Antologie jazykovědné bulharistiky v NDR

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Антология лингвистической болгаристики в ГДР / An anthology of Bulgarian linguistic studies in the GDR

Sofijské nakladatelství Nauka i izkustvo vydalo r. 1982 knihu věnovanou jazykovědné bulharistice v NDR pod názvem Ezikovedskata bălgaristika v GDR (337 s.). Zahájilo takto vydávání série publikací, která nese název Čuždestranna bălgaristika (Zahraniční bulharistika). Členy redakční rady této řady jsou Sv. Ivančev, P. Pašov, Chr. Părvev, V. Stankov, V. Popovová a T. Bechar. Ze zmíněného prvního svazku vyplývá (záměr série není nikde vyložen), že vydavatelé chtějí zpřístupnit čtenářům výsledky studia bulharského jazyka v jednotlivých zemích v zahraničí a ukázat rozvoj bulharistiky ve světě. Do tohoto oboru řadí práce o staré (staroslověnštině), střední a nové bulharštině, což vyplývá z koncepčního pojetí hlavních etap historického vývoje bulharského jazyka.

V české slavistice se tradičně nazývá jazyk děl Konstantina a Metoděje, původních textů, překladů podle řeckých a j. předloh a jejich nejstarších opisů do 12. stol. staroslověnštinou, a to podle označení cyrilometodějských textů slověnьskъ, ovšem také s poukazem na jeho funkci a poslání mezi tehdejšími Slovany. Plně se přitom uznává (a byli to především čeští slavisté v minulosti v protikladu k J. Kopitarovi, F. Miklošičovi a dalším), že staroslověnština měla bulharský nářeční základ.

Tento název se také ustálil v pojmenování přednášek a cvičení konaných o tomto jazyce na pražské Karlově univerzitě. Z dějin oboru uvádím, že první soustavnou přednášku o něm konal už v zimním semestru 1850—1851 Václav Hanka a nazval ji „Grammatika a literatura staroslovanského jazyka“. V následujících letech ji několikrát v různých obměnách opakoval. Jeho pokračovatel Martin Hattala obvykle přednášel o starobulharštině čili cyrilčině (Hattala, 1855) a proti Miklošičově [165]panonské teorii energicky zdůrazňoval její bulharský nářeční základ. Od zimního semestru 1880—1881 konal přednášky a cvičení ze staroslověnského jazyka na pražské filozofické fakultě Jan Gebauer. V prvních letech svého pedagogického působení na univerzitě vždy v seznamu přednášek ohlašoval Mluvnici jazyka starobulharského a cvičení starobulharská. Tak tomu bylo až do r. 1887. Avšak od zimního semestru 1887—1888 tento náš velký jazykovědec začal důsledně ohlašovat Mluvnici (a cvičení) jazyka staroslověnského. Vlastně od doby J. Gebauera až podnes se stále užívá v pedagogické a vědecké činnosti na Karlově univerzitě tohoto názvu pro nejstarší slovanský literární jazyk. Užívali jej také ve své pedagogické a vědecké činnosti Jiří Polívka (své stanovisko podrobně zdůvodnil v rozsáhlé studii, viz Polívka, 1883), František Pastrnek a jejich nástupci na katedře slavistiky. Současně však vždy zdůrazňovali, že staroslověnština má bulharský nářeční základ, že její východisko tvořil v IX. století dialekt slovanského obyvatelstva žijícího v Soluni a jejím okolí, který si také osvojili bratří Konstantin a Metoděj (srov. text staroslověnské legendy o Metodějovi a známá císařova slova o tom, že Soluňané všichni hovoří čistě slovansky). O návaznosti tohoto jazyka na starší slovesnou tradici balkánských Slovanů a na jejich starší literární texty se podrobně pojednává v odborné literatuře. V ní se také poukazuje na to, že v 9. stol. se vytvořil na Balkáně mluvený kulturní slovanský jazyk na bulharském základě a že pro soluňskou oblast je třeba počítat s řecko-slovanským bilingvismem (Havránek, 1967).

