Sovětský sborník o aktuálních problémech současné jazykovědy

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Советский сборник о актуальных проблемах современного языкознания / A Soviet volume concerning topical problems of present day linguistics

V redakci A. S. Mel’ničuka byla u příležitosti IX. mezinárodního sjezdu slavistů v Kyjevě (1983) vydána publikace s názvem Sovremennoje zarubežnoje jazykoznanije s podtitulem Voprosy teorii i metodologii (naklad. Naukova dumka, 205 s.). Publikace mající charakter sborníku statí jednotlivých autorů je členěna do dvou základních částí: první oddíl (Problematika obščestvennogo funkcionirovanija i istoričeskogo razvitija jazyka) je věnován problematice v širokém slova smyslu sociolingvistické, oddíl druhý (Problematika struktury jazyka i metodov jeje izučenija) je zaměřen na některé otázky sémantiky a systémového myšlení.

V prvé stati (Zarubežnoje jazykoznanije na raspute) vychází A. S. Mel’ničuk ze zjištění, že současná světová jazykověda má dvě linie z hlediska dominujících metodologických tendencí: dialektickomaterialistickou metodologii a idealistickou, pozitivistickou metodologii. V základních rysech sleduje vývoj světové jazykovědy v poststrukturalistickém období, přičemž konstatuje, že klasický strukturalismus musel být překonán v důsledku omezení, která představovaly jeho vlastní metody. Základní tendence poststrukturalistického období jazykovědy vidí v transformačně-generativních gramatikách, v sociolingvistice, sémiotické teorii jazyka, v stratifikačních gramatikách a v tzv. funkcionální škole (martinetovská linie).

A. N. Garkavec (Ponimanije specifiki jazyka kak obščestvennogo javlenija) zkoumá, jaké podoby má v současné světové (resp. západní) jazykovědě chápání jazyka jako společenského jevu. Základní dělící čáru vidí mezi „deskriptivním“ a „generativním“ strukturalismem a psycholingvistikou na straně jedné a sociolingvistikou na straně druhé. V prvém okruhu lingvistických teorií zejména v dřívějších fázích vývoje byly zřetelné tendence těmito otázkami se nezabývat, zatímco pro sociolingvistiku je tato otázka v různé podobě v závislosti na cílech problémem základním. Téma stati postupně zkoumá u Sapira, Whorfa, Labova, Chomského [225]a Halleho. V rámci generativisticky orientované psycholingvistiky se zabývá především Pikem. Zvláštní pozornost věnuje teoriím izomorfismu jazykových a sociálních struktur (Voegelin, Harris, Levi-Strauss, Williams); soustředěnou pozornost věnuje Bernsteinově hypotéze jazykového deficitu, konstatuje podstatné koncepční (nikoli terminologické) diference mezi západními a sovětskými psycholingvisty. Tyto diference spočívají v různém chápání sociální struktury, odlišnost pojetí sociální struktury (daná růzností filozofických východisek) se týká i marxisticky orientovaných západoněmeckých sociolingvistů.

K. F. Savrančuk (Problema sootnošenija jazyka i kuľtury) vychází ze zjištění, že jsou výrazné rozdíly v chápání obsahu a rozsahu pojmu kultura; pojetí tohoto pojmu je dále závislé na kontextu vytvářeném různými způsoby chápání sociálně-psychologických struktur a znakových vztahů. Věnuje pak pozornost pracím západoněmeckým, pracím Brightovým, Fishmannovým, Millerovým aj. Ukazuje na těsnou vazbu těchto teorií s interakcionistickým pojetím sociálněpsychologických mechanismů, s teorií sociálních rolí a na koncepční důsledky z toho plynoucí. Všímá si způsobů chápání vztahů mezi jazykem a sociálními strukturami. Závěrem dochází ke konstatování, že v oblasti vztahů jazyka a kultury převládají v zahraniční sociolingvistice tendence mající neohumboldtovské základy a spočívající v předpokladu, že jazyk určuje typy a normy kultury, přičemž toto stanovisko vyúsťuje v různě pojaté teorie izomorfismu mezi jazykem a sociální strukturou. Toto základní východisko je v rozporu s marxistickými stanovisky ke vztahu jazyka, sociálních struktur a kultury.

A. S. Mel’ničuk (Voprosy istorii jazyka) nejprve hodnotí stanoviska zahraničních představitelů současných lingvistických tendencí k otázce rekonstrukce prajazyka. Na dalších stránkách svého příspěvku se zabývá otázkou principů a stimulů jazykového vývoje; zajímá ho také vztah současné západní sociolingvistiky k historicko-lingvistické problematice. V těchto souvislostech věnuje pozornost názorům Labovovým, Weinreichovým, Herzogovým, stratifikačním gramatikám a tzv. sémiotickým teoriím jazyka. Touto cestou dokládá, že růst pozornosti zaměřené na studium společenských funkcí vede i k zájmu o historickou problematiku jazyka. Konstatuje také tendenci směřující k nahrazení tradičních metod diachronní lingvistiky metodami transformačně-generativními. Soudí však, že tyto aplikace neprokázaly způsobilost uvedených metod pro zkoumání historie a vývoje jazyka. Závěrem konstatuje, že i z hlediska historického vývoje jazyka nemohou být generativně-transformační metody účinné právě pro své pojetí jazyka jako objektu.

