O jazyce vysokoškolské výuky ve svazových republikách SSSR

Nikolaj Savický

[Kronika]

(pdf)

О языке вузовского обучения в союзных республиках / Language of teaching at the universities and colledges in the Soviet republics

V r. 1982 v nakladatelství Nauka v Moskvě vyšel zajímavý sborník Razvitije nacional’nych jazykov v svjazi s ich funkcionirovanijem v sfere vysšego obrazovanija (280 s.), který je pokusem o sociolingvistickou analýzu jednoho ze „substylů“ vědeckého, popř. odborného funkčního stylu — souboru jazykových prostředků vysokoškolské výuky v národních jazycích šesti svazových republik Sovětského svazu. Redaktory sborníku jsou A. N. Baskakov a V. Ju. Michal’čenko. Autoři jednotlivých statí: ázerbájdžánština — A. N. Baskakov, litevština — V. Ju. Michal’čenko, lotyština — A. Ju. Blinkena, estonština — T. U. Kaganovová, tádžičtina — R. I. Chašimov, turkmenština — O. Nazarov.

Analýza uvedené oblasti jevů je prováděna na pozadí popisu vývoje vysokého školství na území příslušných republik a celkového vývoje jejich spisovných jazyků. Velká pozornost je věnována procesům vzájemného ovlivňování jazyků, souvislostem mezi procesy intelektualizace a internacionalizace jazyků. Kniha obsahuje bohatý materiál jak čistě lingvistický (popis jednotlivých jazykových prostředků), tak sociologický a sociolingvistický — např. statistické údaje o rozvoji vysokého školství, o národnostním složení posluchačů, o využívání jednotlivých jazyků ve vyučovacím procesu.

V praxi sovětské moci od samého počátku její existence se objevil pojem a skutečnost „jazykového budování“ (jazykovoje stroitel’[253]stvo). Šlo o to, že účinné zapojení veškerého obyvatelstva mnohonárodního sovětského státu do budování nové společnosti a dosažení cíle, který vyplývá z třídní a sociální podstaty této společnosti — všestranného rozvoje tvůrčích sil všech jejích členů, nebylo možné bez všeobecného rozšíření vzdělání, a to vzdělání v jazyce blízkém a srozumitelném pro žáky a studenty. Při tom však většina obyvatelstva Ruské říše v okamžiku revoluce byla negramotná, školství v jiných jazycích než ruském buď vůbec neexistovalo, nebo existovalo ve zcela elementární či archaické podobě; značná část jazyků, jimiž mluvilo obyvatelstvo, vůbec neměla spisovnou podobu. V těchto podmínkách bylo vykonáno dílo, jehož plné historické docenění je stále ještě věcí budoucnosti.

Až do doby Velké říjnové socialistické revoluce vyučovací proces na všech vysokých školách moderního typu (tj. s výjimkou některých konfesijních učilišť, zejména islámských) na území Ruské říše probíhal v ruštině. Na islámských školách se učilo arabsky, což nebyl mateřský jazyk nikoho z posluchačů. Obsahem vyučování až po „nejvyšší“ stupeň bylo často jen memorování koránu. Složitý byl vývoj vysokého školství v Pobaltí, stručně popsaný i v recenzovaném sborníku. Po stránce jazykové se tu v různých dobách a v různých oblastech vystřídaly latina, polština, němčina, nakonec převládla ruština. Jen jazyky místního obyvatelstva — litevština, lotyština, estonština — až do r. 1917 na vysokých školách chyběly. Dnes ve všech svazových republikách alespoň část vysokoškolského vyučovacího procesu probíhá v národních jazycích. O jakou část jde, jak po stránce kvantitativní, tak po stránce oborového zaměření, je v různých republikách různé. Články recenzovaného sborníku podrobně charakterizují situaci v jednotlivých republikách a přesvědčivě dokumentují i objektivní podmíněnost některých existujících rozdílů.

I když proces přechodu k vyučování v národních jazycích na vysokých školách pokročil v různých republikách nestejně, ve všech případech jde o úspěch leninské národnostní politiky, jak ukazuje srovnání s výchozím stavem. Při tom je třeba mít na paměti i to, nakolik je situace vysokých škol podmíněna situací škol základních a středních; zde proces přechodu na národní jazyky proběhl nejen ve svazových republikách, ale i v menších národnostně administrativních útvarech. Proces přípravy vysoce kvalifikovaných národních kádrů vysokoškolských pedagogů je však proces dlouhodobý.

