Konfrontační fonologie ruštiny a němčiny

Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová

[Chronicles]

(pdf)

Сопоставительная фонология русского и немецкого / Contrastive phonology of Russian and German

Konfrontační výzkum jazyků se dostává v posledních letech v NDR do popředí zájmu lingvistiky teoretické i aplikované. Svědčí o tom řada odborných statí publikovaných časopisecky i v různých sbornících (Wilske, 1978; Beiträge zur konfrontatierenden Sprachwissenschaft, 1976) i práce monografické (Sternemann a kol., 1978).

K těmto pracím lze přiřadit i knihu E. Wiedeho Phonologie und Artikulationsweise im Russischen und Deutschen (VEB Verlag Enzyklopädie, Leipzig 1981, 148 s.). Tato práce je jednak pokusem o popis fonologických systémů v ruštině a němčině na základě konfrontačního přístupu, jednak porovnáním některých artikulačních zvláštností při realizacích fonémů a jejich variant v obou jazycích. Podle předmluvy by kniha měla sloužit především pedagogům filologických oborů, popř. diplomantům a aspirantům se zaměřením na teorii vyučování cizím jazykům i jako jakási rukověť základů zvukové stránky pro učitele obou jazyků, ruštinářům v NDR a němčinářům v SSSR. Pojetí celé knihy ukazuje, že autor zřejmě vychází ze svých vlastních pedagogických zkušeností při výuce ruské fonetice a fonologii a z obtíží, se kterými se potýkají studenti při zvládání výslovnosti cizího jazyka. Kniha je rozčleněna do sedmi kapitol, z nichž úvodní tři zdůvodňují naléhavou potřebu podobné konfrontační práce a objasňují teoretická východiska a metodické postupy autorovy. Wiede v nich upozorňuje na vzrůstající potřebu výuky cizím jazykům, což klade zvýšené požadavky na modernizaci učebního [78]procesu a značné nároky nejen na metodiky cizích jazyků, ale i na jazykovědu. Realizace nových úkolů, před nimiž stojí pedagogika cizích jazyků, závisí mj. i na tom, do jaké míry je dnešní jazykověda schopna prostřednictvím výzkumů orientovaných na aplikaci vytvořit pro to potřebné předpoklady.

Pokud jde o výuku výslovnosti cizího jazyka, měly by být v popředí pozornosti dva jevy: (1.) vypracování fonetického automatismu, (2.) minimalizace nepříznivého vlivu mateřského jazyka studenta (Vinogradov, 1971). Fonetickým automatismem rozumí autor ve shodě s pojetím Vinogradovovým nikoli detailní popis tvoření jednotlivých hlásek cizího jazyka, ale zachycení základních rysů artikulačních a koartikulačních, které jsou pro zvukovou podobu hlásek a hláskových komplexů podstatné a odlišují je významně od hlásek a hláskových spojení zdánlivě stejných nebo podobných v srovnávaném jazyce. Řešení druhého úkolu je ve službách prvého. Podstatným příspěvkem k výzkumu, který by směřoval ve své aplikaci k minimalizaci interferujícího působení mateřského jazyka, by měl být, podle autora, právě detailní konfrontační popis obou jazyků.

V knize E. Wiedeho jsou takovým konfrontačním způsobem popsány fonologické systémy ruštiny a němčiny, a to v rovině paradigmatické i syntagmatické (v rovině paradigmatické zkoumá a porovnává v obou jazycích fonémy z hlediska rozdílu v jejich realizacích; v rovině syntagmatické zkoumá a porovnává jejich schopnosti kombinační). Toto zkoumání a porovnávání umožňuje zjišťovat nejen rozdíly a odchylky, které působí v učebním procesu zpravidla interference s mateřským jazykem, ale i shody mezi jazykem mateřským a cizím, které podporují osvojování cizího jazyka a napomáhají mu. Vzhledem k zaměření celé knihy, totiž k aplikaci výsledků výzkumů v pedagogické praxi, omezuje se autor pouze na synchronní zkoumání současných spisovných jazyků (ruštiny a němčiny) a tuto mez nepřekračuje. Na aplikaci v učební praxi klade mimořádný důraz.

Autor mimo jiné zdůvodňuje přednosti a výhody bilaterálnosti konfrontačního popisu jazyka, přičemž pod tímto pojmem chápe porovnání celkové výstavby systémů dvou jazyků, mateřského a cizího (teoretickým východiskem jsou mu práce Uspenského, 1961, 1965). Jen takový přístup umožňuje plnohodnotný popis nejen jevů ekvivalentních, ale i takových, které jsou charakteristické pouze pro jeden ze zkoumaných jazyků. Konfrontační bilaterální popis předpokládá ovšem důkladnou znalost fonologických systémů obou jazyků, tj. počtu a charakteru korelačních řad, distribuce fonémů, jejich silných a slabých pozic, distinktivních rysů a jejich neutralizace.

