Nová interní ediční řada ÚJČ ČSAV

Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Новая эдиция Института чешского языка / A new internal series of publications of the Czech Language Institute

V r. 1981 vyšel první svazek řady Linguistica, která je vlastní publikační platformou Ústavu pro jazyk český ČSAV; pracovníci Ústavu mají tak další možnost publikovat výsledky svého kolektivního i individuálního jazykovědného bádání. Jednotlivé svazky řady Linguistica vycházejí jako interní (neprodejné) publikace. Jejich výhodou je to, že v nich lze uveřejňovat i práce, které svým rozsahem přesahují časopisecké stati, a také monografie, na jejichž knižní vydání by autoři museli čekat i několik let. Práce publikované ve svazcích řady Linguistica přinášejí bez zdržení nejnovější výsledky jazykovědného zkoumání v ÚJČ.

V naší zprávě chceme referovat o osmi svazcích, které vyšly do konce roku 1983.

První svazek nazvaný Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text, ed. F. Daneš a D. Viehweger (Linguistica I, Praha 1981, 162 s.), obsahuje příspěvky přednesené na jednom z pravidelných společných pracovních zasedání jazykovědců ÚJČ ČSAV a berlínského Centrálního jazykovědného ústavu Akademie věd NDR. Jednotlivé anglicky nebo německy psané příspěvky zaměřili autoři k některým aspektům široce chápaného základního tématu pracovního zasedání shodného s názvem sborníku.

Problematikou vztahu aktuálního členění větného a sémantické struktury věty a textu se ve svých příspěvcích zabývají L. Uhlířová, J. Firbas, F. Daneš a R. Paschová, k problematice kontextově podmíněných realizací propozičních struktur se vztahuje příspěvek J. Kořenského, elipsy a sémantické neúplnosti v textech se týkají příspěvky Z. Hlavsy a I. Zimmermannové, k některým problémům tzv. parcelace se vyslovil J. Nekvapil. Další příspěvky se týkají obecných otázek teorie textu (o pojetí textu jako výsledku a součásti komplexu jednání srov. v příspěvku D. Viehwegera), jejích jednotlivých základních pojmů (o vztahu pojmů téma textu, rámec, textový vzorec, textová činnost srov. v článku J. Hoffmannové), typů textů (o analýze narativních textů srov. u E. Agricoly), o prostředcích používaných ve výzvových a apelových textech píše B. Bartschatová. Podrobněji o průběhu a obsahu jednání srov. u Hoffmannové - Uhlířové (1981), srov. též recenzi sborníku u Polívkové (1982) a u Paula (1983).

Ve čtyřech svazcích (Linguistica II, III, IV, VII) jsou uveřejněny výsledky všestranné kvantitativní analýzy psané a mluvené češtiny věcného stylu, kterou [138]provedl kolektiv pracovníků útvaru matematické lingvistiky za vedení M. Těšitelové (srov. souhrnnou zprávu u Těšitelové, 1984). V rámci věcného stylu byly z kvantitativního hlediska analyzovány texty z oblasti publicistiky, odborné češtiny a administrativy. Vedoucí autorského kolektivu M. Těšitelová zpracovala pro jednotlivé svazky jevy lexikální a část jevů morfologických, M. Ludvíková, H. Confortiová zpracovaly jevy morfologické, L. Uhlířová a I. Nebeská pak jevy syntaktické. Autorem partie o grafematice je J. Králík, který také podal zprávu o technice zpracování hromadných dat.

Uvedené čtyři svazky, o nichž budeme dále referovat, tvoří nedílný komplex s dalšími interními publikacemi ÚJČ, především s Frekvenčním slovníkem češtiny věcného stylu, Praha 1983, který se opírá o korpus 540 000 slov, dále s Frekvenčním slovníkem současné publicistiky, Praha 1980 (180 000 slov), s Frekvenčním slovníkem současné odborné češtiny, Praha 1982 (300 000 slov), s Frekvenčním slovníkem současné administrativy, Praha 1980 (60 000 slov) a s publikací Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v současné administrativě. Tabulky. Praha 1983. Pro texty z oblasti věcného stylu existuje tak téměř kompletní kvantitativní charakteristika, kterou lze dále využívat pro výzkumy věcného stylu, a to jak pro jejich lexikální a gramatický popis, tak i z hlediska stylistického (stylové charakteristiky textů).

