Otázka a odpověď v dialogu

Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

Вопрос и ответ в диалоге / Question and reply in dialogue

Spojení otázky a odpovědi se pokládá za základní stavební dvojici dialogického textu (podle Wunderlicha (1972) je spojení otázky a odpovědi jedním z obecných schémat řečových jednání). Příčiny takového konstatování jsou pochopitelné, protože i bez podrobnějšího zkoumání materiálového lze vyvodit, že dialogický text jako výsledek vzájemné verbální komunikace dvou nebo více mluvčích se vytváří tak, že partneři si něco sdělují a jeden od druhého očekávají informace různého druhu (nejen faktické, ale i ty, které se týkají pragmatických složek dialogického komunikačního aktu, např. vztahu partnerů, jejich názorů a především komunikativních, ale i jiných cílů). Je však třeba mít na zřeteli, že vyžadování a sdělování informací v širokém slova smyslu se realizuje v dialogu i takovými replikovými dvojicemi, které jako otázku a odpověď označit nelze.

Otázka a odpověď jsou označení víceznačná a víceméně rámcová a jejich vymezení závisí na oblasti, v níž se užívají. V lingvistice se otázkou většinou rozumí věta jednak se speciální tázací intonací, event. s tázacími částicemi (otázky zjišťovací), jednak s tázacími slovy, tj. zájmeny a příslovci (otázky doplňovací) a v tomto významu je zaměňována s označením tázací věta (podobně v němčině se zaměňují termíny Frage a Fragesatz). Mezi označením otázka a tázací věta ovšem jistý významový rozdíl je a bylo by vhodné brát ho v úvahu i při jejich užívání v lingvistických pracích (k tomu Walter, 1976). Termínem tázací věta se spíše vystihují jazykové vlastnosti výpovědi (určité intonační schéma, přítomnost tázacích slov), označení otázka staví spíše do popředí stránku významovou, funkční, vyjádření snahy něco se dozvědět, bez ohledu na způsob tohoto vyjádření. Rozdíl mezi oběma označeními si nejlépe uvědomíme u výpovědí, v nichž se projevuje rozpor mezi jazykovou formou a významem, např. u řečnických otázek, které sice mají formu tázací věty, ale nemají otázkový význam, naopak některé výpovědi svou formou netázací význam otázkový mají, např. otázky nepřímé (Ptal se ho, kdy se vrátí), otázkový význam (přesněji explicitní výzvu k poskytnutí odpovědi) mají vlastně i výpovědi imperativní typu Řekni mi, kdy se u tebe můžu zastavit. Terminologické problémy ponecháme stranou, zasloužily by ale řešení. Ve sféře mimolingvistické se užívá často názvu otázka ve významu ‚problém, to, co je třeba řešit‘ (např. Cackowski, 1964; rovněž výklady významu pojmenování otázka ve výkladových slovnících).

Zatímco otázku (přesněji tázací větu) lze vymezit pomocí její jazykové formy, je vymezení odpovědi obtížnější, hlavně proto, že verbální reakce na otázku mohou být velmi různé, z hlediska jak obsahového, tak i jazykové výstavby.

V linvistické literatuře bylo nepochybně více pozornosti věnováno otázce, srov. např. Restan (1969), Žinkin (1955), mnohé, zejm. pokud jde o obecnou podstatu otázky, řeší práce z oblasti logiky (Ajdukiewicz, 1934, 1960; Berkov, 1972; Katz, 1968), v pracích lingvistických se největší pozornost věnuje charakteristice typů otázek zjišťovacích, doplňovacích a vylučovacích.

Odpověď byla doposud zkoumána jen málo. Je to zřejmě způsobeno tím, že písemné texty, na nichž lingvistika až do doby nedávno minulé zakládala svá zkoumání, neposkytují dost možností vidět problematiku odpovědi v celé šíři. To umožňuje v plné míře jen ústní komunikace.[1]

Cílem našeho příspěvku je charakterizovat vztah mezi odpovědí a otázkou, komunikativní a zčásti i jazykovou souvislost mezi nimi a nastínit možnosti klasifikace [201]odpovědí. Při tomto zkoumání je nutné vycházet z otázky. Ta je určující především ve smyslu komunikativním: otázkou se zahajuje určitý úsek dialogu, bez otázky (někdy nemusí být ovšem explicitně vyslovena, např. v opakované komunikativní situaci, kdy dva mluvčí vedou rozhovor na stejné téma a za týmž účelem jako už někdy dříve atp.) nelze odpovídat. Z komunikativního hlediska je tedy odpověď na otázce závislá, je nesamostatná. To se může projevit i v jazykové stránce odpovědí, z nichž mnohé jsou gramaticky i významově bez příslušné otázky těžko interpretovatelné.

V každé otázce a odpovědi v rámci běžného dialogu se setkávají (střetají) postoje, názory, přání atp. dvou partnerů. První partner vyslovuje otázku s určitým komunikativním záměrem, s určitou komunikativní funkcí (KF) a druhý (reagující) partner ke komunikativnímu záměru otázky zaujme své stanovisko. Základní (bezpříznakovou) KF otázkové repliky, zejm. doplňovací je vyjádřit potřebu získat informaci, základní (bezpříznakovou) KF odpovědi na takovou otázku je poskytnout (sdělit) požadovanou informaci, např. V kolik hodin odjíždí vlak do Brna? V 17,30. Otázky mají ale i jiné KF, vyjadřují např. prosbu a druhý partner dává v odpověďové replice najevo ochotu (slib) prosbu splnit, event. ji odmítá (Mohl bys mi půjčit tu knihu? Nemohl, musím ji už vrátit do knihovny), v otázkové a odpověďové replice může být vyjádřen návrh a přijetí/odmítnutí návrhu (Sejdeme se před divadlem? Ano, budu tam na tebe čekat), výčitku a obranu, vysvětlení (Tos mi nemohl to nádobí utřít? Neměl jsem vůbec čas), tvrzení a popření tvrzení (Neprosila, jsem tě o to už několikrát? Vůbec se nepamatuju, že bychom o tom mluvili) atd., podrobněji srov. Müllerová, 1981.[2]

Vzhledem ke komplementárnímu vztahu mezi otázkou a odpovědí v dialogu (odpověď nutně předpokládá otázku, ale i otázka je primárně předurčena k tomu, aby byla zodpovězena) a k určující úloze otázky v této dvojici je třeba při kategorizaci odpovědí vzít v úvahu především různé typy otázek.

