Práce o formách a funkcích ve stavbě české věty

Eva Macháčková

[Discussion]

(pdf)

Работа о формах и функциях в строении чешского предложения / A monograph on forms and functions in the structure of sentence in Czech

Pod titulem Formy a funkce ve stavbě české věty (Academia, Praha 1980, 222 s.) vydala svou knižní monografii J. Panevová z lingvistické skupiny při katedře aplikované matematiky matematicko-fyzikální fakulty UK. Lingvistické veřejnosti je autorka dobře známa; napsala řadu významných časopiseckých statí a podílela se již též na jedné knižní publikaci (Panevová - Benešová - Sgall, 1971). V předkládané knize jsou uloženy výsledky několikaleté poctivé práce na funkčním generativním popisu češtiny (dále FGP).

Základním rysem FGP češtiny, tak jak se provádí na katedře aplikované matematiky, je stratifikační pohled na jazyk. Proto se v první kapitole knihy řeší otázka rovin systému jazyka. Z pěti lineárních rovin uvažovaných v FGP zajímají autorku poslední tři: rovina morfematická, větněčlenská a tektogramatická.[1] Autorka uvažuje o tom, zda by bylo možno vypustit při FGP rovinu větněčlenskou. Dospívá k závěru, že v některých případech je status roviny větněčlenské sice nadbytečný, v podstatě je však zavedení této roviny potřebné. Např. reflexívních zájmen a přechodníků se užívá podle autorky ve vztahu k podmětu (nikoli k agentu, popř. k nominativu).[2] Druhým základním rysem FGP, těsně spjatým s rysem prvním, je vztah formy a funkce. Funkce na rovině vyšší jsou vyjadřovány formami (prostředky) na rovině nižší.

[317]Ve druhé kapitole knihy se autorka zabývá významovou stavbou větného centra. Podobně jako řada badatelů v posledních letech vychází autorka z názoru, že významovým centrem ve větě je verbum finitum. V úvodu této kapitoly podává Panevová rozbor některých prací autorů „valenční” teorie: Paulinyho, Tesnièra, Fillmora, Oravce, Helbiga, Daneše aj. Není vinou autorky, že do kritického přehledu, a ani do citované literatury vůbec, se nedostalo téměř nic z toho, co bylo publikováno v posledních pěti letech. Od napsání knihy k jejímu vydání vede, bohužel, stále dlouhá cesta.

Autorka si uvědomuje, že při určování aktantů (intenčních doplnění) je třeba zkoumat rovinu tektogramatickou i syntaktickou a vzájemné vztahy těchto rovin. Aktanty jsou intencí slovesa vyžadovány, zatímco tzv. volná doplnění do „slovesných rámců” nepatří. Rozdílně se chovají předmětová a adverbiální doplnění, jejich testování proto probíhá odlišným způsobem. Předmětová doplnění, k nimž oprávněně podle některých vlastností řadí autorka i určení původu a výsledku, jsou vždy intenční. Situaci ovšem, podle autorčiných slov, komplikují případy tzv. všeobecného předmětu. Pak lze na otázku po objektovém doplnění odpovědět i neurčitě: Co Jan čte? Čte nějakou knihu, nevím jakou. Čte něco, nevím co. Adverbiální určení naproti tomu mohou být buď intenční, nebo volná. Již v jedné ze svých statí (1975) se Panevová zaměřila na rozlišení adverbiálních určení sémanticky obligatorních a určení, která nepatří do slovesného rámce. Testování sémanticky obligatorních adverbiálních určení probíhá otázkovou metodou. Dialog typu A: Jan právě přišel. B: Kam? A: Nevím není smysluplný, protože tázaný musí umět na otázku po určení cíle odpovědět. Je to proto, že určení cíle je u slovesa typu přejít sémanticky obligatorní, i když se na rovině syntaktické nemusí realizovat. Volná adverbiální doplnění, která nepatří do slovesných rámců, mohou být u všech sloves, pokud to, jak autorka uvádí, obsahové vztahy připouštějí, a mohou se opakovat i vícekrát než jednou. Intenční doplnění rekurzívní nebývají a vyskytují se u omezeného počtu sloves.

