České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (I)

Aleš Svoboda

[Články]

(pdf)

Позиции порядка слов и чешском языке с точки зрения актуального членения (I) / Czech word-order positions from the viewpoint of functional sentence perspective (I)

O českém slovosledu toho bylo už hodně řečeno i hodně napsáno jak z pohledu aktuálního členění, tak i z pohledů jiných. Cílem našeho článku není rekapitulovat dosavadní výzkum, ale předložit k posouzení koncepci slovosledných pozic, která přímo vyplynula z nejnovějších výsledků bádání v oboru aktuálního členění.[1] V dalším výkladu se zaměříme na

(I.) relevantní pojmy z teorie aktuálního členění,

(II.) české slovosledné pozice částečně a plně integrované,

(III.) základní funkční obsazení těchto pozic,

(IV.) další tendence v jejich obsazování.

Každý z těchto bodů představuje v následujícím textu jednu kapitolu. Z praktických důvodů jsme článek rozdělili do dvou částí, z nichž první obsahuje kapitolu první až třetí a druhá rozsáhlejší kapitolu čtvrtou.

I. Aktuální členění

V této kapitole stručně uvedeme osm komunikativních jednotek, které se objevují na úrovni věty, a vybereme z nich čtyři typy, které mají z hlediska našich slovosledných výkladů primární relevanci.[2]

(1) Snídala.

Věta (1) obsahuje tři jednotky: vlastní téma, vlastní tranzit a vlastní réma. Vlastní téma je jednotkou s nejnižším stupněm výpovědní dynamičnosti. Vlastním tématem ve větě (1) je personálně numerální exponent -a. Vlastní tranzit je jedinou jednotkou, která má ve všech větách (slovesných i neslovesných) invariantního představitele: je jím explicitní či implicitní signalizace temporálního a hlavně morálního zařazení sdělení. Tato temporálně modální signalizace tvoří funkční předěl mezi jednotkami tematickými a netematickými. Vlastním tranzitem ve větě (1) je temporálně modální exponent -l- společně s klesavou kadencí (v psaném jazyce s tečkou za větou). Vlastní réma je jednotkou s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti, je vlastním cílem, ohniskem sdělení. Vlastním rématem ve větě (1) je nocionální obsah slovesa snídat.

(2) Snídala suché housky.[3]

Vlastní téma (-a) a vlastní tranzit (-l- a tečka) jsou ve větě (2) stejné jako ve větě (1). Nocionální obsah slovesa však už není jednotkou s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti, protože podle Firbasovy sémantické škály (1982, s. 287n.) se zde [23]vedle kvality (snídat) objevuje její specifikace (suché housky), která je podle definice dynamičtější než kvalita. V takovémto případě je nocionální obsah slovesa tranzitem a suché housky vlastním rématem. Tranzit je jednotkou, která je dynamičtější než vlastní tranzit, avšak méně dynamická než kterákoli jednotka rematická.[4]

(3) Snídala suché housky kvůli linii.

Věta (3) má proti větě (2) další specifikaci kvůli linii, která je podle Firbasových pravidel dynamičtější než předešlá specifikace suché housky, a je tedy vlastním rématem. Suché housky jsou pak rématem. Réma je jednotkou, která je dynamičtější než tranzit a méně dynamická než vlastní réma. Réma je obvykle spojeno se sémantickou kategorií specifikace. Inventář základních netematických komunikativních jednotek tedy vypadá takto:

vlastní tranzit — tranzit — réma — vlastní réma

Explicitní přítomnost vlastního rématu a alespoň implicitní přítomnost vlastního tranzitu jsou základní podmínkou pro nenarušenou komunikativní funkci věty. Vlastní réma a vlastní tranzit jsou tedy jednotky obligatorní, tranzit a réma pak jednotky fakultativní. Podívejme se nyní na poměry v oblasti jednotek tematických.

Výzkum prvků, které podle Firbasových kontextově-sémanticko-slovosledných pravidel mají nižší stupeň výpovědní dynamičnosti než vlastní tranzit, ukázal, že mezi těmito (tj. tematickými) prvky se zřetelně rýsují dva dobře rozlišitelné typy.[5]

K jednomu z nich patří prvky silně kontextově zapojené, tj. takové, které jsou z kontextu (slovního či situačního) natolik známé, že mluvčí zde používá minimální možné signalizace k tomu, aby ukázal, že daný prvek je v rámci gramaticko-sémantické struktury věty přítomen. V případě českého subjektu jde o signalizaci pouhým personálně numerálním exponentem slovesného tvaru (viz -a ve větě (1), (2) a (3)), u nesubjektových prvků jde o osobní a ukazovací zájmena a zájmenná příslovce v (relativně) bezpřízvučném použití. Takovýto silně kontextově zapojený prvek je komunikativní jednotkou zvanou vlastní téma.

