Mezinárodní cílový projekt Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, jeho metodologický, sociálně lingvistický a vědeckopraktický význam

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

An international project National Languages in a Developed Socialist Society, its methodological, sociolinguistic, scientific and practical significance

V programové stati o realizaci zmíněného cílového projektu (Petr, 1982) jsem uvedl, že tento úkol se tematicky řadí do okruhu sociolingvistických výzkumů, že se budou v jeho rámci sledovat různé stránky využití jazyka ve společenské činnosti za socialismu a vědomého působení člověka na jazykové situace vzniklé v období (budování) rozvinuté socialistické společnosti. Víme, že vývoj jazyka a tím méně jazykové dorozumívání není jen záležitostí jeho systémového uspořádání a vzájemného působení jeho vnitřních strukturních vazeb. Jazyk má také pro jeho fungování neméně určující sociologické vazby na společnost, která jej užívá, je tedy ve svém fungování a vývoji ovlivňován působením extralingvistických faktorů. Proto naše kolektivní monografie Aktuální problémy fungování a rozvoje národních jazyků v zemích socialistického společenství jako vyústění řešení mezinárodního cílového projektu 12.4. CP 27 (dříve 3.22) bude zahrnovat inherentní (v zásadě lingvistickou) a adherentní (v zásadě sociologickou, resp. sociolingvistickou) problematiku, tzn. zamýšlíme se v ní nad kategoriemi a jevy povahy jazykové i sociální (Achmanovová - Dančinovová, 1981). Sociolingvistické kategorie a jevy, s nimiž v naší monografii pracujeme, jsou dvojsložkovými jednotkami zvláštního typu. Jak již uvedl Ju. D. Dešerijev (1977, s. 304—305), lingvistické jevy jsou také jevy sociálními, ale s dominu[178]jící přítomností jazykové specifiky, s touto konkretizací předmětu zkoumání. Zkoumané sociální jevy jsou sice zobecněným výrazem souhrnu sociálních faktorů nelingvistické povahy, avšak je v nich zvláště zastoupena lingvistická stránka sociolingvistického jevu. Každý z těchto jevů má sice svou zvláštní strukturu, plní své specifické funkce, avšak vzájemně se ovlivňují a vzájemně na sebe působí.

Poukázal jsem také na to, že v kolektivní monografii vycházíme z marxisticko-leninské filozofie jazyka jako celku, z dialektického pojetí vztahu jazyka a společnosti (základ tvoří vztah materiální základny společnosti a společenského vědomí), zvláště pak z teorie a praxe leninského řešení národnostní otázky a Leninova pojímání funkce národního jazyka při jejím uskutečňování, z marxistického učení o aktivní úloze jazyka v procesech společenského rozvoje. Toto ideologicky vyhraněné východisko určuje metodologický a částečně také metodický (Krjučkovová, 1981) přístup k zpracování celé tematiky monografie (Obsah, 1982). Chceme, aby přinesla nové syntetické pojetí zmíněné problematiky na úseku teorie a realizace jazykové politiky, analýzu sociálních faktorů optimálně ovlivňujících fungování jazyka z hlediska aktuálních potřeb socialistické společnosti a komplexně pojatý obraz jazykové kultury, odpovídající společenským potřebám naší současnosti. Sledujeme shodné rysy jazykové situace v socialistických zemích a jevovou specifiku této problematiky v některých zemích socialistického společenství. Monografie celým svým zaměřením přinese také podněty pro země třetího světa, popř. návrhy na řešení četných politicky mimořádně závažných otázek v jejich zemích (mj. také k dotváření nebo hledání spisovného jazyka s celostátní platností) a může příznivě ovlivnit proces postupného překonávání pozůstatků kolonialismu a neokolonialismu.

Připravovaná kolektivní monografie obsahuje rozpracování již dosaženého stavu teorie a praxe leninského řešení jazykové složky národnostní otázky. Má vedle části obecné také stránku zvláštní, závislou na potřebách konkrétních etap vývoje společnosti, s nezbytnou retrospektivou a s vytyčením prognostických perspektiv do budoucnosti. K realizaci národnostní otázky v současné etapě vývoje společnosti také počítáme teorii a praxi uskutečňování jazykové kultury (směrem k národním spisovným jazykům) a vědomé užívání těch společenských nástrojů, jejichž uplatňování vede k optimálnímu fungování jazyka v období (budování) rozvinuté socialistické společnosti. Půjde tedy o další zpracování a zobecnění principů leninské národnostní politiky. K tomuto vysokému cíli, který jsme si na začátku práce vytyčili, se můžeme přiblížit jen tehdy, jestliže budeme důsledně rozvíjet to obecné a zvláštní, co teoreticky formulovali a v praxi komunistických a dělnických stran uskutečňovali klasikové marxismu-leninismu a jejich pokračovatelé.

Tuto tvůrčí stránku marxismu zdůraznil ve svém vystoupení u příležitosti Marxova výročí Ju. V. Andropov (1983, s. 22). Uvedl, že je to živý návod k jednání, k samostatné práci, k řešení těch složitých úkolů, které staví před nás každá nová etapa dějin. Je naší povinností tvůrčím způsobem v praxi uplatňovat Marxem vypracovanou metodu materialistické dialektiky, právem nazývanou živou duší marxismu.

Marx a Engels objevným způsobem ukázali, že národnostní otázka má především sociální obsah a že její skutečné, demokratické řešení se může uskutečnit jen v rámci revolučního odstranění třídních antagonismů kapitalistické společnosti. Vznik národa z národnosti spojovali s přechodem od feudalismu ke kapitalismu, s odstraněním politické, hospodářské a územní rozdrobenosti a vytvořením větších územních celků na základě hospodářské a politické koncentrace, společného kapitalistického trhu v rámci jednoho národního celku a se vznikem národní buržoazie (Marx - Engels, 3, s. 435). V procesu vzniku národa přisuzovali významné místo také jednotnému spisovnému národnímu jazyku a označili jej za jeden z předních jeho atributů. Když se Engels zamýšlel nad složitými otázkami vymezování hranic jazyků a nářečí [179]na pomezním území dvou blízkých jazyků (dialektů) ve vztahu k hranicím národů, opíral se důsledně o lingvosociologická kritéria a o sféry působení určitého spisovného jazyka (Petr, 1980a, s. 134—135).

Klasikové marxismu při řešení národnostní otázky reagovali na současné potřeby rozvíjejícího se mezinárodního dělnického hnutí, které na třídním základě sjednocovalo příslušníky mnoha národů, také takových, mezi nimiž existovaly v některých případech tradiční antagonismy, vztahy příslušníků národů potlačujících a potlačovaných. Zdůraznění třídní solidarity dělníků všech národů a podřízení národnostní otázky třídnímu boji za svržení kapitálu, doceňování národnostní otázky také pro vzájemné vztahy v mezinárodním dělnickém hnutí, to vše mělo mimořádný význam pro další nerušený rozvoj jednotného světového dělnického hnutí. Pojetí národnostní otázky (Petr, 1980a) je dalším důsledným domyšlením teorie třídního boje. V Marxově a Engelsově pojetí se stalo aktuálním návodem, jak se měl v dělnickém hnutí chápat dialektický vztah národního a internacionálního.