Mezi jazyky s bohatě diferencovanou a propracovanou soustavou funkčních stylů patří dnes již např. estonština, která také jednoznačně převládá jako vyučovací jazyk na všech typech vysokých škol v Estonské SSR (s. 159—160); přestože vyučování v estonštině na vysokých školách bylo zavedeno již v buržoazním Estonsku, terminologie většiny oborů byla v plné míře propracována až v sovětském období (tj. po r. 1940 s přerušením v době Velké vlastenecké války). Dosažený stupeň vývoje odborného stylu umožňuje však již dnes sahat při doplňování terminologie nově vznikajících oborů k výpůjčkám přímo z jazyků, kde příslušná terminologie nejdříve vznikla — např. v případě výpočetní techniky je to především angličtina (s. 181).

Naopak v Turkmenské SSR se přechod k národnímu jazyku ve vysokoškolském vzdělávacím procesu podařil zatím jen ve značně omezené míře (s. 226). S tím souvisí problémy při přechodu studentů ze střední školy, kde se vyučuje turkmensky, na vysokou školu s vyučovacím jazykem ruským (s. 230). Tytéž objektivní podmínky způsobují i to, že propracovávání terminologie a soustavy funkčních stylů v turkmenštině naráží na obtíže, a při překladech učebnic z ruštiny se sahá někdy i k velmi neústrojným výpůjčkám z ruštiny (např. složených slov domácího ruského původu apod. — s. 249). Příslušný článek sborníku mj. doporučuje i opatření, která by mohla vést ke zlepšení existujícího stavu.

Bylo by však mylné připisovat uvedený rozdíl ve funkčně stylistické propracovanosti estonštiny a turkmenštiny pouze „evropskosti“ estonštiny či podobným faktorům. Pozoruhodné úspěchy byly dosaženy, jak dokládají příslušné články sborníku, např. v rozvoji (včetně rozvoje odborného stylu) ázerbájdžánštiny v Zakavkazí a tádžičtiny v hloubi Střední Asie. V rozvoji moderní spisovné tádžičtiny významnou úlohu sehrála osobnost zakladatele tádžické sovětské literatury a prvního prezidenta AV Tádžické SSR S. Ajního.

V knize je věnována velká pozornost úloze [254]„jazyka komunikace mezi národy Sovětského svazu“ (jazyk meždunacional’nogo obščenija), tj. ruštiny, jako prostředku, který podporuje rozvoj procesů intelektualizace a internacionalizace v jazycích, které ještě začátkem 20. stol. neměly vyvinutý odborný styl (litevština, lotyština, estonština), popř. vůbec nebyly konstituovány jako jazyky spisovné (turkmenština) nebo měly literární tradici v podstatě středověkého typu (ázerbájdžánština, tádžičtina).

Vliv ruštiny se uplatňuje takovým způsobem, který napomáhá i internacionalizaci v širším smyslu, což je vidět např. z toho, že „při přebírání terminologie z ruštiny je dávána přednost mezinárodním termínům, nikoliv jejich (původně) ruským ekvivalentům“ (s. 45 o ázerbájdžánštině, analogicky, i když s různou mírou důslednosti, u všech ostatních popisovaných jazyků). V široké perspektivě je vliv ruštiny a rusko-národního bilingvismu chápán jako prostředek zapojení jazyků národů SSSR do „soudobého světového lingvistického procesu“ (s. 9).

Vlastní lingvistická analýza „jazyka vysokoškolské výuky“ ve zkoumaných republikách je prováděna v příslušných kapitolách podle jednotného schématu a zahrnuje rozbor jevů lexikálních, morfologických a syntaktických.

Rozbor lexikálních prostředků podává stručný, při tom však dostatečně přehledný obraz podílů jednotlivých způsobů tvoření — derivace, skládání slov, výpůjčky; úloha kalků, podíl a úloha hybridních složenin, zejména s využitím internacionálních afixů — v rozvoji terminologických soustav zkoumaných jazyků, přičemž se zřetelně projevuje i strukturní a sociálně lingvistická specifičnost situace v jednotlivých jazycích.

