Sedmdesátka Miloše Dokulila

Karel Hausenblas

[Chronicles]

(pdf)

М. Докулилу семьдесят лет / The seventieth birthday of Miloš Dokulil

Je tomu tak. PhDr. Miloš Dokulil, DrSc., jeden z nejvýznamnějších lingvistů-bohemistů poválečného období, který tři desítky let pracoval jako přední vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV — na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tuto instituci i vedl a vedle toho v tuto dobu až do r. 1973 působil jako předseda vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV —, svědomitý člen redakční rady Slova a slovesnosti (byl i výkonným redaktorem) i pilný jeho přispěvatel, doma i daleko za hranicemi proslulý svou Teorií odvozování slov (vyšla knižně r. 1962 jako 1. díl komplexního zpracování Tvoření slov v češtině) i dalšími pracemi slovotvornými, tvarotvornými a jinými, zvláště z teorie výkladu jazykového systému, ale např. také z popularizace poznatků o češtině i z jejího vyučování, se narodil před sedmdesáti lety, 5. července 1912.

Nástin jeho životní dráhy, charakteristiku hlavních prací uveřejněných do r. 1972 i celkové ocenění jeho přínosu k vývoji naší bohemistiky a poznání jazyka vůbec přinesly naše jazykovědné časopisy u příležitosti jubilantových šedesátin: zde v Slově a slovesnosti zhodnotil Dokulilovo dílo a zásluhy jeho učitel Bohuslav Havránek, a to především z hlediska jazykové teorie (33, 1972, s. 81n.), v Naší řeči blízký jubilantův spolupracovník František Daneš, ten zvláště z hlediska bohemistického (55, 1972, s. 221n.) a v Českém jazyce a literatuře pisatel těchto řádek, též se zřetelem k vyučování češtině na školách (23, 1972/73, s. 41n.). V SaS byl také otištěn soupis do té doby publikovaných Dokulilových prací (zprac. M. Tylová, 33, 1972, s. 84n.).

Chceme tento obraz především doplnit přehledem prací, které Miloš Dokulil uveřejnil v uplynulém desítiletí, ale před tím nemůžeme nepřipomenout, myslím teď zejména na čtenáře mladších generací, některé význačné rysy Dokulilovy výrazné vědecké osobnosti a jeho přístupu k výkladu jazykových jevů.

Vstoupil do světa jazykovědy v epoše rozkvětu pražské jazykovědné školy ve znamení systémového, funkčního a sémiotického pojetí jazyka s principiálním rozlišením pohledu synchronního a diachronního (vývojově byla zákonitě akcentována synchronie) a s pochopením pro společensky nejdůležitější podobu národního jazyka, jazyk spisovný. Tuto teoretickou a metodologickou bázi dovedl Dokulil nejen brzy plně zvládnout, nýbrž v dílčích úsecích i dále rozvinout a prohloubit v jejích kladných momentech: při výkladu jednotek jazyka jako jevů znakových vždy náležitě respektoval a respektuje jak stránku tvarovou, tak i funkční a významovou, pozorně sledoval, jak se projevuje specifičnost sepětí obou, nesklouzával nikdy k „formalismu“ ani k „obsahismu“ (budiž omluven nedostatek zavedeného vhodnějšího pojmenování) — dnes je v lingvistice za rozmachu zkoumání sémantického aktuálnější upozorňovat na nebezpečí druhého typu.

Při uplatňování přístupu systémového a funkčního se u Dokulila obě tyto složky s prospěchem doplňují. Při popisu systémového uspořádání zkoumaných jevů Dokulil nepouští ze zřetele fungování jazyka v rámci společenské komunikace s jeho různě podmíněnou diferenciací: proto mu zpravidla obraz systému nevychází elegantně jednoduchý, avšak přitom samoúčelný — nezastírá totiž nemálo složitou strukturovanost, odpovídá-li to jazykové realitě, ukazuje, že i v takových případech lze odhalit řád citlivým postižením hierarchie vztahů v rovině tvarové i funkční a významové. Dokulilův přístup k jazyku dokreslují pak ještě rysy dvojího druhu: jednak to, že je na hony vzdálen chápat synchronii staticky — pomáhá mu v tom jak důkladné jazykově historické školení komparatistické, tak i vrozený smysl pro postihování vývojové dynamiky v jazykovém systému — však právě jemu patří primát ve výkladu slovotvorných a (slovesných) morfologických typů v češtině z hlediska stupně jejich produktivnosti. Za druhé pak to, že i v období, kdy v lingvistice u nás dominovaly snahy nepřekra[341]čovat — zvláště z obavy před psychologismem a mentalismem — „čistě lingvistickou“ kompetenci, usiloval, nejvýrazněji ve své koncepci tvoření slov, objasňovat jevy jazyka v jejich vazbách s jevy „myšlení“ a přes ně s jevy mimojazykové a mimomentální reality. Postupoval tu ve shodě se zásadami marxistické gnozeologie.

