Poznámky ke vztahům lingvistických a logických přístupů k jazykovým významům

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Заметки к соотношению лингвистических и логических подходов к языковым значениям / Remarks on the relations of linguistic and logic approaches to the linguistic meanings

1. Užitečnost, nezbytnost a především zákonitost syntetizujících kontaktů mezi současnou logickou sémantikou a lingvistickou sémantikou lze považovat za prokázanou.

 

2. Kontakty mezi lingvistickými a logickými sémantikami jsou velmi starého data; zde nám půjde o kontakty nejnovější, řekněme „pomontagueovské“.

 

3. I tyto nejnovější kontakty už mají svoji historii, a co je nejdůležitější, svoje výsledky.

 

4. V této stati budeme usilovat:

4.1. O určitou rekapitulaci těchto vztahů viděných ze směru lingvistiky, a to z hlediska modelů určitého typu.

4.2. O naznačení vztahu převoditelnosti již dříve navrženého typu gramatiky konstruované ze sémantické báze (GSB) na logické modely takového typu, jako je např. Lμ-kalkul.

4.3. Vztah převoditelnosti je třeba chápat jako pozitivní konfrontaci; soudíme totiž, že z řady příčin nelze lingvistickou sémiotiku „zrušit“ jejím převedením na systém logické sémiotiky.

4.4. Komplexem důvodů, na jejichž základě soudíme, že lingvistická teorie sémiotických vlastností jazyka je cestou uvedenou v 4.2. a 4.3. nezrušitelná, se zde nebudeme zabývat: jádrem tohoto komplexu jsou otázky ontologie přirozeného jazyka a jejich řešení v logické a lingvistické sémiotice, které je (a musí být) odlišné. Projevem těchto odlišných postojů jsou zákonité diference týkající se samé definice jazyka.

 

5. Dříve než se pokusíme o pozitivní konfrontaci daných typů lingvistických a logických způsobů řešení sémiotických vlastností přirozeného jazyka, uvedeme ty postuláty logických sémantik, které vyhovují tomu typu lingvistického aparátu, jehož schopnost převoditelnosti chceme prezentovat.

5.1. Proces, který vede v lingvistice od tradičních lexikologických řešení významových vlastností přirozeného jazyka k dnešním způsobům řešení toho typu, jako je např. GSB, je do jisté míry analogií vývoje, kterým prošly logické systémy na ose předfregovský extenzionalismus, Frege, Carnap, Church, současné intenzionální sémantiky. V obou případech šlo o potřebu rozšířit účinnost myšlení o významech z problematiky slov a nominálních frází na problematiku vět, a to ve smyslu důsledné systematizace myšlení o významových vlastnostech jazyka.

Stimulem zde byly:

5.1.1. Imanentní potřeby rozšířit účinnost logických a lingvistických aparátů.

5.1.2. Vzájemná inspirace: lingvistiku inspiruje exaktnost logického aparátu a logického myšlení, logiku stimuluje potřeba rozšířit účinnost teorií z matematických a vůbec umělých jazyků na jazyky přirozené.

5.1.3. Různost tohoto procesu je dána:

5.1.3.1. Odlišností teoretických východisek lingvistické a logické sémiotiky: z povahy logiky vyplývá, že soudobé teorie intenzionální sémantiky musely být formálně dokonalým způsobem vyvozeny z klasických extenzionálních sémantik (z „fregovského dualismu“) jako „monismus“ nového typu. (Velmi důležitou součástí této [304]procedury bylo překonání fregovské teze o denotátu věty (výroku) jako pravdivostní hodnotě.)

5.1.3.2. Analogický vývojový proces v lingvistice měl specifická teoretická východiska, šlo však rovněž o rozšíření systematického sémiotického myšlení od slov (substantiv) na další slovní druhy (především sloveso) a na systematické myšlení o syntagmatech a větách přirozeného jazyka; šlo o to formulovat lingvistické sémiotické myšlení jako nerozporný celek.

5.1.3.3. Z různosti teoretického kontextu a z různosti derivační historie současných lingvistických a logických sémiotických teorií plyne, že ne každá složka aparátu současných logických systémů (v našem případě tzv. intenzionálních sémantik) může nebo dokonce musí v analogické podobě přejít do aparátů lingvistických.

