Sovětský příspěvek k teorii slovotvorného významu

Vlasta Straková

[Rozhledy]

(pdf)

Советская работа о теории словообразовательного значения / A Soviet contribution to the theory of word-formative meaning

Je známo, že se problematice odvozeného slova dostává v poslední době stále větší pozornosti. Platí to především o lingvistice sovětské, která počtem prací se slovotvornou tematikou, jakož i růzností přístupů (Obzor rabot …), současně však i cílevědomým zaměřením teorie k řešení otázek praktických, tj. strojového zpracování motivované části slovní zásoby současné ruštiny v podobě lexikálních hnízd (Tichonov, 1982), zaujímá v tomto ohledu přední místo.

Kontinuitu i dobrou registraci má slovotvorné bádání polské, systematicky se věnuje pozornost otázkám derivační typologie (i v širším onomaziologickém rámci) v lingvistice NDR. Přehled slovotvorných prací českých a slovenských dosud chybí, i když materiál byl již zčásti připraven. Práce rusistické za posledních deset let jsou zachyceny ve speciální bibliografii (1982).

[318]Kvantitativní růst prací z oboru slovotvorby, která se postupně osamostatňuje a profiluje jako zvláštní lingvistická disciplína, vede k těmto důsledkům: (1.) Dochází k vnitřnímu členění vlastní slovotvorné problematiky — odděluje se prioritní zřetel ke stránce tvarové (morfonologický pohled, např. u V. V. Lopatina, paradigmatický pohled — známý z prací Je. A. Zemské) od zřetele sémantického (Je. S. Kubrjakovová, I. S. Uluchanov, G. P. Neščimenková), i pohledu historického (V. N. Chochlačevová). (2.) Vznikají příručky (slovníky) nového typu. Běžným (a pro slovotvornou analýzu již nepostradatelným) se stává slovník retrográdní (Zaliznjak, 1974; Slavíčková, 1975), je tu i slovník slovotvorný — hnízdový (Tichonov, 1978), derivační (Worth - Kozak - Johnson, 1970), a posléze i morfematický slovník konfrontační (Cyganenková, 1982).

Otázkám slovotvorné sémantiky věnuje v sovětské lingvistice pozornost především Je. S. Kubrjakovová, přední sovětská germanistka. Její práce jsou československým lingvistům známy, jsou citovány, některé byly již recenzovány (Dokulil, 1980). Významným příspěvkem k dané tematice je monografie Semantika proizvodnogo slova, jíž si chceme v naší recenzi všimnout (Moskva 1981, 198 s.). Monografie je součástí širšího pracovního programu a edičního záměru, který se postupně realizuje v řadě Tipy jazykovych značenij.

V naší stručné recenzi budeme postupovat podle struktury posuzované monografie. Avšak vzhledem k tomu, že jednotlivé problémy, v monografii pouze naznačené, jsou podrobně rozpracovány v dílčích studiích, přihlédneme i k nim.

První kapitola monografie má název „Specifické rysy významové struktury odvozeného slova“. Autorka vychází z toho, že odvozené slovo je specifickým typem pojmenování a v souvislosti s tím i význam derivátu — slovotvorný význam je významem sui generis. Jeho specifičnost vyplyne ze srovnání s jinými bilaterálními jednotkami jazykového systému (morfém, neodvozené slovo, kompozitum, syntagma, věta). Ve výkladu si zaslouží pozornosti především tyto teze: (1.) Sémantické rysy vyjádřené explicitně (morfematicky) v povrchové struktuře jsou analýze lépe přístupné než rysy implicitní (latentní). (2.) Slovotvorný význam, podobně jako význam gramatický, může být stanoven s vyšší mírou objektivnosti, než je to možné u významu lexikálního.

Zjišťování a popis takového relativně samostatného typu významu, jako je význam slovotvorný (derivační), který se liší jak od vlastního gramatického významu, tak i od lexikálního významu, předpokládá konfrontaci obsahových struktur odvozeného slova a výchozí jednotky (sémantická analýza dovolí stanovit slovotvorný význam i při nepřítomnosti slovotvorného morfému, např. při bezafixální transpozici).