Lenin, který důsledně rozvíjel učení klasiků marxismu v období imperialismu, první proletářské revoluce a v počátečních letech výstavby socialistického sovětského státu, teoreticky formuloval a prakticky uskutečňoval národnostní politiku ve zcela konkrétních podmínkách mnohonárodnostního sovětského státu. Určil také významnou úlohu národního jazyka při řešení národnostní otázky (Petr, 1980b), jeho vztah k jazyku mezinárodového styku a zdůraznil nezbytnou podporu socialistické společnosti pro všestranný rozvoj všech národních jazyků. Víme, že právě v porevolučních letech vzniklo v sovětském státě mnoho nových národních spisovných jazyků a začaly se uplatňovat v národním písemnictví a publicistice. Lenin také poukázal na některé zásady pro pěstování jazykové kultury v období socialismu (Lenin, 1976).

Problematikou vztahů národů a jazykovou situací v SSSR se po Leninově smrti zabývala četná stranická usnesení, závěry stranických sjezdů a byla také obsažena ve vystoupeních předních státníků SSSR. Od té doby až dodnes vznikla v SSSR o této problematice rozsáhlá odborná literatura. Jejím předmětem se stala jazyková politika v socialistickém státě, otázky národně-ruského bilingvismu a široce pojatá v rámci kultury socialistické společnosti jazyková kultura. V širokém měřítku se zkoumá nově vzniklá sociolingvistická situace národních jazyků (s ohledem na šířící se bilingvismus a diglosii), sociální podmíněnost fungování národních jazyků v mnohonárodním státě (srov. např. Social’no-istoričeskaja obuslovlennost’, 1983). Zkoumání všech těchto otázek bylo vyvoláno aktuálními potřebami společenské praxe v SSSR poté, co došlo k všestrannému rozvoji národních jazyků (také ke vzniku četných nových spisovných jazyků národů SSSR), kultur, vzdělanosti veškerého lidu a rozsáhlých styků mezi národy.

Po VŘSR zanikla do té doby v Rusku vládnoucí buržoazie a aristokracie, která předepisovala vykořisťovaným třídám jazykové normy. V novém třídním uspořádání sovětské společnosti (bez antagonistických tříd) zanikl problém třídně podmíněné prestižní varianty spisovné ruštiny, která byla nepřístupná pro rusky mluvící lidové masy (Achmanovová - Dančinovová, 1981, s. 48). Spisovný jazyk a jeho existenční formy se staly v socialistické společnosti s ohledem na jejich zvládnutí a užívání ve společenské komunikaci dostupné všem vrstvám lidu.

V současné etapě stojí před teoretiky národnostní otázky významný úkol všestranně zpracovat teorii jazykové politiky ve vztazích mezi socialistickými národy a státy, a to v souvislosti se zásadami socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu. Četná doporučení a teoretická východiska k této otázce najdeme v projevech předních sovětských státníků (zvl. L. I. Brežněva a Ju. V. Andropova) a v některých stranických usneseních a sjezdových materiálech. Jsou také obsažena v dokumentech ze sjezdů a plén KSČ, nejednou o národnostní politice v ČSSR [180]programově mluvil G. Husák (Petr, 1983), když se zabýval rozvojem českého a slovenského národa a jejich vzájemnými vztahy za války a od osvobození až dodnes.

V souladu s rozvojem současných mnohostranných vztahů mezi socialistickými národy, s jejich vzájemným ovlivňováním ve všech oblastech politického, hospodářského a kulturního života a objektivně působícími integračními tendencemi také ve sféře jazykové se stávají v současné době nedílnou součástí provádění leninské národnostní politiky v rozvinuté socialistické společnosti a uskutečňování jazykové kultury v rámci jednotlivých národních společenství další otázky, které dosud nebyly do těchto dvou komplexních problémů zařazovány. Navazují na široce pojatou jazykovou problematiku masové komunikace v socialistické společnosti (vyplývají ze vztahu společnosti - komunikace - jazyka), na aktivní působení člověka na rozvoj spisovného národního jazyka (a všech jeho složek), zvláště na jeho slovní zásobu, popř. pravopis, a na uplatnění důsledků těchto skutečností ve výchovně vzdělávacím procesu. V období budování rozvinuté socialistické společnosti se také změnila v souladu s dynamikou třídní struktury sociální složka stratifikace národního jazyka, podmíněnost některých jeho vrstev je vázána na jiné sociální vrstvy, než tomu bylo před socialistickým obdobím. Jsme si přitom vědomi toho, že dokonce i po překonání třídních antagonistických rozdílů se společnost dělí na třídy, sociální skupiny a podskupiny, které se vzájemně odlišují pracovním zařazením ve společnosti, kulturou, vzděláním (včetně jeho zaměření), věkem apod. Tato společenská strukturace nachází svůj odraz ve stávající jazykové situaci socialistických zemí jako celku i v rámci jednotlivých socialistických národů. Nejde přitom ovšem o přímý vztah sociálních a jazykových struktur, obě složky společenské reality mají složitě uspořádané korespondence, vždy vlastní každému jednotlivému národnímu, popř. etnickému společenství (Grosse, 1974).

Zvláštního významu také nabývá — ve vztahu k vědeckotechnické revoluci — proces pracovní komunikace a jazykové chování jednotlivců i kolektivů vyplývající z rozvoje socialistické osobnosti. V souladu s demokratizací vzdělání a jeho rozšířením mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva nabývá nových forem a zvláštního (ve srovnání s minulostí) poslání plánovité řízení jazykové kultury, záměrů, cílů a nástrojů jejího uskutečňování v nejširších vrstvách socialistického národa.

Ve zmíněné stati K realizaci (1982) jsem se také zmínil o tom, že při přípravě naší kolektivní monografie vycházíme z bohatých zkušeností a tradic sovětské sociolingvistiky. Se souhlasem zde uvádím slova V. M. Žirmunského (1968, s. 23), že zkoumání jazyka jako společenského jevu bylo od samého počátku sovětského období v popředí zájmu ruských i neruských jazykovědců a že se stalo metodologickou zvláštností jazykovědy rozvíjené v SSSR. Rozvíjela se sociální lingvistika z aktuálních potřeb sovětské společnosti, z potřeb a přání důsledně studovat procesy probíhající v jazykové situaci v souvislosti s realizací leninské národnostní politiky. Již v meziválečném období se na tomto úseku jazykovědy dosáhlo pozoruhodných výsledků (Žirmunskij, 1969), zvláště v pracích, které důsledně vycházely z analýzy konkrétního ruského nebo jinojazyčného materiálu (Barannikov, 1970). V nich bylo vytvořeno ucelené pojetí fungování jazyka ve společnosti a úspěšně se řešily některé otázky sociální podmíněnosti jazyka, otázky, které teprve daleko později nastolila a začala řešit současná světová lingvistika (Žirmunskij, 1969, s. 22; Čemodanov, 1975, s. 17; Achmanovová - Dančinovová, 1981, s. 47, 54), aniž by se přitom přihlíželo k teoretickým výsledkům, jichž dosáhla sovětská sociální lingvistika již v meziválečném období.

