K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka III. Jacob Grimm a klasická německá komparatistika

Jan Petr

[Články]

(pdf)

К источникам философии языка Маркса и Енгельса III. Якоб Гримм и классическая германская компаратистика / Sources of the philosophy of language by Marx and Engels III. Jacob Grimm and the classical German comparative studies

V souvislosti s vymezením zdrojů Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka jsem uvedl (Petr, 1980, s. 11), že oba klasikové se při formulování základů dialektickomaterialistické filozofie jazyka také opírali o výsledky, k nimž dospěla tehdejší jazykověda. Můžeme-li soudit, že klasikové marxismu (a především Engels) znali některé práce Fr. Boppa, J. K. Zeusse, R. Kr. Raska, A. F. Potta a F. Dieze, pak s naprostou jistotou víme, že studovali práce J. Grimma, zvláště jeho Německou mluvnici (Deutsche Grammatik I—V, 1819—1837),[1] Dějiny německého jazyka (Geschichte der deutschen Sprache I—II, 1848) a nejspíše také některá jeho pojednání a Německý slovník (Deutsches Wörterbuch I—V, 1854—1862 a další svazky). Svědčí o tom některé výroky a odkazy obsažené v jejich pracích a korespondenci. V této souvislosti stojí za zmínku Marxův výrok vyslovený v dopise Engelsovi z 14. 12. 1855 o tom, že na rozdíl od Bruna Bauera považuje J. Grimma za významnějšího srovnávacího ide. jazykovědce než J. Dobrovského (Marx - Engels, 28, s. 520).

Marx a Engels v dialektické návaznosti na klasickou německou filozofii a zvláště na filozofii jazyka G. W. F. Hegela a L. Feuerbacha (Petr, 1978) formulovali své pojetí jazyka z hlediska materialistického monismu, tj. vztah jeho materiální a nemateriální významové složky, vztah jazyka k pojmenovávané objektivní realitě a dialektický vztah jazyka a vědomí, zvláště myšlení. V návaznosti na filozofii a teorii jazyka J. Grimma a představitelů klasické historické a srovnávací jazykovědy v 1. pol. 19. stol. Marx a Engels vymezili historickomaterialistické pojetí jazyka jako společenského jevu, tj. jeho postavení ve společnosti a vztah jazyka k jejímu vývoji, a prohloubili svůj filozofický výklad o významu slova jako odrazu přírodních a společenských jevů a projevů psychického života člověka, v němž je zafixován výsledek předcházející myšlenkové činnosti daného jazykového společenství.

Engels v nemalé míře čerpal z Grimmova díla a dovedl ve značném rozsahu těchto cenných poznatků využít ve své vlastní vědecké práci o vývoji lidské společnosti. Od J. Grimma si osvojil pohled na jazykový vývoj, historický přístup ke zkoumání jazyka a jeho jednotlivých jevů, četné obecně lingvistické poznatky a v neposlední řadě důkladné germanistické (a částečně také slavistické[2]) vzdělání. Grimmovo vě[178]decké dílo si Engels osvojil do té míry, že je s úspěchem dále samostatně rozvíjel, a to jak ve formě dalšího pozitivního pokračování, tak také jako jeho kritiku směřující k překonání dílčích nedostatků. V tomto smyslu i vyznělo nedokončené Engelsovo pojednání Francký dialekt (Marx - Engels, 19, s. 536—563), tvořící součást jeho obsáhlé historické studie K nejstarším dějinám Němců (Petr, 1976—1977).

Engels přitom podrobil kritice tehdejší třídění německých nářečí i metodu, podle níž byla tato klasifikace provedena. Zdůraznil, že při vymezování jednotlivých nářečních oblastí v minulosti, zejména jejich hranic, je třeba se opírat o soubor jazykových jevů získaných studiem jazyka starých písemných památek, současných německých nářečí a o analýzu dochovaného onomastického materiálu (Petr, 1975), a uplatňovat přitom komplexní sociálně historický pohled na jazyk a jeho vývoj.

Od J. Grimma a jeho žáků (M. Müllera a M. Heyna) Engels převzal zdůrazňování významu studia jazyka starých písemných památek pro historickou dialektologii, z díla J. Grimma a F. Dieze si osvojil chápání významu současných nářečních jevů pro historickou mluvnici. Grimmovo dílo jej také poučilo o možnostech, jak využívat současný a historický onomastický materiál pro zkoumání nejstarších dějin národa. V polemice s názory předních germanistů W. Brauna a W. Arnolda ukázal, jaký význam má lingvistické zkoumání starých osobních a místních jmen pro všestranný, historicky zaměřený výklad poměrů v určitém zeměpisném areálu. Také v tomto případě se Engels mohl opřít o Grimmovu pracovní metodu uplatněnou např. v jeho Dějinách německého jazyka. Engelsovi se ve výše zmíněném pojednání o franckém dialektu podařilo vymezit územní hranice kmenového osídlení a jim odpovídající hranice kmenového dialektu Franků, nářečí samostatného germánského kmene. Dospěl k vědeckým poznatkům trvalé platnosti, k nimž se oficiální germanistika dopracovala až za čtyřicet let (Frings, 1946).

[179]Klasikové marxismu již ve spise Německá ideologie z let 1845—1846 poukázali na to, že teprve uplatněním metody srovnávání a zjišťování rozdílů dospěly vědy k významným úspěchům (Marx - Engels, 3, s. 451). Uvedli na prvním místě anatomii, poté botaniku a jako třetí obor před odkazem „atd.“ jazykovědu. Dodali, že srovnávání nabývá obecně významné povahy. Tyto myšlenky vyslovili v souvislosti s polemikou proti Sanchovi, tj. Maxi Stirnerovi, v níž také poukázali na jeho zcela pseudovědecké formální srovnávání jevů, které parafrázovali slovy „Sancho není Bruno a Bruno není Sancho“ (Marx - Engels, 3, s. 450). Mohla to být také parodie na módní srovnávání v 2. pol. 18. stol., kdy se porovnávaly všechny jevy skutečnosti včetně jazyka a jazyků.

Jestliže v této polemice klasikové marxismu položili důraz na srovnávací přístup v tehdejší jazykovědě, který ovšem považovali za šíře uplatnitelný v rozvoji vědy (volání klasiků marxismu po jeho uplatnění ve skutečnosti znamenalo vyhlášení předem vítězného boje proti teologii), potom o několik desítiletí později Engels v polemice proti E. Dühringovi (1. vyd. Anti-Dühringa vycházelo v letech 1876—1878) položili důraz především na historické, vývojové zaměření soudobé jazykovědy, „jež se tak mocně a úspěšně rozvinula v posledních šedesáti letech“ (Marx - Engels, 20, s. 314). Vyžadovala to povaha polemiky s E. Dühringem, která také Engelsovi umožnila vyložit jeho pojetí jazykového vzdělávání ve školách (mají se vyučovat jak jazyky klasické, tak i současné živé) a marxistický přístup k výkladu obsahu a formy jazyka. Ze zřejmých důvodů přitom kladl na první místo obsahovou stránku jazyka.

Pochopení jazyka (v tomto případě mateřského, němčiny) podmiňoval studiem původu a postupného vývoje jednotlivých jevů, což není podle něho možné bez historického a srovnávacího přístupu. Podle jeho slov „‚Látka a forma vlastního jazyka‘ jsou však srozumitelné jen tehdy, sledujeme-li jejich vznik a postupný vývoj, a to není možno bez zřetele za prvé na jeho vlastní odumřelé formy a za druhé na příbuzné živé i mrtvé jazyky“ (Marx - Engels, 20, s. 313). Látka (Stoff) zde znamenalo pro Engelse totéž co obsah, substance jazyka, formou rozuměl jeho materiální složku.

V souvislosti se sarkastickým posouzením jistých vydavatelských záměrů Arnolda Rugeho Marx v dopise Engelsovi z 24. 11. 1857 napsal, že srovnávací jazykověda nutně vyžaduje exaktní znalosti (Marx - Engels, 29, s. 243). Bylo to stanovisko vědce, který s příslovečnou soustavností po celý život shromažďoval exaktní materiál, aby mohl nezvratně prokázat třídní povahu kapitalistického vykořisťování a nezadržitelný pád kapitalismu.

Marx a Engels se několikrát velmi pochvalně vyjádřili o historické a srovnávací jazykovědě v 19. stol., o výsledcích dosažených jejími představiteli a o metodě, jíž se tehdy používalo při vědeckém zkoumání jazyka. Ve shodě s J. Grimmem (Grimm, 1879, s. 6) Marx a Engels již ve spise Německá ideologie zdůraznili, že jazykověda se stala skutečnou vědou teprve v 19. stol., kdy se oprávněně přiklonila k přírodním vědám a podobně jako dříve anatomie a botanika (Marx - Engels, 3, s. 450—451) uplatnila při výzkumu jazyka historicky zaměřenou srovnávací metodu (Grimm, 1879, s. 7, 8). Engels o několik desetiletí později označil v Anti-Dühringu historickosrovnávací metodu jako výraz dialektického myšlení v jazykovědě (Marx - Engels, 20, s. 313—314) a plně docenil výsledky, jichž se touto metodou dosáhlo při výzkumu konkrétních živých i vymřelých jazyků. Uvědomoval si, že tento metodologický přístup způsobil zásadní obrat v dějinách jazykovědy a vyvolal soustředěný zájem o pěstování diachronní jazykovědy, což v té době bylo v protikladu k dosud výlučně pěstovanému ahistoricky pojímanému studiu současného jazyka (srov. Heinz, 1978, s. 122).

[180]Do začátku 19. stol. se totiž uplatňovaly při zkoumání jazyka jen dva přístupy. Byl to za prvé přístup čistě empirický a praktický, jehož výsledky byly zaměřeny na to, aby se lidé různých národů mohli mezi sebou domluvit. Zpracovávaly se jazykové pomůcky různého druhu, učebnice, mluvnice, slovníky apod. Takto zaměřený jazykový výzkum neprojevoval zájem o mateřštinu, protože ji z praktického hlediska každý znal. Ta byla jen výkladovým jazykem zmíněných příruček, východiskem pro zvládnutí cizího jazyka. Druhý přístup byl filozofický, zaměřený především na obecně jazykové otázky. K nim patřily často popisované základní předpoklady pro užívání jazyka, uplatňování kategorií logiky na popis mluvnické stavby nebo otázka, zda řeč je lidského nebo božského původu. Toto téma se těšilo zvláštní oblibě u myslitelů v 18. stol. (Curtius, 1886, s. 36).

Ve srovnání s takto zaměřeným zkoumáním jazyka (a Engels o něm dobře věděl) se historická a srovnávací jazykověda nezbytně jevila jako kvalitativní obrat v rozvoji oboru. Její výsledky poskytly Marxovi a Engelsovi v souladu s jejich vymezením obecných zákonů dialektiky a materialistickým pojímáním kategorie času a prostoru, příčiny a následku konkrétní podklady pro rozvíjení jejich filozofického pojetí jazyka. Historická a srovnávací jazykověda v 1. pol. 19. stol. se totiž zaměřovala na zkoumání jazykových faktů v širších souvislostech časových (tedy v jejich historickém vývoji) a prostorových (tedy ve srovnání s příbuznými jevy v jazyce samém a jazycích geneticky příbuzných). Sledovala také v určité míře jejich vzájemné vazby a spojitosti, shody a rozdíly mezi jazyky (srov. např. Curtius, 1862, s. 131).