Druhá kapitola je věnována zvláštnostem utváření sémantiky derivátu ve slovotvorných procesech. Typizovaný charakter slovotvorby dovoluje modelovat slovotvorné procesy. Ze tří známých charakteristických rysů slovotvorby (a jim odpovídajícího hodnocení a přístupů k dané problematice) vyzdvihuje autorka přístup „definiční“, tj. chápání slovotvorby na syntaktickém základě (charakter analogický, např. chitrinka, lukavinka na základě analogie se substantivy čajinka, izjuminka), a charakter korelační, tj. vztah dvojice motivované slovo — motivující slovo, který byl dosud základem slovotvorného bádání, se na daném stupni bádání hodnotí jako již méně perspektivní. Konfrontace údajů sémantické a strukturní (tj. formální) analýzy dovoluje — jak dovozuje autorka — vyhnout se úzce morfologickému i úzce syntaktickému přístupu, a umožňuje i přejít od statického popisu k popisu dynamickému (blíže Kubrjakovová, 1980). Např. v rámci analogického a korelačního pojetí slovotvorby nelze pochopit příčiny lexikalizace derivátu, podstatu latentních sémů, stanovit podmínky sémantického augmentu (tohoto termínu užíváme pro označení rus. priraščenije, pol. nadwyżka semantyczna — souhlasně viz Jiráček, 1981).

[319]Ze dvou modelů, tj. statického a dynamického, staví autorka výše model dynamický (generativní sémantika), který — podle jejího názoru — spíše dovolí zjistit a stanovit kompoziční funkci slovotvorného procesu, tj. tu funkci, která slouží spojení jednotlivých částí v určitý, vyšší celek. Upozorňuje se na to, že je třeba rozlišovat na jedné straně generování a derivaci (s hierarchickým charakterem) od lineární syntézy složek formální struktury na straně druhé. Dodejme na okraj, že integrace složek do vyššího strukturního celku a podíl složek na sémantickém úhrnu, bez ztráty vlastního sémantického profilu, je ostatně základním a dosud nedostatečně zpracovaným problémem, a to nejen v oblasti lingvistické problematiky, nýbrž vyvstává v obecnější rovině — v otázce strukturace dynamických systémů jako takových.

Z kapitoly „Metodika sémantické analýzy“ je možno vyzďvihnout jako metodologicky konkrétní a podnětné především tyto otázky:

(1.) Jaký musí být stupeň pravidelnosti, aby bylo možno pracovat s pravidlem a ne se soupisem jednotek (s. 52). — Zde bychom mohli dodat ještě dílčí otázku — v rámci kvantitativního aspektu derivační analýzy — totiž otázku „přední hranice“ slovotvorného typu: Při jakém počtu derivátů lze již mluvit o slovotvorné typizaci, event. o konstituování slovotvorného (sémantického) rysu. Např. předvařená rýže, předklíčené brambory, předvrtaný otvor, předúčet (Straková, 1983).

(2.) Jak řešit problém modelování implicitních významů (skrytoje značenije), který není sice specifickým problémem slovotvorným, ale i pro řešení derivační sémantiky má svůj význam.

V kapitole věnované problematice stanovení slovotvorného významu se vychází z principu dvojí reference derivátu v souvislosti s tím, že označované je prezentováno v relativně rozčleněné podobě (např. sejalka ‚přístroj na setí‘, na rozdíl od globálního, nečleněného významu u slov neodvozených — topor). Slovotvorný význam se definuje jako význam složitě strukturovaný, který je označením pro určitý typ vztahu mezi určitými funkčními (rolevymi) strukturami komponent derivátu; jde o vztah, kvalifikující jednu komponentu odvozeného slova jako jeho bázi, a druhou jako jeho příznak, a tedy předurčující tu funkci (roli), kterou plní v daném derivátu jeho odkazovací (motivující) část.

