Podnětná práce o dějinách ruského spisovného jazyka

Hana Gulová

[Rozhledy]

(pdf)

Инициативная работа об истории русского литературного языка / A stimulating study of the history of literary Russian

V r. 1981 vyšla v Moskvě v nakladatelství Nauka kniha Istoki i suďby russkogo literaturnogo jazyka (321 s.) autora F. P. Filina. Publikace navazuje na problematiku jeho dříve vydaných prací, rozvíjí je, ale tuto řadu bohužel také uzavírá (autor v r. 1982 zemřel). Uveďme zde alespoň některé z jeho prací: Leksika russkogo literaturnogo jazyka drevnekijevskoj epochi (Po materialam letopisej). Leningrad 1949; Obrazovanie jazyka vostočnych slavjan. Moskva - Leningrad 1962; Proischoždenije russkogo, ukrainskogo i belorusskogo jazykov. Leningrad 1972.

Recenzovaná práce je rozdělena do pěti kapitol, kterým předchází úvod. Svým problémovým přístupem je přínosná pro teorii ruského spisovného jazyka z diachronního aspektu tím, že si klade za cíl osvětlit některé uzlové otázky dějin ruského spisovného jazyka, zvláště ty, které vyvolávaly a vyvolávají spory mezi badateli.

V úvodu autor vymezuje své pojetí dějin spisovné ruštiny jako organické součásti dějin ruského jazyka (historické gramatiky a vývoje jazyka a dialektologie), jež popisují jak vnitřní jazykový vývoj, tak i vnější vlivy na něj, které byly vyvolány sociálně historickými podmínkami a příčinami. Organická jednota dějin spisovné ruštiny a dějin ruského jazyka vychází z předmětu zkoumání, který je pro ně společný, a jejich členění chápe jako opodstatněné pouze z hlediska metodologického.

Materiálově vychází práce ze zevrubnéno prozkoumání Slovníku současného ruského spisovného jazyka v 17 dílech (Moskva - Leningrad 1948—1965), Retrográdního slovníku ruského jazyka (Moskva 1974) a zčásti Frekvenčního slovníku ruského jazyka (za redakce L. N. Zasorinové, Moskva 1977). Autor se však velmi často odvolává na materiálové práce řady dalších sovětských autorů (např. Cejtlinové, Šanského, Graudinové, Sorokina aj.; bibliografické údaje viz na s. 23n., 210n. aj.). Teoreticky se toto materiálové východisko opívá o autorovo pojetí slovní zásoby a sémantiky slov jako roviny, jež má mezi ostatními rovinami jazykového systému z hlediska vývoje jazyka výlučné postavení (s. 239). Autor se nezříká komplexního, úplného a objektivního popisu všech jazykových rovin v jejich vývoji, ale pociťuje v tomto směru citelné nedostatky v dosavadní odborné literatuře (a to i lexikologické, zejména sémantické), jejíž analytické a materiálové zaměření, nejednotná metodologická východiska a různě hluboká perspektiva, ale především koncentrace na popis systému bez důrazu na diferencující příznaky jednotlivých systémů (slovanských jazyků) neumožňuje jejich fundované zobecnění pro potřeby dějin spisovného jazyka. F. P. Filin si také uvědomuje určitá úskalí, jež spočívají ve výběru materiálu ke slovníku, především v nerovnoměrném uplatnění mluvené a psané formy jazyka.

