Zamyšlení nad knihou o slovotvorném vývoji českého slovesa

Zdena Skoumalová

[Rozhledy]

(pdf)

Размышления над книгой о развитии словообразования чешского глагола / Some thoughts on the book concerning the word-formative development of the Czech verb

Po několika přípravných studiích o historickém vývoji českého kmenoslovného a slovotvorného systému slovesného vyšla z péra známého brněnského bohemisty monografie shrnující dosavadní dílčí sondy v kompaktní ucelené dílo (D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Univ. J. E. Purkyně v Brně 1981, 161 s., další práce viz v seznamu literatury).

Autor si vytyčil nelehký úkol — popsat na základě poměrně kusého materiálu, jak se formovala stavba českého slovesa v průběhu historické doby, a postihnout na poměrně nevelké ploše všechny důležitější faktory, které způsobovaly změny a vedly posléze k relativní stabilizaci toho systému, jak jej známe dnes.

Vývojová linie je zachycena ve srovnání šesti překladových verzí žaltáře, které odrážejí kromě období staroslověnského (Žaltář sinajský z 11. stol.) pět nejzávažnějších historických období spisovné češtiny vysokého stylu: období raně české (Žaltář wittenberský z 2. pol. 13. stol.), spisovný jazyk 15. stol. (žaltář Bible benátské), jazyk humanistické epochy (žaltář Bible kralické), barokní češtinu (žaltář Bible svatováclavské) a jazyk současný (novočeský text žaltáře z překladu Písma pořízeného r. 1948). Každý z dobových průřezů poskytl soubor 990—1300 různých sloves.

Poněkud jednodušší schéma konfrontace časových průřezů volil autor u prefixů, protože jejich zastoupení v textech je náhodnější a mezerovitější než u tematických sufixů (k tomu viz s. 63).

Jako inspirační zdroj uvádí autor v prvé řadě práce Kopečného a Němcovy, materiálově hodně čerpá také z V. Machka.[1] Jakkoli však při hodnocení jazykového materiálu využívá všech dostupných pozitivních výsledků shromážděných zejm. poválečnou bohemistikou a slavistikou, jde v teoretických předpokladech svou vlastni cestou. Základní teze, která předznamenává celou práci, zní: „Jsme přesvědčení o slovotvorné roli kmenového tématu i o teoretické oprávněnosti zahrnout do slovotvorného popisu slovesa problematiku slovesného vidu.“ (Viz s. 7.) Uplatněním této myšlenky se autor odlišuje nejen od pojetí dokulilovského, ale zčásti i od pojetí badatelů, k nimž se programově hlásí (Němec, Kopečný): do jisté míry tak navazuje na starší tradici, podle níž je vid záležitostí lexikální (viz např. Šmilauer, 1980, s. 43), a sbližuje se také se současným oficiálním kursem v sovětské rusistice.

Např. myšlenka slovotvorného charakteru slovesného vidu je v dnešní „akademické“ rusistice dovedena do konce: vidovou dvojici typu pisat’ - napisat’ i typu perepisat’ - perepisyvat’ netvoří dva různé tvary téhož slova, nýbrž dvě různá slova, jež jsou ve vztahu slovotvorné motivace (viz Gr. 1980, § 1388, obdobně již Gr. 1970; podrobnější zdůvodnění a historii otázky uvádí Avilovová, 1976). Projekce kategoriálního (zejm. vidového a slovesněrodového) protikladu jako [221]totožnosti či netotožnosti slova je v ruské lingvistické tradici spojována s otázkou vzájemného poměru tvarotvorby v jejím užším (flexívním) a širším (flexívním i derivačním) chápání, srov. dosud nevyjasněný vztah termínů slovoizmenenije ‚ohýbání, flexe‘ a formoobrazovanije ‚tvoření tvarů‘ (vývoj problému sleduje Bondarko, 1976, s. 110n.). To, že se v akademické mluvnici prosadila koncepce zdůrazňující „netvarotvorný“ charakter vidové opozice, je mj. v plném souladu se současným expanzívním rozvojem slovotvorby v sovětské rusistice.