Zevrubné analýze je pak v samostatných kapitolách podrobena funkce derivačních formantů, funkce motivujícího slova; pozornost je věnována i rozlišení lexikální a syntaktické derivace.

Závažná je i kapitola „Klasifikace a výčet slovotvorných významů“. Probírá se tu vztah slovotvorných významů a základních (slovnědruhových) kategorií — předmětovosti, procesuálnosti, příznakovosti. Zdůrazňuje se specifický charakter slovotvorného významu jakožto vysoce organizované, hierarchizované struktury, sleduje se vztah gramatických a slovotvorných kategorií, problematika vnitrokategoriální derivace i mezikategoriálních převodů. Pokud jde o konkrétní pojetí slovotvorného významu, zastává Je. S. Kubrjakovová stanovisko (s odvoláním na Brodowskou-Honowskou), že např. v ruských slovesech typu asfal’tirovat’, cementirovat’, která se popisují pomocí formule ‚pokrývat tím, co označuje substantivum‘, nelze považovat význam ‚pokrývat‘ za slovotvorný, protože „nepatří k elementárním“ (s. 123). S tím lze zajisté souhlasit. Na druhé straně je zde ovšem ta okolnost, že daný význam ‚pokrývat‘ obsahuje komponentu AD (aditivnost), která, jak jsme se pokusili ukázat v monografii (Straková, rukopis), zajisté k „elementárním“, nebo snad spíše dostatečně obecným může být řazena, a to tím spíše, že je slovotvorně zaangažována v několika směrech. Má paradigmatický charakter (vyskytuje se v kladné podobě AD i záporném korelátu SUBTR, v modifikacích s rysem TRANZ i INTRANZ), takže je osou sémantických vztahů v této sémantické mikrooblasti. (Srov. též Straková, 1983.) Zdá se nám tedy, že v daném případě bude slovotvorný [320]charakter mít rys AD, a význam ‚protektivní‘ pak bude lexikální konkretizací. Domníváme se, že toto řešení není v rozporu s pojetím Je. S. Kubrjakovové, která ostatně v další části textu naznačuje řešení právě ve směru „zobecnění“ slovotvorného rysu.

Zvláště podnětná je poslední kapitola nazvaná „Slovotvorné významy a funkce odvozených slov v organizaci textu“. Jde o relativně novou oblast problematiky, která se jeví jako velice perspektivní; sledování lexikálních jednotek v textu se zřetelem k jejich restrukturaci (transformaci) by mohlo ukázat i některé obecnější zákonitosti textu.

Teoretickým základem pro sledování derivátu v textu je Kuryłowiczovo dělení derivace na lexikální a syntaktickou (relevantní je v dané souvislosti derivace syntaktická). Z tohoto rozdělení autorka vychází, když sleduje „syntaktické role, které může slovo, zaujímající příslušné pozice, hrát“. Jako nejběžnější důvod vidí Je. S. Kubrjakovová snahu vyhnout se „opakování motivujícího slova v rámci vedlejší věty“. S tímto vysvětlením lze zajisté souhlasit. Nebude to však patrně důvod jediný. Věc je možno vidět i z jiné stránky, totiž vymezit motivaci (příčinu) ve smyslu pozitivním, tj. určit vlastní (kladný) smysl této transpozice. Jak jsme se pokusili ukázat (Straková, 1980), může být důvodem této transpozice uvolňování predikační pozice, jakožto nutný předpoklad posunu informace v textu. Určitá událost, popsaná ve svých predikačních souvislostech (osoba, čas, modalita), přestává být zajímavá sama o sobě. Aby mohla informace postupovat, je třeba rezumovat to, co bylo řečeno, a uvolnit tak predikační pozici a připojit další informaci (v podobě další predikace). V tomto smyslu — v souhlase s recenzovanou prací — lze substantivum verbální považovat za útvar vzniklý v textu a z potřeb textu.