Nejfrekventovanější česká slovesa autorka rozdělila do 33 skupin podle rámců tvořených sémantickými aktanty. Ve slovesných rámcích se uplatňuje agens, patiens, adresát, původ, výsledek, dále pak určení místa na otázky odkud, kudy, kam, kde, času — jak dlouho, účelu, způsobu, míry, prospěchu. U aktantů se uvádí, zda se musí závazně realizovat nebo zda je možné je vypustit. Na základě uvedených rozborů jednotlivých sloves by bylo možné provést sémantickou klasifikaci sloves. Autoři FGP sice ke své práci nepotřebují rozřazení sloves do tříd, jak se však na některých místech v knize ukazuje (např. s. 61), jisté dělení sloves — např. na akční, stavová a relační — brala autorka v úvahu. Při jakémkoli sémantickém třídění by se ovšem nevystačilo jen s rolí agentu; např. u sloves stavových a vztahových by bylo třeba zavést i role jiné. Počet aktantů by bylo možné ještě rozšířit; příliš malý se zdá být zvláště vzhledem ke slovesům pravení a myšlení.[3] Na rozdíl od některých jiných autorů se Panevová nedomnívá (s. 99), že by mohla být realizace agentu vedlejší větou u některých sloves primární. Tady je třeba brát v úvahu, že vedle tzv. sloves činnostních (vařit, nakupovat, malovat, čistit), u nichž je konatel realizován především substantivy označujícími osoby, existují i slovesa, která mají primární realizaci konatele vedlejší větou, popř. nominalizací. Jsou to např. slovesa vyjadřující vztah mezi ději. Sama autorka to na s. 14, 129 připouští. Totéž platí i pro realizaci patientu; u sloves myšlení a pravení se vyjadřuje primárně vedlejší větou.

Důkladnému rozboru podrobuje autorka případy, kdy je aktant na sémantické rovině přítomen, nemusí se však realizovat na rovině syntaktické. Zajímavé je [318]autorčino konstatování, že na rovině syntaktické se mohou vypouštět různé aktanty, např. i adresát. Detailně je v práci provedeno třídění tzv. všeobecného patientu. Sympatické je, že při členění se přihlíží k vázanosti na vidový význam (mezi příklady na druhý typ by měl být zařazen i nějaký příklad na sloveso s průběhovým videm). Pokud jde o tzv. deagentní konstrukce dispoziční, mělo by se na tomto místě poznamenat, že se v nich vyjadřuje zpravidla ‚nástroj‘: Touhle utěrkou se dobře utírá, popř. ‚místo‘: V téhle troubě se dobře peče. Postrádám tu příklady jako Bedřich učí (‚je učitelem‘), Jeho sestra zpívá v Národním (‚je zpěvačkou‘), srov. Skoumalová (1968).

V práci Panevové se předpokládá „posouvání” aktantů. Nemá-li sloveso agens, stává se agentem patiens; nemá-li patiens, stává se jím adresát, popř. původ nebo výsledek. Autorka se na tomto místě dovolává Tesnièra (1959). Tesnière však — přes míšení sémantických a formálních kritérií při vymezování aktantů — posouvání nepředpokládal. Ukazuje např., že existují slovesa, která mají jen první a třetí aktant, nikoli aktant druhý: Alfréd dává chudým.[4] — Překvapivým způsobem jsou přidělovány role aktantům např. u slovesa seznámit: Ředitel seznámil Marií s Karlem, Ředitel seznámil Marii a Karla. V obou případech se předpokládá pro Marii role adresáta, pro Karla patientu. Ve větě Karel a Marie se setkali je podle autorky Karel agens, Marie patiens. U recipročních predikátů jako setkat se, potkat se bychom v tomto případě předpokládali, že jde o účastníky stejného charakteru, jak dokazuje věta Oba přátelé se setkali. I realizace koordinací (Karel a Marie) je toho dokladem.

