Finský příspěvek k nostratické hypotéze

Václav Blažek

[Rozhledy]

(pdf)

Финский вклад в ностратическую гипотезу / A Finnish contribution to nostratic hypothesis

Ve Finsku se historickosrovnávací lingvistika v podstatě od svého zrodu výrazně soustředila na studium jazyků ugrofinských, samojedských a altajských. Je logické, že i hlubší vzájemné srovnání těchto velkých jazykových rodin přitahovalo pozornost finských jazykovědců. Za všechny jmenujme „klasiky“ G. J. Ramstedta a M. Räsänena. Podrobnou analýzu jejich díla i podíl jejich předchůdců podává Illič-Svityč v úvodu k 1. dílu svého Nostratického slovníku (1971, s. 40—69). Připomeňme, že M. Räsänen vydává až po smrti Illičově-Svityčově etymologický slovník türkských jazyků s mnoha upřesněnými uraloaltajskými etymologiemi (1969, 1971).

V r. 1973 se objevuje vynikající monografie zabývající se historií a současným stavem srovnání uralských a indoevropských jazyků na všech úrovních. Jejím autorem je A. Joki (1973), spoluautor mnohasvazkového etymologického slovníku finského jazyka. Joki už pracuje i s materiálem 1. dílu nostratického slovníku V. M. Illiče-Svityče.

Oba díly nostratického slovníku recenzoval altaista P. Aalto (1980), který se mimo jiné zasloužil v 50. letech o posmrtné vydání stěžejních Ramstedtových prací. [167]Začíná s historickým vývojem problematiky, pak následuje rozbor řady gramatických ukazatelů zejména se zřetelem k ugrofinským a altajským jazykům. V některých případech i doplňuje materiály Illičovy-Svityčovy, např. k heslu č. 155 *kala ‚ryba‘ přidává jihodrávid. *kār- ‚mořská ryba‘. Článek uzavírají schémata znázorňující genetické vztahy mj. ugrofinských, uralských, východoaltajských a nostratických jazyků, která Aalto převzal od různých autorů.

V témže roce (1980) finský semitista Kalevi Koskinen vydává knihu pod názvem Nilal. Podtitulek vysvětluje, že se zabývá prapříbuzností hamitosemitštiny, indoevropštiny, uralštiny a altajštiny. Slovo Nilal autor utvořil ze jmen řeky Nil a pohoří Altaj, které zhruba vymezují areál původního rozšíření těchto jazyků. V zásadě jde vlastně o zúženou variantu hypotézy nostratické neboli borejské (Blažek, 1983). Pozoruhodné však je, že Koskinen patrně vůbec není obeznámen s renesancí nostratiky v posledních dvaceti letech. Z jeho etymologií plyne, že z obsáhlého díla svých předchůdců zná a používá pouze uraloaltajská srovnání M. Räsänena a indouralská a uraloaltajská srovnání B. Collindera (1934, v některých případech včetně jukagirštiny). Pro autora je charakteristická velká stručnost. Na jediné (půl)stránce úvodu (s. 6) vysvětluje své záměry: k prokázání genetické příbuznosti jmenovaných čtyř jazykových rodin je nutno odhalit příslušné hláskoslovné zákony. Autor se domnívá, že se mu to podařilo a demonstruje to na s. 7 až 143, kde uvádí 515 lexikálních srovnání alespoň mezi dvěma ze čtyř jazykových rodin, jimiž se zabývá. Následuje 14 morfologických paralel. Pro srovnání — v obou dílech nostratického slovníku Illičova-Svityčova najdeme 345 lexikálních a morfologických paralel mezi dvěma až šesti „klasickými“ nostratickými jazyky: hamitosemitštinou (afroasijštinou), kartvelštinou, indoevropštinou, uralštinou, drávidštinou a altajštinou (avšak na rozdíl od Koskinena s úplnou dokumentací ve všech dostupných jazycích). Koskinen dosáhl nebývalé úspory tím, že cituje jen několik jazyků jako příklady. Je škoda, že s výjimkou indoevropštiny (podle slovníku Pokorného, 1959) a nevelkého množství případů ze semitštiny neužívá prajazykové rekonstrukce.

