„Aktuální členění větné“ (,) či „funkční perspektiva větná“?

Jan Firbas

[Articles]

(pdf)

«Актуальное членение предложения» или «функциональная перспектива предложения»? / Is „functional sentence perspective” an equivalent of „aktuální členění větné“?

Dva termíny. Označují různé jevy, či označují jeden a týž jev? Označují-li jeden jev, proč se začalo užívat vedle staršího termínu aktuální členění větné termínu nového?

Odpověď není těžká. Termín aktuální členění větné, vytvořený Mathesiem, je volen šťastně a obdivuhodně vystihuje podstatu jevu, který označuje. Nemalé potíže však vyvolává jeho překlad do angličtiny. Jde především o výraz aktuální. Na rozdíl od ruského aktuaľnyj, německého aktuell a francouzského actuel lze v daném případě těžko použít anglického actual jako protějšku českého aktuální. To proto, že angl. actual primárně vyvolává představu něčeho skutečného, fakticky existujícího (real, existing in fact). Pro jev označený Mathesiem jako aktuální členění větné jsme proto začali užívat výrazu functional sentence perspective, opírajícího se o Mathesiův německý termín Satzperspektive (srov. Mathesius, 1929a).[1] Anglický termín se ujal a v anglicky psané odborné literatuře ho používá řada badatelů domácích i cizích. V českých lingvistických pracích se někdy užívá i jeho českého protějšku funkční perspektiva větná, majícího charakter internacionalismu. Pochopitelně běžnějším zůstává právem původní termín aktuální členění větné.

Výrazy aktuální, perspektiva i funkční vyjadřují pojmy, které patří k nejzákladnějším v teorii o aktuálním členění větném (AČ).[2] Na některé závažné problémy s nimi spojené bychom se rádi zaměřili v tomto článku. Soustředíme se na vztah mezi aktuálností a kontextovou zapojeností; na podíl, který má sémantická náplň „objevení/existence na scéně” při vytváření perspektivy, v níž má věta fungovat; výklad poskytne možnost zastavit se u věčně živé otázky tématu. Ve všech případech v podstatě půjde o stručné shrnutí našeho dosavadního zkoumání zmíněných problé[283]mů, zkoumání, které vědomě navazuje na dílo Viléma Mathesia a které podle našeho názoru nesvědčí o tom, že aktuální členění větné je něco jiného než funkční perspektiva větná.

1. Určení „aktuální” vztahujeme k okamžiku, popř. okamžikům, kdy v toku sdělení nebo na samém jeho začátku původce sdělení vytváří větu a kdy příjemce sdělení buď současně či s větším nebo menším časovým odstupem (při poslechu zvukového záznamu nebo při četbě) tuto větu vnímá. Ta je zapojena do situačního a — nejde-li o začátek toku sdělení, vždy také — do slovního kontextu a plní jistý bezprostředně relevantní komunikativní záměr.

Má-li věta sdělení rozvíjet, nemůže být do kontextu zapojena všemi svými složkami. Nezapojené složky přispívají větší měrou k rozvoji sdělení než složky zapojené, jeví větší výpovědní dynamičnost (VD). Pokusíme se nejdříve shrnout své pojetí kontextové nezapojenosti. Nepřímo se tím osvětlí i naše pojetí kontextové zapojenosti.

Za kontextově nezapojenou považujeme každou informaci, která ani není vyjádřena v předcházejícím slovním kontextu (sémantickou náplní nebo alespoň sémantickým rysem), ani nemá referenta v kontextu situačním, tedy informaci, která se ani v předcházejícím slovním kontextu, ani v situačním kontextu nenalézá a není z nich proto v tomto smyslu vyvoditelná. V souhlase s tímto pojetím považujeme za kontextově nezapojenou i sémantickou náplň, která už sice byla vyjádřena (třeba v jiné formě) v předcházejícím slovním kontextu a/nebo má referenta v situačním kontextu, ale v aktu vytváření a/nebo vnímání věty (tj. v aktu sdělení) se stává nositelkou nějakého nevyvoditelného aspektu, jakým je např. kontrast (viz též Sgall a kol., 1980, s. 37), selekce (ib.), ale i rekapitulace aj.: Ředitel se pak neobrátil na mne, ale na něho. — (Co ti mám přinést: „Tři mušketýry” nebo „Ivanhoe”?) Rád bych si zas jednou přečetl „Tři mušketýry”. — (Pět hodin?) Dobře, uvidíme se tedy v pět hodin.

Za kontextově nezapojenou považujeme i složku, která už sice do toku sdělení vstoupila, kratší nebo delší dobu v něm setrvala, ale vystoupila z něho a znovu se po jisté době do něho za nových a změněných kontextových podmínek vrací; srov. Prokop se vrhl ke dveřím a otevřel; na prahu stála dívka se závojem … — Prokop dashed to the door and opened it. In the passage was standing the girl with the veil, … (cit. z V. kap. č. orig. a angl. překl. Čapkova „Krakatitu”; o dívce je poprvé řeč v kap. IV.).

Se vstupy složek do toku sdělení, jejich setrvání v něm a jejich výstupy z něho souvisí otázka, po jakou dobu od svého posledního výskytu v toku sdělení zůstává složka ještě vyvoditelnou, a tedy kontextově zapojenou. Jde tu o rozpětí úseku vyvoditelnosti, předcházejícího okamžiku vytváření a/nebo vnímání dané věty. A. Svoboda (1981a, 1981b) podrobně sledoval pohyb složek (jejich vstupy, setrvávání a výstupy) a pro text, který zkoumal (staroanglickou homilii opata AElfrica), došel k tomuto závěru: Od posledního výskytu v toku sdělení zůstává složka vyvoditelnou ještě po sedm klauzí (1981b, s. 88—89). Toto číslo nelze zatím považovat za absolutně platné, ale je závažným ukazatelem toho, že úsek vyvoditelnosti je poměrně velmi krátký. Toto asi v zásadě platí, i když je také závažné konstatování Danešovo, že různí mluvčí mohou být ke stupni „distance” citliví v různé míře (Daneš, 1979, s. 258).