Při hodnocení a třídění materiálu převládá u autora zřetel fonetický, což vyplývá např. i z jeho úvah o problému, z kterého jazyka vycházet při vlastní konfrontaci materiálu. Při konfrontaci konsonantismu pokládá pro Rusa za výhodnější vycházet z ruštiny, protože ta má — podle autora — čtyři konsonantické korelace, zatímco němčina má jen tři. Tyto korelační řady, které jsou podrobně popisovány v dalších kapitolách, dělí autor do čtyř typů: korelace založené na binárních protikladech znělost/neznělost (pro němčinu fortis/lenis), palatalizovanost/nepalatalizovanost a na další dvě korelační řady párových fonémů ruských a německých, které konfrontuje z hlediska jejich klasifikace jednak podle způsobu artikulace, jednak podle místa artikulace a účasti artikulujícího orgánu. Tyto poslední dva typy korelačních řad chápe jako protiklady multilaterální. Kdybychom naopak vycházeli z němčiny, nesměli bychom ztratit ze zřetele především protiklad palatalizovanost/nepalatalizovanost, který je pro ruštinu tak typický. Teprve srovnáním německého konsonantismu s fonologickým systémem ruským vyjde zřetelně najevo, že i v němčině existuje potenciální vývoj korelační řady palatalizovaných/nepalatalizovaných konsonantů.

Při konfrontační analýze vokálů se naproti tomu osvědčí vycházet z němčiny, protože německý vokalismus vykazuje takové rysy, s kterými se v ruštině nesetkáváme. Např. německé vokalické fonémy vytvářejí korelační řady podle rysů labilní - nelabilní, úzký -středně široký, úzký - široký, středně široký - široký, přední - zadní, napjatý - nenapjatý.[1] [79]Naproti tomu ruské vokalické fonémy vytvářejí řady jen podle rysů labiální - nelabiální, úzké - středně široké, úzké - široké a středně široké - široké. Na druhé straně se však v ruštině v nepřízvučných pozicích určité rysy vokalických fonémů neutralizují, např. rys středně široký - široký. Tento rys zase nemá němčina, ačkoliv redukce vokálů není ani pro němčinu neznámým jevem.

Ve čtvrté kapitole se autor zabývá různými rušivými vlivy mateřského jazyka při osvojování jazyka cizího. Poukazuje na to, že interference se může projevit jak ve vzájemných vztazích obou jazyků (interlingválně), tak i uvnitř těchto jazyků (intralingválně). V posuzování interferenčních jevů se samozřejmě soustřeďuje hlavně na zvukovou stránku jazyka.

Kapitoly 5. a 6. tvoří jádro první (a rozsáhlejší) části práce; autor se v nich zabývá vlastní konfrontační analýzou ruských a německých vokalických a konsonantických fonémů. Materiálovým východiskem je mu tzv. Hochsprache, standardní mluvená podoba srozumitelná na celém německém jazykovém území. Jako východisko pro fonetický a fonologický popis ruštiny byl zřejmě zvolen Avanesovův tzv. nový spisovný standard (Avanesov, 1972).

V konfrontační analýze fonologického systému ruštiny a němčiny se autor odvolává na Trubeckého pojetí distinktivních rysů (ovšem bez důsledné aplikace pravidel, jak je Trubeckoj formuloval). Fonologické distinktivní vlastnosti definuje v termínech artikulačních. Je to přirozené vzhledem k praktickému zaměření celé publikace: rozdíly v artikulačních podmínkách si mluvčí uvědomuje snadněji než rozdíly akustické. — V páté kapitole podává autor podrobný popis německých a ruských fonémů konsonantických, a to jak v rovině paradigmatické, tak i syntagmatické (zde se zřetelem na druh předcházejících a následujících fonémů, někdy i s přihlédnutím k jejich postavení v plánu morfofonologickém). V rámci korelačního protiladu znělost/neznělost jsou popisovány také německé konsonanty fortisové a lenisové, a to s objasněním artikulačních rozdílů v realizacích příslušných německých a ruských fonémů. — V šesté kapitole autor podrobně popisuje vokalické fonémy v obou jazycích, na syntagmatické rovině zase se zřetelem na kombinační schopnosti daného fonému. V popisu systému vokalických fonémů a jejich realizací v přízvučných a nepřízvučných pozicích je značné místo věnováno odlišnému charakteru redukce vokálů v ruštině a v němčině.

