Další novinky v sovětské sociolingvistické literatuře

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Последующие новости в советской социолингвистической литературе / Further new publications in the Soviet sociolinguistics

Zajímavým výsledkem systematického zájmu sovětských badatelů o nejrůznější aspekty vztahů mezi jazykem a vývojem společnosti jsou dva nové sborníky, na jejichž redakci i autorském zpracování se převážnou měrou podílel čelný představitel sovětské sociální lingvistiky J. D. Dešerijev.

První z těchto sborníků, který nese název Vzaimootnošenije razvitija nacional’nych jazykov i nacional’nych kul’tur (red. J. D. Dešerijev - E. G. Tumanjanová, Moskva 1980, 319 s.) se soustřeďuje na teoretické osvětlení a poznání zákonitostí řídících složité vzájemné vztahy mezi jazyky a kulturami národů a národností Sovětského svazu. Z důsledně interdisciplinárního hlediska (v němž se vedle analýzy lingvistické uplatňují i přístupy filozofické, etnografické, psycholingvistické a pedagogické) se tu zkoumá jazyk nejen jako jev funkční a strukturní, ale též jako všestranný odraz materiální a duchovní kultury jeho nositelů i celého lidstva. Nedílnou součástí sborníku jsou i četné demografické údaje o jazycích Sovětského svazu a o obyvatelstvu, které těmito jazyky mluví.

Sborník obsahuje čtyři kapitoly rozdělené do řady kratších oddílů. Nejobecněji je zaměřena kapitola druhá, která pojednává o modelech postihujících odraz kultury v jazyce (autorem je J. D. Dešerijev), kapitoly první, třetí a čtvrtá pak zahrnují výklad o zákonitostech rozvoje socialistické kultury národů SSSR (spolu s kritickým rozborem názorů na úlohu kultury a jazyka při socializaci osobnosti od I. N. Gorelova a A. M. Šachnaroviče), o vztahu jazyka a kultury v jazycích SSSR (na [237]příkladech ázerbájdžánštiny, litevštiny a běloruštiny) a konečně o vztazích mezi jazykem a kulturou v období rozvinutého socialismu (s naznačením perspektiv této problematiky).

Jedním z nejnápadnějších rysů sovětské kultury je intenzita procesů sbližování a vzájemného obohacování jednotlivých národních kultur. Autoři sborníku se zvlášť podrobně zabývají funkcemi ruštiny jako celostátně se uplatňujícího prostředku veřejného i soukromého dorozumívání, mateřštiny převážné části obyvatelstva (podle údajů z r. 1970 53,3 % + 13 miliónů příslušníků neruských národností, kteří ji uvádějí jako svou mateřštinu), nejčastějšího druhého jazyka bilingvních mluvčích na území SSSR a také jazyka, který díky velkorysé ediční politice Sovětského svazu zprostředkovává styk příslušníkům neruských národností s kulturou světovou. Tyto činitele povahy kulturní i společenské a politické se zároveň odrážejí ve struktuře současné ruštiny (především v oblasti pojmenování neterminologických a hlavně terminologických) i v rozsahu funkcí, které tento jazyk na celém území Sovětského svazu zaujímá.

Zajímavý je i výklad o možnosti vypracovat modely postihující odraz materiální i duchovní kultury (světové, sovětské, národní) v jazyce (přesněji ve sféře užívání jazyka) na základě empirických údajů o ediční praxi, o školské soustavě, o stavu odborné terminologie apod. Vypracování těchto modelů vede k funkční klasifikaci jazyků, na jejímž jednom pólu jsou funkčně rozvinuté jazyky mezinárodního dorozumívání, na druhém pólu pak funkčně omezené jazyky národnostní (vyskytující se mnohdy jen v nespisovné, donedávna dokonce i jen nepsané podobě), v nichž se projevuje mnoho specifických rysů regionální kultury. Propracování jednotlivých aspektů jazykové politiky v rámci sovětské politiky národnostní se pak opírá o pečlivé zvažování úlohy nacionálních a internacionálních faktorů v každém z národních jazyků socialistického státu. Vzhledem k historické, etnické a jazykové pestrosti národnostního složení Sovětského svazu je ovlivňování veřejné jazykové komunikace (ve školství, v hromadných sdělovacích prostředcích, v administrativě) úkolem značně složitým, zvláště proto, že mnohými jazyky mluví jen nepatrný počet lidí, který se navíc (v důsledku migrací obyvatelstva, probíhající urbanizace, uzavírání národnostně smíšených manželství apod.) stále snižuje.

Za nejpozoruhodnější rys sborníku (vzhledem k tematické ucelenosti a kompoziční vyváženosti by tu bylo možno spíše užít názvu monografie) považujeme skutečnost, že iniciátory komplexního a politicky významného výzkumu národních kultur se stali právě lingvisté. Tím také přispěli k zvýšení společenské prestiže jazykovědy, a to hlavně díky tomu, že sovětská jazykověda již od let dvacátých vypracovala pro zkoumání všestranných vztahů mezi jazykem a vývojem společenských struktur předpoklady materiálové, teoretické i metodologické. V tom také spočívá závažnost sborníku, jehož závěry jsou platné nejen pro jazykovou situaci Sovětského svazu, ale mají význam i pro poznání a ovlivňování jazykových situací v jiných zemích, hlavně ovšem nekapitalistických.

