Teorie dialogu a výzkum nepřipravených mluvených projevů

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Теория диалога и исследование неподготовленных устных выступлений / Theory of dialogue and an investigation into spontaneous speech

Intenzívní zaměření četných proudů moderní lingvistiky na různé stránky fungování jazyka v běžné komunikační praxi, na podíl jazyka na sociální interakci v různých oblastech lidské činnosti přineslo s sebou v posledních desetiletích i rostoucí zájem o mluvené projevy, především o projevy dialogické. Jedním z důkazů tohoto zájmu v české lingvistice je monografie Olgy Müllerové Komunikativní složky výstavby dialogického textu (AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1979, vyšlo r. 1983, 162 s.). [50]Správnost základního stanoviska, že mluvená a psaná řeč představují „dvě samostatné a rovnocenné oblasti jazykového vyjadřování“ (s. 16) je v práci potvrzena soustavným, přesvědčivým dokazováním specifiky mluvených projevů. Chápání dialogického textu jako složky komplexního rozhovorového jednání vede autorku ke snaze o co nejdůkladnější poznání komunikační situace, z níž dialog vyrůstá, včetně jejích charakteristik sociálních a psychologických. Je tedy nezbytné přihlížet k řadě mimojazykových skutečností, spjatých s komunikační událostí, a k řadě pragmatických aspektů textu; a podíl těchto složek na vytváření dialogu, význam vzájemného vztahu partnerů, jejich komunikačních záměrů a cílů, strategie a taktiky apod. pro produkci dialogického textu autorka pouze neproklamuje, ale prokazuje ho analýzou výstavby konkrétních mluvených dialogických projevů. (Už přístup k rozboru dialogického textu autorka sama označuje (viz s. 30) jako „pragmatický“.)

Teorie dialogu, jak je rozvíjena v této práci, se zřejmě nalézá v průniku několika disciplín: teorie jednání a teorie komunikace, teorie textu a stylistiky (ovlivnění přínosem moderní české a slovenské stylistiky, která zvláště v pracích Hausenblasových a Mikových položila důraz na stylotvornou funkci tematických složek komunikátu, je patrné z pozornosti, jakou autorka věnuje tematické výstavbě mluvených dialogů), sociolingvistiky a psycholingvistiky (viz momenty plánování a postupné realizace a modifikace plánu v komunikaci, dále např. poměr sociálních rolí, zkušenostních komplexů a dalších osobních charakteristik partnerů, způsoby jejich vzájemného přizpůsobování — viz též Müllerová, 1978). Přitom však snaha o podrobné postižení těchto faktorů autorku neodvádí od vlastní stránky jazykové, od vyjadřování partnerů v mluveném dialogu: jevy kontextově komunikační a jazykové jsou zde představovány v maximální integritě.

Snahu autorky postupně popsat všechny stránky a složky nepřipravených mluvených projevů a výsledky těchto popisů zkoordinovat, kontinuitu jejího výzkumu v této oblasti ostatně dokládá řada statí, publikovaných především v našem časopisu a věnovaných mimojazykovým složkám komunikační situace, členění dialogického textu, jeho výstavbě tematické a modální, jeho rysům intonačním i jevům syntaktickým, mj. přídatným výrazům a konstrukcím, typům otázek a odpovědí — viz Müllerová, 1966, 1976, 1981, 1982a, 1984; Morávek - Müllerová, 1976; Müllerová - Kubička, 1979. Pro podrobné monografické zpracování vybrala autorka v této fázi pouze některé z výše uvedených charakteristik; jde zjevně o první krok k rozsáhlému syntetickému zpracování nepřipravených mluvených dialogů, jehož se v budoucnu jistě dočkáme. Tuto komplexnost a mnohostrannost autorčina pohledu na vymezený předmět studia dokazují i výtěžky její činnosti recenzní — zájem o tituly jako Russkaja razgovornaja reč’ E. A. Zemské, sborníky Impromptu speech, Pragmalinguistics, Voprosy teorii rečevogo vozdejstvija L. A. Kiselevové, o práci T. M. Nikolajevové o intonaci, R. Conrada o otázce a odpovědi atd. Lze říci, že největší oporu pro zaměření svého výzkumu nalézá autorka v jazykovědě sovětské (základní práce Jakubinského, Zemské, dále Balajana, Sirotininové, Bryzgunovové) a v jazykovědě naší (výsledky zkoumání běžně mluvených projevů u českých rusistů z FF UK, Hausenblasovo pojetí tématu a představa teorie verbální komunikace, a zejména práce Danešovy o intonaci, tematických posloupnostech, verbech dicendi aj.). Přitom však Müllerová promítá do své práce i některé uzlové body moderní světové jazykovědy — např. výsledky teorie řečových aktů.