Tomuto koncepčnímu typu odpovídá i Dokulilův vědecký jazyk. Nemáme dosud vlastně vůbec zpracován jazyk naší bohemistiky nebo aspoň některých jejích významných představitelů, kovářova kobyla chodí bosa. Můžeme však jazyk Dokulilův označit jako psaný výkladový typ s výrazným zaměřením na explicitnost vyjádření a hierarchizované odstínění údajů. To je realizováno v relativně objemné a vnitřně bohatě strukturované stavbě souvětné. V rovině pojmenovací tvoří osobitost Dokulilova podání spojení vysoké obecnosti s různými formami konkretizace, nejednou i vyjádření obrazného, a to ne tak v pojmenováních izolovaných jako ve větších obsahových komplexech.

Říci, že úspěšně spojuje teorii s praxí, by znělo mdle: Miloš Dokulil je výrazně teoretický typ, nebádal však „procul negotiis“, nýbrž velmi aktivně se podílel na doslova nesčetných úkolech, především ústavních (ale též např. pedagogických při práci na učebnicích češtiny), které sloužily dorozumívací praxi. Pracovali jsme na nejednom společně a tu chci vyzvednout, že se stejným zápalem jako s tématy stěžejními se dovedl vypořádávat i s tématy a temátky menšími i zcela drobnými. V této souvislosti stojí za to připomenout, že když např. v popularizačním článku zpracovává drobnější téma, opírá vždy svůj výklad o nosné teoretické pozadí — to přitom nepůsobí jako ad hoc promýšlené, nýbrž naopak jako parátní, do něhož autor onen dílčí jev konkrétní jaksi exemplárně zasazuje — to ovšem zvyšuje přesvědčivost výkladu.

I v uplynulém desítiletí publikoval náš jubilant práce z různých tematických oblastí. Těžištěm jeho zájmu zůstalo ovšem tvoření slov a morfologie, zvl. slovesa (na těchto úsecích vykonal i nemalý kus autorské, konzultační i redakční práce při přípravě akademické mluvnice spisovné češtiny), přitom však a vedle toho byl zesílen autorův zřetel k otázkám sémantickým (v rozpětí od sémantiky gramatické k lexikální). Početně jsou v tomto období zastoupeny příspěvky retrospektivně hodnotící.

Mezi slovotvornými počtem převládají stati věnované systematickému popisu a výkladu konkrétních slovních typů: v Naší řeči vyšly články o slovesech odvozených ze jmen přídavných označujících barvy (55, 1972, s. 131n.), o slovesech „metajazykových“ (K jednomu typu slovesných pojmenování, 57, 1974, s. 57n.), o domáckých podobách rodných a příbuzenských jmen na -i (-y) (59, 1976, s. 13n.) a obsáhlý přehledný výklad Slovotvorná charakteristika cizích slov (spolu s J. Kuchařem) (60, 1977, s. 169n.) a naposled Dva příspěvky k odvozování sloves (1. Obecná charakteristika odvozování sloves a 2. Odvozování sloves expresívních) (65, 1982, s. 1n.), ukázky z obsáhlé práce o tvoření sloves, připravené pro 3. díl kolektivního díla Tvoření slov v češtině, který zatím je ovšem pouze v rukopise; do Peciarova sborníku (Jazykovedné štúdie, 12, 1974, s. 153n.) napsal rozbor spletité problematiky tvoření vztahových adjektiv od dvouslovných pojmenování (typu vysoká škola, trestní právo); kromě jiného tu „ospravedlňuje“ možnost adverbiálního chápání první složky v případech trestně právní i trestněprávní a dává podněty pro kodifikaci pravopisnou (která zatím stav věcí uspokojivě nepostihuje).

