slovo bezprostředně motivující vystupuje v definici odvozeného slova podle typu vztahu vždy v určité syntaktické pozici.

Ad 2: Autorka vymezuje slovotvorný význam, pojem, který byl propracován především sovětskou lingvistikou.[1] Podle jejího názoru slovotvorné významy objektivizují a zobecňují typy vztahů existující mezi kategoriálními významy a těmi lingvistickými jednotkami, které je vyjadřují. Slovotvorný význam ukazuje na určitý typ vztahu mezi odvozeným slovem a slovem motivujícím, zobecňuje a pojmenovává typ vztahu mezi jednotkou výchozí a derivovanou. Významy odvozených slov nelze jednoduše vyvodit z významu složek, slova stejným způsobem odvozená se často od sebe liší svým významem. Podle Kubrjakovové vztah mezi morfémy a „morfologickou“ strukturou odvozených slov je třeba chápat jako odraz a projekci těch vztahů, které člověk odhaluje mezi elementy a jevy světa a které chce zafixovat v aktu nominace.

Ad 3: Sémantické rezultáty slovotvorných procesů krystalizují podle autorky do těchto typů: (1.) čisté transpozice (přechod slova z jednoho slovního druhu do druhého spojený se změnou syntaktické charakteristiky): on přijel — jeho příjezd; (2.) transpozice se změnou lexikálního významu — u odvozeného slova se vedle výše uvede[155]ných změn objevuje i nový lexikální význam (sladkost ve významu ‚zákusek‘); (3.) modifikace — nové slovo nemění slovní druh a rozdíly mezi derivovanou a výchozí jednotkou jsou lexikální (běžet — přiběhnout; slon — slůně), (4.) mutace — stejný slovní druh, ale rozdíly mezi výchozí a derivovanou jednotkou mohou být popsány jako gramatické, např. u přechylování: plavec — plavkyně. Mezi autorčiným pojetím a pojetím našich autorů (např. Dokulil, 1962; Skoumalová, 1976) jsou v pojetí tzv. rekategorizačních tříd názorové rozdíly. V podstatě se autoři shodují jen ve vymezení modifikace. Podle autorky hranice mezi modifikací a mutací (zvláště u prefixace) nejsou u řady autorů zcela jasné. Od svého členění si Kubrjakovová slibuje, že nejasnosti (např. hranice mezi mutací a modifikací) budou odstraněny.

Ad 4: Autorka si uvědomuje význam lexikální a syntaktické spojovatelnosti výchozí jednotky při vytváření derivátů, srov.: pianista — ‚ten, kdo hraje na piano‘. Motivujícím slovem je tu slovo piano, tj. objekt děje. Motivovanost odvozeného slova se tedy může chápat jako schopnost odvozovacího základu vztahovat se nejen k slovu fundujícímu (a pojmu v něm obsaženému), ale i k jeho „přirozenému“ okolí — a tedy jako schopnost vyvolávat asociace a signalizovat vztahy reálií a slov.

Autorka uvádí, že mezi výchozí a derivovanou jednotkou je určité minimum shodných strukturních a sémantických charakteristik. Jaké toto minimum je a jak se mění při různých způsobech tvoření, není podle ní ještě zcela jasné. Úkolem je tedy zejména: (1.) určit, které významy výchozí jednotky mizí a které se ve významové struktuře derivátu uchovávají, (2.) které významy „přirůstají“, (3.) zda existují takové významy, které by představovaly nejen výsledek „sčítání“ významů, ale byly by i důsledkem transformace jedné jednotky v druhou. Tyto úkoly už však autorka ve stati bohužel neřeší. Upozorňuje ještě na to, že je třeba si uvědomit, že při tvoření slov motivující slovo neodkazuje jen k jednotlivým předmětům, ale k celým situacím a událostem. V textu pak mohou odvozená slova zastupovat věty (situace, události), např.: Hrál všechny skladby velmi pěkně. Jeho hra …

Kubrjakovová patří v oblasti problematiky odvozených slov k uznávaným odborníkům. Její zasvěcený výklad předkládá problematiku v plné šíři. Jak už jsme však výše naznačili, není v některých otázkách dosud mezi odborníky dosaženo plného názorového souladu.

