Monografie o dějinách moldavského národního jazyka

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Монография об истории молдавского национального языка / A monograph on the history of the Moldavian national language

K řadě prací, v nichž se zkoumá vznik a vývoj moldavského národního, zvláště spisovného jazyka přibyla další, která vyrůstá ze snahy osvětlit jej ze společenských a lingvistických hledisek (často netradičně pojatých) a na pozadí východorománského jazykového areálu. Autorkou této monografie, nazvané Utváření románských spisovných jazyků. Moldavský jazyk (Formirovanije romanskich literaturnych jazykov. Moldavskij jazyk. Kišinev 1983, 200 s.), je zesnulá (v list. 1984) Tat'jana Pavlovna Il'jašenková, čl. koresp. AV MSSR, naposledy věd. pracovnice akademického Ústavu mold. jazyka a literatury v Kišiněvě. Kromě úvodu a závěru se v I. kap. probírají Metodologické a obecně teoretické základy zkoumání, v II. kap. Rozvoj mold. jazyka v historické perspektivě, v III. kap. Mold. spisovný jazyk a v IV. kap. Typologické charakteristiky mold. spisovného jazyka. V příloze jsou otištěny gramoty (chrisovy) mold. vojvodů z 18. stol. a deklarace práv a povinností besarabských občanů z 16. 5. 1819 v rus. a mold. znění.

Autorka monografie se snaží o komplexní historický, kulturně literární a historickolingvistický přístup k studiu dějin jazyka, o nichž je přesvědčena, že je třeba je pojímat jako dějiny jeho struktury, korelativních vztahů idiomů, stylů, písemné tradice, hovorového jazyka, spisovného jazyka, jazyka úředních dokumentů apod. Hlavním cílem práce je ukázat charakteristické rysy mold. jazyka, které tvořily a tvoří jeho specifiku, jedinečnost a zvláštnost, status současného spisovného jazyka moldavského národa v SSSR. V takto zaměřené práci autorka si všímá těch kulturně historických a sociálních procesů, které vedly k vytvoření specifických charakteristik mold. jazyka. Využívá přitom různých stránek typologického studia, přihlíží k vnější i vnitřní stránce jazykového vývoje a dosti podrobně si všímá syntaktického vývoje mold. jazyka, těch konstrukcí, které jsou pro něj příznačné v rámci východorománského jazykového areálu.

Typologii rozvoje struktury jazyků autorka chápe jako studium rozvoje jazyka pod vlivem jeho vnitřních stimulů nebo protikladů uvnitř struktury. Typologii fungování jazyků v konkrétních historických podmínkách, v určitých existenčních formách v konkrétních komunikačních situacích. Fungování a rozvoj jazyka jsou podle T. P. Il'jašenkové dva vzájemně se ovlivňující procesy, které spojuje jeho komunikativní a expresívní funkce. Typologii a fungování románských jazyků označuje jako zkoumání typů vzájemného působení vnitřních a vnějších faktorů rozvoje jazyka a realizace těchto typů vzájemného působení v konkrétním románském jazyce (s. 9).

Při zpracování dějin jazyka vychází autorka z těchto pěti obecných východisek: (1.) V sociálně historickém a etnolingvistickém plánu mluvíme o jazyce kmene, národnosti a národa a zdůrazňujeme přitom především funkční ukazatele, a teprve na druhém místě jeho strukturní vlastnosti, zdůrazňujeme ty ukazatele rozvoje jazyka, které jsou spojeny s výskytem nových sociálních vztahů, ideologií a společenských myšlenek, protože tyto sociálně historicky podmíněné změny vyžadují v poslední instanci odpovídající strukturní změny jazyka. (2.) Důležitou úlohu přitom hrají politická a kulturní centra, změna těchto středisek, vznik jednotlivých státních společenství v nově vzniklých sociálních podmínkách. (3.) Význam ústní a psané literatury nemůžeme omezit jen na popis určitého žánru nebo jednotlivých autorů, ale je třeba zkoumat všechny formy projevů duchovního života národa. (4.) Při sledování procesu zdokonalování jazyka je třeba zkoumat souhrnně jeho společensko-funkční a stylový rozvoj. (5.) Podstatu vnitřního strukturního rozvoje jazyka je třeba ukázat na základě analýzy všech jazykových rovin z hlediska způsobu vyjad[57]řování myšlení a s přihlédnutím k souboru výše uvedených čtyř východisek. Autorka zdůrazňuje, že přeceňování nebo nedoceňování každého z uvedených postulátů může vést k vulgarizaci a k ztrátě objektivního teoretického základu při zkoumání dějin jazyka (s. 66—67). Tyto teoretické principy dále přenáší na zkoumání dějin mold. národního jazyka.