V případě teorie dialogu jde o disciplínu, která prodělává v současné době rychlý vývoj; výsledky zkoumání O. Müllerové ho do jisté míry předjímají, i v nich jsou však některé vývojové momenty zřejmé. Jejich zajímavým odrazem je i užívaná terminologie (z tohoto hlediska je potřebné zasadit stadium dosažené v recenzované monografii do kontextu autorčiných prací předchozích i následujících). Tak se v monografii už takřka nesetkáváme s termínem „dyadická komunikace“ (viz Morávek - Müllerová, 1976), ale s termíny dialog, dialogický projev, dialogický text. (Užíváním posledního termínu, který se objevuje i v názvu publikace, autorka vlastně polemi[51]zuje s názorem K. Hausenblase (1984), že dialog je „sestavou“, „komplexem“ komunikátů.)

Také autorčino soustředěné, dlouhodobé úsilí o propracování metodiky členění, segmentace dialogu doprovázejí určité proměny užívání pojmů-termínů. Specifikou mluvených projevů je zdůvodněno, že zde nelze pracovat s jednotkou odpovídající větě v textu psaném. Dialogický text je přirozeně členěn na repliky v důsledku rozhovorového mechanismu střídání partnerů. Vedle toho autorka pracuje se segmentací na výpovědi; diferenciace obojího členění však není zcela důsledná, zvláště v partii o modálních typech replik (na to upozorňuje ve své recenzi též Mareš, v tisku). Replika pochopitelně velmi často obsahuje větší počet výpovědí; z autorčina výkladu není úplně jasné, co se v těchto případech myslí „tázací replikou“, „replikou s tázací modalitou“ aj. (s. 105n.), když od představy širší, „textové modality“ se autorka výslovně distancuje (s. 48). Jde zřejmě spíše o modální typy výpovědí. Zčásti výpovědi (tedy textovému úseku, celku s vymezením zvukovým, syntaktickým a významovým), zčásti replice (tedy úseku dialogu s určitou — ne nutně jen jedinou — komunikativní funkcí, který pronáší bez přerušení jeden partner) v pojetí monografie odpovídá pak v dalších pracích Müllerové pojem-termín řečové jednání (viz Müllerová, 1984; zde se projevuje vliv terminologie D. Viehwegera a jeho skupiny v NDR), a nejnověji pak obsahově-pragmatická jednotka.

Pokud jde o vztah těchto elementárních jednotek k vyšším jednotkám dialogického textu, pracuje autorka v monografii — a nejen v ní — zejména s termíny obsahový celek a tematický blok, a s tímto členěním interferuje členění dialogu na tři základní fáze. Kromě toho však v určitém období (viz zvláště autorčin výklad dialogického textu v Mluvnici češtiny, v tisku) nabývá na významu pojem n-tice replik jako jistého vyhraněného textového segmentu, v citované studii z r. 1984 pak pojem sekvence řečových jednání. Kromě toho pak autorka ve své knize upozorňuje i na možnost užívat termínu promluva (viz Bosák - Camutaliová, 1967) pro základní obsahovou jednotku dialogického textu.

Autorka si velmi přesně uvědomuje, že proti textovým útvarům monologickým představuje dialogický text ještě složitější propojení řady rovin, jejichž projevy se na sebe nerovnoměrně navrstvují; z nich vycházejí jednotlivá kritéria segmentace dialogu. Je třeba respektovat odlišné možnosti členění textu jako zapsaného výsledku dialogické komunikace a textu jako útvaru procesuálního, tj. členění průběhu jeho produkce. Právě vnějším průběhem komunikace, proměnami komunikační situace a chování partnerů je motivováno členění fázové a obsahově interakční, které přistupuje k vlastnímu členění tematickému, dále k segmentaci syntaktické a zvukové (intonace, pauzy). Možnost stanovit jednotku segmentace textu na základě všech těchto kritérií zároveň se zdá až nepravděpodobná; nemáme-li se dopustit znásilňování složité komunikační reality, ukáže se možná v budoucnu nosnější stanovit jednotky na podkladě jednotlivých úrovní a kritérií samostatně a propracovat spíše síť vztahů mezi nimi.

