Lexikální opozice, paradigma a systém

František Čermák

[Články]

(pdf)

Лексическая оппозиция, парадигма и система / Lexical opposition, paradigm and system

Lexikální sémantika běžně pracuje s pojmy typu synonymie, antonymie, nověji též hyponymie apod. Jejich rozborů, i vzhledem k jejich souvislostem, tradičnějších i novějších, máme k dispozici velkou řadu. Může být proto podle našeho názoru užitečné pokusit se zamyslet se jednak nad tím, zda pokrývají odpovídající problematiku celou, jednak nad tím, jaké místo mají v systému. Napřed si stručně povšimneme hlavních lexikálních opozic a vztahů. Pro jednoduchost budeme většinou uvažovat pouze vztah dvou forem, popř. významů.

 

1.1. Podle opozice forma (F) — význam (S) a stejný — různý dostaneme v přístupu sémaziologickém (forma → význam) na téže (horizontální) úrovni uvažovaných jednotek tyto poměry:

 

	Forma	I. dvě (více)	II. jedna
Význam
A) dva (více)		heteronymie	homonymie
B) jeden		synonymie	(idionymie)

Tab. č. 1

 

Schematicky lze tyto poměry zachytit asi takto: F₁/S₁ : F₂/S₂ = heteronymie, F₁/S₁ : F₁/S₂ = homonymie, F₁/S₁ : F₂/S₁ = synonymie, event. F₁/S₁ = idionymie (popř. alternativně i heteroformie, homoformie atd.). Shodné číselné indexy tu označují týž význam, popř. touž formu, rozdílné pak význam, popř. formu odlišné. Nejběžnějším případem ve slovníku je nepochybně heteronymie; případ BII, který jsme nazvali idionymií, tj. jev charakterizovaný „monopolním“ a jednoduchým přiřazováním vždy jedné formy jednomu významu, je tak běžný, že se tradičně vůbec nepojmenovává. Od heteronymie ho lze lišit jen do určité míry (zdůrazněním toho, že jde o jev jediný a izolovaný); platí tudíž, že heteronymie = vícenásobná idionymie. Polysémii, která zdánlivě do AII patří také (její existence je podmíněna typologicky a v češtině není nejrozvinutější), je vhodnější uvažovat v jiné souvislosti, neboť v ní jde o odlišný přístup, i terminologicky, a také o význam jiné úrovně — hyponymní (viz 2.2.). Statut synonymie je ovšem v tomto pojetí sporný (viz dále). Smíšené případy, např. tzv. paronymii (I/A-B), necháváme zde stranou.

 

1.2. V opačném přístupu onomaziologickém (význam → forma) a se zřetelem k rozlišení jediného významu (sémému) od dvou (event. více) významů máme co dělat s poměry, které poměrům v 1.1. odpovídají jen částečně:

 

	Forma	I. dvě (více)	II. jedna
Význam
A) různý (dva)		heterosémie	(polysémie)
B) týž (jeden)		(homosémie)	monosémie

Tab. č. 2

 

[208]Schematicky můžeme tyto poměry přibližně zachytit jako: F₁/S₁ : F₂/S₂ = heterosémie (F₁/S_1–2 = polysémie, F₁—F₂/S₁ = homosémie) a F₁/S₁ = monosémie. Běžné případy (stojící mimo závorku) tedy představuje heterosémie a monosémie. Statut polysémie není ani zde nepochybný, u běžné polysémie obvykle nejde o dva zcela samostatné významy nebo o více těchto významů, ale jen o jejich podstatný průnik (srov. synonymii). Jako homosémii (v tab. č. 2 pod BI), tj. jev charakterizovaný existencí jediného významu ve více formách, by na první pohled bylo možné chápat i synonymii, ale pak bychom museli uznat, že existuje absolutní synonymie. Více oprávěné je proto synonymii v tomto pohledu zahrnout do heterosémie (a významy dvou synonym chápat jako významy s velkým průnikem, nikoliv jako význam jediný). Do heterosémie je však třeba zahrnout ještě další případy. Jako homosémii je však možné uvažovat takové případy, kdy se týž význam realizuje i přes hranice dané slovnědruhovou kategorizací, srov. v základním významu např. slova krásný - krásně - krásno - krásnět apod. (viz 2.3. a 3.5.). Jde však o vyšší úroveň jednotky významu; máme-li ji řadit sem, implikuje se tak ovšem nutnost uvažovat i vztahy vertikální (o tom viz dále).

 

1.3. V oblasti sémantických vztahů, tj. mezi dvěma významy, je třeba uvažovat i to, zda jde o významy různé či stejné (popř. totožné) u jediné formální jednotky či jednotek více. Takto lze dospět k těmto poměrům:

  

	Výskyt významu	I. u dvou (více) forem	II. u téže formy
Druhy významu
A) různý (dva)		typy opozitnosti	(enantiosémie)
B) týž (jeden)		typy synonymie	pravidelná polysémie

Tab. č. 3

 

Za sémantický vztah se tu pro jednoduchost považuje jakýkoliv vztah blíže určitelný a opakující se u většího počtu případů; proto sem nezařazujeme např. heterosémii. Pojetí synonymie a její úskalí jsou dostatečně známa (srov. Filipec, 1961), k opozitnosti (tradiční antonymii) se vrátíme v 2.1.; pravidelnou polysémií se rozumí typy široce založené na běžných a rekurentních typech lexikální metafory a metonymie (srov. zvl. Apresjan, 1974). Statut enantiosémie, tj. v zásadě polysémního jevu, kdy aspoň dva významy přiřazené téže formě jsou protikladné, je pochybný. Dvojí protikladný význam v příkladech jako Vzal mu knihu (1. ‚odnesl ji k němu‘, 2. ‚odnesl ji od něho‘) je u slovesa vzít možný jen bezkontextově, textová presupozice vždy jeden z nich vylučuje. Adekvátnější bude přičíst tento případ na vrub vysokému stupni vágnosti a desémantizace (depletivnosti) běžné zvláště u nejfrekventovanějších autosémantik (srov. Weinreich, 1963). Polysémní případy zahrnuté do II (jde v nich o inkluzi uvnitř téže jednotky) nejsou ovšem s opozitností a synonymií symetrické.