Druhý sborník má název Teoretičeskije problemy social’noj lingvistiki (red. J. D. Dešerijev - E. G. Tumanjanová - J. F. Tarasov - T. B. Krjučkovová, Moskva 1981, 364 s.). Problematiku současné sociolingvistiky shrnuje ve čtyřech oddílech — Obecné otázky sociolingvistiky, Metodologie a metody sociolingvistických výzkumů, Komplexní problematika bilingvismu, Aspekty sociolingvistických výzkumů — rozdělených do kratších kapitol.

Stati prvního oddílu knihy se soustřeďují na vymezení obsahu a hranic sociolingvistiky, na její historický vývoj a pojmosloví. J. D. Dešerijev tu rozebírá zásady typologie jazyků podle společenských funkcí a na příkladu vývoje několika turkotatarských jazyků ve 20. stol. ukazuje, jak se k fungování jazyka v běžné konverzaci, ve sféře folklóru a náboženství po r. 1917 připojuje oblast písemného styku, školské výuky a publicistiky. Rozdíly v tomto rozvíjení funkcí se stávají [238]výchozím principem pro typologii jazyků podle uplatnění ve společenských útvarech národních a státních. — Podobně je zaměřena i stať známého badatele v oblasti jazykové politiky M. I. Isajeva, která se soustřeďuje na vysvětlování vývojových zákonitostí jazyka historickými proměnami jeho společenských funkcí. — Přehled a výklad jazykové politiky Sovětského svazu uvádí v instruktivní stati A. I. Cholmogorov. — Typologii jazykových situací (na základě modelu užívání existenčních forem jednotlivých jazyků v mnohonárodním státě, avšak bez přihlédnutí k repertoáru funkčních stylů a písemné nebo psané podobě jazyka) podává E. G. Tumanjanová. — K zdrojům sociolingvistiky se obrací N. A. Sljusarevová (poučeným výkladem o vývoji sociologizujícího proudu ve francouzské jazykovědě od konce 19. stol.) a J. V. Roždestvenskij zajímavým (i když bohužel bibliograficky a argumentačně jen všeobecně doloženým) pohledem na souvislosti mezi vývojem filologie (v širokém smyslu, tedy i gramatiky, rétoriky, teorie textu, genologie apod.) a praktickými potřebami jazykové komunikace. — Obsahem sociolingvistiky se ve společné stati zabývají O. S. Achmanovová a I. A. Dančinovová. Rozlišují sociolingvistiku inherentní (v zásadě lingvistickou), tj. studium sociálně podmíněných jazykových variant, a adherentní (sociologickou), tj. rozbor sociálních faktorů, které užití těchto variant motivují. — Cenným a na dobrém kritickém rozboru literatury domácí i zahraniční založeným rozborem úlohy sociálních kontextů řeči je stať J. F. Tarasova o vztazích mezi sociolingvistikou a psycholingvistikou. — Ze souboru statí prvního oddílu se značně vymyká příspěvek N. G. Komleva o lingvistické axiologii. Autor se při výkladu tohoto opomíjeného, ale důležitého tématu (srov. Aktuální otázky jazykové kultury, 1979, s. 79n. a 99n.) převážně opírá o údaje z Kainzovy Psychologie jazyka (Kainz, 1969, s. 537n.) a příliš se mu nedaří udržet kritický odstup od emocionálního tónu výroků literárně a historicky zajímavých osobností o jazyce (o jazycích), většinou ovšem o vlastní mateřštině, a nalézt objektivní kritéria pro posouzení postojů vůči jazyku a pro vymezení zdrojů, z nichž tyto postoje vycházejí. Stať naprosto opomíjí ty aspekty axiologických postojů k jazyku a k jeho útvarům (zvláště pak k normám těchto útvarů), které jsou východiskem regulačních a kodifikačních činností institucionální jazykovědy. Právě v těchto činnostech se projevuje podle našeho názoru lingvistická axiologie nejvýrazněji.

Druhý oddíl sborníku, věnovaný otázkám metodologie, obsahuje přehledně zpracovaný a četnými příklady ze sovětské i západní literatury doložený výklad metod sociolingvistických výzkumů od T. B. Krjučkovové. Vedle metod obecně užívaných v sociologii a v jazykovědě (hlavně v dialektologii) se tu autorka snaží postihnout metody a postupy specificky sociolingvistické (např. různé varianty tzv. matched guise technique — hodnocení anonymně zaznamenávaných textů podle zadané stupnice sociálních nebo lingvistických příznaků). — Užitečný přehled bohatých zkušeností sovětských badatelů zabývajících se komplexní analýzou jazyka a textů prostředků hromadného sdělování podává S. I. Treskovová. Autorka tu zároveň pracuje s materiálem, který získala z vlastních výzkumů prováděných v Kabardinsko-Balkarské ASSR.

