Příspěvek ke studiu Vančurova stylu

Oldřich Králík

[Articles]

(pdf)

-

Jestliže z rozboru tekstových změn v pozdějších vydáních Olbrachtova Žaláře nejtemnějšího (Slovo a slovesnost III, str. 199—211) vyplynulo leccos cenného pro dějiny jazyka od let válečných až do našich dnů, analogické zkoumání Vančurovy prózy se nutně pohybuje na užší základně, poučuje hlavně o problémech individuálně stylových. Již v případě „Cesty do světa“ (ve svazku „Dlouhý, široký, bystrozraký“ r. 1924 a samostatně 1930) prokázal Vančura, že neopouští dílo, sotva bylo vytištěno. Proti prvnímu vydání, které uplatňovalo Vančurovy slohové tendence těžkopádně a schematicky, pozorujeme v druhé versi více dynamičnosti a zastřenosti.

Víme-li tedy, že známá Vančurova péče o slovní výraz se nezastavuje před dílem dokončeným a vytištěným, vzbuzuje náš zájem osud knihy, v níž formální výboj byl nejodvážnější, „Posledního soudu“. Tento román je exponovaným představitelem onoho období poválečné literatury, které tíhne k formalismu a bývá vyvozováno z dočasné stabilisace poměrů, a přijmeme-li dělení Václavkovo, spadá na konec tohoto časového úseku, do r. 1929. Než přistoupil Vančura k druhému vydání „Posledního soudu“ (Melantrich 1935), prošel od „Markéty Lazarové“ ke „Konci starých časů“ složitým vývojem, vedoucím ke zpředmětnění a oproštění, a tento proces musil zanechati stopy i na nové úpravě odvážného románového experimentu.

 

Již letmým srovnáním obou tekstů (budeme je označovat A a B) zjistíme pozoruhodné vnější změny. Původní tekst jako poetistická báseň plynul bez logické interpunkce, věty se rozlévaly do nepřehledné šíře, odstavce měly stavbu obrazů, celá kapitola tvořila vždy souvislé pásmo. Nový tekst je nepoměrně zřetelnější, hranice věcí, výjevů a hlavně osob jsou podtrženy, to značí: řeč přímá je uvozovkami oddělena od vyprávění, dlouhé věty jsou rozděleny, odstavce odlišeny podle osob, někdy jsou útržky sceleny v charakteristiku nebo výjev jediné osoby, častěji rozlehlý původní odstavec je rozčleněn podle téhož osobního klíče, konečně bývá sled odstavců přerušen větší přerývkou, jde-li o události jiných dnů nebo jiných dějišť.

Z velkého počtu příkladů aspoň některé: posádka pískařské lodi byla popsána v jednom odstavci (20A), nyní kromě obecného úvodu dostal každý člen svůj odstavec (21—22B), na začátku IV. kap. je rozhovor Ramusův s Weilem členěn na menší úseky podle mluvících osob i uvnitř přímé řeči, větší mezerou je odděleno ráno druhého dne (75B) nebo přesunutí děje s pískařské lodi do tábora vystěhovalců (83B).

Jazykových změn mluvnických je velice málo, jak je pochopitelné při malém časovém rozpětí obou versí. Tak odchylek v slovosledu najdeme sotva patnáct, někdy jde o vhodnější postavení příklonky, většinou je sloveso dáno na konec a tím zdůrazněno. Na př.: Co myslíte o věci? (19A) — Co o věci myslíte? (20B); vyčítáte tak půvabně (48A) — tak půvabně vyčítáte (53B). Pro nepatrný rozsah [66]tohoto jevu nelze z něho vyvozovat důsledky, ale přece možno uhadovat tendenci k zaokrouhlenosti a větší dějovosti.

Z formálních částic potlačuje spisovatel adversativní ale, avšak, oslabování hypotaxe se projevuje ojedinělým odstraněním že (60A), když (80A). Nejzajímavější je poměr mezi simultánní spojkou zatím (85A), zatím со (72A), která zmizela, a výrazy potom (67B), po chvíli (94B), které byly vloženy a posilují vědomí časové posloupnosti. Pozoruhodný je také vztah mezi vynecháním zesilujících slov právě (44A), ihned (46A), velmi (114A), doslova (133A) a přidáním slovíček, která přispívají k plnosti výrazové: jen aby (46B), již zhola ničemu (57B). Pro lyrickou stránku „Posledního soudu“ je pozoruhodné, že přibyly dvě interjekce: běda (148B) a hle (154B). Vůbec pozorujeme, že změny celkem rovnoměrně tekst prostupující nejméně zasáhly nejlyričtější kapitolu poslední.

U zájmen je nejnápadnější ústup zájmena ukazovacího, jednou vypadlo to (41A), čtyřikrát tvary zájmena tento.

U sloves je patrná snaha nahraditi papírové nebo obecné výrazy přirozenějšími; dále ojediněle mění čas, odstraňuje přechodníky a opravuje vazby a výrazy na plynulejší, na př.:

Stál v svém koutě (11A) — vklínil se do kouta (10B), doznal ceny (43A) — došel ceny (46В), abyste vzdálili Pilipanince s této lodi (75A) — abyste Pilipanince vyhnali s lodi (82B), Karpaty vypínají své kříže (93A) — Karpaty zvedají své kříže (101B).

Co má jiného dělati (19A) — co má dělati (20B), strachuje než o… (87A) — nestrachuje než o… (97B), zdál se počítati (132A) — zdálo se, že počítá (145B), jala se pokračovati (134A) — pokračovala (147В), jal se mluviti (20A) — chtěl mluviti (21B).

Poslední příklad je závažnější než ostatní odstraňování strojenosti: proti původnímu zakrývání dějů (jal se mluviti), stojí podání realističtější. —Podobně postupuje u krátkých vysvětlujících vztažných vět: dům, kde se spí (10A) — noclehárna nejchudších lidí (8B), který připomíná (60A) — připomínající (66B), ten, kdo bude na lodi (82A) — ten na lodi (90B); nejvýznamnější je první změna: původní výraz se stal vývojem poměrů archaismem a byl vystřídán daleko určitější formulací.

Ale ze všech drobných změn je pro temperament obou tekstů nejpoučnější tato: „Plachý zbojník pospíchá za svou kozičkou a uprostřed noci, stále se ohlížeje, prolamuje v podrostech chodbu příliš vysokou, aby zítra uvěřili, že jí prošel medvěd“ (27A) —v nové versi místo příliš čteme tak. Zbojník dostává opatrný rozum, skrývá se před prozrazením, směs šílenosti a strachu se zjednodušuje a ochlazuje.

 

Pro pochopení všech stylistických změn je základní důležitosti poznatek, že klesl úžas a ironie. Tyto vlastnosti vytvářely lehké skupenství, v němž se volně prolínala pásma a kusy reality se neustále křížily a přečnívaly. Vančura přistupoval k materiálu s odbornou vášní; ta mu umožňovala vytrhovat věci z obvyklého zarámování, osvobozovala je pro hry obraznosti. Obraznost napájená z ovzduší přímo technické transposice, neuvěřitelnosti a bezděčnosti přetéká pak každou chvíli přes břehy příběhu a láme jej odbočkami a zvraty.

