Experimentální výzkumy v sovětské psycholingvistice

Josef Štěpán

[Chronicles]

(pdf)

Экспериментальные работы в советской психолингвистике / Experimental research in Soviet psycholinguistics

S názvem Eksperimental’nyje issledovanija v psycholingvistike (Moskva 1982, 142 s.) vyšel v Ústavu jazykovědy AN SSSR za redakce R. M. Frumkinové zajímavý sborník referátů ze Všesvazového sympozia věnovaného psycholingvistice a teorii komunikace.

Úvodní stať R. M. Frumkinové, nazvaná „Podobnost a klasifikace: některé obecné otázky“ (s. 8—19), ukazuje na asymetričnost podobnosti, která spočívá v tom, že objekt (tj. referent srovnávání) musí být etalonem. Dodejme, že u nás o jazyku etalonu uvažoval V. Barnet (1983, s. 7). Jak uvádí autorka, v anglosaské literatuře se užívá termínu prototypický objekt (uvádí E. Rosche, 1975, nezaujímá však stanovisko k jeho pojetí). Na rozdíl od E. Holensteina (1980), kterého — jak jsem ukázal — u pojmu prototypické zkušenosti nezajímá skutečná interakce vědomí s reálným světem, vidí R. M. Frumkinová „etalonovost“ podmíněnu nejen psychologickými zákonitostmi, ale také sociálně kulturními představami a objektivním obrazem světa. Asymetričnost podobnosti ilustruje na klasifikaci pojmenování barev.

P. Tul’viste ve stati nazvané „O rozdílech v jednotkách verbálního myšlení různých kultur“ (s. 20—29) vychází z Vygotského rozlišení myšlení vědeckého (odborného) a „běžného“ a konstatuje, že podstatné rozdíly jsou v různé úrovni vzdělání u informantů; informanti, kteří navštěvovali školu, častěji klasifikují objekty z kategoriálního hlediska. Z druhé strany experimenty jen částečně potvrdily hypotézu, že informanti, kteří navštěvovali školu, mají tendenci k myšlení v odborných pojmech.

N. A. Rjuminová nazvala svou stať „Volná klasifikace jako metoda zkoumání slov ‚konkrétního‘ lexika“ (s. 30—40). Volnou klasifikací rozumí to, že podle instrukce, kterou dostává informant, může jevy klasifikovat libovolně do skupin. Autorka se zabývala slovy pojmenovávajícími nádobí a kuchyňské zařízení. (U nás srov. etnograf Vl. Scheufler v Československé vlastivědě III, 1968, s. 92 a studie spojené s prací na Českém jazykovém atlase.) N. A. Rjuminová shromáždila 72 takových slov a předložila je 50 informantům, kteří je měli volně klasifikovat. Výsledkem byly nejrůznější klasifikace, kategoriální a nekategoriální (situační, funkční). Dominující klasifikací byla klasifikace nekategoriální. Nepotvrdilo se tedy, že by školní vzdělání zvyšovalo schopnost jevy kategoriálně klasifikovat.

V současné jazykovědě je opět velmi aktuální problematika týkající se pojmenování barev (viz rozsáhlou literaturu Štěpán, 1983a; dále Kay - McDaniel, 1978; Frumkinová, 1978; Hanegreefs, 1982). Věnují se jí i následující tři stati v recenzovaném sborníku.

A. V. Michejev se ve stati „Kvantitativní kritérium hodnocení ‚správnosti‘ individuálních klasifikací“ (s. 41—51) zabývá analýzou materiálu řady individuálních klasifikací 110 pojmenování barev v ruštině. Pomocí kvantitativních metod ukazuje na konkrétních pří[344]kladech „správnost“ nebo „nesprávnost“ určité klasifikace.

R. A. Allmere a A. P. Vasilevič připravili stať nazvanou „Psycholingvistický přístup ke stanovování dvojjazyčných lexikálních korespondencí“ (s. 52—64). Jde o korespondenci lexikálního vyjadřování oranžové-červené-fialové barvy a jejich odstínů v ruštině a angličtině, a to v jistých situacích. V experimentech s nositeli ruského a anglického jazyka se ukázalo, že si v obou jazycích odpovídá 10 kategorií; v obou jazycích jsou však i kategorie nepřeložitelné, srov. rus. malinovyj, angl. crimson. Autoři docházejí k závěru, že dosavadní slovníky někdy neformulují výklad barev adekvátně, protože nevycházejí ze skutečných významů barev.