Ať budeme v souladu s domácí vědeckou a kulturní tradicí, kterou zdůvodňujeme dobře známými argumenty, užívat termínu stará bulharština nebo staroslověnština (také v překladatelské praxi), vždy budeme tím pojmenovávat tentýž jazyk, popisovat tytéž jeho jevy a kategorie, zkoumat tytéž jeho společenské funkce, které měl v politickém a kulturním životě našich slovanských předků.

Jako názorná ukázka tohoto pojímání obou uvedených termínů může posloužit příklad vzatý z publikace o bulharistice v NDR, o níž zde referujeme, totiž bulharský překlad názvů (a dále textů) statí R. Růžičky: Grăcki sintaktični zaemki v starobălgarski (s. 256—269) — originál: Griechische Lehnsyntax im Altslawischen; Struktura i avtentičnost na starobălgarskija dativus absolutus (s. 270—279) — originál: Struktur und Echtheit des altslawischen dativus absolutus. Takový překladatelský postup je zcela oprávněný a zdůvodněný.

Autory a pořadateli práce o jazykovědné bulharistice v NDR jsou němečtí slavisté H. Walter (profesor bulharského jazyka na univerzitě K. Marxe v Lipsku) a K. Gutschmidt (profesor srovnávací slovanské jazykovědy na Humboldtově univerzitě v Berlíně) a bulharský slavista Sv. Ivančev (profesor slovanské jazykovědy na univerzitě Kl. Ochridského v Sofii). Práce přináší v bulharských překladech výběr dvaceti sedmi studií o novobulharském a starobulharském (staroslověnském) jazyce z pera současných jazykovědců v NDR. Ve výběru jsou zastoupeny např. stati H. Waltera, K. Gutschmidta, R. Döhnertové, R. Lötsche, R. Růžičky a dalších. Po stránce obsahové jsou tyto stati zaměřeny na otázky sémantické morfologie, syntaxe a slovní zásoby současného jazyka, jiné se zabývají počátky spisovné bulharštiny a staroslověnskou skladbou. V některých příspěvcích se uplatňují širší balkanistická hlediska, konfrontace bulharštiny a němčiny a pokusy zkoumat jazykové jevy aplikováním některých postupů transformační gramatiky. Výběr statí jako celek poskytuje zdařilý obraz mnohostranného vědeckého zájmu slavistů NDR o výzkum bulharského jazyka a jejich úsilí aktivně přispívat k rozvoji světové bulharistiky. Výbor studií také ukazuje jejich teoretickou a metodologickou vyspělost, snahu přistupovat ke zkoumání jevů (kategorií) bulharského jazyka z hlediska výsledků dosažených v NDR na úseku teorie a metodologie jazykovědy.

V úvodu se uvádějí univerzitní a akademická pracoviště v Berlíně, Lipsku a Jeně, v nichž se pěstuje bulharská jazykověda a z nichž také pocházejí autoři statí zařazených do antologie. Dále se zde dočteme o záslužné činnosti Smíšené bulharistické komise NDR - BLR, která působí již od r. 1975. Po zajištění nezbytných učebních pomůcek pro potřeby univerzitního studia bulharistiky se komise zaměřuje na rozvíjení konfrontačního a kontrastivního studia bulharštiny a němčiny a nejnověji na zkoumání některých sociolingvistických problémů spojených s fungováním obou jazyků v podmínkách budování rozvinu[166]té socialistické společnosti. Také tato informace utvrzuje čtenáře knihy v přesvědčení o velmi těsných a efektivních stycích jazykovědců NDR a BLR a o tom, že bulharistika v NDR se ke svému prospěchu rozvíjí v těsné spolupráci s bulharistikou v mateřské BLR.

