Formuje se nová psycholingvistická koncepce?

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

Формулируется ли новая психолингвистическая концепция? / Some features of a new psycholinguistic conception

Jako důsledek složitého historického vývoje oboru vytvořila se v psycholingvistice posledních let taková situace, kdy vedle sebe nacházíme výzkumy nejen velmi rozmanitého tematického zaměření, ale i různé teoretické orientace. Z těch psycholingvistických teorií, které přetrvaly v rozvinuté formě až do dneška, je to behaviorismus, dále generativismus, ve srovnání s nimi relativně nové jsou přístupy komunikativní a kognitivní. Jednotlivé teoretické koncepce se postupně vytvářely nikoli v myšlenkovém vakuu, ale vždy byly nějakým způsobem ovlivněny psychologickými, psycholingvistickými či lingvistickými koncepcemi již existujícími: buď jako odmítavá reakce na jejich příliš jednostranné zaměření (např. generativismus ve vztahu k behaviorismu, nebo směr kognitivní ve vztahu ke generativismu), nebo alespoň zdůrazňovaly některé opomíjené aspekty řečové činnosti. Přestože behaviorismus i generativismus jsou směry bohatě rozvinuté a i dnes mají své přívržence, můžeme říci, že svůj zenit mají již za sebou, naproti tomu komunikativní a kognitivní orientace se jeví v současné době jako progresívní.[1]

Průvodním jevem zmíněné teoretické variability je to, že řadu let převládaly v psycholingvistice speciálně zaměřené výzkumy, velmi podrobná zkoumání jednotlivých (izolovaných) aspektů, resp. elementů řečové činnosti, zatímco globální, syntetický pohled na danou problematiku (který je vždy mnohem obtížnější) ustupoval do pozadí. Taková je v zásadě situace i v rámci obou uvedených progresívních směrů. Komunikativní směr klade důraz na komunikativní funkci jazyka, v návaznosti na psychologickou teorii činnosti zasazuje verbální projev do širokého kontextu situačních proměnných, akcentuje vliv mimojazykových, zejména sociálních faktorů. Kognitivní směr naproti tomu má blízko k psychologii paměti, důraz klade na mentální reprezentaci jazykového projevu, formu reprezentace a uspořádání elementů reprezentace. Komunikativní a kognitivní přístup ve své klasické podobě mají málo společných prvků, protože každý z nich pokrývá jiný aspekt řečové činnosti. Velmi dobře se však doplňují: Zatímco komunikativní směr usiluje o to, aby do zkoumání řečové činnosti byl zapojen co nejširší okruh relevantních situačních proměnných (vnějších faktorů), kognitivní pojetí se soustřeďuje na faktory vnitřní, na řečovou činnost ve vztahu k fungování kognitivního aparátu individua. Kognitivní přístup se zabývá především individuálním uživatelem jazyka, naproti tomu v ko[146]munikativním pojetí jedinec vystupuje jako participant komunikační situace a jeho vlastní individualita ustupuje do pozadí.

O komplementárním vztahu mezi komunikativním a kognitivním přístupem můžeme mluvit především proto, že jejich výchozí teoretická stanoviska jsou v zásadě nerozporná. Oba uvedené přístupy (na rozdíl od behaviorismu i generativismu) operují na široké základně, přičemž využívají (explicitně nebo implicitně) jazykové i mimojazykové zkušenosti uživatele jazyka, jeho intelektuální schopnosti i aktuální komunikační role. Jak komunikativní, tak kognitivní teorie se opírají o — dnes již dobře známý — pojem soubor znalostí o světě, základní strukturu, primárně nejazykovou, ale pomocí řeči vytvářenou a obohacovanou, která tvoří neodmyslitelné pozadí nejen řečové činnosti, ale jakékoli smysluplné interakce či intelektuální aktivity. Právě odtud je již jen krok k myšlence, že komunikativní a kognitivní teorie se navzájem nejen dobře doplňují, ale jejich vzájemný vztah se může stát základem komplexnějšího (syntetičtějšího) přístupu, který by akcentoval vzájemnou součinnost a podmíněnost komunikativních, kognitivních a v neposlední řadě také jazykových činitelů. Náznakově se tato tendence projevuje především v komunikativně orientovaných pracích v různých modifikacích již léta (podrobněji k tomu srov. Nebeská, 1984), v poslední době je již zcela zřetelná (srov. níže).