V první kapitole, nazvané „Současný ruský spisovný jazyk, jeho původ“ (s. 7-86), vymezuje autor nejprve základní pojem ruského spisovného jazyka a určuje dobu jeho vzniku. Dále se zaměřuje na jeho původ, přičemž se soustřeďuje v zásadě na dva problémy: (1.) na vztah ruštiny a církevní slovanštiny ve starší fázi vývoje ruského jazyka (do 18. stol.) a (2.) na vztah ruštiny k západoslovanským jazykům, a také k francouzštině (od konce 18. stol. a ve stol. 19.). Nejprve odpovídá Filin na otázku, která složka je z genetického hlediska určující v současné spisovné ruštině, ruská (russkaja narodnaja stichija), církevněslovanská (v základě staroslověnská, tedy podle něho geneticky starobulharská) nebo západoevropská. Na základě analýzy uvedeného materiálu a s použitím bohaté literatury, která byla v tomto problému napsána, přibližně určuje podíl formálních genetických církevněslovanských prvků na 10 % (zároveň dokládá, že většina z nich vznikla až na východoslovanské (ruské) půdě) a podíl západoevropských výpůjček (kam zahrnuje i slova řecko-[229]latinského původu) na 13 %; z nich uvádí asi 4 % slov původu francouzského. Tři čtvrtiny lexikálních jednotek jsou pak původem ruské. Obdobný stav předpokládá i pro lexikální sémantiku, jejíž současné diachronní rozpracování je v počátcích, a tedy neumožňuje exaktní zhodnocení. Stručně se autor zmiňuje o ruském původu zvukové stránky a morfologie, o ojedinělých přejatých slovotvorných postupech, o rozvoji syntaxe, jež asimilovala řadu přejatých slovních spojení a syntaktických konstrukcí v takové míře, že jejich diferenciace je velmi obtížná a často sporná.

Druhá kapitola (s. 87-168) je věnována ruskému národnímu jazyku (nacional’nyj jazyk). Je pokusem vymezit tento pojem z teoretického hlediska ve vztahu k národu jako historické kategorii rozvoje společnosti, jež se v Rusku rozvíjí od 17. stol., a dále určit vztah tohoto útvaru ke spisovnému jazyku (ten je pouze jednou z forem jeho realizace), k dialektům a sociolektům. F. P. Filin zkoumá i další aspekty rozvoje ruského národního jazyka, zabývá se rozvojem písemnictví a jeho vlivem na rozvoj jazyka, vznikem normy spisovného jazyka, proměnným vztahem mluvené a psané formy jazyka, vztahem spisovné ruštiny a nespisovných útvarů, úlohou kodifikačních zásahů do spisovné normy, rozvojem mluveného jazyka (podílem spisovných a nespisovných prvků, zanikáním dialektů, vznikem interdialektů (poludialekt), otázkami tzv. prostorečija (ve vztahu k rozvíjejícímu se jazykovému povědomí), vznikem a rozvojem stylů a jejich proměnným chápáním), periodizací rozvoje spisovného jazyka aj.

Autor chápe národní jazyk jako systém systémů všech útvarů ruského jazyka, včetně teritoriálních dialektů a dalších nespisovných útvarů. Hlavním protikladem v jeho rozvoji v 17. a 18. stol. byly vztah ruštiny k církevní slovanštině a opozice psaného spisovného jazyka a místních nářečí, v 19. a 20. stol. pak opozice normy spisovného jazyka a místních nářečí spolu s nespisovným „prostorečijem“. V současné době jsou hlavním protikladem psaná a mluvená forma spisovného jazyka s jejich normami, běžně mluvený jazyk a nespisovné útvary. Původně dominantní funkce hovorové ruštiny nad psanou formou spisovného jazyka se postupně přeměnila v postavení závislé na psané formě, a to i přes relativně progresívnější charakter formy mluvené.

Třetí kapitola práce (s. 169-190) se zabývá vymezením pojmu spisovného jazyka, a to v pohledu jak synchronním, tak i diachronním. Pokud jde o pojetí spisovného jazyka v období rozvoje ruského národa, autor uvádí tyto základní rysy: (1.) kultivovanost, uspořádanost, (2.) normativnost společensky uzákoněná (obvykle v kodifikaci), (3.) stabilita, nepřetržitá tradice, (4.) závaznost pro všechny členy společenství, naddialektnost, dominantní úloha v systému ostatních jazykových útvarů, (5.) stylistická diferencovanost, (6.) univerzálnost, polyfunkčnost, (7.) realizace v ústní a písemné formě (s. 175n.). Vedle těchto obecných integrujících rysů může mít spisovný jazyk i další, specifické, proměnné rysy (lokální varianty, historická omezenost aj.). Konkrétní projevy těchto rysů jsou u různých spisovných jazyků různé.

