Na okraj nové mluvnice slovenštiny

František Daneš, Jasňa Šlédrová

[Discussion]

(pdf)

К новой грамматике словацкого языка / Remarks on the new grammar of Slovak

V Slovenské gramatice Eugena Paulinyho (Bratislava 1981, 319 s.) dostalo se vysokoškolským studentům vynikající moderní studijní pomůcky a všem jazykovědcům knihy, která přináší mnoho cenných teoreticko-metodologických poznatků, myšlenek a podnětů. Srovnáme-li Paulinyho přístup s dosavadními gramatikami, upoutá nás výrazný komunikativní pohled na studium jazyka. Tím se tato učebnice v mnohém vymyká tradičnímu pojetí. Vzhledem k tomu, že gramatika je určena vysokoškolským posluchačům, je tento přístup zvláště cenný. Tak se studentům dostává do rukou učebnice, která upozorňuje na lingvistické problémy prizmatem multidisciplinárního pojetí, neboť komunikativním zřetelem se autor dostává k otázkám, které jsou předmětem zájmu sociolingvistiky, psycholingvistiky i některých oddílů obecné psychologie. Takový přístup je zejména ve vysokoškolské učebnici vítaný, neboť přesahuje hranice „čisté lingvistiky“ a tím napomáhá systematizaci vědomostí. Autor sám se však o multidisciplinárním přístupu výslovně nezmiňuje, ani neodkazuje na literaturu pomezních oborů. Jeho výklady jsou originální a v mnohém obstojí při srovnání s komunikačními modely, které jsou produktem sociolingvistiky nebo psycholingvistiky.

Z předmluvy k práci je patrno, že jisté svébytnosti zpracování látky je si sám Pauliny dobře vědom; zdůrazňuje, že nejde o gramatiku v úzkém smyslu (srov. i podtitul „Opis jazykového systému“), ale že celá kniha „má … ambíciu byť aj teoretickou úvahou o stavbe jazyka a jeho fungovaní v komunikácii“ (s. 5). Autorův osobitý přístup se ukazuje „aj v samotnej výstavbe výkladu, ktorá má netradičný charakter (…) Nejde tu teda o rozlišovanie tzv. jazykových rovin, ktoré by na seba hierarchicky nadväzovali. Táto kniha je … zakrytou polemikou proti učeniu o jazykových rovinách. Pri členení výkladu … ide hlavne o to, aby sa ukázala vzájomná zviazanosť všetkých zložiek jazyka a aby sa lineárny charakter výkladu, ktorý sa nedá obísť, predsa len stlmil, a aby sa komplexne vysvetlila aj jazyková stavba, aj jej využitie v komunikácii“ (s. 6).[1]

Psychologické zázemí, tedy Paulinyho „komunikatívne využitie“, je nejzřetelnější v první kapitole, nazvané „Podstata dorozumievania jazykom“. Proto věnujeme této kapitole větší část našich poznámek a zahrneme do nich i některé psychologické poznatky, abychom mohli konfrontovat přístup lingvisty s přístupem psychologů.

V první části kapitoly Pauliny objasňuje, jakými procesy je provázen vznik jazykového projevu. Vysvětluje, jak se skutečnost, která je obsahem komunikace, odráží v psychice. Klíčovým pojmem je tu psychický obsah, proto i my na něj zaměříme svou pozornost. Paralelu tohoto pojmu najdeme v práci Sedlákové (1977), která používá označení obsahy duševní činnosti v souvislosti s výkladem vědomí. Současně však Sedláková upozorňuje, že by bylo chybné redukovat duševní obsahy pouze na vědomí, neboť i nevědomé hraje velice důležitou roli v psychickém životě. Takový názor sdílejí i stoupenci kognitivních teorií motivace a gruzínská škola.