V RG 1 (1979) došlo k určitému kompromisu spíše kompozičního než zásadního rázu: mluvnicky tvoří čistě vidovou dvojici dva tvary téhož slova, zároveň je však celkový pohled na vidové odvozování umístěn též v oddíle slovotvorném. Je to ve shodě s postulátem, že vidové tvary „jsou tvořeny nikoli běžnými postupy tvarotvornými, nýbrž postupy primárně slovotvornými …“ (Barnetová, 1975, s. 8), nadto v oddíle o „tvoření sloves“ („Glagol’noje obrazovanije“, nikoli „slovoobrazovanije“) jde v prvé řadě o výstavbu slovesného kmene, nikoliv o tvoření slov v běžném smyslu slova.[2] — V současném československém mluvnictví se tendence vyřadit nekonjugační slovesné kategorie z tvarotvorného fungování zatím neprosadila jako většinová,[3] Šlosar ovšem do své koncepce slovesného kmene slovotvorné chápání vidu potřebuje: na ně je totiž silně vázán i slovotvorný výklad tematické sufixace, jak si ukážeme níže.

Tematicky se práce skládá ze dvou větších částí — sufixace a prefixace, k nim je dodán stručný exkurs o slovotvorném formantu se. Pojednání začíná prakticky rovnou vlastní interpretací materiálu, bez tzv. „přehledu otázky“, který by patrně text knihy neúměrně zatížil, autorovo stanovisko však prolíná celý výklad dostatečně zřetelně. Zprvu se probírají jednotlivé formanty, poté jsou sledovány nejdůležitější funkce. Část výkladu „od formy k funkci“ víceméně analyticky registruje a interpretuje historická data, část „od funkce k formě“ podává zobecňující vývojovou skicu: v ní spočívá vlastní těžiště teoretické. Kniha je v obou částech vybavena názornými diagramy.

Sufixace. Popis sufixálního odvozování slovesných kmenů vychází z podoby kmene infinitivního, což je mj. podmíněno základní tezí o slovotvorné roli kmenového tématu. Kmeny jsou seřazeny v tradičním sledu: kmeny s nulovým tématem, n-kmeny, ě-kmeny, i-kmeny, a-kmeny a ova-kmeny. U třídních formantů autor sleduje tato fakta: historické konstituování příslušné třídy s ev. etymologickým výkladem tematického příznaku, doloženost v památkách, nejzávažnější historické změny, jež vedly k přesunům mezi třídami a k proměnám v zastoupení typů v rámci třídy. Změny vysvětluje autor příčinami systémovými: zkoumá faktory regrese či vzrůstající produktivity, sleduje ohniska bouřlivějšího slovotvorného rozvoje, především však účast tematického příznaku na vidových i nevidových opozicích. Kapitola vždy končí přehledem stavu v současném jazyce (rozvržení typů dynamických a neproduktivních). V shrnující části si autor všímá „dělby derivačních funkcí mezi jednotlivými infinitivními tématy a distribuce prostředků sloužících jednotlivým funkcím“. Vývojová dynamika systému vyplývá z konfrontace časových průřezů a je sledována ve dvou aspektech: a) derivace z jiných slovních druhů, b) vzájemné vztahy slovesných typů, zvláště při vyjadřování kategoriálních opozic. — V historickém vývoji kmenových protikladů došlo zejména k těmto změnám: dynamické [222]kmenové protiklady jsou dnes relativně stabilizovány (jestliže nepočítáme slovesa s nulovým tématem, která jsou již delší dobu z těchto protikladů vyvázána, pak zde nenacházíme členy v pravém smyslu periferní); své někdejší jednoznačně centrální postavení v systému protikladů ztratily i-kmeny; k periférii se posunuly a-kmeny, které mívaly výsadní postavení při imperfektivaci (odtud jsou vytlačeny formanty -ova- a -va-).

