Za Jaroslavem Zimou

Jaroslav Machač

[Kronika]

(pdf)

За Ярославом Зимой / In memoriam of Jaroslav Zima

29. září 1984 zemřel ve věku 82 let PhDr. Jaroslav Zima, CSc., bývalý vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV. Starší a střední generaci bohemistů byl dobře znám především jako češtinář záslužnou prací vědeckou, pedagogickou, metodickou i organizátorskou, ale svým původním hlavním zaměřením, studijní přípravou (na Karlově univ. a na univerzitách v Lipsku, v Bordeaux a na Sorbonně) byl J. Zima orientován především romanisticky. Jen shoda životních okolností způsobila, že v r. 1926 nastoupil dráhu středoškolského profesora češtiny a francouzštiny. Po dvě desítiletí působil na gymnáziích v Příboře, Rakovníku, Berouně a v Praze; ta léta se stala dobrou přípravou pro druhou etapu jeho života.

Výsledky Zimovy učitelské činnosti, v níž se mimořádná kvalita předběžné průpravy znásobovala pedagogickým talentem a metodickou průbojností, předurčily jej k významné školské funkci po osvobození v r. 1945: Stal se zemským školním inspektorem pro češtinu. Smyslem a cílem jeho činnosti na tomto úseku nebylo jen rychlé odstranění okupačních a válečných škod, ale zároveň i propracování a postupné uskutečňování koncepce, podle níž se vyučování češtině, realizované na vysoké odborné a metodické úrovni, mělo stát osou celého vyučovacího procesu. Našel v těchto snahách jak účinnou podporu u předních našich bohemistů, tak i porozumění u školských pracovníků a pedagogů samých. Trvalým dokladem těchto snah je knižně vydaný soubor rozhlasových přednášek Čeština v životě a ve škole (1947) a tři ročníky časopisu s názvem Zprávy pro češtináře (1946—1948), který vedle aktuálních úkolů metodických sledoval programově i obecný záměr, jak češtině ve škole zajistit místo přiměřené významu mateřského jazyka v životě společnosti.

Do Ústavu pro jazyk český přišel J. Zima v r. 1949. Své odborné kvality, dosud uplatňované na úseku školství, si přinesl s sebou, s nimi i své schopnosti ke koncepční a teoretické práci, úctu k teorii, ale i úctu k materiálu a k práci s ním, smysl pro mládí a pro mladé, smysl pro disciplínu i aktivní smysl pro humor. Tak se J. Zima stal v zralých už letech členem oné zakladatelské generace Ústavu, která dovedla někdejší monotematickou Kancelář slovníka [159]jazyka českého do nové Akademie v r. 1952 jako vědecký ústav s promyšlenou koncepcí, s diferencovanými pracovními týmy a nosnými úkoly.

Jako pracovník lexikografického oddělení stihl ještě éru autorského zpracovávání Příručního slovníku, k jehož zachránění pro českou kulturu za okupace přispěl. S prací na Příručním slovníku se však zároveň od počátku podílel na koncepční přípravě čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého a jako autor i redaktor přispěl k jeho úrovni. Zimovy studie z přípravného období slovníku vyústily posléze v jeho monografii věnované otázce expresivity (Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961), jež patří stále k významným pracím naší lexikologie a stylistiky.

Zimova publikační činnost v 50. a 60. letech se neomezovala jen na obor lexikologie. Obrací se k dalším tématům, vědecky a společensky aktuálním, a podílí se i na aktuálních publikacích kolektivních, jako byla např. Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1961), Čeština za školou (1974) aj. Jeho trvalý a příznačný smysl pro nové a přicházející dokumentuje i to, že jako první studuje jazyk poezie zaznívající z divadla Semafor; v 64 letech publikuje svou stať Jazyk a styl veršů Jiřího Suchého (NŘ, 49, 1966, s. 1—9). V letech své vědecké aktivity nezapomínal Zima ani na svůj druhý obor: vedle referátů a recenzí romanistických prací (v ČMF, v SaS aj.) publikuje studie zvláště z problematiky překladu, mj. rozbor Jungmannova překladu Ataly z hlediska srovnávací stylistiky a individuálního stylu překladatelského (SaS, 17, 1956, s. 89—107).

I po přechodu do ÚJČ zůstal J. Zima v kontaktu se školou, podílel se zejména na přípravě nových učebnic češtiny, zasahoval do diskusí o vydávání literárních textů pro školní četbu; zde uplatňoval i své zkušenosti z editorské práce získané při vydávání děl Jana Nerudy a Ignáta Herrmanna. Sluší se k tomu poznamenat, že byl spolu s K. Polákem iniciátorem tak významné kulturní akce, jakou bylo vydávání Národní knihovny. Rozsáhlá byla i Zimova činnost popularizační. Patřil zvláště k nejaktivnějším autorům rozhlasových jazykových koutků, o jejich tematické aktuálnosti a svěžesti podání se lze přesvědčit z tří knižních výběrů z těchto relací.

Své styky s Ústavem nepřerušil J. Zima ani po svém odchodu do důchodu v r. 1967. Ani styky pracovní, tím méně přátelské. Zpracováním citoslovcí přispěl k rukopisu Slovníku spisovné češtiny, podílel se autorsky i na 1. svazku Slovníku české frazeologie a idiomatiky v první fázi jeho přípravy. Nepřestával mít porozumění pro mladé i nejmladší, oni rozuměli jemu. Čas generační rozdíly umenšuje a vědomí společně vykonaného a prožitého generace sbližuje. I v tom je jistota, že Zimova celoživotní práce pro českou školu a kulturu, pro český jazyk nebude zapomenuta.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 158-159

Předchozí Václava Holubová: Životní jubileum Josefa Filipce

Následující Josef Filipec: K problematice neologismů v současné češtině