K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi

František Daneš, Zdeněk Hlavsa

[Articles]

(pdf)

К отношению между актуальным членением и семантическим строением высказывания / On the relationship between functional sentence perspective (FSP) and the semantic structure of sentence

0. Třírovinný přístup k syntaxi počítá sice s rovinou sémantické struktury věty, odlišnou od roviny organizace výpovědi, zároveň však zdůrazňuje, že toto (metodologicky zdůvodněné) principiální lišení rovin umožňuje zjišťovat a interpretovat jejich vzájemné interakce. Tento přístup přímo postuluje, abychom při zkoumání kteréhokoli syntaktického problému nebo jevu provedli potřebnou analýzu na všech rovinách a hledali strukturní výklad v korelacích rovin, v jejich vzájemné souhře (srov. Daneš, 1964, s. 228). Začlenění „negramatických“ způsobů organizace výpovědi rozšiřuje rámec tradiční syntaxe, a to především v tom, že se přihlíží nejen k obecným, abstraktním strukturám gramatickým a (propozičně) sémantickým, nýbrž i k složkám komunikativně-pragmatickým, ke kontextu a situaci, k dynamickým, lineárním vztahům uvnitř výpovědí (i mezi nimi), jakož i k lexikálnímu obsazení.

Tyto obecné teoreticko-metodologické předpoklady vymezují ovšem i místo aktuálního členění (v aspektu kontextovém i tematicko-rematickém) v celku syntaktické stavby projevů a v jejich zkoumání, jakož i naše výchozí pozice pro řešení otázky uvedené v titulu tohoto příspěvku. Jeho cílem je podrobněji prozkoumat na třech vybraných syntaktických jevech češtiny, jakým způsobem různé možnosti distribuce známé (kontextově zapojené) a nové informace v dané výpovědi ovlivňují její věcný význam (pravdivostní podmínky).

1. Jednou ze složek větného významu, která v češtině s aktuálněčlenskou výstavbou výpovědi ve smyslu kontextovém silně souvisí, je determinace (delimitace) a kvantifikace substantivních výrazů. O této problematice bylo již i u nás leccos podstatného napsáno[1] a řešení, která byla předložena, vedou nepochybně k jádru věci. Soudí se, že „kontextově zapojená substantivní fráze (jinak řečeno, substantivní nositel „známé informace“) je „určitá nebo generická“ (Sgall - Hajičová - Buráňová, 1980, s. 81). Chceme ukázat, že mezi pojmy „kontextově zapojený“ a „určitý“ je velmi těsný vztah, dokonce snad že se zčásti kryjí, i když každý patří jiné rovině větné stavby. Analyzujeme-li totiž větu jako izolovaný útvar, toliko uzpůsobený k promluvovému fungování, tedy jako potenciální prostředek jazyka, považujeme za kontextově zapojený prvek takový člen, který nese „sdělení“, že je spjat (v mysli mluvčího, který totéž pak předpokládá u posluchače) se sémantickými informacemi jinými než jen s těmi, které vyplývají z jeho intenzionálního významu (tj. z významu lexikálního a ze sémantických vztahů mezi větnými členy). V rámci věty samé je tento předpoklad dán jen zcela obecně; teprve při jejím použití ve výpovědi se ukáže, zda tyto další informace se objeví v textové souvislosti, v situaci, v níž bude věty použito, nebo půjde o informace, které jsou uloženy v paměti mluvčího a posluchače. Je tedy pro výpověď „in potentia“ kontext spíše množinou možných kontextů.

V jakém vztahu je k „známosti“, „kontextové zapojenosti“ pojem „určitost“? V užívání tohoto termínu není u nás jednoty (pojetí Poldaufovo (1969) je zřejmě širší a dá se uvést do souvislosti s kontextovou zapojeností obtížněji). Nejspíš je smysluplné vyjít ze srovnání s koncepcí, které obvykle odpovídá sémantický rys ‚definite‘. Výklad tohoto příznaku se nezřídka (ale též dost nepřesně) podává jen srovnáním s funkcí určitého členu; dále jde zejména Bierwisch, když říká (1970, s. 31): „Tento rys … naznačuje, že množina tvořící daný „referent“ (referential [4]instance) je již dána a jedinečně identifikovatelná …“. I tu se zřejmě předpokládá nějaký velmi široký kontext (zřetelně se to ukazuje dále (o.c., s. 32), když se definuje rys ‚specifying‘, který je v jistém smyslu opakem „určitosti“: „vybírá zvláštní úsek univerza, k němuž se dosud nereferovalo“, tedy jde o formulaci počítající dokonce s jistou linearitou). Pro „určitost“ se ovšem předpokládá, že potřebné „další sémantické informace“ vedou k referenční identifikaci, což kontextová zapojenost jednoznačně neimplikuje — ale na příslušném stupni abstrakce to ani nevylučuje.