Jistě je zjevné, že problematika terminologická je v tomto případě spjata s řešením základních problémů a vyjasněním pojmů teorie dialogu. K jejich řešení práce O. Müllerové podstatně přispívá — a často právě prostřednictvím zavádění jemných terminologických distinkcí. Tak je tomu i u rozlišení repliky (výpovědi) tázací a otázky: otázka je zde (s. 31n.) chápána jako jeden člen „těsně spjaté otázkoodpověďové dialogické dvojice“ (viz též Müllerová, 1982a); otázky v širším smyslu, tj. vyjadřované výpověďmi jinými než tázacími, jsou zde pak shrnovány pod příznačnou komunikativní funkci potřeba informace. Stejně tak se zdá velmi vhodné i užívání termínu replika imperativní (místo „rozkazovací“, „žádací“ — termínů s omezenějším významovým rozsahem). Velmi zdařilé se jeví i využití Mikova termínu operativnost pro odstupňování intenzity zaměření mluvčího na partnera (při klasifikaci komunikativních funkcí — s. 59n.).

[52]Jádro práce tvoří kapitoly IV.—VII., v nichž se autorka speciálně zabývá tematickou složkou výstavby dialogického textu a její složkou „pragmatickou“ (tj. realizací záměrů, cílů mluvčích v určité komunikační situaci prostřednictvím modálních typů replik a jejich komunikativních funkcí). Zjišťuje, že i v běžně mluvených projevech se jako jeden z obecných principů tematické výstavby uplatňují základní typy tematických posloupností stanovené F. Danešem (1968 aj.), i když s menší pravidelností (tematická stavba je zde — v důsledku komunikace několika partnerů — vícestupňovitá). Hlavními jednotkami tematické výstavby dialogického projevu jako celku jsou pro Müllerovou už zmíněné tematické bloky, vázané na trvání, porušování a dosahování tematického souladu mezi partnery. (Autorka srovnává tyto nadvětné útvary s odstavci v monologickém projevu písemném; rozdíl vidí především v plánovitosti, záměrnosti členění písemného projevu a v silnějším vlivu mimojazykové situace na výstavbu mluveného dialogu.) Při analýze vnitřní tematické výstavby bloků (tj. seskupení několika replik) rozlišuje autorka lineární organizaci tématu a jeho uspořádání hnízdové (s menší tematickou dynamikou); existují však i typy přechodné a oba způsoby se v rámci rozhovoru nejčastěji kombinují. K vývoji tématu nebo tematickému zvratu může konečně dojít i uvnitř jedné repliky.

Při rozboru modální výstavby dialogu se autorka soustřeďuje na modální typy replik (z hlediska postojové modality): rozlišuje repliky oznamovací, tázací a imperativní (repliky přací nejsou pro nepřipravený dialog typické). Proti písemnému projevu se dialog zkoumaného typu vyznačuje větší modální pestrostí; je proto při rozboru někdy obtížné vystačit se základními modálními typy, nezřídka se objevují repliky modálně smíšené. Autorka se podrobně zabývá možnostmi kombinace jednotlivých modálních typů replik a stupněm těsnosti sepětí (významového i syntaktického) replik ve dvojicích, ev. větších skupinách. Bohaté kombinační možnosti ukazuje autorka zvláště u replik tázacích: odpověďové repliky mohou být v různém stupni redukované, ale také neredukované nebo dokonce zpodrobňující, kromě toho je však třeba počítat i s reakcemi vyhýbavými, odmítavými, s nepravými nebo neplnohodnotnými odpověďmi až „neodpověďmi“. Zejména u imperativních replik mají závažné místo i reakce neverbální. Podle autorky často nestačí zkoumat způsob reakce a stupeň vázanosti na dvojicích replik, nýbrž je nezbytné brát v úvahu skupiny větší; proto se uvádějí vedle dvoučlenných i vícečlenná modální schémata a upozorňuje se dále na možnosti schémata obměňovat, kombinovat apod. Modální výstavba podle závěrů O. Müllerové slouží výstavbě tematické, zpracování tématu; obě složky jsou buď v souladu, nebo se kříží (tematický blok je realizován jedním vícečlenným modálním schématem, nebo se v něm uplatňuje schémat několik).