(4) Snídala je kvůli linii.

Jsou-li takovéto prvky ve větě dva (věta (4)) nebo je-li jich více, jeden z nich, nejméně dynamický, je vlastním tématem (-a) a ostatní jsou tématy tíhnoucími (svým charakterem) k vlastnímu tématu (ve větě (4) zájmeno je). Pro náš další výklad postačí, když budeme všem prvkům majícím charakter vlastního tématu říkat vlastní témata. Tak v následující větě (5) jsou prvky jsem, mu, to a tam vlastními tématy.

(5) Včera jsem mu to tam vysvětlil během pěti minut.

Kromě vlastních témat se v textu běžně setkáváme s prvky, které podle Firbasových sémantických škál nesou nižší stupeň výpovědní dynamičnosti než vlastní tranzit (jsou tedy tematické) a přitom do věty zprostředkovávají příliv informace (částečně či zcela) nové. (Termín nová informace bude osvětlen po uvedení příkladů.) Díky manipulaci s novou informací jsou prvky tohoto typu dynamičtější než vlastní témata. Prvek, který z tematických prvků nese nejvyšší stupeň výpovědní dyna[24]mičnosti, je komunikativní jednotkou zvanou diatéma. Včera ve větě (5) je diatématem.[6] Rozbor souvislého textu se zvláštním zřetelem k diatematickým jednotkám ukázal, že z hlediska přílivu informace a jejího toku plní diatéma alespoň jednu ze tří základních funkcí:[7]

(1.) Diatéma přináší informaci zcela novou (včera ve větě (5), paní Nováková ve větě (6)).

(6) Paní Nováková snídala suché housky.

(2.) Diatéma zprostředkovává přenos informace, která se v předešlém textu právě objevila (a v tomto smyslu je nová, aktuální) a dále má být poprvé užita jako informace výchozí. (Pro snadnější orientaci jsou v příkladech (7) až (11) diatémata vysázena antikvou a vlastní rémata kurzívou proloženě.)

(7) […] Celý tento problém jsem mu vysvětlil za pět minut.

(8) [V jedné zemi panoval starý král] a ten král měl tři syny.

(9) [… a ten král měl tři syny.] Jeden se jmenoval Slavomír, druhý Kazimír a třetí Viktor.

Diatémata s funkcí (2.) se kontextově pojí

a) k informativnímu obsahu jedné či více předcházejících vět (i celého odstavce) a mají pak rekapitulační charakter (celý tento problém v příkladě (7));

b) k vlastnímu rématu v některé z předcházejících vět (ten král v příkladě (8));[8]

c) k části vlastního tématu některé z předcházejících vět (jeden, druhý a třetí ve větách příkladu (9)).

(3.) Diatéma staví do popředí (pozornosti posluchače) prvek kontextově zapojený, čímž se dosáhne významového kontrastu s prvkem jiným (někdy dokonce explicitně nevyjádřeným). Tento kontrast je složkou informativně novou. V příkladě (10) jsou diatématy jemu a tobě, v příkladě (11) je diatématem já:

(10) Jemu bych to půjčil, ale tobě to dám.

(11) Já si na to nepotrpím.

