O rétorice a stylistice

Jiří Nekvapil

[Rozhledy]

(pdf)

О реторике и стилистике / On rhetorics and stylistics

Rétorika se nedostala do centra pozornosti mnohých dnešních jazykovědců náhodou. Ke konci 60. a zejména v 70. letech je patrný zvýšený zájem lingvistiky o strukturu textů. Začíná se hovořit o gramatice, popř. lingvistice textu. Je přirozené, že tato rodící se disciplína využívá dobových lingvistických metod, např. generativní gramatiky. Ukazuje se však, že tyto metody nemohou postihnout problematiku textu v její komplexnosti. Badatelé zkoumající texty si proto ve větší míře všímají metod jiných vědních disciplín. Přispívá k tomu skutečnost, že jazykověda se dostává do užšího kontaktu s prudce se rozvíjející sémiotikou a že věnuje více pozornosti tzv. pragmatické dimenzi. Naznačený pohyb ve vědecké orientaci vede i ke vzniku tzv. interdisciplinární vědy o textech. Už při jejím proklamování je však patrné, že tato nová interdisciplinární věda úzce navazuje na dědictví rétoriky. T. A. van Dijk dokonce mluví o tom, že nebýt různých historických konotací rétoriky nebylo by ani nutné zavádět nový termín interdisciplinární věda o textech (resp. Textwissenschaft), srov. Nekvapil, 1982. Podobně se ke sblížení lingvistiky a rétoriky vyjadřují badatelé hodnotící situaci ze stanoviska rétoriky. Poukazujeme tu alespoň na sborník Rhetorik, zejména na příspěvky H. F. Pletta a B. Spillnera (1977). Podle těchto autorů rétorika začala zajímat lingvisty tehdy, když překročili hranice tzv. systémové lingvistiky, jejíž exaktnost byla vykoupena určitým redukcionismem (Spillner, 1977). Nový přístup ke studiu jazyka, který vyvolal sblížení lingvistiky a rétoriky, spojují autoři se vznikem textové lingvistiky, lingvistické pragmatiky, sociolingvistiky a teorie jednání (k té viz Šoltys a kol., 1982); sblížení lingvistiky s rétorikou odvozují i ze společné pracovní oblasti obou disciplín — ze stylistiky. Van Dijkovu přístupu je blízké Spillnerovo upozornění na velmi úzký kontakt rétoriky s pragmaticky orientovanou textovou lingvistikou. Za zmínku stojí i osobitý názor Coseriův, že lingvistika textu vlastně existuje odedávna, od vzniku rétoriky (Coseriu, 1981).

Do oblasti rétoriky hlásí se u nás práce J. Krause Rétorika v dějinách jazykové komunikace (Academia, Praha 1981, 231 s.). Krausova kniha není systematickou rétorikou (takto koncipovanou rétoriku viz např. u Mistríka, 1978), ale — jak už naznačuje titul knihy — prací historiografickou. Cenné je na ní právě to, že si při její četbě uvědomujeme historické souvislosti, do nichž se dostávalo zkoumání jazyka a hlavně textů, a můžeme tak lépe zhodnotit, popř. přehodnotit přínosy různých moderních lingvistických proudů. Neméně závažné je v kontextu dnešní vědy to, že autor vidí specifičnost rétoriky zejména v její mezioborovosti: „Rétorika jako integrální obor zahrnující problematiku vznikání a působení jazykového projevu, jako obor, který popisuje proces jdoucí od sdělného záměru přes vyhledávání argumentů, odtud k vlastnímu sdělování a dále k interpretaci formy a obsahu textu až po rozbor účinků sdělení, projevuje životnou schopnost zaplnit mezery, které vytvořila stále se prohlubující specializace vědy“ (s. 9). Autor podtrhuje omezenost [323]jednooborového přístupu k mezilidské komunikaci a ukazuje na potřebu obecnější disciplíny (tj. rétoriky), která by sjednotila některé výsledky např. lingvistiky (hlavně stylistiky, sémantiky a vůbec teorie textu), pedagogiky, psycholingvistiky, didaktiky mluveného projevu, sociolingvistiky, literární teorie a poetiky, psychologie řeči, sémiotiky, estetiky, praxeologie, tj. disciplín, které se ze svého zorného úhlu zabývají rovněž mezilidskou komunikací. Krausovy historické výklady jsou ovšem zaměřeny zejména na rétoriku jako předchůdkyni i partnerku moderní stylistiky a teorie komunikace.

