Sovětská práce o jazyce a stylu hromadných sdělovacích prostředků

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о языке и стиле средств массовой информации и пропаганды / A Soviet volume on the language and style of the means of mass communication

Autoři sborníku Jazyk i stil’ sredstv massovoj informacii i propagandy (red. D. E. Rozental’, Moskva 1980, 255 s.) zachycují stav jazyka současných sovětských novin v jejich základních žánrech, jazyka rozhlasu a televize a charakterizují jazyk dokumentárního filmu. Činí to formou velmi široce pojatého popularizujícího výkladu, do něhož vedle jazyka a stylu hromadných sdělovacích prostředků zahrnují rovněž problematiku jejich podstaty a funkcí ve společnosti. Protože ve sdělovacích prostředcích se uplatňují různé sémiotické soustavy (viz zvuk, do něhož vedle mluveného slova patří také hudba a různé šumy, a dále vizuální zobrazování v televizi a ve filmu), soustřeďuje se pozornost i na jejich vzájemnou funkční souhru. Jazyk a styl sdělovacích prostředků je probírán ve všech těchto souvislostech, komplexně, s důrazem na usouvztažnění pojmů specifických pro oblast publicistických žánrů s pojmy obecně lingvistickými i těmi, které se týkají komunikace vůbec, a představuje shrnutí mnoha dílčích poznatků, které přinesla o daných tématech dosavadní bohatá literatura jazykovědná, filozofická i literatura další, pojednávající např. o filmu.

Nejobsáhlejší oddíl (s. 5—114) se zabývá jazykem novin (autoři G. Ja. Solganik, N. N. Kochtev, D. E. Rozental’), a to jednak jeho obecnými rysy a principy, jednak stylistikou různých vyjadřovacích prostředků. Do okruhu prvého patří především rozbor kategorie hodnocení, která je vyzdvižena jakožto všeobecný a nejdůležitější princip jazyka publicistiky, jehož prostřednictvím se v novinách uplatňuje působení na čtenáře a jemuž se podřizuje i veškerý repertoár vyjadřovacích prostředků. Z tohoto pohledu pak autoři např. diferencují slovní zásobu novin do tří vrstev takto: Jádrem slovní zásoby je (a) vrstva slov konceptuálních (ideologických), která vyjadřují pojmy společenskopolitické a kterou lze považovat za terminologii publicistiky. Slova z této vrstvy náležejí mezi nejfrekventovanější slova v novinách vůbec, např. sovětskij, partija, socializm, socialističeskij, sovět, komunizm apod. K těmto slovům přistupuje (b) širší společenskoideologická vrstva slovní zásoby: patří sem slova mir, trud, proizvodstvo a mnoho dalších. Slova obou vrstev včetně politických termínů často nabývají v kontextu novin hodnotící povahy. Vrstvu (c) pak tvoří slovní zásoba bez hodnotících odstínů, související s informativní funkcí novin. Sem se řadí jednak slova s významem ‚den‘, ‚měsíc‘, ‚rok‘, ‚místo‘, ‚dnes‘ aj., vyjadřující ‚kde‘, ‚kdy‘, ‚co (kdo)‘, jména vlastní a číslovky, dále slova tematická (jakožto nejproměnlivější část slovní zásoby) a konečně tzv. slova „stavební“, která tvoří základ víceslovných ustálených slovních spojení (nefrazeologizovaných) a pro svou vyso[170]kou frekvenci slouží jako prostředek standardizace jazyka novin, např. šag, vopros, puť, rjad, zadača, rol’, uslovije, osnova, uroveň, mera, sredstvo, pokazatel’ atd. Velmi podrobně se ve sborníku probírá uplatnění výrazů expresívních, nářečních, lidových, slov cizích, ustálených spojení a frazeologismů, včetně rozboru chyb v jejich užívání (uplatňuje se zde tedy i aspekt normativní). Výklady o syntaxi novin se soustřeďují na zachycení forem a konstrukcí, které do novin pronikají z hovorové ruštiny, jako je např. užívání různých eliptických vět, nominálních vět, lakonických atomizovaných vět (tzv. rublenaja proza), subjektivního pořadu aktuálního členění v počátkových větách krátkých zpráv, volnějšího zacházení s předložkovými vazbami apod.

Zajímavá je studie věnovaná jazyku okresních novin (B. V. Krivenko, s. 65—114). Na rozdíl od všech ostatních statí ve sborníku není pojata jako přehled dané problematiky, ale je to materiálová práce přinášející — též s použitím kvantitativních metod — výsledky rozsáhlého šetření o vrstvách slovní zásoby, o morfologii, o stavbě věty i o žánrech okresních novin z různých oblastí SSSR z šedesátých a sedmdesátých let. Ukazuje se např., že okresní noviny se vyznačují (díky obsahové pestrosti) bohatším slovníkem než noviny centrální; významné rozdíly jsou dokonce v tom, která slova patří mezi deset nejfrekventovanějších vůbec a jaké je jejich pořadí podle frekvence; vysoká je i frekvence termínů z oblasti zemědělství a z různých odvětví výroby; v novinách mají vysokou frekvenci také zkratky, včetně různých zkratek speciálních — ty fungují jako tzv. druhotné dialektismy, označující pojmy pouze lokálně, nikoli všeobecně známé. Některá kvantitativní data ve sborníku uváděná, a to data o slovní zásobě i o stavbě věty (poměr věty jednoduché a souvětí, frekvence vedlejších vět apod.), jsou porovnatelná s kvantitativními charakteristikami české publicistiky.

Při výkladu jazyka a stylu rozhlasových publicistických žánrů (M. V. Zarva, s. 115—178) se věnuje pozornost jednak prostředkům dialogizace, jako je oslovení posluchače, elipsa, vsuvka, parcelace, přičleňování, vyjadřování souhlasu a odmítnutí, užívání hodnotících a komentářových výrazů apod., jednak zvukové stránce projevu — intonaci, kakofonii a eufonii, v neposlední řadě též vlivu osobnosti hlasatele na posluchače (individuálnímu způsobu dikce).

Autoři statí o jazyce televizních publicistických žánrů (S. V. Svetana, s. 179—236) a o jazyce dokumentárního filmu (B. V. Krivenko, s. 237—255) se zamýšlejí nad úlohou slova v dvojím kontextu, jazykovém a vizuálním. Slovo nejen pojmenovává to, co je přítomno vizuálně (má tedy funkci nominační), ale doplňuje obraz, vyvolává asociace, může s obrazem kontrastovat, neutralizuje jeho víceznačnost, plní úlohu kompoziční, zobecňující apod. V přítomnosti obrazu nabývá vyšší informační hodnoty (roste jeho „informační nasycenost“), protože prvky konsituační jsou vyjádřeny obrazem, a tím výrazně stoupá dynamičnost verbálního sdělování. S tím souvisí také způsob užívání některých gramatických prostředků, např. slovesného času, v jazyce televizních a filmových publicistických žánrů. Absolutní převaha prézentu je dána tím, že tento čas vyjadřuje rytmus právě probíhajících dějů: čas minulý, pokud je ho užito, nevypovídá o minulosti, ale o tom, co sice v momentě promluvy již skončilo, ale co zasahuje do přítomnosti svými důsledky.

Sborník svým širokým záběrem aktuální problematiky a přístupností výkladu může sloužit jako zasvěcený vhled do problematiky především pracovníkům různých oblastí masové komunikace. Tím, že se autoři soustřeďují na obecné rysy a souvislosti publicistických žánrů, je sborník inspiračním zdrojem také pro lingvistickou analýzu, a to i jiného jazykového materiálu, než je ruština. K tomu napomáhají početné odkazy na literaturu.

 

LITERATURA

 

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. ÚJČ ČSAV. Praha 1982.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 169-170

Previous Karel Horálek: B. Bolzano jako sémiolog

Next Marie Ludvíková: Sovětský sborník o strukturní a aplikované lingvistice