Publicistickému stylu je věnován svazek Kvantitativní charakteristiky české publicistiky (Linguistica II, Praha 1982, 82 s.). Na korpusu získaném z 52 psaných a mluvených textů (každý text obsahoval 3000 slov) byla provedena lexikální a gramatická (morfologická a syntaktická) analýza s kvantitativním zaměřením. Jejím výsledkem jsou mnohé cenné poznatky o textech publicistického stylu. — Ukázala se specifika slovníku publicistiky, projevující se ve frekvenčních charakteristikách jednotlivých slov. Ve slovníku publicistiky se vydělují tři vrstvy slov: slova patřící k základní slovní zásobě, dále speciální slova týkající se údajů časových, místních, pracovních atp. a konečně slova pro publicistiku typická, týkající se jednak oblasti politicko-ekonomické, jednak tematiky zpracovaných textů. Zajímavé jsou kvantitativní údaje o zkratkách a dále o rozložení slovních druhů (slovník publicistiky se vyznačuje — shodně se slovníkem věcného stylu — vyšší frekvencí substantiv a adjektiv a nižší frekvencí sloves). — V morfologické charakteristice byla věnována pozornost kvantifikaci morfologických kategorií (frekvenci pádů u substantiv — nejfrekventovanějším pádem je genitiv), dále používání zájmen (zde se ukázaly rozdíly ve využití zájmen v psaných a mluvených textech v četnosti a distribuci druhů zájmen), morfologickým kategoriím slovesa (frekvence slovesných osob, jednotného a množného čísla, slovesných způsobů, slovesných časů, aktivních a pasívních tvarů).

Velmi zajímavé poznatky přinesla analýza syntaktická, jejíž těžiště bylo v postižení kvantitativních charakteristik jednoduché věty a souvětí. V rámci zkoumání jednoduché věty se pozornost soustředila hlavně na její délku (pro jednoduchou větu v publicistice jsou příznačné nepříliš dlouhé větné celky), dále na frekvenci větných členů ve větě jednoduché, na poměr vyjadřování větného a nevětného, na poměr determinace a koordinace, na věty dvojčlenné a jednočlenné a na syntaktické uplatnění slovních druhů. Přínosné jsou poznakty o slovosledných charakteristikách (např. poměr antepozice a postpozice jednotlivých větných členů vzhledem k jejich členům řídícím, poměr kontaktního a distantního postavení větných členů, četnost větného členu v nejfrekventovanější pozici, vztah slovosledu a aktuálního členění několikanásobného větného členu). V rámci souvětí se zkoumání zaměřilo na poměr věty jednoduché a souvětí, na některé vlastnosti souvětných typů (počet vět v souvětí, nejčetnější typy souvětí, specifika souvětných typů v publicistice), na vedlejší věty (jejich frekvence a druhy) a na spojkové výrazy. Statistické zpracování souvětí [139]přineslo poznatky týkající se jednak obecně platných systémových rysů souvětí, jednak poznatky o věcném stylu a konečně poznatky o specifických rysech syntaxe publicistiky (využití jednotlivých typů souvětí, např. častější užívání koordinačních spojení vět, volba rozmanitějších souvětných konstrukcí napovídají o méně výrazném uplatňování výkladového slohového postupu a o prosazování prvků postupu informativního a narativního; charakteristickým rysem publicistických textů je také častější užívání některých jazykových prostředků vyjadřujících postoj mluvčího ke sdělované skutečnosti, především modálních adjektiv, adverbií, sloves dicendi aj., důsledkem toho je pak zvýšená četnost vedlejších vět subjektových a objektových). — V závěru svazku je podána zpráva o technice zpracování hromadných dat.

Doplňkem tohoto svazku je soubor tabulek a grafů Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Tabulky a grafy (Linguistica III, Praha 1982, 101 s.), který přináší nejrůznější kvantitativní údaje o jevech jazykové výstavby textů publicistického stylu a může tak sloužit pro všestranné použití jak v základním jazykovém výzkumu, tak i pro pracovníky jiných vědních oborů (informatiky, psychology, pedagogy aj.).