Zdůrazňuji to s jistou stavovskou hrdostí příslušníka socialistického státu také proto, že v naší kolektivní monografii můžeme navázat na průkopnické poznatky starší generace našich sovětských kolegů, kteří se často zamýšleli v souladu s potře[181]bami své doby nad obdobnými otázkami jako my dnes, ovšem v odlišných podmínkách vzhledem k dosaženému stupni vývoje socialistické společnosti.

V naší kolektivní monografii navazujeme nejen na tyto záslužné práce předchozích generací, ale také na současnou sovětskou sociolingvistiku, která zaujímá přední místo ve světovém rozvoji oboru. Ve velkém rozsahu čerpáme z výsledků dosažených po 2. světové válce a především z badatelských přístupů, které se uplatňují v SSSR v tomto odvětví jazykovědy. Mám zde na mysli metodiku (způsob získávání základních sociolingvistických faktů), metodu (zobecnění dílčích metodik) a metodologii oboru (přímý vztah speciální sociolingvistické a obecné marxistické filozofické dialektické a logické metody), kterou pro marxisticky pojatou sociolingvistiku jako pomezní (interdisciplinární), avšak samostatnou vědní disciplínu propracovali sovětští lingvisté. Od nich v mnoha případech také přejímáme odbornou terminologii oboru a její obsah. Kromě toho ovšem také využíváme odborných zkušeností a poznatků sociolingvistů z NDR, ČSSR, PLR a dalších zemí, kteří se nemalou měrou přičinili zvláště v posledních desítiletích o rozvoj oboru, o základní výzkum a zpracování jeho výsledků pro potřeby společenské praxe v socialistickém státě.

Společným jmenovatelem a východiskem kolektivní monografie (Obsah, 1982), jejíž stav rozpracovanosti posuzujeme na sympoziu v Kišiněvě, je široce pojatá otázka specifických rysů společenské podmíněnosti fungování a uplatnění jazyka (zvláště národního spisovného) v zemích socialistického společenství. V této formulaci je obsaženo nejen vědomé využívání možností, které poskytuje jazyk jako nejvýznamnější (i když ne jediný) komunikační prostředek společnosti, ale také uplatňování nástrojů, které umožňují společnosti aktivně působit na jazyk. Tato cílevědomá společenská složka řečové aktivity tvoří významnou součást celého problému právě v období socialismu a podmiňuje (nebo by měla podmiňovat) kvalitativně nový přístup naší společnosti k jazyku, zvláště národnímu. Komplex zmíněných jazykových otázek se totiž podle našeho přesvědčení stává nedílnou součástí řízení společenských procesů za socialismu. Vývoj jazyka je zákonitý, je podmíněn obecnými dialektickými a vnitřními, pro jazyk specifickými zákonitostmi, kromě toho je ovlivňován extralingvistickými vlivy. Tyto skutečnosti musíme stále zdůrazňovat proto, aby se dostaly do povědomí celé naší společnosti a vyvolávaly v ní odpovídající (a námi očekávaný) přístup k jazykové problematice. Jazyk slouží všem vrstvám jeho uživatelů a tím se stává ve své významové složce odrazem četných forem společenského vědomí, významným nástrojem při vytváření ideologické, politické a právní nadstavby. Zpětně ovšem na společnost působí, ovlivňuje její vývoj tím, že jí slouží v rámci své kompetence. Je úkolem jazykovědy opírající se o marxistickou sociologii, aby určila ty komplexy jazykových jevů, kterých je možné optimálně využívat při uskutečňování vědeckotechnické revoluce a v ideologickém boji za upevnění socialistického společenského vědomí. Tím nabývá ideologického obsahu známý komunikační vztah člověk - člověk, člověk - stroj a člověk - stroj - člověk.

Při zdůrazňování významného vlivu společnosti na vývoj a fungování jazyka — tedy extralingvistických faktorů — nechceme ani opomíjet skutečnost, že také jazyk plní v procesech společenského vývoje a rozvoje aktivní úlohu. Tato nedílná stránka vztahu jazyka a společnosti najde odpovídající odraz v celé monografii, zvláště ve výkladech zaměřených na využívání národního jazyka při uskutečňování národnostní otázky, při všestranném vývoji osobnosti za socialismu. Tato aktivní úloha jazyka je mj. dána jeho vlivem na lidské myšlení a vědomí, na poznávací činnost lidského myšlení.

Sovětští sociologové vyčlenili několik teoretických aspektů zkoumání vztahu společnosti a jazyka, a to v různých rovinách. Je to aspekt sociálně filozofický (tzn. dialektika společenského vývoje), aspekt obecně sociologické teorie (tzn. hledisko [182]historického materialismu), aspekt společenské struktury (tzn. fungování jazyka v různých společenských systémech a organismech) a aspekt empirický (Osipov, 1970, s. 18).

Při promítání těchto aspektů do našeho oboru se můžeme opírat o výsledky studií našich historiků současnosti, kteří z hlediska obecných zákonitostí historického materialismu zpracovali zákonitosti vývoje socialistické společnosti a jejich konkrétní uplatnění v jednotlivých národních společenstvích. Pro naši práci je zvláště důležitý sociologický popis společenské struktury (primární a z ní odvozené sekundární, která se navrstvuje na primární třídní rovinu) a vzájemné vztahy jejích jednotlivých rovin. Ten musíme obohatit z hlediska našeho oboru o komplexní popis jazykové situace, o rozbor těch jazykových jevů, kterých užívá určitá společnost jako celek a zvláště její jednotlivé třídy, vrstvy a skupiny v rámci své existence. Můžeme říci, že půjde o zachycení jazykové stránky jejích existenčních forem. Jsme si ovšem dobře vědomi toho, že mezi strukturou společnosti a stratifikací národního jazyka neexistují vztahy přímého vzájemného přiřazení (srov. např. Žirmunskij, 1968, s. 32—33).