Sféru vyvoditelnosti má i kontext situační. Máme za to, že ji tvoří na jedné straně složky, které v aktuálním okamžiku sdělení upoutávají svou nápadnou přítomností v situačním kontextu pozornost původce i příjemce sdělení, a na druhé straně zcela omezený počet složek, které jsou ze všech složek nejpermanentněji v situačním kontextu zakotveny. Počítáme — zatím — s těmito čtyřmi složkami: sám původce sdělení, sám příjemce sdělení, lidé obecně, příroda obecně (srov. Svoboda, 1981c, [284]s. 123). Máme tu na mysli vysokou obecnost, vyjádřenou např. v němčině výrazy man, es, v angličtině they, people, it.

Sféry vyvoditelnosti bude rozhodně třeba přesněji vymezit. Svědčí však o oblasti, která uvnitř velmi složitého jevu, jakým je slovně-situační kontext, vytváří to, co je možno nazvat bezprostředně relevantním kontextem slovně-situačním.

Bezprostředně relevantní slovně-situační kontext je tedy součástí širšího slovně-situačního kontextu, přičemž bezprostředně relevantní kontext slovní je součástí kontextu slovního vytvářeného celou promluvou a bezprostředně relevantní kontext situační součástí situačního kontextu s touto promluvou spojeného. Tento slovně-situační kontext je součástí ještě rozsáhlejšího kontextu zkušenostního, vytvářeného všemi zkušenostmi a znalostmi sdílenými původcem a příjemcem sdělení. Zkušenostní kontext je pak součástí kontextu ještě obecnějšího.

Z hlediska nastíněné stratifikace kontextu, která připouští další, vnitřní stratifikaci a počítá i s pásmy přechodovými, se dá uvažovat o různých typech kontextové zapojenosti, které se projevují ve větné složce v toku sdělení. Je tedy možno a při nebezpečí nejednoznačného výkladu dokonce nutno termín kontextově zapojený specifikovat. Až dosud jsme ho používali — a činíme tak i v tomto článku — v nejužším slova smyslu, tj. ve vztahu k bezprostředně relevantnímu slovně-situačnímu kontextu. V tomto smyslu jsme užívali — a činíme tak i v tomto článku — i termínu kontextově nezapojený.

Kontextově zapojené složky jeví nižší VD než složky kontextově nezapojené, hodí se velmi dobře k tomu, aby v toku sdělení vytvářely nebo spoluvytvářely ve větě základ (téma), na němž se dále vybudovává vlastní výpověď, tj. její jádro (réma). Podle našeho pojetí se mohou vedle složek kontextově zapojených podílet na vytváření základu, popř. jej vytvářet i bez nich, složky kontextově nezapojené, a to tehdy, přiděluje-li jim souhra sémantické stavby (sémantického charakteru složek a sémantických vztahů, do nichž vstupují) a lineární modifikace nízkou VD.

Připomeňme, že s pojmy základu a bezprostředně relevantního kontextu souvisí pojem úzké scény. Rozumíme jí komplexní jev, jejž tvoří složky jazykové (převážně) i mimojazykové a jehož funkcí především je v toku sdělení vytyčovat základ (téma), na němž se buduje vlastní informace, totiž jádro (réma). Úzkou scénu tvoří a) složky vyvoditelné z bezprostředně relevantního předcházejícího kontextu slovního, b) složky vyvoditelné z bezprostředně relevantního kontextu situačního, c) složky, které sice jsou nevyvoditelné z bezprostředně relevantního slovně-situačního kontextu, ale následkem souhry sémantické stavby a lineární modifikace jeví nízkou VD a spolufungují při kladení základu pro vlastní informaci, jakož i d) bezprostřední orientace (komunikativní záměr) sdělení. Pojetí úzké scény jsme podrobně vyložili a ilustrovali v studii „Scene and perspective“ (Firbas, 1981a). Problematika bezprostřední orientace sdělení je zvlášť závažná, neboť tato orientace (komunikativní záměr) je konečným arbitrem pro kontextovou zapojenost a nezapojenost.

Uveďme alespoň některé povrchové rysy, které přímo nebo nepřímo kontextovou zapojenost signalizují. Kontextově nezapojená složka nepřipouští elipsu. Je-li složka kontextově nezapojena pro veškerý svůj sémantický obsah, nepřipouští pronominalizaci. Je-li kontextově nezapojena jen pro nový, nevyvoditelný aspekt, jehož se stala nositelkou, nemůže být pronominalizována nepřízvučným tvarem. Má-li jazyk k dispozici delší, „silný” tvar, je ho v tom případě třeba použít (viz příklad Ředitel …, uvedený výše). Vypustitelná nebo pronominalizovatelná bezpříznakovým tvarem je naproti tomu jen složka (plně) kontextově zapojená. (Elipsa může ovšem být nežádoucí z hlediska gramatické stavby, pronominalizace pak pro nebezpečí nejednoznačného odkazu.)

Negenerický neurčitý člen (např. v angličtině nebo v němčině) se jen za zvláštních okolností spojuje s kontextově zapojenou složkou. (Určitý člen se naproti tomu [285]spojuje se složkami jak kontextově zapojenými, tak i nezapojenými; srov. Firbas, 1957, s. 29—41.)

