O pojetí maďarské příručky jazykové kultury

Helena Confortiová

[Kronika]

(pdf)

О концепции венгерского пособия по культуре языка / On the conception of the Hungarian handbook on language culture

Ve vydavatelství Maďarské akademie věd v Budapešti vyšel v r. 1980 1. díl Příručky jazykové kultury (Nyelvművelő kézikönyv, A-K, 1295 s.). Byl sestaven skupinou pracovníků Jazykovědného ústavu Maďarské akademie věd, jeho hlavními redaktory jsou László Grétsy a Miklós Kovalovszky. Příručka, na níž práce byly zahájeny v r. 1962, je plánována jako dvojdílná, 2. díl (L-ZS) má vyjít v r. 1983.

Už rozsah díla naznačuje, že nejde o příručku věnovanou pouze pravopisu nebo správné výslovnosti, ale že jejím úkolem je poskytnout uživateli jazyka informace o tom, jak užívat slovní zásoby jazyka a jak se orientovat v možnostech, které tu jazyk nabízí. Příručka je určena jak jazykovědcům a vědeckým pracovníkům, tak spisovatelům, redaktorům, učitelům, veřejným činitelům ap. Autoři předpokládají, že ten, kdo bude příručky užívat, dosáhl středoškolského vzdělání.

[168]V úvodní části příručky (9 kapitol, 69 s.) seznamují autoři čtenáře s typem, materiálem a uspořádáním knihy, uvádějí seznam prací, které se zabývají otázkami jazykové kultury, jak v Maďarsku (od r. 1879 do r. 1978), tak v zahraničí, připojují obsáhlý seznam odborné literatury, informují o účelu a metodě příručky, o základních principech, z nichž se při sestavování vycházelo, o respektování jazykových kritérií apod. Autoři se též zamýšlejí nad purismem (v kap. 3), který měl v předválečném období v maďarské jazykové kultuře významnou úlohu. Ukazují, že po r. 1945 se dostaly do popředí zájmu maďarské jazykovědy otázky jazykové komunikace a jazykové kultury.

Po úvodních kapitolách následuje abecední seznam slov a vykládaných jazykových jevů. Jsou vybrány se zřetelem k tomu, jaké potíže mohou působit uživateli jazyka, zahrnují i velké množství cizích slov (včetně jmen vlastních — osobních i zeměpisných). Kromě základních podob lexikálních jednotek jsou uváděny i morfematické jevy charakteristické pro typologii maďarštiny. Příručka uváděné jevy vykládá a doprovází je řadou příkladů. Výklady jsou odlišeny graficky (hesla jsou tištěna tučně, gramatické výklady proloženě). Na konci výkladu bývá uvedena literatura.

Výklady zahrnují podle potřeby problematiku fonetickou, ortografickou, morfologickou, syntaktickou, sémantickou, popř. stylistickou. — Fonologie se týká zejména výklad o přízvuku, o vztahu přízvuku a slovosledu, o intonaci ap. Výklad o intonaci (je velmi rozsáhlý, obsahuje 30 s.) je doplněn grafickým znázorněním. Taková velká hesla mají na začátku osnovu, aby se v nich čtenář rychleji a lépe orientoval. — Ortografie se např. týká heslo vysvětlující názvy písmen, interpunkci apod. — Četné výklady jsou věnovány i morfologii. Vysvětluje se užití např. zájmen posesívních, adverbií apod. U členu určitého nacházíme rozsáhlý výklad o jeho užití ve spojení se jmény zeměpisnými, ve vztahu přivlastňovacím apod. Samostatný výklad se týká i tzv. záložek — jak známo — samostatných slov používaných za slovem a odpovídajících českým předložkám. U sloves jsou uváděna různá spojení, popř. frazeologismy (srov. sloveso stát, nést, dávat). U slovesa stát jsou např. uvedeny různé varianty toho, jak vyjádřit větu Ve škole je osm tříd nebo Byt se skládá ze tří pokojů (srov. české byt o třech pokojích, třípokojový byt); v maďarštině existují tři způsoby tohoto vyjádření: v jednom se užívá slovesa stát, v druhém slovesa být a třetí je vyjádřen neslovesně. — V příručce se vykládají i jevy syntaktické, užívání subjektu, atributu apod. — K sémantickým výkladům patří např. pojmenování druhů živočichů. — U některých slov se zaznamenávají jejich synonyma, a to jak u jmen cizího původu (jako bajonet), tak i u jmen původních (např. mladý, užívat). U některých slov se také uvádí jejich příslušnost k jazykovému rozvrstvení (slova hovorová, spisovná aj.); u slov cizího původu se někdy hodnotí i vhodnost jejich užití. Např. slovo absolutní se označuje jako všeobecně užívané cizí slovo, zatímco místo slova fotó se doporučuje užívat maďarského slova fénykép. Uvádějí se také zkratková slova (graficky odlišená majuskulemi) nebo části složenin, např. -impex, jako Agrimpex, Lignimpex apod.