Tento popis ovšem musí mít dynamický charakter, musí odrážet mnohostrannost fungování jazyka a zachycovat společenské i jeho lingvistické schopnosti všestranně uspokojovat komunikační potřeby daného kolektivu i jednotlivce. K sociologické analýze socialistické společenské struktury tedy přidáme sociolingvistickou (resp. lingvosociologickou) charakteristiku obecně pojaté strukturace fungování jazyka jako společenského jevu sui generis, konkrétně zpracovanou stratifikaci celonárodního jazyka a na příkladu mnohonárodního a jednonárodního socialistického státu a národní menšiny žijící v rámci socialistického státu v početně silnějším jinojazyčném okolí ukážeme na společenskou a situační podmíněnost fungování národního jazyka, jeho jednotlivých součástí, stylů, bilingvismu a diglosie. Aspekt empirický v sobě zahrnuje také metody výzkumu. V monografii sice budeme uplatňovat výsledky již vyzkoušených sociologických metod, avšak na prvním místě se budeme opírat o vlastní sociolingvistické metody (shromažďování dat a jejich analýzy), které již přinesly nesporné výsledky (srov. Švejcer - Nikol’skij, 1983, s. 201—228).

Tuto strukturaci sociolingvistických a lingvosociologických výzkumů, odvozených ze sociologické teorie, musíme chápat jako jeden hierarchicky uspořádaný celek, jehož jednotlivé složky jsou spojeny vzájemnými kauzálními vztahy a vazbami různé kvality. Ve své výzkumné činnosti musíme ovšem respektovat hierarchii těchto rovin a vždy analyzovat formy existence těchto hierarchizovaných kategorií v sociální struktuře společnosti (Osipov, 1970, s. 19), respektovat specifiku jejich vzájemných vazeb, protože mohou být přímé nebo také nepřímé a složitým způsobem zprostředkované. V této souvislosti je vhodné upozornit na některé Engelsovy myšlenky o povaze vztahu jazyka a společnosti, např. vyjádřené před více než 90 lety v dopise J. Blochovi z 21.—22. září 1890 (odmítal přitom korelaci mezi rozvojem jazyka a společnosti, Marx - Engels, 37, s. 535—536), jeho výstižné úvahy o kritériích pro vymezení hranic jazyků a nářečních útvarů ve vztahu k hranicím národů a národností obyvatel (Marx - Engels, 13, s. 639—641) nebo výklad o vzájemném působení hospodářské základny, politické, právní a ideologické nadstavby, který Engels uvedl v dopise W. Borgiusovi z 25. ledna 1894 (Marx - Engels, 39, s. 225—227).

V prvním oddílu kolektivní monografie (Obsah, 1983) se zaměřujeme na zpracování všech závažných otázek z okruhu jazykové politiky, jazykové výstavby a jazykového plánování. Koordinací a redakcí tohoto oddílu jsou pověřeni sovětští spolupracovníci. Tato tematika patří k mimořádně významným problémům sociolingvistiky a má přímou návaznost na národnostní politiku komunistických a dělnických stran v celém světě. Zatímco leninské řešení národnostní otázky se již [183]uskutečnilo v socialistických státech, v zemích s rozdílným společenským zřízením vládne v tomto směru ponejvíce národnostní nerovnost, provázená nerovností sociální. Třetí svět často chápe řešení národnostní otázky jako součást boje proti kolonialismu a neokolonialismu.

V návaznosti na Leninovy myšlenky a dosažené výsledky v SSSR se snažíme zobecnit zkušenosti získané na tomto úseku od VŘSR do současnosti a postihnout také některá specifika, která charakterizují národnostní poměry v některých socialistických zemích. Do rámce této problematiky ovšem patří v současnosti také popis jazykové (sociolingvistické) situace, která zahrnuje v rovině jazykové z jedné strany otázky uplatňování demokratizace a internacionalizace jazyka, dále procesy vzájemného obohacování jazyků. Z druhé strany také zahrnuje zkoumání integrační funkce jazyka, který v praxi plní funkci nástroje mezinárodové komunikace. Tyto dvě stránky dialekticky na sebe vázané, národní a mezinárodová komunikační forma, chápeme jako jazykový výraz vztahu socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu (srov. Petr, 1983).

Významnou součást našeho výkladu tvoří prognózy, vytyčení perspektiv dalšího uskutečňování jazykové politiky v socialistických zemích, vědecká a praktická doporučení. Vycházíme z toho, že jazykověda jako společenská věda, pokud se opírá o poznané zákonitosti vývoje společnosti, má možnost nejen aktivně ovlivňovat fungování spisovného jazyka v současnosti a některé formy jazykového dorozumívání, ale také formulovat své obecné poznatky o možném utváření jazykové situace do budoucnosti. V realizaci jazykové politiky řízené socialistickým státem má jazykověda poradní hlas pro stranické a státní orgány tím, že jim poskytuje podklady pro efektivní rozhodování při řešení národnostní problematiky a jejích dílčích částí. Hlavní a koordinační úlohu má však při usměrňování vývoje spisovného jazyka pomocí jeho kodifikace a v péči o široce pojatou jazykovou kulturu. V této souvislosti se někdy volá po vypracování teorie řízeného ovlivňování jazyka, hlavně spisovného (Kraus, 1983). V praxi tedy uskutečňujeme známou myšlenku klasiků marxismu o (spisovném) jazyce, že „individua budou moci jednou úplně kontrolovat i tento produkt rodu“ (Marx - Engels, 3, s. 435; k výkladu tohoto výroku srov. můj článek v SaS, 45, 1984, č. 4).

Ju. V. Andropov v projevu k 60. výročí vzniku SSSR (1982, s. 7—16) poukázal na stálý rozkvět a současně také na zákonitý proces sbližování národů Sovětského svazu ve všech oblastech, když mluvil o jejich neochvějné stabilitě. Uvedl, že k jejich splývání, jak to prognosticky formuloval Lenin, bude docházet až za dlouhou dobu, že národní rozdíly se budou zachovávat déle než rozdíly mezi třídami (s. 10). K této fázi společenského vývoje vedou ovšem určité fáze a mezistupně. V současné době je třeba prohlubovat ekonomické sbližování všech národů SSSR, v ještě větším rozsahu než dosud zprostředkovat výměnu kulturních hodnot mezi národy a vzájemně takto obohacovat jejich kultury (s. 11). Mezi jevy, jimž je přitom třeba věnovat mimořádnou pozornost, uvedl Ju. V. Andropov na prvním místě národní jazyk (s. 13).

Naznačené procesy stále se prohlubujícího sbližování národů sovětského státu nutně nacházejí svůj odraz také v jazykové rovině. Poskytují nám možnost formulovat na jejich základě jisté prognostické závěry, které budou směřovat k postižení některých etap vývoje směrem k té fázi, kterou naznačil V. I. Lenin a o níž se zmínil ve výše uvedeném projevu Ju. V. Andropov.