Pasáž o sufixaci obsahuje celou řadu cenných poznatků o vývoji slovesných kmenů a faktorech jeho dynamiky (sem patří např. výklad o formantu -va- v souvislosti s konstituováním iterativ nebo sledování vývoje široce aspektuálních a generických protikladů aj.). Sporný bod představuje ovšem paušální slovotvorné zarámování celého verbálního kmenosloví, včetně případů (tříd) bez aktuální slovotvorné motivace. Aby autor posílil tezi o slovotvorném charakteru výstavby slovesného kmene, obětuje jí i tvarotvorné fungování (prostě) vidových dvojic. Klíčový je zde postulát na s. 62: „… kmenotvorné infinitivní téma sloves má z hlediska funkčního stejnou povahu jako slovotvorný sufix u ostatních slovních druhů. Jeho funkcí je vyjadřovat přinejmenším vztah k fundujícímu slovu, popř. i druh vztahu, u sloves nemotivovaných pak (v souhře s prefixem) vyjadřuje slovesný vid.“ (Proložení naše.) Zde se tedy už sama schopnost vstupovat do vidové opozice stává prakticky poukazem na přiznání slovotvorného statu (explicitně viz též Šlosar, 1980, s. 265).

Co do vztahu k derivaci lze soudobé výklady o kmenotvorných sufixech rozdělit zhruba na dvě velké skupiny:[4] do jedné patří autoři, kteří se snaží profilovat tyto sufixy tak, aby mezi ně mohli pokud možno nerozporně zahrnout veškeré případy výskytu, včetně základů neodvozených; v tomto pojetí figurují tematické sufixy jako morfémy (či specifické útvary přechodného typu) buď s úlohou převážně gramatickou (Dokulil, 1973), nebo jako klasifikátory (Maslov, 1968), strukturní prvky (Makajev - Kubrjakovová, 1971), konektémy (Komárek, 1978) apod., přičemž vedle toho plní různé další funkce, především funkci slovotvornou; do druhé skupiny náleží ti, kdo zdůrazňují v prvé řadě aktuální slovotvornou úlohu tematických sufixů (názor rozšířený hlavně v sovětské rusistice), pokud jsou ovšem důslední, snaží se nějak vypořádat s morfémovým statem tematických prvků v neodvozených základech (typu vol-a-t, pros-i-t, trp-ě-t).[5]

Závazné prosazování primárně, resp. výlučně slovotvorného charakteru tematických sufixů mívá tyto důsledky: a) aby bylo „slovotvorné gros“ co nejširší, je synchronní odvozovací vztah proklamován např. u stejnokořenných základů, které vstupují do rozličných lexikálně-gramatických („protokategoriálních“) protikladů[6] (srov. Lopatinovy doklady (1977, s. 79n.): gasnut’ - gasit’, gnit’ - gnoit’, žit’ - živit’, kisnut’ - kvasit’, mereť - morit’, teč’ - točit’, leč’ - ležat’, sest’ - sidet’ apod.); b) tam, kde nelze tematickému prvku ani takto přiznat roli formantu, je hodnocen jako segment kvalitativně odlišný od morfému: slovesa pak nemohou — z hlediska výstavby kmene — tvořit celek, protože mezi odvozenými a neodvozenými základy je neprostupná zeď;[7] c) pro důsledně slovotvorný přístup je rovněž charakteristická významová diferenciace některých slovesných sufixů (což je při postulování vlastně slovotvorného charakteru zcela přirozené): Uluchanov např. rozlišuje čtyři homonymní -a-: deadjektivní[8] (vetšat’), desubstantivně-deadjek[223]tivní (pjatnat’, chromat’), deinterjekční (achat’) a deverbativní (pobeždat’). V Gr. 1980 rozlišuje týž autor pět různých -a- a čtyři různá -i-.