Klasikové marxismu byli přesvědčeni, že v rámci boje proti idealismu a zvláště teologii je třeba také vyložit z pozic historického materialismu vznik a vývoj jazyka poté, co materialisticky osvětlili v návaznosti na výsledky německé klasické filozofie ontologickou a gnozeologickou stránku jazyka. Jazyk byl idealisty a teology vydáván za jev nadpřirozeného, božského původu, povahy duchovní, a proto pro nás ve své podstatě nepoznatelný (srov. např. Manthey, 1937). Uplatnění historického (vývojového) pohledu na jazyk a jeho jednotlivé jevy podpořilo úsilí klasiků chápat jej jako jev dialekticky se vyvíjející ve vztahu k dialektickému vývoji jeho uživatelů a ve vztahu k vývoji společnosti, tedy v jeho pohybu, v jeho změně, v jeho životě, ve vzájemném působení jazyka a společnosti (Marx - Engels, 20, s. 132). Výsledky historické a srovnávací jazykovědy poskytly klasikům marxismu konkrétní jazykový materiál pro tvrzení, že jazyk se vyvíjí podle zákonů dialektiky, že jeho vývoj je poznatelný, podobně jako je poznatelný vývoj přírody, společnosti a lidského myšlení.

Pojetí vztahu jazyka a myšlení, které klasikové marxismu našli v Grimmově díle, odpovídalo ve svých základech jejich chápání vztahu myšlení k hmotě (Marx - Engels, 20, s. 149). Nebylo ani v rozporu s materialistickým pojetím dialektického zákona negace tak, jak jej v konečné podobě formuloval Engels (Marx - Engels, 20, s. 151). Vždyť v průběhu řečové činnosti a myšlení se mění materiální stránka tohoto procesu v nemateriální a naopak, což vytváří obsah a formu jednotlivých fází procesu myšlení a jeho realizace pomocí jazyka (řeči).

K tomu dodáváme Engelsova slova, která vylučují jakékoliv schematické pojímání zákona negace: „Každý druh věcí má tedy svůj svérázný způsob, jak být negován, aby z toho vzešel vývoj, a stejně je tomu s každým druhem představ a pojmů“ (Marx - Engels, 20, s. 152). Položení důrazu na hledání příčin vývoje v dialektickém nazírání na jevy, a tedy na dialektiku jazyka a myšlení odhaluje smysl této složky Engelsova učení. Historický přístup doplňovaný srovnávací metodou nutně musel podle Engelse přispívat k odhalování dialektických vztahů uvnitř jazyka, o nichž byl přesvědčen, že jsou hybnou silou jeho neustálého vývoje.

[181]J. Grimm je považován v dějinách německé jazykovědy za tvůrce komplexně pojaté germanistiky a historické mluvnice, rok 1819 vydání prvního dílu Německé mluvnice (rozuměj mluvnice germánských jazyků) se označuje za nejdůležitější letopočet v dějinách německé filologie, za obrat nejen ve studiu germánských jazyků, ale také v rozvoji jazykovědy vůbec (Dünninger, 1966, s. 155). Historické hledisko se stalo pro něho oporou při zkoumání jazykových zákonitostí, v boji proti apriornímu přístupu a pojetí mluvnice současného jazyka a východisko pro zpracování každého popisu mluvnického systému. Myšlenku, že vědecké = historické, poprvé vyslovenou v této podobě Fr. Schlegelem, J. Grimm důsledně uplatnil v celém svém díle. Vědecky zpracoval vývoj němčiny, jednotlivé fáze v jejím vývoji od starého k novému, přičemž všechny germánské jazyky a dialekty pojímal jako jeden celek, z něhož nelze ani jeden opomenout. Historický vývoj germánských jazyků popsal jako řadu časově po sobě následujících synchronních epoch od období nejstaršího (gótského) až po nejnovější (novoanglické).

Historický přístup ke zkoumání germánských jazyků přinesl četné pozitivní výsledky a metodologické novinky do té doby v jazykovědě nedoložené. Byl namířen proti praxi gramatiků předchozího období, kteří se opírali více o apriorní přenášení logických kategorií na jazyk než o vlastní studium jazyka. J. Grimm v úvodu k Německé mluvnici (1819, s. XVI) vyslovil podiv nad tím, jak nehistoricky se studují novodobé jazyky, jak málo se zkoumají staré texty. Pro něho bylo totiž cílem studia zjistit, co bylo dříve, a z toho poznat, jak vzniklo to, co existuje nyní. K tomu dodal, že právě Němci mají pro zkoumání jejich mateřštiny z historického hlediska nejlepší podmínky, že mohou analýzou jazyka proniknout až do prehistorie a tím výrazně rozlišit poznání svých dějin. Obdobně jako Fr. Schlegel a W. Humboldt zdůrazňoval, že jazykovou příbuznost je třeba určit na základě jevů hláskoslovných, mluvnických a poté lexikálních (Grimm, 1848, s. 1018), a to při nutném respektování poznaných zákonů a zákonitostí vývoje jednotlivých jazyků.

Historický přístup k popisu jazyka uplatnil J. Grimm společně s bratrem Wilhelmem při koncepci a zpracování počátků velkého Německého slovníku (Pfeifer, 1963, s. 192). Na rozdíl od Adelungova slovníku, který byl zaměřen na současný německý jazyk a jen výjimečně uváděl také doklady ze staršího období, zachytil slovník bratří Grimmů slovní zásobu v rozpětí 300 let, od M. Luthera až po J. W. Goetha, a uvedl dějiny německých slov a vývoj jejich významů od počátku novovysokoněmeckého období až do současnosti. Tento popis slovní zásoby měl podat obraz vývoje německé vzdělanosti v zrcadle jazyka a doplnit tak znalost německých dějin v jejich původním stavu. Slovník měl také podávat takový jazyk, jaký ve skutečnosti je a nikoliv jaký by snad měl být podle subjektivního mínění některých soudobých jazykozpytců.

Takové pojetí bylo namířeno proti těm oprávcům spisovné němčiny, soustředěným v té době v Berlínské společnosti pro německý jazyk (bratří Grimmové byli jejími členy od r. 1816), kteří ji chtěli neorganicky a především z puristických pozic upravovat a rozvíjet, ovšem bez zřetele na živý jazykový úzus a historickou kontinuitu.

J. Grimm několikrát veřejně vystoupil proti jejich počínání (např. v přednášce proslovené v Akademii věd dne 21. 10. 1847, Grimm, 1884, s. 327n.) a toto jejich „Sprachreinigung“ označil za nevědecké. Jejich snahy utvářet nová slova (Wortmachereien) označil za přežitek, proti němuž mluví především jazyková praxe. Podle něho nemůžeme se bránit cizím výpůjčkám, pokud jsou v jazyce funkční. Jejich nahrazování slovy domácími mají provádět ve vhodné době básníci, umělé tvoření slov způsobilo podle jeho přesvědčení jazyku již nejednou nemalé škody (Grimm, [182]1884, s. 559). Podle jeho slov „unsere Sprache muß vielmehr rein gehalten und erkannt, als willkürlich gereinigt und unbefugt erweitert werden“ (tamtéž). Nad úsilí těchto puristů J. Grimm stavěl „das heilige innere Wesen unserer Sprache selbst“, nebo jak uvedl v úvodu k I. dílu Německé mluvnice, „die Macht des unermüdlich schaffenden Sprachgeistes“ (srov. také Steig, 1892, s. 196—197).

Tento duch jazyka, jeho vnitřní bytí nebylo pro J. Grimma v tomto případě ničím jiným než souhrnem vnitřních jazykových zákonitostí, vztahů a jejich fungování, viděných jak v rovině současného jazyka, tak také v jeho historickém vývoji. Tyto zákonitosti jazykového vývoje je třeba podle J. Grimma studovat. Teprve na základě jejich dobré znalosti je možné aktivně ovlivňovat vývoj spisovného jazyka tak, aby se podporoval jeho progresívní vývoj.

J. Grimm nebyl tvůrcem historickosrovnávací metody v jazykovědě, nelze však o něm říci, že by své germanistické studie nepostavil na ide. základy. Vždyť již v I. dílu Německé mluvnice najdeme ide. srovnávací materiál včetně příkladů ze sanskrtu. V 2. vydání I. dílu mluvnice, v němž se podává obšírné zpracování germánského hláskosloví, J. Grimm přihlížel k ide. jazykům, v případě popisu zákona o 1. germánském a 2. starohornoněmeckém posouvání souhlásek uplatnil přinejmenším srovnávací hledisko ve vztahu k řečtině a latině.

J. Grimm se seznámil se srovnávací ide. mluvnicí Fr. Boppa z r. 1816 tři roky před vydáním I. dílu své Německé mluvnice. Uvědomil si význam výsledků, jichž dosáhl Fr. Bopp pomocí srovnávání sanskrtu s nejdůležitějšími ide. jazyky včetně němčiny, a vědeckou hodnotu srovnávací metody i historickosrovnávací školy v jazykovědě. Na tyto pozoruhodné výsledky navázal ovšem jen částečně, protože si vytyčil pro svou celoživotní práci jiné zaměření. Chtěl se totiž plně věnovat historickému popisu němčiny (označení „deutsch“ mělo v jeho pojetí širší význam než ‚německý‘) a do jisté míry také všech ostatních germánských jazyků. Mezi nimi vymezil, a to právě na základě výzkumu jejich historického vývoje, vzájemné vztahy (Raumer, 1870, s. 515). J. Grimm postupoval od zjištěné mnohosti jevů jednotlivých jazyků k zjišťování toho, co je mezi nimi společné, a takto zkoumal vývoj jazyka především od období doloženého písemnými památkami (tedy pozdější období než komparatisté). Naproti tomu Fr. Bopp postupoval opačným způsobem: vycházel z bezpečně poznaných společných jevů a sledoval, jak se rozvíjejí ve směru mnohosti střídnic. Jeho vědecký zájem byl proto zaměřen především na období, z něhož se nám nedochovaly žádné jazykové památky (Curtius, 1871, s. 38).

Můžeme říci, že J. Grimm se držel s ohledem na své pracovní plány stranou hlavního proudu historickosrovnávací jazykovědy. Nepovažoval se ani za takového znalce sanskrtu (Grimm, 1826, s. 8), který by mohl rozvíjet jeho vědecké poznání. Výstižně však určil, že sanskrt je rovnocenným sourozencem ostatních samostatných ide. jazyků, např. také germánských, nikoliv prajazyk, z něhož by se měly vyvinout ide. jazyky (Benešová, 1958, s. 66). A sanskrt označil za nejčistší jazyk, jaký kdy mohli lidé vytvořit. Na tento názor ovšem mělo vliv zpracování jeho mluvnice. Tento Grimmův obdiv vůči sanskrtu a jeho docenění pro rozvoj ide. jazykovědy nepochybně převzal Engels a dovedl jej tvůrčím způsobem využít při své vlastní lingvistické práci.