 

2.1. Opozitnost a její typy jsou vztahem mezi dvěma samostatnými významy v rámci heterosémie (tj. u různých forem) a většina jejich sémů, popř. hierarchicky chápané jádro jsou výrazně polarizovány. Běžně se tu dnes uvažuje o třech až čtyřech případech, obvykle binárně chápaných (viz především Lyons, 1968, 1977; též Novikov, 1973; Leech, 1974; Lehrer, 1974; Cruse, 1976; Červená, 1979; Němec, 1969 aj.). Nejobecnější je zřejmě protiklad gradovatelný - negradovatelný, založený na možnosti, resp. nemožnosti proměnlivé platnosti slova na různých stupních.

[209]V přehledu jde tedy o slova (I) gradovatelná (více - méně), mezi která patří (A) antonymie, vnitřně dělená na oblast opozit a) kontrárních (typ dobrý - špatný) a b) kontradiktorických (typ dobrý - nedobrý). Zatímco kontrární opozita lze vymezit zásadou „platí buď to, nebo ono, nebo nic, popř. něco třetího“, lze opozita kontradiktorická vymezit tak, že „platí buď pouze to, nebo ono; jedno však platí vždy“.

Mezi slova (II) negradovatelná patří (B) komplementárnost (typ muž - žena), daná zásadou „platí buď to, nebo ono; přitom obojí tvoří dohromady celek“, a dále (C) konverznost, uvnitř členěná na případ a) prostý (typ otec - syn) a b) složený (typ koupit - prodat). Konverznost v sobě obecně implikuje určitý přechod, změnu role či perspektivy; konverznost složená však je dána změnou (role) subjektu i objektu, zatímco u konverznosti prosté jde pouze o změnu „subjektu“. Další (čtvrtý) uvažovaný typ opozitnosti, direkčnost a) časová (dříve - nyní) a b) prostorová (pravý - levý), charakterizovaný svou vektorovostí, lze řadit pod konverznost jako zvláštní případ. Rozdíl v IA mezi kontrárním a kontradiktorickým (v přehledu výše) platí přísně vzato i v B; zdálo by se tedy, že splývá s distinkcí gradovatelný - negradovatelný (typ muž - žena je také kontradiktorický). Ve skutečnosti je širší (a v IA je užit jen pomocně), protože je mnoho slov, která jsou logicky kontrární a nelze je přitom považovat za opozita (např. modrý - červený, viz mj. Lyons, 1977, s. 271n.). Tím však již vyvstává nutnost uvažovat vícečlenné případy a pokusit se určit jejich poměr k binárním.

 

2.2. V oblasti vícečlenných vztahů (popř. opozic) lze uvažovat zhruba o těchto případech (písmena A, B, C označují korelaci s opozicemi binárními v 2.1.; srov. Lyons, 1977; Čermák, 1974):

A) seriálnost a) škálová (typ vařící - vřelý - horký - teplý - … - ledový) a b) cyklická (typ pondělí - úterý - středa - … - neděle). Seriální opozitnost škálová se zakládá na rozmezí či rejstříku (škále) se známými krajními termíny, zatímco opozitnost cyklická se zakládá na opakování určitého (časového) cyklu;

B) systémovost lze členit na případy a) polární (typ sever - jih - východ - západ) a b) lineární (typ bílý - žlutý - růžový - … - černý). Systémovost polární mezi slovy lze chápat jako možnost ortogonální orientace mezi póly, při které každý člen souboru je v lineární opozici k jednomu dalšímu (např. sever - jih) a v několika jiných (zpravidla méně odlišných) opozicích k dalším členům souboru (např. sever — východ/západ). Systémovost lineární je charakterizována diametrickou opozicí členu jednoho k určitému dalšímu (např. bílý - černý, ale i žlutý - modrý aj.). Poslední typ systémovosti c) přechodné, popř. další (typ ženatý - svobodný - rozvedený - ovdovělý, popř. typ žena - muž - dítě) je založen na přechodu do určitého stavu, popř. na setrvání v něm, ale i na vztazích příbuzenství apod.;

C) fázovost je buď a) jednoduchá (typ koupit - mít - prodat), nebo b) složená (typ zájem: 1. vyvolat - udržet/poutat - odradit, 2. projevit - mít - pozbýt). V případě jednoduché fázovosti se opozice realizuje vždy mezi jednotlivými fázemi vzniku, trvání či zániku vztahu. Stejně se realizuje i v případě fázovosti složené, avšak pouze vzhledem k určitému externímu prvku, popř. typu prvku (v uvedeném příkladu se opozice mezi slovesy realizují vzhledem ke slovu zájem); navíc se však tyto opozice skládají do dvou jednoduchých linií (prosté a kauzativní). Podobně lze i zde možný další typ direkčnosti (směrovosti) sloučit s předchozím; i ten lze dělit do dvou typů: a) jednoduchého (typ dříve - nyní - potom, přijít - (po)být - odejít) a b) složeného (typ 1. přijít - (po)být - odejít, 2. přivést - nechat - odvést), které odpovídají poměrům ve fázovosti (kromě absence externího prvku).

Kromě sbližování jednoho typu synonymie se škálovými opozity (sousední členy [210]škály lze obvykle chápat jako synonyma) je však třeba opět upozornit na určitý přesah z téže úrovně pohledu v přechodných případech systémovosti. I zde se tedy obecně rýsuje potřeba zapojení vztahů vertikálních.