Pro signalizaci stupňů VD jsou kontextově nezapojené složky manipulovatelnější než složky kontextově zapojené. Ty jsou pro svou vyvoditelnost z bezprostředně relevantního kontextu oddynamičtěny a jeví nízké stupně VD bez ohledu na větné postavení. Platí to o následujících příkladech, vyjadřují-li jejich podměty a předměty ty vyvoditelnou informaci: I have known him, Ich kannte ihn, Ich habe ihn gekannt, Je ľai connu, Znal jsem ho, I have known Peter, Ich kannte Peter, Ich habe Peter gekannt, J’ai connu Pierre, Znal jsem Petra. Všimněme si, že kontextově zapojené složky jeví nižší stupně VD než složky kontextově nezapojené, ať stojí na začátku, uprostřed nebo na konci věty. Prostřednictvím vyvoditelných, tj. kontextově zapojených složek, tu bezprostředně relevantní kontext působí proti lineární modifikaci. Ta, není-li jí v tom jinak bráněno, postupně zvyšuje VD ve směru od začátku ke konci věty.

Všimněme si také, že kontextově zapojené složky budou jevit nižší stupeň VD než složky kontextově nezapojené bez ohledu na svůj sémantický charakter a sémantické vztahy, do nichž vstoupily. Prostřednictvím vyvoditelných, tj. kontextově zapojených složek tu bezprostředně relevantní kontext omezuje i působení sémantické stavby věty jako signalizátorky stupňů VD. Jako signalizátor stupňů VD (faktor AČ) je bezprostředně relevantní kontext hierarchicky nadřazen dvěma spolusignalizátorům stupňů VD (dalším faktorům AČ), totiž lineární modifikaci a sémantické stavbě.

Kontextově zapojené složky nepřevýší složky kontextově nezapojené co do VD ani tehdy, když se objeví ve větném postavení, jež lze označit za příznakové. Toto postavení sice VD kontextově zapojených složek zvýší, nezpůsobí však, aby kontextově zapojené složky co do VD nezapojené složky převýšily, srov. Pierre, je ľai connu; Peter, den habe ich gekannt; Petra, toho jsem znal. Srov. též Ten člověk (kont. zap.) je tu už potřetí[3] — Už potřetí tu je ten člověk; (Kdo je Petr?) — Petr je Annin bratr — Přece Annin bratr je Petr.

Větší manipulovatelnost složek kontextově nezapojených se projevuje v tom, že zatímco složky kontextově zapojené se mohou stát nanejvýš nositelkami nejvyššího stupně VD v základu, tedy — podle A. Svobody (1981a) — diatématy, složky kontextově nezapojené mohou zpravidla fungovat jak v základě, tak v jádru a nést dokonce i nejvyšší stupeň VD, tj. fungovat v něm jako vlastní réma. Příklady ukážou, oč běží.

Jistě je možno přijmout Mathesiův výklad věty Paní Meisnerová to dělá bez kvašení a také se jí to nezkazilo (Mathesius, 1947, s. 238). Podle Mathesia je tu obecná situace dána hovorem o přípravě malinové šťávy (na tu skutečnost odkazuje zájmeno to); na tomto pozadí pak vystupuje jako jádro výpovědi zkušenost, kterou učinila paní ze sousedství, která také patří k dané situaci (ale o níž se nemluvilo!). Podle našeho pojetí je třeba říci, že zatímco zájmeno to tlumočí něco vyvoditelného z bezprostředně relevantního kontextu, konkrétní osoba — paní Meisnerová — z něho vyvoditelná není. Složku paní Meisnerová proto považujeme za kontextově nezapojenou. Souhra faktorů AČ ji ovšem signalizuje jako základovou. Za stejné obecné situace by však mohl mluvčí svou promluvu formulovat jinak, např.: Dělá se to bez kvašení. Dělá to tak například paní Meisnerová a také se jí to nezkazilo. Souhra faktorů by pak složce paní Meisnerová přisoudila funkci jádrovou.

Podobně interpretujeme i příklady (Přestěhovali nábytek do nového bytu) Do ložnice se teď vešel i velký šatník.[3] (Na Štědrý den jsme čekali příbuzné) Strýc Bedřich přišel první,[4] uváděné Sgallem a kol. Složky ložnice, velký šatník, strýc Bedřich jsou sice kontextově zapojené v tom smyslu, že se po řadě vztahují k složkám bytu, nábytku [286]a příbuzným, vesměs právě zmíněným, posléze jsou však kontextově nezapojeny pro různá zpřesnění, která jsou z bezprostředně relevantního kontextu nevyvoditelná. Nepřekvapuje proto, že za stejné situace, ale jiné souhry faktorů AČ mohou nést jiné stupně VD: V ložnici teď stojí velký šatník × Velký šatník teď stojí v ložnici, Strýc Bedřich přišel první × První přišel strýc Bedřich.

Z podaného souhrnu vyplývá, že naše pojetí kontextové zapojenosti je užší než pojetí vypracované a nedávno znovu podrobně vyložené Sgallovým týmem (Sgall a kol., 1980, s. 30—39). Podtrhněme, že podle našeho pojetí je pro kontextovou zapojenost informace nutná její předchozí přítomnost v bezprostředně relevantním kontextu slovním, popř. přítomnost jejího referenta v bezprostředně relevantním kontextu situačním. (Pro identifikaci takové informace jsou velmi důležitá pozorování Danešova; viz Daneš, 1979.) Sgallův tým naproti tomu s takovým omezením vědomě nepočítá. Bezprostřední podklad pro kontextovou zapojenost spatřuje ve skutečnosti, že každé pojmenování, které se ve větě objeví, může patřit do dvou tříd: buď jde o prvek, který mluvčí jen připomíná (aktivuje) jako posluchači už známý, nebo o prvek zařazený do komunikátu pro obohacení posluchačovy informovanosti (Sgall a kol., 1980, s. 33—34). Prvky, které jsou podle Sgallova týmu aktivizovatelné, vytvářejí tak oblast, která přesahuje námi vytyčený bezprostředně relevantní slovně-situační kontext. Z hlediska našeho přístupu však nicméně pozorování Sgallova týmu cenným způsobem přispívají k lepšímu poznání přechodového pásma mezi bezprostředně relevantním slovně-situačním kontextem a s ním sousedící vrstvou v širším kontextu slovně-situačním. Na základě svých výzkumů jsme dospěli k závěru, že to je jen bezprostředně relevantní slovně-situační kontext (s případným úzkým, resp. specifikovaným rozšířením o přechodové pásmo k širšímu kontextu slovně-situačnímu; srov. Firbas, 1981, s. 44—45), který je při signalizaci stupňů VD schopen oddynamičtit působení lineární modifikace a sémantické stavby.