Koskinen zůstává za Illičem-Svityčem pozadu i v modernosti pramenů. Např. u altajských jazyků se omezuje na klasické práce Ramstedta, Poppeho a Räsänena. V případě uralských jazyků v podstatě vystačí se třemi pracemi B. Collindera a etymologickým slovníkem finštiny. Zdrojem ide. lexikálního materiálu je výhradně Pokorného etymologický slovník. Pouze semitské jazyky jsou zpracovány podrobněji, což svědčí o autorově specializaci. Avšak afroasijský materiál je převážně citován podle srovnávacího slovníku Cohenova z r. 1947, dnes už značně zastaralého, kde prakticky chybí čadský materiál. U každého hesla jsou uvedeny příslušné prameny; to se zdá být samozřejmé, ale např. autoři obsáhlých srovnání (hamito-)semitských a ide. jazyků z poslední doby, L. Brunner (1969) a A. Bomhard (1981), tak nečiní.

Koskinen pracuje velmi úsporně zejména s literaturou. Seznam použité literatury (zkratek) je na dvou stránkách (pro srovnání — Illič-Svityč spotřeboval na bibliografii přes 60 stránek) a je maximálně stručný — neuvádí dokonce ani místo a rok vydání citovaných titulů. To je vedle zastaralosti a omezenosti pramenů asi největší nedostatek Koskinenovy studie.

Hláskoslovné zákony, které Koskinen formuluje na s. 148 až 153, jsou pojaty dost velkoryse. Např. nilal. *k- je rekonstruováno na základě afroas. *k-, *q-, *x-, *ch-, ide. *k-, *g-, *gh-, ural. *k-, alt. *k-. Naproti tomu nilal. *g- podle Koskinena dalo afroas. *g-, *G-, *x-, ide. *g-, *gh-, ural. *k-, alt. *g- apod. Co se týče nilalského prajazykového inventáře, je Koskinen opět skromný. Vystačí se souhláskami p, b, t, d, k, g, s, w, m; n, l, r, snad j. Koskinen si všímá, že ide. iniciální komplex *st- často odpovídá sibilantům nebo afrikátám v ostatních větvích. Uvažuje, že *st- může odrážet původní těžko vyslovitelné *ts- (s. 148—149). K podobné myšlence nezávisle dospěl i Illič-Svityč, Brunner a Čop (Blažek, 1983) a už ve třicátých letech B. Collinder (1934, s. 74).

[168]Do rekonstrukce nilalského vokalismu se Koskinen zatím nepouští. Zaujalo ho však, že ide. kořenům na *(e)u- či s*-^w- nebo *-w- často odpovídají ural. *u, *ü či *o a alt. *u, *ü, *o či *ö v první slabice. Tutéž úvahu vyslovil v r. 1964 Illič-Svityč (podrobněji Dybo, 1978, s. 407—410).

Komentovat všechny Koskinenovy etymologie by si vyžádalo mnoho místa. Vybíráme proto jako ilustraci několik zcela nových etymologií, které odpovídají fonetickým zákonitostem prověřeným dosavadní „nostratickou praxí“ a pro nostratickou jazykovědu se mohou stát přínosem (v některých případech připojujeme další nostratické paralely).

(1.) Ural. *nüDe ‚rukojeť‘ // türk. *juDuruk ‚pěst‘ // mong. *n’udurqa ‚pěst‘ // tungusomandžus. *n’udurga ‚zápěstí‘ (s. 92, č. 334).

(2.) Indoevropeisté soudí, že ide. *laiwo- ‚levý‘ původně znamenalo ‚křivý‘ (Pokorny, 652). Vedle mnoha typologických paralel tuto hypotézu potvrzuje i semitský materiál citovaný Koskinenem: arab. lwy ‚zkřivit, ohnout‘, srov. hebrej. liwyā(h) ‚věnec‘ (s. 103, č. 372).