Problematika bilingvismu (tématu, jemuž současná sovětská jazykověda věnuje mimořádnou pozornost) je námětem tří statí třetího oddílu. V první z nich J. D. Dešerijev konstruuje model dialogu dvou bilingvních mluvčích (utvářený jejich sociálními charakteristikami, strukturními a typologickými vlastnostmi obou jazyků a řečovými i neřečovými příznaky situace, za níž dialog probíhá). — A. P. Judakin rozebírá historické aspekty bilingvismu z hlediska vztahů mezi jazykem a myšlením. Na jazykově pestrém, ale instruktivně vybraném materiálu si všímá některých souvislostí mezi kategoriemi jazyka a kategoriemi myšlení a důsledků, které z toho vyplývají pro praktickou výuku cizím jazykům. Upozorňuje přitom i na aktuální otázku tzv. bilingvismu „kategoriálního“ (druhý jazyk si mluvčí osvojuje při studiu [239]a užívá jej v omezených stylových a žánrových sférách, např. při četbě odborné literatury), jehož rozvíjení by se mělo co nejvíce opírat o výsledky kontrastivní jazykové analýzy. Sociologická, psychologická, pedagogická a lingvistická hlediska jazykové interference (na základě velmi dobré znalosti západní literatury) shrnuje J. J. Dešerijevová a doprovází je zajímavými příklady tzv. lingvokulturní interference (např. ruské slovo ličnosť se vlivem angl. personality rozšiřuje o význam ‚charakter‘; podobný vliv se uplatňuje i u českého slova kontrolovat, např. kontrolovat hru, kontrolní věž interferencí s angl. to control — ‚řídit‘).

V závěrečném oddíle sborníku se V. K. Žuravljov podrobně soustřeďuje na problematiku tzv. vnějších dějin jazyka (k nimž Baudouin de Courtenay řadí dějiny jeho uživatelů a národních celků těchto uživatelů, geografické a etnografické rozšíření daného jazyka, mezijazykové vlivy, rozdělení na útvary (se zvláštním zřetelem k útvarům spisovným), sociální charakteristiku nositelů, období rozkvětu nebo úpadku apod.) a na dlouhou historii pokusů tyto dějiny vysvětlit a zároveň také institucionálně regulovat. Dochází při tom k závěru, že problémy těchto dějin, ač starobylé a pro společnost nesporně vždy aktuální, mohou být uceleně a systematicky řešeny teprve v rámci sociolingvistiky diachronní. — V další stati se G. B. Bondarenková a T. B. Krjučkovová zamýšlejí nad možnostmi sociolingvistických přístupů k analýze textu (v souvislosti se sociálními charakteristikami jeho autorů (produktorů) a posuzovatelů i s vlastnostmi komunikačních situací). — Průběhu pidžinizace a kreolizace jazyků (na příkladu jazykových situací v oblasti karibské, sierraleonské a oceánské) věnuje pozornost M. V. Ďjačkov. Dospívá k poznatku, že kreolskými jazyky v současné době mluví asi deset miliónů lidí a stanoví čtyři skupiny těchto jazyků (vzniklé z pidžinů základu anglického, francouzského, španělského a portugalského). — Bohatý a pečlivě utříděný materiál východorumunských (besarabských) antroponym s dobře interpretovanými statistickými údaji předkládá K. V. Bachnjan ve stati zamýšlející se nad úlohou sociolingvistiky v antroponymii. — Závěrečnou statí sborníku je analýza vztahů mezi profesionálním a odborným jazykem opírající se o výzkum sociální stratifikace slovní zásoby příslušné odborné oblasti od I. J. Krasnovové a A. N. Karčenkové.

Předností sborníku Teoretické problémy sociální lingvistiky je důsledná snaha všech autorů o zobecňování zpracovávaného tématu (často v historickém vývoji — obsah a rozsah diachronní sociolingvistiky se tu v takové míře vysvětluje vůbec poprvé), o kritické zhodnocení dosavadní literatury o předmětu a o vybudování ucelené teorie a metodologie sociolingvistiky na marxistických základech. Cenný je i rozsáhlý soupis literatury připojený v závěru knihy (554 položek, z toho 183 cizojazyčných). Z obou recenzovaných sborníků si pak čtenář může učinit alespoň částečnou představu o úctyhodné práci sovětských sociolingvistů, jejíž teoretický dosah i praktické aplikace stavějí jazykovědu na přední místo v soustavě společenskovědních oborů v současné sovětské vědě.

 

LITERATURA

 

Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Red. J. Kuchař. Praha 1979.

KAINZ, F.: Psychologie der Sprache 5/II (Psychologie der Einzelsprachen). Stuttgart 1969.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 3, pp. 236-239

Previous Jiří Nekvapil: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech

Next Josef Filipec: Akademický slovník současné ukrajinštiny