Při zkoumání Grimmova díla a výsledků klasické německé komparatistiky se zaměříme na analýzu těch obecně lingvistických problémů, které mohly ovlivnit a obohatit Marxovo a Engelsovo filozofické pojetí jazyka. Nepůjde nám tedy o hledání pramenů, z nichž klasikové marxismu čerpali konkrétní jazykový materiál pro své práce nebo jeho přímý výklad, pokud se klasikové marxismu opírali o J. Grimma [183]a další soudobé jazykovědce. Náš příspěvek si tedy klade za cíl popsat další zdroj Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka a současně ukázat dialektickou negaci a materialistické přetvoření jeho obsahu s ohledem na jejich jednotný filozofický výklad přírody, společnosti a lidského myšlení.

J. Grimm nebyl stoupencem pěstování filozofie jazyka v tehdejším pojetí. Pro něho filozofické základy jazykovědy byly totožné s apriorní normativní filozofií jazyka a apriorně pojímanou mluvnicí (Benešová, 1958, s. 41). Proto také v předmluvě k 2. vydání I. dílu Německé mluvnice napsal: „Allgemeinlogischen Begriffen bin ich in der Grammatik Feind; sie führen scheinbare Strenge und Geschloßenheit der Bestimmungen mit sich, hemmen aber die Beobachtung, welche ich als die Seele der Sprachforschung betrachte. Wer nichts auf Wahrnehmungen hält, die mit ihrer factischen Gewisheit anfangs aller Theorie spotten, wird dem unergründlichen Sprachgeiste nie näher treten“ (Grimm, 1822, s. VI).

Kladl tedy důraz na zkoumání konkrétního jazykového faktu a teprve na jeho základě vyvozoval závěry obecnější povahy. To ovšem neznamená, že J. Grimm neměl vyhraněná teoretická východiska a vykrystalizovaný soubor názorů na jazyk, který souhrnně vytvářel jeho vlastní filozofii jazyka. Na jejím základě volil tematiku, kterou zkoumal a vědecky vykládal.

Jacob Ludwig Karl Grimm (4. 1. 1785 — 20. 9. 1863) vyšel z okruhu pozdního, tzv. heidelberského romantismu (Gerstner, 1980, s. 62—67), ze skupiny vědců a kulturních pracovníků (Fiesel, 1927), k níž patřil také Clem. Brentano, Achim von Arnim a další. Tato skupina na rozdíl od tzv. jenského romantismu již vyrůstala a působila v době probouzejícího se národního vědomí konstituujícího se německého buržoazního národa. J. Grimm zůstal romantikem potud, pokud se věnoval výkladu dávné minulosti německého národa, při němž se také opíral o hypotetické etymologické výklady slov (především v počátečním období své odborné činnosti). Pokud ovšem vycházel z hlubokého studia konkrétního jazykového a filologického materiálu — a J. Grimm jej shromažďoval s obdivuhodnou systematičností po celý život —, řadil se mezi jazykovědce objektivně uvádějící a popisující jazykovou realitu. A tento postoj je charakteristický pro většinu jeho celoživotního díla na úseku jazykovědy.

Proto také převzal zásadu R. Kr. Raska, podle něhož mluvnice nemohou přikazovat, jak by se mělo slovo tvořit, ale především popisovat, jak je utvořeno a jak se v průběhu historického vývoje mění. Tuto zásadu podrobněji vyjádřil již r. 1812 ve své recenzi Raskovy islandské mluvnice (které přisoudil v rámci germanistiky nejvyšší hodnocení, Grimm, 1819, s. 77), v níž zdůraznil nutnost historického přístupu ke zkoumání jazykových jevů.[3] Vyjádřil ji také v odmítavém stanovisku vůči snahám J. Paula upravovat současnou spisovnou němčinu podle subjektivních názorů (Grimm, 1864, s. 403—410; Curtius, 1871, s. 36).

Tento postoj jej přivedl v následujících letech k hledání (nikoliv dávání — podle jeho slov) zákonů zvláště hláskoslovných ve vývoji německého jazyka a rozpracování historické metody, která se podle jeho vzoru začala postupně uplatňovat při zkoumání také dalších jazyků.

[184]V úvodu k I. dílu své Německé mluvnice (1819) uvedl, že gramatické studium nemůže být jiné než přísně vědecké. Podle rozdílného zaměření rozeznával filozofické (tj. logické), kritické (tj. normativní) a historické zkoumání jazyka (Grimm, 1819, s. XI). Na první místo kladl ovšem etymologické zkoumání, tj. historické sledování vývoje hlásek, forem gramatických a jednotlivých slov v jazyce. Podle něho cílem etymologie je „die Verflechtung der menschlichen Sprachen entwirren und das Licht darin werfen, wo uns keine geschriebene Geschichte leiten kann“ (Grimm, 1884, s. 302). Metodikou vědeckého výzkumu s využitím hláskoslovných zákonů je vědecká etymologie, jen na jejím základě se může budovat skutečná srovnávací mluvnice, poznání příbuznosti národů a rekonstrukce prajazyka. Zvědečtění etymologie předpokládalo ovšem podle něho stanovení zákonů hláskoslovného vývoje.

Filozofické zkoumání mluvnice jazyka označil za abstraktnější, protože podle něho se uskutečňovalo bez zřetele na kořeny slov, pouze logickým přístupem objasňovalo „die blos allgemein gedachten Formen und Formeln einer Sprache“ (Grimm, 1819, s. XII).

Od takového filozofického pojímání jazykovědného výzkumu odlišoval kritické studium jazyka, které svými důsledky zasahovalo praktickou stránku užívání jazyka a jeho fungování ve společnosti. Zkoumalo totiž jazykové změny, jazyk v jeho vývoji, a to v menší míře na základě výzkumu jeho vnitřního vývoje, ale spíše jako systém na základě vhodně vybraných nejlepších spisovatelů z určitého období (rozuměj jejich jazyka), od něhož odchýlení se považuje za chybné nebo budící pozornost (Grimm, 1819, s. XIII). A k tomu J. Grimm dodal, že je spíše přípustné usměrňovat současný spisovný jazyk prostřednictvím jeho ztvárnění ze strany starších významných spisovatelů, než jej ovládat pomocí filozofických abstrakcí. Není ovšem pro něho ani příliš šťastné chtít spisovný jazyk držet na uzdě (jak to podle něho dělal J. Chr. Adelung, Grimm, 1819, s. LXXIV—LXXV). Jazyk je třeba především pečlivě studovat.

Byla to zákonitá Grimmova reakce na starší přenášení logických kategorií na pojímání kategorií jazyka a na názor W. Schlegela (z r. 1798), podle něhož se mohla gramatika stát pragmatickou vědou a částí logiky (a tedy v jeho pojetí vědou vůbec, takovou, jako jí byla v podání antických učenců), ovšem jen za předpokladu, že se filozofové stanou gramatiky a gramatici filozofy (Scherer, 1885, s. 164). Tento postulát uplatnil ve svých pracích německý jazykozpytec a pedagog A. F. Bernhardi, v nichž odvozoval jazyk z rozumu, smyslové z nadsmyslového vnímání a hlásal identitu subjektu a objektu (srov. jeho práci Sprachlehre, 1801—1803, aj.). Tyto názory, které dnes nazveme apriorním subjektivismem, získaly v době počátků moderní jazykovědy stoupence, např. W. Schlegela nebo Fr. Boppa. První z nich, domýšleje Bernhardiho názory, žádal, aby se podle tohoto filozofického východiska zpracovaly mluvnice jednotlivých jazyků, což se mělo stát předpokladem a východiskem pro pěstování srovnávací mluvnice. Zdůraznil dále, že lze srovnávat jen jazyky příbuzné, a to jevy shodné i rozdílné; jen takto lze určit jazykové větve a ukázat na jejich vzájemné vztahy. Touto cestou, jak víme, šel indoevropeista Fr. Bopp (Lefmann, 1897) a dosáhl obdivuhodných výsledků.

Marxovi a Engelsovi bylo nejbližší historické zkoumání jazyka a Grimmovo pojetí významu etymologie, která se opírala o poznané zákonitosti jazykového vývoje. Můžeme tak soudit mj. podle toho, že Engels byl především na úseku zkoumání konkrétních jazyků jejich historikem a že často ve svých studiích se uchyloval k etymologizování nebo k opakování již hotových etymologických poznatků. V nich hledal poznatky širšího společenského významu. Vyhraněně kriticky se stavěl k staršímu logizujícímu přístupu k jazyku, který nepřinesl takové výsledky, aby se jich mohlo [185]využít pro filozofické zevšeobecnění rozvíjející se dialektickomaterialistické vědy o jazyce a společnosti. Vysoké hodnocení Boppovy vědecké činnosti Engels vyslovil např. v polemickém spise Anti-Dühring (Marx - Engels, 20, s. 314).

J. Grimm pojímal podobně jako W. Humboldt jazyk jako produkt duchovní činnosti člověka, jako dílo a čin (Werk und Tat) lidstva, který vznikl a byl vytvořen jako projev svobody člověka samého (Grimm, 1879, s. 11, 29). Jindy charakterizoval jazyk jako nepřerušeně se vyvíjející práci člověka a jako výsledek této práce. Spatřoval v něm rychle i pomalu vzniklou vymoženost lidí, jejíž vznik byl podmíněn svobodným rozvojem jejich myšlení (tamtéž, s. 31). O jazyku říkal, že se stává výrazem plného dechu lidské duše (Grimm, 1848, s. 5) tam, kde se jím mluví nebo když je fixován písemně v památkách, nebo že je to lidský objev (Grimm, 1879, s. 54), vzhledem k jeho přírodní a duchovní (morální) stránce nepoznané, neuvědomělé tajemství (Grimm, 1890, s. 314), které se v mládí zakoření v člověku a předurčuje jeho mluvní orgány k tomu, aby vytvářely zvláštní zvuky (tj. artikulované hlásky), slova, jejich ohebné tvary, aby vytvářely foneticky podmíněný celkový ráz tvrdosti nebo měkkosti jazyka (Grimm, 1819, s. IX).

O jazyce dále uváděl, že je veskrze obrazný, že se v něm uplatňuje ve velké míře — hlavně při vytváření slov — obrazotvornost, fantazie (Einbildungskraft). To, co skutečně existuje a člověk vnímá smysly, slouží jako obraz duchovního a pojmového (Curtius, 1871, s. 42). Také básnické vnímání skutečnosti spočívá podle J. Grimma ve vytváření smysluplných obrazů. Proto dodává, že v obraznosti jazyka je obsažena poezie jazyka. Je to poezie stojící před veškerou skutečnou poezií, básnění ve slově, avšak nikoliv ještě básnění prostřednictvím slova.

Na rozdíl od Fr. Boppa J. Grimm uvedl, že nositelkou jazyka je vždy lidská společnost, která jej užívá. Jazyk není jev individuální, ale společenský (Grimm, 1856, s. 1), realizuje se především ve vztahu k druhému člověku nebo více lidem. Je základním (elementárním) společným majetkem všech lidí (Grimm, 1864, s. 299; 1879, s. 17), jeho existence a fungování nutně předpokládá lidskou pospolitost (Grimm, 1856, s. 1.). Proti názorům, že jazyk je jevem individuálním, úplným vlastnictvím jednotlivců, J. Grimm uvedl, že společnost nám jej propůjčuje pouze do vlastnictví a že ona je jeho stálou nositelkou.