Soudíme, že realizace jazykové politiky v nejbližším období se bude nadále zaměřovat na všestranný rozvoj a růst společenských funkcí jednotlivých národních jazyků s přihlédnutím k integračnímu působení jednoho jazyka s funkcí komunikačního prostředku mezi národy. Vzájemné ovlivňování obou jazyků, národního a mezinárodového, především však vliv jazyka plnícího funkci integrační mezi více [184]národy, se bude dotýkat jen části jazykové struktury národních jazyků, především té, která je nejvíce přizpůsobena přijímat vlivy extralingvistických faktorů a druhých jazyků. V souladu s integrací hospodářskou, politickou a kulturní bude docházet také k integraci jazykové (tuto integrační funkci může plnit jen takový jazyk, který se stal nástrojem mezinárodové komunikace), možná také k částečnému přehodnocování jazykových kompetencí v společenské struktuře, k společensky podmíněnému užívání jinojazyčného komunikačního prostředku v rámci jednoho národního společenství v okruhu fungování některých odvětví národního hospodářství, popř. školství. To se ovšem nezbytně odrazí v míře rozvíjení některých stylů a ještě více v postavení a rozvíjení národní terminologie pro některé vědní obory s převažujícími mezinárodními vazbami (zvláště specializované technické vědy).

Tyto společenské skutečnosti, které budou důsledkem objektivně působících zákonitostí, se také promítnou v praxi do školní výuky a do volby užívaného jazyka ve vydávané vědecké a technické literatuře. Na druhé straně tento jazyk komunikace mezi národy se stane zprostředkovatelem kulturních a vědeckých hodnot mezi všemi národy a těmi národními jazyky, které bude pokrývat svou nadnárodní integrující funkcí, bezprostředně nebo jako zprostředkující jazyk.

Integrační funkce jednoho jazyka při zachování všech práv a funkcí jednotlivých národních jazyků fungujících v rámci každého národního společenství (a při jejich postupném rozvoji) se v budoucnu nebude nepochybně omezovat jen na oblast jednoho státu, ale rozšíří své funkční působení na více států, na ty, které jsou vzájemně spojeny hospodářskými, politickými a z toho vyplývajícími kulturními svazky. Jeden již existující národní jazyk se takto stane dorozumívacím prostředkem uvnitř národa a se specifickými společenskými funkcemi mimo jeho okruh, ve vztahu k dalšímu jazyku. A tato dvojjazyčná komunikační situace se vytváří v rámci území jednoho národa, nikoliv jen ve styku mezi národy. Tím integrující jazyk obohatí jazykovou situaci dalších národních společenství, stratifikaci národní jazykové pospolitosti a hierarchii jejich jazykových útvarů.

Jazyk komunikace mezi národy bude mít s útvary domácího jazyka v každodenní řečové činnosti specifické „kooperační spoje“ (tohoto termínu užil E. D. Polivanov r. 1931, ovšem v jiném kontextu, s. 55—56). V takto vzniklé komunikační situaci, obohacené v rámci určitého národa o novou jazykovou rovinu, nepůjde v konkrétní řečové činnosti o tzv. přepnutí kódu v závislosti na sociální situaci (podle terminologie J. J. Gumperze, 1975, s. 311), ale o jeho střídání v závislosti na zařazení jazykového aktu do komunikační roviny, v jejímž rámci se bude řečová činnost uskutečňovat, na splečenském kontextu komunikace a na její tematice.

Za těchto společenských a jazykových podmínek se vytvoří nové formy procesu pohybu ve slovní zásobě, šíření lexikálních výpůjček z jazyka integrujícího do jazyků ve sféře jeho působnosti (a ovšem také naopak), utváření a šíření internacionalismů, které v souladu s poznatky V. V. Akulenka (1969, s. 67) nabývají pouze za socialismu skutečně masového charakteru, protože se stávají prostředkem k překonání překážek na cestě k internacionalizaci kultury (včetně vědy a techniky). Nový obsah také získá problém takto vzniklé dvojjazyčnosti (různého stupně) nového typu, její funkce a uplatnění v každém zúčastněném národním společenství, vytvoří se nové společenské a jazykové nástroje jejího šíření, stabilizace a ovšem také zdroje. O strukturaci takto vzniklé jazykové situace svědčí mj. to, že při jejím studiu budeme rozlišovat jazyk a řeč a podle toho počítat se čtyřmi rovinami: s mateřským jazykem, mateřskou řečí, nemateřským jazykem a mluvením nemateřskou řečí (srov. např. Michajlov, 1969, s. 131). To se především vztahuje na situace, v nichž se uplatňuje souvztažný bilingvismus, kde mateřský jazyk monolingvního [185]uživatele se nutně liší od mateřštiny bilingvního mluvčího. Jisté rozdíly se přitom budou uplatňovat také mezi mluvenou a psanou formou jazyka.

V současné době jsme svědky toho, že vedle mnohostranného rozkvětu národních kultur a jazyků národů SSSR se současně rozvíjí a sílí všesovětská socialistická kultura, rozšiřují se funkce a zvyšuje se dorozumívací úloha ruského jazyka jako prostředku mezinárodového styku (Michajlovskaja, 1983) mezi všemi vrstvami obyvatelstva SSSR (Cholmogorov, 1981). Národně-ruská dvojjazyčnost u příslušníků neruských národů SSSR je realitou, vytvořila se a rozšířila v souladu s objektivními zákonitostmi společenského vývoje (předpokládal ji V. I. Lenin). Kromě praktické stránky dvojjazyčnosti, která zprostředkuje bezprostřední dorozumívání příslušníků různých národních jazyků a předávání kulturních hodnot zde vystupuje do popředí skutečnost, že národně-ruský bilingvismus se podílí na obohacování a zvyšování kulturní úrovně všech občanů SSSR (Dešerijev, 1981, s. 219—220), podněcuje vnitřně strukturní vývoj jednotlivých národních jazyků (např. při tvoření odborných termínů, abstrakt, prohlubování některých mluvnických kategorií, např. kategorie rodu, posílení slovotvorného procesu při tvoření nových slov atd.) a ve svých důsledcích upevňuje jejich postavení v národní pospolitosti.

V rámci národně-ruského bilingvismu probíhá proces vzájemného ovlivňování obou jazyků. Větší pozornost se dosud věnovala lingvistickému zpracování vlivu ruštiny na jazyky národů SSSR; jsou však v sovětské sociolingvistické literatuře zastoupeny také práce, v nichž se popisuje vliv neruských jazyků na psanou a mluvenou ruštinu užívanou v určitém regionu. Ruština se obohacuje o nové prvky (převážně lexikální, nazývané exotika nebo regionalismy), které jí umožňují fungovat v rozmanitých prostředích. Tyto exotismy převážně tvoří v ruštině stylistické výrazové prostředky (pokud v mluveném jazyce není jejich užití motivováno jinak) a stávají se součástí pasívní slovní zásoby. Vedle nich však existují skutečná přejatá slova v celonárodní zásobě ruštiny (srov. např. Bljagoz, 1982, s. 106—120). Také tato stránka národně-ruského bilingvismu (Michajlovskaja, 1983, s. 29 aj.) si zaslouží soustavnou pozornost jazykovědců ve vztahu k společenským funkcím, které ruština v rámci SSSR plní v neruských částech Sovětského svazu.