Šlosar volí kompromisní přístup, jímž se dostává na rozhraní obojích výkladů: na jedné straně podtrhuje (synchronní) slovotvornou úlohu kmenotvorných sufixů jako úlohu základní, na straně druhé však chce zachovat — v rámci slovotvorného výkladu — celé slovesné kmenosloví pohromadě, včetně všech jeho neproduktivních prvků. Je tedy v celkovém řešení určitá nedůslednost (naštěstí ve prospěch integrity kmenotvorného systému).

Prefixace. U slovesných předpon jsou zdůrazněny následující obecné rysy: významová vázanost na sémantiku sloves; polyfunkčnost (stýkají se funkce lexikálně modifikující a vidové); prolínavost významů při spojování se slovesy různé sémantiky. Metodologicky se výklad vyznačuje zejm. těmito znaky: a) v souladu s historickým zaměřením práce rekonstruuje autor významovou diferenciaci jednotlivých předpon tak, že vychází z předpokládaného konkrétního prostorového významu, z něhož se rozličnými cestami odštěpují významy (resp. významové odstíny) abstraktnější; b) významy předpon jsou co nejvíce abstrahovány od sémantiky základů, aby nebyly příliš atomizovány (tato velmi důležitá zásada nebývá dodržována: někteří aspektologové víceméně bezděčně připisují předponě významy celých derivátů, takže její obsah zatěžují nenáležitými prvky); c) zasloužená pozornost je věnována úloze deprefixace v imperfektivačním procesu.

Výklad jednotlivých předpon zahrnuje obvykle tyto body: vývojový nárys významové diferenciace předpony provázený přehledným grafem; doloženost ve sledovaných textech; výklad pravděpodobné geneze abstraktnějších významů; historický vývoj jednotlivých významů; případy lexikalizace a plné významové izolace prefixu; posuny v intenci (např. tranzitivace); současný stav produktivity (včetně případného oživení v terminologii); příležitostně též záležitosti hláskoslovné (např. dílčí integrace s- a z-).

Ve druhé části knihy jsou popsány základní významové okruhy využití předpon v různých historických obdobích; pro pochopení autorova stanoviska je důležitý zejm. výklad o vidových funkcích (s. 122n.) a závěrečná kapitola o úloze prefixace (s. 136n.).

Předpony mohou vystupovat v trojí různé funkci: a) vidové (perfektivizační), pod niž autor klade i význam rezultativní, b) prostorově či časově modifikační (resp. lexikálně modifikační, jak vyplývá z dalšího výkladu v knize), c) jako prostředek pro vyjádření způsobu slovesného děje.

Způsoby slovesného děje utvářejí tři větší významové okruhy: (1.) vyjádření míry (resp. stupňů dějové intenzity), (2.) fázových určení a (3.) distributivnosti. Nejpodrobněji jsou rozpracována určení fázová: autor zďe rozlišuje ingresívnost (zahřímat, rozhořet se), funkci futurální (poroste), finitivnost (odkvést, dopracovat), perkurzívnost (prospat), opětovanost (přestlat) a přerušovanost (pokřikovat). Tzv. rezultativní způsob řadí autor mezi funkce vidové (k tomu níže). Z lexikálně modifikujících jsou nejstabilnější významy prostorové, ev. jejich „bezprostřední metafory u abstraktně chápaných dějů“. Sem patří mj.: dodatečnost (oďvozená od směřování k cíli (dosypat)), vzájemnost (odvoz. od významu separativního neboli ablativního (odpovědět)), ‚rozšíření děje na velké prostranství‘ (odvoz. od směřování děje skrze celý objekt (prodloužit)), ‚rozdvojení‘ (odvoz. od významu ‚přes‘, ‚na druhou stranu‘ (přetrhnout)), význam aditivní (odvoz. od ‚směřování k objektu‘ (přidat)) aj. Jako zvláštní případ lexikální modifikace je uveden inverzní význam prefixu (odkrýt, odzátkovat).[9] Zcela na okraj připomíná autor předponové významy mutační, kdy [224]„prefix překračuje meze modifikace významu tkvícího ve slovesném základu a mění význam do té míry, že nositelem jádra významu se stává on sám, kdežto slovesný základ vyjadřuje jen okolnosti tohoto děje“ (s. 138; sem patří např. vybojovat ‚získat dějem‘; uštvat ‚zničit dějem‘). Případy, kdy v důsledku prefixace dochází k podstatné změně valence (sít zrno na pole — osít pole zrnem; panovat nad někým — opanovat někoho) hodnotí autor jako modifikační.