Dvě poslední kapitoly před závěrem práce (kap. VI a VII, s. 55n.), zabírající také většinu jejího rozsahu, jsou věnovány komunikativním funkcím dialogických replik (tj. dílčím komunikačním záměrům, spjatým s jednotlivými replikami). Jejich podrobná klasifikace je velmi přínosná; v těchto kapitolách patrně nejvýrazněji vystupují základní metodické principy uplatňované autorkou při analýze materiálu i při jeho zpracování. Při rozboru textu postupuje autorka od celku k jeho částem a zapojuje do analýzy důkladnou znalost komunikační situace, vztahů mezi účastníky, jejich koempirie atd. Také nesčetné ukázky z dialogů prezentované v monografii jsou doprovázeny výkladem širšího kontextu, momentů obsahových, okolnostních atd.; tato názornost — spolu s jasným výkladovým stylem — má velký podíl na přesvědčivosti autorčiných závěrů. O komplexnosti jejího pohledu svědčí komplementární uplatňování hledisek obsahových, situačních, syntaktických i zvukových, ale mj. i respektování podílu jiných (neverbálních) sémiotických kódů na „dyadické komunikaci“. Snahu zjistit i u nepřipravených mluvených projevů systémové rysy dokazuje verifikace hypotéz o uplatnění modálních schémat nebo schémat tematických posloupností na bohatém materiálu. Na druhé straně však je autorčin přístup [53]naprosto neschematický: její smysl pro složitost a mnohotvárnost zkoumaných jevů, schopnost klasifikovat je a utřídit bez znásilňování jejich podstaty se projevují v neustálém (a doklady podepřeném) upozorňování na přechodné typy, např. na modálně smíšené repliky, na modifikace a kombinace modálních schémat, na větší počet komunikativních funkcí u některých replik atd. Útvary v různém stupni redukované pokládá autorka pro mluvenou komunikaci za náležité, za jev systémový; tím připomíná soudobé progresívní směřování ke specifické „komunikační gramatice“, „interakční gramatice“, „gramatice dialogu“ (viz např. Bettenová, 1976).

Při určování komunikativních funkcí (KF) dialogických replik pak autorka navíc využívá speciální metody. Na materiálu vzniklém přepisem magnetofonových záznamů[1] provádí nejprve „podrobnou komunikativní interpretaci“: explicitním vyjádřením komunikativních záměrů jednotlivých replik pomocí „metadialogu“ založeného hlavně na slovesech dicendi a výrazech sémanticky blízkých vzniká určité komunikační zobecnění, „kostra“ rozhovoru. Při „zkrácené“ interpretaci jsou slovesa nahrazena podstatnými jmény slovesnými, která pak slouží jako názvy komunikativních funkcí. (Pro svou klasifikaci autorka sice využila i výkladu významů těchto klíčových výrazů v SSJČ, východiskem klasifikace však pro ni byl především konkrétní materiál.)

Autorčina klasifikace KF vykazuje jisté styčné body s klasifikací ilokučních aktů u Searla, s tříděním sloves dicendi u Daneše, a je v jisté relaci k Bühlerovu schématu základních jazykových funkcí (zvláště k jeho modifikaci u Jakobsona); přesto však je originální a všechny předchozí podobné klasifikace jistě značně obohacuje a zpřesňuje (viz tabulku na s. 57). KF se dělí především na sémantické a nesémantické, sémantické pak dále na samostatné a nesamostatné. Mezi KF samostatnými tvoří dvě velké skupiny KF operativní a neoperativní (viz výše zmíněné využití Mikových základních výrazových kategorií). Operativní KF se dělí dále do skupin na základě obdobné vzájemné pozice partnerů, stupně jejich souladu, intenzity projevů vůle mluvčího: tak vznikají uspořádané skupiny typu upozornění — varování — vyhrožování — útok — odmítnutí spolupráce, kontaktu. (Jde vlastně o varianty téže KF, vztažené k detailní specifikaci komunikační situace.)

KF neoperativní jsou naproti tomu utříděny a seskupeny na škále od „podávání zprávy o něčem, zobrazování něčeho“ k „vyjádření názorů a citů mluvčího“; uplatňuje se zde řada dalších dílčích faktorů, jako např. způsob zobrazení skutečnosti (odtud rozdíly uvnitř skupiny mezi konstatováním — charakteristikou — hodnocením — kritikou), stupeň jistoty mluvčího o platnosti výroku vlastního i partnerova, city a duševní stavy mluvčího atd. (Pouze jedna skupina se nám zdá poněkud vnitřně nehomogenní: u KF vysvětlení a zdůvodnění snad nepřevládá „stanovisko mluvčího k partnerovu chování či výroku“, ale spíše k chování či výroku vlastnímu; u ostatních KF ve skupině, u námitky, výčitky, výtky, kladení podmínky naproti tomu zaměření na partnera skutečně dominuje.)