V obsáhlé třetí stati N. D. Arutjunovové (s. 156—249) se pozornost soustřeďuje zejména na logicko-komunikativní a gramatické funkce slov (popř. slovních spojení) a na vztah slovního významu k „světu“ a člověku. Slovo funkce se tu chápe velmi obecně. Autorka navazuje na své předcházející významné práce (1976, 1978). V první části stati se autorka zabývá vztahem mezi třemi dvojicemi pojmů: subjektem a predikátem jako pojmy logickými, tématem a rématem z oblasti komunikativní a podmětem a přísudkem z oblasti gramatiky. K podobným závěrům jako autorka v této kapitole došel vlastně již V. Mathesius (1947) v úvahách o aktuálním členění. — Predikát chápe Arutjunovová jako konstituční element soudu a přísudek jako jeho gramatické analogon. Zatímco rématem může být jakékoli slovo, které má referenci ke konkrétnímu předmětu (i vlastní jméno, ukazovací zájmeno apod.), na predikát se kladou různá omezení. Liší se predikát taxonomický, který sděluje, do které třídy předmětů patří subjekt, a predikát charakterizační, který vyjadřuje statické vlastnosti a dynamické projevy předmětů. Z hlediska logicko-komunikativního následují za sebou tyto etapy sdělení: (1.) tvrzení o existenci blíže nespecifikované substance (existuje x), (2.) klasifikace, taxonomie, tj. sdělení o tom, že x je prvkem jisté množiny (x je člověk), (3.) nominace substance (x je Pavel), (4.) charakterizace (Pavel je veselý) (s. 168, 170).[2] V přirozených jazycích dochází vždy k spo[156]jování některých jednotlivých etap. Autorčin výklad postihuje logicko-komunikativní zákonitosti začátku nějakého textu (výkladu o předmětu pro posluchače neznámém). Pokračování textu by odhalilo složitější logicko-komunikativní typy, rozbor už však zůstal mimo okruh autorčina zájmu.

Pokud jde o vztah „významu a světa“, předpokládá autorka tři etapy poznání objektivní reality: a) její vyčlenění, b) stanovení identických předmětů, c) klasifikace.

Ad a) Vzhledem k tomu, že sám jazyk je diskrétní, předpokládá se i diskrétnost odráženého světa. Vedle předmětů, které příroda jakoby sama vyčleňuje, získává část objektů samostatnou existenci v mysli člověka. Mezi členitostí okolního světa a jazykovými pojmenováními není ovšem vždy jednoznačné přiřazení. Např. slovo okno může pojmenovat jak otvor ve zdi (prorazit okno), tak i to, co otvor zakrývá (umýt okno). V identifikační slovní zásobě rozlišuje autorka vztahy partitivní, koordinační (např. mezi slovy hora — úpatí), posesívní a lokální.

Ad b) Při „ztotožnění“ se poznává, že jedna substance se projevuje v různých formách. Důležité jsou formy a fáze existence předmětu na ose časové. Existuje možnost pojmenovávat projevy téže hmoty, různé periody života organismu apod. Přestože jedno pojmenování se zpravidla chápe jako univerzální, přece jen je neužijeme za všech okolností: *Máše se narodil člověk (muž, Petr).

Ad c) Nejdůležitějším krokem při vytváření identifikačních významů je vytváření tříd většího nebo menšího rozsahu. V této části se autorka podrobně věnuje rozboru vlastních jmen na základě prací Kripkových (1972, 1977) a Donnellanových (1977).

Dále se autorka zabývá funkčními typy pojmenování (označením objektů podle účelu, kterému slouží). Jiné typy pojmenování, i když spojené s dějem, nejsou podle ní funkční. Jména utvořená na základě funkčního principu jsou především jména artefaktů; u nich je uplatněno funkční kritérium jako základní (čajník, cukřenka). Uplatnění funkčního principu u pojmenování osob může být sice důležité, ale je v podstatě druhotné. Ještě méně důležitý je funkční princip u názvů rostlin a zvířat; využívá se ho jen zřídka (např. psi mohou podle „povolání“ být psi honicí, služební, hlídací atd.). Pojí-li se jména, u nichž se uplatňuje funkční princip, s hodnotícími atributy, je vždy jasné, k čemu se hodnocení vztahuje: skvělý vysavač, vynikající mlýnek na kávu. Na výkladu slova kryška (‚víko, víčko, poklička‘) autorka názorně ukazuje, jak nezáleží na vnějších znacích předmětu — na barvě, velikosti, materiálu apod. — a jak je důležitá právě funkce předmětu. Někdy jsou ovšem přece jen vnější znaky s předmětem pevně spojeny, např. sud je vždy kulatý.