U cizích slov se v příručce zaznamenává jejich původ a jejich výslovnost v jazyce původním a v maďarštině. Např. u českého příjmení Dvořák je zmínka o tom, že se vyskytuje i v Maďarsku a má podobu buď Dvorák, anebo Dvorzsák. V maďarské deklinaci (i konjugaci) se uplatňuje — jak známo — tzv. vokální harmonie (slabiky vysokozvuké a nízkozvuké) a je tedy nutno vědět, jakou formu bude mít předložka (resp. přípona), obsahuje-li cizí slovo slabiky smíšené. Někdy je uvedena jen jedna možnost (obvykle podle druhé slabiky), např. u slova Marseille (Marseille-ben), Chopin (Chopinnek), ale např. u Dante (Danténak). Někdy jsou možnosti dvě, např. balett (balettben i balettban), hotel (hotelban i hotelben), Rabelais (Rabelais-ről i Rabelais-ról), kodex (kodexbe i kodexba) apod. Na prvém místě bývá uvedena forma, která je pokládána za progresívnější (např. hotelban, ale balettben). V některých případech se uvádějí také přivlastňovací přípony pro 3. os. sg. (balett — balettje i balettja).

Ačkoli maďarských přípon vyjadřujících naše předložky je větší počet, omezuje se příručka u substantiv neživotných pro zjednodušení většinou na přípony -ban, -ben nebo -ba, -be (české v a do), U jmen osob se uvádí většinou -nak, -nek, což odpovídá českému dativu nebo posesívní vazbě (mít něco). Problémem může být pro uživatele jazyka také [169]užití předložky s, která se v maďarštině realizuje jako přípona u slov končících souhláskou v asimilované formě (základní je tvar -val, -vel, ale připodobňuje se všem souhláskám, takže může mít podobu -lal, -lel, -szal, -szel apod.). Zvláště u cizích slov, kdy se jiná hláska vyslovuje a jiná píše, je uvedena i forma této přípony (která odpovídá výslovnosti, takže u jména Balzac má formu Balzackal, u Bach Bachhal, u Greenwich je Greenwichcsel).

Výkladu o cizích slovech je věnováno celkem 60 s., např. o souhláskách, o jménech, zvláště zeměpisných, o změnách souhlásek při tvoření slov. Změny se týkají většinou krácení: í — i medicina — medicína, jubileum — (jubíleum — v závorce jsou uváděny tvary, které jsou na ústupu); é — e akadémikus — (akademikus); a — á kadencia — kádencia, szocialista — (szociálista); podobně i kvantita při odvozování: kandidátus — kandidatúra, oceán — oceanográfia apod.

U některých předpon cizího původu se uvádějí dvě formy, např. autó a auto- (podobně např. fotó a foto-). První předpona se vyskytuje ve složeninách, které nějak souvisejí se substantivem auto (ve významu ‚automobil‘), např. automobilový sport, továrna na výrobu automobilů (srov. české automobilka), automapa, druhý typ je ve slovech, kde auto- znamená české samo-, např. automat, autonomie, autosugesce ap.

V příručce se uvádějí i různé složeniny slov, které se píšou někdy dohromady, jindy zvlášť, varianty jsou uvedeny v určitém pořadí. Např. u slova dům jsou napřed zaznamenány takové příklady, kdy slovo dům je prvním členem složeniny (domovní daň), potom takové, u nichž slovo dům je druhým členem (maďarsky se píše jako jedno slovo, např. obchodní dům, radnice), dále spojení s atributy, kdy se píše obvykle zvlášť (např. rodinný dům, sousední dům, patrový dům, ale třípatrový dům se píše dohromady).

Maďarská příručka jazykové kultury podává komplexní pohled na jazyk a uživateli usnadní najít v jedné knize odpověď nejen na otázky pravopisné, ale i jazykové v širokém slova smyslu. Práce kolektivu Jazykovědného ústavu nachází tak široké uplatnění mezi aktivními uživateli jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 167-169

Předchozí Jan Petr: Antologie jazykovědné bulharistiky v NDR

Následující Jiřina Hůrková: Příspěvek k určování kvalitativních rozdílů vokálů