(3.) Semit.: hebrej. gw’ ‚zahynout; skonat‘, arab. džw^c ‚být hladový, prázdný‘ // ide. *g^jheu- ‚zaniknout, zahynout‘ (litev. žúti ‚zaniknout‘ atd.) (s. 31, č. 98).

(4.) Semit. *’bn ‚kámen‘ (s paralelami v kušitských, berberských a čadských jazycích) // ugrofin. *pän₃ ‚brousit‘ (udmurt. penon ‚brus‘) (s. 78, č. 280). Sem nepochybně patří i čukotské pna, pnä ‚brousit‘ a korjacké pynga id.; možná i drávid. *paND- ‚blok kamene‘.

(5.) Semit. *’nš ‚člověk‘ (s možnými paralelami v berber. a kušit.) // ural. *inše ‚člověk‘ (fin. inehmo, ihminen apod. < *inhi-; mordv. inže ‚host’ a severosamojed., srov. enec. enneťe ‚člověk‘) (s. 130—131, č. 473).

(6.) Ide. *dous- ‚paže‘ // türk. *tusu (ujgur.) // mong. tusa ‚pomoc‘ // tungusomandžus. *tusakā ‚pomoci, získat‘ atd. // korej. tōb- (< *toho-b-) ‚pomoci‘ (s. 58, č. 204).

(7.) Ugrofin. *tam(p)e ‚dub‘ // türk. *čam ‚jedle, smrk“ // korej. čham -namu ‚dub’ (s. 55, č. 192). (V ugrofinštině bývá hledán i původ slovanského pojmenování dubu, srov. předslovan. *damba-, které je mezi ostatními indoevropskými pojmenováními dubu zcela osamocené; srov. Trubačev, 1978, s. 95—97.)

(8.) Ural *Sil’mä ‚oko‘ // mong. *syl- ‚zvolit, vybrat’ // tungusomandžus.: evenk. synma < *sylma- id. // kelt. *stilno- (ir. sell ‚oko’, kymer. syllu ‚hledět, dívat se’); litev. stelgiù ‚upřeně hledím’ (s. 46—47, č. 159). Tyler (1968, s. 807, č. 55) doplňuje drávidský materiál: dráv. *cim- ‚oční víčko, řasa‘.

(9.) Ugrofin. *Selke- ‚záda, hřbet // mong. *sil- ‚zátylek‘ // tungusomandžus. *sil- ‚zátylek, šíje’ (s. 45, č. 149). Může být doplněno o starojaponské siri ‚hýždě‘, kamčatské šalk ‚zadní’ a patrně drávidské *cērk- ‚šíje‘. Je možné, že sem patří i záhadné tochar. Bsark- ‚záda‘.

(10.) Semit.: arab. sly ‚být tučný‘ (odtud je patrně odvozeno semit. *Salw- ‚křepelka‘) // ide. *selp- ‚tuk‘ // ural. *Sila(wa) ‚tuk‘ // türk.: čagataj. silän ‚polévka‘ // mong. silün id. // tungusomandžus. *silu ‚masový vývar‘ (s. 44, č. 148).

Najdeme zde i cenný doplňující materiál k etymologiím Illiče-Svityče. Např. Illičovo-Svityčovo heslo č. 93 *gUjRä ‚divoká zvěř‘ rekonstruované na základě ide. *g^jhwer- a mongolského *görä může být rozšířeno o semitský materiál: hebrejské gūr ‚lvíče‘, arabské džirw ‚lvíčata‘ a akkadské gerru ‚mláďata dravé zvěře‘ (s. 30, č. 92).