[36]Je tedy třeba si uvědomit, že v lidském chování, do něhož náleží i řečové projevy, se promítají jak vědomé, tak i nevědomé složky psychického dění. Pauliny objasňuje vztah mezi skutečností a psychickým obsahem tak, že skutečnost je stimulátorem vzniku psychického obsahu, přičemž táž objektivní skutečnost může sloužit jako stimul na utvoření vícerých psychických obsahů. O psychických obsazích nedostáváme zprávy přímo, ale zprostředkovaně, na základě jazykových výpovědí. To však neznamená, že by objektivní skutečnost byla svázána přímo s jazykovým projevem. Mezi skutečnost a psychický obsah, který se dále formuje ve výpověď, klade Pauliny mediální článek, kterým je vůle potenciálního mluvčího. Celé schéma utváření psychického obsahu vypadá takto (s. 8):

 

objektívna		osobný výber		modálny postoj		psychický
skutočnosť	→	podávateľa	→	podávateľa	→	obsah

 

Osobním výběrem má autor na mysli to, co si podavatel z objektivní skutečnosti zvolí, vybere a jaký k tomuto osobnímu výběru zaujme „modální postoj“. Modální postoj (či modalitu) autor však blíže nevysvětluje (a to ani v kapitole věnované přímo modalitě), což by bylo podle našeho názoru vhodné; říká o něm v podstatě jen tolik, že „… modalita nie je … vecou iba jazykovej výpovede, ale … je už v psychickom obsahu, na základe ktorého sa formuje príslušná výpoveď“ (s. 8). Z výkladů není zřejmé, jaký je přesně vztah mezi modálním postojem a osobním výběrem. Domníváme se, že toto označení je částečně zavádějící a že není účelné modální postoj oddělovat od osobního výběru, jak je tomu v autorově schématu.

Velmi cenné je autorovo upozornění na častou chybu ztotožňování psychického obsahu s myšlenkou, představou, s logickým soudem či pojmem a s významovou stránkou jazykového znaku. Povšimneme si dále rozdílu mezi představou a psychickým obsahem. V souvislosti s představou je podstatné, podle Paulinyho, že „pri dorozumievaní jazykovými prejavmi sa neopierame často ani o svoje predstavy“ (s. 8). Představa totiž znamená, jak se dovídáme z definice v učebnici obecné psychologie, „paměťovou reprodukcí přepracovaný všeobecnější obsah vjemů“ (Pardel - Boroš, 1975, s. 366). Pauliny dále zdůrazňuje větší komplexnost psychického obsahu ve srovnání s představou a jeho schopnost vycházet z rozmanitých pramenů. To, co chceme říci, se může opírat: „… o predstavy jasné, i menej jasné, pocity, dojmy, jasné a zretelné zistenia. Pre túto nerovnorodosť je najvhodnejšie nazvať tento jav psychickým obsahom“ (s. 9).

Při výkladech o psychickém obsahu se dostává autor ke vztahu myšlení a řeči a tím i k otázce tzv. vnitřní řeči. Říká o ní toto: „Výsledok mozgovej práce, ktorá sa prejavuje istým psychickým obsahom, sa najčastejšie, vlastne takmer vždy prejavuje jazykovým prejavom, ba často aj pri samotnom myslení používame formu vnútornej reči, tj. svoje myšlienky, predstavy, pocity atď., teda istý svoj psychický obsah formujeme do súvislého, ale nevysloveného jazykového prejavu“ (s. 9). Necháme-li stranou ne dost jasný pojem formy a některé problémy terminologické, zdá se, že Paulinyho pojetí se shoduje s výklady některých psychologů. Např. Sedláková (1977) vyhrazuje označení vnitřní řeč (nebo také subjektivní zážitková uvědomovací formule) pro fixaci cerebrálního dění, což jistě koresponduje s fixací psychického obsahu u Paulinyho.