O. B. Tkačenko (Osveščenije rezuľtatov vzaimodejstvija jazykov) sleduje nejprve souvislosti mezi postupným zvyšováním počtu spisovných, oficiálních jazyků a ztrátou závislosti teoretického lingvistického myšlení na gramatických popisech angličtiny v západní jazykovědě. Na pozadí výsledků sovětské jazykovědy zkoumá složitou problematiku vícejazyčnosti zejména v rozvojových zemích, vztah „světového jazyka“ (vseobščij mirovoj jazyk) a národních jazyků, „technicko-jazykové“ a psycholingvistické problémy s tímto vztahem spojené. V daných souvislostech pak věnuje pozornost pojmům substrát a superstrát, přičemž zjišťuje, že problémy spojené s pojmem substrátu jsou větší než komplikace spojené s chápáním pojmu superstrát.

Ju. A. Žluktenko (Teoria „jazykovogo planirovanija“) vychází z konstatování, že v obecném smyslu pojem jazykové plánování označuje různé způsoby vědomého působení člověka na jazyk a také předvídání změn jeho prostředků a struktury. Konstatuje, že teoretické počátky těchto činností je třeba hledat v pražské škole. Podrobnější pozornost věnuje názorům Haugenovým, zejména jeho tendenci vycházet z teorie a praxe sociálního a ekonomického plánování; ukazuje, že myšlenky Haugenovy prodělaly určitý vývoj a mají stále vedoucí úlohu v názorech na jazy[226]kové plánování v západní lingvistice. Autor poukazuje na ideologickou a politickou podmíněnost názorů na obsah a poslání jazykového plánování; z dané podmíněnosti pak plyne pojetí této činnosti, míra a zaměření předpokládaných zásahů a představy o institucionálním charakteru plánování, mající mnohdy extrémní a neadekvátní podobu (Tauli).

A. I. Čeredničenko (Problemy tipologii jazykovoj variantnosti) se ve své stati zabývá variantností jazyků v sociolingvistickém smyslu, a to především v souvislosti s vícejazyčností rozvojových zemí. V rámci pojmu variantnosti jsou zkoumány i vztahy mluveného a psaného jazyka. Je akcentován funkční přístup ke vztahům jazyků v podmínkách vícejazyčnosti a je předložen systém diferenčních příznaků, které dovolují lišit pojmy dialekt, národní varianta jazyka, teritoriální varianta národního jazyka a regionální varianta; jde o soubor pojmů, které slouží studiu polynacionálního jazyka.

Úvodní statí druhého oddílu je Traktovka svjazi meždu značenijem i zvukovym vyraženijem, jejímž autorem je M. M. Peščak. Vychází z konstatování, že zásluhou psycholingvistických tendencí ustoupilo do pozadí chápání jazykové jednotky jako jednoty významové a zvukové složky a bylo nahrazeno pojmem přetváření významu ve zvuk. Takto (v duchu Chafeově) dynamicky chápaný znak považuje za vhodné řešit z hlediska komunikačního myšlení o jazyce. Proces přetváření významu ve zvuk pak sleduje v rámci teorií Chomského, Chafea a Weinreicha; zabývá se dynamikou smyslu takových pojmů jako povrchová a hloubková struktura ve vztahu k pojmům z oblasti významové a zvukové stránky jazyka. V duchu Chafeových názorů se zabývá otázkou vznikových principů systému znakových vztahů, otázkou relativní stability významů a s tím spjatou otázkou individuální nebo kolektivní objektivní existence jazyka, historií vzniku pojmu jazykové kompetence jako vrozeného předpokladu řečové činnosti člověka, různou platností pojmu jazyk (jeho ontologickou a gnozeologickou hodnotou), přičemž zvláštní pozornost v tomto směru věnuje dynamice myšlení Chomského.

I. F. Anderš (Interpretativnaja i generativnaja semantika) na počátku své stati především přesně vymezuje objekt svého analytického zájmu: je jím interpretativní a generativní sémantika převážně amerického původu. Zevrubnou analýzou základních prací v genetické posloupnosti (Chomsky, Katz, Fodor, Postal, Fillmore, Chafe, Anderson), v návaznosti na kritická stanoviska některých jazykovědců (Daneš, Kacnel’son, Uhlenbeck) zkoumá podstatu a souvztažnost pojmů jako povrchová struktura, hloubková struktura, syntaktický komponent, sémantický komponent, fonologický komponent, fonetická reprezentace, sémantická reprezentace, bázový komponent aj. Provádí rozbor základních sémantických pojmů Fillmorových a Chafeových a dospívá k těmto závěrům: od šedesátých let docházelo v důsledku zvýšené pozornosti lingvistické sémantice ke kritickému přehodnocování klasické generativně-transformační gramatiky. Tato gramatika nebyla schopna objasnit fungování přirozených jazyků ve společenské řečové praxi a v procesech myšlení. Nutnost zavést sémantický komponent řešili stoupenci interpretativní sémantiky tak, že chápali sémantický komponent jako interpretaci syntakticky chápané hloubkové struktury, zatímco představitelé generativní sémantiky ztotožnili sémantický komponent s hloubkovou strukturou a učinili jej hlavním komponentem generativního modelu. V sémantických teoriích Fillmorových a Chafeových jsou pro sémantiku věty rozhodující sémantické pojmy lexikální povahy. Nedostatkem těchto teorií je určitý apriorismus, nedostatečný kontakt s jazykovým materiálem, přílišná tendence k univerzalismu při objektivní závislosti na angličtině. Generativisté nevěnují dostatečnou teoretickou pozornost vztahu sémantické struktury věty a nejazykové situace.