Je tedy zřejmé, že v těchto vlastnostech se rovina větné sémantiky a rovina aktuálního členění prostupují. (O určitosti se ovšem mluví jen u substantiv, přestože „kontextově zapojeným prvkem, nositelem známé informace“ může být jakýkoli slovní druh, stejně jako útvar složitější, než je fráze.)

Domníváme se, že tvoří-li referent víceprvková množina, z významu určitosti vyplývá i význam úplnosti. Je-li totiž podstatou určitosti identifikovatelnost, pak identifikovat množinu znamená postihnout ji celou, a na ni celou též vztáhnout pak platnost výpovědi. Generičnost představuje rovněž úplnost, nevázanou však na určité místní a časové hranice. Takto tvoří kvantifikace a delimitace sémantickou jednotu a obě složky obdobně reagují na aktuálněčlenskou výstavbu věty.

2.1. Jiným případem, kdy zřetel k aktuálnímu členění výpovědi výrazně zasazuje do ostatních rovin větné stavby, je konkurence atributivních a doplňkových, popř. predikativních konstrukcí. Jde o jev poměrně okrajový, ale přesto zasluhuje více pozornosti, než mu bylo zatím věnováno, protože poskytuje další důkazy o souvislosti „známé informace“ a „určitosti“.

V současné češtině nacházíme páry vět lišících se formálně jen tím, že kvalifikátor je jednou v pozici doplňku (1a, 3a) nebo jmenné složky predikátu (2a), jindy v pozici atributu (1b—3b) — příklady jsou citovány z úzu nebo převzaty z různých studií mluvnických:

(1a) Letadlo zasaženo granátem se zřítilo do moře.

(1b) Granátem zasažené letadlo se zřítilo do moře.

(2a) Obtížná je sklizňová situace v severních Čechách.

(2b) Obtížná sklizňová situace je v severních Čechách.

(3a) Láhve se vykupují jen čisté.

(3b) Vykupují se jen čisté láhve.

2.2. Atributivní pozici se připisují, jak známo, jiné sémantické vlastnosti než pozici doplňkové: atribut vyjadřuje vlastnost podstatného jména, doplněk pak je „přívlastkovým určením vztaženým na podstatné jméno skrze sloveso“ (Kopečný, 1962, s. 258), „determinuje syntaktické substantivum a zároveň se vztahuje ke slovesu“ (Bauer - Grepl, 1980, s. 153), „určuje podmět nebo předmět prostřednictvím slovesa“ (Svoboda, 1966, s. 201). V případě (2) stojí proti vztahu substantivum — atribut vztah predikační, tedy proti statickému příznaku příznak dynamický. Sémantická analýza jiného typu by charakterizovala rozdíl mezi (2a—2b) jako rozdíl mezi propozicí kvalifikační a lokalizační, případy (1, 3) lze vykládat jako produkty odlišných transformací, atributivní a doplňkové, týchž základových vět Letadlo se zřítilo do moře a Letadlo bylo zasaženo granátem (Uličný, 1969, s. 12, kde jsou odkazy na další literaturu).

Přesto mají uvedené věty pravděpodobně stejné pravdivostní podmínky a běžně se užívá těchto dvojic k označení týchž skutečností. I když takové chápání může jít zčásti na vrub nedostatku citu pro jemné významové diference, jsou zde činitelé, kteří umožňují pojetí uvedených vět jako synonymních, a na druhé straně faktory, které opravňují jejich paralelní užívání, a to i bez stylového rozrůznění.