Vrátíme se k termínu nová informace a pokusíme se ve stručnosti osvětlit naše pojetí „novosti“ V lingvistice se obvykle ztotožňuje stará informace s informací známou a nová s neznámou. U staré, známé informace se zcela zdůvodněně uvažuje o jejím trvání v textu či v paměti, ale u informace nové, neznámé se jaksi mlčky předpokládá, že žádné trvání nemá, že v momentě, kdy se objeví, se stává známou, a tedy starou. Rozbor několika tisíc vět z tohoto hlediska[9] ukázal, že i novost informace má své trvání. V momentě sdělování je určitá informace nová a neznámá. Po tomto momentě, tedy mezi koncem jednoho sdělení (sdělného pole věty) a začátkem dalšího, je tato informace sice už známá, ale přesto ještě nová, „nejposledněji“ poznaná, a tedy nejnovější. S takovouto právě poznanou informací zachází uživatel jazyka jinak než s informací, s níž se v textu již určitou dobu pracovalo a o které bychom mohli říci, že je v textu pevně zakotvena. Jak již bylo řečeno v souvislosti se silně kontextově zapojenými prvky (vlastními tématy), je stará informace v textu obvykle signalizována minimálními možnými pro[25]středky. Změna však nastane, když těchto minimálních prostředků použijeme pro informaci právě poznanou a v tomto smyslu novou: V jedné zemi panoval starý král. Měl tři syny. Jmenovali se Slavomír, Kazimír a Viktor. Právě poznaná informace starý král a tři syny je v následující větě vždy signalizována pouhým subjektovým morfémem slovesa. I když jde o věty gramaticky správné a sémanticky (i pragmaticky) koherentní, přece jen působí stylisticky příznakově, heslovitě. Delší text založený na stejném principu by ještě přesvědčivěji ukázal zřetelnou odchylku od běžného úzu, který spočívá v tom, že právě poznaná informace se v následujícím textu většinou signalizuje prostředky, které bychom mohli nazvat potenciálně redundantními: V jedné zemi panoval starý král. Ten král měl tři syny. Jeden se jmenoval Slavomír, druhý Kazimír a třetí Viktor. Užití „redundantních“ prostředků (ten král; jeden, druhý, třetí) pro manipulaci s právě poznanou informací umožňuje nenásilné, postupné zakotvení informace v textu (její postupné uložení v paměti) a je pro přirozený jazyk v nepříznakovém užití typické (Svoboda, 1981, s. 151). Této typičnosti nezřídka využívá mluvčí/pisatel k tomu, aby informaci právě poznanou obohatil o informaci zcela novou (ještě nepoznanou) a přitom zachoval její východiskový (tematický) charakter v protikladu k informaci ohniskové (rematické). Tak v poslední větě našeho příkladu je možno „redundantní“ výrazy jeden, druhý a třetí nahradit výrazy nejstarší, prostřední a nejmladší, které už nesou i „neredundantní“ informaci týkající se stáří.[10]

Můžeme tedy říci, že informace nová, ať už zcela neznámá, právě poznaná, či dříve poznaná, avšak zasazená do nové relace (viz bod 3, s. 24), se dostává do východiskové sféry věty skrze zvláštní druh tématu, nazvaný proto diatéma, který formálně disponuje podobnými (neminimálními) prostředky, jako je tomu u jednotek rematických.[11] Prvků diatematického charakteru může být ve větě více. Při detailní analýze rozlišujeme mezi diatématem (nejdynamičtější tematickou jednotkou) a prvky tíhnoucími (svým charakterem) k diatématu. Pro naše účely zatím postačí, budeme-li o všech mluvit jako o diatématech. Inventář všech základních tematických jednotek je tento: vlastní téma — téma tíhnoucí k vlastnímu tématu — téma tíhnoucí k diatématu — diatéma. Obecně mohou ovšem existovat věty bez tematických jednotek, a výskyt vlastního tématu a diatématu není tedy na rozdíl od vlastního tranzitu a vlastního rématu obligatorní.

Pro přehlednost uvedeme všech osm základních komunikativních jednotek podle stoupající výpovědní dynamičnosti ve sloupci levém a čtyři typy těchto jednotek, se kterými budeme převážně pracovat, ve sloupci pravém:

 

vlastní téma		vlastní téma(ta)
téma tíhnoucí k vlastnímu tématu
téma tíhnoucí k diatématu		diatéma(ta)
diatéma
vlastní tranzit	→	vlastní tranzit
tranzit
réma
vlastní réma	→	vlastní réma

 

Rozbor (hlavně mluvených) textů ukázal, že jednotky z pravého sloupce se běžně [26]vyskytují i jako tzv. jednotky volné (tj. volně připojené). Zde se omezíme na ilustraci tří z nich:

(12) Snídala suché housky, kvůli linii.[12]

Ve větě (12) je suché housky vlastní réma a kvůli linii volné vlastní réma. Volných vlastních rémat se může k větě pojit celá řada.

(13) Snídala, ano?

Ve větě (13) obsahuje slovesný tvar snídala vlastní tranzit a ano je volným vlastním tranzitem (v součinnosti s otazníkem či intonací).

(14) Eva, ta snídala suché housky!

Ve větě (14) je ta diatématem a Eva volným diatématem.

Existují i volná vlastní témata. Protože jejich výskyt však souvisí nikoli s volným připojením před větu či za ni, ale se slovoslednými poměry uvnitř věty, zmíníme se o nich až v druhé části článku (odd. 4).