Již jednoduchá kategorie přívlastku slouží zřetelně stylovým záměrům autorovým; škrtnuté přívlastky, dále vyznačené, citově stupňovaly svůj subjekt, [67]oxymoricky vydražďovaly běžnou realitu nebo ji technicky určovaly a tím opět porušovaly[1]:

Líbeznou hračku (9A), starého hladu (10A), strašné Vídně (10A), nezakuklené novotářství (13А), pohyblivá hlava (17A), přátelství konečně vyjevené (44A), jazykem zbytečně nepřiostřeným (54A), němé přátelství (58A), výpadu příliš zjevného (59A), při laskavé a zuřivé správě svých hraček (60A), opatrného cíle (68A), truchlivá kopí dešťová (72A), lítosti výjimečně hořké (72A), zmatené stopy u sotva naznačeného zálivu (80A, současnou změnou slovesa viděl na prohlížel ještě více vyniká původní poloskutečnost), povětrnou výmluvnost (80A), kabelka příliš pohyblivá (81A), běhutý schod (87A), zlekaných mravů střední školy (89A), tuto hroznou krádež (90A), kolem chroptícího chřtánu (90A), divadlo tak zbytečné (101A), vytrvalé volání (101A), neomalených výrazů (105A), úhrnnou báseň (111A), noci bílé a ohnivé (112A), stolní zásuvce (114A), v tomto dobrém počasí bláznů (116A), zježená záře (123A), prchlivému dvoření (134A).

Totéž stupňování, vedoucí až ke křečovité ztrnulosti, pozorujeme i u vynechaných substantivních přívlastků, nesoucích zároveň výrazné kvality eufonické:

Poprašek popela (41A), třeštění temnic (46A), hrudami hrobky (115A), radosti míru (132A). — Podobně padají výrazy oslabující konkretní jádro substantiv ve spojeních: rozpětí křídel (9A), půdám noci (60A), řada snů (68А), jazyky ohně (116А).

Dále Vančura odstraňuje přebytečná adverbiální a adnominální určení, která zastírala architekturu dějovou (u některých příkladů je docela zřejmá přílišná podrobnost):

Ze všech sil (18A), mezi nahodilostmi (19A), se vztekem (21A), s jednoduchým svraštěním obočí (31A), ze silných loží (33A), u louče právě zapálené (44A), v hrstičce (81A), s příslovečnou rozvahou (86A), tak neomaleně (89A), s neodpustitelnou přísností (93A), do vězení (95A), po chvilkách (133A); pánové z klubu (80A), provázky o šedesáti udičkách (82A), hlupci v kapucích (97A).

Pro celý „Poslední soud“ a konečně také pro ostatní díla Vančurova je nesmírně důležitý princip dvojího plánu[2]: Praha a Podkarpatská Rus, Pilipaninec a Weil, Iliadora a Odeta a tak dále až k dvěma myšlenkám Odetiny tety а k motivům slovním. Jako tvoří úhrn vynechávek zákonitý celek, tak můžeme vyhledati mezi nimi úryvky dávající filosofii oné dvojitosti. Vnější postavení rusínských vystěhovalců v Praze je naznačeno a glossováno touto překypující výmluvností: „baráky, jimž se dostalo jména Mezipalubí, snad proto, aby se naznačilo, že klínek prostoru a dočasnost mezi dvojím obdobím a dvojím světem nemá leč práva promlčená a nezapočatá“ (28A, nyní jednoduše: „baráky nazvané Mezipalubí“, 28B). Důsažnější než citovaná glossa k slovu Mezipalubí je úvaha Ramusova: „Co vy víte o rozličnosti zemí a zmatku při změnách bytu. Ó, nejistoty, víno hněvu, zběsilá pokoro, ó, horlení!“ (124A, nyní zvolání končí slovem „zmatku“). Tady už poznáváme smysl ústřední postavy, vytržení z rodného kraje a tím způsobené vytržení duchovní, vedoucí k šíleným činům. Mechanismus Pilipanincova rozpolceného života v Praze je pointován vypuštěnými výrazy dalekou výpůjčkou а výměnou: „dalekou výpůjčkou směšuje ve filosofické chyši zvyk, kraj a národnost“ (30—31A — směšoval ve filosofické chyši dvojí zvyk, 32B), „cesta pod měsíci svítilen, cesta bez zvířat, světelné pásmo, po němž výměnou se vrhá vůz za vozem“ (68A). V původním znění skutečnost Podkarpatské Rusi, jejích cest a mravů vystupuje v hrubé, mohli bychom říci v brutální formě, [68]rozpětí místní se opírá o dvě oblasti, které jsou současně a stejně hmotně přítomny; nyní se stala dvojitost pouhým psychologickým faktem, čtenář může býti klidný. Vnitřní struktura dvojitosti je odhalena dalšími dvěma příklady: „strach a tělocvičení, což je totéž“ (80A, v novém vydání ponecháno jen tělocvičení), „na neštěstí pocit vážnosti převažoval vzpomínku a tato opět zlehčovala stáří do té míry, že bylo věčně proč se hněvati a nakonec obé se stalo neuvěřitelné“ (112A, označený závěr je nyní vynechán). Jasně vidíme dvojí kořen dvojitosti, jednak urputné ztotožňování abstraktní síly a konkretního projevu, jež dodává stylu přeludnosti, jednak prolínání dvou útků, které je rovněž zavěšeno do neskutečné atmosféry.

Probereme nejprve prosté případy, kde se zdvojují podstatná nebo přídavná jména. Vesměs poznáme, že zůstává termín markantnější, že vynechané části představují duchovnější křídlo, spánek, potrhlost, absolutno nebo podrobnou realitu, uchvacují do víru mimo hlavní proud. Tím je ovšem rozplývavá anonymnost určena, zosobněna, tok představový napřímen.

Citujeme a vynechané členy vyznačujeme: příbuzenství a přátelství (10A), k rozžhavené plotně a kypícímu hrnci (144A), chybami a zvuky (14A), škodlivost a neužitečnost (16A), vítězství a Pilipanincovu večeři (21A), vyznávajíc se jako na křižovatce a v chrámu své země (29A), bez rusalky a bez slovíčka, jež dělá z mála mnoho (41—42A), k sukni a kolenům plavkyně (42A, zároveň odstraněn jakýsi archaismus), stará a zdokonalená dlouhým užíváním (42A), listy podbělu a okvětím novin (43A), závazkem a povinností (43A), v bledosti hněvu a s vášní náhle procitlou (48A), čas nemá pokračování ani záměru (52A), úmyslu ani vypočítavosti (56A), vratké koleno a chabou patu (56A), s čísly příliš malými a s troníčky po kapsách (65A), v polospánku či promočeni (71A), kdyby chodili volněji a holení méně pronikavou (80A), pozdní horlivosti a péče (81A), láhví a plechových krabic (86A), zaražen a smuten (89A), prach a odpadky brusičů (94A), pro jakousi sukni či tvářinku (96A), nový smysl a nová objasnění (96A), trapnou a omrzelou (96A), výhní a ohniskem (103А), snadnosti řeči a hře (110A), kočárů a vystrojených lidí (114A), výkřik a pláč (118A), o souhlas či zamítnutí (129A).

Kromě tohoto základního vzorce je řada volnějších typů dvojitosti, ovšem méně často zastoupených.

Někdy je dvojitost zastřena větnou stavbou: tká košile … vypáře dílo (31A), jindy padá celý podvojný výraz: klna si lehkomyslníků a trubců (97A). — Nebo členů je více než dva a tu spisovatel buď ponechává jediný, na př.: zvonům latiny, francouzskému fagotu a pilníkům jazyka německého (14A), nebo z řady označení vynechává drastický závěr, na př. z líčení rána: a krevních stříkanců … s omítky (70A).

Naopak pravidelnost základního schematu bývá stupňována paralelismem dvojic: monitoru a plavidla … rakovnický chmel a smilné myšky (15A), připodobňuje rány strašného vzletu a světélkující vteřiny k pozounu zákona a metru Aristotelovu (75A), mimo to ještě změna pozounu na literám (83B). Tento příklad velmi názorně ukazuje, jak rozehrané kmitání ustupuje tuhosti, subtilní imaginace jak sesychá, zkonvenčňuje.

Analogické jsou poměry u výrazů slovesných a větných; nejpříbuznější jsou ovšem vazby participiální, u nichž vynechaný člen sám sebou podává vysvětlení, proč byl škrtnut: propůjčuje vodopád časování bez námitek a … (14A), sleduje změnu primátorů a … (15A), … a slyše slavíky na ústavním dvoře ve chvíli respiria, kterým pohrdal (31A), oddán potrhlému holubářství a … (31A).