2.3. Pokud jde o druhou stránku problému, zaslouží větší pozornost především to, že substantivum a adjektivum mají z hlediska aktuálního členění jiné postavení [5]v (a) než v (b): zatímco substantivní fráze, tj. spojení substantiva a atributu, tvoří v struktuře věty na této rovině jediný celek, v případech sub (a) je substantivum zpravidla součástí známé informace, kvalifikátor patří k nové informaci, nebo se aspoň jejich spojení od substantivní fráze liší větším rozdílem v stupni výpovědní dynamičnosti. Tyto diference jsou natolik podstatné, že by mohly motivovat oprávněnost existence obou podob; snad bychom mohli přiřadit volbu mezi (a-b) k Mathesiovu klasickému vysvětlení výběru mezi aktivní a pasívní konstrukcí, kde — zejména v angličtině — jde rovněž o využití různých skladebných struktur pro potřebu aktuálního rozčlenění výpovědí. Jsou ovšem věty zdánlivě homonymní, v nichž se rozdíl mezi doplňkovou a přívlastkovou konstrukcí stírá, protože pro to nejsou vhodné podmínky slovosledné — nicméně rozdíl v aktuálním členění zůstává (a může se promítnout do intonační výstavby): Jedl ovoce syrové, ne zralé. Chápání adjektiva jako doplňku je náležité tehdy, patří-li substantivum k známé informaci (a má rys „určitosti“), zatímco o atributivní konstrukci půjde v případě, je-li celá část ovoce syrové, ne zralé kontextově nezapojena. To je rozdíl nejpodstatnější; na výrazové rovině se ostatně ihned projeví, má-li být do věty doplněno některé příslovce „rematizační“: Jedl ovoce jen syrové, Jedl jen ovoce syrové, ne zralé (Svoboda, 1969, s. 318, který však o aktuálním členění ani o intonaci neuvažuje).

2.4. Synonymie (nebo obsahová ekvivalence) párů vět s obdobnými syntaktickými vlastnostmi není však zdaleka pravidelným jevem. Všimněme si následujících příkladů:

(4a) Turisté se vrátili unaveni.

(4b) Unavení turisté se vrátili.

(5a) Chlazené se podávají nápoje i v létě.

(5b) Chlazené nápoje se podávají i v létě.

(6a) Dvě žárovky byly v krabici vadné.

(6b) Dvě vadné žárovky byly v krabici.

Zde v párech (a-b) žádnou obsahovou ekvivalenci nenalézáme; např. (4b) můžeme parafrázovat jako „jen unavení turisté se vrátili (ostatní pokračovali v cestě)“, což v (4a) je zcela nemožné. Jinak řečeno výpověď (4a) platí o jisté množině objektů, jejichž každý prvek je nazván turista, v (4b) jde toliko o podmnožinu této množiny, protože atribut tu uplatní svou základní funkci, totiž že na rovině potenciální referenční platnosti složeného pojmenování funguje jako činitel extenzionálně omezující. Substantivní výrazy patří zřejmě k části kontextově zapojené, a jsou tedy asociovány s významem úplnosti (na pozadí množiny všech možných prvků, tj. všech turistů přicházejících v daném univerzu promluvy v úvahu: v případech (4a, 5a) se tedy „úplná množina“ rovná onomu univerzu, avšak v (4b, 5b) jde o „úplnost“ podmnožiny). Ve větách (6) vyplývá z příslušnosti k známé informaci tzv. selektivní význam kvantifikátoru, a to v (6a) ve smyslu ‚dvě ze všech žárovek‘, v (6b) ‚dvě ze všech vadných žárovek‘. Jestliže jsme tedy ve větách (1—3) konstatovali mezi (a) a (b) především rozdíl v aktuálněčlenské výstavbě, v (4—6) k tomu přistupuje rozdíl v extenzionální platnosti.

Pokud by slovosled v (6) sledoval schéma typické pro větu kontextově nezapojenou, byl by ve východiskové pozici umístěn „místní rámec”: V krabici byly dvě žárovky vadné. — V krabici byly dvě vadné žárovky. V prvním případě je substantivum opět součástí známé informace, takže i zde se uplatní selektivní užití, v druhém je substantivní fráze novum.

Odvozujeme-li uvedené věty z propoziční báze (nebo transformujeme z nějakých vět základových), pak je pro typy (a) třeba předpokládat konjunkci dvou propozic týkajících se referenčně shodných činitelů/nositelů, „turisté se vrátili“ a „turisté byli unaveni“ (přičemž v jejich syntaktické realizaci je pak druhá uvedena jen jako [6]průvodní okolnost první), naproti tomu u typu (b) jde o začlenění propozice významově restriktivní, omezující: „ti turisté, kteří byli unaveni, se vrátili“.