II. Slovosledné pozice

Na úrovni věty budeme mluvit o slovosledných pozicích částečně integrovaných a (plně) integrovaných. Oba druhy spolu úzce souvisejí. Začneme jednodušším přehledem pozic částečně integrovaných a pak se budeme detailněji věnovat pozicím integrovaným. (Ta slovosledná pozice, která je z hlediska výkladu právě v centru pozornosti, je v příkladech této kapitoly vždy označena antikvou.) Pozice částečně integrované rozlišujeme tři: 

preklauzální:	Pavle, přines vodu.
	Ta Anička, budete ji muset přemluvit.
	Když to uděláš včas, dám ti něco na zub.
interklauzální:			Přines, Pavle, vodu.
			Budete ji muset, tu Aničku, přemluvit.
			Dám ti, když to uděláš včas, něco na zub.
postklauzální:		Přines vodu, Pavle.
		Budete ji muset přemluvit, tu Aničku.
		Dám ti něco na zub, ale až zítra.

Slovosledných pozic, které v rámci věty považujeme za plně integrované, je ovšem více:

Pozice iniciální je první přízvučná ve větě. V této pozici se může vyskytovat nejvýše jeden větný člen (ať už je vyjádřen jedním slovem, víceslovným spojením, polovětnou vazbou či celou větou).[13]

Děda to přinesl domů.

Včerejší zážitek s tou revizorkou si budu pamatovat na celý život.

Připravit si všechno sám mi připadalo nemožné.

Že se mu všichni smáli, mě v této souvislosti nezajímá.

Pozice postiniciální je relativně nepřízvučná po pozici iniciální.[14] Může se v ní [27]vyskytovat jedno nepřízvučné slovo i více takových slov bez ohledu na to, jaký počet větných členů vyjadřují:

Děda to přinesl domů.

Děda by se mu to tam snažil propašovat.

Pozice mediální je relativně přízvučná uprostřed věty. Může se v ní vyskytovat jeden i více větných členů:

Děda to přinesl domů.

Tak to včera děda přinesl domů.

Pozice finální je poslední přízvučná ve větě. V této pozici se může vyskytovat nejvýše jeden syntaktický člen (ať už je vyjádřen jedním slovem, víceslovným spojením, polovětnou vazbou či celou větou):

Děda to přinesl domů.

Od mládí si vystřihuje všechny divadelní recenze.

Připadalo mi nemožné připravit si všechno sám.

V této souvislosti mě nezajímá, že se mu všichni smáli.

Integrované slovosledné pozice je možno graficky znázornit takto:

 

 

V příkladech ilustrujících integrované pozice jsme záměrně užili vět, ve kterých jsou všechny tyto pozice obsazeny. Výzkum českého materiálu ukazuje, že obsazení pozice postiniciální a mediální je — samozřejmě z hlediska větných typů, nikoli z hlediska jediné konkrétní věty — fakultativní, zatímco obsazení pozice iniciální a finální je obligatorní (týká se i jednoslovných vět, viz dále). Zde se omezíme na komentování příkladů: 

	(iniciální)	(postinic.)	(mediální)	(finální)
(15)	Tu knihu	ti	vrátím	příští týden.
(16)	Tu knihu		vrátím	příští týden.
(17)	Tu knihu	ti		vrátím.
(18)	Tu knihu			vrátím.

Ve větě (15) jsou obsazeny všechny pozice, ve větě (16) není obsazena pozice postiniciální, ve větě (17) pozice mediální a ve větě (18) není obsazena ani pozice postiniciální, ani mediální. Jak je tomu s obsazením pozic ve větách (19), (20) a (21)?

(19) Vrátím ti ji.

(20) Slibuji.

(21) Příští týden.

Ve větě (19) a ve větě (20) je obsazena jediná přízvučná pozice, která je tedy první přízvučnou (iniciální) a zároveň poslední přízvučnou (finální). Ve větě (21) bez ohledu na počet přízvuků jde o jeden větný člen, který na úrovni věty zaujímá pozici [28]jak první, iniciální, tak poslední, finální. V kapitole třetí a čtvrté se ukáže, že takováto iniciálně-finální pozice není pouhým teoretickým konstruktem, ale že se vyznačuje funkčními charakteristikami pozice iniciální i finální. Protože jde o důležitý pojem, který teprve plně objasní tvrzení, že obsazení iniciální a finální pozice v české větě je obligatorní, uvedeme ještě obecnou formulaci a doplníme ji dalšími příklady:

Obsahuje-li věta pouze jeden syntaktický člen nebo při více syntaktických členech pouze jediný (samozřejmě za dané kontextové situace) prvek postižitelný přízvukem, pak mluvíme o kombinované pozici iniciálně-finální. Jde prakticky o tyto tři případy:

(1.) Větu tvoří jeden (i víceslovný) syntaktický větný člen: Sláva! Loni v létě.

(2.) Větu tvoří jednoslovné verbum finitum: Snídala. Sněží.