I. Klasifikace otázek

Vzhledem k tomu, že cílem našeho příspěvku je klasifikace odpovědí, jeví se nám jako základní kritérium

1. očekávání či neočekávání odpovědi.

Podle tohoto kritéria se dělí otázky na dvě skupiny:

1.1. Otázky nepravé jsou výpovědi z hlediska jazykové formy tázací, ale odpověď na ně se neočekává, nemají vlastní otázkový význam a tázací formou se vyjadřují významy jiné.[3] Patří sem především otázky řečnické a některé otázky vyjadřující podiv, nejistotu, rozpaky a jiné další citové významy týkající se vztahů mluvčího k partnerovi či k obsahu otázky.[4] V přirozeném souvislém dialogu ovšem partneři i na tyto nepravé otázky zpravidla reagují.

1.2. Otázky pravé jsou takové výpovědi (z jazykového hlediska tázací i netázací), které vyžadují (očekávají) od partnera odpověď. Tyto otázky se dále člení podle toho, zda jsou přiměřené či nepřiměřené v dané situaci. To, zda lze dostat očekávanou odpověď, záleží na pragmatické adekvátnosti otázky; některé otázky [202]jsou v určité situaci nepřiměřené, nevhodné, nesmyslné. Z tohoto hlediska se otázky pravé člení na

1.2.1. pragmaticky přiměřené (vhodné, pokud jde o možnost odpovědět „zodpověditelné“).[5]

1.2.2. pragmaticky nepřiměřené, nevhodné, a tudíž často nezodpověditelné, ovšem vzhledem k povaze komunikace partneři reagují většinou i na otázky naprosto nezodpověditelné.

Široký pojem pragmatická nepřiměřenost otázky lze dále specifikovat. Může být v některých případech způsobena nedostatečnou nebo nesprávnou informovaností tazatele o něčem. Reakce na takové otázky většinou doplňují nebo opravují nedostatečnou nebo nesprávnou informaci, např. Přijdete k nám na návštěvu s dětmi? My děti nemáme. Někdy jsou otázky v dané situaci zbytečné, nevhodné, neúčelné. Partneři, ačkoli jsou schopni uspokojivě a správně na ně odpovědět, reagují většinou odmítavě, ironicky, dávají najevo, že otázku neberou vážně. Např. otázky jako Proč chráníme potraviny před mouchami? nebo Proč ukládáme potraviny do ledničky? mají smysl při školním vyučování (v hodině přírodopisu v příslušné třídě), v mimoškolní komunikaci reagují tázaní např. takto: Dělají to všichni, proč bychom měli být jiní? Co se ti stalo? Také bych to rád věděl. Co je to za otázku? Aby nám je nesnědly atd.

Otázka bývá také nezodpověditelná pro různé komunikační „šumy“ (jsou častější v rozhovorech zprostředkovaných, např. telefonických). Reakcemi na takové otázky bývají repliky Prosím? Nerozumím. Jak jste to říkal? atd.

2. Druhým kritériem pro klasifikaci otázek je jejich jazyková forma.

Podle ní se otázky dělí na dva typy:

2.1. Otázky, které mají formu tázací věty. Ty se pak dále z funkčního hlediska člení na zjišťovací (a vylučovací) a doplňovací, přičemž jednu z těchto tří forem mohou mít otázky jak pravé, tak i nepravé.

2.2. Otázky, které nemají formu tázací věty. Řadíme k nim všechny formálně netázací výpovědi s otázkovým významem, tzn. jednak výpovědi, které obsahují explicitní výzvu k partnerovi, že má nebo mohl by podat nějakou informaci, a jednak i takové výpovědi, které podle Daneše - Hlavsy (1981, s. 152) vyjadřují „nejistý fakt, věc vyžadující zkoumání, zjišťování, řešení, rozhodnutí“ a vybízejí, někdy i s velkou mírou implicitnosti, partnera k jednání, akci, které by nejistotu atd. odstranily. Tyto široce vymezené a různorodé otázkové výpovědi se ovšem po stránce formální i významové dělí přinejmenším na dvě skupiny. — První z nich jsou nepřímé tázací věty obvykle označované jako nepřímé otázky,[6] v nichž vybídnutí posluchače k poskytnutí určité informace je explicitně vyjádřeno pomocí sloves dicendi v performativním užití (Grepl, 1979, je řadí do tzv. postojových predikátorů) a které podle Daneše - Hlavsy (1981) je možno transformovat na tázací větu přímou, např. Ptám se tě (chtěl bych se tě zeptat), jestli bys mi v neděli nepomohl se stěhováním.[7] — Do druhé skupiny patří výpovědi, které podle uvedených kritérií sice jako nepřímé tázací věty vždy označit nelze, které ale v dialogickém textu otázkový význam mají (vyzývají např. k potvrzení domněnky, k odstranění nejis[203]toty atp., srov. vedlejší věty slabě otázkové u Svobody, 1970) a také se v dialogu jako otázky „chovají“, tzn. reagující replika má charakter repliky odpověďové, např. Chtěl bych vědět, kde jsi byl tak dlouho. Nejela mi tramvaj. — Zajímalo by mě, kdy si už konečně uklidíš své věci. Už jsem si je uklidil. — To jsem zvědavá, jestli si na mě na táboře někdy vzpomeneš. Vzpomenu si každý večer, než usnu. V určité dialogické situaci se jako otázková jeví i výpověď Slyšel jsem, že se budete ženit. Ano, asi to tak dopadne.