2.5. Nyní můžeme adekvátněji vysvětlit obsahovou ekvivalenci (a-b) vět (1—3). Je-li užito kvalifikátoru jako přívlastku, na rozsahu množiny označené substantivem se zde nic nezmění, protože jde o takové denotáty, u nichž neexistuje protiklad množství — část množství. Z jiného pohledu vzato, začleněná propozice (která se realizuje jako přívlastek) nemůže být restriktivní: ve větě (1) jde zřejmě o textovou souvislostí určený jedinečný a jediný objekt, ve větě (2) máme co činit s individuálním popisem (z podstaty věci vyplývá, že v aktuálním čase je v severních Čechách jen jediná možná sklizňová situace). Ve větě (3) zajišťuje extenzionální stejnost označených množin restriktor jen — jeho zásluhou se ve větě (3a) i (3b) vztahuje platnost výpovědi v obou případech na množinu kvalifikátorem omezenou (srov. též Daneš, 1973).

Proto zde není možné vycházet z pouhé konjunkce propozic „láhve se vykupují” a „tyto láhve jsou čisté“, nýbrž z implikace: „jsou-li láhve čisté, tyto láhve se vykupují”. Východisko s restriktivní propozicí je pak zcela přirozené: „ty láhve, které jsou čisté, se vykupují”. Funkce restriktoru jen vynikne, srovnáme-li věty (3) s větami (5), které jsou jinak konstruovány zcela obdobně; (5a) lze bez nesnází z konjunkce propozic odvodit: „Nápoje se podávají i v létě. Tyto nápoje jsou chlazené.“ — Podobně může fungovat ve větách s uzuálním dějem adverbium vždy: Auta měli vždy z dovozu. Vždy měli auta z dovozu.

Jako případy (1—3) by se měly chovat i věty se substantivy, jejichž referenční charakter je jedinečný inherentně, tj. s vlastními jmény a relačně jedinečnými jmény obecnými. Doklady pro to nalezneme snadno, ale v těchto případech se atributivní postavení kvalifikátoru pociťuje jako stylistická aktualizace. Setkáme se s ním proto spíše v publicistických textech nebo v beletrii: V šatně jsme potkali vyčerpaného, ale šťastného Lendla. V pokoji nikdo, až v kuchyni jsem našel zarmoucenou maminku. Běžně mluvený jazyk tu užívá na rozdíl od (1—3) téměř výlučně pozice doplňkové, jejíž charakter nové informace bývá ještě zdůrazněn adjektivem celý, vkládaným před doplněk, někdy i v rozporu s jeho lexikálním významem: Potkali jsme Lendla celého šťastného. Našel jsem maminku celou zarmoucenou.

3.1. Jistě nepřekvapuje, že pro závislost významu věty na aktuálním členění může být relevantní i výpovědní intonace. Jak známo, mezi aktuálním členěním ve smyslu kontextovém (projevujícím se v distinkci „známá informace, notum“ a „nová informace, novum“[2]) a intonační formou výpovědi existuje pravidelná korelace, kterou lze shrnout tímto základním pravidlem: Intonační centrum (IC, zvané též větný přízvuk) je vždy umístěno na posledním přízvučném slově nova, takže vše, co po tomto slově v dané výpovědi následuje, nepatří k novu, nýbrž představuje notum, resp. jeho část (srov. Daneš, 1957; Bagmutová, 1975; aj.). Na druhé straně existují některé výrazy charakteru příslovcí, resp. částic (klasifikace není jednotná), které nabývají různého významu podle toho, zda jsou, anebo nejsou opatřeny intonačním centrem. (U některých z nich Příruční slovník jazyka českého při výkladu jejich polysémní struktury tuto okolnost uvádí.) Tento lexikálněsémantický rozdíl, signalizovaný růzností intonační, je však teprve sekundární, neboť i v těchto případech slouží intonace primárně k signalizování rozdílů v aktuálním členění (viz Daneš, 1957). Prohlédněme si proto blíže alespoň některé skupiny zmíněných výrazů.

Půjde o výrazy (budeme je nazývat partikule) také, též, rovněž; (také) ještě; zase; přece. Tyto výrazy byly v poslední době některými lingvisty charakterizovány jako „rematizátory“ (resp. výrazy vytvářející fokus, „focusing”). Tato charakteristika není však zcela výstižná. Příslušná věta měla by totiž své réma (resp. novum), i kdyby příslušný výraz neobsahovala, takže musíme předpokládat, že funkce těchto výrazů [7](byť s rématem, resp. s novem nepochybně zákonitě spjatých) je třeba hledat v něčem jiném.