Mnohé sémantické posuny, jež Koskinen předpokládá, jsou nepravděpodobné. V některých případech však hlubší rozbor ukazuje, že jeho úvahy jsou patrně správné. Např. ide. *k^jwen- ‚oslavovat, světit‘, *k^jwento- ‚posvátný‘ (lotyš. svinet ‚světit‘, litev. šveñtas ‚svatý‘) // ural. *kunS3 ‚hvězda‘, // türk. *kün ‚den‘ (s. 15, č. 33). Můžeme sem připojit ještě nivchské k^cunu ‚úsvit‘. Významy ‚hvězda‘ a ‚svatý‘ jsou už dost vzdálené. Avšak nejnovější rekonstrukce samojedského prajazyka předpokládá praformu *kynsɜkajə, kde druhá složka *kajə nepochybně odráží uralský kořen *kaja ‚slunce, světlo‘. Pro první složku lze hypoteticky předpokládat význam [169]‚nebe‘, což je dobře potvrzeno vnějším srovnáním s jukagirským slovem ‚nebe‘, jež může být rekonstruováno jako *kunzu- (Janhunen, 1981, s. 221; Tailleur, 1962, s. 71, č. 92). Rozptyl významů ‚nebe‘ : ‚svatý‘ : ‚den‘ je už zcela přijatelný.

V desítkách případů učinil Koskinen totéž srovnání jako Illič-Svityč nebo Čop (Blažek, 1983). Tato skutečnost jen svědčí o oprávněnosti směru, jímž se nostratika ubírá.

Poznámka: Z technických důvodů značíme uralský a ugrofinský palatální sibilant a semitský laterální sibilant jako S. Drávidské cerebrály, uralské, türkské a afroasijské spiranty značíme rovněž velkými písmeny. Z úsporných důvodů byly původní citace konkrétních jazyků ve většině případů nahrazeny rekonstrukcemi.

 

LITERATURA

 

AALTO, P.: Nostraattisen kielisukulaisuuden ongelma (Problém nostratické příbuznosti jazyků). Årsbok-Vuosikirja, 58, 1980, B, N: 9, s. 1—22.

BLAŽEK, V.: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie, gramatika). SaS, 44, 1983, s. 235—247.

BOMHARD, A.: Indo-European and Afroasiatic: new evidence for the connection. In: Bono homini donum. Ed. Y. Arbeitmen - A. Bomhard. Amsterdam 1981, s. 351—474.

BRUNNER, L.: Die gemeinsamen Wurzeln des semitischen und indogermanischen Wortschatzes. Bern und München 1969.

COLLINDER, B.: Indo-uralisches Sprachgut. Uppsala universitets årsskrift. Uppsala 1934.

DYBO, V. A.: Nostratičeskaja gipoteza. Itogi i problemy. Izvestija AN SSSR, ser. lit. i jaz., 37, 1978, s. 400—413.

ETIMOLOGIČESKIJ SLOVAR’ SLAVJANSKICH JAZYKOV. Vypusk 9. Red. O. N. Trubačev. Moskva 1978.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. Moskva 1971, 1976.

JANHUNEN, J.: Uralilaisen kantakielen sanastosta (O lexice uralského prajazyka). Journal de la Société finno-ougrienne, 77, 1981, č. 9, s. 219—274.

JOKI, A.: Uralier und Indogermanen. Die ältere Berührungen zwischen den uralischen und indogermanischen Sprachen. Helsinki 1973.

KOSKINEN, K. E.: Nilal. Über die Verwandtschaft des Hamito-semitischen, Indogermanischen, Uralischen und Altaischen. Helsinki 1980.

POKORNY, J.: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern 1959.

RÄSÄNEN, M.: Versuch eines etymologisches Wörterbuchs der Türksprachen. Helsinki 1969, 1971.

TAILLEUR, O. G.: Le dialecte tchouvane du youkaghir. Ural-altaische Jahrbücher, 34, 1962, s. 55—99.

TYLER, S.: Dravidian and Uralian: the lexical evidence. Language, 44, 1968, s. 798—812.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 2, s. 166-169

Předchozí Josef Jodas: Poznámky k Česko-polskému frazeologickému slovníku

Následující Libuše Dušková: Za profesorem Bohumilem Trnkou