K anatomii metafory

Otakar Šoltys

[Chronicles]

(pdf)

К анатомии метафоры / On anatomy of metaphor

Brněnské nakladatelství Blok vydalo v r. 1982 monografii Jiřího Pavelky Anatomie metafory (198 s.). Autor patří k úspěšné střední generaci literárních kritiků a teoretiků působících v Brně. Po jistou dobu také spolupracoval s týmem pro sdělovací a vyjadřovací systémy v umění, který se konstituoval při Ústavu teorie a dějin umění ČSAV.

Pavelkova práce se člení do šesti kapitol, z nichž první „Obrazotvornost, obraznost, umělecký obraz a metafora“ a poslední — šestá „Jazykový systém a metafora“ zřetelně plní funkci rámce výkladu. Jeho jádro se soustřeďuje do kapitoly druhé „Společenské funkce metafory“, třetí „Metaforický význam jako základní úskalí teorie metafory“ a čtvrté „Klasifikace základních typů metaforických forem“. Pátá kapitola „Hranice metaforiky“ dokresluje výklad a znovu ozřejmuje některé autorovy základní postoje k problematice. Práce je vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem (17 s.), rejstříkem analyzovaných a interpretovaných ukázek (obsahujícím 363 položek) s potřebným kontextem a přesnou citací pramene, věcným a jmenným rejstříkem a obsažným seznamem literatury (7 s.). Jde tedy o práci, která má všechny formální znaky i předpoklady být vědeckým zpracováním metafory, nejen pro literární teorii, ale pro obory příbuzné, jakým je i lingvistika. Vzhledem k tomu není zpočátku snadné zvyknout si na Pavelkův výklad, který je na záložce knihy výstižně charakterizován jako esejistický. Čtenář přistupující k práci se znalostí pravidel výkladu z odborné stylové oblasti si musí zvyknout na fakt, že tam, kde očekává pojmovou a terminologickou přesnost, autor občas pleonasticky hýří pojmenováními. Např. synonymně je používán termín výklad literárního díla a objektivizace literárního díla (8), ztotožňuje se jazyk jako systém s jazykovými komunikáty, stejně jako se neodlišuje kodifikace lexikálního systému od jeho objektivní existence. Obdobných nepřesností ovlivňujících ve svých důsledcích interpretaci problematiky bychom v práci našli celou řadu. Autorův styl se sice občas blíží vrcholným esejům F. X. Šaldy, ovšem ani esej nedává možnost tvrdit, že literární jazyk je kategorie nebo že vznikl z potřeb lidské obraznosti (9), popř. že komunikační možnosti indoevropských jazyků se [71]vyvíjejí permanentní negací metafory, nebo srovnávat matematické postupy s artikulačními mechanismy při vzniku metafory (132).

Pavelka má na problematiku metafory vyhraněný názor a ten postupně odhaluje, když reprodukuje názory jiných odborníků. Poměrně jasně je tento názor formulován ve vyjádření k Aristotelovi: „Z daného hlediska je tedy podstata metafory spatřována v oblasti gnozeologicko-ontologické, neboť dobrá metafora vždy vyplývá z věcných souvislostí reality a je umožněna schopností člověka vnímat podobnost mezi předměty a jevy lidského světa“ (21). S tímto postojem k metafoře je třeba souhlasit. Dotýká se, podle našeho názoru, nejen existence metafory, ale i předpokladů pro její existenci; tedy i potenciální existence metafory. Tento postoj je také v plném souhlase se sémantickými výzkumy na rovině syntaktické a textové, neboť i ty mají výrazné gnozeologické rysy. V komentovaném výčtu uvádí autor funkce metafory: stylistickou, emocionální a asociativní, sémantickou a komunikační, gnozeologickou, mentálně operativní, subjektivně hodnotící a estetickou. Je zřejmé, že ve snaze po úplnosti výčtu nejsou všechny funkce na stejné rovině abstrakce a že ne u každé funkce je přesně vymezen obor její platnosti, resp. odráží se tu značně individuální přístup.

Po zhodnocení názorů na metaforu formuluje Pavelka okruhy problémů, které by měla marxistická literární věda o metafoře řešit: a) formulovat obsah termínu literární metafora, b) stanovit vztah metafory a jevů příbuzných, c) podat relativně úplný popis struktury metafory, d) postihnout dynamiku vývoje metafory (39). Tyto úkoly předpokládají volbu vhodné metody pro interpretaci metafory a výsledkem výzkumu by měla být i schopnost kvalifikovat zdařilost metafory.

Pavelka se vyjadřuje ke všem vytčeným okruhům. V jeho výkladu má centrální místo termín artikulace, který je definován jako proces, při němž jednotkám jazykového systému (většinou slovům) je v procesu literární komunikace přiřazován konkrétní význam. V procesu literární komunikace dochází tedy ke specifické artikulaci významu literárního díla (41). K této artikulaci musejí být ovšem gnozeologické a ontologické předpoklady. Literární metafora je pak výslednicí speciálních artikulačních mechanismů. Pavelka ji definuje takto: „Metaforu lze vyčlenit z rámce literárního díla, pokud se prezentuje jako slovní spojení, které představuje nejmenší možný, relativně samostatný sémanticko-gramatický kontext, obsahující nejméně jedno slovo, jemuž je přiřazován jiný než lexikální, tzn. slovníkem nekodifikovaný význam“ (47).

