Nad další antologií z počátků pražské školy

Otakar Šoltys

[Discussion]

(pdf)

Над дальнейшей антологией начал пражской школы / A further anthology concerning the beginnings of the Prague linguistic school

Současný stav lingvistického bádání je do značné míry roztříštěný a málo přehledný. Vezměme si jen množství lingvistických publikací, které ve světě každý rok vycházejí. Analýzy lingvistických jevů jsou čím dále tím subtilnější, stále více předpokládají hlubší předběžné znalosti oboru i myšlenkového kontextu, do něhož analýza náleží. Je tedy zákonité, že množství potenciálních zájemců o takové publikace klesá, což není z hlediska vydavatele vývoj právě příznivý.

Mnozí vydavatelé se proto snaží vydávat práce již osvědčené, v nichž se řeší problémy zásadní a koncepční a o nichž se dá právem předpokládat, že mají co říci současným odborníkům.[1] Do tohoto kontextu lze zařadit i ediční čin nakladatelství Academia, které z podnětu zahraničního nakladatele vydalo antologii s názvem Praguiana a podtitulem Některé základní a méně známé aspekty pražské lingvistické školy (Some basic and less known aspects of the Prague linguistic school), kterou sestavil profesor Josef Vachek. Z hlediska zahraničního partnera je tento ediční čin nesporný, neboť pražská škola je v kontextu vědecké retrospektivy světové lingvistiky uznávanou veličinou a její principy i mnohé výsledky jsou současným vývojem jazykovědy neustále aktualizovány. Z hlediska domácího kontextu však lze mít o publikaci jisté pochybnosti.

I když vývoj našeho lingvistického myšlení není zcela harmonický, není sporu o tom, že základní principy funkčního přístupu k jazyku žijí v naší lingvistice dodnes a že jsou vývojem v posledních padesáti letech dokonale prověřeny. Není také sporu o tom, že základní myšlenky pražské lingvistické školy byly rozpracovány v teorie ověřené praxí. Mnoho poznatků přibylo, byly rozpracovány celé nové oblasti, o nichž v klasických pracích nacházíme pouze zmínky. To je samozřejmě přirozený vývoj; zmiňujeme se však o něm ze dvou důvodů: jednak nechceme, aby vznikl dojem, že pražská škola je pro domácí kontext znovu objevována, jednak víme, že český čtenář je citlivý na zdůrazňování slávy otců, která nemá pokračování. Praguiana neobsahují studie v domácím kontextu vyloženě nedostupné, přinášejí však anglické verze u těch, které byly publikovány česky. Proto je třeba jejich vydání hodnotit především jako službu světové lingvistické veřejnosti a zahraničnímu partnerovi.

Antologie obsahuje tři studie od Viléma Mathesia, teze Pražského lingvistického kroužku (dále PLK), dvě studie od Bohuslava Havránka a po jedné studii od Jana Mukařovského, Vladimíra Skaličky, Josefa Vachka a Bohumila Trnky. Všechny pocházejí ze třicátých a čtyřicátých let tohoto století. V dodatcích jsou pak další tři studie Josefa Vachka a čítanka je rámována předmluvou Philipa A. Luelsdorffa (On Praguian functionalism and some extensions) a doslovem J. Vachka (The Czech editor’s postscript). Součástí publikace je také jmenný a věcný rejstřík.

Ph. A. Luelsdorff se v předmluvě snaží upozornit na hlavní oblasti, v nichž byla pražská škola pro světovou lingvistiku nejpřínosnější, a zařadit je do kontextu anglosaského lingvistického dění. Ne se všemi jeho názory lze souhlasit, vycházíme-li [128]z podrobných znalostí pražské lingvistiky; je však třeba ocenit, že se snaží najít pro pražskou školu důstojné postavení v rámci koncepcí jemu známých. Klíč k uspořádání antologie podává J. Vachek v Doslovu českého vydavatele. Zdůvodňuje svůj výběr snahou ozřejmit ovzduší, které předcházelo vzniku tezí PLK zveřejněných na Slavistickém sjezdu v r. 1929 v Praze a zpřístupnit podíl českého křídla pražské školy na celkové koncepci v jazyku převažujícím v současné světové lingvistické produkci. Některé příspěvky se tak v anglické verzi objevují poprvé.