Hypotetický komunikativně-kognitivní přístup si představujeme tak, že soubor znalostí o světě lze chápat jako výsledek vzájemného působení komunikativních a kognitivních činitelů, tj. aktivní interakce s okolním světem na straně jedné a kognitivního zpracování vjemů a vlastních prožitků na straně druhé. Podobně subjektivní slovník se sice zpravidla považuje za produkt kognitivní aktivity individua, je třeba však zdůraznit, že se vytváří, obohacuje a modifikuje především v průběhu komunikačních procesů, takže podle našeho názoru se na jeho formování podílejí komunikativní a kognitivní faktory rovným dílem. Další oblastí, ve které se součinnost komunikativních a kognitivních faktorů projevuje snad nejmarkantněji, je vztah mezi záměrem produktora a interpretací recipienta. Tento vztah představuje jakýsi úběžník, ke kterému směřují všechny dílčí aspekty komunikativní, kognitivní i jazykové, protože soulad mezi záměrem mluvčího a interpretací příjemce je vlastním smyslem každého komunikačního procesu. Když mluvčí formuluje myšlenku (realizuje zamýšlený cíl), vychází ze svého názoru na situaci a své úsilí zaměřuje k tomu, aby posluchač jeho záměr správně pochopil, výpověď správně interpretoval. Podobně posluchači nestačí spoléhat se na soubor znalostí o světě. Aby pochopil, co mluvčí svou výpovědí míní, musí správně zhodnotit aktuální komunikační situaci, protože na základě toho dokáže určit, které prvky souboru znalostí o světě jsou v dané situaci relevantní.

Jedním z důkazů, že psycholingvistika opravdu zvolna překonává období, kdy jednotlivé přístupy byly ve vzájemné izolaci, je knížka T. Herrmanna Speech and situation (Berlin - Heidelberg - New York - Tokyo 1983, 185 s.).[2] Předkládá se v ní nový, skutečně současný pohled na problematiku mezilidské komunikace využívající bohatě poznatků dnešní, zejména kognitivní psycholingvistiky.

Autor vychází jednoznačně od aspektu kognitivního, studuje především mentální procesy podílející se na produkci výpovědi, ovšem za velmi podstatný činitel, který formuje nejen konečnou podobu výpovědi, ale i její vyznění (porozumění a odezvu, kterou výpověď vyvolá ve vědomí recipienta), považuje situační zakotvení výpovědi, resp. mentální reprezentaci dané situace. Toto obecné východisko (dodejme, že v kognitivní psycholingvistice dosti neobvyklé) tvoří pozadí pro všechny speciálnější výklady. Protože Herrmannovu koncepci považujeme za důležitý mezník z hlediska vývoje psycholingvistické teorie a současně jeho kniha není u nás běžně dostupná, budeme zde o ní referovat podrobněji.

[147]Herrmannova práce je rozdělena do sedmi kapitol s podrobnějším vnitřním členěním. Je doplněna bohatou bibliografickou přílohou a dvěma rejstříky. Úvodní a závěrečná část mají rámcový charakter. Jádrem práce jsou kapitoly druhá a třetí, ve kterých je podrobně vyložen autorův vlastní model produkce řeči, v dalších částech knihy je tento model aplikován na některé speciálnější otázky: pojmenování objektů v kapitole 4., stylové rozvrstvení jazyka v kapitole 5. a problematiku žádosti (jako řečového aktu) v kapitole 6.