Základní důležitost v této souvislosti má pak pojem hyponymie (resp. v opačném pohledu hyperonymie), chápaný jako vertikální sémantická inkluze slova jedné úrovně do slova (bezprostředně) vyšší úrovně, která se chápe jako jeho třída, srov. růže ⊂ květina. Z hlediska třídového výrazu (hyperonyma) pak pod něj člensky patří obvykle celá řada hyponym: růže, tulipán, pomněnka … Distinkce mezi pohledem onomaziologickým a sémaziologickým (uplatňovaná výše) zde není nutná, stejně lze tento jev nazvat hyposémií (to se zdá být — vzhledem k časté absenci příslušného hyperonyma, tj. formy — i výhodnější). Hyponymie se však ve vztahu k opozitnosti a synonymii neprojevuje stejně.

 

2.3. Vztah homosémie a heterosémie byl vymezen horizontálně, zatímco vztah hyponymie je vertikální:

 

	Vztah	I. horizontální	II. vertikální
Význam
A) různý		heterosémie (mj. opozitnost, synonymie)	hyponymie A
B) týž		(homosémie)	(hyponymie B)

Tab. č. 4

 

Běžná praxe synonymních slovníků ukazuje, že hyponymický rozdíl (třídy a členu) nebývá u synonym překážkou rozpoznání jejich podobnosti, a tedy i synonymního chápání (oba vztahy mají ve svém základu inkluzi, byť odlišného typu); proto se slova typu růže a květina synonymně zaměňují, zvláště máme-li daný význam v textu pojmenovat opakovaně. A proto synonymie může být také definována pomocí základnějšího a systémovějšího vztahu hyponymie jako její zvláštní, a to symetrický a reflexívní případ (Lyons, 1968, s. 455); otevřenou otázkou zůstává, zda takovéto pojetí platí pro všechny typy (často široce chápané) synonymie. Naproti tomu u opozit taková přímá souvztažnost s hyponymií chybí a zdá se, že jsou výlučně spjata vždy jen s jedinou úrovní. Je třeba však zdůraznit, že heterosémie pokrývá většinu slovníku a ta není ani synonymní, ani opozitní; hyponymie však v ní v zásadě platí všude.

Případ homosémie a hyponymie B je do značné míry a v nepřítomnosti dalších kritérií jen spekulativní. Přiznáme-li homosémii určitou existenci, lze pak (české) slovnědruhové členění významu ‚krásný‘ např. do slov krásný/krásně/krásno/krásnět chápat jako hyponymii (resp. hyposémii) zvláštního druhu.

 

2.4. Opozice a vztahy výše uvažované lze chápat jako vztahy, na nichž se konstituují primitivní lexikálně sémantické třídy, paradigmata různého druhu horizontálně a v případě hyponymie i vertikálně. Oba typy vytvářejí při začlenění dalších kritérií (především vztahu a povahy sémantických rysů, komponentů, proti sémémům, které jsme zde až dosud uvažovali) nejrůznější a stále značně rozporuplné koncepce lexikálních polí mnoha typů. Těmi se zde zabývat nebudeme. Důležité však je to, že lexikální paradigma lze považovat za základní stavební kámen předpokládané hierarchie v lexikonu (Hjelmslev, 1972a).

 

[211]3.1. Lexikální sémantika třídám (paradigmatice) slovníku dosud mnoho pozornosti nevěnovala; slovník se zatím obvykle chápe jako vysoce nepravidelný soubor velmi heterogenních jednotek. Podívejme se však na jednoduchý příklad z botanické taxonomie.

 

							8 hmota … (× prostor, citové pojmy … aj.)
						7 organická hmota … (× anorganická hmota)
					6 rostliny … (× živočichové)
				5 vyšší rostliny … (× houby, řasy … aj.)
			4 krytosemenné … (× přesličky, kapradiny … aj.)
		3 dvouděložné … (× jednoděložné)
	2 růžovité … (× vikvovité, kopřivovité … aj.)
1 růže šípková … (× růže alpská, růže stolistá … aj.)

 

Jednotlivé třídy (paradigmata), uspořádané hierarchicky, a tedy na principu mnohastupňové (tranzitivní) hyponymie, se liší navzájem aspoň těmito rysy: a) pozicí v hierarchii, b) strukturou (danou povahou homogenních členů a především vztahu mezi nimi), c) rozsahem (počtem členů). Každé třídě, jejíž členy jsou výběrově naznačeny vždy na téže úrovni (např. krytosemenné, přesličky, kapradiny aj.), je přiřazen její název, jež je v přírodovědě často deskriptivní (motivovaný), na bezprostředně vyšší rovině (zde vyšší rostliny). Je zřejmé, že čím je určitá třída v hierarchii níže, tím má větší rozsah a naopak; zároveň se ve stejném smyslu u ní projevuje větší sklon být co do počtu členů neuzavřená, otevřená přijetí dalších, nových členů, ať už nově utvořených nebo přejatých (stranou necháváme proces učení se a rozšiřování slovníku, který u žádného jedince nikdy nebude úplný, a též případy, zde stále ještě možné, poznání nových a dosud neznámých denotátů, které je třeba pojmenovat a někam zařadit). V praxi však se otevřenou třídou obvykle míní třída počtem prostě nepřehledně rozsáhlá, jejímž rozmezím si nejsme jisti, a proto ji raději vymezujeme její intenzí. Směrem vzhůru v hierarchii začínají převažovat třídy zavřené, v praxi pak často, i když ne zcela přesně chápané jako přehledné, malé a v paměti omezené (tj. v paměti lidské, ne však počítačové); lze je často snadněji uchopit extenzionálně.

 

3.2. Všechny členy každé třídy mají společnou d) funkci (jednu nebo více), chápanou jako určitou roli této třídy v abstraktním syntagmatu, resp. struktuře jazyka, vymezené jistou mírou abstrakce a typem denotace, popř. i reference a významem. V textu se funkce třídy projevuje jako vzájemná zaměnitelnost členů (Karel napsal dopis {perem/tužkou/fixem/pastelkou/ …}, kde jde o třídu psacích prostředků v pozici S₃ struktury S₁—V—S₂—S₃, tj. jedné z nejběžnějších struktur věty, dané sledem první (subjektové) substantivum - verbum - druhé (objektové) substantivum - třetí substantivum); v systémových poměrech uvnitř třídy se funkce projevuje vzájemným vztahem ekvivalence mezi členy. V řadě případů si tuto funkční ekvivalenci lze představit jako vztah opozitnosti, synonymie, popř. hyponymie.