Autor sleduje vývoj rétoriky od jejího vzniku až do dnešních dnů. Výklad začíná rétorikou antickou, jejími počátky, hodně místa je věnováno sofistům, dále Platónovi a Aristotelovi. Autor ukazuje společenské předpoklady vzniku rétoriky a dvě její základní zaměření, tj. stylistickopoetické a logickoargumentativní. V době helénistické se se změnou charakteru politického života mění i řečnictví a jeho teorie. Pozornost tehdejších teoretiků se přesouvá od obecných otázek k systematice rétoriky a k propracovávání detailních problémů. Důraz se začíná klást na dekorativní elementy. V tomto období autor akcentuje zejména přínos Ciceronův a Kvintiliánův. Podrobně probírá Kvintiliánovo shrnutí tzv. teorie statusů a ukazuje, že jde vlastně o počátky obsahové analýzy textu (srov. Kraus, 1978).

Ve středověku se rétorika stává pevnou součástí církevního a světského školství jako jedno z tzv. sedmi svobodných umění. Zesilují v ní normativní a regulační tendence, v souhlase s univerzalistickými snahami křesťanství. Protože text je středověkému člověku předkládán jako danost, je mu autoritou, přesouvá se pozornost rétorické teorie od etapy stylizační k etapě hermeneutické (vykladačské). Vyvrcholením středověké rétoriky a počátkem etapy novověké je dílo Petra Rama.

Pronikavý zásah do teorie rétoriky způsobil podle autora romantismus; výstižně se to ukazuje v titulu a podtitulu příslušné kapitoly: „Od stylu epochy k stylu individua (Rozpad uceleného systému rétoriky ve vědě a kultuře novověku) (s. 98). V období novověku sice ještě vznikají rétoriky navazující na tradiční antické vzory (viz např. dílo Melanchtonovo), ale později se už zřetelně ztotožňuje rétorika se stylistikou a literární teorií (např. u Lomonosova a Jungmanna). Vedle toho autor vyčleňuje třetí proud, do něhož náležejí zejména filozofové (E. Rotterdamský, F. Bacon, G. Vico) chápající rétoriku jako nástroj popularizace vědy.

Historické výklady uzavírá část o rétorice ve 20. stol. Zvlášť je probrána rétorika v USA (zejména I. A. Richards), rétorika v západní Evropě (zejm. E. R. Curtius, Ch. Perelman, J. Habermas a lutyšská skupina) a rétorika v SSSR a ČSSR (zejm. skupina analyzující styl V. I. Lenina a V. Mathesius, J. Tříška a J. Mistrík). Západní autoři se věnují rétorice v souvislosti se strukturalistickými teoriemi textu nebo akcentují sociologické a ideologické aspekty rétoriky. Rozmach rétoriky v socialistických zemích je motivován tím, že se do veřejné komunikace zapojuje vzrůstající množství lidí, a potřebou zvyšovat kulturu a účinnost mluvených a psaných projevů.

Krausova kniha je prvním historiografickým zpracováním rétoriky, které vzniklo ve slovanských zemích. Důkladná znalost historie rétoriky umožnila autorovi pokusit se o typologii rétorických teorií. Nejprve považuje za nutné vyčlenit v rétorickém textu tři roviny (ty jsou v dějinách rétoriky různě akcentovány): (1.) rovina gramatická, „předrétorická“; text odpovídající této rovině je vlastně prostým sdělením; (2.) základní rovina rétorická; zde se už uplatňují tropy a figury; (3.) vyšší rovina rétorická; jde tu o postižení i argumentativní stránky textu a o jeho analýzu v procesu vznikání a působení.

První typ rétorické teorie, v autorově typologii rétorika agonální využívá zejména vyšší rétorickou rovinu. Jde o rétoriku, kterou vytvořili řečtí sofisté. Do novodobých teorií z ní přešlo zejména chápání řeči jako účinné formy jednání.

Druhým typem je rétorika jako propagace filozofie a vědy. Tento typ rétoriky [324]začíná od Platónova dialogu Faidros, obrozuje se u Bacona a Vica, později je rozvíjen zejména v tzv. frankfurtské škole.

Třetím typem je aristotelská rétorika jako obecná teorie argumentace, neomezující se však pouze na logické odvozování soudů, ale zahrnující do své teorie i vlastnosti řečníka (étos osobnosti) a posluchačů. Na tuto linii navazuje moderní, interdisciplinární přístup k jazykové komunikaci.

Čtvrtým typem je rétorika jako nástroj výchovy mládeže. Tato funkce rétoriky je rozvíjena v císařskému Římě. Na tuto linii navazuje soudobá výuka komunikačních schopností, nácvik řečové činnosti ve škole.

Posledním, pátým typem je rétorika jako teorie textu a stylistika. Tento typ rétoriky vystupuje do popředí zejména v těch dobách, kdy se ztrácí společenská angažovanost řečnictví. Důraz se klade na formální stránku projevů.