Podle J. Grimma jazyk patří do té oblasti života lidí, která funguje spontánně, neuvědoměle a automaticky. To se také projevuje v rozumění významu slov a jejich užívání, které je podmíněno v minimální míře uvědoměním si jejich původního významu (Grimm, 1864, s. 300). Jednotlivec nepřináší prostřednictvím své vědomé tvůrčí činnosti téměř nic k vývoji jazyka, jehož užívá. Jazyk přijímá totiž od kolektivu svého okolí jako sílu, která jej podstatným způsobem s ním spojuje a ve srovnání se vzdálenějším kolektivem jej také vyčleňuje a blíže určuje (Curtius, 1871, s. 35).

Jazyk jako lidské dílo má podle J. Grimma přímý vztah k dějinám a svobodě lidstva, je vázán na existenci společnosti (národů a kolektivu lidí), žije jen potud, pokud ona sama existuje (Grimm, 1864, s. 299).

Schopnost mluvit je dána podle J. Grimma každému člověku již při jeho narození, avšak znalost jazyka není člověku vrozená, musí se mu teprve jako dítě naučit od svého okolí, obvykle od svých rodičů. To je zcela přirozené. Dítě si řeč brzy osvojí, protože schopnost mluvních orgánů, mozek a paměť umožňuje opakovaně artikulovat tytéž zvuky a opakovaně je stejně seskupovat, vyslovovat tatáž slova a vytvářet jejich spojení. Jazykové schopnosti dětí se mají podle Grimmova názoru rozvíjet zcela svobodně (Gerstner, 1980, s. 125). V jazyce se vyjadřují poznatky a myšlenky pomocí slov, a to ve významu, který tato slova stále mají, a v podobě, v níž se ustálila [186]v každém jazyce (Grimm, 1864, s. 299). K tomu J. Grimm dodává, že téměř všechna slova ztratila svou původní podobu, jejich původní význam je často zastřen.

J. Grimm ve zralém věku několikrát zdůraznil — také veřejně ve své přednášce proslovené 9. 1. 1851 v Královské akademii věd v Berlíně (Grimm, 1864, s. 255 až 298) —, že jazyk je lidského,[4] nikoliv nadpřirozeného, božského původu, že však není ani vrozenou vlastností člověka, protože se mu musí každý v dětství naučit. Jak jsme již uvedli, jazyk označoval jako produkt duchovní činnosti člověka. Základ k této činnosti a schopnost ji rozvíjet vložil podle Grimma člověku do duše (také tu dal prý člověku bůh) jeho nadpozemský tvůrce. V tomto ohledu stál na teistickém stanovisku.

Polemizoval však s pseudovědeckými teologickými představami, podle nichž bůh měl dát jazyk prvotním lidem bezprostředně, současně s jejich stvořením. Takové náboženské výklady vedou podle něho k neřešitelným a zcela těžko vysvětlitelným rozporům (Grimm, 1879, s. 24). Kdyby byla dána lidstvu řeč nadpřirozenou bytostí, mohl by se tento darovací akt opakovat vícekráte v průběhu dějin a na různých místech zeměkoule.

Přestože J. Grimm uváděl teistický výklad o původu lidské řeči, dodával, že její vznik je zahalen tajemstvím (Grimm, 1890, s. 314) a četnými nejasnostmi (Grimm, 1884, s. 309). Mluvil také v této souvislosti o tajuplných zákonech, jejichž působení vyvolalo vznik jazyka. Věcnější stanovisko zaujal až poté, když popisoval předpokládaný proces postupného narůstání slovních druhů. Základ řeči tvořilo vždy sloveso, teprve z něho se odvodila podle Grimma participia, poté adjektiva, substantiva a partikule. Flexe se utvořila u sloves připojováním zájmen, u jmen připojováním partikulí, které byly původně jmény.

J. Grimm si dobře uvědomoval, že tento výklad nestačí k osvětlení původu lidské řeči, podle jeho slov, závoj zastírající původ řeči byl poodhalen, avšak plně ještě odhalen nebyl (Grimm, 1879, s. 39). Nevěřil, že je možné podat úplný a přesvědčivý výklad tohoto problému jen na základě poznatků, které má k dispozici jazykovědec. Proto uvedl, že je úkolem filozofie proniknout do podstaty lidské řeči a na základě srovnání slov a určení jejich vzájemných vztahů pokusit se osvětlit původ jazyka a příčiny, proč se vytvořilo tolik jazyků na světě.

Grimmova domněnka o původu řeči je značně rozporná a v jednotlivostech dosti nejasná, nedosahuje přitom hodnoty výkladu, který podal k této otázce před ním W. Humboldt. J. Grimm se dal v tomto případě nemístně ovlivnit Herderovým pojímáním příčin vzniku lidské řeči (1772) a nedokázal se jako vědec opírající se o jazyková fakta oprostit od teismu ve vědě.

Podle J. Grimma nemůžeme srovnávat lidskou řeč se zvuky, které vydávají zvířata. Mají sice stejný materiální základ, tělo a zvukové orgány (Stimmwerkzeuge), avšak mezi zvuky zvířat a lidskou řečí je zásadní rozdíl. Zvuky vydávané zvířaty mohou sice být blízké lidské řeči, zvířata se mohou jejich prostřednictvím dorozumívat v některých životních situacích, avšak tyto jejich možnosti jsou značně omezené. Zvířata mají tyto zvuky od přírody, jsou stále stejné a zvířata bezprostředně jimi reagují na tytéž životní situace. Společné všem lidem na světě jsou některé zvuky jako sténání, pláč, vzdechy apod., těm se nemusí učit. Jen tyto zvuky mů[187]žeme podle J. Grimma srovnávat se zvuky zvířat. Pokud jde o řeč, té se musí člověk v dětství naučit, nikomu není vrozená, řeč se postupně vyvíjí a tím mění, což v rámci větších kolektivů způsobuje její rozrůzňování. Lidskou řeč v této souvislosti J. Grimm označuje jako sled artikulovaných, uspořádaných zvuků.

J. Grimm také upozornil na anatomické předpoklady vzniku a užívání řeči. K nim počítá vzpřímenou postavu člověka na rozdíl od skloněného těla zvířat a na možnost člověka artikulovat zvuky v poloze, která není dána zvířatům. Podle něho sice některá zvířata mají hlasivky anatomicky blízké hlasivkám lidí (zvláště někteří ptáci jako papoušci, straky nebo havrani jsou takto uzpůsobeni), avšak nedokážou mluvit, jen napodobují několik slov z lidské řeči. Těm ovšem J. Grimm nepřipisuje sdělovací funkci.

K těmto závažným otázkám se, jak víme, zasvěceně vyslovil Engels v pojednání Podíl práce na polidštění opice (Marx - Engels, 20, s. 452—463). V něm vymezil základní společenské faktory, které podmínily vznik řeči, a zdůraznil, že tento problém nelze řešit jen z jazykovědného hlediska.

Marx a Engels na rozdíl od J. Grimma zdůraznili, že jazyk je nejdůležitějším nástrojem komunikace lidí, a v souladu s ním, že by bez něho společnost nemohla existovat. Tím se také odlišuje od ostatních společenských jevů. Shodně s J. Grimmem uvedli, že jazyk je od svého vzniku společenským jevem sui generis a že vždy sloužil především kolektivnímu sdělování. Individuální sdělovací užití jazyka je podle klasiků marxismu jednotlivou, zvláštní realizací jeho společenského určení. Tuto skutečnost si uvědomoval Marx již v době, kdy zpracovával přípravné studie k Svaté rodině (Marx, 1978, s. 79). V nich uvedl, že jazyk existuje pro jeho uživatele jen v takové míře, v jaké existuje pro jeho ostatní uživatele. Všechny projevy jazyka jsou tedy podle Marxe projevy společenské činnosti člověka a zároveň produktem této činnosti.

Na rozdíl od J. Grimma klasikové marxismu nehledali ve vzniku jazyka nepoznatelné a tajuplné momenty, jestliže již určili, že jazyk je jevem co do původu lidským, vytvořeným lidmi a nikoli božstvy, a to pro potřebu lidské společnosti. Klasikové marxismu v souladu s východisky historického materialismu ukázali, že jazyk je produktem nezbytnosti komunikace lidí v pracovním procesu a zároveň činitel, který společně s prací ovlivnil rozhodujícím způsobem skutečnost, že se člověk vyčlenil ze světa zvířat. Podle nich „lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začnou vyrábět prostředky k svému životu“ (Marx - Engels, 3, s. 35). Hlavní úlohu při vzniku jazyka měla sociální potřeba prvotního člověka, žijícího ve společenství jiných lidí, vzájemně se s nimi dorozumět v procesu kolektivní práce (Petr, 1980, s. 30). Jak jsme výše ukázali, J. Grimm nevzal v úvahu práci jako činitel, který se stal základním podnětem k vzniku řeči.

J. Grimm uvedl, že existuje těsný vztah jazyka a myšlení, přičemž myšlení označoval za základ (prius), jazyk za jeho následek (Grimm, 1856, s. 54). Přirovnával myšlení k světlu blesku a mluvení k zvuku, hromu, který přichází po blesku jako jeho následek. Uznával těsný vztah a vzájemnou podmíněnost jazyka a myšlení, avšak oba jevy neztotožňoval, jak to dělal např. K. F. Becker, když soudil, že jazyk není ničím jiným než projevenou myšlenkou a obojí jsou vnitřně jedno a totéž (Raumer, 1870, s. 625).

Myšlení a jazyk jsou podle Grimma podmínkou existence lidského rodu, příčinou jeho svobody, myšlení pak zdrojem všech jazyků na světě. Člověk je podle něho [188]proto člověkem, že myslí a mluví.[5] Zvířata nemluví, protože nedokážou myslet. Dítě začíná mluvit proto, že začíná myslet a jeho řeč se rozvíjí v závislosti na rozvoji jeho myšlení. Jazyk a myšlení se rozvíjejí podle J. Grimma nikoli aditivně, ale multiplikativně (Grimm, 1879, s. 30).

Vznik vztahu jazyka a myšlení vykládal J. Grimm v návaznosti na své pojetí vzniku jazyka. Podle něho člověk při svém vzniku byl obdařen silou myslet a mluvit. Myslíme však až poté, co tuto schopnost (která se stala vlastnictvím lidstva) vycvičíme, a mluvíme poté, co se jazyku naučíme. Podobně jako jazyk považoval J. Grimm myšlení za jev společenské povahy. O něm uvedl, že spojuje celý svět. V nejstarším období lidstva se uspokojovaly nároky ducha jen částečně (Grimm, 1879, s. 47) a k tomu postačovala krátká jednoslabičná slova, která vycházela ze smyslového nazírání. Avšak i tato slova vyjadřovala myšlenky jejich uživatelů. Teprve s rozvojem myšlení vznikala delší, víceslabičná slova a složeniny, které se dále vyvíjely a měnily. Z významovosti jazyka J. Grimm vyvodil, že obsahuje pouze myšlenky a jejich nositelem může být vždy sloveso, bez něho nemůžeme vyjádřit myšlenku. Každá myšlenka tvoří podle něho větu (Grimm, 1884, s. 310). Pokud mluvil o duši, měl J. Grimm na mysli sílu člověka myslet (die Kraft zu denken), kterou vždy kladl do souvislosti s mluvními orgány, tj. silou člověka mluvit (die Kraft zu reden, Grimm, 1879, s. 31).