3.2. Pozorujme následující příklady:

(1) Letos jsem dostal angínu.

(1a) Letos jsem dostal zase angínu.

(1b) Letos jsem dostal zase angínu.

Ve všech těchto větách se vypovídá o téže události („mé letošní onemocnění angínou”), avšak partikule zase vnáší do dané výpovědi pokaždé nějakou informaci navíc: v (1a) je to poukaz na to, že v některém z minulých let jsem onemocněl nějakou chorobou jinou, v (1b) poukaz na to, že angínou jsem onemocněl již (jednou) předtím.

Obdobně je tomu u vět s partikulí také:

(2) Karel má auto.

(2a) Karel má také auto.

(2b) Karel má také auto.

Ve všech těchto větách se opět vypovídá o téže události, avšak v (2a) partikule také poukazuje na to, že auto je další věcí v řadě věcí patřících Karlovi, kdežto v (2b) totéž slovo signalizuje, že Karel je dalším v řadě těch, kdo vlastní auto.

Obecně řečeno, partikule zase a také zapojují věty (1), (2) do souvislosti (kontextové a věcné), spojují je s jistými presupozicemi. Mají tedy výrazy tohoto typu charakter „kontextualizátorů“. (Komárek (1979) řadí je k partikulím s funkcí „endocentrickou“, neboť odkazují za hranice své výpovědi, k presupozici, a zároveň ukazují k samé výpovědi jako k materiálu, z něhož je třeba tuto presupozici konstruovat.) Nadto mají obě částice společné to, že v typu (1a), (2a) připojují nové réma k známému tématu, a to tak, že stojí před výrazem nesoucím tuto novou informaci. Rozdíl mezi oběma částicemi je pak v tom, že také připojuje novum ve smyslu aditivním (koordinačním, a to konjunkčním: Karel má také auto = „má něco, a navíc k tomu i auto“, tedy „něco + auto zároveň“), kdežto zase připojuje novum ve smyslu sukcesívním, alternačním, jde o „vystřídání“: novum platné pro presuponovanou výpověď („nějaká nemoc jiná než angína“) je v následující výpovědi s následným časovým zařazením děje vystřídáno jiným novem („angína“); nejde tu o současnou platnost obou nov[3] (známou informací je tu „onemocnění“; „loni“ a „letos“ jsou sukcesívní časové momenty, které nemusí být explicite pojmenovány a sémanticky specifikovány; srov. Dostal jsem zase angínu. — Dostal jsem zase angínu).

Rovněž ve větách typu (1b), (2b), tedy s IC na partikuli, dochází k zavedení presupozic, ale jiných než u typu (a), a to u (1b) „loni jsem dostal angínu“, u (2b) „někdo jiný než Karel má auto“. Přesun IC na partikuli signalizuje změnu v distribuci známé a nové informace (při zachování téže struktury tematicko-rematické). Podle výše připomenutého základního intonačního pravidla představují výrazy následující po slově s IC (zde tedy po kontextualizátoru) informaci známou (opakující se nebo alespoň odvoditelnou ze souvislosti); ta část informace, která před kontextualizátorem opatřeným IC předchází, je pak mluvčím prezentována jako součást nova, přičemž jeho centrum tvoří právě význam kontextualizátoru („angínu jsem dostal nejen loni, ale i letos“[4] — „auto mají nejen někteří jiní lidé, ale i Karel“). Oprávněnost této interpretace je potvrzována možností redukovat takovéto věty — při explicitním vyjádření presupozice — na novum: „Honza má auto a Karel taky“ — „Loni jsem [8]měl angínu a letos zase“. Přitom ovšem zase neztrácí svou funkci sukcesívní a také aditivní, jenže obě funkce se tentokrát uplatňují na části tematické. (Mohli bychom říci, že přesun IC na kontextualizátor převrací směr jeho funkčního působení: místo dopředu (vpravo), působí nazpět (vlevo).) (O některých dalších slovosledně-intonačních variantách pojednal Daneš, 1981.) Význam partikule zase u tohoto typu (1b) dobře pak charakterizuje možnost jeho náhrady slovy opět nebo znovu (na rozdíl od výrazu pro změnu u typu (1a)).