Spisovný jazyk v období před vznikem národa definuje autor vzhledem k období národnímu. Uvádí a) společné rysy, k nimž řadí: (1.) rozvinuté písemnictví, jež prohlubuje organizaci textu a které umožňuje zprostředkovat komunikaci bez časoprostorového omezení, (2.) určitá kultivovanost, relativní naddialektnost, tendence ke stabilitě, udržování tradice (jež vedlo k jistému odtržení od běžně mluveného jazyka), skrytá kodifikace (tzn. orientace na normy dané určitými literárními památkami), (3.) fungování spisovného jazyka jako prostředku civilizace, uspokojování potřeb společnosti (státních, individuálních) a b) rozdíly mezi spisovným jazykem přednárodního a národního období. Přednárodní spisovné jazyky podle autora nereprezentovaly (v rámci společného jazykového základu) jednotný systém spolu s běžně mluveným jazykem, nebyly absolutně polyvalentní, snáze koexistovaly [230]s nejrůznějšími regionalismy (s. 189). I zde platí teze o možném posunu a změnách pro různé jazyky, dané vymezení evidentně vychází z ruských podmínek.

V třetí kapitole uvádí F. P. Filin pro srovnání i řadu příkladů z ostatních slovanských i neslovanských jazyků, opírá se o existující strukturně typologické a srovnávací historické práce (bohužel ne vždy s příslušným odkazem na prameny) a konstatuje, že srovnávací typologické práce budou úkolem v budoucnosti. V otázce vzniku spisovného jazyka se F. P. Filin přiklání k názoru, že konstitutivním prvkem je vznik písemnictví (jež odlišuje od prvních písemných fixací jazyka).

Na okraji tohoto problému je třeba uvést několik poznámek. Vývoj jazyka probíhá neustálým pohybem uvnitř systému, kvantitativním narůstáním jevů a jejich přeměnou v kvalitativně nové jevy při zachování dynamické rovnováhy (stability), a to s cílem uspokojovat vyvíjející se komunikativní potřeby daného jazykového společenství s jeho sociálním vývojem v určitém historickém období. Změny funkcí jazyka, změny v jazykové situaci vůbec jsou výsledkem společenských změn. Vývoj jazyka působí zpětně na společnost, ale tento vliv není pro její vývoj určující.

Vznik spisovného jazyka je také výsledkem měnících se komunikativních potřeb jazykového společenství, výrazem rozvoje jeho vědomí a myšlení. Je přísně historicky podmíněn rozvojem společnosti. Teorie dosud široce rozpracovala pojetí současného spisovného jazyka. Všechny atributy, které se mu přisuzují (s tím, že jejich výčet a popř. hierarchie, či vymezování konstituujících, stálých vlastností a na druhé straně proměnných se u současného spisovného jazyka liší jednak v souvislosti s teoretickými východisky, z nichž ten či onen badatel vychází, jednak ze zorného úhlu, který pro zkoumání tohoto komplexního jevu zvolí, jednak v závislosti na konkrétním vývoji daného jazyka, který popisuje, nejazykové, a tedy společenské situaci v daném jazykovém společenství), jsou kvalitami historickými, vyvíjejícími se. Jejich vznik a rozvoj v jazyce jsou jevy kontinuální, a proto jakékoli vymezování uzlových bodů ve vývoji (spisovného) jazyka je otázkou povýtce taxonomickou; a to se znásobuje dále tím, že takových atributů bývá vymezována celá řada. Vztahy mezi nimi nejsou nikterak jednoduché a přímočaré; každý, byť komplexní pohled vždy vede nutně ke zvýrazňování či nadřazování jednoho nebo několika z nich, jak ukazují výše uvedené přístupy.

Nejobšírnější je kapitola čtvrtá, nazvaná „Jazyková situace ve Staré a Moskevské Rusi“ (s. 191-292). Při interpretaci diachonních jazykových jevů autor v ní aplikuje sociolingvistické hledisko. Zabývá se historickým vývojem společnosti východních Slovanů po jejich vyčlenění ze slovanského etnika a vlivem tohoto vývoje na jazykovou situaci a na rozvoj jazyka. Své úvahy začíná již v psl. období, kdy se zamýšlí nad dialektním členěním praslovanštiny a nad podílem všeslovanské slovní zásoby vzhledem k nářečním jevům. Z tohoto základu vyvozuje tezi o rozdílnosti slovanských jazyků v období fungování stsl. jako jazyka náboženství, kultury a literatury. Rozvádí teoretické úvahy o nedoložených fázích rozvoje jednotlivých slovanských jazyků, přičemž vychází jak z historickosrovnávací metody rekonstrukce jazyka, tak i z literárněvědného hodnocení dochovaných písemných památek, z něhož lze usuzovat na předchozí jazykovou kulturu, a dále z historického stadia vývoje společnosti (její sociální stratifikace, ekonomických podmínek aj.).