Podvojné věty možno rozdělit na několik skupin, někdy se dokonce ocítají v onom složitém paralelismu: Odeta nebyla vybíravá a mohla odseknouti…, ale tklivý hněv a vymyšlené důstojenství… (112A, místo toho zdůrazněna osoba: tetino vymyšlené důstojenství, 122B). V první skupině obrazivá, záporně nebo ironicky formulovaná půlka nadnáší představu:

[69]Když si strážník utřel čelo a kukaň přiklopila líheň (54A), jejíž ryby jsou spočítány a v níž se neskryje žerď vděčných slavností (86A), jejich přání lezla po zdech jako vši a padala dolů (123A, zde je to posměšná vytrvalost v metafoře).

V druhé skupině jde o rafinovaný detail, někdy dekorativní, jindy nasazující forte, detail, kterým se zpomaluje epický tok a dosahuje zaklesnutí do malého kousku prostoru a chvíle:

Pil a … uléhal oděn a poslední (47A), zůstavil svůj bicykl před hospodu a nezavřel nádobu cínovým víčkem (53A), pobřeží nočního nebe s lodicemi souhvězdí se zastřelo vlnou rzi a plá jen paprsek z knůtku málem na troud (115A), kráčel … nevrávorá (114A, nyní: kráčí). Pozoruhodné je, že i v těchto příkladech jsou negativní určení.

Poslední skupinu, nemluvíme-li o výrazech zařazených do pozdějších odstavců, tvoří případy, kde je děj stupňovitě rozložen, v nichž pak ztrnulost gesta shrnutím přechází do plynulé obecnosti:

Byl by běžel doprostřed úřadu a byl křičel (53A) — by vyzvonil (57—58B, znatelně zlidověno), zachováváte … doposud chcete opakovat (60A) — obnovujete (67B), až se zloděj vrátí, až vyjde (90A) — až zloděj vyjde (100B), bez myšlenky, která by obrátila nohu na stupeň schodiště, bez myšlenky, jež by otevřela zámek nesrozumitelného pokroku (102A).

Vesměs vidíme, že jedna slovesná činnost je jakýmsi přívlastkem hlavní činnosti a že autor ponechává jenom tu, na níž je smyslový důraz.

Zvláštní formou dvojitosti, při níž obě části zasahují do sebe jako negativ a positiv, jsou celky splétající člověka s jeho hmotným pozadím; celky ty zbavují se nyní lidského elementu ať aktivního, ať diváckého. Někdy běží o čistě formální spojení:

Zatím co můj šicí stroj napodobuje vůz a po oknech stéká déšť a krásné počasí (114A). —Jindy jde o protikladný vztah: ke skříním, kde se v ohni divadla počíná němohra před zástupem málo vytrvalým (27A), až zatáhne, jakmile se příblíží proudu a voda se opře (82A), kaučuku, zrytého prodlouženými čarami dlaně (96A). — V adjektivu „prodlouženými“ přímo hmatáme básníkův záměr sblížit obě oblasti, leptat vnější skutečnost člověkem.

Dvojitost vede Vančuru ještě k jiné zvláštnosti stylové: dissociuje objekty a děje, neskloubeností dvou pásem záměrně usiluje o simultánnost. Mottem této metody může býti věta z charakteristiky Weilovy: právě nevhod, když sledovali pohřební vůz, mluvíval se žebrákem (48A — špatný posluchač, 52В). Někdy bývá vsunuté druhé pásmo formálně vyznačeno spojkou zatím co:

Zatím co tatík předcházeje dcerušku rozhodl nejen o nemoci, ale i o hladu, sebrav vše, co se vešlo do kapsáře (98—99A), zatím co on žil ve strachu, že nadejde smutný konec této lehkomyslnosti. Již je tu (132A), zatím co vyzáblí koně se otáčeli skřípajíce ojí (135A).

Jinde pozorujeme: kde Vančura současně promítal dvě osoby, kde bez psychologického zřetelu na postavu vkládal skutečnosti jiného místa a času, tam nyní utvrzuje hranice hlavní postavy, zvláště pak nezatěžuje obraz primitivních, dozajista neanalysujících myslí fakty, které nemohou být jejich viděním. Doklady tohoto psychologického ohlazení:

… byl Rusín trápen závazkem a povinností k Weilovi, který chodí po Praze s kloboukem na stranu a domnívá se, že usadil soudruha co nejlépe. Nebylo tedy vyhnutí, Pilipaninec zůstal němý, sloužil (43A); Iliadora … osopila se na starce, jenž se nebránil (48A) — vybuchla (51B), Iliadora se zděsila před kyrysem náprsenky, na níž deště leckterých putyk zanechávaly skvrny (96A) — Iliadora se zděsila policisty (105В); opilec doposud… [70]předbíhaje mdlobu a skok pijáka, který vposled padl do bahnité vody a zůstal ležet (123A) — venku jakýsi opilec (133B).

Všude je zde zrušena vznosná mimochodnost na prospěch střízlivého sledu událostí a podobně padá příliš ostré křížení dvou prostředí, dvou názorových světů. Především mizí Pilipanincova Podkarpatská Rus v Praze:

Ó, zábavy s topůrkem a s krvavou čepicí! (15A), snad se shledá se svým topůrkem a se vším, co by mělo zajíti zároveň (16A), viděl okno ve své chalupě, rozeznával se smutkem, že se nepodobá větracímu zařízení. Weil ukazoval prstem k tomuto vikýři, a když cizinci pokyvovali hlavami, jejich ohryzek stoupal a klesal za soustem nevděku. Nerozuměli zřejmě ničemu… (35A) — Pilipaninec nerozuměl zřejmě ničemu… (38B), Sypal ptáčkům volaje jako na slepice (70A). Na předposledním citátu je zvláště patrno, s jakou schválností nutil básník svou imaginaci, aby vyvolávala reálnou, zhmotněnou přítomnost Karpat na Vltavě.

V menších dvou dokladech vidíme negativní charakter druhého pásma: jenž býval sklíčen, nenalézaje za svými zády Braniborska (65A), v sterilním prostředí bez koberců (100A). Při Weilově rozmluvě s Iliadorou myslí se už na Pilipanince: jemuž bylo souzeno, aby rozmlouval ještě s mrákotou v hlavách smrtelného lože (134A). — Konečně zaměřuje Vančura objektiv své pozornosti na věc, ke které se přirovnává, osamostatňuje ji z područí příslušného vztahu: ve sboru, který zpívá na počátku období (85A), po způsobu ženicha, který drží kytici (94A). Podobně realita přesahuje souvislost v aposici: muž s tvrdým kloboukem (65A).

V první redakci vůbec Vančura rád porušoval souvislost, nenechával pozadí děje nehybné. Čtvrtým rozměrem času se ta nehybnost rozbíjí, na pásce hodinového stroje se zachycují souřadnice skutečnosti. Chvíle bývá zahalena obklopujícími zjevy, bývá navoněna zvuky a obrazy s odleskem minula, klenou se nad ní ať zasněná, ať ironická nebesa. Tato vlastnost, společná s moderní prózou francouzskou, na př. s Giraudouxem, je nyní podstatně oslabena: Kráčí, jde, čas uplývá podél pohyblivého chodníku globu a táž krajina netečného nebe stojí nad žebrákem (10A), a červnový den, i s katedrálou a vhodně oděnou cizinkou ve splývavých šatech, potemněl (13A).

