Jazyková stránka povelu

Ladislav Cejp, Mts. (= Vilém Mathesius)

[Články]

(pdf)

-

Povel je rozkaz, jehož znění a provedení je v příslušném cvičebním řádě přesně předepsáno pro určité úkony a jehož výkon následuje ihned, jakmile byl dán. Povely jsou: ústní povely, znamení paží, signály píšťalkou, signály polnicí. Povel je tedy s tohoto hlediska speciální případ rozkazu. Rozkaz je pak pro vojáka a pod. závazné vyjádření vůle velitelovy vykonavatelům, obsahující údaje nutné k provedení daného úkolu.

Zde jde nám však o to, abychom našli definici nebo alespoň charakteristiku povelu, a to povelu, se stanoviska jazykového. Po této stránce můžeme zatím říci o povelu zhruba toto: a) je to speciální druh rozkazu, b) znění i provedení je předepsané, c) slovní znění povelu je postaveno na roveň těm signálům polnicí, píšťalkou, paží atd., po nichž následují ihned určité výkony. — Z toho vyplývá, že [79]znění slov tu má funkci v jazyku neobvyklou, lépe řečeno nikoli obecnou, nýbrž zvláštní.

Slovní povel je tedy rozkaz, kde slovo je předpisem stanovenou značkou rovnocennou s jinými signály. Ústní povel (totiž slovní) je určen zvláštním předpisem, který stanoví jazykové znění povelů a jejich zásobu. Ústní povel se zpravidla skládá z návěští, které označuje, co má být provedeno, na př. zastavit, a z výkonného povelu, po jehož vyslovení se výkon ihned provede, na př. stát. — Vedle slovního znění povelů určuje řád také, jak máme povel pronésti. Povely musí být pronášeny hlasitě, s přirozeným přízvukem, nesmějí být nijak komoleny nebo zkracovány. Návěští se pronáší zvolna, výkonný povel výrazně a úsečně. — K tomu je ještě třeba dodati, že pro vydání ústního povelu je nutná určitá situace, jež je rovněž předepsána cvičebním řádem: musí být velitel a podřízení, kteří jsou předem vycvičeni, co mají na určitý povel dělat, atd. Tím jsou zhruba vyčteny ideální podmínky povelů.

Srovnáme-li tyto podmínky s praksí, vidíme snadno, že prakse je všechny nezachovává; zejména porušuje se příkaz, že má být zachován přirozený přízvuk a že znění povelů nemá být komoleno. Chceme zde vyložiti příčiny, které k tomu vedou. Omezuji se přitom na povely výcviku pořadového; tím je sice otázka zúžena, ale zároveň omezena na nejtypičtější rysy.

Ve svém výkladu rozlišuji tyto typy pořadových povelů ústních:

a) povel s návěštím dvouslabičným a výkonným povelem jednoslabičným (k poctě zbraň!),

b) povel s návěštím trojslabičným a výkonným povelem jednoslabičným (zastavit stát!),

c) povel s výkonným povelem trojslabičným a návěštím dvouslabičným, po případě trojslabičným (napravo vyřídit! po třech rozpočítat!),

d) povel bez návěští (pozor!).

Povely, které náležejí do těchto skupin, mají s hlediska jazykového společné znaky nebo alespoň společné tendence.

Souhrn ideálních podmínek budeme nazývat ideálním plánem. Ten budeme srovnávat s plánem reálným, to jest s tím, jak se povel ve skutečnosti realisuje. Shledáme, jak jsem se již zmínil, odchylky i shody obou plánů, které se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Vedle tohoto problému vystupuje druhý: srovnání povelu po stránce jazykové s řečí v její normální funkci, t. j. v její funkci obecně sdělné.

Se stanoviska tohoto druhého problému lze předem říci, že povel (ústní při pořadovém výcviku jednotlivce) je záměrná a také mimovolná deformace přesně určené skupiny slov (po případě jednoho slova), vytvářená charakteristickým spojením různých činitelů jazykových i mimojazykových. Souhrn těchto změn není roven jejich součtu; vyloučení i jediného činitele, působí-li změnu dominantní, mění působení činitelů druhých. Jde tedy o celek změn, podobný třeba celku tónů v melodii.

Prvky, které tvoří ráz vojenského povelu na rozdíl od řeči v její funkci obecně sdělné, jsou tyto: a) situace, b) určené znění povelů a omezená jejich zásoba, c) členění dechové, d) rytmus, časové rozvržení, e) intensita hlasu, f) kvantita, kvalita a přízvuk.

[80]Souhrn uvedených činitelů jazykových (b až f) i mimojazykových (a) vytváří deformaci povelových slov. Nejdříve probereme tyto činitele odděleně, aby tím jasněji vyniklo jejich působení.