 

6. Soudíme, že lingvistickým přístupům typu GSB vyhovují tyto teze intenzionálních sémantik typu Lμ-kalkulu:

6.1. Zprostředkující funkce smyslu/intenze mezi výrazem a denotátem (Materna - Pala, 1976, s. 66).

6.2. Procedurální chápání „intenzionálního komponentu“ jazyka. (Pod termínem intenzionální komponent se tu míní soubor objektů dané teorie, jako je univerzum, možné světy, aktuální svět, intenzionální báze, koncepty, propozice (a operace mezi nimi, které mají charakter funkcí v matematickém smyslu a reprezentují procedurální charakter „intenzionálního komponentu“).) Řešení otázky možnosti/nutnosti převzetí tohoto aparátu ze strany lingvistiky je podmíněno okolnostmi, viz 5.1.3. — Lingvistika velmi pohotově převzala pojem propozice — soudíme však, že v řadě případů ne zcela v souladu s jeho klíčovou platností v logické sémantice a nezřídka se značným kvalitativním posunem.[1] Soudíme, že právě procedurální chápání intenzionální složky jazyka lingvistika ne ještě plně využila a „transponovala“ do svých aparátů.

6.3. Základní „rozvržení“ sémantické a pragmatické složky, stránky jazyka (Materna - Pala, 1976, s. 76—78).

(Zde ovšem dochází u lingvistů k řadě nedorozumění: neprávem se ztotožňuje to, co reprezentuje pro lingvistiku svět extenzí (a je to spjato s pragmatickou dimenzí užití jazyka, se situací promluvy v logickém úhlu pohledu), s oblastí intenzionální ontologie. Veškerý aparát intenzionální sémantiky je aparátem (v Morrisově smyslu) sémantickým, nikoli pragmatickým.)

6.4. Neadekvátnost logiky 1. řádu (pro lingvistiku platí neadekvátnost aparátů inspirovaných logikou 1. řádu).

6.5. Užití operátoru abstrakce (λ-operátoru) a tomuto operátoru odpovídajících lingvistických prostředků.

 

7. V této části budeme provádět „pozitivní konfrontaci“ příslušných postulátů gramatiky konstruované ze sémantické báze (v podobě Kořenský, 1974) s teorémy intenzionální sémantiky (v podobě Pala a kol., 1975, a Zich, 1981).

Budeme postupovat na základě tvrzení z 6.

7.1. Konstatování, že tradiční lingvistická sémantika analyzovala na rozdíl od logické významovou stránku téměř výhradně v rámci jazyka (Materna - Pala, 1976, s. 62), platí především v tom smyslu, že teprve při pozornějším řešení otázek reference (srov. u nás např. Adamec, 1976) si lingvisté soustavněji začali uvědomovat „dualitu“ intenze a extenze a nutnost řešit problémy s tím spojené.

Monismus nového typu současných intenzionálních sémantik spočívá v tom, že zprostředkující charakter (mezi výrazem a denotátem) má celý komplex U, W, I[2] [305]včetně procedur vyplývajících z interakcí U, W, I a množiny pravdivostních hodnot. V GSB má sémantická báze včetně procedur tzv. lexikální, syntagmatické a větné realizace v jejím rámci probíhajících charakter „intenzionálních potencí“ jazyka. Tento charakter mají i výsledky procedur zavádějících objekty, které jsou spjaty s funkční přítomností mluvčího a adresáta, včetně časových a prostorových kvalit s funkční přítomností mluvčího a adresáta spjatých.[3]

V základních rysech lze předpokládat, že pojem výrazu je v intenzionálních logických sémantikách i v GSB srovnatelně blízký. „Světu denotátů“ (objektivní realitě), se kterým pracuje GSB, odpovídá v teoriích intenzionálních sémantik pojem užití objektů intenzionální báze a příslušné formulace postavení pragmatiky vzhledem k intenzionální bázi (srov. Materna - Pala, 1976, s. 76—78).

7.2. Sémantická báze (srov. Kořenský, 1974) je v GSB vymezena souborem sémantických objektů intenzionální povahy a pravidly určitých operací, která ze základních objektů konstruují objekty komplexní, slova, syntagmata a věty jazyka v intenzionálně sémantickém smyslu. Na tyto operace pak navazují operace, které konstruují intenzionální předpoklady komunikačních vztahů. Sémantická báze spolu s naposled zmíněnými operacemi má charakter procedur plného rozvinutí intenzionálního potenciálu jazyka. Procedurální charakter intenzionální složky GSB je tedy zřejmý.