Důležitý je Dokulilův referát na slavistickém sjezdu ve Varšavě Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (Čs. přednášky pro VII. MSS. Lingvistika. Praha 1973, s. 241n.). Je tu podána zásadní charakteristika tzv. kmenotvorných, resp. kmenových přípon slovesných jakožto přechodných útvarů mezi tou částí slovesa, která nese význam(y) lexikální, a tou částí, která nese význam(y) mluvnický(-é). Nejčastěji bývají tyto přípony považovány za slovotvorné. Dokulil však dovozuje, že ve vědeckém popisu slovesa je potřebí rozlišovat mezi (vlastní) slovotvornou příponou odvozeného slovesa, jako např. příponou -v- (chodívat), -k- (houkat, houknout), -ink- (spinkat), a příponou (vlastně) kmenotvornou, v uvedených slovesech -a-, -nou-, která v rámci paradigmatické obměny (konverze) druhotně plní úlohu slovotvornou.

Složitým otázkám vztahu lexikální a syntaktické derivace a (mezislovnědruhových) „převodů“ (Dokulilův termín pro záměrné převádění lexikálního významu slova do rámce [342]jiného slovního druhu) a přechodů (spontánních procesů), tzv. transpozice, a v souvislosti s tím i hodnocení tzv. neurčitých tvarů slovesných („neúplně transponovaných“) a slovesných jmen („plně transponovaných sloves“) je věnována i Dokulilova přednáška, kterou proslovil při příležitosti svého jubilea (srov. zde s. 257—271); je shrnutím a prohloubením jeho myšlenek o vztahu tvoření slov a tvarosloví, zejména se zřetelem ke kategorii slovního druhu.

Zajímavou ukázkou konfrontačního výzkumu na úseku tvoření slov je studie Die von Adjektiven abgeleiteten Verben in der tschechischen Gegenwartssprache im Vergleich mit dem Deutschen (In: Lesebuch zum tschechisch-deutschen Sprachvergleich, Leipzig 1979, s. 176n.). Německé čtenáře seznamuje s některými základními myšlenkami Dokulilova přístupu k tvoření slov příspěvek do periodika Germanistische Studientexte (sv. 2, Lipsko 1977, s. 175n.) Zur Theorie der Wortbildung.

Z jiných tematických okruhů gramatických jsou v daném období čerpány stati K problematice slovních druhů (ve sborníku Materiály ze semináře pro přípravu nové vědecké mluvnice spis. češtiny, Praha 1974, s. 51n.) a Pojem modálnosti výpovědi ze stanoviska teorie odrazu (ve sb. Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973, s. 39n.), v níž se autor vrací k jednomu ze svých oblíbených témat, aby obhájil zastávané pojetí modality proti jejímu přílišnému rozšiřování (např. i na vyjadřování kladu - záporu apod.).

Velmi podnětný je Dokulilův výklad K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova (SaS, 39, 1978, s. 244n.). Autor tu ukazuje, že „vztah mezi lexikálními a slovotvornými významy slovotvorně motivovaných slov není náhodný a arbitrární, nýbrž zákonitý. Může být obecně vztahem shody, rovnosti nebo také vztahem inkluze, zahrnutí lexikálního významu ve významu slovotvorném, řidčeji naopak, nebo i vztahem překrývání.“ Zjišťuje pak faktory, které rozhodují o tom, která eventualita v konkrétním případě nastoupí (hlavní úlohu tu má typ příslušné onomaziologické kategorie) a vyvozuje z toho velmi důležitý závěr, že při lexikologickém a lexikografickém popisu slovní zásoby nelze pomíjet otázku slovotvorné struktury a slovotvorného významu motivovaných slov, nýbrž že je třeba tuto problematiku teoreticky i materiálově soustavně zpracovávat a výsledky tohoto zkoumání vtělovat do výkladových slovníků.