Úvod také obsahuje velmi stručné informace o počátcích německé bulharistiky a paleoslovenistiky. Autoři publikace je spojují se jmény A. Schleichera, A. Leskiena, V. Jagiće a G. Weiganda. U prvních tří zmíněných slavistů šlo především o práce na úseku paleoslovenistiky (zvláště zaměřené na studium staroslověnského jazyka, který A. Leskien nazýval starou bulharštinou), vedle nich však také publikovali několik studií o bulharské jazykové problematice (např. V. Jagić o rhinesmu v bulharštině nebo A. Leskien o přízvukovém systému bulharského slovesa). Některé z nich jsou přetištěny ve sborníku Čuždestranni učeni … (1979). G. Weigand (1860—1930), profesor rumunského jazyka na lipské univerzitě, byl sice romanistou, avšak také studoval bulharštinu ve vztahu k ostatním jazykům balkánského jazykového svazu (zvláště k rumunštině a albánštině). Napsal bulharskou mluvnici (1907, 1917), sestavil bulharsko-německý slovník (1913), pojednal o bulharských vlastních jménech (1926) a otiskl další studie v časopise Balkan-Archiv. Společně s dalšími německými jazykovědci udržoval vědecké styky se slavisty a indoeuropeisty různých zemí (Richter, 1970). Přestože německá bulharistika nemá tak významnou a dlouhodobou tradici jako např. bulharistika česká (Petr, 1981), bylo by velmi prospěšné, kdyby se o ní souborně v úvodu ke knize pojednalo (srov. k tomu Walter, 1976).

Významnou kapitolu dějin německé bulharistiky nepochybně tvoří vědecké styky bulharských a německých jazykovědců, odborné studium a získávání kvalifikace bulharských jazykovědců na německých univerzitách zvláště v období rozkvětu mladogramatické školy. Naposledy se tyto skutečnosti připomenuly u příležitosti 100. výročí narození St. Mladenova (např. Duridanov, 1981; Popov, 1981).

Za jistý nedostatek antologie považujeme to, že výběr statí z jazykovědné bulharistiky je zaměřen pouze na současnost a že neobsahuje ani ukázkově některé starší, dodnes cenné studie např. G. Weiganda (např. o admirativu v bulharštině, Balkan-Archiv 1, 1925). Výběr ukázek byl však podmíněn celkovou koncepcí knihy (důsledné zaměření na současný stav oboru).

Výběrová bibliografie, kterou sestavil K. Gutschmidt, obsahuje podle titulu údaje z let 1958—1978 (ve skutečnosti jsou v ní obsaženy také práce otištěné v l. 1955—1957) o pracích, studiích, referátech, nekrolozích a zprávách německých i zahraničních autorů, vydaných tiskem v NDR (s. 318—333). Nebyly do ní zahrnuty příspěvky uveřejněné v denním tisku a v nelingvistických časopisech popularizačního zaměření. Bibliografie je velmi užitečná zvláště pro zahraniční bulharisty, protože podává celkový obraz současného stavu a rozvoje oboru v NDR. Obsahuje také údaje o pracích věnovaných staroslověnskému jazyku.

Vydávání obdobných antologií již dříve publikovaných jazykovědných prací není v našem oboru novinkou ani zvláštností, publikace tohoto druhu jsou také zastoupeny v české a slovenské jazykovědě (např. práce J. Zubatého, V. Mathesia, B. Havránka, J. Kurze aj.). Jsou známy další antologie různě tematicky a časově vymezené. Ve veřejnosti, zvláště mezi studenty a mladými vědeckými pracovníky, jsou edice tohoto druhu přijímány s velkým zájmem.

Antologie o bulharistice v zahraničí mají poněkud odlišnou funkci než výbory z vědeckých prací, o nichž jsme se zmínili. Svým posláním se blíží antologii jazykovědných statí českých a slovenských autorů z let 1956—1974, která vyšla r. 1978 v SSSR (Širokovová, 1978). Měla totiž nejen seznamovat čtenáře se současným stavem jazykovědy v Československu, ale také zprostředkovat pro potřeby druhého vědeckého prostředí přínosné metodologické přístupy našich lingvistů k dalšímu rozvoji domácího oboru a tím podpořit tvůrci výměnu vědeckých poznatků.

Bulharská antologie (a další, které vyjdou ve zmíněné sérii nakladatelství Nauka i izkustvo) plní tuto funkci v částečně širší podobě. Jak jsme již uvedli na začátku našeho referátu, tyto publikace mají informovat o rozvoji a zastoupení bulharistiky v zahraničí, dále jako učebnice sui generis poskytují domácímu bulharskému čtenáři možnost seznámit se v překladu s mnohdy těžko dostupnými časopiseckými studiemi a posléze ukazují, jak se [167]v zahraničí může při použití domácích lingvistických přístupů ke zkoumání jazyka plodně pěstovat obor kmenově rozvíjený v mateřské zemi. Narážím zde na vícekráte kladenou otázku, jak se má především zaměřit rozvíjení lingvistik národních jazyků v zahraničí (např. české, německé apod. bulharistiky, bulharské bohemistiky apod.), aby byly přínosné také pro rozvíjení oboru v mateřské zemi (nemůže to být jen konfrontační studium).