 

Závěrem lze říci, že práce Je. S. Kubrjakovové (uvádíme pouze výběr) mají pro vypracování teorie slovotvorného významu v sovětské lingvistice v jistém smyslu význam centrální. Autorka se snaží využít v nejširším rozsahu existující literaturu (sovětskou i západní), kriticky zhodnotit přínos i slabiny jednotlivých prací i celých koncepcí, podat všestranné a zevrubné osvětlení sledovaných problémů se zřetelem k historii i současnému stavu bádání, v neposlední řadě pak i naznačit optimální způsob řešení dané otázky. Práce jsou logicky propojeny a názorně ukazují přesuny těžiště k jednotlivým otázkám, které byly dříve jen naznačeny. Tvoří tak organickou a zřetelnou linii, která dovoluje sledovat hledání nových přístupů, precizaci pojmů, metodologické tříbení.

Vzhledem k tomu, že je prezentován a analyzován materiál více jazyků (ruský, anglický a německý), dovolují vidět problém v širších typologických souvislostech.

Slovotvorná sémantika v pojetí Je. S. Kubrjakovové má tedy široké pespektivy a může přispět i k řešení některých obecnějších onomaziologických problémů. Je tomu tak proto, že sféra slovotvorby dovoluje sledovat nové pojmenovací jednotky přímo v jejich vznikové situaci, se zřetelem k výběru prostředků, které slouží formování sekundárních (motivovaných) významů. Okruh těchto významů, které mají formální korelát ve výrazové stránce jazyka a které — v kooperaci s gramatickými významy — vytvářejí systematizující, klasifikující a kategorizační charakteristiky, lze stanovit poměrně snadněji než je tomu u významů bez formálních exponentů, tedy u významů výhradně lexikálních. Postup „od sémantiky odvozeného slova“ — jak autorka dovozuje — umožní lingvistům nově přistupovat k řešení některých praktických úkolů, např. stanovit pravidla derivace slov s prediktabilní sémantikou, zpřesnit způsob popisu a prezentace obsahových struktur derivátů v lexikografických příručkách apod.

V československé lingvistice se práce Je. S. Kubrjakovové setká jistě s živým zájmem, protože i zde patří slovotvorba k oblastem systematicky rozvíjeným.

 

[321]LITERATURA

 

AKTUAL’NYJE PROBLEMY RUSSKOGO SLOVOOBRAZOVANIJA: (I—II) Samarkand 1972; (I) 1975, (II) Taškent 1976; Taškent 1978; Taškent 1982 (469 s.)

ASPEKTY SEMANTIČESKICH ISSLEDOVANIJ. Kollektivnaja monografija. Moskva 1980.

BIBLIOGRAFIJA ČECHOSLOVACKOJ RUSISTIKI (1971—1980). Praga 1982.

CYGANENKO, G. P.: Slovar’ služebnych morfem russkogo jazyka. Kijev 1982.

DOKULIL, M. a kol.: Významné sovětské dílo o teorii pojmenování I. — SaS, 41, 1980, s. 228—235, II. — SaS, 41, 1980, s. 314—320.

GAK, V. G.: K dialektike semantičeskich otnošenij v jazyke. In: Principy i metody semantičeskich issledovanij. Moskva 1976, s. 73—92.

GIPOTEZA V SOVREMENNOJ LINGVISTIKE. Moskva 1980.

HONOWSKA (= BRODOWSKA), M.: Ewolucja metod polskiego słowotwórstwa synchronicznego. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1979.

CHARITONČIK, Z. A.: O slovarnoj definicii suffiksal’nogo proizvodnogo slova. In: Teoretičeskije problemy semantiki i jeje otraženije v odnojazyčnych slovarjach. Kišiněv 1982, s. 165—168.

JIRÁČEK, J.: Vzájemný vztah derivačního a lexikálního významu u desubstantivních adjektiv na -al’nyj v ruštině a -ální v češtině. SlavSlov, 16, 1981, s. 236—241.