Současné odborné češtině je věnován svazek Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu) (Linguistica IV, Praha 1983, 145 s.), s nímž nedílnou součást, stejně jako tomu bylo u svazku zabývajícího se publicistickým stylem, tvoří svazek Kvantitativní charakteristiky současné odborné češtiny (v rámci věcného stylu). Tabulky a přehledy (Linguistica VII, Praha 1983, 111 s.). V tomto svazku, podobným způsobem jako v předcházejícím, jsou prezentovány kvantitativní lexikální, morfologické, syntaktické a navíc grafematické charakteristiky současných odborných textů (soubor 300 000 slov z odborné češtiny byl získán automatickou analýzou 100 textů, 68 psaných a 32 mluvených celkem z 25 vědních oborů). Zatímco ve svazku věnovaném publicistice byl výzkum zaměřen na celkovou charakteristiku textu publicistického stylu a v jejím rámci byla provedena srovnání některých jevů textů psaných a mluvených, ve svazku věnovaném odborné češtině je srovnání obou typů textů přístupem dominantním. Tato metoda přinesla řadu velmi zajímavých poznatků o rozdílech (především v syntaxi, ale i na ostatních jazykových rovinách) mezi jazykovou výstavbou odborných psaných a mluvených projevů.

Pokud jde o slovník, jehož analýza se soustředila na substantiva a slovesa, bylo zjištěno, že substantiva s nejvyšší frekvencí v obou typech projevů patří většinou do obecné slovní zásoby, stejně je tomu i u využití sloves; v mluvených projevech se ale slovesa, na rozdíl od substantiv, uplatňují výrazněji. Kromě toho v mluvených projevech bylo zjištěno poněkud vyšší uplatnění číslovek, zkratek a podle očekávání slov expresívních, zdrobnělin, slov zhrubělých, hovorových atp. — Morfologické kategorie byly charakterizovány ve dvou hlavních skupinách, ve skupině jmenné (byla do ní zařazena substantiva, adjektiva a předložky) a ve skupině verbální, v jejímž rámci byla charakterizována slovesa a zájmena. Pokud jde o substantivní morfologické kategorie rodu, čísla a pádu, je pro psané i mluvené projevy odborné češtiny příznačná převaha feminin (zejména v psaných textech) nad maskuliny, singulár převyšuje plurál, z pádů je nejfrekventovanější genitiv. Ve frekvenci morfologických kategorií u adjektiv se projevují shodné rysy se substantivy. Kvantitativní analýza morfologických kategorií sloves byla zaměřena na osobu, číslo, čas, způsob a slovesný rod. Srovnání psaných a mluvených projevů prokázalo mimo jiné výraznější četnosti příznakových tvarů osoby, času a způsobu v mluvených projevech, většinou jako důsledek přímého kontaktu mluvčího s posluchači. U zájmen byly pro psané a mluvené projevy zjištěny významné rozdíly ve využití zájmen vlastních a adjektivních, zvláště rozdíl u zájmen osobních a přivlastňovacích (osobní zájmena jsou četnější v mluvených projevech a zejména výskyt osobních zájmen bezrodých souvisí se vztahem mluvčí a adresát, zájmena přivlastňovací se naopak vyznačují vysokou [140]četností v projevech psaných). Zájmena jsou výstižně charakterizována jako slovní druh citlivý jednak z hlediska stylistického (v publicistice mají vysokou četnost zájmena osobní, v odborných projevech zase zájmena ukazovací), jednak z hlediska použitého sdělovacího média (psanost a mluvenost projevu).