K Dokulilovým starším výkladům o jazykovém pojmenování se váže studie základní důležitosti Status tzv. vlastních názvů psaná k jubileu Pavla Trosta a dovolávající se jeho prací o teorii vlastních jmen (SaS, 38, 1977, s. 311n.). Jako vlastní názvy pojmenoval označení typu Ústav pro jazyk český právě M. Dokulil (v polovině padesátých let při přípravě nového vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957), nyní upřesňuje jejich teoretický výklad: podstatou tohoto vlastně rozporného typu individualizujících označení je to, že jde o apelativní pojmenování popisná přenesená do funkce „jmen“ (označení) vlastních, přičemž jejich popisnost není zrušena, nýbrž zůstává v platnosti. Plní zpravidla dvojí funkci: primárně označují třídy příslušných jednotlivých objektů, sekundárně vstupují do pevných spojení s označovanými a identifikovanými předměty jednotlivými. Jsou tedy apelativy i proprii zároveň, lze je nazvat v tomto smyslu ambimodální. V rámci vlastních jmen v širokém smyslu se tedy rozlišují dvě vrstvy: vlastní nepopisná arbitrérní a popisná nearbitrérní ambimodální označení.

Speciálně lexikálně významové náplni skupiny základních termínů sémantických (užívaných ne pouze v lingvistice, ale i v řadě styčných oborů) je věnována Dokulilova kritická úvaha o termínech význam, obsah, smysl (Jazykovědné aktuality, 14, 1966, s. 49n.): Na základě svých dlouholetých bohatých zkušeností tu autor připojuje i svá doporučení, která by mohla pomoci účelně integrovat značně nejednotný úzus. Je to úsilí chvályhodné, soudím však, že i přes vědeckou autoritu Dokulilovu i jiných nebude ani v lingvistice založené na společném světonázorovém východisku již možno dosáhnout dostatečné integrace, zvl. pokud jde o významy termínů (terminologie — přihlížíme-li ne pouze k podobě, nýbrž i k významu termínů — je ostatně jen verbálním aparátem příslušných koncepcí) — spíše by podle mého názoru dnešní situaci mohlo pomoci vypracování pravidel určitého interdisciplinárního „překladu“, ale to je problematika, která ovšem překračuje rámec našeho článku. K terminologické problematice se pojí ještě Dokulilova stať Tradition [343]der Prager linguistischen Schule und Beziehung der strukturellen Sprachwissenschaft zur terminologischen Sprachbehandlung (ve Sborníku provozně ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské. Terminologická studie, 5, Praha 1975, s. 22n.).

Že se Dokulil ani v tomto období nezpronevěřil svému starému zájmu o obecné otázky jazykové i pravopisné normy a její kodifikace, o tom svědčí jeho pozoruhodné příspěvky Zur Norm der Literatursprache und ihrer Kodifizierung (spolu s J. Kuchařem) a Grundsätzliches zur Verwendung vom Großschreiben in orthographischen Systemen (ve sb. Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege II, Berlin 1982).

Tematický okruh, který jsme nazvali retrospektivně hodnotící, je v uplynulém období zastoupen jednak statěmi k výročím institucí, jednak k výročím a jiným příležitostem individuálním. Dvacet let činnosti ČSAV hodnotil Dokulil v SaS, 33, 1972, s. 237n., nad současným stavem a výhledy české jazykovědy se pak zamyslel v článku k 31. výročí osvobození (SaS, 36, 1975, s. 177n.). Několik příspěvků věnoval svému učiteli Bohuslavu Havránkovi, jednak k jeho osmdesátinám (SaS, 34, 1973, s. 1n. a rusky v čas. Sovetskoje slavjanovedenije, 9, 1973, s. 137n.), jednak k jeho úmrtí v r. 1978 (SaS, 39, 1978, s. 81n.). Osvětlil a zhodnotil tu zasvěceně Havránkovo dílo, jeho osobnost i celou epochu, kterou zesnulý u nás vytvořil. Dílo a význam svého mladšího spolupracovníka, s nímž od svého vstupu do ÚJČ úzce spolupracoval a publikoval i několik závažných teoretických studií (zvl. ve sborníku O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958), Františka Daneše, ocenil v časopise Český jazyk a literatura (30, 1979/80, s. 42n.). V tomto časopise také vzpomenul svého zesnulého přítele, středoškolského pedagoga J. Bobka (ČJL, 23, 1972/73, s. 227n.).