Nová jazyková situace se vytváří po příchodu křesťanství a se založením písemné tradice přejetím stsl. písemnictví od starých Bulharů. Toto období charakterizuje podle autora rusko-stsl. (později csl.) bilingvismus gramotných uživatelů jazyka, založení vlastní kulturně jazykové tradice a postupné zdokonalování psané formy stsl. jazyka. Autor se podrobně, ale i z jiného zorného úhlu než v první kapitole, zabývá vztahem obou jazykových systémů v dalším vývoji, jejich vzájemnou interferencí a postavením. Zaměřuje se (avšak bez potřebného teoretického výkladu o vývoji dvou geneticky příbuzných a formálně velmi blízkých jazykových systémů) na konkrétní [231]jazykovou analýzu slovní zásoby památek až do 18. stol., přičemž bere v úvahu změněné sociálně historické podmínky.

V závěrečné — páté — kapitole nastiňuje F. P. Filin některé cesty rozvoje současného spisovného jazyka.

V celém svém výkladu zachovává autor jednotnou stavbu. Vychází vždy z dosavadních názorů na problém, jež rozsáhle kriticky komentuje, přičemž ostře polemický tón někdy vede až k terminologické neujasněnosti výkladu. Menší prostor poskytuje vlastním teoretickým závěrům, jež zakládá (kromě materiálového výzkumu, jak je uvedeno výše) někdy na pozitivistických postulátech existence určitých jevů (např. v otázce spisovného jazyka, jeho vzniku, polyfunkčnosti, v povědomí o literárních památkách apod.). Hlubšímu proniknutí do podstaty jevů zřejmě brání i jednostrannost výchozího materiálu, ale zejména pak jeho ne vždy adekvátní analýza (např. při určování genetické dominantní složky současné spisovné ruštiny, kdy jsou slovotvorné a morfofonematické jevy redukovány na otázky slovní zásoby a statistická data, při stanovování původu památek aj.). Je však třeba přiznat, že obdobnou povahu má i řada analytických prací s touto tematikou, z nichž autor čerpá, a že se mu — přes výchozí postuláty — nepodařilo tento nedostatek překonat. Vyplývá to ovšem také z toho, že se F. P. Filin ve své práci zaměřil na skutečné nejproblematičtější otázky vývoje spisovné ruštiny.

Pozitivní je autorova snaha o uplatnění sociolingvistických zorných úhlů na danou problematiku, pokus o syntetické zpracování jazykové situace od počátku vývoje ruského písemnictví, o zhodnocení jeho postavení (sféry užití, funkce) a o sociální charakteristiku mluvčích. Zavedení těchto hledisek však zatím postrádá (stejně jako v dosavadní literatuře) vhodné metody práce a pojmový aparát, které vyplývají z rozdílnosti předmětu zkoumání — vývoje jazyka na rozdíl od dosud uplatňované synchronní sociolingvistické analýzy jazyka (z hlediska vnějších činitelů i z hlediska přístupu k materiálu). Je tu patrný vliv historiografických a literárněvědných disciplín. Ovšem vzhledem k aktuálnosti otázek vnějších dějin jazyka, teorie spisovného jazyka v diachronním plánu a obecných otázek vývoje myšlení je příspěvek F. P. Filina k soubornějšímu zpracování této problematiky přínosný. Kromě nových poznatků podněcuje také k přemýšlení o nastolených otázkách. Diskuse, kterou v kruzích odborníků nepochybně vyvolá, přinese další upřesnění otázek, které v rámci teorie spisovných národních jazyků patří k nejaktuálnějším.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 3, s. 228-231

Předchozí Jan Kořenský: Sovětský sborník o aktuálních problémech současné jazykovědy

Následující Jan Petr: K novým sociolingvistickým publikacím o moldavském jazyce