Překvapuje však, že v dalším výkladu Pauliny říká, že „takúto formu vnútorného (nevysloveného) jazykového prejavu budeme v ďalšom nazývať explicitnou podobou myslenej výpovede (EPMV)“ (s. 9). Vezmeme-li v úvahu, co o charakteru vnitřní řeči uvedli Vygotskij a jiní badatelé, zdůrazňující její „zkratkovitost a eliptičnost“, ba dokonce i její do značné míry neverbální charakter (srov. např. naposled výklady Vachkovy, 1983), stěží můžeme přijmout toto ztotožnění „vnitřní řeči“ s „explicitní podobou myšlené výpovědi“. Tím, že se tu objevuje atribut „explicitní“, dostáváme [37]se už, domníváme se, za hranice vnitřní řeči. Je opravdu škoda, že Pauliny tento svůj centrální (a v podstatě nosný) pojem EPMV hlouběji neosvětlil.

Dodejme ještě, že výkladu o přetváření psychického obsahu v jazykovém vyjádření Pauliny předesílá, že toto schéma se shoduje s postupem vytvářejícím volní předpoklady pro jakoukoli lidskou činnost. Tím akcentuje centrální postavení aspektu činnostního, preferované zejména v sovětské psychologii a psycholingvistice.

Pauliny dále vypracoval schéma, podle něhož se dosahuje dorozumění jazykem. Prvním článkem je transformace psychického obsahu do EPMV. Je potřeba, aby EPMV odpovídala podle úmyslu podavatele[2] vyžadovanému psychickému obsahu. Druhým krokem je zašifrování EPMV do programu pro motorickou realizaci řečového signálu a poté následuje vydání povelu k realizaci. Parcelace procesu je pouze relativní, ve skutečnosti jednotlivé články splývají v jeden časový úsek, což je způsobeno rychlostí, s jakou se přenášejí nervové vzruchy. Stejným způsobem je vypracováno i schéma pro percepci, jež je „takmer zrkadlovým obrazom vysielania jazykového oznámenia“ (s. 11). V rámci obou schémat Pauliny zdůrazňuje funkci zpětné vazby, o níž se zmiňuje již při schématu vzniku psychického obsahu. Každý podavatel se dostává i do role příjemce, a to při kontrole vyslané zprávy. Tyto poznatky o zpětné vazbě jsou v souhlase s Anochinovými zpětnovazebními okruhy (srov. Sedláková, 1977, s. 85).

Další výklady zaměřuje Pauliny k objasnění jazykové realizace konkrétní výpovědi o skutečnosti. Podstata utváření výpovědi podle něj tkví v procesu identifikace (jde v podstatě o to, co bývá nazýváno vztažením výpovědi ke skutečnosti). Slova, která mají jako lexikální jednotky obecný význam, se vztáhnou na konkrétní výsek skutečnosti; tím dochází k identifikaci obecného významu s významem, který se utvořil v psychickém obsahu. Jinak řečeno: při přetváření prvků psychického obsahu na významové prvky EPMV dochází k identifikaci prvků psychického obsahu s paralelními prvky EPMV (srov. s. 13).

Další výklady věnuje Pauliny jazykovému znaku. Je stoupencem bilaterálního pojetí, jeho výklady jsou podány v duchu tohoto přístupu, a proto se jimi dále nebudeme zabývat. Za zmínku však stojí, že i tyto výklady Pauliny včleňuje do rámce výkladů psychologických. Jazykový znak je podle něj „jazykovými prostriedkami a postupmi daného jazyka vyformovaná jednotka psychického obsahu“ (s. 19).