S. S. Jermolenko (Problemy izučenija ekspressivnych jedinic jazyka) sleduje [227]své téma v širokých souvislostech klasické evropské systémové jazykovědy s výraznou pozorností k některým pracím českých lingvistů (J. Zima, Vachek, Dokulil) a s využitím přínosu, který představují pojmy centrum a periférie systému v podmínkách chápání jazykového systému jako pružně stabilního.

T. G. Linik (Ponimanije sootnošenija metoda i teorii) sleduje v kontextu novější americké literatury vztah pojmů teorie a metoda. Nejprve eviduje vlivy jiných věd na lingvistiku, sleduje tu část vlivů, které lze označit jako její algebraizaci, pak sleduje vlivy lingvistických metod na jiné vědy (literární vědy, folkloristika, antropologie). Zejména v návaznosti na práce Chao Yuen Rena a na některé sovětské práce (Stepanov) se zabývá pojmy metoda, metodika, metodologie a teorie. Podle autora došlo k povýšení metody na úroveň teorie. Deskripce jednotlivých faktů byla nahrazena lingvistickou teorií, která je koneckonců objektem a cílem sebe sama. Specifická metoda se stává lingvistickým směrem. V dalších obecnějších úvahách klade otázku prvotnosti teorie nebo metody, otázku chápání intuice jako metody, otázky užití obecných vědeckých metod v lingvistice a otázku vztahu tzv. indukce a dedukce. V závěrech pak konstatuje, že charakteristickým rysem americké jazykovědy je metafyzická absolutizace, která ovlivnila vznik převládajících představ o vztahu teorie a metody.

I. V. Sojko (Problemy teorii valentnosti) se zaměřil na novější literaturu o dané problematice pocházející převážně z NDR ze 70. let. Vychází z různě chápané šířky pojmu valence. Východiskem jsou mu názory Bondziovy, Helbigovy, Heidolphovy, Paschové, Viehwegerovy; na jejich bázi zkoumá vztah významu a valence, vztah mezi sémantikou a syntaxí, vztah valenční teorie a teorií sémantických pádů, vztah valenční teorie s teorií větných členů. Samostatnou pozornost věnuje v těchto souvislostech otázce obligatornosti a fakultativnosti větných členů. V závěru konstatuje, že převládá tendence chápat pojem valence povrchově; v procesu tzv. sémantizace pojmu valence vidí možnost ještě hlubšího poznání mechanismů, které jsou v souvislosti s tímto pojmem předmětem zkoumání.

Autoři sborníku Sovremennoje zarubežnoje jazykoznanije dobře odhadli tematiku, kterou je třeba považovat v kontextu současné světové jazykovědy za aktuální. Zvláště v druhé části se zkoumají otázky, které se řešily již dříve; je však třeba zdůraznit, že v proměnlivém kontextu intenzívně se rozvíjejícího oboru je záslužné klást tyto otázky opakovaně, neboť nový kontext a časový odstup přináší prohloubená zjištění. Sám pojem zahraniční jazykověda v rámci publikace znamená převážně nemarxistickou, americkou, do jisté míry i západoněmeckou lingvistiku. Jen v některých statích (Jermolenko, Sojko) se přihlíží i ke klasickému systémovému myšlení čs. lingvistiky a zejména k pracím lingvistů NDR. Je třeba jen litovat, že současné naše práce z oblasti sociálněpsychologického myšlení, zejména pak ale z oblasti sémantiky a teorií systémů v lingvistice jsou tak málo známy i v Sovětském svazu. Zejména pokud jde o valenční teorii, byl by zřetel k naší literatuře prohloubil syntaktický pohled na dané otázky. Totéž v zásadě platí i o problematice znakových vztahů. To znovu připomíná potřebu věnovat zvýšenou pozornost cizojazyčnému publikování obecně teoretických prací domácí produkce.

 

Závěrem konstatujeme, že autoři sborníku Sovremennoje zarubežnoje jazykoznanije hodnotně přispěli k filozoficky a ideologicky kritickému hodnocení americké a západoněmecké aktuální lingvistické literatury i k dílčímu syntetickému hodnocení některých zásadních myšlenek sovětské a německé marxistické jazykovědy.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 3, s. 224-227

Předchozí Jan Petr: Mezinárodní sympozium Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti (Kišiněv 1983)

Následující Hana Gulová: Podnětná práce o dějinách ruského spisovného jazyka