Zajímavá je stať A. P. Vasileviče „‚Psychologická významnost‘ pojmenování barev v různých jazycích“ (s. 65—75). Popsal v ní výsledky svých experimentů, které prováděl s mnoha informanty v šesti jazycích různé typologické příslušnosti: ve dvou slovanských (ruština, bulharština), v jednom ugrofinském (estonština), íránském (tádžičtina) a dvou afrických (amharština v Etiopii, bamana v Mali). Experimentátor zadal pět nejrůznějších životních situací a informanti k nim měli asociativně přiřazovat barvy. Ve čtyřech situacích byl omezen soubor možných pojmenování (např. při popisu západu slunce bylo možno využít jen některých pojmenování barev), v jedné — a ta se stala východiskem konfrontace uvedených šesti jazyků — bylo možno použít nejrůznějších pojmenování barev (barvy ženských šatů). Barevné odstíny byly uspořádány do 10 kategorií: bílý, černý, červený, modrý, zelený, žlutý, hnědý, fialový, oranžový a šedý. Ukázalo se, že tyto barvy mají v různých jazycích různou „psychologickou významnost“. Ve všech evropských jazycích byla nejvýznamnější barva červená, v tádžičtině barva modrá. Je zajímavé, že na rozdíl od evropských jazyků je v tádžičtině, amharštině a v jazyce bamana významnější barva bílá a černá; v jazyce bamana je dokonce bílá barva druhá nejvýznamnější — po červené. (V evropských jazycích je barva bílá na předposledním místě, černá na posledním.) Od ‚psychologické významnosti‘ je třeba odlišovat frekvenci pojmenování barev v jednotlivých jazycích, protože ta souvisí s frekvencí jednotlivých objektů; např. při popisu postav se jen zřídka užívá označení barev jako modrý, žlutý a zelený, často se však užívá černý — barva vlasů, očí, řas atd. Od ‚psychologické významnosti‘ je třeba dále odlišovat vznik samostatných pojmenování barev ve vývoji jazyků (první byly černá a bílá, srov. Štěpán, 1983a, s. 23).

A. A. Nevská, L. I. Leušinová a M. B. Pavlovská uveřejnily ve sborníku stať „O rozdílech v mozkových hemisférách při zpracování zrakové informace“ (s. 76—93). Navazujíce na známé zjištění, že u lidí-praváků se levá hemisféra „užívá“ především pro verbální operace a pravá pro operace neverbální, zvl. pro zrakově prostorové, soustřeďují se autorky (z laboratoře fyziol. vidění Ústavu fyziologie I. P. Pavlova AV SSSR) na zkoumání procesů zrakového vnímání. V řadě experimentů byly zrakově vnímány nejrůznější obrazce a písmena a ukládány do paměti; bylo dokázáno, že v levé hemisféře jsou různé kanály pro zjišťování formy a rozměru a že existuje asymetrie hemisférových funkcí v mozku. K stati je připojena rozsáhlá sovětská i zahraniční psycholingvistická a neurolingvistická literatura.

S. V. Kodzakov nazval svou stať „O univerzálním souboru fonetických příznaků“ (s. 94 až 108) a zabýval se v ní konkrétní tematikou, jejíž principy a argumentace jsou dostatečně známy z fonetických prací v mnoha jazycích světa.

N. M. Jur’jevová ve stati „Experimentální zkoumání tvoření slov v dětské řeči“ (s. 109 až 119) popisuje výsledky, jichž dosáhla v experimentech se 75 dětmi ve věku od 1/2 do 71/2 let; děti rozdělila do 4 skupin od nejnižšího k nejvyššímu věku a ukazovala jim dvanáct různých situací nakreslených na obrázcích. Děti formou hry pojmenovávaly osoby, zvířata a ptáky, nakreslené na předložených obrázcích. Ukázalo se, že s věkem dětí roste počet odvozených slov, mění se jejich sémantika (nejprve děti vydělují smyslově vnímatelné příznaky, později pronikají hlouběji do stavby slova); na základě etalonu — řekl bych spíše modelu — vytvářejí děti neologismy.