Morfologická analýza zahrnuje především frekvenční charakteristiky využívání jednotlivých morfologických kategorií. Dospívá se k řadě zajímavých závěrů, které se však vesměs týkají odborného stylu jako celku, popř. některých způsobů oživení textu k účelům pedagogickým. Ve výzkumech podobného typu by bylo vhodné věnovat větší pozornost i rozdílům mezi texty různých oborů. Uveďme alespoň nejevidentnější příklad: mezi texty historickými a fyzikálními nesporně existují nápadné rozdíly ve využívání slovesných časů.

V oblasti syntaxe dochází, jak známo, v odborném stylu ke značné unifikaci uvnitř jazyka a prostřednictvím kalkování i mezi jazyky. Tak např. společným znakem odborného stylu různých jazyků je převaha jmenného způsobu vyjadřování. Jemná analýza však ukazuje, že zde existují i zajímavé rozdíly mezi jazyky. Např. litevská gramatická struktura omezuje užívání deverbativních substantiv (s. 113). V důsledku toho při překladu nebo napodobování ruských neshodných přívlastků vyjádřených předložkovou vazbou s dějovým substantivem se v litevštině využívá adnominálních participiálních vazeb, což je pro litevštinu nový typ konstrukce. Autoři to hodnotí jako zajímavý jev, kdy „konstrukce jednoho jazyka stimulují v jiném jazyce užívání syntaktických konstrukcí zcela jiného typu“ (s. 120). Ve všech kapitolách jsou zajímavé pasáže o modálních konstrukcích, o neosobních větách a větách s podmětem neurčitým v odborném stylu apod.

K celkovému hodnocení sborníku lze uvést toto: Je zde shromážděn a utříděn bohatý materiál; při velké tematické, časové i prostorové šíři záběru se autorům podařilo vytvořit přehledný obraz. Na pozadí celkového vývoje vysokého školství a spisovných jazyků na popisovaných teritoriích se dozvídáme mnoho zajímavého o dnešním stavu vyučovacího procesu, o souboru vysokoškolských učebnic a o jazykových prostředcích, kterými jsou tyto učebnice psány. Pokusy vymezit funkčně stylistickou specifiku jazyka vysokoškolské výuky na pozadí obecných vlastností odborného stylu jsou ovšem teprve v počátcích. Nacházíme zde exemplifikované poukazy na základní jevy, jako např., že v terminologii se provádí výběr základní složky, že syntax je zjednodušena tak, aby usnadnila osvojení látky apod. V tomto směru mají však badatelé před sebou ještě široké pole působnosti.

Ještě několik zcela obecných úvah na závěr: Americká i sovětská jazykověda dosáhly ve 20. a 30. létech pozoruhodného rozvoje mj. díky tomu, že věnovaly svou pozornost dotud málo prozkoumaným jazykům: indiánským jazykům USA, jazykům neruských národů a národností SSSR. Lingvistické směry, které byly hlavními nositeli této pozornosti — americký deskriptivismus a sovětské „nové učení o jazyce“ — dnes již shodně patří do historie jazykovědy. Zcela rozdílný byl však osud zkoumaných jazyků: indiánské jazyky nadále [255]vymírají a dnes už se o ně opět skoro nikdo nezajímá; naopak tehdy ještě „exotické“ jazyky v SSSR jsou dnes vyspělými kulturními jazyky, na nichž můžeme zkoumat větší či menší míru funkčně stylistické diferenciace a propracovanosti, které se však vesměs bohatě rozvíjejí. Zasloužili se o to samozřejmě i jazykovědci — sami by však toho jistě nedosáhli.

Praktická zaměřenost a orientace na budoucnost, typické pro sovětskou jazykovědu, se projevují i v recenzovaném sborníku. Kromě popisu dnešního stavu najdeme v něm i řadu doporučení adresovaných konkrétně školským orgánům a činitelům v oblasti jazykové politiky a kultury jazyka, doporučení zaměřených ve svých konečných důsledcích na dosažení základního cíle sovětské kulturní a jazykové politiky — všestranného rozvoje všech národů Sovětského svazu, všech sovětských lidí.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 3, s. 252-255

Předchozí Jiří Kraus: Sovětská práce o společenských podmínkách jazykového vývoje

Následující Jan Petr: Rusko-litevský frazeologický slovník