Třetí kapitola knihy je věnována jednotkám vyšších rovin: modifikacím pojetí funktoru a gramatému a jemnější diferenciaci významových jednotek. Autorčin přístup k této problematice ukazuje, že syntax je po řadu let její doménou, ať už jde o zjemnění časových významů, detailnější dělení určení prostředku, zřetele apod. Souhlasila bych s autorkou, že ve větách typu Podle názoru učitelky píše chlapec podle pravidel pravopisu dobře jde o dvě různá určení; první předpokládá nominalizaci (redukci) věty: Učitelka se domnívá …

Podrobně se autorka zabývá problémem doplňku. Vzhledem k tomu, že se doplněk může vztahovat k různým substantivům ve větě, nikoli jen k subjektu nebo k objektu, a nemusí se ani se svým substantivem shodovat, je popis vět s doplňkem značně obtížný. Pro FGP tu autorka zavádí nový funktor R_okol; v „hloubkové” struktuře se doplněk vždy interpretuje jako věta, a to i tehdy, když na „povrchov锓 rovině není taková podoba možná.

Předmětem čtvrté kapitoly jsou otázky vztahu reprezentace FGP. Jednotky jedné roviny vstupují při FGP do vztahu reprezentace s jednotkami rovin sousedních (vztah funkce a formy). Situaci komplikují případy, kdy se jednotka nereprezentuje jednotkou roviny sousední, dále případy, kdy se objevuje v zápisu nulová reprezentace, popř. se objevují jednotky nové, vedle prostředků gramatických se uplatňují prostředky lexikální apod. Podrobně se autorka zabývá např. otázkami vidu a modality. Značná pozornost je v této kapitole věnována i synonymii. Jedné jednotce roviny vyšší může odpovídat řada jednotek roviny nižší. Předpokládá se ve shodě s názory Kuryłowiczovými, že každé funkci odpovídá jeden prostředek primární, ostatní prostředky jsou sekundární; naopak každý prostředek má jednu funkci primární, ostatní funkce jsou sekundární. Když autorka probírá jevy synonymie, zabývá se dvojicemi vět, o jejichž možné synonymii se vedou v literatuře diskuse. Dochází k závěru, že většina dvojic vět (s výjimkou aktiva a pasíva, konstrukcí s vedlejšími větami a infinitivem) za synonymní být pokládána nemůže, protože tyto věty mají různé pravdivostní podmínky; to se testuje tak, že se obě věty rozvíjejí [319]nějakým stejným větným členem. Např. věty Jan si vzal Marii a Marie si vzala Jana nejsou podle autorky synonymní, protože s doplněním větného členu pro peníze (Jan si vzal Marii pro peníze. Marie si vzala Jana pro peníze) věty synonymní nejsou; nemají stejné pravdivostní podmínky.

S tímto způsobem dokazování „nesynonymie” vět nelze podle mého názoru souhlasit. Člen pro peníze se totiž nevztahuje pouze k predikátu věty, ale též k jejímu podmětu (srov. k tomu např. Šmilauer, 1966, s. 342; Křížková, 1968). Existují adverbiální určení, která se mohou vedle predikátu vztahovat i k různým substantivům ve větě a nemusí jít přitom o doplňky. Podobná je situace u příkladů: Karel prodával auta s nadšením. Od Karla kupovali auta s nadšením apod. Rozvíjení vět určením, které se vztahuje též k některému „účastníku”, nevypovídá nic o synonymii dvojic vět s nerozvitými symetrickými (event. inverzními) predikáty. U těchto predikátů se totiž oba účastníci podílejí na ději stejným způsobem a to umožňuje inverzi. Adverbiální určení, které se vztahuje pouze k jednomu z nich, mění podíl jednoho z účastníků na ději a není pak splněna podmínka pro inverzi, resp. symetrii.[5]

Pátá kapitola je věnována popisu gramatických jevů v překladových složkách. Pozornost se soustřeďuje na kategorii čísla, stupně a na význam prostředku. Podrobně se autorka zabývá otázkami shody, především pravidly, která se v překladových složkách uplatňují. Rozlišují se případy, kdy jsou kategorie sémantické povahy a kdy jde pouze o jev syntaktický. Ukazuje se znovu, že bez rozlišení roviny tektogramatické a syntaktické by úspěšný popis jazyka nebyl možný.