 

A. Situace. Situace je mimojazykový prvek nutný pro smysl povelu. Je obsažena v ideálním plánu a je vždy v plánu reálném. Situace je vše to, co musí být splněno, aby povel mohl být vůbec vydán a aby ihned následovalo předepsané provedení povelu. Situace vyžaduje, aby velitel stál před jednotkou v pozoru nebo pochodoval před ní předepsaným způsobem. Rovněž jednotka, které velíme, musí splňovat podmínky situace, t. j. musí to být jednotka vycvičená, která je obeznámena s tím, co má na určitý povel dělat, atd.

Povel totiž lze jazykově správně realisovat, i když není situace, vyžadovaná řádem, ale takový povel ztrácí svůj smysl a význam, svou kolektivní platnost a závaznost. Představme si, jak směšně by vypadalo, kdyby někdo chtěl zastavit obyčejného chodce na ulici slovy: zastavit stát! nebo upozornit někoho místo varovně vysloveným pozor! týmž slovem proneseným jako vojenský povel. Oslovený by mu prostě nerozuměl.

Z toho vyplývá, že pro smysl povelu je předepsaná situace prvek nutný, dominantní a že ideální a reálný plán se tu nutně shodují.

 

B. Znění povelu. Stanovené znění povelů, o které nám zde především jde, je toto (povely jsou zde roztříděny podle výše uvedených čtyř typů):

a) k poctě zbraň, k noze zbraň, vpravo bok, vlevo bok, čelem vzad, čelem zpět, bodák vztyč, bodák skryj, sklonit zbraň, zrušit krok, zřídit krok, paže zpět,

b) pochodem vchod, poklusem vklus, zastavit stát, na řemen zbraň, napravo vpříč, nalevo vpříč, na rámě zbraň, na záda zbraň,

c) po třech rozpočítat, napravo vyřídit, v trojstup nastoupit,

d) pozor, pohov, k přísaze, zákryt, do zbraně, volno.

Protože povel je krátký rozkaz, jehož provedení následuje ihned, bylo by možno očekávat v každém povelu rozkazovací způsob. Je však, jak vidíme, jen v několika. V ostatních nabývá funkce imperativu jednak infinitiv, jako zastavit stát…, jednak substantivum nebo příslovečný výraz, jako pohov, pozor, k poctě zbraň…, vklus, volno, vchod…

Dále je příznačné spojení slov v povelu, na př. zastavit stát, pochodem vchod, poklusem vklus. Je tu patrné, že k takovému spojení nevedly jen důvody významové, nýbrž i jiné, zvl. rytmické, eufonické a pod. Také se opakováním slov dosahuje emfase významové; návěští, které upozorňuje na výkonný povel, musí významově napovídat to, co vlastně rozkáže výkonný povel.

Ideální i reálný plán se nutně shodují ve výběru slov jednotlivých povelů i v jejich pořádku. Nelze je ani zaměnit slovy jinými, ani nelze je přehodit (na povel jděte! nebo vchod pochodem! by příslušná jednotka prostě nereagovala). Pevně stanovené znění povelu, i co se týče slov samých i co se týče jejich pořádku, je dominantní znak povelu, který jej ostře odlišuje od normální řeči. Tato neměnnost je zdůrazněna ještě volbou slov v povelech, kde vedle důvodů významových, vystupuje zřetel eufonický (zastavit stát…), zřetel ke krátkosti a strohosti (projevuje se zvl. v jedno[81]slabičnosti výkonného povelu), důvody rytmické, o nichž dále při výkladu o členění rytmickém, a konečně výraznost akustická, aby se povely nemohly zaměňovat.

 

C. Dechové členění. Předchozí dvě složky lze nazvati nezbytnými podmínkami povelu. Další jsou sice většinou také nutné, ale jen s hlediska jazykové realisace.

Dominantní složkou jazykové realisace je členění dechové. Ústní povel se totiž děje za jediného vydechnutí. Jde-li o povel, který obsahuje jak výkonný povel, tak návěští, je to výdech členěný ve dvě části. První je normální výdech, ale zakončený zatajením dechu. Před vyslovením výkonného povelu vzniká tímto zatajením dechu krátká pausa. Teprve po ní následuje prudký výdech další, prudký proto, aby bylo dosaženo úsečné krátkosti, a toto vydechnutí je úplné. Nezatají-li se dech před výkonným povelem a není-li druhé vydechnutí prudké a krátké, ztrácí povel svůj typický ráz. — Při povelu jednoslovním není členění ve dvě části; existuje vlastně jen část druhá, t. j. krátké vydechnutí, před kterým předchází zatajení dechu.

 

D. Rytmus. Další význačná složka jazykové realisace povelu je rуtmus. Rytmus povelu se zakládá na dechovém členění a toto členění je určováno pochodovým tempem.