Specifiku mluveného dialogu ovšem pravděpodobně nejlépe odrážejí KF sémantické nesamostatné a nesémantické; jejich výrazné vydělení ze souboru KF zasluhuje ocenění. Repliky s KF nesamostatnými (tj. projevy souhlasu — nesouhlasu, potvrzení — popření, přijetí — odmítnutí) nelze interpretovat nezávisle na předcházející replice (úseku rozhovoru); tím jsou omezeny i jejich poziční možnosti v dialogickém textu. Nesémantické KF jsou rozděleny na konstrukční a kontaktové (už tyto dvě skupiny se zčásti překrývají). Repliky s KF konstrukční se uplatňují při organizaci rozhovoru, umožňují orientaci v jeho jednotlivých fázích; nezřídka jde o stereotypní formule užívané na začátku a konci rozhovoru, zdvořilostní obraty atd. (Autorka [54]velmi názorně ukazuje zdlouhavost, postupnost, vícenásobnost ukončování rozhovoru; tato KF je vhodně oddělena od vlastní KF konec.)

Také repliky s KF kontaktovou nepochybně zasluhují vydělení do zvláštní skupiny, i když v této oblasti narážíme na řadu otevřených problémů. Sama autorka upozorňuje, že repliky s touto KF mají většinou i funkce další, sémantické (nejčastěji je to funkce výzvová, projev potřeby, aby se partner vyjádřil): funkce jsou zde zastoupeny v různých proporcích. Kontaktová složka je vlastně obsažena ve všech replikách a není vždy snadné rozhodnout, kdy dominuje natolik, aby určovala hlavní KF repliky. Kromě toho nositeli kontaktové funkce jsou někdy pouze speciální výrazy typu jo, že ano, že ne, no; poslyš, rozumíš, …, které podle autorčina zjištění (s. 108) nemusí mít vždy ani vlastní intonační průběh, nejsou tedy nutně z repliky výrazně vyděleny. Přesto autorka (pracující jinak s celým souborem kritérií) navrhuje přiřadit speciální KF pouze těmto „krátkým úsekům“; různé stránky jejich poměru k celku repliky, do níž jsou zapojeny, však už neobjasňuje.

Poslední, VII. kapitolu práce (s. 102n.) věnovala O. Müllerová asymetrickému poměru komunikativních funkcí a modálních typů. Většinu KF lze vlastně vyjádřit všemi třemi základními modálními typy; autorka opět s velkým smyslem pro plynulé přechody a neostré hranice jazykových jevů, jejich překrývání, prostupnost atd. poukazuje zejména na příznakové způsoby využití modálních typů v dialogu, na jejich funkční transpozice, kdy slouží nezřídka až vyjádření zcela protikladného záměru. Taková replika je ovšem obohacena o informace o vztazích, citech, náladách partnerů, o jejich taktice a strategii v rozhovoru. Tyto možnosti jsou zajímavě demonstrovány na vztahu tázací modality a KF potřeby informace. Tázací repliky mohou vyjadřovat i řadu dalších KF (prosba, návrh, nabídka, podiv, pochybnost, kritika, rozkaz, ba i tvrzení — zde je podle autorky tázací forma nositelkou expresivity, zvláště ironie, a pochopení smyslu umožňuje především intonace); proti tomu KF potřeba informace může být vyjádřena replikami oznamovacími („nepřímé“, „skryté“ otázky typu jde mi o to, jestli …) i imperativními (řekni mi, kam pojedete …).

 

