Polský sborník věnovaný sociolingvistice

Kateřina Pösingerová

[Chronicles]

(pdf)

Польский сборник посвященный социолингвистике / A Polish collection of papers on sociolinguistics

V roce 1982 vyšel v nakladatelství Państwowe Wydawnictvo Naukowe čtvrtý svazek sborníku prací Socjolingwistyka (v řadě Prace Nauk. [349]Uniw. Śłąsk., Kraków, 256 s.). Úkolem tohoto sborníku je seznámit veřejnost s výsledky prací v oblasti sociolingvistiky — to znamená s jazykovou situací v Polsku, s jazykovou politikou, s výsledky v oblasti psycholingvistiky a s dalšími příbuznými otázkami. Sborník je věnován metodám používaným v sociolingvistickém výzkumu, při studiu vztahu psaného a mluveného jazyka, odlišování jevů nespisovných od spisovných, výzkumu jazyka určitých skupin obyvatelstva PLR a dalším dílčím otázkám.

Nejvýznamnějším příspěvkem je studie W. Lubaśe (11—18), v níž se zabývá problémem interdisciplinární metody výzkumu v sociolingvistice. Vychází z nutnosti dialekticky přistupovat k jazyku jako k jednotě společenského a individuálního. Zdůrazňuje nutnost dialektického přístupu při zkoumání vývoje jazyka v souvislosti s vývojem lidstva a při výzkumu psychické schopnosti ovládat jazyk u konkrétního jedince, kdy je zapotřebí mít na zřeteli fylogenetickou i ontogenetickou stránku. W. Lubaś dále poukazuje na nutnost využívat multidisciplinární sociolingvistické metody při výzkumu variant, které se vyskytují na všech jazykových rovinách. Na základě této metody určuje čtyři typy jazykových variant: textové, společenské, textově společenské a stylistické. Varianty jsou v podstatě čtyřmi kategoriemi činitelů, které motivují výběr dané jazykové jednotky k splnění identických komunikativních funkcí v proměnlivých textových a společenských situacích. Při výzkumu otázek variantnosti má velký význam osvojení si multidisciplinární sociolingvistické metody, která používá metod nejen dalších věd společenských, ale i přírodních.

Otázkou vztahu jazyka psaného a mluveného se zabývá A. Wilkoń (19—33). Základním problémem je klasifikace jazykových variant a popis odlišností mezi psanou a mluvenou podobou jazyka, protože v dnešní polštině obě složky nevytvářejí speciální jazykové podsystémy s významně odlišnými vlastnostmi jednotlivých kategorií. Autor charakterizuje psané texty jako texty mající trvalý sdělný charakter, texty s redukcí mimojazykových prvků, texty, v nichž neexistují neverbální kódy (mluvené chápe autor jako texty s možností vyjádřit větší míru variantnosti a expresivity). Texty psané člení dále na texty primárně psané, stylizované a smíšené, mluvené texty na prvotně mluvené (spontánní), přečtené (sekundárně promluvené) a připravené.

Mluveným textem a jeho segmentací se zabývá M. Rolská (43—54). Vychází ze srovnání textů mluvených a psaných u týchž osob. Poukazuje na využití charakteristických slov v mluvených textech jako tzv. signálů — např. ja, więc, wszystko, dziękuję aj. Analýza ukazuje i jiné využití těchto slov, než je doloženo ve Slovníku polského jazyka, vzhledem k tomu, že plní v jazyce sémantické, modální, konotativní a segmentativní funkce. Nebezpečím pro jazykovou kulturu se stává jejich přílišné užívání, které mnohdy vede k jejich nesprávnému použití, až k znesnadnění percepce textu.

Analýze obsahů textů na pohlednicích zasílaných z výletů nebo z prázdninových pobytů se věnují A. Furgalská a J. Warchala (123—127). V těchto textech pisatelé vědomě zkracují obsah, vyjadřují jej oficiálním nebo neoficiálním způsobem. Při výběru jazykových prostředků zde do popředí vystupují takové faktory, jako jsou vztah mezi odesílatelem a adresátem, jejich věk, téma korespondence, písemná forma a jiné faktory, které určují směr od výpovědi oficiální k neoficiální. Texty pozdravů na pohlednicích zároveň umožňují poznat i způsob individuálního soukromého jazykového kontaktu s jeho značnou variantností.

Několik dalších prací ve sborníku je věnováno problému nespisovných jevů v jazyce. H. Wróbel (35—41) se snaží vymezit hranice nespisovnosti. Stanoví čtyři hlavní okruhy problémů, které je v souvislosti s tím třeba řešit: (1.) stanovit, z jakých protikladů a v jakých podsystémech jazyka se nespisovnost projevuje, (2.) zjistit, zda existují způsoby verifikace naší intuice, že prvek A je nespisovný a prvek B spisovný, (3.) stanovit, v které komunikační situaci má mluvčí právo výběru a užití nespisovných prvků a struktur, (4.) ověřit, zda je možné najít jednoznačné kritérium, které by objektivně popsalo jazykovou intuici v oblasti nespisovnosti.

O otázce nespisovnosti v jazyce pojednává i D. Buttlerová (55—66), která uvádí charakteristiku 450 sloves náležících k nespisovné vrstvě polštiny. Autorka vychází z definice [350]W. Lubaśe o nespisovném projevu, kdy jde o mluvený projev při bezprostředním kontaktu jedinců zejména v rodině nebo v přátelském vztahu. D. Buttlerová stanoví tři univerzální vlastnosti charakterizující nespisovná slovesa: (1.) antropocentrická orientace většiny sloves (90 %), (2.) koncentrace nespisovných sloves jen v omezeném množství významových polí a (3.) emocionální zabarvení. Tyto nespisovné lexémy splňují v textu funkci nejen emocionální, ale i stylizační. Autorka se dále zabývá rozšiřováním nespisovné slovní zásoby. Největší část nespisovných sloves tvoří neologismy, u kterých je charakteristická výrazná motivace strukturálně sémantická nebo sémantická. Rozšiřování slovní zásoby se uskutečňuje derivací nebo metaforizací neutrálních výrazů.