Značnou pozornost věnuje Arutjunovová vztahu „významu a člověka“, slovům označujícím „příznaky“, tj. oblasti sémantických predikátů orientované na člověka. Autorka se soustřeďuje např. na vztah sémantického predikátu a způsobu vnímání vlastností předmětu. Predikáty vyjadřující čichové vjemy jsou zpravidla statické, jsou to adjektiva a vyjadřuje se jimi rys ‚příjemný — nepříjemný‘. Predikáty vyjadřující vnímání sluchové jsou pouze dynamické, jsou to slovesa: šumět, hučet, klepat, zvonit aj. Autorka se dále zabývá např. i vztahem predikátů k časové ose — probírají se slovesa, v jejichž významu je obsažena minulá zkušenost (vrátit se, pamatovat si, vzpomínat, pomstít se, poděkovat, vyčítat aj.). Všímá si skutečnosti, že některá slovesa předpokládají totožnost objektů (perepisyvať pis’mo), nikoli nutně subjektů, zatímco např. sloveso perečitať (knigu) předpokládá nutně totožnost subjektu i objektu. V závěru stati se autorka zabývá tzv. relačním významem v užším i širším smyslu slova opět v návaznosti na práce logické. Ve všech případech je rozbor ilustrován bohatým materiálem.

Jak Arutjunovová sama uvádí, zvolenou tematikou se už zabývala mnohokrát. Na tomto místě jde někdy o revizi dřívějších názorů, popř. o hlubší propracování problematiky. Její originální přístup a pronikavé postřehy způsobují, že si čtenář přečte stať s velkým zájmem, na překážku je však někdy, že je v textu obtížná orientace.

[157]Na práci N. D. Arutjunovové (1978) navazuje vlastně i další příspěvek sborníku V. N. Teliji (s. 250—309). Autor v něm dále rozvíjí myšlenky o tzv. nesamostatné nominaci (Jazykovaja nominacija, 1977), při níž se uplatňují nejméně dva komponenty — určitá jednotka nabývá pojmenovací hodnoty teprve ve vztahu s pojmenovací jednotkou druhou. Vedle slova se změněným významem se uplatňuje komponent, jehož význam se nemění. Např. ve spojeních padá na mne strach, únava apod. slova strach, únava nemění svůj vztah k denotátu a určují vlastně denotaci a význam slova druhého (padá). Podobně je tomu i v jiných typech spojení (zelený čaj, paprsek naděje apod.). Změna významu se děje — jak známo — na základě metafory, metonymie, synekdochy, působením konotací obsažených jak ve „výchozím“ (primárním, základním) významu slova měnícího svůj význam, tak i ve významu tzv. opěrného pojmenování.[3] Předpokladem úspěšného popisu nesamostatné nominace je tedy podle autora jak popis sémantiky opěrného pojmenování, tak i popis výchozího, základního významu slov měnících svůj význam. V jistém rámci daném opěrným pojmenováním je výběr slova měnícího svůj význam subjektivní (vůle může být železná, ocelová, nezlomná apod.).

Autora neuspokojuje dosavadní literatura o tzv. nesamostatné nominaci; podle jeho pojetí je třeba popsat systémová seskupení slov „měnících svůj význam“ kolem opěrných pojmenování a ukázat, jaké obecné významy tato slova vyjadřují. Autor správně kritizuje názor, podle něhož se význam „neopěrných“ slov vyprazdňuje, desémantizuje. Tato slova umožňují např. transpozici opěrných pojmenování, vyjadřují vid, slovesný rod, procesuální a hodnotící aspekty.[4] Adjektiva ve jmenných frázích vyjadřují buď druhové zařazení (bílé víno), nebo část celku (ledvinová pánvička). Oba tyto typy se výrazně liší — v prvním případě je opěrným pojmenováním substantivum, v druhém adjektivum.

Nezvyklé metafory jsou zpravidla ještě zdůrazňovány konotacemi, naproti tomu slova s obecným významem (srov. např. provádět, konat) nekonotují. Autor dále probírá a klasifikuje nejrůznější obrazná spojení, např. typu společenská smetánka, plody práce, hlas svědomí, syn národa, výkvět národa, dítě přírody apod.