Je zřejmé, že vztahy mezi třídami, které jednotlivé pozice výše uvedené struktury obsazují svými členy, jsou také sémantické, tj. existuje určitá (především zvyková a věcná) souvislost mezi slovy dopis - psát - pero; souvislost téhož druhu však již nelze hledat např. mezi slovy psát - dopis - nůžky. V prvním případě, zjednodušíme-li poněkud situaci, slova psát a pero jsou vzájemně běžně a věcně kolokabilní (spojitelná), v druhém nikoliv (psát : nůžky). Všimněme si blíže jejich paradigmatické, třídové příslušnosti a pokusme se aspoň orientačně stanovit jejich kolokabilitu (spojitelnost) s jinými slovy. Na první pohled si uvědomíme některé rozdíly: A) pero: [212]{(1.) psát/kreslit/rýsovat/podtrhávat/ …, (2.) naplnit/vypsat/otřít/ …}; pastelka: {(1.) kreslit/malovat/podtrhávat/psát/ …, (2.) ořezávat/přiostřit/ … apod.}. B) psát: {(1.) dopis/koncept/vzkaz/ …, (2.) knihu/článek/symfonii/ …}; kreslit: {(1.) člověka/scénu/představu/schéma … apod.}. Jednotlivé (očíslované) třídy slov, které se spojují s daným slovem, jsou vždy jiné, a to i u slov významově blízkých. Nelze tudíž předpokládat, že členy třídy se společnou funkcí (ekvivalence tu neznamená totožnost) mají stejnou distribuci, a nelze tudíž ani tvořit, zdánlivě analogicky, kombinace typu *naplnit pastelku, *přiostřit pero (aspoň dnes už ne), *psát představu či *kreslit článek, resp. považovat je za běžné (tj. bez významového posunu apod.).

 

3.3. Třídy slov vymezené kolokabilitou určitého slova, která je pro ně vysoce individualizující („vnější“) charakteristikou, nazveme třídy kolokační; ke každému slovu obvykle patří více než jedna tato třída. Je ji třeba zásadně odlišovat od třídy, o níž jsme se zmínili výše u rostlin, kterou můžeme označit jako třídu virtuální a která je vymezena „domovskou“ příslušností slova, ekvivalencí členů a dalšími vlastnostmi uvedenými výše. K vlastnostem paradigmatu (slov, popř. dalších lexikálních jednotek) můžeme tak konečně přiřadit i poslední vlastnost e) jeho kolokabilitu, která — jak vyplývá z předchozího poznatku — není však zcela totožná s úhrnem (jen zčásti se překrývající) kolokability všech jeho členů dohromady, ale jen s jakýmsi jejím jádrem. Kolokabilitu paradigmatu lze chápat jako nutně abstraktnější (souvisí s hyperonymem), avšak principiálně sémantické povahy (kolokabilita je ovšem sama o sobě vztah formální a jako formální schopnost spojovat se je dána, podmíněna sémanticky). Od ní je třeba odlišit valenci, kterou lze rozumět tu kategoriální složku syntagmatičnosti slova, která má v textové realizaci obvykle explicitní formální, a tedy gramaticky podmíněný výraz, tvar (obvykle morfologický exponent pádový, předložkový, konjunkční apod.); sama však o konkrétní sémantice třídy výrazů, k nimž patří, říká jen málo. Je třeba ještě zdůraznit, že valence v tomto pojetí je vztah v zásadě pouze třídový, a tedy odlišný od kolokability, jež je povahy jak třídové, tak individuální, tj. vztahuje se k celému paradigmatu nebo jednotlivému slovu. Slovo ve své zdánlivě individuální valenci odráží vlastně valenci své třídy (např. předložková valence o něčem s někým slovesa mluvit o něčem s někým patří celé třídě, tj. hovořit/povídat/bavit se/diskutovat/ … o něčem s někým). Valenci i kolokabilitu lze považovat za složky syntagmatické stránky slova, které jsou zpravidla ve vzájemném poměru širšího a užšího (např. v předchozím příkladu lze širší valenci o něčem konkretizovat řadou užších kolokačních paradigmat různých typů osob, knih, filmů apod.).

Kolokační paradigma má, vedle rozdílů uvedených, ještě další rozdíly lišící ho od paradigmatu virtuálního. Čím výše je totiž uvažované slovo, k němuž kolokační paradigma zjišťujeme, v hierarchii slovníku umístěno, tím je toto paradigma širší, neuzavřenější (srov. již zřejmou nemožnost extenzionálně vymezit desetitisíce adjektiv nebo sloves spojitelných se substantivem člověk, věc a podobně i chování synsémantik, např. ten, před aj.). Je to dáno tím, že členy kolokačního paradigmatu jsou typicky heterogenní a mohou budit dojem, že implikují celou příslušnou část hierarchie nejen věcně (po stránce hyponymní příslušnosti těchto slov), ale i kolokačně (tj. i různá kolokační paradigmata svých hyponym). Do jaké míry se však vztah hyponymie týká i kolokačních paradigmat jednotlivých hyponym, tj. do jaké míry zahrnuje např. kolokabilita slova rostlina i kolokační třídy patřící ke slovům typu květina, růže, tráva aj., nelze zatím jednoznačně určit. Kolokační paradigma je tudíž vytvářeno i ve směru horizontálním a do jisté míry i ve směru vertikálním, a to směrem „dolů“. Tento pohled však můžeme také obrátit a povšimnout si toho, [213]že čím je taková třída širší, tím má slovo jí vymezené větší sklon gramatikalizovat se (resp. být gramatické povahy) a naopak. Platí to zvláště u nejvyšších úrovní v hierarchii.