Ukazuje se tedy, že lexikální významy partikulí zase a také jsou trochu jiného rázu než u převážné většiny jiných slov. Význam každé z nich má dvě složky. Jedna složka charakterizuje základní (na kontextu nezávislou) funkci dané partikule, tedy sukcesívní přiřazování u zase a aditivní přiřazování u také. Druhá ze složek se týká dvojího možného užití dané partikule vzhledem k aktuálnímu členění výpovědi (tedy zavádění presupozic, kontextualizace); tato složka diferencuje možné dvojí různé užití každé z partikulí a objevuje se u obou: je to „zavádění nového rématu“ a „zavádění nového tématu“.

Ke kontextualizátoru také a k jeho ekvivalentům má blízko partikule ještě v tom ze svých významů, který lze ilustrovat větou Karel má ještě sestru. Od také se liší především tím, že aditivně připojuje takovou složku, která se jeví jako nutná k dosažení relativní úplnosti (srov. Komárek, 1979); jde tedy o funkci totalizační. Často se kombinuje s také (takže je pak aditivnost signalizována dvojmo). Zdá se však, že ve větách typu (b), tedy s IC na kontextualizátoru, nemůže být samotného ještě užito (Karel má také ještě sestru, nikoli však ^×Karel má ještě sestru).

3.3. Poněkud složitější situace je u partikule přece. Vyjdeme opět z příkladů:

 

(3) Karel je nemocný.

(3a) Karel je přece nemocný!

(3b) (Tak) Karel je přece (jen) nemocný.

 

Kontext, v němž by se užilo věty (3a), je asi ten, že osoba A uvede (většinou v dialogu) nějakou skutečnost, která se jeví osobě B jako neslučitelná s nějakou jinou skutečností, o níž B předpokládá, že je osobě A známá nebo že je samozřejmá; tuto neslučitelnou skutečnost pak B vyjádří větou s přece typu (3a). (Antecedentní výpovědí mluvčího A by tu mohla být např. otázka „Proč nepřišel Karel?“) Lze tedy věty typu (3a) charakterizovat jako „připomenutí známé nebo samozřejmé, leč v dané chvíli partnerem hovoru zřejmě přehlédnuté nebo nerespektované skutečnosti“; mluvčí je užívají s komunikativní funkcí argumentační, vysvětlovací ap. (srov. možnost užití partikule vždyť), většinou ve vztahu odporovacím (proto mívají zvolací charakter).

Vztah vět typu s IC na přece k větám typu (3a) není tak průhledný, jednoduchý, jako tomu bylo u vět se zase, také. Především je tu třeba lišit dva podtypy:

První z nich představuje naše věta (3b) a jeho podstata názorně vysvitne ze známého Galileova výroku A přece se točí! Stručně řečeno, jde o potvrzení platnosti původního (avšak opuštěného nebo zpochybněného) předpokladu, tvrzení, očekávání, události apod. (schematicky: „Točí se.“ — „Netočí se“. — „A přece se točí!“). Příklady jako Nakonec ho přece jen přijali. Já mu přece jen neměla věřit ukazují jednak, že přece tu bývá provázeno zdůrazňující partikulí jen, jednak že tyto věty bývají uvozovány slovem nakonec, naznačujícím, že jde o konečné stadium, návrat k výchozímu předpokladu po všech peripetiích. A protože věta s přece připomíná fakt samozřejmý, může být explicitní vyjádření tohoto faktu vypuštěno; srov. např. rčení Tak přece jen! (vyjadřující explicite jen vlastní „novum“, tj. potvrzení původního předpokladu). (Srov. obdobné možnosti vynechávání u (1b) a (2b), uvedené výše.)