Poslední dvě stati jsou věnovány aktuální problematice vnitřní řeči (srov. u nás Horálek, 1982 a Vachek, 1983).

N. A. Krajevská se ve stati „Sémantický aspekt vnitřního programu řečového vyjadřo[345]vání (experimentální zkoumání)“ (s. 120—129) zabývá experimentálním zkoumáním vnitřní řeči; zvl. usiluje postihnout proces přechodu od obsahu univerzálního ve všech jazycích k významu řečových jednotek (slovo, syntagma, věta), který je již vázán na jednotlivé jazyky (o rozlišení obsahu a významu srov. Štěpán, 1978). V experimentu byl šesti profesionálním překladatelům předložen jeden ruský text a ten současně s poslechem textu překladatelé zapisovali zkráceným zápisem. Potom ve stanoveném časovém limitu zkrácený text dva překladatelé tlumočili do angličtiny, dva do francouzštiny a dva do ruštiny. Šest dvojic těchto zápisů bylo analyzováno z hlediska tzv. klíčových sémantických bodů. Výzkum dokázal reálnost vnitřní řeči, její predikativnost, zkrácenost, gramatickou amorfnost.

E. S. Nikitinová ve stati „O vnitřní řeči jako předmětu zkoumání“ (s. 130—142) shrnula různé názory na skrytost, zkrácenost a predikativnost vnitřní řeči. Ukázala, že charakter vnitřní řeči závisí na činnosti člověka; může být proto mnoho druhů vnitřní řeči. Autorka se pak soustředila jen na „řeč pro sebe“ a uvedla názory Platónovy, G. W. F. Hegela, L. S. Vygotského, J. Piageta aj. Důležitými rysy vnitřní řeči je podle autorky stati přechodovost od myšlení ke komunikaci, poznávací egocentrismus (na rozdíl od kooperativní řeči), poznávací teoretická funkce (na rozdíl od pragmatické funkce komunikace).

Všechny stati recenzovaného sborníku znamenají přínos pro studium současné sémantiky (Štěpán, 1983b) i pro studium otázek komunikace apod.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: K problému ekvivalence při lingvistickém srovnávání. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II. Praha 1983, s. 7—26.

ČESKOSLOVENSKÁ VLASTIVĚDA III. Lidová kultura. Praha 1968.

FRUMKINA, R. M.: O metode izučenija cvetooboznačenij. In: Semiotika i informatika. Moskva 1978, s. 142—161.

HANEGREEFS, N.: Naimenovanija na cvetovete v balkanskite ezici. In: Såpostavitelno ezikoznanije, 5, 1982, č. 2, s. 3—19.

HOLENSTEIN, E.: Von der Hintergehbarkeit der Sprache. Frankfurt am Main 1980; rec. J. Štěpán, JA, 20, 1983, s. 34—36.

HORÁLEK, K.: Psaný jazyk a vnitřní řeč. SaS, 43, 1982, s. 213—218.

KAY, P. - McDANIEL, Ch. K.: The linguistic significance of the meanings of basic color terms. Language, 54, 1958, č. 3, s. 610—646.

ROSCH, E.: Cognitive representations of semantic categories. In: Journ. exp. psychol. general., 104, 1975, s. 192—233.

ŠTĚPÁN, J.: Odrazová sémantika. SlavPrag, 21, 1978, s. 279—285.

ŠTĚPÁN, J.: O pojmenování barev a jeho využití v češtině. SaS, 44, 1983a, s. 22—29.

ŠTĚPÁN, J.: Sémantika ve slovenském sborníku. JA, 20, 1983b, s. 38—40.

VACHEK, J.: K problému psané normy jazyka a vnitřní řeči. SaS, 44, 1983, s. 131—135.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 343-345

Previous Jan Kořenský: Miroslav Komárek šedesátníkem

Next Vlasta Červená: K nové práci o antonymii v ruštině