Podrobným rozborem úvodní kapitoly jsme se snažili vyložit zvláštnosti a novost autorova pohledu na jazykové vyjadřování skutečnosti. V mnohém se tento přístup přibližuje psychologickým pracím a tím cennější na něm je, že tento psychologizující pohled přináší lingvista. Současně si uvědomujeme, že takováto tendence není v české lingvistice ojedinělá; srov. zejm. známé Mathesiovy výklady o tom, jak jazykem vyjadřujeme a sdělujeme své poznatky o skutečnosti, a jeho schéma „jazykové stylizace“ a „jazykové dešifrace“, vedoucí od „myšlenkového obsahu“ k „promluvě“, resp. od „promluvy“ k „obsahovému porozumění“ (viz Mathesius, 1942 a 1961).[2a]

Následující oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým druhům jazykových znaků, jejich vlastnostem, řazení a tvoření a způsobům jejich spojování.

Kap. o lexikologii si všímá především slovní zásoby a právem se opřela o dosavadní práce slovenské, zčásti i české. I zde nalezneme jisté psychologické pozadí. Autor začíná zmínkou o dětské řeči (vychází z prací sovětských) a opět se dostává k významové stránce jazykového znaku a interpretuje ji vztahem k psychickému [38]obsahu: „… významová stránka jazykového znaku sa opiera o zevšeobecnený psychický obsah utvorený podľa prijatého podstatného a spoločného príznaku (príznakov), pozorovaného na skupine príslušných javov skutočnosti zaradených do daného psychického obsahu“ (s. 31). Vhodné Mathesiovo lišení pojmenování popisných (motivovaných) a značkových (nemotivovaných) tu však postrádáme;[3] tato distinkce je zajímavá i z hlediska psycholingvistického: na jedné straně je to kontinuální proces demotivace pojmenování, na straně druhé pak zřejmá nemožnost vytvářet nová pojmenování nemotivovaná. — Též kapitolka slovotvorná podává souhrn látky zpracované podrobně zejména u Horeckého (1971).

Výklady morfologické jsou podány v odd. nazvaném „Slovné druhy“. Slovní druhy se klasifikují podle kritérií významových a formálních a z nich vyplývajících kritérií funkčních. Postup výkladu tu je ten, že se nejprve probírá u každého slovního druhu jeho stránka významová a funkční, pak formálně paradigmatická. I když se tu autor výrazně opřel především o monumentální Morfológii slovenského jazyka (1966), v některých výkladech se od této práce podstatně odchyluje a přináší pojetí vlastní.

Pauliny především odmítá Kuryłowiczovo pojetí významu pádů (nedávno kriticky zhodnocené Běličovou, 1982) a přiklání se ke koncepci tzv. obecného významu pádů, vyplývajícího ze vzájemných vztahů mezi pády, přičemž se jejich jednotlivé „konkrétní“ významy odvozují z tohoto významu obecného (s. 98). Moudře však dodává, že se „zásada, ktorú sme vyslovili o určovaní pádových významov, relatívne ľahko manifestačne vyhlasuje, ale ťažšie je dať jej presvedčivú podobu pri konkrétnom systéme pádov“ (s. 99). I když autor pracuje se sémantickými rysy obdobnými těm, s nimiž se pracovalo v Morfológii slovenského jazyka (1966), je jeho třídění odlišné. U Paulinyho jde o tyto binární opozice: /± účast na ději/, /+ účast, ± pasívní/, /+ pasívní účast, ± úplná/, /— pasívní účast, ± činnost/, /+ činnost, ± vázaná/. Jednotlivé pády jsou pak charakterizovány takto: L /— účast/, N /+ účast, — pas., + činnost, — vázaná/, I /+ účast, — pasívní, + činnost, + vázaná (nesamostatná)/, D /+ účast, — pasívní, — činnost), A /+ účast, + pasívní, + úplná/, G /+ účast, + pasívní, — úplná/. Z této velmi obecné charakteristiky se pak odvozuje (tu více, tu méně přesvědčivě) užívání těchto pádů (rekční i nerekční); zejména obtížné je takovéto odvozování u G (jak autor sám uvádí). O užitečnosti takovýchto krajně obecných významových rysů je možno mít zásadní pochybnosti, nelze však Paulinyho variantě upřít jistou nosnost, i když není bez problémů (srov. např. vágní užívání rysu „činnost“).