Tyto případy kvalifikujeme již jako mutační: předěl mezi pásmem modifikačním (způsoby slovesného děje) a mutačním (ostatní slovotvorné významy) je přitom formálně podepřen sémantickosyntaktickým chováním slovesných základů při prefixaci. Řešení v globálních rysech obdobné (nevázané však na hranice způsobů slovesného děje) podává též Wróbel,[10] autor příslušné partie v chystané akademické mluvnici polštiny. (Toto chápání slovotvorné mutace v oblasti slovesné prefixace se liší od výměru Dokulilova (1982).)

Pro názornější představu o tom, jak lze členit významové kontinuum předpon, uvádíme šest variant, jež se uplatnily mj. v československé aspektologické literatuře poválečného období.[11]

 

Významy (významové odstíny) slovesných předpon:

(1.)	vidové	—	lexikální
(2.)	vidové	—	subsumpční	—	významotvorné (= lexikální)
(3.)	vidové	—	„způsobové“	—	lexikální
(4.)	vidové	—	„způsobové“
(5.)	modifikační			—	kvalifikační
(6.)	(vidové)	—	modifikační	—	mutační

Varianta 1 je u nás zastoupena především Kopečným (1962a). Varianta 2 (Poldauf, 1954) znamenala důležitý krok k přerozdělení prostě vidového i lexikálního pásma ve prospěch přechodné zóny. Ve variantě 3 jsou již zřetelně oddělena tři funkční pásma: gramatické, lexikálně-gramatické („způsobové“) a lexikální (viz Peciar, 1968, s. 230). K obdobnému dělení se přiklání i Šlosar; se způsoby slovesného děje jakožto svébytnou aspektuální oblastí pracoval už Šmilauer (1971, s. 180n.; 1980, s. 43n.). Varianta 4 (Sekaninová, 1980) se odštěpila od širokého funkčně sémantického pojetí aspektuálnosti (Maslov, 1963); na rozdíl od varianty 3 jsou veškeré slovotvorné významy předpon (a dalších aspektuálně využitých prostředků) považovány za významy „způsobové“. Pro variantu 5 bylo příznačné odmítnutí čistě vidových předpon; za formální příznak způsobů slovesného děje byla vyhlášena vidová defektnost (nepárovost). Ve variantě 6 (Wróbel, 1978; RG 1, 1979) má pro formální rozdělení slovotvorných (ev. sémantických) významů předpon prvořadý význam syntaktické (resp. syntaktickosémantické) chování celé slovesné konfigurace.

Aspektologické jádro výkladu prefixace je v recenzované knize obsaženo v odstavci o vidových funkcích (s. 122n.). Perfektivizaci obecně charakterizuje autor jako [225]„individuaci děje spojenou s jeho determinací (prostorovou, časovou, měrovou, fázovou nebo jinou)“ (ibid.), přičemž způsob determinace je závislý na sémantice slovesného základu. Nevnáší-li individuace žádný vnější významový prvek, konstatuje-li prosté dovedení děje k očekávanému výsledku, jde o prostou perfektivizaci; i prostě vidová předpona má ovšem určité sémantické spektrum, jež lze jemněji členit (což je ve shodě s tím, že vid není kategorií gramatickou sensu stricto). Perfektiva s prostě vidovou funkcí dělí autor na rezultativa a čistá perfektiva: prvá dotvářejí sekundární imperfektivum, druhá nikoliv (uklidnit - uklidňovat proti učinit - činit). Mezi tzv. čistá perfektiva se takto dostávají i významy dějové manifestace (zakřičet, zazpívat, zamávat, zazářit).