I když Pavelka vychází z Němcovy definice lexikálního významu, ztotožnil lexikografickou kodifikaci, reprezentovanou např. slovníkem, s lexikálním systémem. Jen tak totiž může tvrdit, že metafora vzniká tím, že se jednotce přiřadí význam, který nemá v lexikálním systému. Pro lingvistu metafora pouze realizuje význam lexikální jednotky, který je v lexikálním systému potenciálně přítomen. Je však třeba uznat Pavelkovy argumenty, že v umělecké literatuře je popis nově aktualizovaného významu poměrně komplikovanou záležitostí (52) a že relativní jednoznačnost vytvářejí až pragmatické a komunikační kontexty, když gnozeologické a ontologické předpoklady nejsou dostatečné. Jiná je ovšem situace např. v terminologické metafoře. Pozoruhodné jsou autorovy poznatky o závislosti artikulačních mechanismů na metatextovém kontextu.

Při klasifikaci základních typů metaforických forem Pavelka využívá poznatků jazykovědy. Nejdříve vyděluje tři hlavní (a jeden vedlejší) obecné sémantické artikulační postupy: personifikaci (oči hvězdáren, oči nebes), animizaci (sup pýchy, zabezpečení pneumatik), naturifikaci (hvězdy jejích kolenou, chumelenice polibků) a v menší míře se uplatňující synestézie (horké ticho, sladké břemeno) a potom postupuje při klasifikaci metaforických forem podle syntaktických poznatků. Tak např. vyděluje predikační metafory (duby mlčely, křídlovka plakala), objektové metafory (nenatrháš hvězd, škola vládla … snům), příslovečné metafory (krvavě kvetla láska má, jarní slunce teče okapem), přívlastkově genitivní a adjektivně genitivní metafory (upovídanost řek, chudoba bělásků, díry prostříleného jména, kalamář černých slz), větné metafory (uprostřed něho svítila velká bílá hvězda, okno mlynáře Čecha) apod. Mimo tento rámec ovšem stojí metafory definiční, přirovnávající nebo ztotožňující. Autor se také snaží využít Greplova terminologického aparátu a systému popisu syntaktické roviny, ale využití aparátu prakticky jen naznačuje a dále s ním nepracuje. Není sporu o tom, že [72]větněčlenské pojmosloví a terminologie poskytují poměrně pohodlné a přehledné východisko pro klasifikace metafory. Podstatu metafory i její artikulaci však toto východisko odhaluje poměrně skromně. Ukazuje se, že spíše než hledání elementární metaforické formy (elementárnost je tady spojována s minimálností) by bylo vhodnější hledat formu základní. Tento postup by byl v souhlase s vývojem lingvistického poznání posledních let. Zatímco Mathesius ještě přísně odlišoval pojmenování a usouvztažnění (Mathesius, 1947) a naše teorie slovní derivace byla ještě budována na těchto východiscích (Dokulil, 1962), současné teorie, např. teorie sémantické báze (Kořenský, 1974), umožňují z bázového „usouvztažnění“ dospět jak k pojmenování, tak k usouvztažnění. Za základní formu metafory bychom považovali formu větnou, pro jejíž zmapování by bylo vhodné vycházet z některé již ověřené klasifikace predikátů (např. Daneš - Hlavsa a kol., 1981). Pavelkovy elementární metafory by se pak dílem jevily jako systémové překračování sémantických selekčních rysů při obsazování funkčních míst v intenčním poli predikátu (metaforické formy subjektové, objektové, atributivní), dílem jako nominalizace větných metafor (některé atributivní a adverbiální metaforické formy). Zřejmě by se vyplatilo vycházet více ze sémantiky větné než ze sémantiky lexikální. Autor ostatně toto, podle našeho soudu plodné východisko pro řešení dané problematiky, naznačil při generování metafory oči domu (102).

Nejeden cenný poznatek je obsažen v kapitole „Hranice metafory“, v níž je vlastně podáván rozsáhlý negativní výměr metafory a předešlá pozitivní tvrzení dokreslována. Tuto kapitolu považujeme z celé práce za nejpřínosnější. Projevuje se v ní Pavelkova schopnost práce s konkrétním materiálem i přesvědčivé dokládání vlastních názorů.

Poslední kapitola pouze shrnuje tvrzení předešlá a rámuje výklad.

Pavelkova práce si zaslouží pozornosti lingvistů, neboť je napsána s dobrou znalostí problematiky a pokouší se o kontakty s jazykovědou, i když ne se vším lze souhlasit. Pavelkovy soudy jsou bystré a pronikavé, a proto je tato kniha inspirativní. Problematika metafory je opravdu složitá a lze ji řešit mnoha způsoby. Důležité je, že by se na jejím řešení měly spolupodílet mnohé obory. V tradicích naší vědy vždy bylo, že se literární teorie a jazykověda plodně ovlivňovaly. Cítíme, že lingvistika se v poslední době (ne vždy vlastní vinou) málo starala o pronikání výsledků svého výzkumu do širšího kulturního povědomí, a nad Pavelkovou knihou, která zajišťuje druhou část vzájemného vztahu, si to uvědomujeme velmi intenzívně.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Praha 1962.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantické báze. SaS, 35, 1974, s. 241—255.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 70-72

Previous Jan Petr: Práce o humanistické češtině

Next Milena Rulfová: Kontexty populární literatury