Předložený model je v zásadě modelem produkce řeči (mluvené), ale v průběhu výkladu se stále přihlíží k problematice porozumění, takže lze spíše mluvit o modelu komunikačního procesu. Zřetel ke vztahu mezi záměrem mluvčího a porozuměním příjemce prostupuje celý výklad. V souladu se současnými psycholingvistickými i lingvistickými koncepcemi pracuje autor s některými známými pojmy: soubor znalostí o světě, propoziční báze, sémantický základ, cíl mluvčího aj. Hlavní rysy Herrmannova modelu můžeme charakterizovat takto: V procesu jakékoli činnosti, tedy i při vytváření výpovědi, se aktivují ty elementy souboru znalostí, které mohou v dané situaci přispět k realizaci cíle mluvčího. Aktivované elementy souboru znalostí (k nimž patří i znalost toho, jakou formou je prezentovat, aby posluchač dokázal cíl mluvčího rekonstruovat) tvoří propoziční bázi výpovědi (propositional base, dále PB).[3] PB jako součást souboru znalostí má kognitivně-konceptuální povahu a lze ji vyjádřit pomocí predikátově-argumentové notace. Dalším krokem ve vytváření výpovědi je sémantický základ (semantic input).[4] Zatímco PB obsahuje rozmanité obsahové složky, které za normálních okolností nejsou explicitně vyjádřeny, protože jsou mluvčímu i posluchači známy z kontextu, ze situace, v sémantickém základu jsou zastoupeny již jen ty složky, které nacházíme v budoucí výpovědi. Sémantický základ však není totožný s výpovědí, je stejně jako PB neverbální povahy. Podobně jako jedna PB může být transformována na několik různých sémantických základů, jeden sémantický základ může být transformován na několik výpovědí, tj. různými způsoby verbalizován. Transformace PB na sémantický základ, tj. pravidla, podle nichž mluvčí vybírá, které elementy PB budou do sémantického základu přejaty — to je podle autorova i našeho názoru klíčový moment kognitivního procesu vytváření výpovědi. V pozadí transformace PB na sémantický základ je tedy zcela elementární myšlenka: Ne všechno, co má mluvčí na mysli, je ve výpovědi doslovně obsaženo (metoda pars pro toto) a naopak posluchač je schopen rekonstruovat mnohem více, než je výpovědí řečeno (metoda totum ex parte). Uvedené metody jsou v průběhu výkladu mnohokrát aplikovány na dílčí otázky.

Až potud Herrmannovy výklady v zásadě nepřekračují hranice kognitivní psycholingvistiky. Novost jeho pojetí se projevuje v okamžiku, kdy si klade otázku, čím je ovlivněn onen klíčový moment, čím je selekční mechanismus řízen. Zásadní význam tu má komunikativní záměr mluvčího. Těsně souvisí se zhodnocením komunikační situace, resp. s tím, jak je daná situace reprezentována v mysli mluvčího. V tom se Herrmannova koncepce odlišuje od klasického komunikačního modelu, kde se pracuje zpravidla s objektivními parametry situace, nikoli s jejím sujektivním hodnocením účastníky. Mentální reprezentace situace je dána interakcí mezi rysy objektivní situace a rysy osobnosti každého z participantů. Zde se již zcela konkrétně projevuje autorova snaha zachytit prolínání komunikativních a kognitivních faktorů.[5]

[148]K aktivaci PB tedy dochází pod vlivem cíle mluvčího, stanovení cíle je významně ovlivněno tím, jak mluvčí hodnotí komunikační situaci. I posluchač je však pro mluvčího součástí komunikační situace; selekce elementů PB pro sémantický základ je proto řízena zřetelem k posluchači: kritériem informativnosti (aby posluchač byl schopen výpověď správně interpretovat) a kritériem působivosti (aby na výpověď reagoval v souladu s představou mluvčího). Obojí je u mluvčího i posluchače dáno dlouholetou zkušeností a jejím kognitivním zpracováním (komunikativní kompetencí). Kritéria informativnosti a působivosti (známá ze sociolingvistiky a funkční stylistiky) považuje autor za zásadní a i v dalších výkladech jim věnuje mnoho pozornosti.