Podobné vynechávky: zatím co kachnička na umyvadle kvákala po slepičím způsobu, zatím co harfy kanárčích klecí zněly jako tklivá tetička (na jejíž krk byla přiložena dlaha zuřivé kostice) a zatím co všechny zvuky cosi napodobovaly (neboť ještě včera v této světnici spala pětiletá holčička a její slepá loutka ležela dosud v koutku) (88—89A) — zatím co zvuky, přicházející zvenčí, cosi napodobovaly, (98B); po dni úvodníků o ministrovi, obchodních clech a obrazárně, kterou vystrnadili do sklepů, a na jejímž místě zřídí vodní nádrž, kde by si ubožácký poslanec omyl ustálé nohy; tento rozptýlený den míjel v neskonalé vzdálenosti hodiny, která odbíjela (95A).

Není možno upozorňovat na všechny detailní zvláštnosti uvedených vynechávek, na intimnost Kolbenova zátiší, na novinářské tlučhubství veřejného života, základní tendence snad vystupuje dosti poučně. Jindy rozestře spisovatel nad událostí bizarnost kalendáře: na konci dne blahoslaveného Isidora, Ambrože a čtrnáctého Nisanu (28A), jindy opět aspoň negativně či právě negativně naznačí perspektivu průhledů: pohled utonul v nezřízené modři cévnatky a neviděl zřasená nebesa (82A). Někdy je minulost lehce zapředena: jako se počítalo v hlubinách středověku (46A), jako se kdysi chodívalo (110A). Věc přivolává doby svého vzniku: meandrem zrobeným za pohnutých dob radničního boje (52A), úzkost okamžiku se probíjí do dávných a hrdějších časů: hle, tma již nastoupila svůj běh, žel jsem příliš stár, abych se serval se svým strážcem, jenž by mě nevedl před deseti lety ljutským lesem. Nezbývá, než abych šel a abych se bránil mlčením (95A).

Posléze obraznost sklouzává do pomyslné budoucnosti, rozvinuje nežádoucí podrobnosti, rozrůstá se až rakovinně: s novinou, že vše, co se stalo, je prominuto, že je dovoleno se vrátit, děvčátko že jе opět zdravé a Pilipaninec na ljutských cestách (103A), s oharkem v sevřených rtech (s oharkem hrozícím zanítiti jeho hlavu počínaje věchýtkem kníru) (130A).

Mnohokrát jsme již doložili, jak Vančura do románu vsouvá realitu cizorodou dějovému nebo psychologickému pásmu, ale vsuvka je u něho také čistě formálním [71]prostředkem. Poznáváme to z dvojího zjevu; jednak jsou výrazy v závorkách vůbec odstraněny, jednak zřejmé vložky jsou opatřeny závorkami.

Příklady obou skupin jsou zajímavé; srov. 1. pro radikálnější postup: neboť u vnitrozemí tak hlubokém nebylo na vybranou majáku ani podobného úřadu (19A), jehož borty zvetšely užíváním (19A), jako by se brala ulicemi na plavidle (42A), a je tomu tak (53A), na nějž je míti bedlivý pozor, aby nepřečníval (105A); 2. pro vytčení vsuvkovitého charakteru: který se nepodobal stromu poznání (33B), zatím co se moje zádové svaly bolestí zdvojnásobovaly (49В), snad na omluvu (120B), právě tak jako ve starých podnicích (130B).

Kromě výrazů již v prvním vydání opatřených závorkami vypadla ovšem celá řada vět. Velká část jich byla nebo bude uvedena na jiném místě; zde stačí konstatovat, že převahu mezi nimi mají věty vztažné a vazby participiální, nápadný je počet vět záporných, zvláště uvozených aniž, dříve než, není-li. Konečně se tu vyskytují věty logicky vymezující s jakkoli, pokud.

Zvláštní případ vsuvek máme tehdy, kdy na pozadí konkretních představ ostře vystupuje odtažitý nebo obrazný termín. Tyto vpády abstrakta do reality metají ovšem realistické výjevy do oblasti snové:

Les, zdraví, mohutný den, klenotnice krajin… (34A), Ach, tyto jámy, tyto vrcholky hry, tato nepaměť a knížecí kůň (60A), je z nás nejsilnější, ale váhy se doposud pohybují a tento útok bude splacen! (75A), přicházejí v přestrojení dobrého přátelství s maškarádou dělnických čepic… (79—80A), zvon, stádo, všechny barvy rozličné setby, mrtví a děti ve snu… (93A).

Ovšem také opačně psychologický nebo fantastický výjev bývá proložen hmotně reálnou představou, vždyť jde o totéž prostupování dvou plánů skutečnosti:

Rozpaků celnice i utajované lásky (109A), své strachy … a pronikavý křik sýčků (101A), čert stonásobné ruky, komisař bezpočetných ramen a metly v andělských rukách na posledním soudě (51A). — Konečně snaze o plynulost padají za oběť dva podobné reálné děje, vymykající se z rámce okolních výjevů lidských: Po domě třískaly okenice jako při ustavičné bouři (105A), okenní sklo praskalo (117A).

Od tohoto ostrého protínání dvou světů, nenaznačujícího přechody, je krok k Vančurovým přirovnáním, ať nadzvedují denní skutečnost, ať poskytují hmotné obrysy jevům ducha a času:

Dáma připomínající hodinu, která míjí (94A), těsná hodina se vyprazdňovala po způsobu hořkého léku (25A), řada snů stála jako podkoní (68A), hněvem, který podoben Kainovu kouři se plazí při zemi v kotoučích (79A).

Vyvrcholením této metody jsou obrazy, v nichž osoby a děje snově nabíhají jinou realitou, jsou jakoby žíhány:

Sklenici vody, v níž se odráží smavá tvář děvčete, sklenici vody stejně opojnou jako karpatská kořalka (112A, nyní jsou tyto dva podivuhodné aspekty Prahy, totiž Odeta a Weil, vynechány); ať se vztekne toto požařiště, dbám pramálo o jeho sovy (118A) — v tomto mlýně žijí dva lidé (130B); děl umírající, metaje se slovy shovívavou záři na všechny hrany svých skutků (135A, o soudním výslechu) — děl umírající k soudnímu úředníku (149B); ztlumte svůj hlas víchem hrůzy (141A).

Je poučné shrnout změny tekstu B: v prvním dokladu ponechány osoby bez závěrečného obrazného přehodnocení, v druhé a třetí větě osoby zdůrazněny, v posledním citátu jsme omezeni na fysiologický děj.

Vančurovi však nejde jenom o křížení pásem reality, chce svět vůbec přebudovat. Mottem této tendence může být vypuštěná věta: „člověk vidí špatně a jenom nepatrnou část věcí“ (102A). Co říká tato věta, připomínající Cocteaua zpopularisovaného Seifertem? Autor nevěří obvyklému nazírání, pouští se do krkolomných konstrukcí, přivolává na pomoc poznání odborné, ryze technicky posuzuje lidské vztahy, převádí jevy na obecné zákony, libuje si ve znalecké přesnosti, postupuje úsudky logic[72]kými. Zároveň ovšem uvidíme, že se nyní vrací k laskavé všednosti, zříká se té ironicky vědecké výzbroje.

Nejprve příklady, jak bral skutečnost příliš věcně, příliš řemeslně, opíraje se hlavně o poznatky lékařské:

Jest mi odpočítati v kladném směru několik přebytečných dioptrií, abych ji viděl rozsáhlejší aspoň o dvě míle (12A) — Musil bych si sundat brejle, abych ji viděl o něco rozsáhlejší a hezčí (11B), na vlastním břiše právě v bodě Maelburnově (54A), všechny činy, jejichž význam se blíží tisíci korun (96A), stínům v políčkách drobnohledu (100A — drobnohledu, 110B), Srdce menšího dědečka je slabé, udeří stoosmnáckrát za minutu. Navzdory lékům nezmění svůj běh a nezotavilo se (132A). Zvláštní rafinovanosti dosahuje spisovatel ve výrazu: špička jejího slunečníku, aniž jiskřila, zněla o kamení (81A). — Jenom se zamysleme nad touto ironickou důkladností, nad negativním určením, dodávajícím větě ráz učenosti: jako by zde jev nepozoroval smyslově umělec, nýbrž rozumově badatel.