(3.) Věta obsahuje jediný prvek, který smí být přízvučný. Ostatní prvky musí být v nepřízvučné (v našem případě postiniciální) pozici:[15] Zasmáli jsme se mu. Hanba mu!

Kromě výše uvedených integrovaných pozic základních se v různé míře setkáváme s integrovanými pozicemi vedlejšími, z nichž je pro náš další výklad relevantní pouze pozice preiniciální, totiž pozice relativně nepřízvučná před pozicí iniciální: Ale zítra mi pomůžeš, že? Mimo typická proklitika (a, i, ale apod.) se v této pozici někdy vyskytují i spojkové a částicové výrazy, které jinak běžně stávají v pozici iniciální: [Dnes se o to musím pokusit znovu], protože včera se mi to nepovedlo. O funkční interpretaci takovýchto posunů se zmíníme v kapitole čtvrté (odd. 1).

Rozlišení integrované pozice preiniciální (relativně nepřízvučné) od částečně integrované pozice preklauzální (přízvučné) by nemělo činit nejmenších potíží. Rádi bychom však upozornili na rozdíl mezi pozicí preklauzální a iniciální. Už příkladové věty byly koncipovány tak, aby bylo zřejmé, že kritériem pro rozlišování těchto dvou pozic je (třeba jen potenciální) obsazení pozice postiniciální. Tak v příkladě (22) je vedlejší věta v pozici iniciální, kdežto v příkladě (23) v pozici preklauzální:

(22) Žes to udělal včas, (ti) nebude nikdo věřit.

(23) Žes to udělal včas, to (ti) nebude nikdo věřit.

Záměrně jsme vybrali příklady, kde rozdíl je pouze nepatrný, u jiných příkladů (např. u těch, které ilustrovaly dané pozice) je mnohem výraznější.

Také rozdíl mezi pozicí postiniciální a mediální na straně jedné a interklauzální na straně druhé bývá zcela zřetelně signalizován buď sémanticky, nebo prozodicky, popř. obojím způsobem. V souvislosti s naším dalším výkladem bychom však chtěli upozornit na neostré hranice mezi pozicí finální a postklauzální. Jde hlavně o postponované vedlejší věty, které představují jeden člen věty předcházející. Protože zde nemáme tak jasné kritérium pro formální rozlišení jako ve výše uvedeném případě pozice iniciální a preklauzální, musíme se spokojit s charakterem vztahů sémantických, které mohou být prozodickými rysy posíleny na straně jedné a oslabeny na straně druhé. Tak postponovaná vedlejší věta abych se tím netrápil bude v příkladě (24) zřejmě fungovat v pozici finální

(24) Řekl mi, abych se tím netrápil,

zatímco v příkladě (25)

(25) Řekl mi celou historii, abych se tím netrápil

najdeme stejně důvody jak pro pozici finální, tak i pro pozici postklauzální. V příkladě

(26) se zřejmě přikloníme k pozici postklauzální:

[29](26) Řekl mi během tří hodin všechno, co o té záležitosti věděl. Abych se tím netrápil.

O integrované pozici finální a částečně integrované pozici postklauzální můžeme říci, že se do jisté míry překrývají. Totéž by však bylo možno říci o pozici postiniciální a mediální a — přísně vzato — i o pozicích jiných. Zkoumání centra a periférie jednotlivých pozic by si vyžádalo zvláštní studie. Než přistoupíme k obecnému popisu funkčního obsazení českých slovosledných pozic, omezíme se v závěru kapitoly na grafický přehled pozic integrovaných a částečně integrovaných:

 

 

III. Základní funkční obsazení slovosledných pozic

Všimneme si tří českých slovosledných tendencí, které podle našeho výzkumu tvoří pozadí, na němž je možno osvětlit tendence další, ať už vzájemně soupeřící, anebo vzájemně se podporující. I když příkladovým materiálem budou zatím — pro jednoduchost — nepříznakové věty deklarativní, je už nyní vhodné říci, že tři níže uvedené tendence se rozhodujícím způsobem prosazují i u vět interogativních, imperativních a deziderativních; podmínkou je však nepříznakovost v rámci daného druhu.

1. První a nejsilnější tendencí je obsazovat postiniciální pozici vlastními tématy:

(iniciální)	(postinic.)	(mediální)	(finální)
Včera	jsem se mu to tam	snažil	vysvětlit.