Je-li kolokační paradigma určeno vztahem ke slovu, jehož místo je v hierarchii slovníku relativně vysoko, např. člověk, můžeme narazit na některé případy zvláštní. Tak slova, např. teta, kojenec, pokladník, slovem člověk zdánlivě a přirozeně reprezentovaná, jeho kolokabilitu nemají buď vůbec, nebo jen slabou a zřejmě jen díky hierarchické, mnohonásobně hyponymní reprezentaci; srov. adjektiva příkrý, prudký a jejich běžná spojení, kolokace příkrý /prudký člověk s jen řídkými, popř. potenciálními kolokacemi příkrý/prudký: teta/kojenec/pokladník. Obě adjektiva se ovšem častěji užívají (zvláště vztahují-li se k osobám) v predikátu; jejich „oporou“ v atributu jsou právě možné kombinace s takovými sémanticky širokými slovy typu člověk, věc. Proto také podobná exemplifikace úzu těchto adjektiv ve slovníku o jejich vlastní kolokabilitě mnoho neříká. Možnosti kolokability tu tedy nejsou v tomto smyslu inkluzívní: co kolokačně platí o jednom slově, neplatí nutně o slovech, která stojí (hyponymicky) pod ním. A podobně je nutno i předpokládat, že kolokabilita dvou vzájemně kompatibilních slov, byť sebebližších, má jen částečně reflexívní povahu.

 

3.4. Zavedením pojmu kolokačního paradigmatu jsme i pojetí paradigmatu virtuálního, systémového doplnili o vnitřní syntagmatickou stránku slovníku, o vztah kombinatorický, třebaže je v systému dán jen potenciálně, jako pravidlo (Čermák, 1982). Vlastní hierarchii vytvářejí třídy virtuální (kolik jich může být, je zatím nejasné); třídy kolokační jsou dány horizontálními, ale i vertikálními vztahy mezi nimi, které jsou trojího typu: mezi (1.) třídami, (2.) členy tříd (platí jen relativně, v horizontálním pohledu) a (3.) obojími navzájem. Na kolokabilitu vytvářející kolokační třídy příslušející ke každému jednotlivému prvku slovníku lze však pohlížet aspoň ještě jedním dalším způsobem. Můžeme uvažovat (jako v příkladech se slovy pero, psát aj.) jednak slova spojující se s určitým prvkem (slovem) v daném časovém období pevně, typicky a běžně a jednak slova spojující se s ním podmíněně, občas, a tedy jen potenciálně (srov. možnosti kolokability např. mezi slovy pero a hodit/ťukat/točit/ …., jejichž hranici zatím dobře neznáme, a pravděpodobně už nemožnou kolokabilitu mezi slovy pero a jet/kopat/sázet/ … aj.). Metaforizace (která není libovolná) ovšem hranici potenciálního úzu často posouvá až do zdánlivé nemožnosti.

Hierarchický systém uvažovaného typu, jehož některé rysy jsme tu naznačili, je v jisté rudimentární podobě propracováván autory slovníkových tezaurů Rogetova typu (Roget, 1972; dnešní informatika starší pojem tezauru chápe příliš zúženě).[1] K jeho dílčím úsekům mají různě blízko (resp. různě daleko) i některé pozdější snahy o popis lexikálních polí, především v oblasti jazykovědy německé a románské, dnes zčásti i sovětské. Jedním z mnoha nedostatků, kterými tyto pokusy trpí, je — vedle nevyvážené proporce stránky syntagmatické a paradigmatické — nedocenění sku[214]tečnosti, že kolokační paradigma každého jednotlivého slova se od paradigmatu druhých slov liší. To znamená, že žádný takový popis nelze zastavit u nějaké přirozené meze, že je vždy propojen s dalšími úseky slovníku a typy významu.

 

3.5. Je nesporné, že každá úroveň našeho botanického příkladu představuje sémanticky odlišný a směrem vzhůru stále obecnější typ. Jazykové prostředky tuto hierarchii nedokážou v uspokojivé míře formálně signalizovat, přesto však lze u morfologicky (slovotvorně) bohatších jazyků hledat jisté slabé korelace. Bez bližšího prověření lze jen odhadovat, že např. v češtině hlavní podíl formální signalizace jednotlivých tříd slovotvornými prostředky připadne (pokud se vůbec ve výraznější míře vyskytne) především někam na úrovně 3.—6. (v našem příkladu ovšem i na 2.). Nižší úrovně, na paradigmata nejbohatší, se obvykle slovotvornými prostředky nezprostředkovávají; vyšší úrovně, kde je počet (virtuálních) paradigmat již dost nízký, jsou formálně poměrně heterogenní.

Tím se ovšem jazyk ve své hierarchizaci slovních tříd ani zdaleka neuspokojuje. Tradiční sémantické (a také tradičně dost vágní) pojmy konkrét a abstrakt lze, pokusíme-li se o jejich začlenění do hierarchie, klást snad nejvhodněji na úroveň 8. (a nižší); pro autosémantika a synsémantika bude zřejmě třeba předpokládat další a ještě vyšší úroveň (9.) (vzhledem k rozpornému chápání zvláště číslovek a zájmen však oba pojmy tuto úroveň zřejmě nevyčerpávají celou a je nutné je doplnit); nad nimi pak se již rýsuje jen další úroveň (10.) — slovních druhů, které jsou v češtině opět celkem jasně signalizovány formálně. Připomeňme dále, že pro synsémantika platí sice značně nepřesný, přesto však očividný sklon mít absolutně kratší formu. Tradiční přístupy k jazyku, třebaže se často v interpretaci slovních druhů značně liší, však téměř jednotně své třídění končí nevysloveným závěrem, že nad nimi už není nic.