Styky a činnosti lidské, hlavně ovšem rozhovory, podává Vančura s nesmírnou obřadností, s naznačováním technických předpisů, jako by šlo o nějaký rytířský šerm nebo důstojné jednání spolkové či o úřední zpravodajství: slova, s nimiž nakládá s dovedností zvolna získanou (42A) — slova, kterých slečna užívá (44B); Pilipaninec přišed střemhlav do těchto rozhovorů, nemohl než zůstati němý. Rozuměl jen málo a vyhrazuje vlastní chytrosti předstírati, co není, viděl taškáře vésti skutečnou a zjevnou válku (43A) — Pilipaninec rozuměl těmto hovorům jen málo, ale předstíral, že tomu tak není (46B); mluví zbůhdarma, aby si dodali zdání přívětivosti (44A), usmívajíce se a opovrhujíce krvavými důvody (58A), tropil obšírný hluk (70A), aby jeho strach byl snazší (70A), příkrasy srážek (86A) — znaky srážek (95B), vysvětliti svá tajemství zevrubněji, než jim stačí jazyk (89A), Odeta by ji mohla nevlídně posuzovati, kdyby vynalézavost přesahovala obvyklou míru (113A) — Tetiny výčitky nepřesahovaly obvyklou míru (123В), bylo tolik nedostatků v našich hrách, že (133A).

Úmyslnost je zde vesměs potlačena, osoby a věci posíleny. Pozoruhodně bývá fakt nějakého děje denaturován, zbaven bezprostřednosti tím, že je převeden na obecné pravidlo.

Klášter je pod drolivým nánosem věků, úsměv tuhne na neměnitelnou, málem hmotnou masku, nemoc je naražena na obecné kopyto: klášter je zasut děravým opakováním (12A) — klášter zahálí (11B), úsměv, který byl uchováván až z času školní návštěvy (111A), komisař odnášel svůj skřipec na talíři protivného úsměvu[3] (105A) — komisař se svým skřipcem odcházel (116B), Teď se pozvolna dělo vše, co je zaznamenáno v lékařských knihách (98A). Protějškem tohoto umělého zpravidelnění je schválná přesnost, časové údaje na chlup určité: dík sedmi zimám a sedmi letům (12A) — s přibývajícím stářím (11B), před dvěma týdny (42A) — jednou (44В), druhý můj den byl prázdnější prvého a třetí byl bez výsledku (45A) — dřel jsem dobrý týden bez výsledku (49B).

Krkolomně technické metody je použito také při přepisu pohybů a zvuků. Pohyb bývá nejprve odborně opracován a po tomto náběhu vyzní vžíhaným obrazem: byl postrašen úsečností jeho obrátek, neboť se rozhlížel jako výr zastavený v letu (56A) — byl postrašen jeho chutí servati se (61B), že bude kývati a třásti člověkem, že mu podtrhne zem a že jej zavěsí na přezmen bláznivého ramene (74A). — Někdy je ovšem tento proces jednodušší: řadu (totiž vozů) jako svárlivá rodina (54A). A zvuky se nestvůrnými přirovnáními nadouvají do děsivé reality pohádkové: město osazené žebráky, že vzdychá jako organický měch tklivěji a mohutněji, než zní pravidlo (15A) — že je město příliš osazeno žebráky (16B), připomínajíce pláč i za slunného dne (33A).

Konečně Vančura úmyslně napodobí logickou metodu, eliminuje a převádí empirii na mentální operace: jež kdysi ztratil a jichž se neprozřetelně zřekl (31A), je náš a nechci, aby jej vrátil (89A), oheň nevznikl sám, nuže, kdo jiný by jej založil než on (123A). — Vidíme zároveň známou dvojitost a schematu dvojitosti násilně podrobuje věci a děje: uraziv četné sloupce a plochy kněh (13A) — uraziv četné sloupce a zhltnuv spoustu knih (13B), ji vzdáliti od řeky a vás výhody se s ní seznámiti (43A) — ji vzdáliti od řeky a vás bych s ní neseznámil (46B).

Velmi mnoho takových schválností zmizelo z dialogů.

Zde pestrá směs slovních cvičení a plodů logické palestry, slavnostnosti a obrazné řeči: Nic méně [73]než (19A) — Přišel jsem vás požádat (20B), Naše příklady jsou špatně voleny (43A) — Vy tomu nerozumíte, Odeta je velmi hezká (46B), váš nový veslař (44A) — pracuje s námi na lodi (47B), Nuže dávám přednost tomu, abyste nasedla (44A) — Prosím vás, nasedněte (47B), Jsem zproštěn svého úkolu (45A) — Dejte mi pokoj (48B), Jeho nůž snad byl na píď vzdálen hrdla, ale nedopadl! Rval se na hromadách zuřivosti (47A) — Snad si tu a tam okrvavil nůž, snad se rval (51B), Eh, jazyky stejně šílené jako oheň vašich zbraní. Proč jste nezůstali ve svých oborách s náruživostmi, jež jsem měla sílu snášeti, jen pokud trvaly jejich lesní příčiny (47A), vymyslili jste špatné důvody (55A) — vymyslili jste to špatně (60B), Což vaše slavnosti posud trvají? (59A) — Ještě se scházíte s plavci? (65B), ale nepředpokládejte (61A) — ale nemyslete si (68B), ale zbavte mne povinnosti hádat (61A), nekuchařte (69A), Budete rozumnější, shledáte se se svými smysly! (85A), Přistihuji vás při starém hříchu, děl Kolben (85A), příhoda nemá škaredého zítřku (88A) — příhoda mine bez následků (97В), a neradi bychom, abyste setrval na mínění, jež jste pronesl (88A), ztotožňují nás s blázny? (97A), Nuže, ať je vystřídána stráž strachu! Žertujme mimo úřad a soud. Choďme městem v paprscích lamp bez vzpomínek (101A), soudní rada není hrnčíř děsu (101A), ukořistěná záře lucerny, zatím co dostavník je v pekle … střelecký plášť, který spadnuv tvoří u tvých nohou kruh, není více než pytel (111A, o Mejgešově marné zpronevěře a Pilipanincově střeleckém nezdaru), Však si to spraví s obojkem strachu (126A) — a soud mu nepomůže (138B), Nejsem tlumočníkem úřadu ani spojencem těch, kdo jektají zuby (129A), vždy se tovaryšil se smrtí (134A).

Srovnání nynějšího stavu s původním ukazuje, kolik ubylo jevištní strojenosti (všimněme si ještě, že byly odstraněny zvolací genitivy: těch bláznů, toho štěstí atd.) a barokní ozdobnosti, jak lidé přestali být loutkami a hrají plněji.