3. Třetím klasifikačním kritériem otázek je jejich otevřenost a zavřenost. Tímto obrazným pojmenováním se vystihuje skutečnost, že na některé otázky lze dát přesnou odpověď s určitou formou, a na jiné lze odpovědět jen odpověďovým textem tvořeným více různými, navzájem však významově spjatými výpověďmi. Hranice mezi otázkami otevřenými a zavřenými není ovšem ostrá. K otázkám zavřeným se počítají především otázky zjišťovací, z doplňovacích otázek se některé počítají k zavřeným (např. otázky s tázacími slovy kdo, co, který, např. V kterých zemích se projevil boj proti feudální reakci?), za otevřené se považují otázky s tázacími slovy proč, jak, např. Jak se projevoval klasicismus v literatuře? (srov. Conrad, 1978). To, zda otázka je zavřená či otevřená, není ovšem dáno druhem tázacího slova, i když i to má důležitou úlohu, ale řadou okolností každé konkrétní rozhovorové situace. Z nich připadá v úvahu např. stav znalostí partnerů o komunikovaném tématu, rozhodnutí odpovídajícího partnera odpovědět stručně nebo podrobně, různá šíře okruhu, na který se mluvčí ptá (jeho určitost nebo neurčitost), potřeba jen doplnit některé neznámé údaje nebo podat souhrnné vysvětlení jevu, společenská nevhodnost krátké odpovědi (např. na otázku Jak se vyvíjela železniční doprava koncem minulého století? není ve školním vyučování přípustná odpověď Rychle).

Otázkám z hlediska otevřenosti a zavřenosti byla věnována pozornost především v logice (Tondl, 1968), pro lingvistické zkoumání dialogického textu jsou tyto vlastnosti otázky a odpovědi rovněž důležité, protože ovlivňují jednak rozsah odpovědi a v souvislosti s ní i její výstavbu jazykovou, hlavně míru jazykové závislosti odpovědi na otázce (odpovědi na otázky zavřené jsou významově i syntakticky těsně spjaty s otázkou, otázky otevřené se svými rámcovými odpověďmi tvoří celek především významový). Otevřenost a zavřenost otázky bude vyžadovat podrobné zkoumání na konkrétním jazykovém materiálu.

II. Klasifikace odpovědí

Z komunikativního pohledu se odpověď jeví jako replika reagující na otázkovou repliku (a to především pravou, ovšem funkci odpovědí plní i reakce na otázky nepravé). Při tomto širokém pohledu se jako odpověď chápe celá množina různorodých reakcí na otázku, z nichž některé se po stránce jazykové (v různé míře) syntakticky a lexikálně váží k otázce, jiné jsou s ní spjaty i dosti volným vztahem sémantickým, jsou i reakce bez explicitních signálů jazykové vázanosti (srov. dále).

Při klasifikaci odpovědí se výrazně uplatňují tři kritéria: (1.) stupeň plnění komunikativního požadavku vyjádřeného otázkou, (2.) míra poskytované informace, (3.) komunikativní význam odpovědi.

1. Komunikativním požadavkem vyjádřeným otázkou rozumíme obecně a souhrnně cíl, jehož chce tazatel otázkou dosáhnout. Je například vyjádřen v označeních otázka zjišťovací a doplňovací, i když ne zcela přesně. Název otázka doplňovací napovídá, že první partner žádá doplnění neznámého údaje, otázka zjišťovací zjišťuje jednak existenci nebo neexistenci něčeho, jednak zda se druhý partner k obsahu otázky staví kladně nebo záporně, zda souhlasí nebo nesouhlasí. Ovšem i o otázkách doplňovacích by bylo možno říci, že něco zjišťují (český termín [204]otázka zjišťovací je méně vhodný např. v porovnání s německým termínem Entscheidungsfrage i s anglickým yes — no question).[8]

Obecný komunikativní požadavek vyjádřený otázkou se v přirozeném dialogu jeví jako řada konkrétních cílů jednotlivých otázek. Např. komunikativním požadavkem otázek zjišťovacích může být „výzva“ k druhému partnerovi, aby se (souhlasně nebo nesouhlasně) vyjádřil k návrhu, nabídce, k vyslovenému názoru, tvrzení atp. Komunikativním požadavkem otázek doplňovacích často bývá výzva k druhému partnerovi, aby sdělil tázanému neznámou informaci; při využití různého intonačního zabarvení se uplatňují nároky i na uspokojování požadavků jiných než informačních.

Podle stupně plnění komunikativního požadavku vyjádřeného otázkou dělíme odpovědi na dvě skupiny: (1.) na odpovědi pravé, které (v různé míře) plní komunikativní požadavek otázky, a (2.) na odpovědi odezvové, které komunikativní požadavek otázky neplní.[9] Tyto dvě základní skupiny odpovědí je možno zkoumat také z hlediska těch jazykových prostředků, které explicitně vyjadřují souvislost, návaznost, soudržnost mezi otázkou a odpovědí. Jsou to prostředky syntaktické (přebírání syntaktického schématu otázky do odpovědi, různé typy elipsy a redukce), lexikální (opakování slov, synonyma) a jiné prostředky textové soudržnosti (srov. např. Halliday - Hasanová, 1976), dále vyjádření sémantické souvislosti (její jednotlivé typy a prostředky vyjádření srov. u Daneše, 1979). Různý stupeň volnosti či těsnosti vztahu otázky a odpovědi signalizovaný jazykovými prostředky vázanosti souvisí často se stupněm plnění komunikativních požadavků vyjádřených otázkou. Lze pozorovat, zejm. v běžných denních rozhovorech, že čím méně plní odpověď komunikativní požadavek otázky (pro její pragmatickou i jinou neadekvátnost), tím je jazyková souvislost (vyjádřená explicitně jazykovými prostředky) slabší. Vztah mezi otázkou a odpovědí se pak pociťuje jen na rovině pragmatické, tzn. otázkou a odpovědí se aktualizují různé vztahy partnerů komunikace a návaznost na situaci a souvislost s tématem, o němž se komunikuje, se uvolňuje. Stupeň těsnosti vztahu mezi otázkou a odpovědí je ovlivňován i jinými faktory, např. otevřeností a zavřeností otázky. Při probírání jednotlivých podtypů uvedených dvou základních typů odpovědí se budeme držet rozdělení otázek na zjišťovací a doplňovací a o jednotlivých podtypech pravých a odezvových odpovědí pojednáme odděleně ve skupině odpovědí na otázky zjišťovací a doplňovací.[10] Tento postup jsme zvolili proto, že otázky zjišťovací a doplňovací se od sebe výrazně odlišují obecným komunikativním cílem i jazykovou výstavbou a vzhledem k tomu se v množinách odpovědí na otázky zjišťovací a doplňovací vydělují vzájemně různé podtypy, které vyžadují oddělený popis.