7.3. Procedury směřující v GSB od intenzionálních objektů k jejich „chování“ v textu překračují hranice mezi sémantikou a pragmatikou, a to v tom smyslu, jak je chápe intenzionální logická sémantika. Proporce mezi sémantikou a pragmatikou (srov. Materna - Pala, 1976, s. 62 a 76—78) a v GSB ve výše vyloženém smyslu jsou tedy rovněž „převoditelné“.

7.4. V 6.4. a 6.5. jde o to, že zjištění o neadekvátnosti jazyků 1. řádu, zjištění o nezbytnosti pracovat při analýze přirozeného jazyka s teorií typů a užívat prostředků, jako je λ-operátor, platí jak v logických intenzionálních sémantikách, tak i v lingvistických aparátech typu GSB. Tuto skutečnost dovodíme naznačením „překladu“ příslušných složek aparátu GSB do teorémů intenzionální logické sémantiky. Konfrontační a ilustrační oporou nám bude aparát Zichovy stati, (1981).[4]

7.4.1. Pojem substituce (Kořenský, 1972), nabývání hodnoty (Kořenský, 1974) svědčí, že nelze v lingvistických analýzách lexikální a větné sémantiky pracovat s aparátem podobných vlastností jako logické jazyky 1. řádu; nelze to ani v jednoduchých, izolovaných tzv. minimálních větách (tento pojem srov. Kořenský, 1979), natož v komplexnějších izolovaných výrazech jazyka majících gramatickou strukturu věty, tím spíše pak ani v textech.

Příslušné souvislosti ukážeme na sémantickém zápisu věty Je bezpečnější cestovat ve dne než v noci (analýzu logickou srov. v Zichově stati, 1981, s. 16).

Provedeme nejprve „tradiční“ analýzu v GSB a pak ukážeme, že lze bez obtíží a s mírou explicitnosti v GSB obvyklou doplnit tento aparát prostředky funkčně ekvivalentními teorii typů, včetně užití λ-operátoru.

 

[(x cestuje) ve dne] bezpečný¹

[(x cestuje) v noci] bezpečný²

 

x cestuje je okolnostně určeno (v noci); x cestuje je okolnostně určeno (ve dne); [306]obojí je kvalifikováno „koeficientem“ bezpečnosti, přičemž tato kvalifikace je porovnána co do kvantity, míry tohoto „koeficientu“.

 

Můžeme zapsat jako:

{[(x cestuje) ve dne] k¹ bezp.} {[(x cestuje) v noci] k² bezp.}, přičemž k¹ > k²

7.4.2. Výklad tohoto zápisu z hlediska aparátu GSB:

7.4.2.1. Sémantická báze[5] je konstruována tak, že představuje soubor základních bázových významů (které jsou většinou relační povahy) a komplexních bázových významů téže povahy.

7.4.2.2. Empirickým kritériem chápání nějaké sémantické kvality jako základního bázového významu je jeho minimální vyjádřitelnost v daném jazyce, a to:

 

a) jako slovo (cestovat, dnem, nocí, bezpečný),

b) jako nevětné syntagma (cesta ve dne, bezpečná cesta),

c) jako větné syntagma (Petr cestuje, Poplach byl v noci/ve dne, Cesta je bezpečná).

 

Stačí přitom, aby v jazyce byla daná sémantická kvalita vyjádřitelná pouze jedním z uvedených způsobů.

7.4.2.3. Zápis vychází ze základních bázových významů.

7.4.2.4. Zápisy komplexních významů jsou konstruovány ze základních bázových významů, přičemž pravidlem této konstrukce je pravidlo o nabývání hodnot, pravidlo sémantické substituce. Toto pravidlo dovoluje „dosadit“ do proměnné libovolné základní n-místné formule (pro n ≧ 1) libovolnou základní formuli sémantické báze, přičemž platí, že tímto dosazením vzniká komplexní formule.

7.4.2.5. Komplexní formule jako výsledek nabývání hodnot se zapisuje pomocí systému závorek v hierarchickém uspořádání ), ], }, …, přičemž diference v závorkách vyjadřují stupně dosazení, které kvalitativně odpovídají řádovým diferencím v logice.