O tom, že navrhovaný model trvale přihlíží ke stanovisku posluchače, svědčí i autorem formulovaná následující základní pravidla, jimiž se selekční mechanismus řídí:

(1.) rekonstruovatelnost — výpověď musí posluchači umožnit, aby pochopil mnohem více, než co mluvčí řekl, tj. aby na základě sémantického základu dokázal rekonstruovat PB;

(2.) ekonomie — selekce se soustřeďuje jen na několik prvků PB;

(3.) konvenčnost — je zvykem říci jen to, co je v dané situaci nutné, příliš detailní výpověď je málo informativní, někdy přímo matoucí (srov. níže);

(4.) nasměrování (focusing) — jestliže mluvčí vybere z PB vhodné komponenty, umožní tím posluchači správně nasměrovat rekonstrukci významu, tj. pochopit význam výpovědi v souladu se záměrem mluvčího;

(5.) mimořádná informace — vynechání některých komponentů PB je vysoce informativní, pomáhá posluchači odhalit záměr mluvčího.

V Herrmannových úvahách o situační determinaci výpovědi se stále vrací jeden problém: jak situaci definovat, jak ji oddělit od jiných předmětů zkoumání. Autor si uvědomuje, že mnohem snadnější je určit situační vlivy v konkrétních případech, než je obecně charakterizovat. Tyto obtíže se opakovaně projevují i v dalších kapitolách knihy, v nichž aplikuje svou teoretickou koncepci na konkrétní psycholingvistické úkoly.

Tématem 4. kapitoly je pojmenování objektů. Pro lingvistického čtenáře je zde problematika pojmenování podána poněkud netradičně, nepracuje se tu s denotací nebo referencí, jak jsme zvyklí, autorův přístup k tématu je čistě psychologický. V souladu se svým teoretickým východiskem se zajímá především o reprezentaci objektu v mysli mluvčího. Aktivace příslušné PB znamená především izolování objektu od okolního proudu jevů (kontinuálního pozadí). Objekt je reprezentován jako soubor propozic, charakterizován atributy různého druhu. Relevantní složky PB jsou vybrány pro sémantický základ, od něhož vede přímá cesta k verbalizaci. Za relevantní jsou považovány ty složky PB, které jsou z hlediska dané situace (resp. z hlediska toho, jak ji mluvčí hodnotí) optimální, které vyhovují kritériím informativnosti a působivosti, tzn. maximálně napomáhají posluchači v jeho úsilí význam výpovědi správně rekonstruovat. Tato selekce např. odlišuje daný objekt od objektu alternativního, ale nikoli od všech, se kterými by je posluchač mohl zaměnit, protože přílišné množství redundantní informace posluchače kognitivně namáhá, porušuje plynulost komunikace a ve svém výsledku není informativní ani působivé. Nejen na tomto místě, ale i v jiných částech své práce Herrmann opakovaně zdůrazňuje tezi o dezinformativním působení redundantní informace, která je známa i z jiných oblastí psycholingvistiky.

Specifickou problematikou, které Herrmann věnuje značnou pozornost, je analýza atributů, jimiž jsou objekty charakterizovány. Autora zajímají především takové případy, kdy je k dispozici více než jeden rozlišující příznak (multiple codability), např. červený buldozer / růžový volkswagen; modrá kulatá svíčka / červená oválná svíčka. Jako atributy se tu chápou obecné rysové dimenze: červená, růžová a modrá patří k obecné rysové dimenzi barva, kulatý a oválný k rysové dimenzi tvar, buldozer a [149]volkswagen k rysové dimenzi vozidlo, explicitně nevyjádřená, ale přítomná je zde rysová dimenze velikost. V prvním případě je rozlišujícím atributem velikost vozidla, barva je nepodstatná; postačující je proto pojmenování buldozer / volkswagen. V druhém případě je naopak prvořadým rozlišujícím příznakem barva, tvarová diferenciace svíček je méně důležitá; vyhovující je tedy pojmenování modrá / červená svíčka. Jestliže mluvčí má k dispozici pro dva objekty více než jeden rozlišující příznak, jako je tomu v uvedených příkladech, podstatným kritériem pro pojmenování je maximální distance, protože je nejinformativnější (např. svíčky se více liší v barvě než v tvaru, vhodnějším atributem je proto barva). Dalším kritériem, se kterým je nutno počítat, je individuálně osvojená preference atributů. Např. objekty červený volkswagen / bílý fiat motorista spíše rozliší typem vozu, nemotorista barvou.