Syntaktická analýza přinesla v rámci kvantitativní charakteristiky délky věty a souvětí nejen vlastní zajímavé údaje kvantitativní, ale některé cenné poznatky o syntaktické výstavbě mluvených textů obecně (některé z nich, např. o důsledcích protikladného působení principu redundantnosti a ekonomičnosti ve výstavbě věty, o osamostatňování částí vět, o aditivním řazení vět v textu, o nevyhraněnosti syntaktických vztahů v souvětných celcích atp., se shodují s obecnými charakteristikami hovorové ruštiny, srov. četné práce Zemské a kol., nejpodrobněji 1973, 1981, též u Laptevové, 1976). Pokud jde o údaje kvantitativní, je velmi zajímavé zjištění, že průměrná délka větného celku v textech mluvených převyšuje průměrnou délku větného celku v textech psaných (jako větný celek se chápe věta jednoduchá nebo souřadné či podřadné spojení dvou i více vět). O citlivém a uvážlivém přístupu k složitému problému délky (a hranic) syntaktické jednotky mluveného textu svědčí upozornění, že pro kvantitativní srovnání mluvených a psaných projevů byl zvolen jeden vyhraněný typ mluvených projevů (předem připravené odborné přednášky, některé přednesené i opakovaně). Pro jiný typ mluvených projevů (např. pro živé odborné diskuse atp.) by totiž mohly platit charakteristiky jiné. Upozorňuje se také na rozdíly mezi jednotlivými mluvenými texty v rámci jednoho typu. Vzhledem k typu projevu bylo také možno relativně spolehlivě provést zvukovou segmentaci mluveného textu na jednotlivé větné (a souvětné) celky, i když ani to, jak se upozorňuje, nebylo vždy bez problémů. Správné je konstatování, že větný celek v mluvených projevech nemůže být považován za přesnou paralelu větných celků v projevech psaných. To je ovšem třeba mít na mysli např. při porovnávání jevů výstavby souvětí v obou typech textů, např. při konstatování o hierarchicky složitějším uspořádání vedlejších vět ve větných celcích mluveného textu v porovnání s psaným (jde o to, že složitost syntaktické výstavby větného celku v psaném a mluveném textu může být odlišného druhu).

Výsledky práce prezentované ve zmíněných čtyřech svazcích řady Linguistica (i ve vyjmenovaných publikacích ostatních) přinášejí množství reprezentativních poznatků o kvantitativních stránkách textů věcného stylu a zejména pak údaje z tabulek grafů a přehledů jsou bohatým zdrojem informací pro další výzkumy. Pro komplexní obraz věcného stylu by bylo třeba ještě obdobným způsobem jako u projevů publicistických a odborných charakterizovat texty stylu administrativního.

Celý materiálový korpus byl zpracován pomocí samočinného počítače. Způsob zpracování jazykového materiálu pomocí moderní výpočetní techniky nemá v naší lingvistice dosud obdoby, a jde tedy i po této stránce o práci v pravém slova smyslu průkopnickou.

V monografii Modální báze jednoduché věty a souvětí (Linguistica V, Praha 1983, 154 s.) se zabývá H. Běličová větnou modalitou a prostředky jejího vyjadřování v ruštině a v češtině. Ukázala její možné významové modifikace vnášené do věty jednak modálními slovesy, adjektivy a adverbii (jde o tzv. modalitu voluntativní, autorka však toto označení nepovažuje za výstižné), jednak vyjadřováním stupně přesvědčení o platnosti predikačního obsahu (tzv. modalita intenční), srov. kap. 1.

Ve druhé kapitole pojednává autorka o vztahu modality a komunikativních funkcí věty, jimiž míní v podstatě jistý komunikativní záměr mluvčího, který větu vyslovuje v určité komunikativní situaci, a jeho interpretaci příjemcem. Různé komunikativní funkce věty se probírají v rámci dvou globálních skupin, totiž ve skupině vět tázacích (otázky zjišťovací kladné a záporné, otázky doplňovací) a ve [141]skupině typů vět neotázkových (věty výzvové, deklarativní a přací). Z hlediska teorie promluvových aktů a s přihlédnutím ke komunikačním aspektům jsou dále vysvětlovány případy sekundárních funkcí základních komunikativních větných typů, speciálně sekundární funkce vět výzvových a deklarativních.

Ve třetí kapitole po vysvětlení rozdílu mezi větami syntakticky závislými (nemají samostatnou komunikativní funkci, která by je přiřadila k jednomu ze základních komunikativních větných typů) a nezávislými (jsou z hlediska komunikativní funkce samostatné) a vztahu věty závislé a hlavní z hlediska větné modality se probírají jednotlivé druhy závislých vět: věty příslovečné (časové, příčinné, účelové), relativní a obsahové. Jejich popis doprovázejí komunikativní interpretace jednotlivých příkladů a spojovacích prostředků.

Kromě toho, že komplikovaná oblast větné modality je v monografii podána komplexně a z jednoho zorného úhlu (systémové hledisko je důsledně uplatňováno i tam, kde se vykládají komunikativní aspekty jazykových jevů), je monografie cenná tím, že přináší řadu výkladů o rozdílech (i shodách) mezi češtinou a ruštinou v této oblasti.