Při následující klasifikaci odpovědí jsme vycházeli z materiálu získaného anketou mezi studenty FF UK: jejich úkolem bylo podat pokud možno nejvíce různých odpovědí na zadané otázky (v souboru položených otázek byly pravé otázky zjišťovací a doplňovací, z hlediska pragmatické adekvátnosti otázky přiměřené i nepřiměřené). Pro přehled odpovědí jsme vybrali všechny odpovědi na jednu z otázek zjišťovacích (Půjdeš se mnou do kina?) a jednu z doplňovacích (Do kolika hodin budeš dneska v práci?). Na tyto dvě otázky jsme shromáždili největší počet různých odpovědí. Jde v obou případech o otázky, na něž je možno odpovídat velmi různě, protože nejsou jen neutrálním vyjádřením informačního požadavku tazatele, ale dávají [205]odpovídajícímu partnerovi možnost aktualizovat různé složky jejich pragmatické stránky tím, že se táží na skutečnosti příští, budoucí, umožňují odpovídajícímu partnerovi vyjadřovat různé osobní postoje, city, přání apod. Jsme si vědomi toho, že při použití dalšího materiálu by klasifikace odpovědí mohla být podrobnější, protože různost odpovědí závisí na pragmatice otázkové situace a především na komunikativních cílech otázky.

1.1. Odpovědi na otázky zjišťovací

1.1.1. Odpovědi pravé jsou k obsahu příslušné otázky ve vztahu afirmace nebo negace. Odpovídající partner se staví kladně nebo záporně k obsahu otázky, přijímá nebo nepřijímá návrh, nabídku atp. Afirmace nebo negace[11] obsahu otázky může být z hlediska jazykového dvojí, explicitní a implicitní. Kromě toho jsou ještě odpovědi neurčité, které stojí mezi odpověďmi afirmativními a negativními.

1.1.1.1. Explicitní afirmace nebo negace obsahu otázky

Takové odpovědi jsou těsně syntakticky spjaty s otázkou, odpověď přebírá syntaktické uspořádání (schéma) otázky. Mohou mít podobu neredukovanou, přirozená a běžná je však odpověď s různým stupněm redukce (uplatňuje se tu princip ekonomie, úspornosti mluveného jazyka, srov. Rath, 1979).

Otázka 1: Půjdeš se mnou do kina?

Odpovědi: Půjdu/Nepůjdu (minimální dostatečná a zároveň maximálně redukovaná odpověď). Do kina s tebou půjdu/nepůjdu (neredukovaná odpověď se může vyskytovat v různých slovosledných obměnách). — Běžně se jako dostatečné odpovědi na otázku zjišťovací používá výrazů zástupných, především ano, ne, které jsou někdy hodnoceny také jako odpovědi maximálně redukované (Rath, 1979). Vedle vyjádření neutrálního souhlasu pomocí výrazu ano se používá i jiných slov zástupných, např. fajn, jistě atp., která neutrální souhlas modifikují buď významově (vyjadřují určitou míru nejistoty), event. citově (jsou výrazem různých pocitů mluvčího nebo naznačují vzájemné vztahy a postoje partnerů).

1.1.1.2. Implicitní afirmace nebo negace obsahu otázky

Tyto odpovědi také plní, ačkoli ne v plné míře, komunikativní požadavek vyjádřený otázkou, tzn. potvrzují nebo popírají její obsah. Afirmativní nebo negativní odpověď není však vždy v těsném syntaktickém vztahu s otázkou jako ve skupině předcházející, souvisejí v některých případech lexikálně (opakují se některá slova) nebo sémanticky. Často se ještě uvádějí další informace otázkou nevyžadované, v nichž partner uvádí různé okolnosti, např. podmínky souhlasu atp. Odpovědi tohoto typu jsou různorodé jak po stránce jazykové formy, tak z hlediska významového. Protože se implicitní odpovědi afirmativní a negativní dosti výrazně od sebe liší, budou probrány odděleně.[12]

Odpovědi afirmativní: Vyrozumívá se z nich, že odpovídající partner podává odpověď kladnou, nejde ale o souhlas neutrální, nýbrž různě modifikovaný, zejm. aktualizováním některých stránek vztahů mezi partnery, srov. následující odpovědi na ot. 1: S tebou vždycky. S tebou půjdu kamkoli. Zdůrazňuje se v nich výjimečnost postavení prvního mluvčího ve vzájemném vztahu partnerů. — Častý je souhlas [206]v širokém slova smyslu podmíněný: Půjdu, ale vezmu s sebou kamarádku. Dnes ani zítra se mi to nehodí, v pátek půjdu. Ale platíš ty. Uvedené příklady modifikovaného a zvláště podmíněného souhlasu tvoří přechodné pásmo mezi explicitní a implicitní afirmativní odpovědí. Přestože jsou v nich prostředky syntaktické vázanosti otázky a odpovědi, z hlediska významového o přesné odpovědi nejde. Odpověď Ale platíš ty je nutno interpretovat jako repliku s elidovanou částí půjdu s tebou do kina. — V některých odpovědích se afirmace odpovídajícího partnera vyrozumívá skutečně jen implicitně. V odpovědi se může uvést např. rovnou důvod souhlasu (Do kina chodím rád) a nebo požadavek po poskytnutí dalších informací vyplývající ze souhlasu (Kde se sejdeme?). Mezi otázkou a těmito druhy odpovědí dochází k redukci celého úseku textu: to, co není vysloveno, co však vyplývá z významu odpovědi, by mohlo mít při explicitním vyjádření podobu různou, a to co do formy i rozsahu.