[9]Druhý podtyp představuje např. věta (3b′) (Nebyl (sice) ve formě,) a(le) přece vyhrál. Pro takovéto věty je charakteristické, že bývají uvozeny spojkou ale nebo a, a že tedy předpokládají navázání na nějakou bezprostředně předcházející větu (ať už připojenou po čárce, středníku nebo tečce, tedy souvětně nebo textově). Jak naznačuje přítomnost spojky ale (popř. též preparativního sice ve větě antecedentní), je mezi obsahy obou vět tzv. vztah přípustkově odporovací. To znamená, že partikule přece vnáší do těchto spojení navíc jistý moment, a to ten, že jakožto kontextualizátor výslovně poukazuje na (nevyjádřenou) presupozici plynoucí z antecedentu („takže se dalo čekat, že prohraje“). Tato presupozice (obecně významu „v rozporu s očekáváním“) je sice v pozadí každého spojení adverzativního, avšak partikule přece na ni explicite poukazuje, a tím ještě více zdůrazňuje nečekanost, neobvyklost skutečnosti opačné, vyjádřené větou s ale přece; nadto a hlavně tato partikule implikuje významový moment „potvrzení počátečních nadějí/obav“, tedy moment, s jehož obdobou jsme se setkali u (3b). Proto je také možné i u podtypu (3b′) doplnit partikuli jen. Obecně bychom mohli říci, že partikule přece tu operuje na relaci adverzativní, a to tak, že tu obsahovou složku, která by v prostém adverzativním spojení byla novem, prezentuje jako věc očekávanou, a tedy známou, jak o tom svědčí přesun IC na partikuli. Tuto analýzu potvrzují i věty typu Pozdě, ale přece (jen), v nichž je notum (původní novum) vypuštěno.

Nyní se tedy můžeme pokusit stanovit společného sémantického jmenovatele všech tří různých užití partikule přece. Co je společné podtypům (3b) a (3b′), tj. případům s IC na přece, jsme vlastně právě řekli: je to moment „splnění, resp. potvrzení původního předpokladu“. Jestliže pak význam partikule přece u typu (4a) jsme charakterizovali jako „(důrazné) připomenutí zřejmého, avšak přehlíženého faktu“, je blízkost obou významů nasnadě: v obou typech partikule přece obrací pozornost k nějaké předpokládané skutečnosti, a to tak, že u typu (3a) se nepochybná existence, platnost nějaké staronové skutečnosti prezentuje jako novum (a užívá se jako protiargumentu), kdežto u (3b) a (3b′) je smyslem sdělení (novem) konstantování realizace (pravdivosti, reálnosti) nějakého nejistého, resp. zpochybněného předpokládaného (známého) děje/stavu. Bylo by tedy možno říci, že partikule přece má funkci buď komemorativní, nebo konfirmativní.

3.4. Na závěr se dostáváme k obecné otázce, která je vzhledem k tématu našeho příspěvku podstatná: jsou rozdíly mezi větami typu (a) a typu (b), záležející v podstatě v různosti jejich výstavby z hlediska kontextového aspektu aktuálního členění, takového rázu, že je nemůžeme pokládat za synonymní (ve smyslu stejných pravdivostních podmínek)? Anebo máme snad dokonce do této otázky zapojit i odpovídající věty bez kontextualizátorů? Naše odpověď bude zřejmě závislá především na tom, co vše budeme ochotni zahrnout do pravdivostních podmínek.

Předpokládejme třeba, že dvě výpovědi V₁ a V₂ jsou synonymní, jestliže stav světa zobrazený ve V₁ je shodný se stavem světa zobrazeným ve V₂, takže jakémukoliv pravdivému užití V₁ odpovídá pravdivé užití V₂. Tedy v našem případě: Je-li pravda, že Karel dostal zase angínu, pak je zároveň pravda, že Karel dostal angínu. A je-li pravda, že Karel dostal zase angínu, pak je zároveň pravda, že Karel dostal angínu. Avšak: jestliže Karel dostal angínu, může, ale nemusí být pravda, že Karel dostal zase angínu (tj. na rozdíl od minula, pro změnu), ani že Karel dostal zase angínu (tj. dostal ji znovu). Obecně řečeno, pravdivost výpovědí u druhů (a) a (b) implikuje pravdivost výpovědí (1), (2), (3), zatímco pravdivost těchto výpovědí nevylučuje, ale ani nutně neimplikuje pravdivost výpovědí druhu (a) nebo (b); výpovědi typu (1), (2), (3) jsou co do sémantických rysů spojených se zavedením kontextualizátorů bezpříznakové. Podobný je i vzájemný vztah mezi výpověďmi typu (a) a (b): mohou, ale nemusí být obě zároveň pravdivé, záleží na jejich lexikálním obsazení; např. u (2a) Karel má také auto a (2b) Karel má také auto je současná pravdivost [10]obou náhodná, je dána faktory plynoucími z naší běžné denní zkušenosti, totiž že Karel má nepochybně ještě něco jiného než auto a že auto má rozhodně ještě někdo jiný než Karel. Avšak v případě jiného predikátu, než je relace „posese (auta)“, nemusí pravdivost obou výroků platit.