V monografii Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu (Linguistica VI, Praha 1983, 145 s.) podala J. Hoffmannová na základě celé řady zahraničních i našich prací a na základě vlastní výzkumné práce s českým materiálem obraz o současném stavu textové lingvistiky, pokusila se vnést do řady mnohdy roztříštěných jednotlivých poznatků z dílčích oblastí této disciplíny systematický pohled a zároveň poukázat na systémovou povahu jejího předmětu — textu.

Práce je rozdělena do šesti kapitol, první z nich je úvodní. Ve druhé kapitole se autorka zabývá problematikou vztahu teorie textu a některých blízkých (styčných) disciplín, totiž syntaxe, pragmatiky a stylistiky.

Ve třetí kapitole se řeší otázka vztahu textu a jazykového systému a z ní vyplývající problém, zda text má být předmětem zkoumání lingvistiky parole nebo langue. Autorka, v opření o názory některých našich (Hausenblas, 1971) a zahraničních autorů (Nikolajevová, 1978; Raible, 1979) vyslovuje přesvědčení, že text jako složitá struktura textových jednotek vykazuje na různých úrovních struktury systémové znaky, a nemůže být tedy jen předmětem zkoumání parolové lingvistiky. To je posíleno i názory některých autorů, že pravidla výstavby textů a šíře i řečového chování, dále i kritéria pro volbu komunikační strategie atp. jsou součástí kompetence uživatelů jazyka. S tím úzce souvisí i oprávněný a už dříve u nás prezentovaný názor o existenci textových vzorců (srov. u Hausenblase - Hoffmannové, 1982), jejichž podobu a typy bude třeba propracovávat, zejména u některých druhů textů.

V dalších třech kapitolách (IV, V, VI) se autorka zabývá třemi základními rovinami zkoumání textu, totiž rovinou (1.) obsahovou, (2.) syntakticko-sémantickou, (3.) pragmatickou. To, že se pro analýzu a popis textu berou v úvahu tyto tři aspekty textu vycházející určitým způsobem ze tří dimenzí jazykového znaku (text může být v jistém smyslu chápán jako znak), svědčí o tom, že autorka pohlíží na text jako na složitý útvar různě strukturovaný a zasazený do jisté komunikační situace se všemi jejími aspekty.

V kapitole o obsahové rovině textu se věnuje pozornost kategoriím, které mají základní podíl na strukturaci obsahu textu. Jde v prvé řadě o téma; v souvislosti s ním se hovoří také o záměru a komunikačním plánu autora textu a o jeho strategii vyplývající z jistých postojů k tématu — zde se správně upozorňuje na to, že se autor textu při této činnosti opírá o své (v širokém slova smyslu) znalosti a zkušenosti, zejména pokud jde o situace někdy už prožívané nebo obdobné, dále pracuje s pojmem makrostruktura, kterou autorka ve shodě s van Dijkem (1980) charakterizuje jako „abstraktní reprezentaci globální sémantické struktury textu“ (s. 39). Ve vztahu k ní se uvádí další pojem, makropropozice (makropropozici chápe autorka jako „reprezentaci makrostruktury na úrovni textových jednotek“, s. 39). Dotýká se [142]v rámci úvah o makrostruktuře problematiky jejího zjišťování v textu i její úlohy jak při jeho produkci, tak při jeho recepci (možnosti využití pojmů mokrostruktura a makropropozice autorka ukázala na konkrétním rozboru textu, srov. Hoffmannová, 1983). Uvádějí se teorie makrostruktury různých autorů, jejichž východiska se různí podle řady aspektů, z nichž je možno při vysvětlování této velmi složité, málo jasné, nicméně pro postižení globální struktury textu důležité kategorie vycházet (je otázka, zda makrostrukturu textu lze jednoznačně řadit mezi obsahové kategorie textu, zejména vezmou-li se v úvahu aspekty pragmatické, otázky komunikačních plánů atp.). Dále se v této kapitole hovoří o významových vztazích v textu, jednak pokud jde o jejich druhy (jsou u jednotlivých autorů různě nazývány, např. vztahy kontextově-prostorové, logické, formulační postupy atd.), jednak pokud jde o druhy textových jednotek těmito vztahy spjatých (vztahy ve struktuře souvětí, mezi rozsáhlejšími textovými jednotkami, vztah textové informace k presupozicím). Významově spjaty mohou být textové jednotky sousední i vzdálené, vztahy mezi jednotkami mohou být vyjádřeny implicitně i explicitně pomocí textových konektorů (o nich podrobně u Hoffmannové, 1984).