O hovorových spojeních pojednává práce E. Gawędové, K. Urbanové a K. Zabierowské (115—121). Autorky si vybraly spojení užívaná při přípitcích. V polštině je můžeme vyjádřit vzorem „No + to + onomatopoické slovo“. Konstrukce je však srozumitelná pouze v určité situaci. Autorky nazývají tento způsob vyjádření podle J. A. Austina řídící ilokuce. Vzhledem k tomu, že jde o konstrukce často užívané na celém území Polska, doporučují jejich zařazení do slovníku polského jazyka.

Další část prací ve sborníku Socjolingwistyka je věnována výzkumu jazyka určitého kolektivu.

O závěrech jazykového výzkumu kolektivu dělníků pojednává článek A. Furgalské, R. Lebdy a J. Warchala (67—74). Autoři vycházeli z rozhlasových rozhovorů reportérů a vědeckých pracovníků s dělníky. Ti se při rozhovorech dostali do nových společenských rolí, kterým se snažili přizpůsobit i jazykově. Proto ve svých výpovědích užívají výrazných prostředků nejen celonárodního jazyka, ale i prvků charakteristických pro jejich individuální soukromý jazykový kontakt. Závěr článku je věnován možnosti zkoumat společenské hodnocení variantních prvků, které se projevují v různých metatextových signálech a v hyperkorekci.

Výzkumem jazyka určitého kolektivu se zabývá i H. Synowiecká (89—101). Pro svou práci si vybrala jazyková vyjádření žáků slezských škol ve městech a na vesnicích a zaměřila se na způsob jejich vyjadřování týkajícího se vlastností osob. Nejdůležitějšími faktory při výběru jazykových prostředků jsou jazykové situace (oficiální, neoficiální), věk žáků, vztah mluvčího k adresátovi a téma rozhovoru; tyto faktory mají vliv na výběr dominující vrstvy jazyka (celonárodní, hovorová nebo nářeční slovní zásoba) v dané výpovědi.

Součástí sociolingvistických výzkumů je i výzkum idiolektů. V recenzovaném sborníku se A. Furgalská a K. Urbanová (103—113) věnují analýze idiolektu rolníka-spisovatele s cílem ukázat vnější vlivy, které působí na vnitřní jazykovou nejednotnost jedince. Autorky vycházejí z jazyka každodenní komunikace rolníka-spisovatele, z jazyka jeho polooficiálních dopisů a z textů jeho dvou knih. Příčinu jazykové nejednotnosti v jeho projevech spatřují v intenzívnějším pohybu ve společnosti, v přijímání kulturních hodnot a v poznávání umělecké funkce literárního díla. Tyto jevy mají vliv na přechod od žargonu k určitému „stylizovanému spisovnému jazyku“, vytvořenému na základě často užívaných schémat ze slovníku a frazeologie náboženského a profesionálního jazyka i jazyka hromadných sdělovacích prostředků.

Otázkou vzniku paronym jako lexikálního procesu se zabývá S. Grabias (75—88). V úvodu svého článku vysvětluje paronymii, lidovou etymologii a kontaminaci a jejich vzájemné ovlivňování. Cílem jeho článku je odpovědět na otázky, jakým směrem probíhá asociace slov u paronymie a jaké jsou formální a významové příčiny výběru slov v tomto procesu. V závěru stati autor zdůrazňuje nutnost odlišovat paronymii od lidové etymologie a od kontaminace, protože v paronymii jde pouze o asociace slov s podobným zněním.

Problémem jazykové situace určité oblasti se zabývá B. Niesporková (129—139), která analyzovala výslovnost nosových samohlásek v nářeční oblasti Lącka. Ukazuje, že výslovnost nosových samohlásek není v oblasti Lącka ustálená. Současné zápisy zaznamenávají řadu variant realizace nosových samohlásek. Autorka dokládá, že realizace nosových samohlásek není závislá na vnitřních jazykových jevech, ale na jevech mimojazykových — zejména na společenských změnách, které mají vliv na utváření nových jazykových [351]vztahů. Analýza B. Niesporkové je zároveň důkazem vývoje, který směřuje k užívání nové podoby každodenního jazyka — tj. nářečí se značným množstvím prvků z celonárodního jazyka.

Jazykové situaci Horního Slezska v druhé pol. 19. stol. je věnován článek A. Kowalské (141—152). Autorka tu ukazuje kořeny germanizace, zvýšenou industrializaci Slezska a příliv německy hovořícího obyvatelstva; ty vedly ke změně národnostní struktury oblasti a k posílení pozice němčiny. Vedle němčiny užívalo obyvatelstvo měst a venkova v neoficiálních situacích místní slezské nářečí. Polský spisovný jazyk však znali jen pasívně jako jazyk tištěných textů. Vzhledem k této skutečnosti se vytvořila specifická jazyková situace: opozice mluvený jazyk — jazyk tištěných textů rovnala se opozici dialekt — celonárodní jazyk.

Druhá část recenzovaného sborníku je věnována recenzím polských i zahraničních prací z oblasti sociolingvistiky, filozofie jazyka a psycholingvistiky.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 348-351

Previous Alena Macurová: Inspirace lingvistikou a pro lingvistiku

Next Josef Filipec: Záslužný příspěvek k lingvistické terminologii