Povely se totiž vydávají na místě nebo za pochodu. Pochod sám je pravidelný a má předepsané tempo, povely připadají na určité pochodové doby, takže lze říci, že rytmické členění je podmíněno pochodem — a to i při cvicích na místě, neboť to jsou vždy také cviky na doby. Lze tedy říci, že pochodové tempo je základem rytmického členění ústního povelu. Za pochodu velíme na př. vlevo vbok tak, že vlevo přijde na dopadnutí levé nohy. Při dopadnutí pravé nohy není žádný povel, nýbrž až těsně před následujícím dopadem nohy levé je výkonný povel vbok. Při dopadnutí nohy je již povel ukončen. Jinými slovy: povel vlevo vbok je uzavřen trváním dvou kroků. Pokud jde o členění uvnitř povelu, připadá na první krok (levá — pravá) zhruba návěští, na druhý krok (pravá — levá) pauza a výkonný povel. Celkem totéž platí i o povelu při cviku na místě.

Časově vypadá členění přibližně tak, že, vyjádříme-li návěští jednotkou, připadá stejný časový úsek na pauzu a výkonný povel. Poměr pauzy a výkonného povelu není konstantní, neboť tu působí kvantita návěští. Neprodlužuje-li se však návěští, jak se často děje, je poměr pauzy a výkonného povelu zhruba 1 : 2. Jde-li o povel jednoslovný, platí pro něj totéž, co platí o výkonném povelu samém.

 

E. Intensita hlasu. Intensita hlasu je pro povel prvek rovněž významný. Není to však na rozdíl od složek předchozích veličina konstantní, nýbrž relativní; závisí na velikosti jednotky, které velíme, na vzdálenosti velitele od jednotky a pod. Nedostatečná intensita může povel zkresliti tak, že není správně splněn.

Rozpětí intensity hlasu je značné, od povelu polohlasně nebo šeptem vysloveného velitelem stráže stoupá až k velké intensitě povelu pro rotu nebo jednotku vyšší.

 

F. Kvantita, kvalita a přízvuk. Složky, které jsme dosud probírali, vyznačují se tím, že v plánu ideálním a reálném postupují paralelně, t. j. ve shodě. Kvalita hlásek, kvantita a přízvuk v jazykové realisaci povelu jsou však leckdy i proti ideálnímu [82]plánu, neboť porušují příkaz nekomolit slova povelů a nechávat jim obvyklý přízvuk i výslovnost; zároveň se v těchto složkách nejvíce projevují odchylky od jazykové normy, její deformace.

Obecně lze rozeznávati při těchto deformacích povelu činitele pasivní a aktivní. Podmínky pasivní jsou ty, které umožňují deformaci bez újmy na účelnosti povelu; poskytují tedy tito činitelé jen možnost deformace. Těmito faktory pasivními jsou všechny složky, které umožňují jednoznačnost povelu, zvl. situace, znění povelů a jejich omezený počet.

Faktory aktivní vytvářejí praktické zřetele, které určují způsob deformace; je to především úsečnost a intensita vyslovení povelu. Tito činitelé působí na hláskové složení slov: zjednodušují souhlásky a zdůrazňují samohlásky, měníce přitom jejich kvantitu i kvalitu. Přistupuje k nim ještě hlasová ekonomie, t. j. zření k tomu, aby se hlas příliš nenamáhal nebo aspoň aby se nenamáhal přes míru; následkem jejím bývá hlavně zužování samohlásek.

Kvantitativní, kvalitativní a přízvukové změny, které jsme zjistili při jazykové realisaci povelů, seskupujeme na ty, které se projevují v návěští, a na ty, které ve výkonném povelu, a dále podle toho, při jakém počtu slabik v nich se vyskytují.

V návěští dvouslabičném se zřejmě projevuje tendence prodlužovat samohlásku v druhé slabice, zejména koncové e, tak srov. výslovnost v těchto návěštích: [k pocťe:, fpravo:, vlevo:, čele:m, bodá:k, skloni:t, paže:].

Vystupuje zde však i tendence opačná, totiž prodlužování vokálu v slabice první, srov. návěští: [k po:cťe, fpra:vo, vle:vo, zří:dit, pa:že]; tato tendence je však podle mé zkušenosti zřetelně slabší než tendence první. S obojí tendencí souvisí také úžení zdloužených vokálů a zdloužené e, o a a se vyslovuje v uvedených návěštích často zúženě [e, o, a].

Změny přízvuku se u dvouslabičných návěštích nevyskytují.

V návěštích trojslabičných se vyskýtá dloužení vokálů a s ním spojené úžení jejich hlavně v slabice první a třetí, srov. výslovnost v těchto návěštích: [pochode:m, pokluse:m, na řeme:n, napravo:, nalevo:], vesměs i s prodlouženým e a o a zúženým [e, o].