Blížíme se k nejvnitrnějším kruhům původního „Posledního soudu“. Je nápadné, že na obou místech, kde je vyložen charakter tohoto světa, se setkáváme s jménem Einsteinovým: housle Einsteinovy v prostoru a čase, který se proměnil dříve, než mlat byl upěchován a změřeny kmitočty (17A), Iliadora ustrnula. Rychlost žalu, jak vůz Einsteinův, předstihla pravdivost děje (75A). Je zde zdůrazněna sopečnost trhající zevní obal skutečnosti, ztrnulost citu propadající se do propasti času — pro to podemílání skutečnosti skutkové lidskou myšlenkou a citem našli bychom obdoby u K. Čapka. Uvedeme doklady podivných zákrutů, dvojitých zvratů, metody, jak vytvářet dějovou skutečnost střídavým proudem záporu a přitakání:

Dosud mlčel či jakýmsi mdlým záporem přikyvoval této pověsti (74A), spěchal, aby jej snad neminulo rozhodování, jež se za chvíli zvedne (101А), je moje chyba, že vím o své nesrozumitelnosti (110A), jakým omylem zasluhuje této jistoty (114A), čině ze hřbetu můstek, snad aby děs mohl po něm proběhnouti (116A), zapírání, pro něj lomíc rukama se rozhodla při výsleších (127A), škleb jízvy proměňuje tvář v údiv, který nepřichází (142A). — I když nejde všude o přímou protichůdnost, cítíme hluboký vnitřní svár a hořké poznání, bolestné střídy škubajícího srdce, vyjadřované výrazy, které si jdou proti srsti. V krutém protikladu k tomuto rozhodování pro hrůzu stojí darmost: jen tak namátkou (43A), daný namátkou (51A), shovívavost projevenou nazdařbůh (96A). — Tu by bylo možno poukázat na lehkou samočinnost Nezvalovu, kterou kdysi konstatoval M. Dvořák.[4]

O funkci času v „Posledním soudu“ jsme již mluvili. Bylo ukázáno, jak se nad prohlubní okamžiku klene jako nad studní snový vesmír. Z citátů hned uvidíme, že se tyto hlubiny času otvírají nárazem úžasu a hanby:

Hodinky kdákaly jako slepice, které nenesou, a sochor ve válci dlaně připomínal píst stříkačky, jež nevykoná díla. Bila dvanáctá (45A), na klášterní věži odbíjela předčasná hodina, neboť se styděl, a rozpaky jako přetržený náhrdelník ztrácely chvíle, viděl zlomený obraz sochoru (75), kruh hodin se směstnal kolem vesnice, když dvanáctá odbíjí jako táhlý výkřik (76A), zatím co předměty samy přicházejí a letky hodin se tetelí právě [74]nad hlavou toho, kdo takto čeká (103A). Člověk se tu vždy propadá do víru času, výjev obrazově strne. Podobně prohloubené situace, třebaže se v nich výslovně hodiny nepřipomínají: odpovídal své úzkosti křikem, křižuje dvě stopy prostoru berličkou (123A) — křičel bolestí (133B), Weil nevěděl. Byl čas zdržeti se spěchu a bláznění jazyka (133A). — V dnešní versi je ono mohutné ztracení sebe a zdvižení času normalisováno na nejběžnější psychologickou míru.

Jak jsme řekli s počátku, klesnutí úžasu a ironie je hlavním důvodem všech stylistických změn. Bez mocností úžasu a snu nebyly by bývaly spájeny různé vrstvy reality, bez ironie bychom neměli většinu technických detailů a krkolomností a mnoho výrazů by nebylo vzniklo bez směsi snu a ironie. Ironie zasahuje celý „kraj libého rozumu“ (11A), školy střední a obecné, úřady státní a samosprávné, policii a četníky, poslance a novináře, prostě svět okoralého srdce: v bědném lyceu (13A). Srov. dále:

Školu, zrobenou z čisté latiny a deskriptivní geometrie (31A), loutkové divadlo venkoncem učitelské … než zhoubnou chirurgii tváří čtyřikrát scelených a příběh v řadě oznamovacích souvětí, která důrazně odpírají lihové nápoje (65A), po učitelsku (81A), jakýsi lékař, který uvěřil, že nemoci přicházejí z úradku božího (99—100A); přízní obce (14A), ale hledí ke zdárnému konci pobytu v hodnostní třídě, z nichž prvá pozře vždy druhou (17A), který se již probouzí a opět vrtošivě vnímá, neboť staré zvyky z doby císařství přecházejí v útvary republik (18A), Jeho kulhání bylo odlišné od kroku úředního … aniž předstíral nesmrtelný zájem za poplachu výběrčích archů a básní armádní kapely (30A); hlídka, jíž náleží huňaté tlamy (9A), je nezranitelný obuškem (10A) — ostatně je to dobrák (9B, strážníci o žebráku), servou se (9A) — dojde k rvačce (7B, bezbolestněji, úředněji), jehož odvaha si již oddechla … jehož schopnosti se zřejmě rozvíjely, neboť uváděl již obě příhody v příčinnou souvislost (57A).

Sen má ovšem mnoho tváří, je to přímo spánek, dětství a dětské hračky, láska, popírané absolutno, úchvat bláznivé krásy, štěstí zavěšené v hrůze a bezdůvodná potrhlost:

Že spáč je hotov se svou setbou, že vzchází kopíčko, ječmen a bolehlav (9A), princezny zvedly svůj plášť (68A); knížecí kůň (60A) — dřevěný kůň (67B); Bezhlavý koník, který kluše s nohou věčně zdviženou a nad nímž maličký chlapec křižuje bičem a hláskem, až při jakémsi křiku bezděčně mu zaniká první zahvízdnutí (60A) — Není to totéž, jako když dítěti bezděčně uniká první zahvízdnutí? (67В); Hlas, který vzpírá jediné slovo, odvaha hotová leda kýchati, déšť času, ledabylost pradlen a pohledy, které vás usvědčují, aniž zjednaly milosti mluviti (59A); patero vláken myšlenek … a titěrného bláznovství absolutna, jehož není (48A), které nespasily meče archandělů (48A), a neostříhaný anděl (53A), vytrhujíc je až z břicha posledního kůru nebes (98A), uviděl na vlně jakési zbožnosti černavé lesy (102A); město s úlomkem skály, která je tak krásná, že je nutno opakovat letopočet, abyste uvěřili svým hodinkám (11A) — … tak krásná! Můj Bože, člověk by málem nevěřil, že žijeme v tak bídných časech (11B), tak všední, že se to nezdálo býti ani bláznovstvím (113A); stopy štěstí na kraji cesty popravní setniny (115A), aniž jsi poznal, že nerozeznává, co je nahoře a dole (110A), z rovnováhy smíchu, který mu rozeklál tvář (nebýval k utišení a jeho dobrá míra přesahovala vždy výšku láhve a váhu příhod) (124A).

Ovšem již v citovaných ukázkách byla někdy příměs ironie a krkolomnosti a sloučení nonchalance a úžasu, snu a ironie je principem řady Vančurových výrazů:

Snad srazí jeho nohy tak špatně skloubené, pohoršeni odleskem vytržení a žalu (9A) — Snad si ho nepovšimnou (7B), a žasna nad mimořádným dárcem troníčku, bude jej velebiti (17A) — ale vychválí do nebe dárce troníčku (17B), trocha rosy ozářená pobřežní lucernou je koupel a slavnost (73A), máte za to, že jste zlézali pohoří, zatím co jste se dotkli hromádky říční správy, která v tklivé snaze okrašlovací vrší oblázky pěkně vedle sebe. Eh, všechny řeči, které jste tehdy pronesl, dají se shrnouti ve výkřik, že bylo vedro (73A), žid, který se vyvaroval zisku žmole učitelský cecík, z něhož tryská pramének tenký jako nitka, nosatý milenec na zapřenou, písař dopisů služek (ve kterých uhadoval, kam je obráceno průčelí chalupy), týž, kdo se nezmýlil vy[75]mýšleje výšku topolu a počet kroků od humna ke studni, teď mlčel (90A), Jiný kolouch spravedlnosti stejně nevycválaný (jehož ruka se vznesla do polohy zjevení a setrvá ve výši, dokud neumlkne) (96A), bláhová slovíčka, která nepostačí k zdání nenucenosti (130A) — vše, co mohlo této chvíli ubrat špetku patetického žalu (142B, více vnějšnosti a důstojnosti), z důvodů, pro které se snad může zdáti potrhlým (131A).