V tomto ohledu se bulharští pořadatelé řady Zahraniční bulharistika snaží také touto cestou nejen domácí lingvistickou veřejnost informovat, ale také obohatit výzkum své mateřštiny v BLR o nové metodologické přístupy a umožnit tak bulharské jazykovědě plodnou konfrontaci s jazykovědou ostatních, zejména socialistických zemí. Nemusím zvláště uvádět, jak velkou pomoc poskytují publikace tohoto druhu také rozvoji bulharistiky v té zemi, jíž jsou věnovány. Z těchto důvodů je třeba označit vydavatelský záměr zmíněného sofijského nakladatelství za velmi prospěšný a přínosný pro rozvoj domácí i zahraniční bulharistiky.

Až vyjde více obdobných publikací o vědeckém studiu bulharského jazyka v zahraničí, můžeme být svědky zdravého a také přínosného srovnávání, především ze strany mladé generace, výsledků, jichž se na tomto úseku slavistiky dosáhlo v širokém evropském měřítku. Nejspíše se budeme zamýšlet nad takto získanými objektivními poznatky, které se budou vedle odborné a ideové úrovně prací týkat také nerovnoměrného pěstování oboru v jednotlivých zemích, jeho tematického zaměření a společenské funkce i poslání v různých dobách. Z antologií bude také patrno, jak je bulharistika v zahraničí zajištěna a jaký má podíl na celkovém rozsahu slovanské jazykovědy v jednotlivých zemích. Záslužná a k přemýšlení podněcující publikace o jazykovědné bulharistice v NDR již poskytuje odpovědi na některé z uvedených problémů a otázek, které mají v současnosti značný význam.

 

LITERATURA

 

ČUŽDESTRANNI UČENI: Čuždestranni učeni za jugozapadnite bălgarski govori. Sofija 1979.

DURIDANOV, I.: Prinosăt na akademik Stefan Mladenov v indoevropejskoto ezikoznanie. Ezik i literatura, 36, 1981, s. 20—26.

HATTALA, M.: O poměru cyrillčiny k nynějším nářečím slovanským. ČČM, 29, 1855, s. 81—104.

HAVRÁNEK, B.: Au sujet du caractère et de l’ancienneté de l’évolution des langues balkaniques. Les Études balkaniques tchécoslovaques, 2, 1967, s. 5—10.

PETR, J.: Dějiny jazykovědné bulharistiky na Univerzitě Karlově do druhé světové války. In: Práce z dějin slavistiky, 8. Praha 1981, s. 9—54.

POLÍVKA, J.: Kterým jazykem psány jsou nejstarší památky církevního jazyka slovanského, starobulharsky či staroslověnsky? Slovanský sborník, 2, 1883, s. 481—488, 545—554.

POPOV, K.: Akad. Stefan Mladenov i njakoi novi nasoki v ezikoznanieto. Ezik i literatura, 36, 1981, s. 26—31.

RICHTER, A.: 100 Jahre deutsche Slawistik. T. 5.: Kontakte des Leipziger Lehrstuhls zu bulgarischen, polnischen und tschechisch-slowakischen Wissenschaftlern. Wiss. Zeitschrift der Technischen Hochschule Magdeburg, 14, 1970, s. 859—867.

ŠIROKOVA, A. G.: Jazykoznanije v Čechoslovakii. Sbornik statej. 1956—1974. Red. A. G. Širokova. Moskva 1978.

WALTER, H.: Zu den Traditionen der Bulgaristik an der Karl—Marx—Universität Leipzig (unter besonderer Berücksichtigung der Sprachwissenschaft). Linguistische Arbeitsberichte, 15, Leipzig 1976, s. 34—46.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 164-167

Předchozí Jan Petr: Ke kolísání mluvnického rodu u substantiv v polštině

Následující Helena Confortiová: O pojetí maďarské příručky jazykové kultury