První studií ve výboru publikovanou je dnes již legendární Mathesiova úvaha O potencionálnosti jevů jazykových (Mathesius, 1911), kterou přeložil J. Vachek již pro svůj bloomingtonský sborník v šedesátých letech (Vachek, 1964). Chladná reakce českého mladogramaticky orientovaného publika na revoluční Mathesiovy myšlenky o protikladu statického a historického pohledu na jazyk a o potenciální existenci jevů i jednotek v jazykovém systému je již dnes dostatečně známá. Známé jsou také reakce ruského křídla PLK na tuto studii poté, co se s jejími koncepčními myšlenkami seznámilo. Méně se však připomíná trvalý vliv, který mají Mathesiovy myšlenky na domácí výzkum. Je totiž možné vidět přímou souvislost mezi Mathesiovým zjištěním, že ne všechny podstatné vlastnosti lingvistických jevů se projevují ve všech kontextech, a současnými sémanticky orientovanými výzkumy, počínaje teorií tvoření slov, přes sémantickou analýzu syntaktických jevů a konče postulováním teorie sémantické báze.[2]

Druhá Mathesiova studie je autorský překlad přednášky, kterou přednesl v r. 1925 v Královské české společnosti nauk a sám pak přeložil do angličtiny pod názvem New currents and tendencies in linguistic research. Tato přednáška, jak poznamenává J. Vachek v doslovu, dokumentuje Mathesiovu podrobnou znalost dobového lingvistického dění ve světě, schopnost střízlivě je hodnotit, orientovat se v něm, schopnost formulovat vlastní program. Společně s překladem části úvodu z Havránikovy práce Genera verbi v slovanských jazycích (Havránek, 1928 — vyšel ve sborníku pod názvem Trends in present-day linguistic research a pro antologii jej přeložila L. Dušková) ukazují jasně atmosféru v české lingvistice, která předcházela zveřejnění Tezí PLK. Zcela se již odlišovala od atmosféry, v níž Mathesius přednášel o potencionálnosti jazykových jevů, a plně odpovídala duchu i rozvoji moderní společnosti. Toto odhalení potřeb moderní společnosti a racionální přístup k jazyku jako nástroji sloužícímu k uspokojování sdělovacích potřeb společnosti vytvořilo z pražské školy učení neobyčejně životné v kontextu jak domácím, tak i světovém. Je třeba s potěšením konstatovat, že toto zaměření na praktickou aplikaci vědeckých výzkumů bylo vkladem, který do pražské školy vnášelo české křídlo.

Jádro antologie tvoří anglický překlad Tezí PLK z r. 1929. Tento výborný překlad pořídil pro antologii J. Vachek. V současné době existují tři jinoznačné verze Tezí, které plně odpovídají originálu v češtině. Máme na mysli francouzskou z prvního svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague (1929), německou verzi ze sborníku Grundlagen der Sprachkultur připravenou J. Scharnhorstem (1976) a verzi z recenzovaného sborníku. Ostatní překlady jsou neúplné, popř. zkrácené verze. Český čtenář najde plné znění Tezí ve sb. U základů pražské jazykovědné školy, který připravil J. Vachek (1970).

Po Tezích následují příspěvky, které mají dokumentovat přínos českého křídla pražské školy. Jde vesměs o studie známé, na něž se odkazuje i v současných výzkumech. Ať již je to Mathesiova stať Funkční lingvistika, kterou pro antologii přeložila L. Dušková (Mathesius, 1929), nebo Havránkova stať Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (Havránek, 1932), přetištěná v antologii v překladu P. L. Garvina (Garvin, [129]1964) pod názvem The functional differentiation of the standard language a nebo zásadní Mukařovského studie Jazyk spisovný a jazyk básnický (Mukařovský, 1932), přetištěná opět v Garvinově překladu (1964) Standard language and poetic language. K méně známým statím ve sborníku Praguiana patří studie Vl. Skaličky K otázce fonologických opozicí (přeložila opět L. Dušková pod názvem On questions of phonological oppositions), Vachkův článek Some remarks on writing and phonetic transcription a Trnkova rozsáhlá studie Jazykozpyt a myšlenková struktura doby (Trnka, 1948), kterou již pro bloomingtonský sborník přeložil J. Vachek (1964) a v antologii je přetištěna pod názvem Linguistics and the ideological structure of the period. Skaličkův příspěvek jasně ukazuje tvůrčí přístup k fonologické problematice i metodologickou vybavenost autora k pozdějším typologickým studiím, Vachkův článek věnovaný vztahu psaného jazyka a fonetické transkripce patří do série studií, v nichž se autor zásadním způsobem vyjádřil ke vztahu psané a mluvené podoby jazyka. Jeho poznatky mají základní význam i pro současné rozvíjení teorie spisovného jazyka a řešení klíčových otázek jazykové kultury. Trnkova studie představuje autora jako originálního myslitele plně se vyrovnávajícího s domácím i světovým kontextem intelektuálního dění.

V příloze jsou publikovány ještě tři závažné studie J. Vachka: Přednáška věnovaná dynamice systému jazyka Remarks on the dynamism of the system of language, která je ve sborníku publikována poprvé. V ní se jednoznačně prokazuje životnost pražského funkčního přístupu k jazykovému systému, který si drží význačné místo i ve speciálně budovaných teoriích systémů. Další dvě stati jsou věnovány pražské škole: jde o přetisky zahraničních přednášek J. Vachka: Less known aspects of Prague School (Vachek, 1967) a Heritage of Prague School (Vachek, 1979). Obě svědčí o tom, že J. Vachek je naším předním znalcem odkazu i současného stavu tohoto přístupu k jazykovým faktům. Výrazně tento fakt vyvstává při čtení doslovu, The Czech editor’s postscript, který vyniká vysokou úrovní explikační i motivační a doplňuje tak úvod zahraničního editora.