Do pojmu slovesný vid zahrnuje Pauliny tři opozice — (1.) „nedokonavost :: dokonavost“ („trvání“), (2.) „neurčenost :: určenost“, (3.) „neopakovanost :: opakovanost“ — a souhlasí s těmi, kteří tuto kategorii pokládají za lexikálně-gramatickou. Nedokonavý děj charakterizuje jako děj ve svém trvání neomezený, neohraničený, neuzavřený (a preferoval by proto užívat místo termínu (ne)dokonavost termínu (ne)ohraničenost). Slovesa neurčená jsou podle autora ta, jimiž se nevyslovuje směr, cíl, začínání, ukončení děje ap., a liší se určenost lokalizační, časová a způsobová; určenosti se dosahuje přidáním předpony. Jde prý o tzv. způsob slovesného děje. Autor říká, že každé slovenské sloveso (až na zvláštní případy) se účastní na všech těchto třech protikladech a je (teoreticky) možno z každého „základního“ slovesa utvořit osm sloves různících se uvedenými protikladovými rysy — avšak sám upozorňuje (bohužel jen povšechně), že některé rysy jsou inkompatibilní. Jako dopro[39]vodná vlastnost slovesného děje se uvádí jeho „jednorazovosť a viacrazovosť“. (Tento termín není sice v slovenské gramatice nový (i když jej kupodivu Slovník slovanské lingvistické terminologie (1977) nezaregistroval), avšak jeho status není dost jasný. U Paulinyho se na (ne)jednorázovost neuvádí žádný příklad a definičně se tento pojem překrývá s kategorií podílnosti (distributivnosti), srov. s. 172.)

Oddíl „Formálna (zvuková) stránka jazykového znaku“ přináší vlastně stručné shrnutí Paulinyho osobité a propracované analýzy a popisu fonologie slovenštiny, jak je známe především z jeho knihy Slovenská fonológia (1979). Připomeneme proto jen zcela stručně některé základní charakteristiky jeho koncepce. Především i zde se uplatňuje přístup psycholingvistický: Pauliny liší na jedné straně fonémy jakožto základní formální elementy fonologické struktury daného jazyka (složky jazykových znaků), existující v mozku každého uživatele jazyka, na druhé straně pak hlásky jakožto segmenty řečového signálu, do něhož jsou fonémy zašifrovány. Toto zašifrování vidí pak Pauliny tak, že řečový signál tvoří nečlenitelné kontinuum, a to, co se nám jeví jako jistá hláska, se velmi často prolíná s hláskami sousedními, neboť akustické vlastnosti jedné hlásky se nejčastěji projevují na hláskách sousedních. „Jednotlivé hlásky ľudskej reči sa teda pri komunikácii identifikujú ako ohraničené jednotky pomocou príslušného zariadenia jazykového systému, ktorý je uložený v mozgu človeka“ (s. 211). — Vlastní fonologická (fonematická) systematika je založena na principech pražské školy v binaristické modifikaci (liší se binární protiklady privativní a kontrastní). Terminologie distinktivních rysů je smíšená (akusticko-artikulační). — Tento oddíl obsahuje i výklady o vlastnostech prozodických (avšak intonaci je přiřčena jen funkce vyjadřovat postojovou modalitu), soustavný výklad o neutralizaci a alternacích jakož i o struktuře slabiky. — Přes možné výhrady k některým bodům Paulinyho koncepce je možno s uznáním konstatovat, že tato gramatika je první vysokoškolskou mluvnickou příručkou (v oblasti slovenské i české), která přináší nezjednodušené a nezkreslené, soustavné, plně teoreticky fundované výklady o fonologii mateřského jazyka.