Proces vývoje jazykové situace, kterou v současné době shledáváme v SSSR, navozuje podle našeho mínění prognózu dalšího etapovitého vývoje jazykové situace v dalších částech zeměkoule. Již dnes můžeme poukázat na některé světové jazyky, které plní v určitých oblastech světa úlohu druhého mezinárodového jazyka. Podrobnější analýza jejich společenských funkcí a rozsahu působení by ukázala, že jsou mnohem omezenější než funkce ruštiny a její obohacující působení na jazyky a kultury národů SSSR.

Studium ruského jazyka jako prostředku mezinárodového styku má široký význam nejen pro jazykovědu, ale také pro další obory, např. pro sociologii, ekonomiku, teorii vyučování, včetně lingvodidaktiky, a teorii kultury.

Mimo území SSSR se dnes rozšířil v odborných kruzích zemí socialistického společenství tzv. akademický (kategoriální) národně-ruský bilingvismus v různém stupni. Je podmíněn vědeckou a technickou spoluprací a potřebou pohotově sledovat výsledky sovětské vědy a kultury vydávané rusky nebo snahou zpřístupnit širší odborné veřejnosti vědecké a kulturní hodnoty vzniklé v jedné socialistické zemi, jejíž národní jazyk není běžně za hranicemi srozumitelný. V socialistických zemích se rozšiřuje jako výrazný sociální jev pasívní, částečná nebo úplná aktivní znalost ruštiny, její znalost se šíří zvláště u mladé a střední generace všech sociálních vrstev. Ruštinu nově studuje každá generace, nepředává se její znalost z pokolení na pokolení v rodinném životě. Je snahou naší společnosti, aby se ruština vyučovala od základních škol až po vysoké školy co nejefektivněji a její výuka probíhala na základě nejnovějších lingvodidaktických poznatků, aby se systematické vzdělávání [186]učitelů ruštiny zajišťovalo také po skončení vysoké školy (srov. stať Aktivně znát ruštinu, Rudé právo 9. XI. 1983, s. 2).

Funkční, sociální bilingvismus (Džunusov, 1969, s. 47) má v současné době mimo území SSSR v socialistických zemích jen omezený rozsah, uplatňuje se hlavně u některých účastníků jednání na kongresech, pracovních poradách apod., jichž se účastní nositelé několika různých národních jazyků. Předpokládá již velmi dobrou znalost ruštiny.

V druhém oddílu monografie, který koordinačně a autorsky především zajišťují naši spolupracovníci z NDR, se soustavně probírají (v užším slova smyslu) sociální faktory ovlivňující fungování jazyka v socialistické společnosti. Téma je aktuální a společensky využitelné proto, že vedle teoretického lingvistického výkladu poskytuje doporučení, jak má tato řečová činnost optimálně a co nejefektivněji probíhat. Na základě analýzy dialektiky vztahu jazyka a společnosti podávají autoři netradiční pohled na zmíněnou jevovou oblast, která byla mnohdy zatížena schematickými názory, vzdálenými od skutečně marxistického řešení těchto otázek. Při analýze jazykových změn právem — v návaznosti na marxistickou teorii jazyka — rozlišují vnější a vnitřní faktory a tato východiska dokládají konkrétními údaji na základě sledování dynamiky jazykového vývoje v období socialismu. Dobrý obraz problému také poskytuje výklad o existenčních formách jazyka, o současných spisovných jazycích, o diferenciaci národního jazyka a sociální komunikaci (srov. Barnet, 1973), o vzájemných vazbách mezi existenčními formami jazyka a podmínkami užití řečových variant. Autoři se také zamýšlejí nad úkoly masové komunikace v socialistické společnosti, zvláště nad jejími aspekty z hlediska potřeb (budování) rozvinuté socialistické společnosti.

Za přínosnou je třeba považovat tu část výkladu, která je věnována úloze jazykové komunikace při jednotlivých stupních rozvoje osobnosti. Zahrnuje totiž nejen psycholingvistickou a sociolingvistickou analýzu jevů, ale také doporučení k regulativní činnosti státních orgánů, jak příznivě ovlivňovat jazykové chování jednotlivce a společnosti, aby také na tomto úseku byly uspokojeny stále rostoucí nároky na rozvoj socialistické osobnosti. Nestačí totiž jen opakovat Leninova slova, že jazyk je nejdůležitějším prostředkem styku mezi lidmi (28, s. 402); je třeba teoreticky zpracovat, zobecnit a v praxi využít všech možností, které poskytuje naší socialistické společnosti jazyk v jeho sdělovacích možnostech. Na rozdíl od kapitalistické společnosti náš společenský řád se programově snaží v zájmu zvyšování úrovně všech pracujících tvůrčím způsobem využít každého nástroje a zdroje společenského pokroku. Je povinností nás jazykovědců, abychom ukázali ty možnosti, které k tomuto cíli poskytuje každý rozvinutý národní jazyk.

Třetí oddíl monografie, který koordinují spolupracovníci z ČSSR, podává rozsáhlé zpracování problematiky jazykové kultury, která na jedné straně zahrnuje cílevědomou péči o optimální fungování celonárodního spisovného jazyka (v rovině jeho dynamické kodifikace a institucionálního řízení) a na druhé straně poukazuje na nástroje uskutečňující jeho zavádění do všech složek národního života (včetně školství, hromadných sdělovacích prostředků a dalších kulturních institucí). Autoři jednotlivých kapitol shrnují a zobecňují zkušenosti všech evropských socialistických zemí, které se zúčastní zpracování úkolu Národní jazyky …, a podrobně uvádějí výsledky takto tematicky zaměřených prací jazykovědců z ČSSR, NDR, MLR a BLR, zvláště těch, kteří již v minulosti věnovali otázkám jazykové kultury v souvislosti s rozpracováním funkčního pojetí jazyka velkou pozornost (např. u nás B. Havránek, 1963 nebo V. Mathesius, 1982). Autoři plným právem poukazují na to, že za socialismu stále vzrůstá počet aktivních uživatelů spisovného jazyka, prohlubuje se demokratizace vzdělání a počet konzumentů celonárodní kultury, masově se šíří výsledky vědy a techniky a ty se zavádějí do praxe.