Fakt, že český vysokoškolský student je školen tradičně jak v jazykovědě, tak v literární teorii a vědě, vytváří v rámci domácího výzkumu specifické podmínky, které nejsou ve světovém kontextu, do něhož je antologie směrována, zcela obvyklé. V rámci pražské školy je tradiční, že lingvisté snadno a úzce spojují lingvistické poznatky s poznatky z literární vědy, popř. estetiky, muzikologie a jiných oborů sémioticky zaměřených. Zejména mezi lingvistikou a literární vědou nebyly v klasickém období pražské školy stavěny ostré hranice. Dá se dokonce říci, že výzkumy probíhaly souběžně ve vzájemném ovlivňování. Zasvěcený český čtenář si proto snadno uvědomí literárněvědný kontext studií publikovaných v antologii, jeho přednosti i nedostatky. Tento kontext je však nepřístupný zahraničnímu čtenáři, který pak nemůže ocenit, jak fonologické výzkumy ovlivňovaly výzkumy verzologické, do jaké míry lingvistická erudice ovlivnila interpretaci např. Máchova Máje, kolik nových poznatků ve výkladu básníka je vyloženě motivováno poznatky o jazyku jako uspořádaném systému vztahů, nakolik lingvistika inspirovala celostní a systémové pojetí výkladu básně. Teprve soustředěnější zájem lingvistiky o jednotky komplexnější, než je věta, oživil mnoho poznatků, které jsou uloženy do studií o dialogu, o jevištní mluvě, o užívání přísloví nebo do studií o jazyku našich předních spisovatelů. Má-li antologie aktivně vstoupit do lingvistického dění 80. let, měla by, podle našeho skromného přesvědčení, akcentovat zejména ty vlastnosti pražské školy, které překračovaly klasický obzor strukturní lingvistiky a mapovaly tak problematiku, kterou světová jazykověda teprve mnohem později přijala za vlastní. Již klasické období pražské školy k tomu dává dostatek příležitosti a pozdější rozvoj funkční lingvistiky v duchu marxistické teorie a metodologie u nás tuto orientaci jen potvrdil.

Zvýšený zájem světové veřejnosti o pražskou školu v šedesátých letech měl jiný charakter i jeho vliv na domácí kontext byl jiný, než je tomu v současnosti, v letech [130]osmdesátých. Není sporu o tom, že každý ediční čin, který zpřístupňuje výsledky a úspěchy naší vědy, národní kultury a vzdělanosti světové veřejnosti, je potřebný. Z tohoto hlediska Praguiana jsou publikací reprezentativní, jejich český editor vybíral pečlivě a jeho komentáře umožňují hluboký vhled do problematiky pražské školy. Pevně však věříme, že ediční záměr se nespokojí pouze s tímto svazkem a že v rámci zavedené a světově uznávané školy budou publikovány i práce z bližší minulosti i ty nejsoučasnější. Teprve pak totiž světová lingvistická obec bude moci ocenit přirozený vývoj naší jazykovědy a posoudit také její ideologický vývoj, charakterizovaný v posledních desetiletích vyhraněným dialektickomaterialistickým přístupem k jazyku i k širší problematice komunikace ve společnosti. Teprve potom bude moci ocenit komplexnost a hloubku řešení těch problémů, kterými žije naše současná lingvistika.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině I. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

GARVIN, P. L.: Prague School reader in aesthetics, literary structure, and style. Washington, D. C. 1964.

GRUNDLAGEN DER SPRACHKULTUR I. Berlin 1976, s. 43—73.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v slovanských jazycích. Praha 1928.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 32—84.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových. In: Věstník Královské české společnosti nauk, třída filoz.-histor., sekce II. Praha 1911.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: Sborník přednášek proslovených na prvém sjezdu čs. profesorů filozofie, filologie a historie. Praha 1929, s. 118—130.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Jazyk spisovný a jazyk básnický. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 123—149.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

TRAVAUX DU CERCLE LINGUISTIQUE DE PRAGUE. Praha 1929, s. 5—29.

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. SaS, 10, 1948, s. 73—80.

U ZÁKLADŮ PRAŽSKÉ JAZYKOVĚDNÉ ŠKOLY. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—70.

VACHEK, J.: Prague School reader in linguistics. Bloomington 1964.

VACHEK, J.: Less known aspects of Prague School. In: Actes du X^ème congres internationale des linguistes à Bucarest 1967. Bukurešť 1970, s. 333—336.

VACHEK, J.: Herritage of Prague School. Zeitschrift für Anglistik und Amerikanistik, 27, 1979, s. 52—61.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 127-130

Previous Helena Lehečková: Jazykové aspekty typologie afázií

Next Petr Zima: K metodice popisů jazyků světa