Paulinyho pojetí syntaxe je v podstatě založeno na dvou pojmech: syntagmatu a výpovědi (s termínem věta se tu nesetkáváme, pouze s adjektivem větný, zejm. ve spojeních větné syntagma, větné schéma, větný člen a větná výpověď). Syntax se podle autora zabývá jednak strukturou gramaticky (tj. pomocí predikativního neboli větného syntagmatu) formovaných i takto neformovaných explicitních podob myšlených výpovědí, jednak způsoby, kterými se vyjadřuje postoj mluvčího k těmto výpovědím (tj. modalitou).

Nejprve se probírají typy predikativních (tj. větných) syntagmat (větných schémat) a v jejich rámci se podává též výklad o subjektu a predikátu (přičemž se mezi nimi rozlišuje dvojí, simultánní vztah: predikativní a subjektový). Všechny výpovědi obsahující predikát se pokládají za syntagmata dvojčlenná, a to buď „dvojčlenná fakticky“ (ta mají subjekt vyjádřený nebo alespoň vyjádřitelný) a „dvojčlenná formálně“ (?) (v nich je nevyjádřitelný subjekt „v nulové podobě“ — jde o tradiční jednočlenné věty slovesné, jako Prší a Je teplo). Uvnitř těchto typů základních se pak probírají jednotlivé podtypy, charakterizované po stránce výrazové, přičemž se využívá starších výsledků z Paulinyho intenční analýzy. Vcelku však intenční přístup není kupodivu nijak výrazně uplatněn. Výslovně je intence zmíněna jen jako slovesná kategorie (s. 151) a definována jako „smerovanie slovesného deja na substantívum (?), s ktorým sa tesne syntagmaticky viaže“, v podstatě je ztotožněna s valencí (což poněkud překvapuje) a od rekce odlišena tím, že se týká nejen slovesných vazeb obligátních (a ovšem i vztahu k podmětu). Je tu tedy intence subsumována pod vztahy syntagmatické a vlastně víceméně zbavena své původní náplně sémantické. Je však zajímavé, že ve výkladech o syntagmatu determinativním (s. 24n.) se liší mezi „vlastním určovacím syntagmatem“ (v podstatě atributivním) [40]a „vyplňovacím určovacím syntagmatem“ (vazebným, tedy intenčním). Připojen je dále výklad o „větných členech rozvíjecích a o syntagmatech koordinativních (několikanásobných větných členech — slovenská gramatická tradice označuje na rozdíl od tradice české jako „syntagma“ i skupiny koordinační).

Zajímavé je pojetí „syntagmaticky neformovaných schémat explicitních podob myšlené výpovědi“ (tj. vypovědí nevětných v terminologii Danešově a Dokulilově (1958) neboli tradičních jednočlenných vět neslovesných, tj. bez slovesa ve finitním tvaru; takovéto výpovědi odpovídají explicitní podobě myšlené výpovědi nerozčleněné ve smyslu větného (predikativního) syntagmatu (mohou ovšem obsahovat syntagmata determinační, a dodejme, koordinační). Jejich klasifikace podle slovních druhů nepřináší mnoho nového. Za důležité však považujeme zdůraznění toho, že tyto výpovědi jsou dvojího druhu: jsou buď ustálené (nadindividuální), nebo příležitostně tvořené. (Dodali bychom, že jejich ustálenost je často stylisticky nebo situačně vázaná, jde mnohdy o typizované výrazy mající sklon k frazeologizování.) Pauliny výstižně říká, že člověk „má vo svojej pamäti aj veľký počet syntagmaticky neformovaných vyjadrení, ktoré sa v danom jazyku používajú. Preto vo veľmi veľkej miere využíva tieto hotové spojenia a klišé“ (s. 16n.).

I souvětí[4] vymezuje Pauliny v termínech syntagmatických. Zajímavý je jeho názor, že „základná predikatívna syntagma … je v každom súvetí v plnosti len jedna“, a to i v souvětích souřadných, neboť jen toto syntagma zajišťuje „identifikáciu všeobecného významu subjektu (a teda celej predikatívnej syntagmy) s individuálnym javom psychického obsahu (ktorý je odrazom reality …)“ (s. 279). Vlastní klasifikace souvětí je však tradiční, rozpory pojmově-terminologické, které jsou s ní spojeny, zůstávají neřešeny.