V páté (nejobsáhlejší) kapitole nazvané „Syntakticko-sémantická rovina textu; jeho koheze“ se autorka soustřeďuje především na časové významy v textu a prostředky jejich vyjadřování. Vedle obecných úvah o kategorii času a jejím jazykovém ztvárnění v textech vymezuje některé pojmy, jejichž pomocí lze postihnout často velmi složitou strukturu temporálních významů v textu (čas. prostor, čas. úsek, čas. sféra, čas. interval, čas. rámec, čas. perspektiva textu, čas. plán textu, čas. posloupnost, čas. osa), a dále uvádí hlavní prostředky vyjadřování temporálních významů v textu (gramatická kategorie slovesného času, kategorie vidu, z lexikálních prostředků zejména některé sémantické typy sloves; analýzu struktury časových významů v konkrétním textu, srov. u Hoffmannové, 1980). Ve zvláštní podkapitole pak se pojednává o systému a funkcích časových adverbií a adverbiálních spojení. Jednotlivá časová adverbia jsou doložena příklady z literatury (umělecké a především „věcné“) s citlivou interpretací ukazující složitost časových významů v jednotlivých ukázkách. Úlohou všech těchto prostředků je nepochybně také napomáhat členění textu z hlediska časových vztahů mezi textovými jednotkami. Za základní textovou „časovou jednotku“ se pokládá „úsek textu s jednotnou časovou perspektivou, danou jedním výrazným časovým úsekem (referenčním bodem) a jeho vztažením k momentu promluvy“ (s. 84); minimální časovou jednotkou je tedy věta, těmito hledisky lze však vymezit i jednotky rozsáhlejší (souvětí, skupina vět, odstavce). Dále je ukázáno několik možností časových vztahů mezi základními (sousedními i distantními) časovými jednotkami a typy obdobných vztahů jsou nastíněny i pro jednotky rozsáhlejší. V závěru této kapitoly se ukazuje, jaký význam mají temporální charakteristiky pro typologii textů (na základě rozboru ukázky se předvádí typické uspořádání časových vztahů v textu zpravodajském, v popisu pracovního postupu a v textu historiografickém) a uvádí se přehled hlavních temporálních významů a jejich vyjadřovacích prostředků.

V poslední (šesté) kapitole pojednávající o pragmatické rovině textu se věnuje pozornost prostředkům zapojení textu do komunikačního kontextu a odrazu faktorů komunikační situace v textu. Hodnotí se nejprve různé teorie textu, které berou v úvahu situační a psychologické faktory komunikační situace a vidí text jako její nedílnou součást (jde o směry v textové lingvistice navazující přímo nebo nepřímo na Austinovu a Searlovu teorii řečových aktů), dále se pobírají prostředky pragmatické roviny, tzn. soubor slov i rozsáhlejších útvarů, které plní v textu jednak funkce signálů jeho sepětí s faktory komunikační situace, jednak organizační funkce ve vlastním uspořádání textu. Probírají se tři skupiny prostředků pragmatické roviny textu, totiž textové orientátory, kontaktové prostředky a komentáře. Tzv. textové orientá[143]tory usnadňují vnímání textu, ale zároveň plní i funkci kontaktovou (jde o skupinu prostředků přesně neohraničenou, do níž se řadí výrazy jednoslovné, např. zde, teď, tedy, za prvé, nakonec, ale i konstrukce víceslovné, např. jinými slovy, z toho plyne, jak jsme již uvedli, dokonce i komplexy dvou i více výpovědí). Mezi kontaktové prostředky se řadí spojení jako je zřejmé, jasné, zdá se atp. a typické prostředky dialogické (tzv. přívětné, eventuálně přídatné výrazy jako no, že, viďte atd.). Jako příklady komentářových prostředků, jejichž funkcí je hlavně vyjadřovat hodnotící postoje mluvčího k vlastním, eventuálně k cizím sdělením, se uvádějí výrazy jistě, škoda, je třeba říci, abych tak řekl, upřímně řečeno. Je pochopitelné, že zkoumané tři skupiny pragmatických prostředků jsou prostupné, že mnohé z uvedených výrazů plní kromě jedné primární funkce i funkce další. Mnohé prostředky komentářové plní jistě i úlohu textových orientátorů a nedílnou složkou všech je nepochybně funkce kontaktová (ta vystupuje v relativně nejčistší podobě u zmíněných prostředků typicky dialogické komunikace).