Marx a Engels v návaznosti na Hegelovu filozofii poukázali na dialektickou jednotu jazyka a myšlení. Potvrzení tohoto vzájemného vztahu také našli u J. Grimma. Zdůraznili však dále, že reálnost myšlení se projevuje v jazyce. Podle nich myšlení nemůžeme poznat mimo jazyk, protože „bezprostřední skutečnost myšlenky je řeč“ (Marx - Engels, 3, s. 456). Myšlení je podle nich nejvyšší formou odrazu skutečnosti a jazyk materiální formou uskutečňování myšlenkové činnosti, jeden jev nemůže existovat bez druhého, oba jevy vytvářejí těsný, dialektický vztah. Myšlení je vždy zverbalizovaný proces, jazyk je formou našeho myšlení. V konkrétním případě však myslíme nejen v určitém jazyce, ale také prostřednictvím určitého jazyka.

Marx a Engels si nestavěli otázku, zda myšlení předcházelo v procesu vytváření člověka vzniku řeči, protože byli přesvědčeni o tom, že oba společenské jevy vznikly současně a že jejich vznik byl vzájemně podmíněn. Vznik obou jevů byl podmíněn prací, společenskou pracovní činností pračlověka, která měla rozhodující význam pro vytvoření člověka jako takového. Za významný poznatek je třeba považovat jejich tezi, že jazykové sdělení myšlenkového obsahu se od samého počátku uskutečňuje v materiální podobě a tou je zvuková (akustická) forma řeči. Víme, že klasikové marxismu označili myšlení za společenský jev. Tuto jeho významnou úlohu mu umožňuje splnit právě jazyk. Ten také umožňuje podle Marxe a Engelse subjektivní myšlení člověka objektivizovat, poznávat a sdělovat nejen to, co vychází z bezprostřední, individuální zkušenosti, ale také to, co je výsledkem společenského poznání a tvoří kulturní bohatství společnosti. K tomu ještě klasikové marxismu dodali, že myšlení nelze redukovat jen na jazyk, že myšlení je bohatší než jazyk (řeč).

Podle J. Grimma se jazyk neustále vyvíjí, tento vývoj probíhá pozvolna, postupně a bez skoků (Grimm, 1819, s. XXXI, L), avšak nezadržitelně. V klidu jazyk nikdy není a ani nemůže být, jeho vývoj probíhá od starého k novému, nemůže se vyvíjet opačným směrem (Grimm, 1822, s. VIII), má vždy progresívní povahu. [189]Změny v jazyce nikdy nezpůsobí chaos, jeho zničení, protože zánik každého jevu je vždy kompenzován jiným jevem, a to proto, že jazyk tvoří jeden celek z vzájemně spojených a ve své funkci podmíněných jevů.[6] Starší jazyk se vyznačuje smyslovou bohatostí zvuků, pestrostí plně znějících koncovek (srov. např. gót. tuggônô — něm. Zungen, sthorněm. lopêmês — něm. loben), tato bohatost a pestrost v průběhu vývoje stále více ustupuje, na její místo nastupuje významová přesnost slov, bohatství slovní zásoby a složenin (dříve odvozenin), jednoznačnější užívání tvarů a bohatství syntaktických konstrukcí. Přestože J. Grimm měl osobní zálibu v kráse staršího jazyka, nedával mu ve svém pojetí jazykového vývoje přednost před současným stavem, v němž viděl jeho vyšší formu. Pokrok jazyka totiž viděl v jeho vývoji od stavu smyslového k duchovnímu.

Progresívní vývoj jazyka brzdí podle něho archaismy, které vždy v jazyce přežívají z minulosti. Následující generace je sice přejímá a uznává, i když jim ne vždy plně rozumí. Jednou však v jazyce zaniknou. U primitivních etnik probíhá vývoj jazyka rychleji, pomalejší vývoj je patrný u kulturních národů. Každý jazyk podléhá duchovnímu a materiálnímu vlivu (Grimm, 1848, s. 827), k duchovnímu počítá poezii a řečnictví, čistotu jazyka nejúčinněji udržují básníci[7] a jejich umění (epos, lyrika a drama, Grimm, 1848, s. 833). K tomu přistupuje rozšíření písma a tisku, mluvnická zpracování jazyka a práce o něm.

Vedle pozvolného vývoje jazyka uvádí J. Grimm také jeho náhlé změny, které však přicházejí z vnějšku. Někdy mají povahu násilného zásahu do života jeho uživatelů a tím také do jejich jazyka. Dokud však jeho nositelé žijí, žije i jazyk, s jejich zánikem zaniká také jejich jazyk.

Jazyku přičítal J. Grimm rozhodující úlohu pro existenci a fungování lidské společnosti, spisovnému jazyku tento nezastupitelný význam při utváření národní pospolitosti. Podle něho síla jazyka vytváří národy a udržuje je pohromadě, protože bez tohoto pouta by se rozpadly. Národ totiž pojímal J. Grimm jako soubor lidí, kteří mluví týmž jazykem (Grimm, 1884, s. 557). Tuto myšlenku vyjádřil slovy: „erst Kraft der Schriftsprache fühlen wir Deutsche lebendig das Band unserer Herkunft und Gemeinschaft und solchen Vorteil kann kein Stamm glauben zu teuer gekauft zu haben oder um irgend einen Preis hergeben wollen“ (Grimm, 1822, s. XIII).

Příbuzné jazyky se vytvořily podle J. Grimma postupným vývojem vždy z jednoho staršího východiska (prajazyka). Počáteční jednota tu byla nahrazena mnohostí jazyků. To, co bylo dříve stejné nebo podobné, stalo se vývojem nestejné a rozdílné (Grimm, 1884, s. 308). Bez takového pojetí nemohli bychom podle J. Grimma (1848, s. 833) vysvětlit původ dialektů i množství jazyků v současnosti. Dialekty mohou [190]se štěpit donekonečna na další nářečí, kdyby se jim nepostavila pevná hráz, a tou je podle J. Grimma spisovný národní jazyk. Také německé dialekty a germánské jazyky jsou vzájemně příbuzné, vyvinuly se ze společného pragermánského jazyka a tento jazyk podobně jako litevština, slovanština, řečtina a latina opět ze staršího ide. prajazyka.

Pravlast Indoevropanů J. Grimm vždy hledal v Asii, odkud měla přijít do Evropy dnešní ide. etnika. Ta jsou jazykově příbuzná s Indy a Peršany (Grimm, 1819, s. XVIII), avšak příbuznost slovanštiny, latiny, řečtiny a němčiny je bližší než jejich jazykové svazky s indičtinou a perštinou. Původní Indoevropané byli podle J. Grimma lovci, pastýři a válečníci, z pravlasti v Asii odcházeli kvůli hladu, přelidněnosti území a nepřátelství mezi kmeny. Po příchodu do Evropy se usadili a stali se rolníky, obdělávajícími půdu. Teprve tehdy mohli dosáhnout většího vzestupu ducha a mravů. Tehdy ovšem jejich jazyky se staly chudšími o smyslovou plnost a pružnost a začalo se v nich uplatňovat ve větší míře duchovní spojení myšlenek (Grimm, 1848, s. 15—21).

Grimmovy názory na ide. pravlast v Asii ovlivnily Engelse do té míry, že je přijal za své a bránil je proti zastáncům koncepce o evropské pravlasti Indoevropanů, která se začala ve vědeckých kruzích přijímat od 60. let 19. stol. (Petr, 1976, s. 92 až 96).

J. Grimm rozhodně vystupoval proti názorům, že se v jazyce projevuje nahodilost a že tedy jeho mluvnický popis by měl být souhrnem nepravidelných a nahodilých jevů. Poukazoval přitom na vnitřní uspořádání jazyka (viz níže) a na zákony a zákonitosti, které se uplatňují v jeho vývoji. Ty je třeba objevovat na základě studia jazykového materiálu a podle nich vykládat vývoj jazyka. Uvádí však, že jazykové zákony nejsou zákony přírodními a že je třeba takto je posuzovat s ohledem na jejich bezvýjimečnost a opakovatelnost. Podobně jako v přírodě se ani v jazyce nic neděje zbytečně, každý zvuk (hláska) má svůj význam a není nadbytečný (Grimm, 1879, s. 39). O jazyce říkal, že je hospodárný, že užívá všechny i sebemenší prostředky a takto dosahuje velkých cílů.

J. Grimm vyslovil názor, že němčina se vyvíjí podle blíže nespecifikovaného zákona, který se uplatnil především v starších obdobích germánských jazyků. To, co tomuto vývojovému zákonu odpovídá, je „organické“, a to, co se od něho odchyluje, je „neorganické“. To pak považoval za nesprávné, za odchylku od „organického směru“ (Raumer, 1863, s. 352).

K studiu zákonitostí jazykového vývoje přivedl J. Grimma Aug. W. Schlegel v recenzi časopisu Altdeutsche Wälder (I. 1813, II. 1815, III. 1816, recenze byla otištěna v Heidelberger Jahrbücher 1815, s. 721—766), v níž recenzent kromě ostré kritiky vědecky nejistých etymologií (o. c., s. 738) navrhoval studovat vývoj němčiny od karolínského období do současnosti a poté srovnávat vývoj jazyka v obdobích po sobě následujících. A. W. Schlegel přitom vytyčil problém, kdy se hlásky mění a jak v tomto vývoji jedna přechází v druhou (Raumer, 1870, s. 452—454). Upozornil na Raskovu islandskou mluvnici z r. 1811, která mohla posloužit jako vzor pro obdobné zpracování vývoje německého jazyka.

J. Grimm se přiblížil k systémovému pojímání jazyka, které také uplatnil při popisu německého jazyka a rozpracování principů historické metody v jazykovědě. Spolu s dalšími současnými jazykovědci přenesl systémové pojetí z logiky a biologie do jazykovědy, přičemž systém chápal jako ekvivalent biologického pojmu organismus (K. F. Becker přímo označoval jazyk za organismus). Pro něho jazyk byl jednolitý a uzavřený systém, tj. soubor jevů, které se vzájemně podmiňují, v němž změna jedněch jevů nutně musí vyvolat také změnu jevů jiných, popř. celých kate[191]gorií jazyka. Jazykové jevy se vzájemně podle J. Grimma podmiňují právě proto, aby mohly realizovat své funkce v jazyce.