Popis systému konsonantických a vokalických fonémů je velmi podrobný, ale svým celkovým uspořádáním působí někdy dojmem nepřehlednosti. Pro čtenáře očekávajícího fonologické hodnocení je také poněkud matoucí autorovo pojetí tzv. korelačních řad, kde jsou zařazeny jednak fonologické korelace znělosti a měkkosti, jednak tzv. korelační řady konsonantických fonémů klasifikovaných podle způsobu a zejména podle místa artikulace (takové pojetí je přímo v rozporu s Trubeckého výkladem fonologické korelace). Jistou předností kapitol o ruských a německých konsonantických a vokalických fonémech je skutečnost, že Wiede přihlíží k fonologickému statutu fonémů nejen v slovní zásobě domácí, ale i v periferní zásobě slov cizího původu.

V poslední sedmé kapitole se autor zabývá tzv. artikulačním způsobem (Artikulationsweise). V obšírném úvodu do této kapitoly zdůvodňuje, proč neužívá běžnějšího pojmu artikulační báze, a na několika stránkách pak uvádí historický přehled o nazírání na tento pojem.[2] Artikulační způsob chápe Wiede jako souhrn artikulačních zvyklostí příslušníků daného jazykového společenství, soubor artikulačních činností a akustických obrazů, které jsou vnějším výrazem normativních manifestací fonologického systému. Autor uvádí i artikulační charakteristiky při tvoření jednotlivých realizací fonémů a jejich variant v obou jazycích, např. stupeň labializace a součinnost rtů a jazyka při tvoření vokálů, artikulační podstatu palatalizace, velarizace, stupeň svalového napětí při tvoření fortisových konsonantů v němčině, podstatu tvoření konsonantů aspirovaných, vibrantních apod. Na závěr kapitoly je několik stručných poznámek věnováno také distribuci německých a ruských fonémů.

Zřetel k aplikaci teoretických poznatků v pedagogické praxi není pouze proklamován v úvodních kapitolách, ale prostupuje celou knihou. Zajímavé jsou také některé výsledky dílčích výzkumů, např. z oblasti percepce ně[80]kterých variant fonémů jednoho jazyka fonologickým sítem jazyka konfrontovaného.[3]

Přednost recenzované práce je třeba vidět hlavně v tom, že autorovi nešlo jen o fonetický popis zvukové stránky dvou jazyků, ale současně o funkční využití zvukových jednotek v procesu komunikace. Zatím většina dostupných prací o zvukové stránce němčiny zaměřených k pedagogické praxi se totiž obvykle soustřeďovala jen na fonetický charakter zvukových jednotek, popř. jejich ortoepickou podobu ve standardní výslovnosti bez systémového zřetele k jejich funkční platnosti a systémové vztahy.[4] Práce E. Wiedeho představuje tedy užitečný pokus o praktickou aplikaci fonologicko-fonetického pohledu v konfrontačním popisu dvou jazyků.

 

LITERATURA

 

AVANESOV, R. I.: Russkoje literaturnoje proiznošenije. Moskva 1972.

BEITRÄGE ZUR KONFRONTIERENDEN SPRACHWISSENSCHAFT. Halle/Saale 1976.

HÁLA, B.: Fonetika v teorii a praxi. Praha 1975.

JANOTA, P. - PALKOVÁ, Z.: Auditory evaluation of stress under the influence of context. In: Phonetica Pragensia 4, 1974, s. 29—61.

JANOTA, P. - PALKOVÁ, Z.: Testing perception and productive skills in language learning. In: Slavica Phonetica Pragensia 5., v tisku.

MEINHOLD, G.: Standardaussprache. Jena 1973.

MEINHOLD, G. - STOCK, E.: Phonologie der deutschen Gegenwartssprache. Leipzig 1980.

ROMPORTL, M. - MAROUŠKOVÁ, M. - VAVERKOVÁ, J.: Základy fonetiky němčiny (v tisku).

STERNEMANN, R. a kol.: Einführung in die konfrontative Linguistik. Berlin 1978.

USPENSKIJ, B. A.: Tipologičeskaja klassifikacija jazykov kak osnova jazykovych sootvetstvij. VJaz, 1961, č. 6.

USPENSKIJ, B. A.: Strukturnaja tipologija jazykov. Moskva 1965.

VINOGRADOV, V. A.: Konsonantizm i vokalizm russkogo jazyka. (Praktičeskaja fonologija.) Moskva 1971.

WILSKE, L.: Zur Stellung der konfrontativen Methode in der kommunikativ-funktionalen Beschreibung von Fremdsprachen. In: Postdamer Forschungen, A/29, 1978.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 77-80

Previous Vlasta Straková: Čeština na pozadí ruštiny a angličtiny

Next Redakce: K nedožitým devadesátinám akademika Bohuslava Havránka