Myslím, že poslední odstavce umožňují bez obšírného komentáře ponořit se do ducha Vančurova světa 1929, ale postavy a věci z r. 1935 jakoby se řídily vlastními jeho slovy: zachraňovaly se útěkem z milostné zátoky, v níž vskutku věje poněkud výsměšný vítr (130A). Nyní podnebí „Posledního soudu“ je temperováno o znatelný stupeň níže, vody obraznosti opadly, odstraněno mnoho z toho, co vadilo plynulému proudu vyprávění, takže děj vystupuje daleko plastičtěji. Polední hodina odstoupila, osoby a věci mají těžší specifickou váhu, nepřeletují široké oblasti, skořápka jejich je daleko tužší, věci jsou označeny vlastním jménem, osoby pojmenovány a dostaly civilnější chování. Bylo již řečeno, že řeč přímá je oddělena uvozovkami od vyprávění, přechody od osoby k osobě jsou markantně vyznačeny, stejně přechody snu a skutečnosti a přechody dějové.

Zkonkretnění věcí: v okolí vyšehradské skály (37B), na menší hromadu (49B), vražda (60B) — otázka (55A), rána (60B) — vaše zahulákání (56A), dvě či tři loutkové hry, které se stále vracely (69B) — tyto hry (65A), řečená kabelka (88B), dřevěný splávek (90B), strážníkova loď (94B), střepinami láhví (95B) — úlomky láhví (86A), parmu, která se chytila na provázky (98B) — ji (88A), ze jmen na přídích svých plavidel (121B) — ze jmen hřbetů, které se vynořovaly a mizely (111A), dvůr (130B) — nádvoří (118A). — Je patrno, že věci jednak srůstají s pásmem jevové skutečnosti, jednak se pevněji včleňují do souvislosti dějové.

Podobně postavy unikají ze závratí a omdlévání nad propastmi času, jejich part je vypracován ostřeji a individuálněji, ocítají se na pozemském jevišti. Připomeňme si původní bezdůvodnost ironie a řečí a přehnaně úmyslnou péči:

Jsme nevážní a nerozeznáváme to, co je důležité. Býval jste vesel bez důvodu, mluvil jste pro nic a za nic a zbytečně jsem se oblékala s péčí, o níž se vám ani nezdá (133A). — Již při představování vidíme osoby zřetelněji, tak zvláště Ramuse (8B) a Weila (12B). — Mnohokrát jsou přidána jména a přívlastky jednajících osob, nejčastěji Ramuse (9B, 36B, 37B, 57B, 154B) a Pilipanince (48B, 54B, 121B, 135В, 149B). Poučný příklad: výhody propůjčené chvíli na řece (45A) — Pilipanincovy výhody (48В). Místo lehkosti chvíle nehybnější osoba, shrnující děj do sebe. Často jmény se zdůrazňuje postavení osob vedle sebe a zvláště proti sobě: Jeho přítomnost je ovšem náhodná, neboť… (59A) — Potom Weil vychvaloval Pilipanincovu sílu a zmínil se i o tom, že… (65B), kladl mu (31A) — Rusín kladl Emilovi (32B, jiné příklady: 14В, 26B, 29B, 60B, 147B). Někde jedná Vančura zdánlivě proti vyloženému pravidlu, ale vždy tu jde o odstranění dvojitosti (Pilipanince 56A — přítele 60B, týž Pilipaninec 127A).

Přicházíme konečně ke způsobu, jak Vančura svazoval a jak svazuje útky dějové. Juxtaposicí zjistíme, že dříve nanášel vedle sebe barvy věcí, nyní nastupuje střízlivá logika dějová:

Tato horlivost (11A) — tento horlivý soud (9B), … se radoval (59A) — chtěl odpověděti (66B), o krádeži (98A) — o vyšetřování krádeže (108B). Místo rozlehlé fresky úsek psychologický: město odložilo kabát po kabátě (34A) — uvažování slepcovo bylo obtížné (37B). Jisté překrývání, přesahování dějů je zjednodušeno: ale dříve než skončili (85A) — zatím (94В), dříve než pojedly (113A) — před večeří (123B). Nominální věty, vlastně ustrnulé maximum vírné reality, kdy se zastavuje diskursivní rozum, jsou rozvedeny do plynulého toku: Soví letky … tvořily doplňující se protivy (26В), Účast, které přibývá … přátelství, uvádějící… (26A) — Účasti přibývalo … přátelství uvádělo… (26B), … platily zde za umění (69B). [76]Místo kubisticky a posměšně krkolomného podání nastupuje všedně jasné vysvětlení dějové: Dostalo se mu zevrubné odpovědi (59A) — Mlynář přisvědčil (65B), Občanská stráž (již vně ohrady) kvapila k rychlé radě. Jářku, pravil muž s dřevěnkou, považuje za nezbytné skrývati svoji prostomyslnost za tento nástroj, není to znamení? (100A) — Toto zapísknutí a Pilipanincova přílišná účast s Mejgešem vzbudila ovšem pozornost policistů … otázal se jeden z těchto strážců (111B).

Snadno tedy pochopíme řadu nových vsuvek, dávajících výpravnější smysl, vzbuzujících dojem legitimní epické úplnosti. Tak nalézáme vysvětlení po lopatě, navazování dějových souvislostí a starosti o psychologii osob:

Prvý strážník pokrčí rameny (7B), pravil přerušuje žebráka (16B), Jeho obliba v táboře vzrůstala. Je proto šťasten (37B), Nyní se pánové seznamují, nyní Weil žertuje a nyní vybízí Pilipanince, aby sestoupili k řece. V dálce je viděti Nikodémovu loď, mají tedy na čase (37B), pomyslila si Iliadora (57B), zeptal se strážník (61B), Vůz pouliční dráhy byl zpola naplněn, několik lidí klímalo (67B), Slečna byla roztržitá a jenom roztržitě (88B), Společnost, která zbyla na ostrově, poněkud ztichla. Mluvilo se o srážkách s policií (94B), Mluvilo se o Mejgešovi a o penězích (104B), byla podezřívána, neboť (105B), Někdy úkradkem čtu (124B), Rusín nesouhlasil, ale byl ukřičen (148B), Vůz se dal do pohybu a tu se k řídiči vyšvihl (148B) — Tu se vyšvihl na kozlík (135A). — Zdánlivě proti tomu je vynecháno: Weil mlčel (89A), ale zde jde o podobný jev jako u Olbrachta: je to negativní určení, rušící tok Iliadořiny řeči.

V závěru objasníme, jak Vančura přídavky pozměňuje svou metodu srážení dvou plánů skutečnosti, zvláště dne a snu, jak ji důkladně psychologisuje. Obraz Podkarpatské Rusi už neroste bez přechodu ze sýru (27A), nýbrž je uveden: a obraz, který následuje (27B). Proustovsky komplikované přirovnání je zkroceno, už netrčí přilákaný obraz selky zmoknuvší na pouti volně z prostoru dějového; je dvojnásobně přikován k reálné situaci: Představte si, že… Téměř totéž se stalo tomuto zamračenému chlapíkovi, který prahl po lásce a který ji odmítal (45B). A tam, kde původně do denní skutečnosti výbušně zasahoval sen, tam je vloženo prohlášení, jímž se dementují všechny fantasmagorie. Vizme ty zdůrazněné přechody obou realit, ty předpisy pro psychologické chápání snu: Snil a viděl nad vlnou prádla Odetin obraz (48B) — Nad vlnou prádla se vracel Odetin obraz (45A), Zdá se mi, že vidím čerta (54B), v níž se jeho slepota domnívala viděti utonulou. Hle, žnečka uplývá (55B) — v níž plynula ubohá žnečka (52A), Ruští chlapci snili o hrdinství, ale (73B) — Ach (68A).