Monografie J. Hoffmannové je naší první soubornou prací o všech nejdůležitějších oblastech zkoumání textové lingvistiky u nás i v zahraničí, má jednak velkou hodnotu informativní a jednak vnáší do množství roztříštěných informací a dílčích poznatků o jednotlivých směrech a problémech textové lingvistiky systematický pohled. Přitom nezakrývá, kolika ještě neřešeným problémům v této oblasti jazykovědného bádání je nutno věnovat pozornost a práci a naznačuje směr dalšího bádání. V neposlední řadě jsou cenné i interpretace příslušného materiálu.

Monografie O. Šoltyse Verba dicendi a metajazyková informace (Liguistica VIII, Praha 1983, 139 s.) se zabývá zajímavou a v současné době, kdy se v lingvistice věnuje pozornost pragmatické dimenzi jazykových prostředků, textů i komunikačních událostí, aktuální problematikou, totiž charakteristikou a klasifikací sloves dicendi a jejich funkcemi (především při zprostředkovávání metajazykové informace) v uvozovacích větách v některých českých prozaických textech.

Prvním ze dvou teoretických východisek pro vlastní jádro práce, tj. pro charakteristiku a klasifikaci sloves dicendi, bylo autorovi pojetí jazykových funkcí (srov. kapitola I). Zasvěceně vysvětlil, zhodnotil a vzájemně porovnal systémy jazykových funkcí v pojetí Bühlerově, Mathesiově, Mukařovského, Horálkově a Jakobsonově, vymezil místo funkce metajazykové v tomto systému a vysvětlil své pojetí metajazykové funkce jako části funkce sdělovací (zobrazovací); je ale specifická tím, že předmětem, o němž se mluví, je jazyk (langue) nebo řeč (parole). Druhým teoretickým východiskem mu bylo vymezení sloves dicendi jako takové skupiny sloves, která ve své sémantické struktuře obsahují metajazykovou informaci, a pojetí a různé klasifikace sloves dicendi (srov. II. kapitola). Srovnává klasifikaci Austinovu (1962), Searlovu (1976), Danešovu (1973) a v neustálé konfrontaci s nimi uvádí svou vlastní klasifikaci, k níž dospěl na základě čtyř klasifikačních kroků: (1.) na základě srovnání se symbolem Dic, Scrib vyděluje bezpříznaková slovesa, např. mluvit, dále příznaková, a to na jedné straně slovesa typu brumlat, jejichž význam se blíží k vyjádření řečové činnosti, nejde ale o artikulované sdělování znaků, na druhé straně slovesa typu děkovat, která kromě významu ‚mluvení‘ ještě specifikují způsob poskytování informace nebo vyjadřují postoj k ní nebo k situaci atp., (2.) podle adresnosti / neadresnosti sloves dicendi (zda sloveso vyjadřuje v pravointenční sféře adresáta, či nikoli, srov. rozdíl mezi slovesy mluvit a přikazovat), (3.) podle způsobu předávání informace (slovesa, v nichž se informace přenáší pomocí artikulovaného šumu (nebo pomocí grafických symbolů), např. doporučovat, a slovesa s „méně organizovaným způsobem přenášení informace“, např. brumlat), (4.) slovesa vzhledem k Dic, Scrib příznaková (typ děkovat) se člení podle druhu složky sémantické struktury příslušného slovesa na slovesa se sémantickou složkou gesto, např. pitvořit se, slovesa se sémantickou složkou situace, např. přít se, a slovesa se složkou postoj, např. tvrdit. Této promyšlené [144]a teoreticky zdůvodněné klasifikaci byla podrobena všechna slovesa autorova korpusu (získaného vlastní excerpcí vybraných českých prozaických děl; vyexcerpovaná slovesa byla porovnána s nepublikovaným Danešovým soupisem sloves dicendi, se Seznamem nejfrekventovanějších sloves, srov. Šindlerová (1968) a s údaji z publikace Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Jelínek - Bečka - Těšitelová, 1961)). Je ovšem přirozené, že všem slovesům nelze jednoznačně přiřadit jeden ze znaků všech klasifikačních kritérií. Zatímco třídění v prvním klasifikačním kroku je relativně bez větších problémů, třídění sloves na ta, která vyjadřují gesto, situaci nebo postoj, je problematické. Složka situační často v sobě zahrnuje složku postojovou, např. u slovesa rozhorlit se, někdy je problém, zda jde spíše o situaci, či o postoj (např. u slovesa radit).