KUBRJAKOVA, Je. S. et al.: Lingvističeskaja suščnosť i aspekty nominacii. In: Jazykovaja nominacija (Obščije voprosy). Moskva 1977, s. 7—98.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Dinamičeskoje predstavlenije sinchronnoj sistemy jazyka. In: Gipoteza v sovremennoj lingvistike. Moskva 1980, s. 217—261.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Semantika proizvodnogo slova. In: Aspekty semantičeskich issledovanij. Kollektivnaja monografija. Moskva 1980, s. 81—155.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Semantika proizvodnogo slova. Tipy jazykovych značenij. Moskva 1981.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Teorija nominacii i slovoobrazovanije. In: Probleme der sprachlichen Nomination. Leipzig 1982, s. 24—30.

KUBRJAKOVA, Je. S. - CHARITONČIK, Z. A.: O slovoobrazovatel’nom značenii i opisanii smyslovoj struktury proizvodnych suffiksal’nogo tipa. In: Principy i metody semantičeskich issledovanij. Moskva 1976, s. 202—231.

LINGUISTISCHE ARBEITSBERICHTE. Sektion TAS der Karl-Marx-Universität Leipzig, 9, 1974; 18, 1977; 22, 1979.

OBZOR RABOT PO SOVREMENNOMU RUSSKOMU LITERATURNOMU JAZYKU … Slovoobrazovanije: za 1966—1969 gg. Moskva 1972, za 1970—1973 gg. Moskva 1978, za 1974 až 1977 gg. Moskva 1982 (dále Obzor rabot …).

OHNHEISER, I.: Wortbildung und Synonymie. Leipzig 1979; rec. V. Straková, Slavia, 48, 1980, s. 3.

POJĘTIE DERYWACJI V LINGWISTYCE. Lublin 1981; rec. V. Straková, Slavia (v tisku).

POSTOVALOVA, V. I.: Jazyk kak dejatel’nost’. Opyt interpretacii koncepcii V. Gumbol’dta. Moskva 1982.

PRINCIPY I METODY SEMANTIČESKICH ISSLEDOVANIJ. Moskva 1976; rec. V. Straková, JA, 15, 1978, s. 117—119.

PROBLEME DER SPRACHLICHEN NOMINATION. Karl-Marx-Universität Leipzig. Wissenschaftliche Beiträge. Leipzig 1982.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Praha 1975.

SPOSOBY NOMINACII V SOVREMENNOM RUSSKOM JAZYKE. Moskva 1982.

STRAKOVÁ, V.: K morfosémantické analýze substantiva verbálního. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Praha 1980, s. 63—106; rec. Z. Trösterová, ČsRus, 27, 1982, s. 86—88.

STRAKOVÁ, V.: Pragmatické modifikace slovotvorné sémantiky (Příspěvek k derivační typologii). SaS, 44, 1983, s. 74—77.

TELIJA, V. N.: Svjazannoje značenije slova v jazyke. Tipy jazykovych značenij. Moskva 1981.

TICHONOV, A. N.: Škol’nyj slovoobrazovatel’nyj slovar’ russkogo jazyka. Moskva 1978; rec. V. Straková, ČsRus, 25, 1980, s. 85—86.

[322]TICHONOV, A. N.: Kompleksnyje jedinicy sistemy russkogo slovoobrazovanija. Bibliografičeskij ukazatel’ literatury. In: Aktual’nyje problemy russkogo slovoobrazovanija. Taškent 1982, s. 447—459.

ULUCHANOV, I. S.: Slovoobrazovatel’naja semantika v russkom jazyke. Moskva 1977; rec. V. Straková, SaS, 40, 1979, s. 49—54.

WORTH, D. S. - KOZAK, A. S. - JOHNSON, D. B.: Russian derivational dictionary. New York 1970.

ZALIZNJAK, A. A.: Obratnyj slovar’ russkogo jazyka. Moskva 1974.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 317-322

Předchozí Olga Müllerová: Výzkum mluveného jazyka v SSSR

Následující Jiří Nekvapil: O rétorice a stylistice