Obě uvedená kritéria považuje autor za situační proměnné. Z toho vidíme, jak široce pojem situace, resp. kontext chápe. Rozlišuje kontext objektu (atributy) a kontext sociální. Za nejdůležitější složku sociálního kontextu považuje sociální vzdálenost (social distance) mezi účastníky komunikačního procesu. Tady se jeho výklady dostávají do oblasti blízké lingvistice a přinášejí zajímavý úhel pohledu na problematiku funkční stylistiky (a sociolingvistiky). Základní pojmy, o které se autorovy úvahy opírají, jsou sociální vzdálenost, tematická blízkost (tematic proximity), stylová vrstva (level of speech) a jejich vzájemný vztah. Zajímá ho, jak je při pojmenování objektu výběr slov specifických pro určitou stylovou vrstvu olivňován situací; situace je zde reprezentována sociální vzdáleností komunikantů a blízkostí tématu. Blízkost tématu je definována z psychologického hlediska: jako emočně-motivační relevance určitého tématu pro danou osobu v dané době. Na základě experimentálních výsledků a dalších pozorování dospívá autor k sociolingvisticky zajímavým závěrům: (1.) Při pojmenování objektů blízkého tematického okruhu v rozhovoru se sociálně blízkým partnerem se projevuje tendence užívat nižší stylovou vrstvu. (2.) Při pojmenování stejného objektu ze vzdálenějšího tematického okruhu v rozhovoru se sociálně blízkým partnerem se projevuje tendence užívat slov vyšší stylové vrstvy. (3.) Při rozhovoru se sociálně vzdáleným partnerem se užívá slov vysoké stylové vrstvy bez ohledu na blízkost tématu. Značné obtíže se však objevují při pokusech o psychologickou definici stylové vrstvy, resp. při pokusech definovat mentální reprezentaci stylové vrstvy. Autor zavrhuje koncepci, podle níž slovní zásoba (subjektivní slovník) je rozvrstvena na standardní, hovorovou, slangovou, argotickou aj. a mluvčí na základě zhodnocení situace přepíná z jedné vrstvy do druhé. Za pravděpodobnější považuje teorii, podle níž stylové vrstvy tvoří kontinuum, na jedné straně stojí výrazy „nízké vrstvy” (důvěrné / vulgární), na druhé straně výrazy vrstvy „vysoké“ (formální / zjemnělé) a přechody mezi nimi jsou postupné. Z lingvistického hlediska se uvedené rozvrstvení slovní zásoby zdá zjednodušující, ale Herrmannovi jde prakticky pouze o to, jakým způsobem je (jakékoli) stylové rozvrstvení reprezentováno v mysli uživatele jazyka.

Herrmannova analýza pojmenovacího procesu naráží na nemalé obtíže, protože je nucena opírat se o pojmy, jejichž definice jsou tradičně velmi vágní, kde se těžko hledá nějaký pevný bod, od kterého by bylo možno vycházet. Vzhledem ke složitosti problematiky je pochopitelné, že jeho pokusy o jednoznačnost, o explicitní vyjádření tu zůstávají často v půli cesty.