Slovnědruhová kategorizace, jakkoliv strukturně nejobecnější a základní, nemusí však být poslední, resp. první. Připomeňme si pojem homosémie, tj. existence významů v češtině slovnědruhově, a tedy morfologicky jako by oddělených, ve skutečnosti však významu vždy jediného, stojícího nad slovními druhy. Tam, kde se v češtině uplatňuje morfologie, jiné jazyky takový formální signál mít nemusí; aby se pak vysvětlily různé funkce takové „amorfní“ formy, mluví se o konverzi, sémantické transpozici, transformaci apod. Je zřejmé, že tu jde o oblast sémémů, jejíž rozčlenění si paradoxně vynutila strohá slovnědruhová kategorizace jazyka flektivního typu. Platí v ní přitom některé opozice (krásn- : oškliv-), synonymie (lehk- : snadn-) i kolokabilita (krásně zpívat : krásně zpívaný : krásný zpěv apod.).

 

3.6. Slovotvorná morfologie však ani v češtině nezabezpečuje plnou korelaci slovního druhu a formy. Její hlavní funkcí, jež je tak běžná, že si ji často ani neuvědomujeme, je formální signalizace přechodů mezi slovními druhy, především autosémantiky (kategorie základní a transpoziční; Dokulil, 1962, s. 29n.). Dominantnost morfologického (slovotvorného) signálu pak odvozená slova analogicky sbližuje se slovy typu dřev-o, pol-e, noh-a, která však odvozena nejsou. Vztah morfémů dřev- a -o tu není obdobný skutečnému odvozovacímu (fundačnímu) vztahu mezi slovy dřev-(-o) : dřev-(-ěný) apod. Morfém -o, -e, -a (odhlédneme-li pro jednoduchost od morfému nulového a morfémů flektivních) slovo prostě jen slovnědruhově kategorizuje (v jazycích zvláště analytického typu pak také jako první „odpadá“). Slovo dřev-o a typ jemu podobných tvoří naopak spíše celek s případy kořenových slov typu nos, dům, noc, kde analogický morfém chybí; jde o projev izolačního typu v češtině.

Rozdíl mezi slovy odvozenými a neodvozenými (nebo též sekundárními a primárními podle Hjelmsleva, 1972b, s. 140—141) souvisí do značné míry s otevřeností či [215]zavřeností paradigmatu (na úrovni slovnědruhového makroparadigmatu, složeného z úhrnu menších a nižších). V češtině máme většinu odvozených slov, potencialita dalšího odvozování je značná; jde tudíž o slova člensky náležející v tomto smyslu většinou do tříd otevřených. Neodvozená slova jsou v menšině a jejich počet z domácích zdrojů v podstatě již neroste. Přitom je tu další rozdíl. Z hlediska (relativního) poměru počtu slov odvozených a neodvozených a (absolutního) počtu neodvozených slov je známo, že jiná je situace u kvalifikátorů (adjektiv a adverbií) než u substantiv a verb. Počet adjektiv a adverbií neodvozených (a v češtině též analogií případu dřev-o, tj. slov pouze morfologicky zařazených) je pouze několik stovek (Hjelmslev, 1972b, s. 141, jich udává asi 150—200, ve frekvenčním soupisu E. Slavíčkové se jich najde asi desítka; Slavíčková, 1975, s. 551), jejich počet je v zásadě dán; velká většina jich je odvozena od jiných slovních druhů. Substantiv a verb neodvozených je proporcionálně více a vzhledem k výpůjčkám také častěji jejich počet roste. Na další otázky, které z těchto pozorování plynou, nelze bez širšího výzkumu odpovědět (např. zda je nějaká korelace mezi neodvozenými slovy a místem či funkcí paradigmatu apod.). Pokud jde o homosémii, zdá se, že má největší výskyt právě v oblasti významů neodvozených, primárních (především u adjektiv a sloves).

 

3.7. Předpokládáme, že sémantická povaha tříd v hierarchii směrem „dolů“ obecně roste a naopak, takže v těsném sousedství synsémantik nalézáme v tzv. třídě kategoriálních slov nejen slova typu a) hmota, prostor apod., ale i např. b) tvar, vlastnost, způsob apod. Jsou příznačná tím, že zároveň často fungují metajazykově jako názvy nejčastějších sémantických rysů (komponentů), na které se při sémantické analýze pokoušíme rozkládat většinu slov ve slovníku. Jejich důležitost ukazuje na nutnost opustit významovou úroveň slova (lexému) jako jedinou a rozšířit ji o „nižší“ úroveň sémantických rysů, jejichž formálním korelátem není již slovo a jeho paradigmata. Není jasné, zda je mezi nimi nějaká další hierarchie (i když se někdy předpokládá), ani kolik těchto rysů je, ba ani zda jsou univerzální povahy pro všechny jazyky (Lyons, 1977). Každý sémantický rys (sém) lze chápat jako funktiv, exponent relace k určité třídě, která pak má vždy distinktivní funkci; odtud je pak už blízko k relačnímu pojetí významu.[2] Zdá se, že mezi nimi můžeme rozlišovat aspoň rysy a) obecnější, konstitutivní (typ představovaný slovy prostor, tvar výše), b) variabilní v rámci téhož paradigmatu (zvláště typ intenzitní a subjektivně hodnotící, evaluativní) a c) řadu specifických (a užších) dalších. Ze sledovaných sémantických vztahů a opozic u nich můžeme pozorovat zvláště opozitnost (mj. u b): dobrý - špatný a velký - malý); vztahy hyponymie a synonymie jsou nejasné. Obecně tu jde zároveň i o odpověď na otázku, zda se některé typy významu mohou v hierarchii slovníku opakovat na různých úrovních.

