V. mezinárodní kongres MAPRJAL

Vladimír Hrabě

[Kronika]

(pdf)

V международный конгресс МАПРЯЛ / The 5th international congress of MAPRJAL (1982)

Ve dnech 16.—21. srpna 1982 se konal v Praze pod záštitou prezidenta republiky Gustáva Husáka V. kongres Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury (MAPRJAL). Ústředním tématem kongresu byl „Současný stav a základní problémy studia a výuky ruského jazyka a literatury“. Kongresu se zúčastnilo 2570 delegátů, z toho 1159 zahraničních (z 67 zemí světa). Mezi československými delegáty převážnou část tvořili učitelé středních a základních škol. Československý přípravný výbor pro organizaci kongresu, opíraje se o práci asociace československých rusistů ČSAR, kongres všestranně důkladně připravil a zajistil též včasné publikování kongresových sborníků: Doklady i soobščenija čechoslovackoj delegacii, V. meždunarodnyj kongress prepodavatelej russkogo jazyka i literatury. Bratislava 1982. Tezisy dokladov i soobščenij, V. meždunarodnyj kongress prepodavatelej russkogo jazyka i literatury. Praga 1982. Dále byla vydána Bibliografija čechoslovackoj rusistiki 1971—1980. Praga 1982.

Politickým předznamenáním kongresu byla pozdravná poselství G. Husáka a L. I. Brežněva obracející se k učitelům ruštiny, aby prostřednictvím svého předmětu posílili boj za mír a upevňování přátelství mezi národy. Souhlas s tímto zaměřením potvrdila jak celá atmosféra kongresu, tak i závěrečná výzva delegátů adresovaná ústy místopředsedy MAPRJAL prof. G. Jakobssona ze Švédska rusistům celého světa.

Na plenárních zasedáních kongresu a na zasedáních sekcí bylo předneseno přes 800 referátů, sdělení a diskusních příspěvků delegátů z 49 zemí. Dalších 300 sdělení bylo dodáno písemně. Na kongresu pracovalo 11 sekcí a byla zorganizována diskuse u kulatého stolu. V lingvisticky zaměřených sekcích byly řešeny vedle otázek vědeckého a konfrontačního studia ruštiny v porovnání s mateřštinou zvláště problémy lingvodidaktické, a to v rovině jak obecně teoretické, tak aplikační se zřetelem k různým postupům ve výuce ruštiny, diferenciaci této výuky, učebním pomůckám, místu ruských a sovětských reálií ve výuce aj. Práce dvou sekcí byla věnována otázkám ruské klasické a sovětské literatury a metodiky literární výchovy. Zde byly zdůrazněny vztahy ruské a sovětské literatury k literatuře světové, ideový a morálně výchovný význam výuky literatury; pozornost byla věnována i práci s uměleckým textem jako součásti jazykové přípravy. Poprvé v historii kongresů MAPRJAL byla organizována zvláštní sekce pro teorii a praxi překladu.

K ústředním otázkám řešeným v lingvistické a lingvodidaktické části kongresu patřilo uplatnění principu komunikativnosti v jazykové [174]výuce a metody jazykové konfrontace. Protože problematika jazykové konfrontace je sdostatek známa, zaměříme se v další části této zprávy na osvětlení toho, jak byl pojem komunikativnosti v jazykovém vyučování rozpracován v zásadním referátu V. G. Kostomarova a O. D. Mitrofanovové Učební princip aktivní komunikativnosti při vyučování ruštině (sb. V. meždunarodnyj kongress prepodavatelej russkogo jazyka i literatury MAPRJAL, Sovremennoje sostojanije i osnovnyje problemy izučenija i prepodavanija russkogo jazyka i literatury, doklady sovetskoj delegacii. Moskva 1982, s. 3—26).

V referátu bylo konstatováno, že učební předmět ruština jako cizí jazyk představuje obor na jedné straně užší, na druhé širší než ruský jazyk jako předmět lingvistického zkoumání, neboť předmětem výuky nejsou poznatky o ruském jazyce ani pouhá znalost slov a tvarů, nýbrž řeč, tj. ruský jazyk v jeho fungování. Učební princip aktivní komunikativnosti určuje strategii vyučování a ovládnutí jazyka, zaměřenou na vytváření přímých asociačních vztahů mezi ruským jazykem a mimojazykovou skutečností, a to co možná bez prostřednictví mateřštiny. „Svět jazyka“ není nic jiného než svérázné přetvoření světa reálií příslušné země ve společenském vědomí nositelů daného jazyka. A protože svět reálií mateřského jazyka bývá podstatně odlišný od světa reálií ruštiny, nemluvě již o rozdílech ve formách obou jazyků, je třeba rozhodně bojovat proti představě, že lze ruské formy prostě ukládat do schémat a kategorií, které si žáci přinášejí ve svém vědomí z mateřštiny. Je třeba rozlišovat konfrontaci ruštiny s mateřštinou při lingvistickém výzkumu a konfrontaci v plánu ligvodidaktickém. Z toho, že porovnávání ruštiny s mateřštinou je nutným teoretickým východiskem pro popis ruštiny jako cizího jazyka, ještě nevyplývá, že by jazyková výuka měla být prostoupena stálými odkazy na mateřštinu.