Domníváme se, že adekvátněji je v knize zmapována problematika jednoduché žádosti (kap. 6.) jako specifického typu výpovědi. Autor především usiluje o psychologické vymezení žádosti, o její odlišení od jiných typů výpovědi. Po kritickém zhodnocení nabízejících se postupů definuje žádost jako výpověď, v níž mluvčí vyjadřuje touhu nebo přání, aby partner vykonal určitou činnost, přičemž se cítí oprávněn danou činnost na partnerovi vyžadovat. Pro autora je nejdůležitější stav mysli mluvčího (přání a pocit oprávnění něco žádat), který velmi podrobně analyzuje, [150]resp. převádí do algoritmického zápisu. Algoritmicky je zachycen i mechanismus výběru typu žádosti. Relevantní jsou pro mluvčího nejen následující situační rysy, ale také jejich intenzita: (1.) schopnost partnera uskutečnit žádanou akci; mluvčí je o této schopnosti přesvědčen nebo má pochybnosti různého stupně; (2.) ochota partnera akci uskutečnit, přičemž lze rozlišit stupeň této ochoty; (3.) naléhavost přání mluvčího a stupeň této naléhavosti; (4.) oprávnění, resp. stupeň oprávnění danou akci od partnera žádat. Na základě těchto parametrů a vztahů mezi nimi vybírá mluvčí takovou variantu žádosti, kterou považuje za nejvhodnější, tzn. že na základě situačních rysů vybírá metodou pars pro toto do sémantického základu ty složky PB, u nichž je nejmenší pravděpodobnost, že budou špatně pochopeny a že vzbudí u partnera negativní reakci. Pokud jde o situační rysy, ve všech případech dominuje opět nikoli jejich objektivní hodnocení, ale subjektivní prožitek mluvčího.

Na základě vztahů mezi situačními rysy rozlišuje autor čtyři varianty žádostí (zde se nabízí srovnání s přímými a nepřímými řečovými akty):

(1.) „Mohl bys vypnout televizi?“, „Rád bych, abys vypnul televizi.“ Bezpříznaková, nejčastěji užívaná varianta, vyjadřuje sekundární cíl mluvčího; užívá se vždy, když nejsou důvody pro jinou.

(2.) „Budeš muset vypnout televizi“ — zdůrazňuje se oprávnění mluvčího, mluvčí cítí potřebu emfatického vyjádření, ač neočekává negativní reakci.

(3.) „Vypni televizi“ — explicitní žádost, podobně jako v předchozí variantě mluvčí užívá emfatického vyjádření, ač neočekává negativní reakci.

(4.) „Potřebuju se soustředit.“ Vyjadřuje se primární cíl mluvčího. Jde o variantu vysoce příznakovou, mluvčí pociťuje vysoký stupeň naléhavosti a současně předpokládá nízký stupeň ochoty partnera splnit jeho přání. Tato varianta se však užívá také jako zcela bezpříznaková v některých rutinních situacích (objednávka v restauraci, nákup vstupenek do divadla aj.).

I když se po přečtení Herrmannovy knihy může zdát, že některé poznatky, resp. některé části jeho modelu jsou známy odjinud, jako celek je jeho pojetí nové a tvoří promyšlenou teoretickou koncepci. Při hodnocení Herrmannovy práce se nabízí srovnání s některými pracemi minulých let.[6] Především máme na mysli důležitou publikaci Clarka a Clarkové (1977). Její autoři také vytvořili ucelenou psycholingvistickou teorii, ve které se však snažili skloubit velmi různá pojetí a uplatnit výsledky různě orientovaných výzkumů. Některé pojmy přejali z generativní teorie, jiné z teorie řečových aktů, velmi důkladně propracovali popis kognitivního mechanismu porozumění řeči. Tematicky ještě bližší Herrmannovu přístupu je přehledová práce jiného německého psycholingvisty H. Hörmanna (1981), která přináší zasvěcené úvahy o vztahu mezi záměrem autora a porozuměním příjemce.

Ve srovnání s uvedenými knihami koncepce T. Herrmanna znamená výrazný krok kupředu. Herrmann se nesnaží teoreticky sjednotit rozmanitá pojetí, ani využít co možná největšího množství důležitých výsledků, jichž bylo v posledních letech dosaženo, jako je tomu u Clarkových i u Hörmanna. Jeho koncepce je proto teoreticky homogenní, s jasně vymezenou sférou zájmu. Výrazným kladem recenzované práce je i komplexní přístup k problematice produkce a percepce řeči, zvláště pak autorovo úsilí zachytit (pokud možno explicitně) prolínání komunikativních a kognitivních faktorů, dále důraz, který je kladen na klíčový moment procesů produkce i porozumění, pravidla výběru elementů PB pro sémantický základ a rekonstrukci PB ze sémantického základu.