Jak už bylo uvedeno výše, vlastními tématy jsou prvky silně kontextově zapojené nebo alespoň jako takové mluvčím prezentované. V souladu s obecně známým pravidlem je možno říci, že při společném výskytu se vlastní témata řadí takto:

a) subjektový (personálně numerální) exponent slovesa vyjádřený (spoluvyjádřený) samostatným slovem (jsem v préteritu, bych v kondicionálu);[16]

[30]b) subjekto-objektový (reflexívní a reciproční) exponent slovesa (se, si) a formálně totožné partikule bez výše uvedené sémantické náplně;

c) nepřímý objekt (mu, ti);

d) přímý objekt (ho, tě);

e) „pronominální“ adverbiále místa (tu, tam, zde, sem), času (teď, pak), způsobu (tak) a dále předložkový pronominální objekt či adverbiále (k němu, s tebou).[17]

Není bez zajímavosti, že pořadí vlastních témat v postiniciální pozici se až na absenci slovesa shoduje s tzv. gramatickým (spíše sémanticko-gramatickým) slovosledným principem, který se např. v angličtině obligatorně uplatňuje v rámci celé věty. V češtině se tento princip prosazuje tam, kde mu to souhra prostředků aktuálního členění (linearity, sémantiky, kontextu, prozodie) dovolí.[18] Zpracování této otázky by si vyžádalo více místa. Zde se omezíme na konstatování, že gramaticko-sémantický „ordo naturalis“ je v češtině pro silně kontextově zapojené prvky ve funkci vlastních témat obligatorní.

2. Druhou tendencí z hlediska funkčního je obsazovat finální pozici vlastním rématem:

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Snažil	jsem se mu to tam	během pěti minut	vysvětlit.

Tato tendence, i když v češtině velmi silná, se přece jen neprosazuje s takovou vehemencí jako tendence první, a to proto, že mezi tendencí druhou a dalšími slovněpořádkovými tendencemi (faktory, např. faktorem gramatickým včetně faktoru členské sounáležitosti) vzniká často napětí, které se ne vždy řeší ve prospěch uvedené tendence základní. K těmto problémům se dostaneme v kapitole čtvrté. Zde si jen připomeneme, že i ve větách s kombinovanou iniciálně-finální pozicí je výskyt vlastního rématu projevem tendence druhé a že i takovéto věty považujeme při běžných prozodických poměrech za nepříznakové, srov. 

(iniciálně-finální)	(postiniciální)
Souhlasím.
Vysvětlil	jsem mu to.

3. Třetí tendencí je komplementární distribuce diatématu a vlastního tranzitu mezi pozicí iniciální a mediální.

Je-li v iniciální pozici diatéma, pak se vlastní tranzit (primární nositel vlastního tranzitu, viz pozn. 16) vyskytuje v pozici mediální: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
V pěti minutách	jsem se mu to tam	snažil	vysvětlit.
(diatéma)		(nositel vlastního
		tranzitu)

Je-li v iniciální pozici vlastní tranzit, pak se diatéma vyskytuje v pozici mediální: 

[31](iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
Snažil	jsem se mu to tam	v pěti minutách	vysvětlit.
(nositel vlastního		(diatéma)
tranzitu)

Není-li ve větě diatéma, je vlastní tranzit v pozici iniciální: 

(iniciální)	(postiniciální)		(finální)
Snažil	jsem se mu to tam		vysvětlit.

Není-li ve větě vlastní tranzit nebo vyskytuje-li se v rámci slova, které přednostně plní funkci jinou (např. funkci vlastního rématu, a je tedy v pozici finální), je diatéma v pozici iniciální: 

(iniciální)	(postiniciální)	(mediální)	(finální)
[Jak	to	máš	s dovolenou?]
Zítra	to		dodělám
a pozítřku			na hory.
(diatéma)			(vlastní réma)

Z příkladů by se mohlo zdát, že vztah mezi iniciální a mediální pozicí a jejich funkčním obsazením je symetrický. Jistou symetrii tohoto vztahu jsme využili pro počáteční ilustraci, avšak náš další výklad ukáže, že tento vztah je asymetrický, a to v podstatě ze dvou důvodů:

a) Iniciální pozice může být obsazena pouze jednou funkční jednotkou nebo její částí, kdežto v mediální pozici může být funkčních jednotek více. Z výkladu výše uvedeného vyplývá, že při realizaci první a druhé tendence (vlastní téma(ta) v postiniciální pozici, vlastní réma ve finální pozici) a při obsazení iniciální pozice jednou jednotkou, všechny ostatní případné jednotky (diatémata, tranzity a rémata) se vyskytují v pozici mediální: 

pozice	text	jednotka
(iniciální)	Ve zbývajících pěti minutách	(diatéma)
(postiniciální)	jsem	(vl. téma)
(mediální)	chtěl	(vl. tranzit)
	celou tu záležitost	(diatéma)
	vysvětlit	(tranzit)
(finální)	prvnímu pozemšťanu, na kterého narazím.	(vl. réma)

b) Podle druhů vět, komunikativních situací a ještě dalších faktorů existují dílčí tendence, které preferují obsazení iniciální pozice prvkem diatematickým na straně jedné a prvkem vlastně-tranzitního charakteru na straně druhé, a tak další možné aspiranty na iniciální pozici odkazují do pozice mediální, popř. i do pozic jiných. (Jde stále o věty nepříznakové.) Tato problematika je hlavní náplní kapitoly čtvrté.