Jako ryzí perfektiva hodnotí tato slovesa též Kopečný (1962a) a starší aspektologické práce; jiné chápání navrhují Daneš - Hlavsa a kol. (1981, s. 72) nebo Skoumalová (1968, s. 213: zde užito termínu rezultativa s významem dějové manifestace); v RG (§ 344) řadíme tento odstín mezi způsoby slovesného děje, obdobně Sekaninová, která mluví o kombinaci odstínu inchoativního a jednorázového (1980, s. 81).

Velmi případně postihuje autor vznik a vývoj prostě vidových předpon od stadia subsumpčního přes šíření synonymními a antonymními řadami až po spojování se základy různých významů (zde je podtržena role deadjektivních sloves: to především na jejich pozadí se tyto předpony stabilizují jako prostředek univerzálně perfektivizační).

Hranice mezi významy „vidovými“ a lexikálně modifikujícími je podle autora dostatečně výrazná, protože význam prostě vidové předpony nelze vyjádřit lexikálně (adverbiem apod.) jako významy jiné (s. 122).

Toto tvrzení, jež má závažné důsledky pro rozdělení sémantické škály předponových významů, se nedá podle našeho soudu absolutizovat. Všechno záleží na tom, jak abstraktní metajazykový opis připustíme:[12] v zásadě je možné poměrně jednoduše opsat i tzv. prostě vidové významy (autor to sám na mnoha místech naznačuje), zatímco na druhé straně hledáme jen s obtížemi přijatelnou formuli pro některé odtažitější významy „nevidové“ (ze Šlosarových způsobových významů je to např. po- ve funkci futurální nebo ingresívní roz- se aj.). Na dokreslenou uveďme několik pracovních opisů pro významy abstraktnějšího typu: ‚stát se jakým‘ (zčervenat, zhubnout); ‚dovršit stav‘ (zhynout, shnít, zvadnout); ‚upadnout ve stav‘ (zmlknout, usnout); ‚způsobit, aby něco přešlo ve stav‘ (vzbudit, zapálit /oheň/, ‚způsobit, aby se oheň vzňal‘); ‚zničit dějem‘, resp. ‚způsobit zánik‘ (rozdrtit, spálit /dříví/, uhasit); ‚dějem zaniknout, zkonzumovat se‘ (shořet); ‚dějem zhotovit, vyrobit‘ (vymyslit, napsat, upéci); ‚dějem spotřebovat‘ (vyčerpat, sníst); ‚dějem odstranit‘ (oloupat /kůru ze stromu, /vyléčit /kašel/); ‚manifestovat děj, projevit se aktem děje‘ (zakřičet, promluvit); ‚dějem zachytit, fixovat‘ (uslyšet) atd. Opisové formule potvrzují jen jedno: čím jsou samy konkrétnější nebo abstraktnější, tím konkrétnější („lexikálnější“) nebo abstraktnější (prázdnější) význam předpony jsou schopny postihnout, provést však vlastní řez významovým spektrem předpon zůstává vždy na aspektologovi samém.

Oddíl o prosté perfektivizaci končí výkladem o konkurenci předpon v rámci téže sémantické skupiny (srov. např. zahubit//zhubit, shořet … nebo oslabit, uschnout, ztvrdnout … apod.).

Slovotvorný formant se slouží jednak k neutralizaci tranzitivního charakteru slovesných základů, zejm. i-kmenů (ev. k podtržení stávajícího charakteru intran[226]zitivního: odtud vznik reflexív tantum), jednak jako spoluformant předpony (napracovat se, seběhnout se, najíst se). Sledován je především vývoj se ve slovotvorný formant a jeho schopnost specifikovat významy některých slovesných prefixů. — V stručném závěru jsou zrekapitulovány základní myšlenky celého díla.

