Publikace o ruské intonaci

Jevgenij Timofejev, Jiří Nekvapil

[Chronicles]

(pdf)

Публикация о русской интонации / A publication on intonation in Russian

Výzkumu intonace v SSSR se věnuje stále větší počet badatelů. Vedle moskevských pracovníků, z nichž si připomeňme alespoň T. M. Nikolajevovou a I. G. Torsujevovou, se touto problematikou zabývají i badatelé z jiných výzkumných center. Mezi nimi zaujímá významné místo leningradská foneticko-fonologická škola,[1] navazující zejména na odkaz L. V. Ščerby. Z této školy vyšla i N. D. Svetozarovová, autorka publikace Intonacionnaja sistema russkogo jazyka (Leningrad 1982, 176 s.). Svetozarovová přistupuje k intonaci především jako fonetička. Zároveň však usiluje o funkční interpretaci získaných poznatků, o postižení vztahu zvukové a významové stránky jazyka,[2] což je ostatně pro ščerbovskou fonetiku charakteristické.

Recenzovaná publikace je rozdělena do dvou přibližně stejně rozsáhlých kapitol, členěných do oddílů. V první se autorka zabývá obecnými otázkami teorie intonace, v druhé intonačním systémem ruštiny. Tato kapitola je nepochybně přínosnější, první má charakter převážně kompendiální. Autorka se tu postupně zabývá místem intonace v jazykovém systému, jejími funkcemi, jednotkami, komponenty (k nim počítá melodiku, pauzu, délku a tempo, intenzitu, prozodický témbr), fungováním intonačních komponentů a metodikou výzkumu intonace. Velmi často přejímá názory předních sovětských intonologů, především už zmíněné T. M. Nikolajevové a I. G. Torsujevové, dále pracovníků leningradských, zejména L. P. Zindera, ale i M. I. Matusevičové a L. V. Bondarkové. Pokud jde o funkce intonace, cituje i F. Daneše.

[77]Vlastnímu rozboru intonačního systému ruského jazyka věnuje autorka druhou kapitolu („Realizace intonačního systému v ruštině“). Kompendiální přístup k problematice dodržuje i v této kapitole. Je příznačné, že pojednání o systému ruské intonace začíná přehledem klasifikací intonace v ruštině. V ruské odborné literatuře, pokud je nám známo, je to první komplexní pohled na tuto problematiku. Autorka vyčleňuje dvě skupiny klasifikací: (1.) na základě obsahu intonačních jednotek (V. N. Vsevolodskij-Gerngross, A. N. Gvozdev, T. M. Nikolajevová, I. G. Torsujevová a další), (2.) na základě omezeného počtu intonačních forem. V ruské jazykovědě tuto klasifikaci reprezentuje známý systém intonačních konstrukcí J. A. Bryzgunovové a starší klasifikace S. K. Boyanuse. V sovětské fonetické literatuře (nepočítáme-li bibliografickou zmínku v Ruské fonetice M. V. Panova, 1967, s. 420) je Boyanusova klasifikace — jinak velmi výstižná — uváděna poprvé. Zasluhuje pozornost, neboť z hlediska výuky ruské intonace pro cizince se vyrovná známé klasifikaci J. A. Bryzgunovové. V pražské fonetické škole je ostatně dobře známa (Romportl, 1954). Svetozarovové lze vytknout, že S. K. Boyanus nebyl cizinec, jak mylně tvrdí, ale rodilý Rus; sám se pokládal za Ščerbova žáka a se svou klasifikací poprvé seznámil lingvistickou veřejnost r. 1928 na mezinárodním lingvistickém kongresu, nikoli r. 1937, kdy byla v Londýně vydána jeho známá učebnice.

Autorka sama soudí, že žádná z uvedených klasifikací nepostihuje v plné míře bohatství ruské intonace. Úplný popis intonačního systému ruského jazyka zahrnuje — podle autorky — popis různorodých jednotek majících různé intonační funkce; problém takového popisu spočívá pak v přesném vymezení intonačních jednotek. V práci se rozlišují především dvě skupiny těchto jednotek: jednak ustálené melodické útvary, jednak jednotky uplatňující se při členění řeči (syntagma, „vyskazyvanije“). V následujících oddílech monografie se autorka nesnaží tyto jednotky přesně vymezit, nýbrž věnuje se jednotlivým, navzájem ne zcela souvisejícím úvahám, které mají ilustrovat, že systém ruské intonace funguje složitě.

Své poznámky doprovází autorka popisem četných experimentů, jejichž některé výsledky jsou zajímavé (např. zjištění, že se intonační typy realizují nejen v tzv. oblasti intonačního centra, nýbrž už v části, která tuto oblast předchází; srov. myšlenku o různém stupni centrovanosti intonační kontury), i když zůstávají zpravidla na úrovni ryze fonetického popisu. Ten je v podstatě pouhým konstatováním faktů, které postrádá funkční interpretaci. Tak na začátku vlastního výkladu např. autorka zdůrazňuje, že je nutné mít na zřeteli druh jazykového materiálu, protože ustálené melodické útvary, které jsou příznačné pro normativní výslovnost, jsou zejména ve spontánních projevech často porušovány. Sama však zůstává u akustické analýzy a lingvisticky ji dále neinterpretuje. To platí především pro oddíl o struktuře intonační kontury v ruštině a do značné míry i pro výklad další. V něm je bezesporu nejzajímavější oddíl o slovním přízvuku ve větě, s poznatky o vzájemném spojení větné intonace a slovního přízvuku.

Popsané experimenty ukázaly, že ve slovech intonačně neexponovaných ani uživatelé jazyka nejsou s to určit při poslechu místo slovního přízvuku. Známé pravidlo o dvou stupních redukce se totiž akusticky realizuje nesčetným množstvím variant, které nemají funkční náplň. To je zajímavé i z hlediska automatické identifikace místa přízvuku; autorka navrhuje komplex pravidel k automatickému určování místa přízvuku. Těchto poznatků využívá pro konstrukci modelu prozodické organizace ruské fráze, ověřuje jej četnými experimenty, které ukázaly, že se shoduje s řečovou realitou.

Závěrem je třeba poznamenat, že autorka sice chápe svou monografii jako práci o intonačním systému ruského jazyka, ale vyčerpávající a ucelený přehled o tomto systému nepodává. Spíše naznačuje cesty k výzkumu uvedené problematiky, která je v současné době ve středu pozornosti nejen lingvistů, nýbrž i psychologů a akustiků. Některé zajímavé výsledky experimentů, které jsou v monografii popsány a na které jsme se snažili čtenáře upozornit, by neměly uniknout pozornosti jazykovědců. Monografie N. D. Svetozarovové může posloužit i jako úvod do sovětské intonologie.

 

LITERATURA

 

NEKVAPIL, J.: Sovětská monografie o intonaci a výstavbě výpovědi. SaS, 43, 1982, s. 77—79.

[78]PANOV, M. V.: Russkaja fonetika. Moskva 1967.

ROMPORTL, M.: Melodie ruské a české věty. Sovětská jazykověda, 4, 1954, s. 207—222.

TIMOFEJEV, J.: Problemy i metody eksperimental’no-fonetičeskogo analiza reči. ČsRus, 28, 1983, s. 37—39.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 76-78

Previous Jan Petr: Bulharistické studie Rogera Bernarda

Next Jarka Vrbová, Petr Jirků: Pražský COLING 82