Víme, že J. Grimm k takovému pojetí jazyka přispěl v mnoha směrech. Uvědomil si, že v jazyce se uplatňují zákonitosti a že některé změny (zvláště hláskoslovné) probíhají podle určitých zákonů. Podařilo se mu některé z nich formulovat (Grimm, 1822), což také poskytlo jemu a dalším jazykovědcům pevný základ pro vědecky pěstovanou etymologii. Protože byl přesvědčen o pravidelnosti jazyka, musel se zamyslet nad povahou mluvnických výjimek. O nich soudil, že to jsou pozůstatky zákonitostí a pravidel, které působily v předchozích obdobích vývoje jazyka, nebo že to jsou zárodky nových zákonitostí a pravidel, které se dříve nebo později začnou v širším měřítku uplatňovat (Grimm, 1884, s. 327 — užívá přitom termínu Regeln). Pravidelné jevy jsou v jeho pojetí novějšího data a určují celkový ráz jazyka a jeho systému. Kromě toho J. Grimm mluvil o nekonečném jazyce, o jazyce bez hranic, v němž jeho vnitřní vazby a uspořádání ovlivňují všechny jazykové roviny a všechny stupně hierarchie jevů.

Marx a Engels proto, že vycházeli ze zákona materialistické dialektiky o vzájemné souvislosti a podmíněnosti jevů, mohli ukázat, že v přírodě i ve společnosti se uplatňuje obecná kategorie systému, a to v rovině ontologické a gnozeologické. Engels v spise Dialektika přírody poukázal na všeobecnou povahu dialektiky jako vědy o souvislostech (na rozdíl od metafyziky, Marx - Engels, 20, s. 360), na systémovou souvislost přírodních procesů. Také přírodu jako celek pojímal jako systém (Marx - Engels, 20, s. 367, 477). Od vědy požadoval, aby tyto souvislosti odhalovala v jednotlivostech i celku (Marx - Engels, 20, s. 58). Marx ve spise Ke kritice politické ekonomie rozšířil systémové pojetí objektivní reality také na jevy společenské a podal definici struktury (konkrétně „ekonomické struktury společnosti“), která plně odpovídá našemu dnešnímu pojetí této kategorie (Marx - Engels, 13, s. 36). Strukturu charakterizoval jako souhrn vztahů, přičemž zdůraznil dynamičnost systému a potřebu historického pojímání struktury.

U J. Grimma najdeme výklad o dvojí podobě jazyka, který ovšem uplatňuje při popisu jeho historického vývoje. Na jedné straně mluvil o reálném, smyslovém jazyce (sinnliche Sprache), v němž slova postihují bytí věcí, tento jazyk podle něho má obsah, významové jednotky a vychází ze vztahu jazyka k světu věcí. Mluvnické formy v něm nemají žádnou úlohu. Na druhé straně mluvil o abstraktním jazyce, který se osamostatnil od reálného základu, tvoří úplný systém, mluvnici, je plný forem, kterých se mnohostranně užívá v jeho společenském fungování. Tyto dvě fáze J. Grimm hledal v prvé řadě v dějinách jazyka, v nichž viděl ústup konkrétních jevů pozemské úplnosti a rostoucí počet abstraktních jevů duchovní vzdělanosti.[8] Z jeho výkladu nevyplývá, že by takové rozlišování vztahoval na jazyk téhož časového období.

Významnou položku v jazykovědném díle J. Grimma tvoří vedle popisu hlásko[192]sloví (v 2. vydání Německé mluvnice z r. 1822) výzkum slovní zásoby, sledování dějin jednotlivých slov (podle něho každé slovo má své dějiny, Grimm, 1819, s. XIV) a shromažďování spisovných a nespisovných (zvláště nářečních) lexikálních jednotek ve snaze zachytit bohatství němčiny. Slovní zásoba stála v popředí jeho celoživotního zájmu. Tím se lišil např. od W. Humboldta, který spatřoval těžiště své badatelské činnosti ve zkoumání jazyka jako duchovního systému.

Zkoumání historie slov je bohatě zastoupeno ve většině jeho prací včetně Dějin německého jazyka, Německé mytologie a pojednání o starých německých právních památkách. Několikrát zdůraznil a ve své vědecké činnosti ukázal, že jen na základě studia slovní zásoby jazyka je možné obohatit naše poznatky o dějinách jeho uživatelů z doby, z níž nemáme žádné jiné doklady. Podle něho dějiny slovní zásoby jsou dějinami společenství, které ji užívá. Poukázal také na to, že společná slova svědčí o prapříbuznosti ide. národů (Grimm, 1848, s. 161) a že je možné na jejich základě vyvozovat závěry o jejich prasídlech a migračních proudech z Asie do Evropy. Podle něho evropské ide. jazyky se shodují s asijskými více ve společných kořenech slov než ve flexi. Uvedl, že mají společné číslovky, osobní zájmena, slovesná podstatná jména a některá pojmenování příbuzenských vztahů.

Rozsáhlé zkoumání slovní zásoby (uskutečňoval je dokonce v rámci tematických okruhů, dnes řečeno sémantických polí, které si stanovil a vymezil, Grimm, 1848) vycházelo z Grimmova přesvědčení a ovšem také teoretického východiska, že existuje přímý vztah slova a jím pojmenovaného jevu a že je tedy třeba studovat slova ve vztahu k jevům, které označují (Grimm, 1848, s. XIII, XVI). Pro něho slovo ztělesňovalo bytí věci samé, slovo a věc tvořily v jeho názírání reálnou a nerozbornou jednotu. Obdobně jako pozdější jazykovědci kolem časopisu Wörter und Sachen přisuzoval prioritu předmětům před jejich pojmenováním, a proto také věnoval studiu těchto předmětů velkou pozornost (zvláště materiálního života starých Germánů). Tento princip jednoty slova a věci také promítl do své teorie o mluvnickém rodu (tzv. Grimmsche Genustheorie), vyložené zvláště v 3. díle a částečně ve 4. díle Německé mluvnice. Zde je patrný rozdíl v přístupu k hodnocení abstraktních a konkrétních slov.

Přesvědčení o skutečnosti vztahu slovních jednotek k pojmenované realitě (v několika případech také hledal vztah jednotlivých hlásek k barvám) jej přivedlo k závěru, že slova nejen postihují bytí věcí, ale také, že jazyk, soubor jazykových jednotek, tvoří součást těch sil, které hýbou vnějším světem (Benešová, 1958, s. 57).

J. Grimm ke vztahu slovo—věc ještě dodával, že se na něm podílí také vztah slova a ducha člověka, tj. jeho vnímání a myšlení. Tím upozornil na aktivní úlohu člověka v procesu komunikace. Tuto formulaci materialisticky přetvořenou najdeme také v díle klasiků marxismu.

Analýza slovní zásoby ve vztahu k předmětům, které tato zásoba pojmenovává, tvoří u J. Grimma součást jeho koncepčního názoru na přímý vztah jazyka a společnosti. Poukazoval na něj ve většině svých prací. Myslel tím vnější odraz vývoje materiální a duchovní kultury etnika ve slovní zásobě jeho jazyka, nikoliv přímé působení tohoto vývoje na vnitřní strukturu jazyka (u některých fonetických jevů v počátečním období své vědecké dráhy hledal domnělou souvislost s přírodním prostředím).

Klasikové marxismu věnovali značnou pozornost problematice slova, hlavně jeho významové stránce. Ukázali, že slova pojmenovávají objektivně existující jevy v přírodě, společnosti a lidském myšlení, a to tak, že zobecňují, vyjadřují soubor příznaků, vlastních třídě předmětů, činností, stavů nebo vlastností. Význam slova je podle Marxe (Marx - Engels, 19, s. 399) výsledkem kolektivního užívání jazyka a konkretizuje se v mluvních aktech jednotlivců, na jeho vytváření se podílela [193]a podílí také přítomnost určitého společenského vztahu. V zevšeobecněném významu slova je podle Marxe zafixován společenský vztah lidí, který byl poznán v praktické činnosti člověka a zafixován v jeho mozku.

Význam slov klasikové marxismu chápali jako produkt historického vývoje, v němž je zafixován výsledek předcházející myšlenkové činnosti daného jazykového kolektivu. Zvláště Engels — a to v přímé návaznosti na vědecké poznatky J. Grimma — často ve svých pracích ukazoval, jak změny ve významu slov jsou podmíněny změnami společenských poměrů nebo pojmenovaných jevů. Dovedl přitom využívat takto zaměřených sémantických zkoumání k formulování závěrů s širší společenskou platností. Zvláště se to projevuje v jeho pracích věnovaných analýze společenských poměrů otrokářského řádu v Řecku a Římě.

Shodně s J. Grimmem se klasikové věnovali studiu poměru slova a jím pojmenované reality. Přisuzovali přitom prioritu pojmenovaným předmětům před jejich pojmenováním.

J. Grimm jako první jazykovědec vyložil, co to jsou místní nářečí a jak je třeba vědecky pojímat vztah dialektů k spisovnému jazyku. Namísto staršího pojímání nářečí jako zkaženého nebo hrubého jazykového útvaru užívaného nejnižšími a nevzdělanými vrstvami J. Grimm (např. 1822, s. XII) ukázal, že to jsou přirozené a pokud jde o jejich existenci plně oprávněné varianty národního jazyka. Vznikly jako důsledek a výsledek procesu jazykové diferenciace z jednoho výchozího jazyka. Z jednoho nářečí se také vytvořil za odpovídajících podmínek spisovný národní jazyk, který způsobil, že se funkce nářečí omezily a stala se dorozumívacím prostředkem obyvatelstva na omezené části národního území. Nářečí jsou vystavena vlivu spisovného jazyka, ten je však také vystaven vlivu místních dialektů (Curtius, 1871, s. 39).

Místní nářečí mají podle J. Grimma pevnou existenci, jsou „heimisch, zutraulich, stets natürlich“, naproti tomu spisovný jazyk charakterizuje „Adel, Zartheit, Einstimmung, vermiedener Übellaut des Ganzen“ (Grimm, 1822, s. XIII).

J. Grimm také předpokládal vztahy jednotlivých nářečí v minulosti a jejich vzájemné ovlivňování. Poukazoval na to, že s ohledem na politické postavení jejich nositelů byla nářečí silnější a slabší; první byla na vzestupu, druhá klesala a dostala se společensky na nízký stupeň, avšak také vládnoucí dialekty musely právě pro svou rostoucí expanzi nepozorovaně přijmout jazykové jevy z těchto nářečí (nebo jejich částí), které jejich konkurenčním působením poklesly a byly zatlačeny do nižšího společenského postavení (Grimm, 1822, s. XII). K tomu J. Grimm dodal slova hodná osvíceného racionalisty: „ein Dialekt ist so alt und ebenbürtig, als der andere, ehmals aber sprach der gemeine Mann wie der edle, heute ist die aus Verschmelzung der Völkerschaften errungene Sprache Eigentum des gebildeten Teils, also jedem erwerbbar“ (Grimm, 1822, s. XIII).