Princip komunikativnosti v jazykové výuce je těsně spjat s principem situačním. Při tvorbě výpovědi má podstatnou úlohu umění mluvčího zhodnotit situaci a vybrat jazykové prostředky pro ni adekvátní. Situace výpovědi však nezahrnuje jen její vnější podmínky a sdělovaný obsah, nýbrž i komplex vzájemných vztahů účastníků komunikace. Situační princip ve výuce cizího jazyka postuluje jak výběr a uspořádání jazykového materiálu v návaznosti na určité úseky skutečnosti, tak i vytvoření vhodné atmosféry pro komunikaci ve vyučovacích hodinách a stimulaci řečového projevu žáků. Komunikace při výuce, opírající se o modelové situace, má vést k budoucímu dorozumění ruštinou v reálné životní situaci. Důležité je, aby řečové úkoly ukládané žákům odpovídaly mimo jiné jejich zájmům, životní zkušenosti, vztahu jednotlivce ke kolektivu třídy a aby nezůstala stranou ani sféra emocionálních prožitků žáků.

Pokud jde o komplex otázek týkajících se principu uvědomělosti při osvojování jazykového systému ruštiny při výuce, autoři zdůrazňují, že ovládnout jazyk znamená především ovládnout řečové dovednosti; čím více se budou tyto dovednosti rozvíjet, tím více budou žáci poznávat jazykový systém. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že k řečovým dovednostem nepatří jen ústní projev, nýbrž i projev písemný, čtení a poslech. Uvedené zásady jazykové výuky jsou zaměřeny především na výuku budoucích řadových uživatelů ruštiny, kdežto jazyková příprava filologů-rusistů musí obsahovat ještě další složky.

Ovládání jazyka je ve větší míře věcí pohotového užívání řečových mechanismů se správnou reakcí na situaci než záležitostí uvědomělé jazykové analýzy. A proto i při lingvodidaktické praxi bude obvykle převládat indukce nad dedukcí v osvojování gramatických pravidel. Pravidla jsou formulována jednak jako pravidla zobecňující, jednak jako pravidla-instrukce a pravidla-zákazy, uplatňující se při řečové činnosti a sdělování obsahů určitého typu. Také instrukce uvádějící jazyková cvičení je třeba formulovat tak, aby vedly žáky k aktivní řečové činnosti spjaté s dosažením určitého komunikativního cíle. Taková cvičení jsou mnohem účinnější než např. mechanická cvičení na transformaci vět, prováděná odtrženě od komunikativní situace. Z lingvodidaktického hlediska není vhodné, aby jazykovědná teorie abstrahovala jazykový systém od jeho užití. Osvojení si fungování jazykového systému v úplnosti předpokládá, že jazykový materiál bude prezentován spolu s ukázáním společenských funkcí osvojovaného jazyka v dané oblasti, s řečovým územ, řečovou etiketou jeho rodilých nositelů a jejich kulturními tradicemi. Při jazykové výuce je, pochopitelně, možno dosahovat takového [175]ovládnutí ruštiny pouze po částech, vždy v souvislosti s určitými fragmenty skutečnosti, např. sovětské skutečnosti, mezinárodních kontaktů aj. Zároveň je třeba dbát na stylově funkční charakteristiku příslušných projevů. Zkušenosti ukazují, že dosavadní principy tematicko-situačního uspořádání látky nejsou sice bez nedostatků, že však jde o cestu nejen možnou, nýbrž i efektivní.

Je třeba poznamenat, že sovětští vědci již přistoupili k všestrannému výzkumu komunikativnosti různých druhů řečové činnosti. Lze uvést např. významnou teoretickou práci G. A. Zolotovové (Kommunikativnyje aspekty russkogo sintaksisa. Moskva 1982).

V závěrečných usneseních kongresu se doporučuje, aby národní asociace MAPRJAL rozpracovaly princip aktivní komunikativnosti ve vyučování ruštině a pod tímto zorným úhlem přehodnotily i tradiční didaktické principy, vztah mezi gramatikou, teoretickými znalostmi o jazyce a dovednostmi jeho užití. Dále se plánuje vypracovat národní učebnice ruštiny na základě vzorových učebnic ruštiny jako cizího jazyka, které jsou teoreticky koncipovány a zpracovávány centrálně v SSSR. Předpokládá se bohatá diferenciace učebnic a dalších učebních pomůcek podle stupně osvojování jazyka, věku a zaměření studujících. Posléze bylo doporučeno, aby se příští, tj. VI. kongres MAPRJAL konal v r. 1986 v Budapešti s ústředním tématem „Vědecké tradice a nové směry ve studiu ruského jazyka a literatury“.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 173-175

Předchozí Petr Piťha, Marie Čechová: II. konference o syntaxi a jejím vyučování v Nitře

Následující Petr Sgall: Konference SLE o typologii a univerzáliích v Athénách