2. Obraťme nyní svou pozornost na působení sémantické stavby při signalizaci stupňů VD. Podrobnější výzkum toho, jak se na této signalizaci podílí, jsme začali zkoumáním větných typů A boy/The boy/He came/stood into/in the room (Firbas, 1957, 1966). Výsledky tohoto zkoumání (v němž bylo pokračováno především v studii Firbas, 1975a) lze shrnout takto:

Z hlediska statické sémantiky (srov. Firbas, 1981b), která nepřihlíží ke kontextovému zapojení, sloveso vyjadřuje objevení/existenci, adverbiální určení scénu a podmět objevující se/existující jev. Z téhož hlediska lze však sloveso interpretovat i jako složku vyjadřující přechodnou vlastnost[5] jevu pojmenovávaného podmětem; adverbiální určení udává místo, s nímž je tato vlastnost uváděna ve vztah.

Dynamická sémantika (srov. Firbas, 1981b) naproti tomu přihlíží ke kontextovému zapojení, k tomu, jak se sdělení vyvíjí a na jaký komunikativní cíl se orientuje, tj. v jaké perspektivě funguje. Z hlediska dynamické sémantiky považujeme za jev objevující se/existující na scéně[6] jen takový, který je kontextově nezapojen, tj. nevyvoditelný z bezprostředně relevantního kontextu, a který v tomto smyslu je uváděn do toku sdělení jako nový. Z hlediska dynamické sémantiky nepovažujeme za objevující se na scéně takový jev, který je kontextově zapojen. Scénou[7] se tu rozumí rámec vytvářený větou, která v aktu sdělení funguje jako distribuční pole VD (pole rozložení VD). V tomto světle je možno podat následující interpretace větných typů A boy/The boy/he came/stood into/in the room.[8]

[287]Nejpřirozenější užití struktury A boy came/stood into/in the room je takové, při kterém je adverbiální určení kontextově zapojené, zatímco ostatní složky jsou kontextově nezapojené. V daném případě plní adverbiální určení funkci vyjadřovat místní kulisu. (Funkci vyjadřovat — jakoukoli — kulisu označujeme zkratkou Sc.[9]) Kontextově nezapojený podmět plní funkci vyjadřovat jev objevující se na scéně (J), sloveso funkci vyjadřovat objevení na scéně (Obj). Nejpřirozenější použití struktury He came into the room je naproti tomu takové, že je při něm podmět kontextově zapojen, zatímco ostatní složky jsou kontextově nezapojeny. V tomto případě podmět plní funkci vyjadřovat nositele vlastnosti (N), sloveso funkci vyjadřovat vlastnost (Vl) a adverbiální určení funkci vyjadřovat specifikaci (Sp). Struktura The boy came/stood into/in the room může bezpříznakově fungovat v obou perspektivách, a to jak v perspektivě N-Vl-Sp, tak v perspektivě Sc-Obj-J.

Bezprostředně relevantní kontextové podmínky tu z hlediska dynamické sémantiky orientují výpověď na jev objevující se na scéně nebo na vlastnost, resp. specifikaci (nebo dokonce další specifikaci) jevu, který se už na scéně objevil. Sémantické obsahy, které z hlediska statické sémantiky zůstávají stejné, mohou při různých kontextových podmínkách plnit nestejné funkce. Různé funkce přispívají k rozvoji sdělení v různé míře: jeví různé stupně VD. Funkce řadíme do této stupnice jevící stoupající VD: Sc-Obj-J-N-Vl-Sp-DSp. Stupnice v zásadě platí pro složky kontextově nezapojené. Kontextová zapojenost oddynamičťuje a tíhne k tomu, neutralizovat funkce tak, že poklesávají na funkci prostě scénickou (Sc). Funkce Obj, N a Vl, nikoli však J, Sp, DSp mohou zůstat zachovány i při kontextové zapojenosti, pokud jsou dostatečně spolusignalizovány složkami kontextově nezapojenými (srov. He ve funkci N a in the room ve funkci Sc v uvedených příkladech). (Viz o tom více: Firbas, 1981a, s. 41—45; Firbas, 1981b.)

Z hlediska dynamické sémantiky budou plnit funkci Obj i slovesa výrazně akční, tj. slovesa, o kterých se má za to, že nevyjadřují objevení/existenci na scéně. Ukazuje se totiž, že existuje velmi silná tendence, aby tato slovesa plnila funkci Obj tehdy, je-li podmět kontextově nezapojen a ve větě není přítomna ani složka plnící funkci Sc, ani složka plnící funkci Sp. (Stodola hoří, Präsident Kennedy ist ermordet worden, Berlin has been taken). Vraťme se ještě k slovesům, která objevení/existenci na scéně z hlediska statické sémantiky vyjadřují.

Jak bylo podrobně ukázáno jinde (Firbas, 1957, 1966, 1975a), slovesa, která z hlediska statické sémantiky vyjadřují nebo spoluvyjadřují objevení/existenci na scéně, činí tak explicitně (A very sweet look had come into the old lady’s face, Na tváři staré dámy se objevil velmi sladký úsměv), implicitně (A fly settled on his hair, Na vlasech se mu usadila moucha), popř. metaforicky (Through Aunt Ann’s compressed lips a tender smile forced its way, Sevřenými rty tety Anny se prodral slabý úsměv). Syntaktické [288]ztvárnění není jednotné (srov. ještě A dumb and grumbling anger swelled his bosom, Hruď se mu dmula němou a reptající zlostí), i když nejčastější je struktura podmět - sloveso - adverbiální určení. V angličtině je ovšem zvláštním typem větná konstrukce s there, v němčině s es gibt a ve francouzštině s il y a (There are a number of precious books in this library).