[187]Východiskem srovnávacího studia jazykové kultury ve zmíněném III. oddílu se stává pojetí jazykové situace (Švejcer, 1977, s. 133—134; Nikol’skij, 1976, s. 79—80; Jedlička, 1974, s. 35 aj.), do níž vcházejí vlastnosti všech extralingvistických forem jednoho nebo více jazyků užívaných v daném administrativním (popř. státním) celku, existenční formy národních a mezinárodových jazyků, s nimiž se stýkají uživatelé národních jazyků, tedy především bilingvismus a diglosie. Jazykovou situaci přitom chápeme jako zvláštní část obecné sociální situace, která ji také determinuje (Tumanjanová, 1981, s. 74). Dále se zde popisuje stratifikace národního jazyka, uvádějí nová pojetí jeho kultivovanosti a úloha individuálního a společenského faktoru v tomto procesu. Shrnují se dosavadní postoje ke kodifikaci jako jednotě objektivních a subjektivních faktorů v období (budování) rozvinuté socialistické společnosti a kultura řečové komunikace (na rozdíl od kultivování jazykových prostředků), která je spojena se zvláštnostmi odpovídající komunikační sféry.

V dvouletém období mezi zasedáním naší komise v Liblicích (1981) a dnešním sympoziem v Kišiněvě (1983) jsme v přípravě kolektivní monografie udělali zřetelný krok kupředu. Máme ukončenou první verzi většiny textu. To se nám podařilo díky pracovnímu úsilí kolektivů a jednotlivců především z SSSR, NDR a ČSSR, od nich také pochází převážná část zpracovaného rukopisu. Dílčí příspěvky odevzdali spolupracovníci z MLR, BLR a PLR. Některé kratší stati ještě očekáváme od jednotlivců, kteří se zavázali odevzdat je ve stanoveném termínu. Období let 1984 až 1985 budeme věnovat redigování, sjednocování a dílčím úpravám celého rukopisu. Usnesením řídících akademických orgánů jsme zavázáni odevzdat hotový zredigovaný rukopis celé monografie v ruském jazyce do konce r. 1985. Tomuto termínu musí být podřízeny všechny dílčí pracovní termíny.

Závěrem bych chtěl podtrhnout to, co jsem uvedl ve svém vystoupení v Liblicích (K realizaci, 1982). Poukázal jsem totiž na to, že socialistická společnost poskytla nám jazykovědcům jedinečnou příležitost, abychom na zcela konkrétním úkolu ukázali společenskou angažovanost oboru a jeho mimořádně aktuální uplatnitelnost. Tento čestný úkol chceme kolektivně splnit a poskytnout nejen obraz současných procesů fungování jazyka ve společnosti a řízení jazykového vývoje, ale také formulovat potřebná doporučení pro ovlivňování cílevědomého vývoje (spisovného) jazyka v současné etapě uskutečňování leninské národnostní jazykové politiky. Naše kolektivní monografie se může stát vodítkem k pochopení již vzniklé jazykové situace v socialistických zemích, praktickou učebnicí leninské národnostní politiky pro širší světovou veřejnost a návodem, jak je možné optimálně využít těch možností, které jazyk poskytuje jeho uživatelům v odpovídajícím společenském kontextu.

 

LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S. - DANČINOVA, I. A.: Sociolingvistika v svete evristiki i ontologii jazyka. In: Teoretičeskije problemy …, s. 45—56.

AKULENKO, V. V.: Voprosy izučenija leksičeskich internacionalizmov i processov ich obrazovanija. In: Voprosy social’noj lingvistiki. Leningrad 1969, s. 65—89.

ANDROPOV, Ju. V.: Šest’desjat let SSSR. Moskva 1982.

ANDROPOV, Ju. V.: Učenije Karla Marksa i nekotoryje voprosy socialističeskogo stroitel’stva v SSSR. Kommunist, 1983, č. 3 (1229), s. 9—23.

BARANNIKOV, L. I.: Problemy sovetskogo jazykoznanija. In: Jazyk i obščestvo. Saratov 1970, sv. 2, s. 3—18.

BARNET, V.: Diferenciace národního jazyka a sociální komunikace. In: Govornite formi i slovenskite literaturni jazici. Skopje 1973, s. 21—29.

BLJAGOZ, Z. U.: Adygejsko-russkoje dvujazyčije. Majkop 1982.

[188]ČEMODANOV, N. S.: Problemy social’noj lingvistiki v sovremennom jazykoznanii. In: Novoje v lingvistike. Sociolingvistika. Moskva 1975, s. 5—32.

DEŠERIJEV, Ju. D.: Social’naja lingvistika. K osnovam obščej teorii. Moskva 1977.

DEŠERIJEV, Ju. D.: Teorija jazyka i rečevaja praktika. In: Teoretičeskije problemy …, s. 210—220.

DŽUNUSOV, M. S.: Social’nyj aspekt dvujazyčija v SSSR. In: Sociologija i ideologija. Moskva 1969, s. 433—444.

GROSSE, R.: Gesellschaftstruktur und Sprachstruktur. In: Festschrift zur Feier des 125 Jährigen Bestehens der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig. Herausgegeben von K. Schwabe. Berlin 1974, s. 103—113.

GUMPERZ, J. J.: Ob etnografičeskom aspekte jazykovych izmenenij. In: Novoje v lingvistike. Sociolingvistika. Moskva 1975, s. 299—318.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

CHOLMOGOROV, A. I.: Naučnoje upravlenije jazykovoj žizn’ju narodov SSSR. In: Teoretičeskije problemy …, s. 110—131.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1974.

KRAUS, J.: K utváření obsahu a zdrojů sociolingvistiky. In: Švejcar A. D. - Nikol’skij, L. B.: Úvod do sociolingvistiky. Praha 1983, s. 7—26.

KRJUČKOVA, T. B.: K voprosu o metodach sociolingvističeskich issledovanij. In: Teoretičeskije problemy …, s. 165—187.

LENIN, V. I.: Spisy. 1—45. Praha 1951—1970.

LENIN, V. I.: O proletářském internacionalismu a národnostní otázce. Sestavil a předmluvu (s. 7—45) napsal Fr. Havlíček. Praha 1976.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy. 1—39. Praha 1956—1975.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

MICHAJLOV, M. M.: Dvujazyčije (Principy i problemy). Čeboksary 1969.

MICHAJLOVSKAJA, N. G.: O teoretičeskich i praktičeskich zadačach izučenija russkogo jazyka kak sredstva mežnacional’nogo obščenija. VJaz, 1983, č. 5, s. 25—33.

NIKOL’SKIJ, L. B.: Sinchronnaja sociolingvistika. Moskva 1976.

OBSAH KOLEKTIVNÍ MONOGRAFIE „AKTUÁLNÍ PROBLÉMY FUNGOVÁNÍ A ROZVOJE NÁRODNÍCH JAZYKŮ V ZEMÍCH SOCIALISTICKÉHO SPOLEČENSTVÍ“. SaS, 43, 1982, s. 28—30.

OSIPOV, G. V.: Teorija i praktika sovetskoj sociologii. In: Social’nyje issledovanija. Teorija i metody. Moskva 1970, vyp. 5, s. 83—103.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980a.