V dalších dvou kapitolách (IV, V) využívá autor teoretických poznatků, k nimž dospěl analýzou korpusu sloves dicendi (zejména ve III. kapitole), pro jejich charakteristiku a pro popis jejich funkcí v textu. Zabývá se výstavbou uvozovacích vět ve vybraných českých prozaických textech, jejichž centrem většinou slovesa dicendi bývají. Zavedl vlastní symbolický zápis uvozovací věty a zapsal jím některé prozaické texty. Stanovil dále funkce uvozovacích vět v textu (charakterizační, deskripční, styková, kontextově (pragmaticky) orientační, retrospektivní a prospektivní); funkce uvozovací (kterou mají všechny uvozovací věty) jako funkce specifická se projeví jen v těch případech, kdy uvození citátu není zvlášť formálně signalizováno. Na základě srovnání textů dvou autorů (I. Olbrachta a J. Havlíčka) uvažuje O. Šoltys dále o tom, zda užívání určitých typů sloves dicendi souvisí s individuálním stylem autora (dochází k závěru, že jde o charakteristiku obecnější, přinejmenším na rovině stylu funkčního).

Práce přináší nejen mnoho zajímavých teoretických poznatků o zkoumané skupině sloves (je ovšem potíž, jak autor sám připouští, s jejich přesným vymezením či identifikací) a o jejich úloze při sdělování metajazykové informace, ale i poznatky o výstavbě uměleckých prozaických textů. Je názornou ukázkou toho, jak je možno realizovat sepětí teoretických úvah a exaktních metod výzkumné práce s praktickou analýzou textu.

 

LITERATURA

 

AUSTIN, J. L.: How to do things with words. Oxford 1962.

DANEŠ, F.: Verba dicendi a výpovědní funkce. SlavPrag, 15, 1973, s. 115—124.

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Tübingen 1980.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. AUC. Philol. Monogr. 35. Praha 1971.

HAUSENBLAS, K. - HOFFMANNOVÁ, J.: Od syntaxe ke stavbě textu. In: Syntax a jej vyučovanie. Nitra 1982, s. 427—440.

HOFFMANNOVÁ, J.: Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku. SaS, 41, 1980, s. 286—290.

HOFFMANNOVÁ, J.: Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“. SaS, 44, 1983, s. 96—104.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes. In: Text and the pragmatic aspects of language. Linguistica X. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Praha 1984, s. 101—141.

HOFFMANNOVÁ, J. - UHLÍŘOVÁ, L.: Konference o některých problémech sémantiky textu. SaS, 42, 1981, s. 334—339.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

LAPTEVA, O. A.: Russkij razgovornyj sintaksis. Moskva 1976.

NIKOLAJEVA, T. M.: Lingvistika teksta. Sovremennoje sostojanije i perspektivy. In: Novoje v zarubežnoj lingvistike VIII. Lingvistika teksta. Moskva 1978, s. 5—39.

[145]PAUL, P.: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text; rec. Lingua, 61, 1983, s. 267—276.

POLÍVKOVÁ, A.: Nový sborník o problémech sémantiky textu (Větněsémantické komponenty a vztahy v textu). NŘ, 65, 1982, s. 161—163.

RAIBLE, W.: Zum Textbegriff und zur Textlinguistik. In: Text versus sentence. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 63—73.

SEARLE, J. R.: A classification of illocutionary acts. Language in society, 1976, s. 1—23.

ŠINDLEROVÁ, H.: Seznam nejfrekventovanějších sloves. UK, Praha 1968 (skriptum).

TĚŠITELOVÁ, M.: O kvantitativní analýze češtiny s pomocí moderní výpočetní techniky. NŘ, 67, 1984, s. 47—50.

ZEMSKAJA, E. A. a kol: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1973.

ZEMSKAJA, E. A. a kol: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 137-145

Previous Petr Zima: K metodice popisů jazyků světa

Next Iva Nebeská: Formuje se nová psycholingvistická koncepce?