J. Grimm zdůraznil, že nářeční materiál je pro práci jazykovědce historika a komparatistu stejně významný a pozoruhodný (Grimm, 1822, s. XII) jako filologický materiál ze starých textů nebo zápisy současného jazyka (Grimm, 1848, s. 837). Podle jeho výkladu dialekty zachovávají více archaismů než spisovný jazyk. Jejich staré hranice odpovídaly podle něho hranicím kmenového osídlení (Grimm, 1882, s. XII). Prestiž místních nářečí také podpořil tím (a to již v recenzi Raskovy islandské mluvnice z r. 1812), že podle jeho přesvědčení je třeba ctít hodnotu každého sebemenšího dialektu právě pro jeho individualitu („Jede Individualität soll heilig gehalten werden, auch in der Sprache“, Grimm, 1869, s. 73) a že je nepřípustné je potlačovat jakoukoliv formou násilí. Dialekty nepovažoval jen za doplněk spisovného jazyka (Grimm, 1822, s. XV), ale za samostatné jazykové útvary.

[194]Vybízel k soustavnému zkoumání dějin dialektů na základě nářečně zabarvených starších textů i současných místních nářečí, k zapisování nejen jejich slovní zásoby, ale také jevů fonetických a tvaroslovných, shodných i rozdílných od spisovného jazyka (Grimm, 1822, s. XV). Doporučoval, aby se nářeční materiál, odlišný od spisovného jazyka, zpracovával i kartograficky na mapách.

Kromě teritoriálního rozrůznění národního jazyka J. Grimm také poukazoval na jeho časovou diferencovanost. Názorně ji ukázal ve svém pojetí časové periodizace německého jazyka.

Engels v návaznosti na dílo J. Grimma a romanisty F. Dieze plně doceňoval význam tradičních místních nářečí a tento svůj názor promítl do zpracování některých jazykovědných problémů. Dovedl také dávat nářeční materiál do souvislosti s filologickým materiálem obsaženým ve starších, nářečně zabarvených písemných památkách a takto blíže určovat staré rozšíření jazykových jevů a dávné hranice kmenového osídlení (Petr, 1977, s. 21). Tento pracovní postup je patrný z Engelsova pojednání o franckém dialektě (Žirmunskij, 1954; Trost, 1953).

 

Závěr. Druhým zdrojem Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka bylo vědecké dílo germanisty Jacoba Grimma a německá historickosrovnávací jazykověda z 1. pol. 19. stol. Klasická německá filozofie a zvláště filozofie jazyka G. W. F. Hegela a L. Feuerbacha poskytla Marxovi a Engelsovi východisko pro určení ontologické a gnozeologické stránky jazyka z hlediska materialistického monismu, pro stanovení vztahu zvukové materiální a nemateriální významové stránky jazyka, poměru jazyka k objektivní realitě, kterou svými prostředky pojmenovává, a dialektického vztahu jazyka a vědomí, zvláště myšlení, v procesu zpracování vnímaných jevů a vyjadřování tohoto procesu jazykovými prostředky.

Při jiné příležitosti (Petr, 1978) jsme ukázali, že tato návaznost na filozofické pojetí jazyka v dílech G. W. F. Hegela a L. Feuerbacha měla povahu materialistického přetvoření a dialektické negace některých jejich názorů, a to do té míry, aby mohly v přepracované podobě tvořit organickou součást Marxova a Engelsova filozofického pojímání přírody, společnosti a lidského vědomí. Z týchž pozic klasikové marxismu přistoupili k teoretickým základům díla J. Grimma a představitelů klasické německé historickosrovnávací jazykovědy. Především v návaznosti na Grimmovy práce (svou úctu k nim vyjádřili na četných místech svého díla, např. Marx - Engels, 19, s. 503—509; 20, s. 495—496; 28, s. 519—521; 32, s. 67, aj.) formulovali historickomaterialistické pojetí jazyka jako společenského (nikoliv individuálního) jevu sui generis, jeho vztahu k vývoji společnosti a postavení jazyka v jejím vývoji a prohloubili svůj filozofický výklad o vztahu slova k pojmenované realitě a o jeho významu jako odrazu přírodních a společenských jevů a projevů psychického života člověka.

Klasikové marxismu zdůrazňovali, že jazykověda se stala skutečnou vědou teprve v 19. stol. (obdobnou formulaci najdeme u J. Grimma), kdy se oprávněně přiklonila k přírodním vědám a uplatnila při výzkumu jazyka metodu historickou a srovnávací. Engels ji ve spise Anti-Dühring označil za výraz dialektického myšlení v jazykovědě.

Shodně s J. Grimmem klasikové marxismu soudili, že vývoj jazyka se uskutečňuje pozvolna, evolučně a bez skoků, podle zákonů a zákonitostí jeho vnitřního vývoje a v návaznosti na dějiny jeho uživatelů. Tento objektivní proces probíhá od vzniku lidské řeči až do současnosti a projevuje se ve zdokonalování jeho vyjadřovacích schopností.

Klasikové marxismu nesdíleli Grimmův (ani Humboldtův) názor, že jazyk je pouze produktem duchovní činnosti lidí, že vznikl jako projev svobody člověka samého. [195]Na první místo totiž kladli funkční pohled, podle něhož jazyk je nejdůležitějším nástrojem komunikace lidí. Na tuto myšlenku v souladu s celkovým zaměřením historického materialismu navázali také ve výkladu o vzniku jazyka. Označili jej jako produkt nezbytnosti komunikace při uskutečňování společenské práce a společenské výroby prvotního člověka. Jiný výklad k této otázce podal J. Grimm, který byl zatížen idealistickým teismem. Jeho práce věnovaná vzniku jazyka však obsahuje podnětné myšlenky o vztahu rozvíjejícího se jazyka a myšlení v nejstarších obdobích lidstva.

Jazyk označili i J. Grimm i klasikové marxismu za jev lidský, nikoli nadpřirozeného původu (jako četní jiní filozofové) a současně uvedli, že není vrozenou vlastností člověka (dítě se mu musí teprve naučit). Shodovali se také v základním určení jazyka jako společenského, nikoliv individuálního jevu, podobně společenskou povahu mělo vždy myšlení. Obdobně stejně uváděli výchozí tezi o tom, že existuje těsný (klasikové zdůrazňovali dialektický) vztah jazyka a myšlení, že myšlení a jazyk jsou podmínkou existence lidské společnosti. Neztotožňovali přitom jazyk a myšlení. Určení vzájemné návaznosti jazyka a myšlení klasikové marxismu dále rozvinuli v ucelený gnozeologický výklad o dialektickém vztahu obou kategorií a jevů, a to z hlediska dialektického materialismu i pro potřeby rozvoje historického materialismu. Myšlení chápali jako nejvyšší formu odrazu skutečnosti a jazyk jako materiální formu uskutečňování myšlenkové činnosti. Vznik obou jevů byl podle nich podmíněn společenskou pracovní činností.

Klasikové marxismu se souhlasem přijali Grimmův názor, že jazyk tvoří jednolitý a celistvý soubor jevů, které se vzájemně podmiňují, dále že vývoj jazyka a změny v jeho vnitřním systému probíhají podle zákonů a zákonitostí, nikoliv libovolně a nahodile, že vědecké poznání těchto procesů umožňuje popis a výklad jazyka, zvláště vědecky pěstovat etymologii. Grimmovo rozsáhlé zkoumání slovní zásoby, které programově prováděl vždy ve vztahu i k jejím uživatelům i k jevům, které jednotlivá slova pojmenovávají, poskytlo klasikům marxismu lingvistický podklad pro rozpracování filozofické stránky vztahu jazyka a společnosti. Také tato část Grimmova vědeckého díla poskytla klasikům marxismu podněty k názoru o tom, že jazykověda je významnou společenskovědní disciplínou. Výsledky, k nimž dospěla v 19. stol., považovali za přínosné také pro poznání dějin lidské společnosti.

Engels si z Grimmova díla a prací komparatistů osvojil metodu lingvistické práce, historický vývojový pohled na zkoumané jevy, teoretickou znalost germánských a některých dalších ide. jazyků, chápání dialektů jako přirozených součástí každého národního jazyka, metodu výkladu vlastních jmen a doceňování filologického materiálu obsaženého ve starých památkách. Dokázal Grimmovo dílo nejen si osvojit, ale také tvůrčím způsobem dále rozvíjet.

Náš výzkum vztahu jazykovědné složky díla klasiků marxismu a J. Grimma také naznačuje, že to byly Grimmovy práce, které zprostředkovaly Marxovi a Engelsovi některé v té době rozšířené myšlenky z filozofie jazyka W. Humboldta. Najdeme totiž jejich ohlas u klasiků marxismu přesto, že v celém svém díle ani jednou se na W. Humboldta neodvolávají, ani jeho jméno neuvádějí. Toto předběžné zjištění vyžaduje ovšem podrobnější prozkoumání.

 

LITERATURA

 

ARENS, H.: Sprachwissenschaft. Der Gang ihrer Entwicklung von der Antike bis zur Gegenwart. München 1955.

BAHDER, K.: Die deutsche Philologie im Grundriss. Paderborn 1883.

[196]BENEŠ, B.: Wilhelm von Humboldt, Jacob Grimm, August Schleicher. Ein Vergleich ihrer Sprachauffassungen. Winterthur 1958.

BOŠKOVIĆ-STULLI, M.: Die Beziehungen Jacob Grimms zur serbokroatischen Volksliteratur im Urteil südslawischer Autoren. In: Jacob Grimm … Berlin 1963, s. 214—228.

CURTIUS, G.: Ueber die Geschichte und Aufgabe der Philologie. 1862. In: Kleine Schriften von Georg Curtius. Herausgegeben von E. Windisch. Erster Teil. Leipzig 1886, s. 110—131.

CURTIUS, G.: Jacob Grimm. 1871. In: Kleine Schriften … Leipzig 1886, s. 24—46.

DÜNNINGER, J.: Geschichte der deutschen Philologie. In: Deutsche Philologie im Aufriss. 2. überarbeitete Auflage. Unveränderter Nachdruck. Herausgegeben von W. Stammler, Bd. I. Berlin 1966, s. 83—222.

ENGEL’S I JAZYKOZNANIJE. Moskva 1972.

FIESEL, E.: Die Sprachphilosophie der deutschen Romantik. Tübingen 1927.

FRINGS, Th.: Fridr. Engels als Philologe. Tägliche Rundschau, Berlin 18. 8. 1946, č. 191, s. 3.

FUNKE, O.: Studien zur Geschichte der Sprachphilosophie. Brno 1927.

GERSTNER, G.: Brat’ja Grimm. Perevod s nemeckogo Je. A. Šenšina. Predislovije G. A. Ševčenko. Moskva 1980.

GRIMM, J.: Deutsche Grammatik. Göttingen I. 1819, II. 1826, III. 1831, IV. 1837.

GRIMM, J.: Deutsche Grammatik. 2. Ausgabe. Göttingen I. 1822.

GRIMM, J.: Geschichte der deutschen Sprache. I, II. Leipzig 1848.

GRIMM, J.: Über den Personenwechsel in der Rede. Berlin 1856. (Aus den Abhandlungen der Königl. Akademie der Wissenschaften zu Berlin 1856.)

GRIMM, J.: Kleinere Schriften. Berlin I. 1864, II. 1865, III. 1866, IV. 1869, V. 1871, VI. 1882, VII. 1884, VIII. Gütersloh 1890.

GRIMM, J.: Über den Ursprung der Sprache. Siebente und unveränderte Auflage. Berlin 1879.