Práce jako celek je ve své většině pozitivním výkladem problematiky, na některých místech však zaznívá polemický tón ve vztahu k dosavadní literatuře předmětu. T. P. Il'jašenková např. kritizuje teorii o jednotě rumunského jazyka (s. 56—57), v níž se nepřihlíží k specifické jazykové situaci v Besarábii a u románského obyvatelstva na východ od Dněstru, hodnocení některých specifických mold. jazykových jevů v textech z 16.—18. stol. (a vlastně ještě z 19. stol.) jako dialektismu (s. 62) a pokusy začleňovat staré (14.—17. stol.) a střední (18.—zač. 19. stol.) období dějin spisovné moldavštiny do dějin rumunského jazyka. Ani nesouhlasí ze zásadních důvodů (o nich se podrobně zmiňuje) s názorem, že někteří mold. spisovatelé jako I. Nekulče (ok. 1672—ok. 1745) nebo D. B. Dosiftej (1624—1694) byli z hlediska znalosti spisovného jazyka nedostatečně vzdělaní, protože domněle užívali četné dialektismy. Právě tyto jazykové jevy T. P. Il'jašenková považuje za příznačné rysy pro mold. jazyk, který se vyvíjel ve své historické kontinuitě jako dorozumívací prostředek mold. obyvatelstva (národnosti a národa).

Autorka je přesvědčena, že existoval spisovný národní mold. jazyk již od 16. stol. a jeho jednotlivé specifické rysy již v období 14.—16. stol. (s. 69) poté, co se vytvořil Moldavský feudální stát r. 1359. Období před 14. stol. označuje za prehistorii moldavštiny. Pro 16. stol. předpokládá její různé žánry a styly a na jejich základě (společně se sociálně historickými podmínkami) poukazuje na existenci jednotné normy spisovného mold. jazyka. Zdůrazňuje — a to právem —, že je třeba v studiích takto zaměřených více přihlížet k funkci jazyka než k jeho systému (bez funkce je jazykový systém mrtvým nebo konzervovaným jevem, srov. osudy latiny, s. 147). Funkci jazyka uskutečňují jeho nositelé, kteří mají zcela konkrétní sociální postavení, sociálně podmíněný způsob myšlení, přičemž potřeby vyjadřovat určité myšlenky jsou určovány životem společnosti (s. 70). Takto se podle T. P. Il'jašenkové uskutečňuje vztah jazyk - člověk - společnost, který je mnohostranný a vzájemně ovlivňující všechny jeho členy.

T. P. Il'jašenková podrobně probírá jazyk nejstarších písemných památek od 14. stol. a určuje jejich stylové zařazení. S ohledem na společenskou podmíněnost každého národního jazyka stále přihlíží k uživatelům (tvůrcům) těchto textů a k jejich územnímu původu, ve vývojové linii k rozšiřování sféry působení moldavštiny. Vedle právních dokumentů (zvláště gramot a darovacích listin) studuje náboženskou literaturu, školní učebnice (v 17. stol. se moldavština dostala do škol), příručky lidové medicíny a o chovu včel, populární světskou literaturu, překlady apod.

Významným rysem moldavštiny z funkčně společenského hlediska je to, že se vyvíjela a plnila své společenské funkce paralelně s určitým slovanským jazykem, nejprve s církevní slovanštinou a poté od zač. 18. stol. s ruštinou. Tehdy došlo k dohodě Dimitrije Kantemira s Petrem I. Velikým a k osvobození Basarábie od osmanského jha. Moldavsko-ruské jazykové vztahy (také mold.-církevně slovanské) se staly v minulosti předmětem podrobného zkoumání slavistů a romanistů. K nim patří také v současnosti obsáhlá odborná sociolingvistická literatura zaměřená na studium fungování mold.-ruského bilingvismu a na jeho význam pro utváření moldavštiny jako vyspělého národního jazyka v SSSR. V této souvislosti se autorka zmiňuje o kategorii analogu jako o novém, v současnosti specifickém důsledku bilingvismu (s. 89—90). Tradiční vztahy mold. a rus. jazyka, trvající již několik století, podmínily v moldavštině vytvoření typologických shod, neméně důležitých než genetické shody moldavštiny s ostatními románskými jazyky. Analog není [58]ani výpůjčka, ani kalk, ale nový prvek jazyka pro vyjadřování nových obecných pojmů, které se vytvářejí současně s odpovídajícím pojmem a termínem v ruštině. Děje se tak pomocí prostředků daného konkrétního národního jazyka nebo přijetím ruského slova (nebo mezinárodního slova, které ruština zprostředkuje).