V poslední části stati se autor zabývá vyjadřováním exprese, tj. „emočním vztahem subjektu řeči k elementům vnějšího nebo vnitřního lidského světa, který je zobrazen v obsahu jazykových jednotek“ (s. 308). Např. základní funkce vázaných významů adjektiv a adverbií záleží ve vyjádření emočního vztahu subjektu řeči k tomu, co je označeno opěrným pojmenováním. Tak adjektiva s vázaným významem pojící se s opěrným pojmenováním abstraktního charakteru vyjadřují vlastnosti tím způsobem, že pojmenovávají materiál, tvar, barvu, vjemy apod., jako kdyby se spojovala se slovy označujícími konkrétní předměty: krátká paměť, chladný rozum, kyselá nálada aj. — Telijův příspěvek proniká hlouběji do dříve zvolené a propracovávané problematiky. Jeho zkoumání materiálu přináší nové, originální výsledky.

V obsáhlé závěrečné stati (s. 320—355) se T. V. Bulyginová zabývá analýzou vzájemných vztahů kategorií gramatických a sémantických, zvláště pak otázkou korelace celkového smyslu věty a sémantiky gramatických forem větu konstruujících. Vychází z širokého pojetí gramatičnosti, aby se vyhnula nebezpečí, že stranou analýzy zůstanou některé nelexikální významy postrádající bezprostřední formální vyjádření.

V první části své studie autorka zkoumá příznaky „gramatičnosti“ významů. [158]K tradičnímu pojetí gramatických významů a kategorií, kam zahrnuje (1.) významy morfologických kategorií, (2.) významy funkčních kategorií typu podmět, předmět atd., (3.) významy odpovídající různým komunikativním typům, podotýká, že je velmi obtížné nalézt příznaky společné podstatám těchto tříd a pouze jim. Za kritérium gramatičnosti významů považují — jak známo — mnohé lingvistické koncepce tyto příznaky: a) flektivní charakter významu, b) jeho přináležitost k syntaxi, c) závaznost existence jednoho z řady příznaků v kterékoli jednotce některé třídy, d) standardní a regulérní způsob vyjadřování takového významu. Koexistence všech příznaků charakterizuje významy, o jejichž gramatičnosti nelze pochybovat; pochybnosti mohou nastat v závislosti na tom, na který příznak se klade váha. Některé gramatické koncepce, např. Jakobsonova, zdůrazňují princip závaznosti, obligatornosti; není ovšem zřejmé, zda v „povrchové“ (formální) nebo „obsahové“ (sémantické) rovině; analýza by tedy vedla k různým výsledkům. Podle autorky zkoumání „obsahové“ struktury přivádí k poznání, že existuje stupňovitý charakter gramatičnosti (např. sémantické elementy představující poukaz na jedinečnost/množství subjektů jsou méně „gramatické“ než sémantické elementy představující poukaz na osobu/neosobu subjektu).

Autorka pracuje s pojmem skrytá gramatická kategorie (kryptotyp) jakožto protikladem k zjevné gramatické kategorii (fenotypu), tedy s pojmy (termíny), které jsou spjaty se jménem B. L. Whorfa (1972). Ke kryptotypům patří mj. nelexikální významy vznikající ve větě, např. v ruštině význam určenosti/neurčenosti nebo kategorie přímé/nepřímé agentnosti (agens/kauzátor). Touto otázkou se pak zabývá podrobněji. Analyzuje některé typy větných konstrukcí, které umožňují akční i neakční pojetí (např. věty Kámen letí, Pták letí, přičemž kritériem akčnosti je tu možnost připojit účelovou větu, popř. infinitiv) a dochází k závěru, že pro optimální popis těchto jevů je třeba obrátit se k pojmu „sémantické shody“ (koordinovanosti). O ní lze mluvit tehdy, jestliže významy slov vytvářejících syntaktickou konstrukci obsahují společná sémata; synonymní mohou být pak např. věty, které obsahují formální modifikátor slovesa (např. příslovce jako obvykle, často, někdy, vždycky ve spojení s nedokonavými slovesy) a věty s formálním konstituentem jmenné fráze (mnohý, některý, všichni), srov. Ljudi obyčno ne ljubjat kritiki. Mnogije ljudi ne ljubjat kritiki. Na principu opakování sémat ve významech syntakticky spojených slov je založeno kontextové vyloučení polysémie, tj. výběr jednoho z možných významů polysémního slova. Rozborem řady syntaktických konstrukcí pak autorka ukazuje, které gramatické významy mohou být relevantní pro celkový obsah věty (větnou sémantiku), a dále, jak se vzájemně ovlivňují komponenty uvnitř jmenné a slovesné skupiny, a dochází k závěru, že kategorie predikátových slov (sloves, adjektiv) a jmenné kategorie „nejsou od sebe odděleny čínskou zdí“. Výzkum vzájemného působení gramatických významů různých komponentů věty (zjevných i skrytých) může objevit sémantické „superkategorie“, existující ve sféře jak jmen, tak predikátů (eventuálně věty jako celku). Jedním takovým kandidátem je např. „místně časová lokalizace“ týkající se jak reference jména, tak i slovesa.