V závěru recenze by bylo možno zabývat se přínosem monografie O. Müllerové pro poznaní současného běžně mluveného jazyka (především pro popis jeho syntaxe, ale i dalších rovin jeho gramatické stavby). Spatřujeme však ještě větší společenskou aktuálnost autorčiných výsledků — neomezených pouze na tuto publikaci — v jejich přínosu pro typologii dialogu, založenou nutně na propracovávání typologie komunikačních situací. Autorka přináší i v monografii řadu cenných zjištění o jednotlivých typech dialogů (např. o tematické roztříštěnosti, vzájemné nespojitosti témat v běžném rozhovoru; naopak o zavádění dílčích témat, dalších aspektů tématu, o distantních návratech v pracovních rozhovorech aj.; o stereotypní modální výstavbě, schematičnosti rozhovorů lékaře s nemocným a naopak o pestré hře modálních schémat v telefonních rozhovorech; o výraznosti replik s kontaktovou KF v telefonních rozhovorech aj.). Z typů dialogu zastoupených v dalších typologických návrzích (viz Müllerová, 1982b) se však autorčina pozornost v poslední době soustřeďuje více k rozhovorům řízeným. Z těch byl v monografii[2] zastoupen v literatuře oblíbený typ rozhovoru lékař — pacient, který asi není nejtypičtější ukázkou řízeného dialogu (pro přílišnou standardizovanost ze strany lékařů a pro patologické prvky v projevech pacientů — viz k tomu v poslední době i neurolingvistické výzkumy Lehečkové, v tisku). Jak správně upozorňuje ve své recenzi Macurová (1984), je však třeba zabývat se i např. rozhovorem učitel — žák (s přesným situačním vymezením). A především je asi naléhavé zkoumat řízené rozhovory pracovní, tedy — na [55]rozdíl od soukromých pracovních rozhovorů dvou partnerů, zpracovávaných též v monografii — i delší rozhovory většího počtu osob, komunikační události s komplikovanou hrou sociálních rolí, osobních a pracovních vztahů účastníků, jejich záměrů, cílů, momentů strategických a taktických (např. řízenost nemusí být jen jednosměrná, v rolích iniciačních a regulačních se mohou účastníci i střídat, určité momentální okolnosti mohou překrývat stabilizovanou hierarchii sociálních rolí — např. k rozdílným projevům mužů a žen v mluvených odborných diskusích, viz Těšitelová, 1978). S touto charakteristikou sociolingvistickou, ev. psycholingvistickou je patrně v některých složkách v souladu i vlastní charakteristika jazyková (složitost navazování replik apod.). Zkoumání takovýchto forem jazykové komunikace může mít totiž nemalý význam pro zdokonalování řízení pracovních procesů v moderní společnosti; právě pro tyto typy rozhovorů je třeba stanovit zastoupení typů komunikativních funkcí a jejich možné posloupnosti. Autorka osvědčila ve své monografii schopnost skutečně všestranné analýzy mluvených dialogů — jistě lze doufat, že jí v dalších monografických a syntetických pracích využije k prohloubenému rozpracování typologie dialogů a jejich charakteristik, především se zaměřením na komunikační typy společensky nejaktuálnější.

 

LITERATURA

 

BETTEN, A.: Ellipsen, Anakoluthe und Parenthesen. Fälle für Grammatik, Stilistik, Sprechakttheorie oder Konversationsanalyse? Deutsche Sprache, 3, 1976, s. 207—230.

BOSÁK, C. - CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 28, 1967, s. 227—240.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného). SaS, 29, 1968, s. 125—141.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

LEHEČKOVÁ, H.: Jazykové aspekty typologie afázií. SaS (v tisku).

MACUROVÁ, A.: O dialogu a komunikaci. Český jazyk a literatura, 34, 1983—1984, s. 470— 472.

MAREŠ, P.: Příspěvek k výzkumu dialogu. V tisku.

MLUVNICE ČEŠTINY. Sv. 3 — Syntax (v tisku).

MORÁVEK, M. - MÜLLEROVÁ, O.: Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201.

MÜLLEROVÁ, O.: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce). SaS, 27, 1966, s. 118—126.

MÜLLEROVÁ, O.: K tematické výstavbě nepřipravených mluvených dialogických projevů. SaS, 37, 1976, s. 308—317.

MÜLLEROVÁ, O.: O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu. NŘ, 61, 1978, s. 57—68.

MÜLLEROVÁ, O.: K výstavbě dialogického textu. SaS, 42, 1981, s. 282—290.

MÜLLEROVÁ, O.: Otázka a odpověď v dialogu. SaS, 43, 1982a, s. 200—212.

MÜLLEROVÁ, O.: Typy dialogů a kritéria jejich třídění. In: K fungování jazyka v některých společenských oblastech. Ed. V. Mlíkovská a kol. Sb. FF UK, Praha 1982b, s. 41—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984, s. 8—17.

MÜLLEROVÁ, O. - KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS, 40, 1979, s. 23—31.

TĚŠITELOVÁ, M.: On some questions of spoken scientific discourses of men and women (From the point of view of quantitative analysis of their vocabulary). PSML, 6, 1978, s. 47—58.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 1, pp. 49-55

Previous Jan Petr: Nová práce o popisu přirozeného jazyka

Next Jan Petr: Monografie o dějinách moldavského národního jazyka