Veškeré vznesené výhrady (či spíše „variace na dané téma“) by neměly nikterak potlačit nebo zastřít to, co se nám na Šlosarově knize líbí: k jejím velkým přednostem patří především živé, plastické zachycení vývojové dynamiky v derivačním mechanismu českého slovesa, podepřené solidním diachronním průzkumem dostupných materiálových pramenů, dále množství zajímavých postřehů a přesvědčivých závěrů, uspořádaných nezřídka s matematickou elegancí. Práce jako celek je dobře skloubena, koncepčně promyšlená a nepřetížená: výklad sleduje hlavní linii bez únavných teoretických odboček. Tomu, že kniha působí velmi svěžím dojmem, přispívá v neposlední řadě i to, že je napsána jazykem vpravdě moderním, tj. výstižným, vybraným a neotřelým. Čtenář tak dostává do rukou dílo metodologicky i kompozičně vyvážené, střídmé, v mnoha faktografických i hodnotících detailech objevné, dílo, které zaplňuje citelnou mezeru v našich vědomostech o vývoji českého slovesa.

 

LITERATURA

 

AVILOVA, N. S.: Vid glagola i semantika glagol’nogo slova. Moskva 1976.

BARNETOVÁ, V.: Morfologie slovesného vidu v ruštině. Praha 1975.

BARNETOVÁ, V. - BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H. - LEŠKA, O. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Russkaja grammatika 1—2. Praha 1979 (zkr. RG).

BOGUSŁAWSKI, A.: Prefiksacja czasownikowa we współczesnym języku rosyjskim. Wrocław - Warszawa - Kraków 1963.

BONDARKO, A. V.: Teorija morfologičeskich kategorij. Leningrad 1976.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DANEŠ, F. - MACHÁČKOVÁ, E.: Slovesný vid z hlediska sémantického. SaS, 40, 1979, s. 45 až 49.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

DOKULIL, M.: Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und -beziehungen. TLP, 3, 1968, s. 215—239.

DOKULIL, M.: Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (v pohledu diachronním a synchronním). In: Čs. přednášky pro VII. MSS ve Varšavě. Praha 1973, s. 241—249.

DOKULIL, M.: Dva příspěvky k odvozování sloves. NŘ, 65, 1982, s. 1—11.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO LITERATURNOGO JAZYKA. Moskva 1970 (zkr. Gr. 1970).

JIRSOVÁ, A.: Prefixace sloves a slovesná vazba. NŘ, 62, 1979, s. 1—7.

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe. Essai de linguistique synchronique. Prague 1927.

KOMÁREK, M.: K vývoji morfémové stavby českého slovesa. Změny kmenových formantů a slovesných typů. In: Čs. přednášky pro VI. MSS v Praze. Praha 1968, s. 27—35.

KOMÁREK, M.: Prefixální slovesa ve vývoji českého slovesného vidu. In: Miscellanea linguistica. Ostrava 1971, s. 107—112.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962a.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. 2. vyd. Praha 1962b.

KRUPIANKA, A.: Próba logiczno-syntaktycznej klasyfikacji polskich czasowników przedrostkowych. In: Z polskich studiów slawistycznych. Seria 3. Językoznawstvo. Warszawa 1968, s. 23—30.

[227]KUBRJAKOVA, Je. S.: Derivacija, transpozicija, konversija. VJaz, 1974, č. 5, s. 64—76.

LOPATIN, V. V.: Russkaja slovoobrazovatel’naja morfemika. Moskva 1977.

MAKAJEV, E. A. - KUBRJAKOVA, Je. S.: O morfologičeskom statuse osnovoobrazujuščich elementov v gotskom jazyke. In: Fonetika. Fonologija. Grammatika. Moskva 1971, s. 204 až 210.