HEINZ, A.: Dzieje językoznawstwa w zarysie. Warszawa 1978.

HELM, G. Ut.: Jacob Grimm und seine Verdienste um die deutsche Sprache. Bensheim 1874.

HORÁK, J.: Jacob Grimm und die slawische Volkskunde. In: Jacob Grimm … Berlin 1963, s. 11—70.

JACOB GRIMM ZUR 100. WIEDERKEHR SEINES TODESTAGES. Berlin 1963.

LEFMANN, S.: Franz Bopp, sein Leben und seine Wissenschaft. Berlin 1897.

MANTHEY, F.: Die Sprachphilosophie des hl. Thomas von Aquin. Paderborn 1937.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy. Sv. 1—39. Praha 1956—1975.

MARX, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Praha 1978.

PETR, J.: B. Engels-onomastik. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 16, 1975, s. 47—61.

PETR, J.: Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse. Praha 1976.

PETR, J.: B. Engels a germánská jazykověda. Cizí jazyky ve škole, 20, 1976—1977, s. 348 až 357.

PETR, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Úvodní studie a výběr textů z Marxova, Engelsova a Leninova díla. Praha 1977.

PETR, J.: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. I. Hegelova filozofie. II. Feuerbachova filozofie. SaS, 39, 1978, s. 86—95, 187—194.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PFEIFER, W.: Das Deutsche Wörterbuch. In: Jasob Grimm … Berlin 1963, s. 190—213.

RAUMER, R.: Gesammelte sprachwissenschaftliche Schriften. Frankfurt a. M. — Erlangen 1863.

RAUMER, R.: Geschichte der germanischen Philologie. München 1870.

SCHERER, W.: Jacob Grimm. Zweite verbesserte Auflage. Berlin 1885.

STEIG, R.: Goethe und die Brüder Grimm. Berlin 1892.

STROH, Fr.: Handbuch der germanischen Philologie. Berlin 1952, s. 59—138.

TROST, P.: Engelsův Francký dialekt. SaS, 14, 1953, s. 145—148.

[197]ŽIRMUNSKIJ, V. M.: Frankskij dialekt Engel’sa i problemy nemeckoj dialektologii. Inostrannyje jazyki v škole, 1954, č. 5, s. 7—27.

 

R É S U M É

Zu den Quellen der Sprachphilosophie von Marx und Engels III. Jacob Grimm und die klassische deutsche Komparatistik

Die zweite Quelle der Sprachphilosophie von Marx und Engels war das wissenschaftliche Werk des Germanisten Jacob Grimm und die deutsche historisch-vergleichende Sprachwissenschaft aus der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts. Die klassische deutsche Philosophie und besonders die Sprachphilosophie von G. W. F. Hegel und L. Feuerbach boten Marx und Engels die Ausgangsbasis für die Bestimmung der ontologischen und gnoseologischen Seite der Sprache vom Gesichtspunkt des materialistischen Monismus aus, für die Festlegung der Beziehung zwischen der lautlichen materiellen und der immateriellen bedeutungtragenden Seite der Sprache, des Verhältniss der Sprache zur objektiven Realität, die sie mit ihren Mitteln bezeichnet, und der dialektischen Beziehung von Sprache und Bewußtsein, insbesondere Denken, im Prozeß der Verarbeitung der wahrgenommenen Erscheinungen und des Ausdrückens dieses Prozesses mit sprachlichen Mitteln.

Bei anderer Gelegenheit (Petr, 1978) haben wir gezeigt, daß diese Anknüpfung an die philosophische Auffassung der Sprache in den Werken von G. W. F. Hegel und L. Feuerbach den Charakter der materialistischen Umbildung und der dialektischen Negation einiger von ihren Ansichten hatte, und zwar in dem Maße, daß sie in umgearbeiteter Gestalt einen organischen Bestandteil von Marx’ und Engels’ philosophischer Auffassung der Natur, der Gesellschaft und des menschlichen Bewußtseins bilden konnten. Von denselben Positionen traten die Klassiker des Marxismus an die theoretischen Grundlagen des Werkes Jacob Grimms und der Repräsentanten der klassischen deutschen historisch-vergleichenden Sprachwissenschaft heran. Vor allem im Anschluß an Grimms Arbeiten formulierten sie die historisch-materialistische Auffassung der Sprache als gesellschaftlicher (nicht individueller) Erscheinung sui generis, ihrer Beziehung zur Entwicklung der Gesellschaft und der Stellung der Sprache in ihrer Entwicklung und vertieften ihre philosophische Erklärung der Beziehung des Wortes zur bezeichneten Realität und seiner Bedeutung als Abbild der natur- und gesellschaftlichen Erscheinungen und der Äußerungen des psychischen Lebens des Menschen.

Die Klassiker des Marxismus betonten, daß die Sprachwissenschaft erst im 19. Jahrhundert zur wirklichen Wissenschaft geworden ist (eine ähnliche Formulierung finden wir bei J. Grimm), da sie sich mit Recht an die Naturwissenschaften angelehnt und bei der Spracherforschung die historische und vergleichende Methode zur Geltung gebracht hat. Engels hat sie in seiner Schrift Anti-Dühring als Ausdruck der dialektischen Denkweise in der Sprachwissenschaft bezeichnet.

Übereinstimmend mit J. Grimm urteilten die Klassiker des Marxismus, daß sich die Entwicklung der Sprache allmählich, evolutionär und ohne Sprünge vollzieht, nach Gesetzen und Gesetzmäßigkeiten ihrer inneren Entwicklung und im Anschluß an die Geschichte ihrer Benutzer. Dieser objektive Prozeß verläuft von der Entstehung der menschlichen Sprache bis zur Gegenwart und äußert sich in der Vervollkommung ihrer Ausdrucksfähigkeiten.

Die Klassiker des Marxismus teilten nicht die Ansicht Grimms (und auch Humboldts), die Sprache sei nur ein Produkt der geistigen Tätigkeit der Menschen, sie sei als Äußerung der Freiheit des Menschen selbst entstanden. Auf den ersten Platz stellten sie nämlich die funktionale Betrachtung, nach der die Sprache als das wichtigste Mittel der Menschenkommunikation erscheint. An diesen Gedanken knüpfen sie in Übereinstimmung mit der Gesamteinstellung des historischen Materialismus auch bei der Erklärung der Sprachentstehung an. Sie bezeichneten [198]die Sprache als Produkt der Notwendigkeit der Kommunikation bei der Verrichtung der gesellschaftlichen Arbeit und der gesellschaftlichen Produktion des Urmenschen. Eine andere Erklärung zu dieser Frage erbrachte J. Grimm, der vom idealistischen Theismus belastet war. Sie enthält jedoch anregende Gedanken über die Beziehung von Sprache und Denken im ersten Entwicklungsstadium in den ältesten Epochen der Menschheit.

Sowohl J. Grimm als auch die Klassiker des Marxismus bezeichneten die Sprache als menschliches Phänomen, nicht von übernatürlicher Herkunft (wie zahlreiche andere Philosophen) und führten gleichzeitig an, daß sie nicht die angeborene Eigenschaft des Menschen ist (das Kind muß sie erst erlernen). Sie stimmten auch in der grundlegenden Bestimmung der Sprache als gesellschaftlicher, nicht individueller Erscheinung überein; eines ähnlich gesellschaftlichen Charakter hatte stets das Denken. Analog vertraten sie gleicherweise die Ausgangsthese, daß eine enge (wie die Klassiker betonten: dialektische) Beziehung von Sprache und Denken besteht, daß Denken und Sprache eine Bedingung für die Existenz der menschlichen Gesellschaft darstellen. Dabei identifizierten sie nicht Sprache und Denken. Die Bestimmung der Wechselbeziehung von Sprache und Denken wurde von den Klassikern des Marxismus weiter entwickelt zur geschlossenen gnoseologischen Erklärung der dialektischen Beziehung der beiden Kategorien und Erscheinungen, und zwar unter dem Gesichtspunkt des dialektischen Materialismus auch für die Bedürfnisse der Entfaltung des historischen Materialismus. Das Denken wurde von ihnen als die höchste Form der Widerspiegelung der Wirklichkeit und die Sprache als materielle Form der Verwirklichung der gedanklichen Tätigkeit begriffen. Die Entstehung der beiden Erscheinungen war nach ihnen durch die gesellschaftliche Arbeitstätigkeit bedingt.

Die Klassiker des Marxismus haben mit Übereinstimmung die Ansicht Grimms übernommen, daß die Sprache eine einheitliche und ganzheitliche Gesamtheit der sich wechselseitig bedingenden Erscheinungen bildet, ferner daß die Entwicklung der Sprache und die Veränderungen in ihrem inneren System nach Gesetzen und Gesetzmäßigkeiten, nicht willkürlich und zufällig verlaufen, daß die wissenschaftliche Erkenntnis dieser Prozesse die Beschreibung und Erklärung der Sprache, insbesondere auch die wissenschaftliche Pflege der Etymologie ermöglicht. Grimms umfangreiche Erforschung des Wortschatzes, die er programmgemäß stets mit Bezugnahme auch auf dessen Benutzer und auf die Erscheinungen durchführte, die von einzelnen Wörtern benannt wurden, bot den Klassikern des Marxismus eine linguistische Grundlage für die Erarbeitung der philosophischen Seite der Beziehung von Sprache und Gesellschaft. Auch dieser Teil des wissenschaftlichen Werkes Grimms gab den Klassikern des Marxismus Anregungen zu der Ansicht, daß die Sprachwissenschaft eine bedeutsame gesellschaftswissenschaftliche Disziplin darstellt. Die Ergebnisse, die sie im 19. Jahrhundert erzielt hatte, hielten sie für einen wichtigen Beitrag auch zur Erkenntnis der Geschichte der menschlichen Gesellschaft.

Engels hat sich aus Grimms Werk und aus Arbeiten der Komparatisten die Methode der linguistischen Arbeit angeeignet, die Betrachtung der untersuchten Erscheinungen in historischer Entwicklungsperspektive, die theoretische Kenntnis der germanischen und einiger anderer ide. Sprachen, das Verständnis der Dialekte als natürlicher Komponenten jeder Nationalsprache, die Methode der Erklärung der Eigennamen und die gebührende Würdigung des in alten Denkmälern enthaltenen philologischen Materials. Er brachte es zustande, sich das Werk Grimms nicht nur anzueignen, sondern auch auf schöpferische Weise weiter zu entwickeln.

Unsere Erforschung der Beziehung zwischen der sprachwissenschaftlichen Komponente des Werkes der Klassiker des Marxismus und J. Grimm deutet auch an, daß es Grimms Arbeiten waren, die Marx und Engels einige in jener Zeit verbreitete Gedanken aus der Sprachphilosophie W. Humboldts vermittelten. Wir finden nämlich ihren Widerhall bei den Klassikern des Marxismus, trotzdem sie sich in ihrem Gesamtwerk kein einzigesmal auf W. Humboldt berufen und auch seinen Namen nie anführen. Diese vorläufige Feststellung bedarf freilich noch eingehenderer Untersuchungen.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 177-198

Předchozí Petr Sgall: Konference SLE o typologii a univerzáliích v Athénách

Následující Petr Zima: Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění)