Na okraj interpretace textu

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

Заметки к интерпретации текста / Some remarks on the interpretation of text

Jen málo lingvostylistických problémů je v poslední době tak aktuální jako problém příjmu a interpretace textu. Souvisí to se sílícím vědomím o sociální povaze textu a o jeho potenciálním společenském působení, jež se postupně vyhraňuje v pojetí textu jako sociálního znaku (např. Voigt, 1981) a ve formování speciální disciplíny — společenské sémiotiky — která fungování textů-znaků (i neslovesných) ve společenských strukturách popisuje, analyzuje a vykládá (srov. Voigtův výklad znakové povahy májových oslav).

Nauka o fungování textu v sociální realitě,[1] do níž otázky příjmu a interpretace textu organicky spadají, není zatím propracována tak podrobně jako jiné složky nauky o textu; soustavnější pozornosti se jí dostává zhruba až od 60. let 20. stol., a to zejména v souvislosti s analýzou slovesných textů uměleckých (srov. např. koncepci tzv. poetiky recepce a působení rozpracovanou v PLR, Głowiński, 1977; Bujnicki - Sławiński, 1977; Lalewicz, 1975; aj.).

Také v českém i slovenském kontextu jsou si příslušné vědní disciplíny (sémiotika, estetika, logika, literární teorie a lingvistika) závažnosti problému příjmu a interpretace dobře vědomy a průběžně přispívají k jeho hlubšímu poznání (např. Levý, 1971; O interpretácii umeleckého textu, 1968—1982; Miko - Popovič, 1978; Popovič - Liba - Zajac - Zsilka, 1981; Volek, 1981; aj.).

Složitost otázek spjatých s příjmem a interpretací[2] (uměleckého) textu je nasnadě; každá ze zainteresovaných vědních disciplín je řeší svým specifickým způsobem. Tedy také lingvistika (lingvostylistika) a v jejím rámci rozvíjená teorie komunikace (Hausenblas, 1973).

K hlubšímu poznání společenského fungování textu v konkrétní sociální realitě přispívá mj. i analýza komunikace, jež je v textu uměleckém stylizována: zahrnuje analýzu hierarchické struktury komunikačních situací a příslušných, v uměleckém textu ztvárněných, komunikací. V rámci komunikace tzv. sekundární (komunikace postav literárního díla), jež se profiluje v sémantice tzv. komunikace primární (Hausenblas - Macurová, 1983), bývá totiž prezentován nejen (sekundární) text sám,[3] ale explicitně i jeho vazby na komunikační situaci a na komunikující subjekty, tedy i na (sekundárního) příjemce: sekundární text je tak v rámci celku slovesného uměleckého textu uváděn ve své plné komunikační souvislosti — bývá (postavou literárního díla) čten/slyšen (tj. přijímán) a nezřídka také interpretován. Vedle textu samého[4] bývá pak v sekundární rovině prezentována i jeho interpretace.

V Nerudových Povídkách malostranských (Neruda, 1952, dále PM) je tak interpretace rozsáhlejších sekundárních textů psaných explicitně prezentována např. v souvislosti s básněmi [19]přiřazenými postavě Václava Bavora a s jeho zápisky z úřadu (Týden v tichém domě), dále v souvislosti se čtyřmi dopisy adresovanými slečně Máry (Psáno o letošních Dušičkách) aj. U mluvených projevů postav (přímá řeč) pak každá další smysluplná replika předpokládá odpovídající interpretaci repliky předchozí (svým smyslem ji implikuje).

Tato sekundární interpretace je ovšem objektem interpretace další, funkčně nadřazené (interpretace čtenářské); až v procesu „interpretace interpretace“ se konstituuje celkový smysl slovesného uměleckého textu a zakládá se jeho společenské působení. V rámci této interpretace je pak interpretace sekundární zhodnocována, a to ve vztahu interpretovaného sekundárního textu jednak ke kódu využívanému v sekundární komunikaci, jednak také ke kontextu sekundární komunikace.

Základem takového zhodnocení (ztotožnění se se sekundární interpretací, její doplnění, popř. korekce, distance od ní) je přitom jistý interpretační „nadhled“ čtenáře, reálného příjemce a interpreta[5] celku uměleckého textu, opřený mj. právě o jeho „znalost“ komunikačních vazeb, jež jsou se sekundárním textem samým v sémantice celku prezentovány (a jež bývají ve vztahu k sekundárnímu interpretovi stylizovány jako více či méně „neznámé“).

Tak např. v Nerudově povídce Psáno o letošních Dušičkách je charakter sekundární interpretace čtyř dopisů, od níž se čtenář distancuje jako od nenáležité, chybné,[6] limitován (1.) sociálními charakteristikami příjemce a interpretky, sl. Máry — srov. její společenskou izolovanost a nezkušenost v oblasti sociálního kontaktu (… ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnosti …, 191) a úže i (2.) jejími charakteristikami komunikačními: sl. Máry je komunikantkou nezkušenou (její komunikace se omezuje na značně stereotypní rozhovory s jedinou přítelkyní), s milostnou komunikací, do jejíhož rámce se čtyři dopisy, jež jsou jí zaslány, řadí, nemá žádné zkušenosti: Byla již tak asi třicet let stará a netušeně, náhle leželo u jejích nohou první vyznání lásky. Skutečně první. Nikdy nebyla posud sama na lásku vzpomněla, nikdo nebyl také posud o lásce s ní mluvil, 194. Kód verbálního (i neverbálního) chování přiřazený sl. Máry se tak liší od kódu (sekundárních) původců dopisů — hospodských flámů a vtipálků: chybná interpretace pak je ovšem dána nejen a) nesouměřitelností obou kódů[7] a b) individuálními charakteristikami interpretky (komunikační nezkušenost), ale i c) izolací interpretovaných textů od jejich širšího kontextu (interpretka nebere v úvahu jiné než „autostylizované“ charakteristiky původců dopisů) a d) neexistencí objektivního šíře sociálního korelátu Mářiny subjektivní interpretace.

Dvoučlenná soustava interpretantů (kód — kontext, srov. Peirce, 1932, 1934) je ovšem analogicky relevantní pro každou interpretaci. Předpoklady pro znalost kódu (nejen ovšem kódu v užším slova smyslu jazykového, ale i kódu jisté specifické kultury, jenž je světem představeným v literárním díle prolnut a/nebo v němž je literární dílo jako produkt reálného psychofyzického subjektu svého autora zakotveno) a orientace v širším sdělném (a šíře ještě: sociálně kulturním a kulturně politickém) kontextu se zvýznamňují zvláště zřetelně v jednom typu uměleckých textů. Jde o texty, v nichž vedle sekundárních textů „fiktivních“[8] figurují i sekundární texty „reálné“ odkazující k dobovému kulturnímu kódu a existující jako samozřejmá součást dobového společenského vědomí. Na tyto texty se v sekundární [20]komunikaci poukazuje, citují se v ní, jsou v ní přijímány a zhusta i interpretovány.[9]

Nezřídka právě tento typ textů[10] vzhledem ke svým paralelně konstituovaným dvojím vazbám — (1.) vnitřnětextovým a (2.) vnějšnětextovým — není v rovině reálné interpretace usouvztažňován — vzhledem k neznalosti dobového kulturního kódu — s náležitým kontextem a je bezprostřední příčinou neúplné, popř. nenáležité interpretace celku díla.

Při ověřování toho, jak současný čtenář (posluchači bohemistiky na FF) dovede interpretačně náležitě zhodnotit „reálné“ sekundární texty zastoupené svými tituly ve Figurkách (PM), tj. při ověřování znalosti dobového kódu a schopnosti zařazovat jeho dílčí složky do náležitého kontextu, bylo např. ve čtyřech případech přiřazeno vlastní jméno Navrátil (Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: moře v bouři, ráz temný, druhou: moře v slunečném jasu, ráz veselý, 210) k současnému prozaikovi (výraz kvaš byl přitom uváděn ve třech případech jako titul jednoho z jeho děl); nikdo z interpretů nepřiřadil výraz Marta (Provazník … míní: „Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty“, 237) náležitě zpěvohře Friedricha von Flottowa; v jednom případě byl dokonce výraz Norma (… jsem uměl zpaměti pochod z Normy …, 249) interpretován jako „kategorie mluvnická“. To svědčí nejen o neznalosti kulturního kódu dobového a o úplném zanedbání vnější kontextové souvislosti interpretovaného textu (Nerudovy Figurky jako text 19. stol.) i jeho souvislosti vnitřní, ale i o jisté interpretační povrchnosti, jejíž společenské důsledky mohou být závažné (např. při interpretování textů jiných funkčních stylů).[11]