Kapitola o aktuálním členění je přínosná tím, že shrnuje výklady, které v slovakistice byly podány, včetně základů pravidel slovosledných (o kterých kniha jinde soustavně nepojednává). Především je třeba vítat, že se tu přihlíží i k jevům souvisícím s výstavbou textu (jak je známe především z prací Mistríkových (1977) a nejnověji Bajzíkové (1979), navazujících též na některé práce bohemistické).

Překvapivě stručné jsou výklady o „modalitě výpovědi“ — vždyť „modální postoj podavatele“ představuje jeden ze dvou komponentů „psychického obsahu“ (viz výše). Uvnitř „modality“ liší autor „základní postoj k obsahu výpovědi“, který může být kladný nebo záporný (tato distinkce se však traktuje dost formálně, na základě (ne)přítomnosti záporky), a „modálnost“, která je trojího typu: postojová, volní a jistotní. Výklady o modálnosti jsou značně stručné, až neúplné; poměrně nejpodrobněji je zpracována modálnost postojová a je třeba uvítat zejména přihlížení k intonačnímu průběhu a jeho souvislosti s aktuálním členěním.

Nechceme tvrdit, že se autorovi záměr formulovaný v úvodu knihy zdařilo plně realizovat — stanovil si úkol stěží zvládnutelný bez rozsáhlejších prací průpravných a na poměrně malém prostoru příruční mluvnice; ale ocenění si zaslouží už sama formulace tohoto úkolu a ovšem badatelská odvaha — hodná následování — učinit první pokus o takové zpracování mluvnické látky. Rádi bychom přivítali další rozpracování autorových průkopnických myšlenek, avšak nečekaná smrt profesora Eugena Paulinyho v květnu loňského roku tuto naději zmařila. A tak můžeme naše úvahy nad jeho poslední knihou jen s úctou věnovat památce tohoto významného představitele slovenské i celé československé jazykovědy.

 

LITERATURA

 

BAJZÍKOVÁ, E.: Úvod do textovej syntaxe. Bratislava 1979.

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982; srov. zde s. 41n.

[41]DANEŠ, F. - DOKULIL, M.: K tzv. mluvnické a významové stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

HAUSENBLAS, K. - MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy. In: Československá slavistika. Praha 1983, s. 151—160.

HORECKÝ, J.: Slovenská lexikológia 1. Bratislava 1971.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942.

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání. In: Z klasického období pražské školy 1925—1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 5—17.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1981. Anglický překlad: A functional analysis of Present Day English on a general linguistic basis. Prague 1975.

MISTRÍK, J.: Štylistyka slovenského jazyka. Bratislava 1977.

MORFOLÓGIA SLOVENSKÉHO JAZYKA. Bratislava 1966.

PARDEL, T. - BOROŠ, J.: Základy všeobecnej psychológie. Bratislava 1975.

PAULINY, E.: Slovenská fonológia. Bratislava 1979.

SEDLÁKOVÁ, M.: Úvod do studia obecné psychologie. Praha 1977.

SEILER, H.: Die Prinzipien der deskriptiven und der etikettierenden Benennung. In: Linguistic workshop III. München 1975.

SLOVNÍK SLOVANSKÉ LINGVISTICKÉ TERMINOLOGIE. Praha 1977.

ŠOLTYS, O.: Za profesorem Eugenem Paulinym. SaS, 44, 1983, s. 330.

VACHEK, J.: K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči. SaS, 44, 1983, s. 131—135.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 35-41

Previous Aleš Svoboda: České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (I)

Next Zdeněk Hlavsa: K české práci o sémantice věty a pádu