Autorova typologie se opírá o konkrétní historické proudy, které se formovaly ve vývoji rétoriky. Z hlediska logického kolísá podle mého názoru mezi dvěma kritérii: je to jednak nástrojovost, funkčnost, např. rétorika jako propagace filozofie a vědy, jednak víceméně ztotožnění s jinou vědní disciplínou, např. rétorika jako teorie textu a stylistika. To ovšem souvisí s nejasnými a kolísajícími obrysy předmětu rétoriky. Větší propracovanosti typologie rétoriky by prospělo, kdyby autor blíže rozvedl vztah tří rovin rétorického textu, které vyčleňuje, k dalším typům rétorických teorií. Tento vztah je demonstrován pouze v případě rétoriky agonální.

Krausova kniha může být v dobrém slova smyslu úvodem k systematické teoretické rétorice, kterou ovšem — pokud jde o češtinu — dosud postrádáme. Je třeba tedy uvítat, že některé aspekty teorie rétoriky a jejich utřídění obsahuje další Krausova publikace Úvod do stylistiky pro informační pracovníky (ÚVTEI, Praha 1982, 2. vyd., 108 s.). Její těžiště sice spočívá, jak už naznačuje sám název, v popisu pouze jediné etapy vzniku jazykového projevu, a to „elocutio“ (stylizace), avšak zároveň je v publikaci často patrná autorova myšlenka, že „úkolem stylistiky je popsat, jak text vzniká, nebo jak je vnímán“ (s. 74). Mimochodem řečeno, tato citace v zásadě potvrzuje, že v případě pátého typu rétorické teorie (viz výše) jde opravdu víceméně o identitu disciplín; tentokrát však autor chápe — parafrázujeme-li jeho slova — stylistiku jako rétoriku (což je v souhlasu se zákonem symetričnosti identity).

Jednotlivé oddíly Krausova Úvodu do stylistiky pro informační pracovníky byly již předmětem kritického hodnocení recenzentů u příležitosti prvního vydání (např. Ludvíková - Uhlířová, 1978; Kožinová, 1979). Zde si všimneme pouze poslední části publikace, která se v druhém vydání objevila nově. Jde o oddíl Zhušťování odborného textu.

Zhušťování (komprese, komprimace) textu je, jak známo, jednou ze základních činností informačních pracovníků. Předpokládá kvalifikovanou interpretaci výchozího textu a vlastní činnost stylizační. Informační pracovník je zprostředkujícím článkem mezi autorem textu a jeho příjemcem. (Ovšem i sám informační pracovník je specifickým příjemcem a do určité míry i autorem.) Pro činnost informačních pracovníků je specifické to, že jejich interpretace nemusí být tak hluboká jako interpretace, kterou provádějí příslušní odborníci, avšak musí být pohotová. Proto informační pracovníci věnují hodně pozornosti signálům textového uspořádání. Pro informačního pracovníka je důležité, aby např. znal, jakým způsobem je signalizována soudržnost textu, jak souvisí grafické členění textu s jeho obsahovou výstavbou, v kterých místech textu lze očekávat závažné informace apod. Některé z těchto poznatků, včetně bohatých materiálových ilustrací, přináší alespoň v určité míře Krausova příručka.

Podnětný je výklad o katafoře a anafoře (s. 75—83), tj. o formálních a významových vztazích přesahujících rámec jedné věty, a to buď směrem dopředu, či dozadu. Autor ukazuje, jak na začátku textu převládají vztahy kataforické, zatímco [325]ke konci textu vztahy anaforické. Dále je patrné, že při rozsáhlejším narůstáu textu anaforické (resp. kataforické) vztahy jsou vedle gramatických prostředků (zejména zájmenné substituce) signalizovány především prostředky sémantickými (např. různá propojení motivů). Pro rozsáhlé texty je charakteristické i odkazování k celým textovým úsekům. Je proto logické, že autor se zmiňuje i o textové anticipaci a reminiscenci. Je ovšem otázkou, zda je ještě únosné zahrnovat všechny tyto vztahy pod pojem katafory, resp. anafory. Tuto otázku považuji za naléhavou i proto, že z druhé strany je autor zřejmě ochoten hodnotit jako kataforické některé druhy predikátů implikujících obligatorní doplnění (viz jeho kataforu č. 5, tj. predikát uvítat: Především je třeba uvítat, že …) nebo spojky vedlejších vět zahajující příslušná souvětí (viz jeho kataforu č. 7).