MASLOV, Ju. S.: Značenije dannych bolgarskogo jazyka dlja obščej teorii slavjanskogo glagol’nogo vida. In: Slavjanskoje jazykoznanije. V. Meždunarodnyj s’jezd slavistov. Moskva 1963, s. 197—229.

MASLOV, Ju. S.: Nekotoryje spornyje voprosy morfologičeskoj struktury slavjanskich glagol’nych form. Sovetskoje slavjanovedenie, 1968, č. 4, s. 48—62.

NĚMEC, I.: K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa. SaS, 22, 1961, s. 107—120.

PECIAR, Š.: K problému čisto vidových predpôn. Jazykovedný časopis, 19, 1968, s. 216—230.

POLDAUF, I.: Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 200—223.

POLDAUF, I.: Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině. SaS, 15, 1954, s. 49—65.

RUSSKAJA GRAMMATIKA 1. Moskva 1980 (zkr. Gr. 1980).

SEKANINOVÁ, E.: Klasifikácia predpôn v slovanských jazykoch (na základe štruktúrno-sémantickej analýzy). In: Čs. prednášky pre VII. MZS vo Varšave. Praha 1973, s. 195—201.

SEKANINOVÁ, E.: Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine. Bratislava 1980; rec. M. Dokulil v SaS, 43, 1982, s. 144—151; K. Buzássyová v JČ, 32, 1981, s. 189 až 193; V. Staková v ČsRus, 26, 1981, s. 228—230.

SKOUMALOVÁ, Z.: K metodice lexikálního rozboru prefigovaných sloves. ČsRus, 8, 1963, s. 77—83.

SKOUMALOVÁ, Z.: O komplexní analýzu verbální prefixace. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3. Praha 1968, s. 153—231.

SKOUMALOVÁ, Z.: Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Praha 1976 (na ob. 1975); rec. M. Dokulil v ČsRus, 24, 1979, s. 137—141; J. Bosák v SlavSlov, 14, 1979, s. 79—82.

STRAKOVÁ, V.: Ke kontrastivní morfosémantické analýze (Na materiále verbální prefixace). In: Studie ze slovanské jazykovědy 1. Praha 1978, s. 151—226.

ŠLOSAR, D.: Kmenoslovný vývoj slovesných a-kmenů v češtině. SPFFBU, A 20, 1972, s. 133 až 142.

ŠLOSAR, D.: Kmenové protiklady českých sloves a jejich vývoj. SPFFBU, A 24, 1976, s. 39 až 56.

ŠLOSAR, D.: Diachronní pohled na prostě vidové významy slovesných prefixů v češtině. SPFFBU, A 25—26, 1977—78, s. 97—109.

ŠLOSAR, D.: Úloha slovesné prefixace ve staré češtině a její vývoj. In: Čs. přednášky pro VIII. MSS v Záhřebu. Praha 1978, s. 161—167.

ŠLOSAR, D.: Z. Skoumalová, Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných …, Praha 1976. SPFFBU, A 28, 1980, s. 265—266.

ŠMILAUER, V.: Novočeské tvoření slov. Praha 1971. (Práce z let 1937—38 a 1946.)

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. 5. vyd. Praha 1980.

TEORETICKÉ ZÁKLADY SYNCHRONNÍ MLUVNICE SPISOVNÉ ČEŠTINY. SaS, 36, 1975, s. 18—46 (zkr. Teoretické základy …).

ULUCHANOV, I. S.: Slovoobrazovatel’naja semantika v russkom jazyke. Moskva 1977.

VEYRENC, J.: Études sur le verbe russe. Paris 1980.

WRÓBEL, H.: O zasadach opisu słowotwórczego polskich czasowników prefiksalnych. Studia gramatyczne, 2, 1978, s. 105—119.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 220-227

Předchozí František Čermák: Lexikální opozice, paradigma a systém

Následující Josef Štěpán: O fylogenetickém a ontogenetickém vývoji jazyka