 

Před rekapitulací výsledků chci upozornit na knihu známého formalisty B. V. Tomaševského, Pisateľ i kniga z r. 1928. Z této instruktivní knihy poznáváme, jak se v jiných zemích intensivně přemýšlí o stylových problémech, jimiž jsme se obírali v této studii, a některá místa umožňují generalisovat výtěžky našich rozborů. Tomaševský na str. 123—130 vykládá o vnějších i vnitřních příčinách přepracování, o základní důležitosti autorovy umělecké a ideové evoluce pro přepracování, o nepoměrně slabším podílu kritiky[5] a dává pokyny pro posuzování vztahu mezi různými versemi díla. Některé postřehy a poznatky zasluhují, aby byly uvedeny obšírně:

„Někdy jsou pozdní změny autorovy v takovém protikladu s celkovým stylem výtvoru, že je pozdější vydavatelé odmítají a řídí se v posmrtných edicích nikoli poslední, nýbrž dřívější redakcí“ (127). — „… au[77]torské změny nejsou tolik diktovány opravami nedostatků , úsilím o absolutní zlepšení tekstu, o přesnější realisaci tvůrčího záměru, jako změnou samého úkolu, změnou toho, co se dříve jmenovalo literárním vkusem. A v tomto případě se autorovi vždy nepodaří úplné přepracování, naprostý úplný souhlas všech detailů výtvoru s novými uměleckými zásadami“ (128).

Po poznámce, že změny autor obyčejně provádí nedlouho po vzniku díla, čteme dále: „Ve většině případů převládají v autorských přepracováních čistě stylistické přeměny jednotlivých frází a slov. Kromě toho je téměř pro všechny autory při nových vydáních charakteristická snaha zkracovati (podtrhuje T.) tekst díla tím, že se vyloučí zdlouhavosti, jejichž odstranění neuškodí celkovému dojmu. V oblasti stylistických změn je v dějinách ruské prózy charakteristický zápas mezi tím, co docela přibližně můžeme nazvati sentimentálně romantickou manýrou, a manýrou realistickou, při čemž je pravidlem vítězství realistického principu“ (128). — Jako odchylku uvádí starší ruské symbolisty, kteří začínali v době „bytového“ písemnictví, mluví o tom, že zpravidla přepracování nejsou abstraktní, upozorňuje na Čechova, jak pleje inteligentismy, a pokračuje: „Vůbec stylistické tendence k jakési vyrovnanosti, zápas s krajnostmi a přeháněním charakterisujícím jazyk toho či onoho díla, jakási stylistická reakce zmirňující takovou či onakou upřilišněnost“ (129). „Takovým způsobem můžeme často při studiu tekstových změn čistě negativním postupem obnažit to, co se jevilo jakýmsi stylistickým leitmotivem v první redakci. Obyčejně autor zeslabuje tuto stránku jazyka, zřídka ji zesiluje. Takto dostáváme obyčejně obraz, jak se přílišně charakteristický jazyk mění v jazyk klidnější a uhlazenější“ (129).

V duchu těchto výkladů můžeme stanovit shodné rysy autorského přepracování Žaláře nejtemnějšího, který jsme rozebrali zde v předminulém ročníku, i Posledního soudu. Především není pochyby, že se v nových redakcích obou románů obráží vnitřní vývoj autorů, u Olbrachta neúprosný přírodní mytus „Nikoly Šuhaje“, u Vančury psychologické arabesky a reliefní předmětnost „Konce starých časů“. Docela patrně u obou umělců se jeví tendence zkracovat, oba směřují k vyrovnané plynulosti а k přísnějšímu realismu. Byly sříznuty svrchní tóny subjektivní a snové, volumen vyprávění je nyní okrouhlejší. Všechno, co zavánělo statičností, abstraktní obecnost a všechna odmlčení dějová, bylo vystřídáno soustředěnějším a dynamičtějším tokem. Jazyk zhutněl, bylo odstraněno to, co znělo secesně a buršikosně, místo papírovosti nastoupilo jadrnější podání.

Ale pozorujeme také rozdíly podstatné. U Olbrachta přece jde o dokonalejší realisaci tvůrčího snu, důraz je na posledním vydání jakoby přesněji v kovu odlitém. Mezi tekstem původním a dnešním není vážnějších vnitřních rozporů, nová úprava je důslednějším provedením prvotního záměru. Nic nebylo ubráno z původního vidění, naopak nalézáme významné přídavky v důvěrném jádru knihy, v dětství hlavní postavy. Změny jsou rázu jazykového a nadosobního, jsou neseny pokrokem české prózy. Proto můžeme po prvních zkušenostech s teksty Žaláře nejtemnějšího předpovídat, jak se spisovatel zachová na jiném místě. Bylo tedy odstraněno jen to, co bylo čistě časové a módní, a drobnými změnami v struktuře jazykové dosáhl Olbracht krystalického tvaru své románové monografie.

Případ Vančurův je značně jiný, více se naň hodí poznámky Tomaševského. Přepracování je vázáno více na jeho osobní vývoj, neboť gramatických změn je pramálo a stažení pávích chvostů vyplynulo ze svobodného rozhodnutí stylisty. Můžeme podle Tomaševského mluvit o reakci, když Vančura prostříhává husté větvoví obraznosti a nechce do okamžiků vkreslovat složité mřížoví ani zvyšovat hlas. Stejně jsme oprávněni klásti důraz na první vydání, nová verse nemá vlastně samostatné hodnoty, spíše tím stylistickým posunem ujasňuje tendence dřívějšího [78]uměleckého vzepětí. Zajisté pozorujeme positivní stránky na přepracování „Posledního soudu“: věta rozplizlá a rozstříknutá do ozdob se stává vypouklejší, výraz spěje k sevřenosti, metodou vnější i vnitřní interpunkce se individualisují věci a osoby, vše se vrací k pevnějším, konkretnějším obrysům. Ale tento postup zasahuje pouze krajnosti; vzdálenost mezi Posledním soudem z r. 1929 a dnešním záměrem umělcovým je příliš veliká, aby mohlo vzniknout ucelené nové dílo. Možno snad říci, že byl zrušen výjimečný stav obraznosti, odvolány exponované přední hlídky, ale celkový obraz se nedal podstatně změnit. Lze jen negativně konstatovat, že byly částečně potlačeny intelektuální rozmary, že byl narušen atmosferický tmel, takže se děj povynořuje z onoho začarování snu a ironie, že byla pojmenováním a scenářem uvolněna omračující brisknost juxtaposice dvou světů. Opět podle Tomaševského by bylo možno čistě negativní metodou dovodit, že se ve vyloučených partiích skrývá leitmotiv revolučního díla. Celek původního Posledního soudu je těžkým oříškem pro analysu; nemyslím tím, že by badateli ušly jednotlivé, velmi zřetelné slohové znaky, ale že je tu nebezpečí libovolného vytrhávání částečných rysů ze složité struktury. A tu nám umělec poskytl zatržením nejsmělejších stylových výbojů klíč k pochopení své básnické vůle, dal bádání do rukou autorisovaný materiál, z něhož lze odvodit základní konstanty. Jak jsme viděli, vynechané části mají docela vyhraněnou estetiku a cesta od ní k uchopení celého díla nebude již tak obtížná. Máme-li co nejstručněji resumovat, Vančura v nejabstraktnější formaci své vise transponoval realitu s vášnivým zaujetím jejího odborníka, kladl vedle sebe preparáty skutečnosti se záměrným porušováním reálného kontekstu a tak ukládal velké požadavky čtenářově vnímavosti a domýšlení. A se zálibou vytvářel okamžiky utkvění, zvláště pomocí výrazů negativních a relativních, a křesáním protikladných pásem vrhal pablesky na celou skladbu dějovou. Toto záporné poučení z nové verse Posledního soudu nepoměrně převyšuje kladnou stránku, uplatnění aktuálních tendencí Vančurova stylu, a nepoměr ještě poroste, až se budou vyhoštěné bláznivosti a propastné zlomy čísti v osvětlení surrealismu a nejnovější abstraktní lyriky.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 2, pp. 65-78

Previous B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Černé bílým

Next Ladislav Cejp, Mts. (= Vilém Mathesius): Jazyková stránka povelu