V slabice druhé se většinou kvantita redukuje, výjimku však tvoří návěští na rámě s prodlouženým a zúženým [a]; dlouhá slabika druhá brání zdloužení slabiky poslední. — Přízvuk bývá u typu pochodem, poklusem a pod. na slabice třetí, jinak podržuje přízvuk slabika první.

О výkonném povelu obecně platí tendence krátit samohlásky a posunovat jejich artikulaci od otevřené k zavřenější; srov. výslovnost povelů: stát, vpříč [stat, přič] a dále [rospočitat, vyřidit], v povelech stát, zbraň, rozpočítat bývá a vyšší, ve zbraň se přibližuje až k u; rovněž o v povelu vbok se úží [buk]. — Skupiny souhlásek se zjednodušují, srov. u povelů: zbraň, vbok, vzad, vztyč, vchod, vklus, vzpříč výslovnost [braň, bok, zat, styč, chot, klus, přič]. Rovněž dvouhlásky se mění v samohlásky jednoduché, srov. výslovnost povelů: nastoupit, skryj [nastupit, skry]. — Přízvuk se nemění.

Tyto tendence platí stejně pro výkonné povely jednoslabičné i několikaslabičné.

Povely bez návěští mají jen zčásti tendence stejné jako povely výkonné vůbec. Krátí se v nich samohlásky a mění se jejich otevřená výslovnost v zavřenější, na př. o v druhé slabice povelu pozor se mění až v u, úží se a v povelu do zbraně. [83]Přízvuk zůstává na slabice první s výjimkou povelu pozor, kde bývá na slabice druhé. — Dvouslabičný povel роzоr vyslovuje se často jednoslabičně, jako bzor, zor, ’or, or, přičemž se o zužuje v u a r bývá uvulární; povel pohov ztrácí intervokální h (poof) anebo se zkracuje rovněž v jednoslabičné pof nebo hof.

Liší se tedy tyto povely bez návěští od povelů složených z návěští a výkonného povelu. Důvod pro jejich odlišnost lze snad hledati ve zvláštním užívání takovýchto povelů. Nenařizuje se jimi většinou cvik na doby, nýbrž výkony déle trvající bez přesného časového členění (jako ustrojit, odložit), znamenají dále přechod k rozchodu nebo úlevu v napětí (jako rozchod, volno), jiné upravují vojenskou jednotku (zákryt) a jiných se užívá jen zřídka (k přísaze). — Nevystupuje tu proto požadavek jednotného provedení tak markantně jako u cviků ostatních, protože jde vlastně jen o přípravu k nim.

Nevysvětlí se však takto změny v povelu pozor; tendence krátit jej v povel jednoslabičný má obdobu, pokud vím, v maďarštině, která povel podobného významu vigyáz rovněž monosylabisuje. Starý rakouský povel habt acht zůstává vždy zřetelně dvouslabičný.

Poznámka. Slovní znění vojenských povelů s návěštím lze také zkoumat po stránce členění obsahového. Po té stránce lze rozeznávat obecné upozornění označující, čeho se povel týká (ať jde o úd nebo nástroj, s kterým se má něco udělat; paže, zbraň, bodák, nebo o obecnou činnost, která se má nějak orientovat: čelem, vbok, vyřídit, rozpočítat), a speciální určení, které vyjadřuje vlastní jádro povelu (vpravo, vlevo, vzad, po třech, k poctě, vztyč atd.). Podle zásad normálního aktuálního členění bychom čekali, že návěští bude zpravidla obsahovat obecné upozornění a že výkonný povel vysloví speciální určení. Tak tomu opravdu někdy je (čelem vzad, bodák vztyč, paže zpět), ale většinou je pořad právě opačný, než bychom čekali (k noze zbraň, vpravo vbok, sklonit zbraň, zřídit krok, na řemen zbraň, po třech rozpočítat, napravo vyřídit). Důvody toho mohou být různé, buď rytmické, zejména snaha, aby výkonný povel byl pokud možno jednoslabičný, nebo syntaktické, t. j. zření k tomu, aby výkonný povel obsahoval formu imperativní. Důvody tyto se mohly tím spíše uplatnit, že signálová povaha povelu nevyžaduje, aby jeho aktuální obsahové členění se přesně shodovalo s tím, co se od něho v normální řeči požaduje. Proto se k němu nepřihlíželo ani v povelech, kterých se užívalo v armádě rakouské. Zaslouží si však zmínky, že povely zavedené v armádě říšskoněmecké se snaží vyhovět i požadavkům aktuálního členění obsahového. Ukazuje to zřejmě jejich srovnání s analogickými povely rakouskými: Augen rechts (rak. rechts schaut), ganze Abteilung kehrt (rak. kehrt euch).

Mts.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 2, s. 78-83

Předchozí Oldřich Králík: Příspěvek ke studiu Vančurova stylu

Následující Ferdinand Pujman: Zhudebněná mateřština