Jako vždy i v tomto období uložil Dokulil mnoho cenných poznatků do svých recenzí. Referoval o Šmilauerově Novočeském tvoření slov (NŘ, 55, 1972, s. 263n.), o „malé encyklopedii jazykovědy“, hl. autor A. Tejnor (SaS, 41, 1980, s. 341n.), podal přehlednou zprávu s komentářem o nových jazykovědných encyklopediích v NSR (SaS, 36, 1975, s. 225n.), zevrubně představil (se spolupracovníky) čtenářům našeho časopisu komplexní sovětské dílo o teorii pojmenování (Jazykovaja nominacija, SaS, 41, 1980, s. 228n., a 314n.), kde ocenil zvl. mnohostrannost přístupu autorů k této dosud málo zpracované problematice, ale také upozornil na širší chápání nominace, než je u nás v tradici mathesiovské ustáleno pod pojmem pojmenování. Zaslouženou pozornost věnoval Dokulil monografii E. Sekaninové Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine a naznačil další úkoly bádání na tomto úseku (SaS, 43, 1982, s. 144n.).

Dokulilovy práce si získaly velké uznání v zahraničí: zvláště pádným důkazem toho je především to, že jeho hlavní dílo, Teorie odvozování slov, bylo přeloženo do polštiny a vydáno s názvem Teoria derywacji ve vratislavském Ossolineu 1979 (přel. A. Bluszcz a J. Stachowski) a připravuje se i překlad německý (v NDR) a ruský. V SSSR zase vyšla v ruském překladu Dokulilova známá zásadní stať revidující příliš přímočaré uplatňování binarismu na jazykovou realitu v oblasti morfologie (K voprosu o morfologičeskich protivopostavlenijach, ve sb. Jazykoznanije v Čechoslovakii, Moskva 1978, s. 88n.). Do němčiny byla přeložena i jeho zásadní stať K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace (Zur Frage der Norm der Schriftsprache und ihrer Kodifizierung ve sb. Stilistik und Soziolinguistik, Beiträge der Prager Schule zur strukturellen Sprachbetrachtung und Spracherziehung. Berlin 1971, s. 94n.). V NSR byla přetištěna jeho známá, často citovaná stať z Travaux linguistiques de Prague 3 Zum wechselseitigen Verhältnis zwischen Wortbildung und Syntax (ve sb. Wortbildung. Wege der Forschung, Band 564, Darmstadt 1981, s. 82n.).

Žeň uplynulého desítiletí tedy byla v publikační činnosti Miloše Dokulila bohatá i rozmanitá. Je nejlepším svědectvím o nepolevující jubilantově vědecké aktivitě. Dále rozvíjel a prohluboval poznání českého jazyka na obecném teoretickém základě ve „svých“ oborech, v tvoření slov a v morfologii, avšak přitom nově akcentoval problematiku sémantickou, zvláště v úsecích, kde se stýká složka gramatická s lexikální.

Zejména Dokulilovy práce slovotvorné, jimiž se stal jedním ze zakladatelů synchronního zkoumání na tomto úseku jazykové stavby, bývají velmi hojně citovány nejen u nás, ale i v zahraničí, zejm. v Polsku a Sovětském [344]svazu, ale také v NDR, v NSR, ve Skandinávii aj.

Jen zcela obecně připomeňme na závěr Dokulilovu záslužnou činnost vědeckoorganizační, konzultační, posudkovou, jeho bohatou činnost v komisích pro doktorské a kandidátské obhajoby, v komisi pravopisné, jeho výrazný podíl na výchově mladých lingvistů a jeho spolupráci s Ústavem pro jazyk Český ČSAV i po odchodu do důchodu (v r. 1977), při níž dává všechny své znalosti a bohaté zkušenosti ve prospěch připravované akademické mluvnice současné češtiny.

Nadějeme se, že svěžest, s níž náš jubilant vstupuje do osmé desítky let, jej bude i nadále provázet a že tento úspěšný interpret složitých otázek ještě zmapuje nejednu partii stavby jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 4, pp. 340-344

Previous Otakar Šoltys, Jiří Nekvapil, Iva Nebeská, Olga Müllerová: Německé sborníky o lidském jednání

Next Jan Chloupek: Jubileum jazykovědce a vysokoškolského učitele Aloise Jedličky