Neméně zajímavý a záslužný je výčet prostředků, jimiž se vyjadřují „mezitextové“ vztahy. Avšak mluvit o vztazích mezitextových (viz s. 83) v případech, které autor dále uvádí, nepovažuji za šťastné. Znamenalo by to považovat i každou větu textu za zvláštní text a vedle toho ovšem bychom takto museli označovat také vztahy mezi „texty jako soubory vět“ (tj. např. i vztah mezi výchozím textem a jeho redukcí, překladem, převyprávěním apod.). Jak je však patrné z dokladů, rozumí autor mexitextovými vztahy jen vztahy intratextové, popř. v jejich rámci vztahy mezivětné. K prostředkům, kterými jsou tyto vztahy vyjadřovány, autor počítá opakování výrazu, substituci výrazu (a to např. zájmenem osobním, ukazovacím, číslovkou, synonymem aj.), mluvnické příznaky sloves (např. vztažení k jedné časové linii), příslovce a modální částice, sepětí pomocí spojek nebo spojovacích výrazů, kontextové zapojení následující věty, paralelismus textové stavby, vztahy věcné a asociační (např. části a celku, rodu a druhu), orientační výrazy v textu (typu jak jsme už uvedli); autor sem řadí zmíněné textové anticipace a reminiscence, dále logické souvztažnosti v textu (tj. dedukce, indukce, tvrzení a analogie, tvrzení a příklad, hypotéza a její ověření a konečně důkaz v textu). V této souvislosti upozorňuje na rétoriku jako teorii argumentace. Všechny uvedené prostředky (doplnil bych k nim textovou interpunkci; viz např. kataforickou funkci dvojtečky, srov. i Nekvapil, 1981) autor dokládá na konkrétních textech, které jsou ve většině případů opravdu ilustrativní. Jen výjimečně lze vznést námitky: je matoucí, dokládá-li autor některé typy „mezitextových“ vztahů na souvětí souřadném, i když nelze nepřiznat, že by bylo možné takový přístup teoreticky odůvodnit; ovšem za nevhodné je třeba považovat ojedinělé demonstrování „mezitextového“ vztahu na větě jednoduché (viz s. 85, typ i).

Je škoda, že autor blíže nerozvedl problematiku tzv. klíčových fragmentů (viz s. 99). Pouze nastíněna zůstala i část „Od námětu k textu a k jeho porozumění“ (s. 100 až 104), která uzavírá celou publikaci. V ní se autor opět hlásí k rétorice. Budoucnost stylistiky patrně vidí v navázání na některé aspekty rétoriky, zejména v tom, že stylistika překročí hranice dané „gramatikou elocutionis“ a bude věnovat pozornost všem etapám geneze a recepce textu. Je zřejmé, že kdyby autor úvod do stylistiky koncipoval dnes, postupoval by směrem „od rétoriky ke stylistice“, nikoli „od stylistiky k rétorice“, jak je tomu v Úvodu do stylistiky pro informační pracovníky.

Krausovy publikace jsou nepochybně podnětné. Užitek z nich nemusí mít pouze lingvisté a informační pracovníci, ale i literární vědci, historikové (včetně historiků jazykovědy) i filozofové. Mohou také poskytnout řadu podnětů pro výstavbu moderní teorie jazykové komunikace, respektující potřeby každodenního života.

 

LITERATURA

 

COSERIU, E.: Textlinguistik. Eine Einführung. Tübingen 1981.

KOŽINA, M. N.: O nekotorych stilističeskich issledovanijach poslednich let v Čechoslov i GDR. VJaz 1979, č. 1, s. 114—127.

[326]KRAUS, J.: Zdroje sémiotiky v antických teoriích řečnictví (K obsahovému rozboru textu). SaS, 39, 1978, s. 321—324.

LUDVÍKOVÁ, M. - UHLÍŘOVÁ, L.: Lingvistika a informatika. NŘ, 61, 1978, s. 159—162.

MISTRÍK, J.: Rétorika. 2. vyd. Bratislava 1978.

NEKVAPIL, J.: Podnětné příspěvky pro textovou lingvistiku (o interpunkci a textu). JA, 18, 1981, s. 114—117.

NEKVAPIL, J.: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

PLETT, H. F.: Perspektiven der gegenwärtigen Rhetorikforschung. In: Rhetorik. Kritische Positionen zum Stand der Forschung. Ed. H. F. Plett. München 1977, s. 9—22.

RHETORIK. Kritische Positionen zum Stand der Forschung. Ed. H. F. Plett. München 1977.

SPILLNER, B.: Das Interesse der Linguistik an Rhetorik. In: Rhetorik. Kritische Positionen zum Stand der Forschung. Ed. H. F. Plett. München 1977, s. 93—108.

ŠOLTYS, O. a kol.: Německé sborníky o lidském jednání. SaS, 43, 1982, s. 333—339.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 322-326

Předchozí Vlasta Straková: Sovětský příspěvek k teorii slovotvorného významu

Následující Petr Vavroušek: K nové gramatice védského jazyka