Jinými slovy, jestliže podmínky pravdivosti výpovědi nebudeme omezovat jen na to z věcného obsahu výpovědi, co je v ní samé přímo, explicite vyjádřeno, tvrzeno (a co v podstatě odpovídá významu intenzionálnímu, tedy významům lexikálním a vztahům mezi členy, bez složek kontextualizačních, presupozičních), nýbrž zahrneme do ní i implikované presupozice, explicite signalizované kontextualizátorem, pak musíme v těchto i jiných případech počítat s aktuálním členěním jako s potenciálním faktorem významotvorným.

Pro toto řešení mluví mimo jiné ta relevantní skutečnost, že lidé své výroky v tomto smyslu vzájemně opravují. Srov. např. A: „Ty už máš zase žloutenku?“ B: „Jak to, zase? Vždyť jsem ji ještě doposud neměl!“ — Kdyby byl A řekl pouze: „Ty máš žloutenku?“, nebyl by se B jistě ohrazoval, tj. nebyl by výpověď A pokládal za nepravdivou.

Obdobně i odpověď na otázku, zda rozdíly v kvantifikaci vyplývající z aktuálního členění patří do větného významu, závisí především na tom, jak tento význam chápeme, zda do něho zahrnujeme i možné kontexty, v nichž se věta jakožto výpověď může uplatnit. Ukazuje se tedy, že pojetí shodnosti pravdivostních podmínek, o něž se chápání synonymie vět opírá, jeví se v přirozených jazycích mnohem složitější, než by se mohlo zdát z výkladů některých logiků.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: K vyjadřování referenční určenosti v češtině a v ruštině. SaS, 41, 1980, s. 257—264.

BAGMUTOVA, A. J.: Intonacija jak movnyj zasib vyražennja dumky. Kijiv 1975.

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. 2. vyd. Praha 1980.

BIERWISCH, M.: On classifying semantic features. In: Progress in linguistics. The Hague - Paris 1970, s. 27—50.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: A three-level approach to syntax. TLP, 1, 1964, s. 225—240.

DANEŠ, F.: Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko). SaS, 34, 1973, s. 61—70.

DANEŠ, F.: Eine Bemerkung zur Intonation im Textaufbau. In: Linguistica I. Praha 1981, s. 88—96.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

KOMÁREK, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. SaS, 40, 1979, s. 130—142.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

POLDAUF, I.: Mluvnice současné angličtiny II. 2. vyd. Praha 1969.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SVOBODA, K.: K pojetí doplňku. NŘ, 49, 1966, s. 199—203.

SVOBODA, K.: Poznámky k problematice doplňku. SaS, 30, 1969, s. 309—320.

ULIČNÝ, O.: K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku. SaS, 30, 1969, s. 11—22.

 

[11]R É S U M É

On relationship between functional sentence perspective (FSP) and the semantic structure of sentence

It was suggested by some linguists that a mere difference in FSP may be connected with a difference in truth conditions of some pairs of sentences. The present paper tries to contribute to this problem by investigating the position and role of FSP (with its means of expression, viz. the word order and sentence intonation) in the overall semantic content of the utterance. It analyses, in a detailed way, three instances of Czech syntax. The investigation is carried on in the framework of the „three-level approach“ and takes into account just the interaction of the semantic sentence level and the level of the communicative organization of utterance (to which FSP belongs).

(1) Sentences with quantifiers. It is claimed that the notions of ‘known’, ‘definite’, and ‘complete’ are mutually implied and partly cover the same phenomena only viewed from different points.

(2) Pairs of sentences differing only in the predicative or attributive position of the qualifying phrase. They are synonymous if the head nouns — due the their position in FSP — indicate definite and/or “complete” sets and do not allow for restriction of their extension.

(3) Sentences with some minor words (mostly particles) such as také, též, rovněž (‚also‘); zase (‚again‘//‚for a change‘); přece (‚yet‘), having a double meaning, depending on their position in the FSP-structure (signalled by means of intonation nucleus). These particles have the function of “contextualizers”, connecting utterance with certain presupposition. Thus both také and zase adduce either (when unaccented) a new rheme, or (when accented) a new theme, but differently: také additively, zase successively; the particle přece is either commemorative, or confirmative.

The results of the analysis lead to the conclusion that, in natural languages, truth conditions of sentences (utterances) should include the implied presuppositional (contextual) component as well.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 3-11

Previous Redakce: Národnostní politika v díle G. Husáka

Next Petr Karlík: K významu kondicionálu minulého