Než však přistoupíme k otázkám spojeným s dalšími tendencemi v obsazování slovosledných pozic, zastavíme se ještě u koncepce pozic samých, protože po předchozím výkladu už budeme moci přesněji vysvětlit, co rozumíme termíny pozice relativně nepřízvučná a pozice relativně přízvučná.

Jak známo, intonační centrum věty není nutně nositelem „nejsilnějšího přízvuku“, ale je výsledkem souhry jednak faktorů prozodických (přízvuku, výšky tónu, melodické linie, rychlosti její změny apod.), jednak dalších systémových faktorů, byť z hlediska prozodických studií sekundárních. Např. výskyt intonačního centra většinou v rámci informačního ohniska věty nefunguje napořád jen jedním směrem, tak, že intonační centrum spolusignalizuje ohnisko, ale působí také směrem opačným, že totiž i ohnisko informační napomáhá v identifikaci centra [32]intonačního.[19] Poznatky o komplexním systémovém chápání prozodických jevů neplatí jen pro větné prvky přízvučné, ale i pro prvky nepřízvučné. Větu Včera jsem mu to zapomněla říct můžeme v rychlejší řeči vyslovit s přízvukem na včera a na říct a s ostatními slovy nepřízvučnými. To však neznamená, že všechna tato fyzikálně nepřízvučná slova stojí v „nepřízvučné“ postiniciální pozici. V této pozici nacházíme slova jsem, mu a to, mající nejen nejmenší přízvuk, ale i kontextově nejsilnější zapojenost, sémanticky pouhou odkazovací náplň a gramaticky minimální explicitní vyjádření, a fungující tedy jako vlastní témata. Mohli bychom říci, že jde o prvky nejen fyzikálně, ale i funkčně „relativně nepřízvučné“. Na druhé straně nepřízvučné slovo zapomněla se funkčně jeví ve zcela jiném světle. Je slovem kontextově nezapojeným, sémanticky nese jak význam nocionální, tak signalizaci temporálně modální (jako primární nositel), tak signalizaci personálně numerální (jako sekundární nositel, spolunositel) a je i formálně gramaticky (větotvorně) významné. I přes svou momentální (a v tomto smyslu aktuální) nepřízvučnost je v důsledku působení ostatních faktorů nositelem vlastního tranzitu i tranzitu, a tedy slovem funkčně důležitým, „relativně přízvučným“, pro něž je při dané konstelaci obsazení ostatních pozic (iniciální — diatéma, finální — vlastní réma) vyhrazena pozice mediální.

Chápeme-li pozici postiniciální jako pozici relativně nepřízvučnou a pozici mediální jako pozici relativně přízvučnou (viz s. 27), máme při stejných přízvukových poměrech na mysli i zásadní rozdíly funkční. Pro postiniciální pozici přitom platí, že pořadí prvků v této pozici je při zachování jejich funkcí (vlastních témat) obligatorní, zatímco pro mediální pozici platí, že pořadí prvků v této pozici je i při zachování jejich (nejrůznějších) funkcí v určitém rozsahu zaměnitelné. Komplexní chápání slovosledných pozic umožňuje analyzovat věty se stejným slovosledem a stejnou komunikativní funkcí stejně, ať už jsou vysloveny rychle či pomalu (s větší či menší přízvukovou redukcí). Je však třeba také říci, že hranice mezi pozicí postiniciální a pozicí mediální není ani při funkčním hodnocení vždy ostrá a jednoznačná. Neostrost hranice však existenci dvou funkčně odlišných typů pozic nestírá, spíše zdůrazňuje jejich oblasti periferní a centrální. Jde např. o předložkové pronominální objekty, které oscilují mezi funkcí vlastních témat a diatémat (pro ni v následující větě): Včera jsem mu to pro ni zapomněla dát. O těchto i dalších otázkách týkajících se slovosledných tendencí pojednáme podrobněji v kapitole čtvrté.

 

LITERATURA

 

(společná pro první i druhou část článku)

 

ADAMEC, P.: Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke. Praha 1966.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: Větná modalita a podřadné souvětí (K modální charakteristice vedlejších vět). SaS, 40, 1979, s. 218—231.