Odpovědi negativní: Negace obsahu otázky, vyjádření nesouhlasu s ním bývá jen zřídka v přirozené komunikaci omezeno na explicitní redukovanou a zvláště neredukovanou odpověďovou formu. Taková forma je totiž daleko méně společensky přijatelná (srov. Griceovy konverzační maximy) než negace vyjádřená pomocí důvodů popření. Popření, nesouhlas se většinou vyrozumívá implicitně z uvedených věcných i osobních důvodů negace otázky, srov. další příklady odpovědí na ot. 1: Bohužel nemám čas. Musím se učit. Nemám teď zrovna peníze. Už jsem to viděla. Nerada chodím do kina. Nechce se mi. Z hlediska jazykového se různé negativní odpovědi liší navzájem stupněm těsnosti sepětí s otázkou. U některých je možno vyjádřenou negaci interpretovat jako redukci té části repliky, která by vyjadřovala negaci explicitně (Nepůjdu, už jsem to viděla). — Odpovědi jako např. Já mám tak náladu na kino. Pozvi někoho jiného nelze na rozdíl od předcházejících interpretovat jako částečně redukované. Jejich negativní význam (odmítavost) je vyjádřen jen nepřímo. K nim se pak pojí odpovědi např. Dej mi pokoj atd., v nichž odpovídající partner často dává najevo nejenom odmítnutí návrhu apod., ale dokonce odmítá i komunikaci s partnerem. Jazyková souvislost odpovědi s otázkou je u nich jen velmi volná, odpovědi mnohdy neobsahují jazykové signály vázanosti s otázkou.

1.1.2. Odpovědi neurčité

Nepotvrzují ani nepopírají obsah otázky, odpovídající partner se buď nemůže, nebo nechce rozhodnout pro jednu z obou možností a podává odpověď neurčitou, která ovšem může být do jisté míry zabarvena buď afirmativně (Snad), nebo negativně (Těžko) nebo taková odpověď rozhodnutí oddaluje (Uvidíme. Zavolej mi). Odpovědi neurčité se blíží po stránce významové k odpovědím „nevím“ (srov. o nich v oddíle o otázkách doplňovacích).

1.1.3. Odpovědi odezvové

V odezvových odpovědích reagující partner nevyslovuje ani souhlas ani nesouhlas s obsahem otázky, neplní požadavek prvního partnera vyslovený v otázce a reaguje místo toho na pragmatické složky situace nebo vzájemného vztahu partnerů. Časté jsou takové odezvové reakce, v nichž druhý partner požaduje doplňující informace, podle nichž se eventuálně rozhodne, zda na původní otázku odpoví kladně či záporně, např. Na co? Od kolika? Kdo ještě půjde? Kdy? Kde bychom se sešli? Je to daleko? Kolik by to stálo? Tyto odezvové reakce bývají často formulovány jako protiotázky, a to nejen v situacích, kdy druhý (tázaný) partner požaduje doplňující informace.[13] — V některých protiotázkových (ale i jiných) odezvách reagující partner vyjadřuje svůj (často negativní) momentální vztah k partnerovi; jsou někdy pronášeny ironickým tónem, důležitá pro interpretaci jejich smyslu je intonace, např. Jak jsi na to přišel? Byl bys rád, co? To by se ti hodilo? S tebou? Máš přeby[207]tečný lístek? Proč mám jít s tebou zrovna já? To nemáš s kým jít? — Jindy staví reagující partner námitky určitého druhu, např. proti navrhované akci (srov. ot. č. 1), které svědčí o jeho nechuti k ní nebo o objektivních překážkách její realizace, např. Stojí to za to? Pořád jenom do kina? To nemůžeme jít někdy někam jinam? A nechceš raději do divadla? A co s bratrem? Už zase?

1.2. Odpovědi na otázky doplňovací

přinášejí informaci (konkrétní údaj), jehož neznalost ze strany tázajícího se a potřeba získání jsou v otázce signalizovány tázacím slovem (kdo, kde, kdy, proč, jak atd.). Také odpovědi na otázky doplňovací se člení na dva základní typy podle toho, zda plní či neplní komunikativní (většinou informační) požadavek vyjádřený otázkou, tedy na odpovědi pravé a odpovědi odezvové. Vedle těchto dvou typů se rovněž vyskytují odpovědi neurčité a jejich podskupina odpovědi „nevím“.

1.2.1. Odpovědi pravé

Podle stupně plnění komunikativního požadavku se odpovědi pravé člení na další podskupiny. Některé odpovědi dostatečně plní komunikativní požadavek otázky a jsou s ní v těsném syntaktickém vztahu, přebírají její syntaktické schéma a tázací slovo otázky nahrazují příslušným konkrétním údajem. Přirozenou a běžnou podobou této odpovědi je odpověď maximálně redukovaná.

Otázka 2: Do kolika hodin budeš dneska v práci?

Odpovědi: Do tří. — Vedle této maximálně redukované odpovědi jsou také běžné odpovědi s různým stupněm redukce. Explicitní neredukovanou odpovědí (Dneska budu v práci do tří hodin) v jejích slovosledných variantách, která je ovšem v přirozené komunikaci jen řídká, vyjadřuje partner navíc své různé pocity, event. (většinou negativní) vztah k prvnímu partnerovi. — Údaj nahrazující tázací slovo z otázky se může vyznačovat různou mírou určitosti, je volen např. podle společných znalostí partnerů, srov. odpovědi Jako obyčejně. Normálně. — Komunikativní požadavek otázky plní dostatečně i odpovědi, jejichž struktura syntaktická není shodná se syntaktickou strukturou otázky, např. Končím ve tři. Z hlediska jazykové vázanosti je zde těsný vztah výrazové synonymie (jsem v práci do tří hodin — končím práci ve tři hodiny).[14] — Vedle poskytnutí dostatečné informace (Do tří) bývají častější a jsou pociťovány jako společensky vhodnější, zejm. v některých komunikativních typech dialogů odpovědi nesoucí další věcné informace hlavně o příčinách, zdůvodnění, účelu a dalších okolnostech, např. Do čtyř, jako obvykle. Jako vždycky, ale domů hned nepřijdu. Až do sedmi, protože musím něco dodělat. Těsná souvislost s otázkou je tu vyjádřena prostředky syntaktickými, shodným syntaktickým schématem (většinou redukovaným). Z hlediska míry poskytované informace lze tyto odpovědi označit jako superinformativní (srov. dále). — Další typ je přechodový: odpovědi plní sice částečně komunikativní požadavek otázky (proto je ještě řadíme do odpovědí pravých), avšak požadovaný konkrétní údaj je v nich pouze naznačen. Odpovídající partner aktualizuje jinou obsahovou složku otázky, než kterou postavil do centra pozornosti partner první, odpovídá na to, o čem se domnívá, že se ve skutečnosti skrývá za otázkou po časovém údaji, srov. odpovědi Přijdu brzy. Sejdeme se jako obvykle. Počkáš na mě ve čtyři?