Zajímavé a podnětné jsou autorčiny výklady o nominalizacích. Zahrnuje sem infinitivní konstrukce, nominální konstrukce s deverbativními a deadjektivními substantivy, s participiálními adjektivy. Některé velmi zajímavé poznatky např. o nominalizacích vět se spojkami že a jak autorka již publikovala (Panevová, 1978). Všechny přívlastky shodné i neshodné (s výjimkou přívlastků zájmenných) jsou považovány za nominalizace: cesta lesem — cesta, která vede lesem.

V šesté kapitole je podrobněji probírána homonymie a synonymie gramatických konstrukcí. Liší se homonymie syntaktická (Dvořákův pomník), morfematická (Koupil dům v Londýně), morfonologická (Představil tchyni hospodyni), fonologická (Jestřábi honili holuby). Stranou zůstává homonymie lexikální. Autorka liší homonymii (mezi zápisy na dvou sousedních rovinách) a mnohoznačnost (vztahy zápisů vět na nějaké rovině a jejich fonetické realizace). Obdobně se liší vztahy synonymie a parafráze. K pochopení rozdílů mezi všemi těmito vztahy slouží grafické znázornění (od s. 177). Usnadňuje porozumění i při kombinacích synonymie a homonymie. Vzhledem k tomu, že při generativním popisu jsou každé větě připsány popisy na všech rovinách, zjišťuje se poměrně snadno, na které rovině homonymie (synonymie) vzniká. — V této kapitole se autorka zabývá též tříděním jevů považovaných za neutrální. Uvažuje o tom, zda by nebylo vhodné vložit mezi morfematickou a morfonologickou rovinu novou mezirovinu. Protože by však v řadě případů byly jednotky morfematické rovina a roviny nové shodné, porušovala by se úplnost rovin. Jiným řešením by bylo zachytit pravidla potřebná k popisu neutralizovaných jednotek už uvnitř dané roviny (srov. s. 188).

Je obtížné si představit, kolik úsilí a práce se za FGP skrývá: je nutné zajistit jak popisy na všech rovinách, tak adekvátní funkce překladových složek. Vedle pri[320]márních zápisů musí být zachyceny i zápisy sekundární; generativní pravidla musí obsahovat i „výjimky”. Autorka úspěšně aplikovala výsledky teoretického bádání generativistů na popis mateřštiny a zdařilý funkční generativní popis češtiny bude z velké části její zásluha; neponechala nic náhodě a věnovala se i nejmenším detailům. Publikované výsledky jsou přitom relevantní i pro obecný popis jazyka.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HAUSENBLAS, K.: Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině. Slavica Pragensia, 4. Praha 1963, s. 191—202.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Adverbiální determinace slovesná a větný vzorec. In: Otázky slovanské syntaxe II. Brno 1968, s. 103—109.

PANEVOVÁ, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. NŘ, 58, 1975, s. 61—66.

PANEVOVÁ, J.: Fragen der Nominalisierung zeitlicher Prädikation. PBML, 30, 1978, s. 9—42.

PANEVOVÁ, J. - BENEŠOVÁ, E. - SGALL, P.: Čas a modalita v češtině. Philologica. Monographia, 34. AUC. Praha 1971.

SKOUMALOVÁ, Z.: O komplexní analýzu verbální prefixace. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice české a ruské III. O ruském slovese. Praha 1968.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

TESNIÈRE, L: Eléments de syntaxe structurale. Paris 1959.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 316-320

Previous Ludmila Uhlířová: Na okraj prací o teorii funkční perspektivy větné

Next Zdeněk Hlavsa, František Daneš, Miloš Dokulil, Ludmila Uhlířová, Eva Macháčková: Mluvnická problematika v Základech německé gramatiky