BENEŠ, E.: Začátek německé věty z hlediska aktuálního členění větného. ČMF, 41, 1959, s. 205—217.

BURÁŇOVÁ, E.: Vztah mezi pravděpodobnostní, dispoziční a záměrovou modalitou. SaS, 40, 1979, s. 98—101.

ČERŇACHOVSKAJA, L. A.: Perevod i smyslovaja struktura. Moskva 1976.

DANEŠ. F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.

FIRBAS, J.: A study in the functional sentence perspective of the English and Slavonic interrogative sentence. BSE, 12, 1976, s. 9—56.

FIRBAS, J.: A functional view of ‘ordo naturalis’. BSE, 13, 1979a, s. 25—59.

FIRBAS, J.: Post-intonation-centre prosodic shade in the Modern English clause. In: Studies in English Linguistics for Randolf Quirk. Ed. S. Greenbaum et al. London 1979b, s. 125—133.

[33]FIRBAS, J.: K pojmu základního rozložení výpovědní dynamičnosti. In: Otázky slovanské syntaxe IV/2. Brno 1980, s. 143—146.

FIRBAS, J.: „Aktuální členění větné“ (,) či „funkční perspektiva větná“? SaS, 43, 1982, s. 282—293.

GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 15—37.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HALLIDAY, M. A. K. - HASAN, R.: Cohesion in English. London 1976.

KARLÍK P. - SVOBODA, A.: Skladba češtiny pro cizince. Skriptum pro Letní školu slovanských studií v Brně. Brno 1982.

KOMÁREK, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. SaS, 40, 1979, s. 139—142.

MATHESIUS, V.: O takzvaném aktuálním členění věty. SaS, 5, 1939, s. 171—174.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. K vydání připr. J. Vachek. Praha 1982.

PALEK, B.: Cross-reference. AUC. Philol. Monogr. 15. Praha 1968.

POLDAUF, I. - ŠPRUNK, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SVOBODA, A.: Pragmatika, prostor postojů a funkční perspektiva větná. Kandidátská disertace. Filozofická fakulta UJEP. Brno 1978.

SVOBODA, A.: Diatheme. Brno 1981; rec. L. Uhlířové v SaS, 43, 1982, s. 308—316.

SVOBODOVÁ, J.: Imperativnost, imperativ a vokativ. Připravovaná kandidátská disertace. Brno.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

TĚŠITELOVÁ, M.: K nejčetnějším výrazovým prostředkům pravděpodobnostní (jistotní) modality. SaS, 40, 1979, s. 108—111.

UHLÍŘOVÁ, L.: K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění. SaS, 40, 1979, s. 143—148.

UHLÍŘOVÁ, L.: K aktuálnímu členění podřadného spojení vět (konkurence vyjadřování větného a nevětného). SaS, 41, 1980, s. 274—278.

UHLÍŘOVÁ, L.: Na okraj prací o teorii funkční perspektivy větné. SaS, 43, 1982, s. 308—316.

VACHEK, J.: Notes on the development of language seen as a system of systems. In: SPFFBU, A 3, 1958, s. 94—106.

 

R É S U M É

Czech word-order positions from the viewpoint of Functional Sentence Perspective (I)

Chapter I deals with the basic types of communicative unit: themes proper and diathemes, transitions proper and transitions, rhemes and rhemes proper.

Chapter II introduces the system of five (fully) integrated and three partly integrated word-order positions (potentially) occurring within a Czech clause. The integrated positions are the following:

preinitial	(relatively unstressed before the initial position)
initial	(first stressed in the clause)
postinitial	(relatively unstressed after the initial position)
medial	(relatively stressed in the middle of the clause)
final	(last stressed in the clause)

The partly integrated positions are the following: 

preclausal	(before the clause)
interclausal	(within the clause)
postclausal	(after the clause)

[34]In any clause the occurrence of the initial and the final position is obligatory. (If a clause contains only one stressed member, this member occupies a combined initial-final position.) The occurrence of all the other positions is optional.

Chapter III discloses the following three tendencies:

(1.) Themes proper tend to occupy the postinitial position with their order being grammatically fixed.

(2.) Rhemes proper tend to occupy the final position of the unmarked clause.

(3.) Transitions proper and diathemes tend to occupy the initial and the medial position according to the rules of complementary distribution.

Further tendencies are dealt with in Chapter IV. which represents a sequel to the present paper and will be published in the next volume.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 22-34

Předchozí Alena Macurová: Na okraj interpretace textu

Následující František Daneš, Jasňa Šlédrová: Na okraj nové mluvnice slovenštiny