Významnou součást autorčina výkladu tvoří komentovaná periodizace dějin moldavského národního jazyka. V jejich rámci se nejprve vyčleňuje (1.) období do vzniku mold. národa a (2.) období po jeho vzniku až do současnosti. Přednárodní období se dělí na staré (14.—17. stol.) a střední (18.—zač. 19. stol.), přičemž v rámci starého období se rozlišuje starší (14.—16. stol.), charakterizované jako doba oficiální slovanské kultury a růstu prvků autochtonní mold. kultury a jazyka, a pozdní (konec 16. stol. a 17. stol.), v němž se dotváří specifická mold. jmenná a slovesná struktura, skladba a stylistické prvky jednotlivých žánrů psané literatury. V středním mold. období, datovaném od 18. stol. do zač. 19. stol., tj. do vzniku prvků kapitalistického rozvoje v Moldávii, se rozvíjí žánrová a stylová diferenciace mold. jazyka. Národní období T. P. Il'jašenková dělí na (1.) rané, od zač. 19. stol. až do začátku 20. stol. (resp. do VŘSR), a (2.) současné, do něhož zahrnuje vývoj moldavštiny od VŘSR do současnosti. Toto období charakterizuje vývojem všech jazykových plánů, prohlubujícím se mold.-ruským bilingvismem, stylovou diferenciací a fungováním moldavštiny jako národního jazyka v MSSR. Pokud se ovšem mluví o současném jazyce (např. pro potřeby lexikografického zpracování), vymezuje se jeho dolní hranice literárním působením spisovatelů Vasila Aleksandriho (1821—1890) a Iona Krjangea (1837—1889). Oba jsou považováni za klasiky moldavské i rumunské literatury.

Autorka přistupuje k řešení těchto závažných otázek podstaty a vývoje mold. národního jazyka s velkými teoretickými znalostmi historického materialismu, leninské teorie národnostní otázky, historie mold. národa, jazykové politiky, sociologie, sociolingvistiky a teorie (dějin) spisovného jazyka. Ze všech těchto oblastí lidského vědění se snaží získat poznatky, které jí umožňují formulovat významné závěry. V poslední kapitole ukazuje, že pojem moldavský jazyk existoval ještě před utvořením moldavského státu r. 1359 a že se nejednou objevuje také u zahraničních autorů v 16. stol. Poukazuje i na to, že moldavský a rumunský jazyk má společná historická období rozvoje a také společné literární památky, letopisy a spisovatele v 19. stol. A dále uvádí, že „moldavský jazyk v rámci současného rumunského jazyka zůstal na úrovni dialektu, zatímco moldavský národní jazyk moldavského sovětského národa má vedle spisovné existenční formy své hovorové, nářeční, profesionální a sociální varianty, tj. ty všechny existenční formy jazyka, které jej opravňují k tomu, aby se označil jako národní jazyk (spisovný jazyk, nářečí, sociální a profesionální varianty)“ (s. 144).

V současné době se mold. jazyk vyvíjí v podmínkách, které jsou charakteristické pro všechny národní jazyky v SSSR. Jeho blízký vztah k slovanským jazykům má dlouholetou tradici, a proto také jazykové jevy, které se vytvářejí v důsledku mold.-ruského bilingvismu, nacházejí oporu v mold. jazyce. G. Weigand např. ukázal, že nářeční rozdíly mezi Moldávií a Valachií vycházejí z rozdílných základů (samozřejmě vedle společného románského základu a ten tvoří vulgární latina), které byly v horní Moldávii ukrajinské a ve Valachii bulharské. Historický vývoj slovanských jazyků ovlivnil ovšem nejen vývoj moldavštiny, ale také rumunštiny (o tom psali O. Densuşianu a E. Petrovici). Avšak nejvýznamnější pro pochopení minulosti a současnosti mold. národního jazyka je jeho sociálně historické fungování, společenská podmíněnost. V tomto smyslu je práce T. P. Il'jašenkové velmi poučná a instruktivní také pro zahraniční čtenáře, protože je výsledkem marxistického pojímání konkrétního národa a jeho národního jazyka.

 

[59]LITERATURA

 

IL'JAŠENKO, T. P.: Jazykovyje kontakty. Na materiale slavjano-moldavskich otnošenij. Moskva 1970.

IL'JAŠENKO, T. P.: Russko-moldavskije jazykovyje vzaimootnošenija v sisteme sintaksisa. Kišinev 1973 (autoreferát doktorské disertace).

IVĂNESCU, G.: Problemele capitale ale vechii române literare. Iaşi 1948.

IVĂNESCU, G.: Istoria limbii române. Iaşi 1980.

PETR, J.: K novým sociolingvistickým publikacím o moldavském jazyce. SaS, 45, 1984, s. 231—241.

SOCIAL'NO-ISTORIČESKAJA OBUSLOVLENNOSŤ RAZVITIJA MOLDAVSKOGO NACIONAL'NOGO JAZYKA. Kišinev 1983.

SOVETSKAJA MOLDAVIJA. Kratkaja enciklopedija. Kišinev 1982.

STEPANOV, G. V.: Tipologija jazykovych sostojanij i situacij v stranach romanojazyčnoj reči. Moskva 1978.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 1, pp. 56-59

Previous Jana Hoffmannová: Teorie dialogu a výzkum nepřipravených mluvených projevů

Next Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová: Nový slovník německé výslovnosti