 

3.8. Slovník chápaný mj. jako systém pojmenovávacích prostředků však obsahuje i pojmenování víceslovná (ustálená), z nichž některá, často již idiomatická, tvoří celé věty (srov. Do třetice všeho dobrého; Za zeptání nic nedáš; Ani kuře zadarmo nehrabe; Jak si usteleš, tak si lehneš; Čermák, 1982). Je zřejmé, že sémantický systém slovníku má rovin více (stejně jako je více i formálních typů jednotek). Dále je zřejmé i to, že existuje určitá korelace mezi typem významu a formálním typem slovníkové jednotky (v tomto smyslu jsou ustálené věty také součástí slovníku), preferovaným [216]při vyjadřování tohoto významu. Zatím jsme uvažovali jen o třech takových rovinách, kterým odpovídají různé typy významu, a to rovině

A) bez formálních prostředků (: sémantické rysy),

B) slova (: entity, procesy, kvality, oblasti aj.),

C) věty (: události a další uzavřené komunikativní jednotky).

I v nejvyšší rovině, kterou je ovšem nutno uvnitř ještě členit, platí obecně některé sémantické vztahy známé odjinud (a kolokabilita, kterou podmiňují). Platí však s dvojím rozdílem: obvykle v konjunkci s dalšími (analogie je i u A) a s aspekty funkčními, srov. např. Do třetice všeho dobrého (tj. zhruba spojení významů (1.) ‚štěstí - zkoušet dál - rozumně nepřehánět‘ apod. a funkce (2.) rady, popř. povzbuzení), kde každá uvažovaná složka významu dává možnost nalézt opozita (tj. např. pro významy ‚smůla‘, ‚vzdát se‘, ‚riskovat‘) nebo synonyma. Až teprve na této úrovni zřejmě přestává platit vztah hyponymie.

 

3.9. Zbývá ještě zmínit se o distribuci, resp. výskytu uvažovaných lexikálně-sémantických vztahů a opozic v oblasti slova samého. Zatímco vztah hyponymie je tu zřejmě vždy přítomen, neplatí to pro opozita ani synonyma; ta mají distribuci zřetelně omezenou a nevyrovnanou. Na základě dosavadního stavu znalosti slovníku je možno obojí umisťovat do hierarchie (i horizontálně) jen odhadem: největší výskyt opozit a synonym bude zřejmě na úrovních nižších, u významů „jednoduchých a užších“; na vyšších úrovních se běžně opozitnost ani synonymie nehledá. Na nejnižších úrovních slovníku lze pozorovat i nejvyšší míru redundance, což pak vysvětluje i takové úvahy, podle nichž je jazyk myslitelný i bez opozitnosti (minimálně antonymie) i bez synonymie (Lyons, 1977, s. 277); o hyponymii to však neplatí. Lze ji tudíž, na rozdíl od opozitnosti a synonymie, chápat jako skutečný systémový rys jazyka, nikoliv jen jako projev jeho přirozené a ovšem i kolísavé entropie (i rozsah téže hyponymní třídy se může ve dvou jazycích běžně lišit). Navíc je třeba hyponymii nazírat především jako pojem skutečně relační (a jako princip mnohonásobné inkluze), který externě, bez umístění do hierarchie, nelze plně vymezit.

V uvedeném smyslu pak lze i pochopit, proč má některý jazyk např. dvě synonyma tam, kde čeština má výraz jediný (a naopak). U opozit, zvláště antonym, je míra jejich výskytu v různých jazycích snad poněkud vyrovnanější než u synonym, ale ani ta nejsou dobře teoreticky vymezitelná co do své distribuce a funkce; jejich existence je podmíněna především pragmaticky, ustálenými mechanismy vnějšího chování lidí, které jsme schopni si vzájemně či v jeho součástech určitým způsobem polarizovat nebo připodobňovat, a jejich přístupem k realitě. Zvláště podíl subjektivního hodnocení je výrazný v běžném životě, méně již v odborné praxi. Přes značnou rozkolísanost skutečného výskytu synonymie a opozitnosti na různých úrovních se zdá, že v jejich typech se projevuje velký sklon k opakování téhož.

 

4. Pokusíme-li se některé pojmy a opozice znázornit ve vzájemných souvislostech, dostaneme tabulku č. 5, srov. na s. 219:

Vícečlenné (polytomické) opozice ve vertikálním pohledu, tj. taxonomii (sem patří i uvažovaný botanický příklad) lze chápat jako rozsáhlou mnohastupňovou tranzitivní hyponymii. Jednoduché hyponymie jsou naznačeny jménem třídy, hyperonymem (obvykle jde o příklady zmiňované již výše); k nim je přiřazen dílčí, avšak běžný hierarchický vztah celku a části, hyponymii podobný (lze ho považovat za její zvláštní případ).

 

5. Dosavadní poznámky se týkaly vzájemných souvislostí lexikálně-sémantických vztahů v systému slovníku. Možnosti, povaha a způsob jejich transponování do [217]textu, tj. jejich zachování, změna či zánik apod., jsou vzhledem k souvislostem s dalšími vztahy již čistě textovými značně složité a málo jednoznačné.

 

I. Slovník			:			II. Text
1.	absence vztahu			inkompatibilita
2.	přítomnost vztahu			kompatibilita
	A) heterosémie			A) heterosémie
		a) opozitnost			a) (⌀)
		b) průnik (synonymie)			b) (průnik nesynonymní)
		c) inkluze (hyponymie)			c) (inkluze)
	B) homosémie			B) (homosémie)

Tab. č. 6

 

Heterosémie v I není, jak je vidět, většinou totožná s heterosémií II ve sledovaném smyslu, je založena na kolokabilitě. Případ II 2a běžně a v bezprostředním sousedství v textu nenastává (kromě otázky ap.); jako prostředky širší organizace textu do odstavců, jednotlivých myšlenek apod. se však opozita z I v omezené míře užívají i ve II. Případ II 2c je běžný u klasifikačního typu predikátu (Strawson, 1959), srov. Růže je květina, v případech generické reference (Lyons, 1977). Případy IIB jsou řídké, k nejznámějším patří figura etymologica (žít život) a důrazové opakování; zčásti sem patří (nepřímo) i neustálená přirovnání aj.[3]

 

6. Závěr. Slovník je zřetelně diferencován v řadě směrů, mj. podle různých dílčích vztahů a opozic. Zdá se, že tyto vztahy v předpokládané hierarchii slovníku se nerealizují na jednotlivých úrovních stejně; převládá vztah hyponymie. Uvažované vztahy a opozice přitom netvoří jen prosté binární případy. Jedním z přístupů k chápání hierarchizovaného systému ve slovníku je propracování úlohy lexikálních paradigmat různého druhu, založených především na kolokabilitě prvků, funkční substituci, hyponymii apod.