T. V. Bulyginová, která se jako jediná z autorů tohoto sborníku nepodílela na předchozím dvousvazkovém díle Jazykovaja nominacija, přináší poněkud jiný pohled na sémantickou problematiku; nezabývá se sémantikou slov a jejich spojení, ale obecnější problematikou vzájemných vztahů gramatických a sémantických kategorií.

Recenzovaný sborník přináší nejrůznější pohledy na sémantiku slov, slovních spojení, vět, zabývá se slovotvorným významem. Nejde většinou o myšlenky zcela nové, mnohé z otázek ve sborníku obsažených byly již řešeny v díle o jazykové nominaci. Autoři statí však tyto myšlenky dále propracovávají, popř. revidují. Příspěvky sborníku spojuje hluboká úcta k tradici, zejména k pracím Vinogradovovým, na něž [159]navazují všichni autoři. Kriticky se vyrovnávají i s nejnovější domácí i zahraniční literaturou a volí výklad bohatě ilustrovaný excerpovanými doklady. Sborník reprezentuje další etapu výsledků lingvistické práce autorského kolektivu.

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D.: Sintaksis. In: Obščeje jazykoznanije. Moskva 1972, s. 259—343.

ARUTJUNOVA, N. D.: Funcionaľnyje tipy jazykovoj metafory. Izv. AN SSSR. Serija literatury i jazyka 1978, t. 37, No 4.

BENVENISTE, E.: Urovni lingvističeskogo analiza. In: Novoje v lingvistike 4. Moskva 1965, s. 444.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

DOKULIL, M.: Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem. SaS, 29, 1968, s. 9—16.

DOKULIL, M. a kol.: Významné sovětské dílo o teorii pojmenování. (I.) SaS, 41, 1980, s. 228—235; (II.) SaS, 41, 1980, s. 314—320.

DONNELLAN, K. S.: Speaking of nothing. In: Naming, necessity and natural kinds. Ithaca - London 1977.

Jazykovaja nominacija (Obščije voprosy). Moskva 1977; rec. SaS, 41, 1980, s. 228—235.

Jazykovaja nominacija (Vidy naimenovanij). Moskva 1977; rec. SaS, 41, 1980, s. 314—320.

JEDLIČKA, A.: Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. SlavPrag, 13. AUC. Praha 1969, s. 93—101.

JIŘIČKOVÁ, J.: Nová sovětská monografie o větné sémantice. SaS, 38, 1977, s. 221—224.

KRIPKE, S.: Naming and necessity. In: Semantics of natural languages. Dordrecht 1972.

KRIPKE, S.: Identity and necessity. In: Naming, necessity and natural kinds. Ithaca - London 1977.

MACHÁČKOVÁ, E.: Analytické konstrukce typu sloveso + abstraktní substantivum. Praha 1979 (netištěná kandidátská práce).

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

NIKITIN, M. V.: Leksičeskoje značenije v slove i slovosočetanii. Vladimir 1947, s. 7—8.

SKOUMALOVÁ, Z.: Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Praha 1976.

VINOGRADOV, V. V.: Izbrannyje trudy. Issledovanija po russkoj grammatike. Moskva 1975.

VINOKUR, G. O.: Izbrannyje raboty po russkom jazyku. Moskva 1959.

WHORF, B. L.: Grammatičeskije kategorii. In: Principy tipologičeskogo analiza jazykov različnogo stroja. Moskva 1972.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 152-159

Previous Miloš Dokulil: Slovenský příspěvek k problematice aspektuálnosti

Next Josef Filipec: Kniha německých příspěvků k teorii lexikografie