1.2.2. Odpovědi neurčité (podobně jako neurčité odpovědi na otázky zjišťovací) plní jen částečně komunikativní požadavek otázky. Je z nich patrné, že druhý partner ve chvíli rozhovoru buď nedisponuje požadovanou informací, nebo ji nechce z určitých důvodů zatím sdělit, např. Zkus mi zavolat, teď ti to ještě neřeknu. Jak se to vyvine. Podle okolností. Zavolej po obědě.

[208]Na krajním pólu, pokud jde o míru neurčitosti, stojí odpovědi „nevím“.[15] Reagující replika nemusí přinášet vůbec žádnou informaci, např. Kdy byla postavena první atomová elektrárna na světě? Nevím. Na tuto otázku je možno také podat odpověď částečnou, např. Nevím, ale bylo to až po druhé světové válce, event. může partner podat informaci jinou, náhradní, např. Nevím kdy, ale postavili ji v SSSR. Odpovědi „nevím“ v přirozeném dialogu, zejm. na některé otázky zjišťovací, jejichž komunikativním cílem je návrh, nabídka atp., jsou v pravém slova smyslu neurčité, oddalovací atp. (srov. odpověď „nevím“ na otázku Půjdeš se mnou do kina?). Minimální dostatečná odpověď „nevím“ je ovšem často společensky nevhodná, pouhé strohé „nevím“ jako odpověď na otázku Do kolika hodin budeš dneska v práci? by svědčila o určitém spíše negativním vztahu obou partnerů, event. o vztazích podřízenosti a nadřízenosti atp.

1.2.3. Odpovědi odezvové neplní komunikativní požadavek otázky. Mají rovněž často formu protiotázky a aktualizují, podobně jako odezvové odpovědi na otázky zjišťovací, pragmatické složky otázkového komunikačního aktu. Reagující partner dává např. ve své odezvě (na ot. č. 2) najevo, že pochopil, že za otázkovou replikou prvního partnera se patrně skrývá nějaký požadavek, který ale přímo nesouvisí se sdělením konkrétního časového údaje, např. Chceš něco? Co bys potřeboval? Identifikace (odhadnutí) ještě nevysloveného požadavku (prosby) je možná na základě zkušeností partnerů z jejich obvyklého vzájemného chování a jednání. — Reagující partner může protiotázkovou odezvou dát najevo svůj negativní vztah k prvnímu partnerovi, někdy dokonce nechuť komunikovat s ním, např. Co se pořád ptáš? Co je ti do toho? Co se staráš? Chceš mě zpovídat? — V jiných odezvách se projevuje nevhodnost, neoprávněnost otázky v dané situaci, např. To přece dobře víš. Že se vůbec ptáš (reagující partner pokládá otázku po časovém údaji za zbytečnou). Jindy je pragmatická „nezodpověditelnost“ otázky způsobena tím, že první partner nezná některé okolnosti týkající se předmětu otázky, reagující partner ve své odezvě poukazuje na příčinu „nezodpověditelnosti“, např. Dnes mám dovolenou. Dnes nejdu do práce.

2. Míru poskytované informace chápeme zde jen ve vztahu k informaci vyžadované otázkou; jinak i odpovědi odezvové, které neplní komunikativní požadavek vyjádřený otázkou, a tedy ani v rámci těchto různých požadavků požadavky informační, jistou informaci (především pragmatického druhu) přinášejí; jde však o informaci jinou. Mluvíme-li tedy o míře poskytované informace, máme na mysli určitou informaci, o kterou jde partnerovi při kladení otázky.

Podle míry poskytované informace se odpovědi dělí[16] takto:

2.1. Odpovědi plně informativní, které z hlediska způsobu vyjádření mohou být: neredukované: Do kina s tebou půjdu. Dneska budu v práci do tří hodin. — zástupné: Ano./Ne. — částečně redukované: Půjdu s tebou (a další varianty). Budu v práci do tří hodin (a další varianty). — maximálně redukované: Půjdu. Do tří (hodin). Všechny varianty z hlediska způsobu vyjádření (neredukované, zástupné, částečně nebo maximálně redukované) nejen plně uspokojují komunikativní požadavek otázky, ale přinášejí informaci přesně (a jen) tu, o kterou tážícímu se partnerovi jde. Mezi maximálně redukovanými a neredukovanými odpověďmi je rozdíl v tom, že odpovědi maximálně redukované a zástupné jsou v přirozené běžné komunikaci základní a bezpříznakové, odpovědi neredukované (zvl. na otázky doplňovací) jsou neobvyklé, vždy příznakové, aktualizuje se jimi často negativní vztah partnerů. Odpovědi částečně redukované jsou rovněž plně informativní, [209]ovšem v jejich různých variantách se mohou zdůrazňovat některé složky této informace, např. osoba prvního partnera (S tebou půjdu), zejm. slovosledným umístěním a pomocí intonace, lze jimi vyjádřit kontrast (Do kina půjdu, rozumí se „jinam bych nešel“ atp.).

2.2. Odpovědi superinformativní, které z hlediska způsobu vyjádření mohou být: neredukované, ale obsahují navíc výrazy, event. celé výpovědi otázkou nevyžadované, které nesou další informaci, např. Do kina s tebou půjdu kdykoli. Do kina s tebou půjdu, ale ne dneska. Dneska budu v práci výjimečně do tří (hodin). Dneska budu v práci do tří hodin, ale zítra tu nebudu vůbec. — částečně redukované, rovněž s dalšími výrazy nebo výpověďmi otázkou nevyžadovanými, např. S tebou půjdu kdykoli. S tebou půjdu, ale ne dneska. Dneska výjimečně do tří (hodin). Dneska do tří (hodin), jinak pracuji do pěti. — maximálně redukované s dalšími výrazy, event. výpověďmi, např. Půjdu rád. Půjdu, ale ne dneska. Výjimečně do tří. Do tří, ale možná že se budu muset zdržet déle.

Odpovědi superinformativní obsahují plnou a právě tu informaci, kterou vyžaduje první partner, navíc ale přinášejí informace další, týkající se často bližšího určení různých okolností hlavního vyžadovaného sdělení. V dialogu jsou důležité, protože jimi odpovídající partner dává najevo ochotu k jeho dalšímu pokračování a rozvíjení.

Plně informativními a superinformativními bývají odpovědi pravé. Odpovědi neurčité (a odpovědi „nevím“) a odezvové jsou z hlediska míry poskytované informace subinformativní.

2.3. Subinformativní odpovědi nepřinášejí plnou požadovanou informaci, např. Uvidíme. Snad. Je to daleko? Jak jsi na to přišel? Pořád jenom do kina (odpovědi na ot. 1). Zavolej mi po obědě. Co bys potřeboval? Že se vůbec ptáš. Dnes nejdu do práce (odpovědi na ot. 2).

2.4. Subinformativně-superinformativní odpovědi jsou takové neurčité (a „nevím“) a odezvové odpovědi, které sice neplní komunikativní požadavek otázky, ale přinášejí další, nevyžadovanou, popřípadě náhradní informaci, např. Uvidíme, rozhodně se ale musíme domluvit ještě tento týden. Je to daleko? Já mám totiž nepojízdné auto. Pořád jenom do kina a v divadle jsme už nebyli ani nepamatuju (odpovědi na ot. 1). Zavolej mi po obědě, záleží to na tom, kdy skončí schůze. Co bys potřeboval? Já mám dneska málo času. Dnes nejdu do práce, ale jinak pracuju do tří. Nevím, ale nebudu tu déle než do čtyř. Odpovědi subinformativně-superinformativní jsou rovněž významné pro další rozvíjení dialogu.

3. Komunikativní významy odpovědí

Třetím klasifikačním kritériem, které se nabízí při popisu odpovědí vedle stupně plnění komunikativního požadavku vyjádřeného otázkou a míry poskytované informace, je jejich konkrétní komunikativní význam, platnost. Komunikativní význam odpovědí, jako např. odmítnutí, vyhýbavost, námitka, odhalení, výčitka atp., jsou současně způsoby možných jednání odpovídajících partnerů v rozhovoru. Vztah komunikativních typů odpovědí k typům odpovědí podle prvních dvou kritérií bude ještě třeba blíže zkoumat. Ale již v této fázi se ukazuje, že jejich různé typy se uplatňují zejména ve skupině odpovědí neurčitých a odezvových. Odpovědi pravé nejsou v tomto směru bohaté, protože, jak už bylo řečeno, komunikativní záměry vyjádřené otázkou i odpovědí jsou v souladu: komunikativní záměr odpovědi je totožný se splněním komunikativního záměru (požadavku) otázky. Jen odpovědi z hlediska míry poskytované informace superinformativní a subinformativně-superinformativní, v nichž odpovídající partner podává navíc informace různého druhu, jsou, pokud jde o komunikativní typy odpovědí, různorodější.

Odpovědi neurčité lze z tohoto hlediska označit jako (v širokém slova smyslu) vyhýbavé. Vyhýbavost může být buď záměrná, nebo nezáměrná: partner buď [210]nechce přesně odpovědět, nebo z jistých důvodů nemůže, srov. odpovědi na ot. 2: Jak se to vyvine. Podle okolností. Zavolej mi po obědě (podobné jsou neurčité odpovědi na ot. 1).

Všechny odpovědi, v nichž odpovídající partner dává najevo nechuť odpovídat a i komunikovat, označujeme jako odmítavé, např. Dej mi pokoj. Co se pořád ptáš? Co se staráš? Chceš mě zpovídat?

Ve všech odpovědích na ot. 1 a 2 (jde převážně o odpovědi odezvové) se vyskytly tyto komunikativní typy odpovědí:

na ot. 1:	podmiňovací (Půjdu, ale vezmu s sebou kamarádku.)
	zdůvodňovací (Bohužel nemám čas. Nechce se mi.)
	doplňkové (Na co? Kolik by to stálo?)
	námitkové (Proč mám jít s tebou zrovna já? A co s bratrem?)
na ot. 2:	předjímavé (Sejdeme se jako obvykle. Počkáš na mě ve čtyři?)
	odhalovací (Chceš něco, viď. Co bys potřeboval?)
	opravné (Dneska mám dovolenou. Dnes nejdu do práce.)

Tento výčet komunikativních typů odpovědí není uzavřený a vychází jen z omezeného počtu odpovědí, jak nám jej poskytl náš materiál.[17] Jejich další zkoumání je nutné.

 

Závěr: V tomto příspěvku jsme se pokusili osvětlit některé stránky odpovědi ve vztahu k otázce z hlediska jejich fungování v dialogu. Není pochyb o tom, že úspěšné dialogické řečové jednání se realizuje souhrou několika složek, z nichž jen jednou, i když z nejdůležitějších, je jazyková forma. Ukazuje se proto potřeba charakterizovat jeden ze základních způsobů řečového jednání, totiž tázání se a odpovídání, jak z hlediska jazykové formy, tak z aspektů v širokém slova smyslu komunikativních (z hlediska záměrů a cílů partnerů, v kontextu neustále se proměňující rozhovorové situace). Na závěr připojujeme přehled otázek a odpovědí.

 

Typy otázek a odpovědí
Otázky
1. Podle očekávání/neočekávání odpovědi:
	nepravé
	pravé:	pragmaticky přiměřené
		pragmaticky nepřiměřené
2. Podle jazykové formy:
	mají formu tázací věty:				zjišťovací (+ vylučovací), doplňovací
	nemají formu tázací věty:				nepřímé otázky, výpovědi oznamovací, imperativní s platností otázky
3. Podle otevřenosti/zavřenosti:				otázky		otevřené
						zavřené
Odpovědi
1. Podle stupně plnění komunikativního požadavku vyjádřeného otázkou:
	pravé
	neurčité
	odezvové
[211]2. Podle míry poskytované informace:
	plně informativní
	superinformativní
	subinformativní
	subinformativně-superinformativní
3. Podle komunikativních významů:
	vyhýbavé, odmítavé, podmiňovací, zdůvodňovací, doplňkové, námitkové, předjímavé, odhalovací, opravné

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D.: Nekotoryje tipy dialogičeskich reakcij i „počemu“ repliki v russkom jazyke. Filolog. nauki. Moskva 1970, s. 44—59.

AJDUKIEWICZ, K.: Zdania pytajne. Nachdruck aus Logiczne podstawy nauczania. Warszawa 1934. In: Język i poznanie. Warszawa 1960.

BERKOV, V. F.: Vopros kak forma mysli. Minsk 1972.

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. 3. vyd. Praha 1981.

CACKOWSKI, Z.: Problemy a pseudoproblemy. Warszawa 1964.

CONRAD, R.: Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort. Studia grammatica, 19. Berlin 1978; recenze v SaS, 41, 1980, s. 333—338.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.

GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 15—37.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. 4. vyd. Praha 1981.

HALLIDAY, M. A. K. - HASAN, R.: Cohesion in English. London 1976; rec. v SaS, 40, 1979, s. 59—69.

KATZ, J. J.: The logic of questions. In: Logic, methodology and philosophy of science 3. Amsterdam 1969.

KLINKE, W.: „Wie heißt die Antwort auf diese Frage?“ Zum Status von Fragen und Antworten in einer Sprechakttheorie. In: Sprachtheorie und Pragmatik. Akten des 10. linguistischen Kolloquiums Tübingen 1975. Tübingen 1976, s. 123—133.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC, Monographia 72. Praha 1981 (odevzdáno do tisku).

RESTAN, P.: Sintaksis voprositel’nogo predloženija. Oslo 1969.

RATH, R.: Kommunikationspraxis. Göttingen 1979.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1970.

TONDL, L.: Sémantika otázky v problémové situaci. Kybernetika, 4, 1968, s. 295—315.

TONDL, L.: Logické schéma problémové situace. Čs. psychologie, 15, 1971, s. 197n.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II. Praha 1949.

WALTER, J.: Zur Logik von Frage und Antwort. In: Sprachtheorie und Pragmatik. Akten des 10. linguistischen Kolloquiums Tübingen 1975. Tübingen 1976, s. 133—141.

WUNDERLICH, D.: Unterrichten als Dialog. Sprache im technischen Zeitalter, 32, 1969, s. 263—287.

WUNDERLICH, D.: Zur Konventionalität von Sprechhandlungen. In: Linguistische Pragmatik. Frankfurt/M 1972, s. 11—58.

ŽINKIN, N. I.: Vopros i voprositel’noje predloženije. VJaz, 1955, č. 3, s. 22—36.

 

[212]R É S U M É

Frage und Antwort im Dialog

Der Beitrag versucht das Verhältnis zwischen Frage und Antwort vom Gesichtspunkt ihres Funktionierens im Dialog zu erklären und eine Klassifizierung der Fragen und Antworten zu entwerfen. Dabei wird das komplementäre Verhältnis zwischen Frage und Antwort (die Antwort setzt unbedingt eine Frage voraus, aber auch die Frage ist primär dazu bestimmt, um beantwortet zu werden) und die führende Rolle in diesem Paar hervorgehoben. Bei der Klassifizierung der Fragen und Antworten wird davon ausgegangen, daß eine effektive dialogische Sprechhandlung aufgrund des Zusammenspiels mehrerer Komponenten entsteht, von denen das Gesagte nur eine, wenn auch die wichtigste Komponente darstellt (außerdem spielt auch der Anteil der außersprachlichen Situation, die Beziehung zwischen den Kommunikationspartnern und ihre gemeinsame Einstellung zur Realität eine wichtige Role). In der Klassifizierung kommen daher außer der sprachlichen Form auch andere kommunikative Faktoren zur Geltung.

I. Die Fragen sind

(1.) nach der Antworterwartung: echt (es wird eine Antwort vom Partner erwartet) und unecht (es wird keine Antwort erwartet; in bezug auf die sprachliche Form handelt es sich um interrogative Aussagen);

(2.) nach der sprachlichen Form: Fragen in Fragesatzform (Entscheidungsfragen, disjunktive Fragen, Ergänzungsfragen) und Fragen in nichtinterrogativer Form (z. B indirekte Fragen usw.);

(3.) nach dem Grad der „Offenheit“ bzw. „Geschlossenheit“: offene und geschlossene Fragen.

II. Die Antworten sind

(1.) nach dem Grad der Erfüllung der kommunikativen Forderung der Frage: echt (die kommunikative Forderung der Frage ist erfüllt) und nachklingend (die kommunikative Forderung der Frage ist nicht erfüllt);

(2.) nach der gebotenen Informationsmenge: vollinformativ, hyperinformativ, hypoinformativ und hypo- sowie hyperinformativ;

(3.) nach der kommunikativen Bedeutung: ausweichend, ablehnend, bedingend, begründend, ergänzend, einwendend, antizipierend, enthüllend und korrigierend. Im Rahmen der einzelnen Frage- und Antworttypen wird im Beitrag eine weitere Subklassifizierung vorgenommen.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 3, pp. 200-212

Previous Jan Petr: Darwinovo pojetí jazyka a myšlení (Příspěvek k dějinám filozofie jazyka)

Next Karel Horálek: Psaný jazyk a vnitřní řeč