 

LITERATURA

 

APRESJAN, Ju. D.: Leksičeskaja semantika. Moskva 1974.

BALLY, Ch.: Traité de stylistique française. Vol. 2. 2. vyd. Heidelberg 1921.

BROUWERS, I.: Het juiste woord. 5. vyd. Antwerpen/Utrecht 1973.

CASARES, J.: Diccionario ideológico de la lengua española. Barcelona 1959.

COSERIU, E.: Lexikalische Solidaritäten. In: Poetica I. 1967, s. 293—303.

CRUSE, D. A.: Three classes of antonyms in English. Lingua, 38, 1976, s. 281—292.

ČERMÁK, F.: Víceslovná pojmenování typu verbum — substantivum v češtině. SaS, 34, 1974, s. 287—303.

ČERMÁK, F.: Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha 1982 (skriptum).

ČERVENÁ, V.: K slovotvorným adjektivním kontrastům. NŘ, 62, 1979, s. 240—244.

ČESKÝ SLOVNÍK VĚCNÝ A SYNONYMICKÝ, I-III. Red. J. Haller. Praha 1969—1977.

DE TOLLENAERE, F.: Alfabetische of ideografische lexicografie? Leiden 1960.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině I. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

[218]FILIPEC, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961.

FILIPEC, J.: K otázce vztahů v jazyce, zvláště vztahu podobnosti. SaS, 28, 1967, s. 373—378.

GAK, V. G.: K probleme semantičeskoj sintagmatiki. In: Problemy strukturnoj lingvistiki 1971. Moskva 1972, s. 363—395.

HALLIDAY, M. A. K.: Lexis as a linguistic level. In: In memory of J. R. Firth. Ed. C. E. Bazel et al. London 1966, s. 148—162.

HALLIG, R. - WARTBURG, W.: Begriffssystem als Grundlage für die Lexikographie. 2. vyd. Berlin 1963.

HIORTH, F.: Zur Ordnung des Wortschatzes. In: Studia Linguistica, 14, 1960, s. 65—84.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972a.

HJELMSLEV, L.: Sprogsystem og sprogforandring. In: Travaux de Cercle linguistique de Copenhague. Vol. 15. Copenhague 1972b.

KARAULOV, Ju. N.: Obščaja i russkaja ideografija. Moskva 1976.

LEECH, G. N.: Semantics. Harmondsworth 1974.

LEHRER, A.: Semantic fields and lexical structure. Amsterdam - London - New York 1974.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. Cambridge 1968.

LYONS, J.: Semantics. Vol. 1. Cambridge 1977.

MORKOVKIN, V. V.: Ideologičeskije slovari. Moskva 1970.

NĚMEC, I.: O lexikálním záporu v češtině. SaS, 30, 1969, s. 337—345.

NOVIKOV, L. A.: Antonimija v russkom jazyke. Moskva 1973.

ROGET’S INTERNATIONAL THESAURUS. 3. vyd. London - Glasgow 1972.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Praha 1975.

STRAWSON, P. F.: Individuals. London 1959.

ULLMANN, S.: Semantics. An introduction to the study of meaning. Oxford 1962.

ULLMANN, S.: The principles of semantics. 2. vyd. Oxford - Glasgow 1963.

WEINREICH, U.: On the semantic structure of language. In: Universals of language. Ed. J. Greenberg. Cambridge (Mass.) 1963, s. 142—216.

 

R É S U M É

Lexical oppositions, paradigms and system

Synonymy, antonymy and hyponymy can be seen (apart from other lexico-semantic relations) as a working basis for the description of a hierarchical system of the vocabulary. A prerequisite for any consideration of such a hierarchy is, however, to recognize the multiple transitive (chain) hierarchy of hyponymy and its next to universal distribution. The hierarchical system discussed here consists of interrelated classes of words (i. e. paradigms) whose properties and types are proposed. Since these classes belong to many levels it is the principle of hyponymy (to be found in a crude form, for example, in Roget’s Thesaurus) which is supposed to tie them together. Lexical classes (paradigms) considered here are basically of two types, those belonging to the hierarchy (of various complexity), and those defined by the collocability of the former or of their members.

 

[219]Horizontální členění							Vertikální členění
A) Dichotomická opozice					B) Polytomická opozice			A) Dichotomická opozice		B) Polytomická opozice
(obecná)					a) obecná (tvoří obv. celou třídu)	b) individualizační (tvoří třídu ve vztahu k externímu prvku)		a) hyperonymie - hyponymie	b) celek - část
I. gradovatelná
	1. antonymie				seriálnost
	a) kontrární				a) skalární			{TEPLÝ}	bochník	{ROSTLINY}
	b) kontra-diktorická				b) cyklická			{TÝDEN}	- krajíc
II. negradovatelná
		2. komple-mentárnost			systémovost
					a) polární			{SVĚTOVÉ
					b) lineární			STRANY}
					c) jiná			{BARVY}
								{RODINNÝ
								STAV}
		3. konverznost
			a) prostá
			b) složená		fázovost			{MAJITEL-
					jednoduchá			STVÍ}
						složená		{ZÁJEM}
		4. direkčnost			direkčnost			{POSLOUP-
			a) časová					NOST}
			b) prosto-		jednoduchá			{POHYB}
				rová		složená		{POHYB}

 Tab. č. 5

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 207-219

Předchozí Petr Zima: Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění)

Následující Zdena Skoumalová: Zamyšlení nad knihou o slovotvorném vývoji českého slovesa