7.5. V GSB nebylo zformulováno pravidlo funkčně ekvivalentní pravidlům o užití λ-operátoru, které vytváří jména funkcí (Materna - Pala, 1976, s. 81), umožňuje vyvodit z dané formy výroku predikáty (Zich, 1981, s. 16n.). Toto pravidlo se musí zřejmě stát součástí procedury nabývání hodnot, sémantické substituce, neboť je implicitním předpokladem této procedury.

7.5.1. Základní bázové významy zapisujeme jako predikátově-argumentové struktury, kdy m = počet konstant — platí zásadně m = 1; n = počet argumentů — platí n ≧ 1. Zapsaný (základní) bázový význam = (základní) bázová formule.

7.5.2. Na libovolnou základní bázovou formuli lze uplatnit pravidlo typu (λxy) ¹R₂ (x, y) = ¹R₂ — tedy pravidlo o osamostatňování predikátů (srov. notace u Zicha, 1981) s příslušnými důsledky, tj. s možností, aby ¹R₂ bylo argumentem predikátu 2. řádu. Jestliže tedy x, y jsou argumenty relace 1. řádu, pak (xRy) je argument relace 2. řádu [xRy] argument relace 3. řádu, {xRy} argument relace 4. řádu, …, přičemž výraz (xRy) R v má charakter relace 2. řádu.[6]

Celý výraz výše interpretující Zichův příklad v důsledku potřeby vycházet v GSB při sémantické analýze ze základních bázových významů má na rozdíl od Zichovy interpretace charakter ekvivalentní logickému predikátu 5. řádu. Pravidlo (λxy) ¹R₂ (x, y) = ¹R₂ je tedy třeba chápat obecně jako (λxy) ⁿR_m (x, y) = ⁿR_m, pro n, m = přirozené kladné číslo; počet operací v GSB funkčně ekvivalentních [307]λ-operacím v intenzionální logické sémantice je dán „hloubkou“ interpretačních potřeb, které v GSB vyžadují různou hloubku relační interpretace sémantiky v závislosti na potřebách analýzy přirozeného jazyka.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Několik poznámek k pojmu „propozice“. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha 1976, s. 48n.

CARNAP, R.: Logische Syntax der Sprache. Wien 1934.

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophie und philosophische Kritik, 100, 1892, s. 25n.

HORÁLEK, K.: K otázce propozice a modality. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha 1976, s. 87n.

CHURCH, A.: A formulation of the logic of sense and denotation. In: Structure, method and meaning. New York 1951, s. 3—24.

KOŘENSKÝ, J.: Slovo, věta, onomaziologická kategorie. SaS, 33, 1972, s. 193n.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze. SaS, 35, 1974, s. 241n.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie tzv. statických významů české věty. SaS, 40, 1979, s. 271—285.

MATERNA, P. - PALA, K.: Propozice. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha 1976, s. 61n.

MORRIS, Ch.: Foundations of the theory of signs. Chicago 1938.

PALA, K. a kol.: Intenzionální logika a sémantika přirozeného jazyka. SaS, 36, 1975, s. 205n.

VĚDECKÁ SYNCHRONNÍ MLUVNICE SPISOVNÉ ČEŠTINY. Základní koncepce a problémy. Praha 1974.

ZICH, O.: Lidová přísloví a teorie logických typů. SaS, 42, 1981, s. 16—23.

 

R É S U M É

Remarks on relations between linguistic and logical approaches to language meaning

The article follows relations of similarity between logical semantics and contemporary linguistics. The former is represented by semantic theory based on the concept of Lμ-calculus (cf. Pala et al., 1975), the later is represented by linguistic theory based on the concept of the grammar constructed from semantic base (cf. Kořenský, 1974).

 

These are the similarities stated:

 

(1.) Mediating character of meaning (Sinn)/intension between expression and denotate.

(2.) Procedural conception of the intensional component of language.

(3.) Comparable approach to the relation between pragmatic and semantic component of language.

(4.) Necessity uf using logical theory of types as well as equivalent linguistic means when interpreting intensional component of language.

 

At the end of the article the notation of semantic interpretation used in the grammar constructed from semantic base is compared with notation used in the intensional logic.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 303-307

Previous Ivana Seidlová: Časové a místní určení ve slovosledu anglické a české věty

Next Ludmila Uhlířová: Na okraj prací o teorii funkční perspektivy větné