Podtrhněme, že i slovesa tranzitivní mohou vyjadřovat z hlediska statické sémantiky objevení/existenci na scéně (Firbas, 1975a, s. 63). Jde především o slovesa vyjadřující produkování (build, construct, create …; stavět, sestrojit, tvořit …: Quite a number of new houses have been built in this town, V našem městě postavili mnoho nových domů). Produkovaný jev je přece uváděn v existenci. A. G. Hatcherová přesvědčivě dovozuje (1956, s. 36n.), že kromě sloves významu ‚make‘ (‚dělat, udělat‘) vyjadřují existenci i slovesa typu ‚give‘ (‚dát‘), ‚say‘ (‚říci‘), ‚have‘ (‚mít‘).

Dodejme, že tranzitivní slovesa, která vyjadřují jen zasažení nějakého objektu, vypovídají alespoň to, že dochází k realizaci zásahu nějakého jevu (styku s ním) (Firbas 1975a, s. 65—66). Jev sám už existuje, ale co začíná existovat, je jeho zasažení (styk s ním). Máme za to, že tu jde o důležitý sémantický rys, který — je-li kontextově nezapojen — hraje důležitou úlohu při rozvíjení sdělení. Složka, která je v tom případě jeho nositelkou (ať už jde o předmět nebo podmět), ukazuje vyšší VD než sloveso. To v tomto případě rys jen uvádí do toku sdělení.

Doplňme své úvahy ještě srovnáním, jak nejpřirozeněji lze interpretovat fungování větných struktur A lot of houses have been built this year a They have built a lot of houses this year. První nejpřirozeněji realizuje funkce Sc, Obj, J, a to ve sledu J-Obj-Sc s postupně klesající VD, druhá funkce Sc, N, Vl, Sp ve sledu N-Vl-Sp-Sc s postupně stoupající VD až do předposlední složky včetně a s poklesem na VD složce poslední. Z hlediska statické sémantiky obě větné struktury vyjadřují objevování a jev objevující se na scéně (srov. už Firbas, 1957, s. 34—35). Z hlediska dynamické sémantiky je však v prvním případě perspektiva orientována na funkci J, v druhém na funkci Sp. Jak jsme se pokusili ukázat jinde (Firbas, 1975a), vztah mezi funkcí J a N je takový, že funkce N je z hlediska lineárního uspořádání realizovatelná po funkci J, popř. někdy i současně s ní, ale nepředchází ji. O orientaci na Sp jde tedy proto, že v rámci jedné distribuční scény nemůže dojít po realizaci funkce N k realizaci funkce J.[10] Jak v případě stupnice Sc-Obj-J, tak v případě stupnice Sc-N-Vl-Sp plní sloveso funkci uváděcí. Nejeví nejvyšší stupeň VD. V jednom případě uvádí složku plnící funkci J, v druhém složku plnící funkci Sp. V obou případech běží o komunikativní záměr realizovaný — podle funkční stupnice Sc-Obj-J-N-Vl-Sp-DSp — ve směru od funkce Sc k funkci Sp.

Důležitou okolností při tom je, že zjištěné funkce nejsou v rozporu s povrchovými rysy. Např. subjekt plnící funkci J stojí v češtině při neemotivním slovním pořádku téměř vždy na konci. Ani v češtině, ani v angličtině nelze jej z věty vypustit. Ani v češtině, ani v angličtině nelze jej pronominalizovat nepřízvučným zájmenem. V češtině i v angličtině je nositelem intonačního centra.

Bezpříznaková pozice subjektu plnícího funkci N je v češtině na začátku nebo blízko začátku věty. Ani v angličtině, ani v češtině není takový subjekt nositelem intonačního centra. Je-li kontextově zapojen a nemůže-li dojít k nejednoznačnému odkazu, je pronominalizovatelný nepřízvučným zájmenem. V češtině může být jako samostatné slovo z věty vypuštěn a odkaz na něj vyjádřen koncovkou, popř. příponou určitého slovesa (Přišel pozdě; srov. už Mathesius, 1947, s. 240).

Ať plní funkci J či N, subjekt může mít v angličtině určitý nebo neurčitý člen [289](srov. Firbas, 1957, s. 35—41). Avšak plní-li funkci N, pak platí, že negenerický neurčitý člen se s ním spojuje jen za zvláštních okolností (srov. Firbas, 1957, s. 29—35).

Uvedené povrchové rysy nejsou v rozporu se skutečností, že subjekt plnící funkci J je vždy kontextově nezapojený, kdežto subjekt plnící funkci N je převážně — nikoli tedy výhradně — kontextově zapojený. Protože kontextová zapojenost a nezapojenost je tu chápána z hlediska bezprostředně relevantního kontextu, je vysvětlitelné, že i dostatečně určené substantivum může plnit funkci J. Jak jsme dovodili už dříve (Firbas, 1957, s. 36—37), dostatečná určenost nebrání rematizaci. V následujících příkladech subjekty plní funkci J přes svou dostatečnou určenost, signalizovanou užitím určitého členu, ukazovacího zájmena, vlastního jména: The word „fisherman“ came to his head, Zítra nastane ten nepředvídaný rozruch,[11] A potom přišel do pokoje Jenda.

Třeba zdůraznit, že škála dynamicky pojatých sémantických funkcí byla zatím stanovena zkusmo. Jak však z dosavadních výzkumů vyplývá (srov. analýzy textů: Firbas, 1975b, 1981a; Svoboda 1981a), je aplikovatelná na výpovědní typy, které zaujímají v jazykovém systému postavení centrální. Funkce jsou úmyslně chápány na takovém stupni abstrakce, který by odpovídal stupni abstrakce větných členů roviny syntaktické. Na jedné straně připouštějí zpřesňující vytyčení,[12] udávající jakými typy sémantických obsahů, např. agens, patiens, cíl, čas, místo atd., jsou funkce realizovány; na druhé straně připouštějí ještě větší abstrakci, vedoucí k archiškále Sc(éna) — Uv(ádění) — Sp(ecifikace) (Firbas, 1981a, s. 44; 1981b, s. 82). K té ukazuje skutečnost, že sémantické obsahy jakéhokoli typu při kontextové zapojenosti tíhnou k tomu, aby plnily funkci Sc. Zachycuje se pohyb směřující od funkce Sc k funkci Sp. Důležité je, že škály nespojují žádnou funkci s určitým typem sémantického obsahu (např. agens nelze pevně spojit s N, patiens se Sp, čas s Sc atd.).

Rádi bychom v této souvislosti zdůraznili, že jsme od počátku svého zkoumání nikdy pevně nespojovali (staticky chápané) sémantické náplně „objevení se/existence” a „objevujícího se/existujícího jevu” s určitými funkcemi v AČ. Naopak šlo nám o to zjistit, kdy souhra faktorů AČ (staticky chápaný) „objevující se/existující jev“ tematizuje a kdy jej rematizuje. Podtrhli jsme např. také, že se sloveso může vzhledem k podmětu jevit méně dynamické i v jiných případech než v těch, v nichž (staticky chápáno) vyjadřuje „objevení se na scéně” (např. 1980, s. 25). Nebudeme tedy nesouhlasit se Sgallovým týmem, když dospívá k názoru, že „lze ukázat, že sloveso bývá méně dynamické než konatel i v jiných případech, než je vstup na scénu“ (Sgall a kol., 1980, s. 43).

Jelikož staticky chápané sémantické obsahy nespojujeme pevně s dynamicky chápanými sémantickými funkcemi, můžeme rovněž souhlasit se Sgallovým týmem, když dospívá k závěru, že slovesa objevení na scéně a slovesa akční netvoří dvě disjunktní třídy (Sgall a kol., 1980, s. 40). Disjunktnost těchto sloves jsme ostatně ani nezastávali. Jak již bylo zdůrazněno, šlo nám v našich výzkumech o zjištění, za jakých podmínek jisté staticky chápané sémantické obsahy plní určité funkce v AČ.

Máme za to, že rozlišení dynamických funkcí J a N přispívá k lepšímu poznání funkce gramatického subjektu. Mathesius (1947, s. 277—285) právem zdůraznil, že anglický podmět jeví zvlášť nápadnou tendenci fungovat jako základ (téma). I v češtině je tato tendence patrná (Uhlířová, 1972), v angličtině se však prosazuje intenzívně[290]ji. Podmět fungující jako téma zpravidla plní funkci N a sloveso s ním spojené funkci Vl. Nezákladový podmět naproti tomu zpravidla plní funkci J, popř. — v termínech archiškály — funkci Sp. Sloveso s ním spojené plní funkci Obj.

Věty s podmětem plnícím funkci J mají daleko nižší frekvenci než věty s podmětem plnícím funkci N. Nicméně jde o věty funkčně důležité, signalizované i souhrou povrchových rysů. V češtině k nim patří koncové postavení s funkcí J. V svém pojetí českého slovního pořádku, jak jej podal v svém přepracování Gebauerovy mluvnice, Ertl k větám s podmětem plnícím funkci J dostatečně nepřihlédl (Gebauer - Ertl, 1914, s. 551—558). To snad bylo hlavní příčinou toho, proč v uvedené mluvnici nepodal výstižnou hierarchizaci slovosledných činitelů v češtině. (Za hlavní faktor považoval Ertl princip gramatický, podle něhož podmět předchází sloveso.) Mathesius (1929; 1947, s. 328) s Ertlovou hierarchizací právem nesouhlasil. Je však třeba uvést, že v důležitém článku z r. 1917 vystihl Ertl hierarchii českých slovosledných činitelů správně (Ertl, 1917). V tomto článku postihl i význam sloves objevení/existence na scéně pro český slovní pořádek (srov. Firbas, 1979).

3. Soustředili jsme se na otázku, jak (staticky chápané) sémantické obsahy „objevení se/existence na scéně” a „jev objevující se/existující na scéně” fungují v dynamice sdělení. Snad se přitom podařilo s dostatečnou přesvědčivostí ukázat, že různé sémantické obsahy, resp. vztahy přispívají při kontextové nezapojenosti různou měrou k rozvoji sdělení, tj. že mají různé stupně VD. Pozoruhodné je přitom fungování slovesa. Má tendenci k tomu, aby plnilo uváděcí funkci, a to v orientaci buď na J, nebo na Sp. Tím tíhne k centrálnímu postavení ve výpovědi, a to v tom smyslu, že co do VD vytváří přechod mezi tématem a rématem. Jak jsme se pokusili doložit v několika pracích (např. 1965, 1975b), takové centrální postavení zaujímají zvlášť výrazně temporální a modální exponenty určitého slovesa (TME). Mimo druhou instanci fungují jako spojovací článek, a tím i jako předěl mezi tematickou a netematickou částí věty (srov. též Firbas, 1973). (Hovoří-li se zde o předělu, nejde o pojem slovosledný. Jde o předěl z hlediska toho, jak naše interpretace seřazuje složky podle jejich stoupající VD.) Tím se dostáváme k stále živé otázce vymezení tématu, které bychom se rádi dotkli v závěrečné části tohoto článku. Zcela vědomě říkáme „dotkli”, neboť o problematice nepojednáme vyčerpávajícím způsobem.

Sgallův tým má pravdu, když upozorňuje, že vymezení tématu dostatečně nepostihuje definice prostě konstatující, že téma tvoří ve větě složka (složky) o nejnižší výpovědní dynamičnosti (Sgall a kol., 1980, s. 16). Takové vymezení totiž neodpovídá na otázku, kde vést hranice mezi tematickou a netematickou částí věty. Sgallův tým však současně správně informuje (ib.) o tom, že v našem přístupu tvoří hranici mezi tematickou a netematickou částí věty TME.

K vymezení tématu přispívá i to, že kontextově zapojené složky jsou vždy tematické a že z kontextově nezapojených složek přecházejí působením souhry faktorů AČ do tematické části věty ty složky, které plní funkci Sc a/nebo N, popř. při nerealizaci funkce Sc a Sp i vlastní sémantická náplň slovesa (tedy nikoli jeho TME), plní-li funkci Obj. Tak se jako tematické vydělují složky, které se pro svůj funkční charakter hodí k tomu, aby sloužily jako základ, na němž se staví jádro výpovědi (více o tom Firbas, 1981a, s. 41—45).

Uvedené skutečnosti umožňují i odpověď na oprávněně položenou otázku (Sgallem na konferenci o aktuálním členění v Sofii v r. 1976), zda má každá věta téma. V souladu s centrálním postavením TME je i centrální postavení slovesné věty v jazykovém systému. Podle našeho pojetí slovesná věta realizuje tematickou i netematickou část.[13] Na pozadí této realizace lze pak hodnotit i funkce složek vět neslovesných. Mezi nimi [291]se vyskytují i takové, v nichž se téma nerealizuje, srov. Fire!, Unsinn!, Hlupák!, Příšerné! (Jde vesměs o složky rematické, které z hlediska archiškály fungují jako Sp.) Věty bez rématu nejsou větami v plném slova smyslu.

Z naší úvahy vyplývá, že o tematických složkách věty platí, že mají nejnižší stupeň (stupně) VD. Obrácené tvrzení, že totiž nejnižší stupně VD jsou charakteristickým rysem pro tematické složky, platí jen pro věty slovesné. V takové neslovesné větě, v níž není téma realizováno, je ovšem nejnižší stupeň VD nesen složkou netematickou.

Při vymezení tématu jsme nepoužili kritéria, podle něhož je téma tou částí věty, která vyjadřuje to, o čem věta vypovídá. Tím jsme nechtěli popřít, že téma takovou funkci má. Neuchýlili jsme se však k tomuto kritériu proto, že zmíněná funkce se nám nejeví jako vhodný výchozí bod pro stanovení tématu. V širším slova smyslu věta může fungovat jako výpověď o jakékoli své složce. Tak věta Včera večer Jiří se zaujetím četl „Tři mušketýry” může být o Jiřím, o „Třech mušketýrech”, o tom, jak je Jiří četl, nebo i o tom, co Jiří dělal včera. Z hlediska toho, jak je věta zapojena do toku sdělení, tj. naposled z hlediska souhry faktorů AČ, je však jasné, že při kontextové zapojenosti složky Jiří a kontextové nezapojenosti ostatních složek, složky Jiří (fungující jako N) a včera (fungující jako Sc) budou jistě mít nejnižší stupně VD. Měla-li složka Jiří nejnižší VD i v předcházející větě, bude vyjadřovat hypertéma (viz Daneš, např. 1974, s. 120), tedy v daném případě osobu, o níž něco vypovídají alespoň dvě takto sřetězené věty. Složka včera bude zato — podle A. Svobody (1981a) — fungovat jako diatéma (tj. jako složka jevící nejvyšší stupeň VD v tématu) a vyjadřovat, z jakého aspektu se už o známé osobě v dané větě mluví. Takové zjištění je však teprve posledním krokem v této analýze, který rozlišuje a zároveň i spojuje dvojí aspekt Mathesiova pojetí tématu, jak na ně upozornil Daneš (1964): kontextový (tedy z hlediska kontextové zapojenosti) a vyjádření toho, čeho se daná věta týká (o čem vypovídá). Zatímco podle našeho pojetí se první aspekt nemusí vždy s tématem spojit (existují i věty zcela kontextově nezapojené), druhý musí být přítomen vždy (i kontextově nezapojená složka může vyjadřovat nebo spoluvyjadřovat to, o čem se ve větě něco vypovídá). Např. ve větě A girl/The girl/She broke a vase — za předpokladu, že sloveso a předmět jsou kontextově nezapojeny — bude podmět vyjadřovat to, o čem se něco vypovídá, a to bez ohledu na to, vyjadřuje-li informaci kontextově zapojenou nebo nezapojenou.

Jak jsme se znovu pokusili ukázat, přisuzuje v toku sdělení souhra faktorů AČ v souladu s bezprostředně relevantním (aktuálním) komunikativním záměrem větným složkám různé stupně VD. Toto rozložení stupňů VD způsobuje, že v daném aktuálním aktu sdělení věta funguje v jisté perspektivě. Podle toho se věta aktuálně člení.

V našem pojetí označují tedy termíny aktuální členění větné a funkční perspektiva větná týž jev a považujeme je proto za zaměnitelné. Druhý termín byl vyvolán v život nepřeložitelností prvního do angličtiny. Má výhody termínu internacionálního a spolu se svým starším druhem přispívá z roviny onomatologické k uchopení jevu, jehož zkoumání zůstává v československé lingvistice stále aktuální a stalo se aktuálním i v měřítku daleko širším. Vilém Mathesius geniálně postihl význam tohoto jevu a upevnil základy pro jeho další zkoumání, na nichž se dnes staví a z nichž se i dodnes vychází.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Téma //základ// východisko výpovědi. SaS, 25, 1964, s. 148—149.

DANEŠ, F.: Functional sentence perspective and the organization of the text. In: Papers on functional sentence perspective. Ed. F. Daneš. Praha 1974, s. 106—128.

[292]DANEŠ, F. O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979 s. 257—270.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

DUŠKOVÁ, L.: On some semantic and FSP aspects of the subject in Czech and in English. PP, 18, 1975, s. 199—221.

ERTL, V.: O postavení podmětu po členech úvodních. NŘ, 1, 1917, s. 33—38, 75—79, 109—114, 136—141, 172—177, 200—210.