Přinejmenším v tomto ohledu má analýza sekundární komunikace zpětný dosah pro analýzu a poznání komunikačních jevů reálných: poukazuje na nutnost poznat kód interpretovaného textu (popř. na něj přistoupit) i širší společenský kontext, do něhož je text začleněn. Poukazuje i na možné důsledky, zanedbají-li se tyto dva předpoklady interpretace (výrazně srov. ve Figurkách): neschopnost přiřadit ke znaku význam, neschopnost „udělit“ význam ústí v neschopnost podílet se na smysluplném sdělování významů v rámci mezilidského kontaktu, v neschopnost komunikovat, a tedy i neschopnost existovat s lidmi a mezi lidmi.

Zhodnocení sekundární interpretace (ztotožnění se s ní, její doplnění, popř. korekce, distance od ní) umožní také hlouběji proniknout k podstatě celého uměleckého textu a uchopit celistvěji jeho sdělnou hodnotu. Je to bezpochyby potřebné. Protože jen tehdy, jsou-li respektovány předpoklady interpretace, může text (platí to ovšem nejen pro text umělecký) efektivně společensky působit.[12]

 

LITERATURA

 

BUJNICKI, T. - SŁAWIŃSKI, J.: Problemy odbioru i odbiorcy. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1977.

ECO, U.: Le problème de la réception. In: Critique sociologique et critique psychoanalytique. Bruxelles 1970.

GŁOWIŃSKI, M.: Style recepcji. Kraków 1977.

[21]HAUSENBLAS, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich. Warszawa 1971, s. 217—223.

HAUSENBLAS, K.: K základním pojmům v oblasti řečové (verbální) komunikace. Studia Slavica Pragensia. UK. Praha 1973, s. 21—27.

HAUSENBLAS, K.: Kultura jazykového komunikování. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 122—131.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy. In: Československá slavistika 1983. Praha 1983, s. 151—160.

LALEWICZ, J.: Komunikacje językowa i literatura. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975.

LEVÝ, J.: Bude literární věda exaktní vědou? Praha 1971.

LOTMAN, J. M.: Text a struktura auditoria. Televizní tvorba 1980, s. 19—23 (rusky 1977).

MACUROVÁ, A.: Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121—128.

MIKO, F. - POPOVIČ, A.: Tvorba a recepcia. Estetická komunikácia a metakomunikácia. Bratislava 1978.

MORRIS, CH.: Foundations of the theory of signs. Chicago 1944.

NERUDA, J.: Povídky malostranské. Praha 1952.

O INTERPRETÁCII UMELECKÉHO TEXTU 1—7. Sborníky Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky Pedagogickej fakulty v Nitre. Nitra 1968—1982.

PEIRCE, CH.: Collected papers II, IV. Cambridge, Mass. 1932, 1934.

POPOVIČ, A. - LIBA, P. - ZAJAC, P. - ZSILKA, T.: Interpretácia umeleckého textu. Bratislava 1981.

VOIGT, V.: Úvod do sémiotiky. Bratislava 1981.

VOLEK, J.: Interpretace uměleckého díla jako metaznak. Estetika, 18, 1981, s. 219—234.

 

R É S U M É

Some remarks on the interpretation of the text

The article draws attention to the stylization and function of speech and communication phenomena in the text, especially as to the process of the reception and interpretation that is modelled in the semantic structure of the text. It tries to show that these phenomena take part in the forming of the sense of the whole text. Outlines the reader’s attitudes to them (identification with the modelled interpretation; its correction or complementation; distance from it) tha are connected with the relation both to the code and to the context — i.e. with two basic conditions of interpretation.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 18-21

Předchozí Olga Müllerová: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání

Následující Aleš Svoboda: České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (I)