PETR, J.: Leninův přínos k filozofii jazyka. In: Říjen 1917 a společenské vědy v ČSSR. Praha 1980b, s. 143—151.

PETR, J.: K realizaci programu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti. SaS, 43, 1982, s. 1—7. Ruský překlad VJaz, 1982, č. 5, s. 103—108 a Obščestvennyje nauki. Moskva 1983, č. 3, s. 174—178.

PETR, J.: K pojetí vztahů mezi národy v díle Gustáva Husáka. U příležitosti 70. narozenin. NŘ, 66, 1983, s. 3—14.

POLIVANOV, E. D.: Za marksistskoje jazykoznanije. Moskva 1931.

SOCIAL’NO-ISTORIČESKAJA OBUSLOVLENNOST’ RAZVITIJA MOLDAVSKOGO NACIONAL’NOGO JAZYKA. Kišinev 1983.

ŠVEJCER, A. D.: Sovremennaja sociolingvistika. Teorija, problemy, metody. Moskva 1977.

ŠVEJCER, A. D. - NIKOL’SKIJ, L. B.: Úvod do sociolingvistiky. Praha 1983. Z ruského originálu Vvedenije v sociolingvistiku (Moskva 1978) přeložil a úvod napsal J. Kraus.

TEORETIČESKIJE PROBLEMY SOCIAĽNOJ LINGVISTIKI. Red. kollegija Ju. D. Dešerijev, E. G. Tumanjan, Je. F. Tarasov, T. B. Krjučkova. Moskva 1981. (Dále Teoretičeskije problemy …)

[189]TUMANJAN, E. G.: Tipologija jazykovych situacij (kompleksnyje modeli oppozicij form suščestvovanija jazyka). In: Teoretičeskije problemy …, s. 72—89.

ŽIRMUNSKIJ, V. M.: Problemy social’noj differenciacii jazykov. In: Jazyk i obščestvo. Moskva 1968, s. 22—38.

ŽIRMUNSKIJ, V. M.: Marksizm i social’naja lingvistika. In: Voprosy social’noj lingvistiki. Leningrad 1969, s. 5—25.

 

R É S U M É

Международная целевая программа «Национальные языки в развитом социалистическом обществе », ее социально-лингвистическое, методологическое и научно-практическое значение

Ссылаясь на свою статью от 1982 года, помещенную в журнале «Слово и словесность» (№ 1, стр. 1—7), а затем в журнале «Вопросы языкознания» (1982, № 5, стр. 103—108), автор подчеркивает, что тематика подготавливаемой коллективной монографии «Актуальные проблемы функционирования и развития национальных языков в странах социалистического содружества» входит в рамки марксистской социолингвистики, что монография будет включать ингeрентную (в принципе лингвистическую) и адгереитную (в принципе социолингвистическую) проблематику. Наряду с теоретическим обобщением достигнутого уровня теории и практики языкового аспекта национального вопроса и с необходимой оценкой прошедшего этапа в монографии будут содержаться рекомендации прогностического характера. Теоретические и практические вопросы, связанные с процессом осуществления языковой культуры (с ориентацией на национальные литературные языки), и сознательное использование тех общественных орудий, с помощью которых обеспечивается оптимальное функционирование языка в период научно-технической революции, являются составной частью решения национального вопроса в период построения развитого социалистического общества. При разработке монографии учитывается не только тот факт, что человек обладает способностью управлять языком и некоторыми языковыми процессами, но и факт, что язык играет активную роль в процессе общественного развития.

Первый раздел монографии содержит разработку проблематики, входящей в состав языковой политики в период социализма, включая критическую оценку некоторых буржуазных концепций национального вопроса в разных странах мира, особенно роли его языкового компонента. Автор уделяет внимание ряду социолингвистических проблем, вызванных интегрирующей функцией одного национального языка как средства межнационального общения. Касаясь вопроса активного и пассивного билингвизма, он рассматривает влияние функции этого языка на общеязыковую ситуацию и на функциональное расслоение языковых форм, используемых в двуязычных национальных сообществах, в процессе современного многостороннего развития национальных языков социалистических народов.

Второй раздел монографии посвящен социальным факторам, оказывающим влияние на функционирование языка в социалистическом обществе. Следует обратить внимание на рассмотрение роли языковой коммуникации на отдельных этапах развития личности. В этой части работы явления анализируются с психолингвистической и социолингвистической точки зрения, и даются рекомендации по вопросам управления языковым поведением индивидуумов и общества государственными органами.

В третьем разделе монографии разрабатывается широкая проблематика языковой культуры (теории и ее практического осуществления в одноязычном и многоязычном обществе). Данная проблематика связана, с одной стороны, с целенаправленными усилиями по обеспечению оптимального функционирования и постоянного культиви[190]рования национального литературного языка (на уровне его динамической кодификации и управления со стороны государственных органов) и, с другой стороны, со средствами внедрения национального литературного языка во все сферы жизни народа (включая область просвещения, средства массовой информации и другие культурные институции). Отправной точкой сравнительного изучения языковой культуры в социалистических странах становится понятие языковой ситуации, содержащей черты все экстралингвистических форм одного или нескольких языков, используемых в пределах данной административной (или же государственной) единицы, экзистенциальных форм национальных и межнациональных языков, с которыми имеют дело носители национальных языков. Языковая ситуация при этом понимается как особая часть общесоциальной ситуации, которая и детерминирует ее.

Заключительная часть статьи (первоначально подготовленной в качестве доклада для выступления на симпозиуме в Кишиневе) посвящена результатам, достигнутым в процессе работы над коллективной монографией в период между заседанием комиссии в Либлице (1981) и симпозиумом в Кишиневе (1983, отчет о нем см. в настоящем номере журнала). По словам автора, в настоящее время закончена разработка первого варианта рукописи. Это прежде всего заслуга наших коллег из СССР, ЧССР и ГДР, частично товарищей из ВНР, НРБ и ПНР. В 1984—1985 гг. будет проводиться сложная работа по редактированию всех трех разделов монографии, по оформлению рукописи, а также окончательная разработка текста на русском языке. Согласно установленному сроку рукопись будет сдана в печать в конце 1985 г.

Монографии по праву придается чрезвычайное значение в политических и научных кругах. Ее содержание — не только научное обобщение результатов ленинского решения языковой стороны национального вопроса при социализме, но и намечение перспектив его дальнейшей реализации. Прогноз и рекомендации будут касаться возможного сознательного использования языка в общественных процессах. Кроме того, разработанная в монографии проблематика языковой политики представит интерес для стран третьего мира и, таким образом, может оказать благотворное влияние на закономерный общественный процесс преодолевания пережитков колониализма и неоколониализма.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 3, pp. 177-190

Previous J. P. (= Jan Petr): Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti

Next Junus D. Dešerijev: Идеологическая борьба и языковая политика в современном мире