FIRBAS, J.: K otázce nezákladových podmětů v současné angličtině. ČMF, 39, 1957, s. 22—42 a 165—173.

FIRBAS, J.: A note on transition proper in functional sentence analysis. PP, 8, 1965, s. 170—176.

FIRBAS, J.: Non-thematic subjects in contemporary English. TLP, 2, 1966, s. 239—256.

FIRBAS, J.: Zamečanija o roli temporaľnych i modaľnych ukazatelej ličnoj formy glagola v aktuaľnom členenii. In: Otázky slovanské syntaxe 3. Brno 1973, s. 135—140.

FIRBAS, J.: On „existence/appearance on the scene“ in functional sentence perspective. PSE, 16, 1975a, s. 47—70.

FIRBAS, J.: On the thematic and the non-thematic section of the sentence. In: Style and text, Studies presented to Nils Erik Enkvist. Ed. H. Ringbom. Stockholm 1975b, s. 317—334.

FIRBAS, J.: Úvaha o Ertlově pojetí českého slovního pořádku. SPFFBU, A 27, 1979, s. 185—196.

FIRBAS, J.: Ke konfrontačnímu studiu o aktuálním členění větném. SPFFBU, A 28, 1980, s. 19—29.

FIRBAS, J.: Scene and perspective. BSE, 14, 1981a, s. 37—79.

FIRBAS, J.: A note on static semantics and dynamic semantics. In: Linguistica I (Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text). Red. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981b, s. 78—87.

GEBAUER, J. - ERTL, V.: Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, II. Skladba, nově zpracoval V. Ertl. Praha 1914⁵, 1926⁹.

HAJIČOVÁ, E. - SGALL, P.: Analiz aktuaľnogo členenija predloženija. In: Naučno-techničeskaja informacija, 2, 1981, č. 10, s. 24—32.

HATCHER, A. G.: Theme and underlying question. Supplement to Word, 12, 1956.

LONGACRE, R. E.: An anatomy of speech notions. Lisse 1976.

MATHESIUS, V.: Zur Satzperspektive im modernen Englisch. In: Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Literaturen, 55. Bd. d. neuen Serie, 1929a, s. 202—210.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: Sborník přednášek proslovených na Prvém sjezdu čs. profesorů filosofie, biologie a historie v Praze 3.—7. dubna 1929. Praha 1929b, s. 118—130. Přetištěno in: Z klasického období pražské školy (k vydání s komentářem připravil Josef Vachek). Praha 1972, s. 27—39.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. K vyd. připr. J. Vachek. Praha 1961.

SGALL, P.: Kommunikativnyj dinamizm i ponjatije sistemnogo uporjadočenija. In: Naučno-techničeskaja informacija, 2, 1981, č. 6, s. 24—29.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY. Praha 1978; zkr. SSČ.

SVOBODA, A.: Diatheme. Brno 1981a.

SVOBODA, A.: Two chapters on scene. Brno 1981b.

SVOBODA, A.: Hyperthemes in AElfric. Folia Linguistica Historica, 2, 1981c, s. 115—124.

TESNIÈRE, L.: Éléments de syntaxe structurale. Paris 1959.

UHLÍŘOVÁ, L.: Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě. SaS, 30, 1972, s. 358—370.

UHLÍŘOVÁ, L.: O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění. SaS, 35, 1974, s. 99—106.

 

[293]R É S U M É

Is „functional sentence perspective“ an equivalent of „aktuální členění větné“? (On the occasion of the 100th anniversary of Vilém Mathesius)

Vilém Mathesius felicitously used the qualification aktuální in reference to the organization of the sentence as implemented at the moment of utterance and serving the immediately relevant communicative needs of the speaker/writer. Like French actual and German aktuell, Czech aktuální conveys the meaning of ‚being of immediate interest and concern‘. This meaning, however, does not associate so readily with English ‚actual‘, which primarily suggests the meaning of ‚existing in fact‘, ‚real‘. This was decisive for the introduction of the term functional sentence perspective, which is regarded as an equivalent of aktuální členění větné.

In order to demonstrate the equivalence, the author summarizes his inquiries into (i) context-dependence and context-independence, (ii) the function of the semantic content of ‚appearance/existence on the scene‘ in signalling degrees of communicative dynamism (CD), and (iii) the concept of the theme.

(i) Context-dependence is conceived of by the author in a much narrower sense than it is done by the research team led by Peter Sgall and Eva Hajičová. A piece of information is context-dependent if present in and hence derivable from the immediately relevant situational context. In regard to the interplay of factors signalling degrees of CD, the factor of context-dependence suspends the operation of the remaining two factors, those of linear modification and semantic structure.

(ii) An attempt is made to distinguish between static semantics and dynamic semantics, the latter concerning the functions semantic contents perform in fulfilling the communicative purpose imposed upon them in the act of communication. For instance, the semantic content of ‚appearance/existence on the scene‘ shows an unmistakable strong tendency to carry a lower degree of CD than the semantic content of ‚phenomenon appearing/existing on the scene‘, provided the latter is context-independent.

(iii) Within verbal sentences operating outside the second instance sphere, the temporal and modal exponents of the finite verb (TMEs) serve as a boundary between the theme and the non-theme of the sentence. The theme can be constituted by any type of context-dependent element and by such context-independent elements as perform the communicative (dynamic) functions of expressing settings, quality bearers, or — in the absence of settings and specifications — appearance/existence on the scene. The question of whether a non-verbal sentence contains a theme is decided in regard to the verbal sentence, which always contains a thematic element and occupies a central position within the system of language. Verbless sentences can be themeless. The theme will always carry the lowest degree(s) of CD. Elements displaying the mentioned thematic characteristics express the item(s) about which something is communicated by the sentence.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 282-293

Previous Redakce: Sté výročí narození prof. V. Mathesia

Next Ivana Seidlová: Časové a místní určení ve slovosledu anglické a české věty