Herrmannova práce jistě není dokonalá a nepochybně najde mnohé kritiky. Mezi prvními určitě budou zastánci experimentálních metod v psycholingvistice; předložený model produkce řeči i mnohé pojmy, se kterými pracuje, mají, podle auto[151]rových slov, spekulativní charakter, nejsou experimentálně verifikovány. — Závažné námitky se nabízejí i z lingvistického hlediska: Herrmannn se považuje nikoli za psycholingvistu, ale za psychologa jazyka. Jeho zájem proto končí u sémantického základu, nezajímá ho verbalizace sémantického základu, tedy konkrétní jazyková forma. Tento jeho (dosti důrazně deklarovaný) přístup, a ve svém důsledku naprostý nedostatek spolupráce s lingvisty, však podle našeho názoru poněkud ochuzuje, ba poškozuje jeho vlastní teorii. Ve snaze aplikovat jednotně zvolené postuláty (metodu pars pro toto / totum ex parte, kritéria informativnosti a působivosti) na pojmenování, výpověď i (okrajově v epilogu) na text zcela zanedbává specifiku jazykových rovin. A jak dobře víme, pro různé jazykové roviny je třeba volit různé metody zkoumání. Na druhé straně tento nedostatek vzbuzuje u čtenáře zamyšlení nad tím, co je z hlediska zkoumaných procesů pro všechny jazykové roviny společné a kde začíná diferenciace. — Ještě jedna námitka je podle našeho názoru na místě: Herrmann poněkud přeceňuje novost svého pohledu, pokud jde o situační determinanty řeči. Jako by si ani neuvědomoval, že již patnáct let patří situační proměnné k základním předmětům zkoumání v komunikativně orientované psycholingvistice, zejména v sovětské teorii řečové činnosti.[7] Z jejích výsledků nečerpá a v bibliografické příloze žádné práce z tohoto okruhu neuvádí.

Uvedenými kritickými poznámkami jsme nechtěli nějak podstatněji oslabit kladné hodnocení Herrmannovy práce. Za její nejdůležitější přínos považujeme to, že se autorovi podařilo překlenout vzdálenost mezi kognitivním a komunikativním přístupem a položit tak základ syntetičtější koncepce, v níž se komunikativní a kognitivní činitele řečové činnosti vzájemně podmiňují. Domníváme se, že jeho koncepce naznačuje směr, kterým se bude vyvíjet psycholingvistika v nejbližší budoucnosti.

 

LITERATURA

 

ATAJAN, E. R.: Kommunikacija i raskrytije potencij jazykovogo soznanija. Jerevan 1981.

CLARK, H. H. - CLARK, E. V.: Psychology and language. New York 1977.

HÖRMANN, H.: To mean — to understand. Problems of psychological semantics. Berlin - Heidelberg - New York 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 345—347.

NEBESKÁ, I.: On the relations between theoretical trends of contemporary psycholinguistics. Text and the pragmatic aspects of language. In: Linguistica X. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Praha 1984, s. 23—39.

PSICHOLINGVISTIČESKIJE I SOCIOLINGVISTIČESKIJE DETERMINANTY REČI. Ed. A. V. Pimenov. Moskva 1978.

PSICHOLINGVISTIČESKIJE PROBLEMY OBŠČENIJA I OBUČENIJA JAZYKU. Ed. A. A. Leonťjev - E. A. Nožin - A. M. Šachnarovič. Moskva 1976. (Dále Psicholingvističeskije problemy …)

SCHLESINGER, I. M.: Production and comprehension of utterances. New York 1977.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 145-151

Previous Olga Müllerová: Nová interní ediční řada ÚJČ ČSAV

Next Jan Petr: Konference o životě a díle bratří Grimmů