K problematice neologismů v současné češtině

Josef Filipec

[Kronika]

(pdf)

К проблематике неологизмов в современном чешском литературном языке / Neologisms in the present-day Czech

Dialektika jazykového vývoje a dynamika jazykového stavu v synchronním průřezu je nesena protikladem jevů ústupových a nově vznikajících. Nové jevy, jazykové inovace, vznikají ovšem v různém rozsahu a v různých časových intervalech ve všech jazykových rovinách. Nejnápadnější a nejčetnější jsou v lexikální zásobě a projevují se svým specifickým příznakem novosti i v rovině stylistické a textové. Vznik jazykových inovací je význačným projevem jazykové tvořivosti, pružnosti a životnosti, odrazem nových poznávacích i komunikačních potřeb jazykového společenství. Vedle aspektů lingvistických se uplatňují i aspekty psychologické, psycholingvistické a sociologické (L. Jordanova, Psicholingvističen eksperiment. Za opredeljanie na kriterija za neologizăm. BE, 29, 1979, s. 129—136). Je tedy pochopitelné, že problematika inovací a neologismů poutá zájem současných lingvistů v zahraničí i u nás.

Na starší francouzské tradice od 18. stol. navázali především francouzští lingvisté, zvláště P. Gilbert (Dictionnaire des mots nouveaux. Paris 1971) a L. Guilbert, který soustavně budoval neologii (Néologie et néologisme. Paris 1977) a založil francouzské centrum k jejímu výzkumu (srov. k tomu Linguistische Arbeitsberichte 17—18. Leipzig 1977 a V. Straková, Neologie jako nový dílčí obor lingvistiky? JA, 15, 1978, s. 67—70). Na široké základně začali pak sledovat otázku neologismů sovětští lingvisté, a to jednak prakticky, vydáváním slovníčků nových slov (Novyje [160]slova i značenija. Red. N. Z. Kotelova - Ju. S. Sorokin. Moskva 1971 a 1984; Novoje v russkoj leksike. Red. N. Z. Kotelova. Moskva 1980 a 1981), jednak teoreticky: od r. 1957 vycházely příspěvky týkající se tzv. slov okazionálních, r. 1978 pak byl vydán sborník obsahující řadu významných příspěvků (Novyje slova i slovari novych slov. Red. N. Z. Kotelova. Leningrad 1978).

Také čeští lingvisté sledovali tuto problematiku, ostatně aktuální pro celý vývoj češtiny od doby církevní slovanštiny přes dobu českého obrození dodnes. Lze tu připomenout zvláště práce Dokulilovy, Helclovy a Jedličkovy (M. Dokulil, Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny. NŘ, 35, 1951—52, s. 121—131; M. Helcl, Současné tendence při tvoření slov skládáním v češtině. NŘ, 55, 1972, s. 115—124; A. Jedlička, Innowacyjne procesy i tendencje we współczesnym języku literackim. In: Z problémów współczesnych języków i literatur slowiańskich. Warszawa 1976). V této tradici pokračuje O. Martincová v monografii Problematika neologismů v současné spisovné češtině (AUC. Praha 1983, 160 s.), která je syntézou několika jejích příspěvků od r. 1972.

Kniha je rozvržena do šesti kapitol. Ve dvou úvodních charakterizuje autorka hlavně práce týkající se neologismů, a to především české, slovenské, sovětské a polské, naznačuje sociologické podmínky vzniku a pronikání nových pojmenování a vysvětluje některé pojmy. K této části připomínáme, že mezi sociologickými podmínkami neologismů zasluhuje pozornost i činitel generační, i když není vždy rozhodující. Termín znak (s. 31, 64, 68, 84 aj.) je dnes vyhrazen pro ekvivalenty signe, Zeichen na rozdíl od významového nebo předmětného rysu (tak s. 31). Pojmenovací (onomaziologický) příznak lze sotva chápat jako „předmět označený pojmenováním“ (s. 32). Po materiálovém rozboru neologismů v třetí a čtvrté kapitole charakterizuje autorka v posledních dvou kapitolách lexikální neologismy v současné spisovné češtině a nová pojmenování okazionální.

Pro autorčino pojetí a klasifikaci lexikálních inovací je důležité Coseriovo známé rozlišení systému, normy a řeči (textu). Systém, v autorčině pojetí především slovotvorný, nabízí uživatelům jazyka různé pojmenovací možnosti, odvozeniny, z těch však se uplatní jen ty, které jsou jazykovým společenstvím přijaty do užívání a projdou filtrem příslušné soudobé normy. Jsou tedy slova potenciální (možná, ale neužívaná, nepotřebná), okazionální (individuální, autorská, příležitostná, např. mimokolejník ‚student nebydlící v koleji‘) a neologismy, tj. lexikální jednotky s příznakem novosti, které mají předpoklad stát se jednotkami uzuálními. Např. z možných nerealizovaných odvozenin salátářka, salátnice, salátérka má předpoklady plně se realizovat v úzu neologismus salátka, dosud s příznakem novosti jako ne zcela běžné jméno konatelské. Autorka považuje uvedené pojetí neologismů za jedno z možných (s. 118).

Nová pojmenování analyzuje pak jednak z hlediska vznikového, genetického (ovšem v synchronii), jednak funkčního, tj. na základě toho, jak se pojmenování s příznakem novosti do slovní zásoby začleňují a jak se v ní uplatňují, jak fungují. První hledisko se aplikuje v třetí, nejrozsáhlejší kapitole knihy. Podle realizace geneticky primárního pojmenovacího příznaku vyčleňuje autorka tři skupiny nových pojmenovacích jednotek: (1.) pojmenování nového myšlenkového obsahu novou formou, (2.) pojmenování nového obsahu existující formou, tj. zcela běžnými slovy, (3.) nové slovotvorné formování známého obsahu, tj. slovotvorná synonyma. Výklad v první, nejrozsáhlejší skupině člení podle příslušnosti slovotvorně motivovaných pojmenování substantivních, adjektivních, slovesných a příslovečných ke kategorii mutační, modifikační a transpoziční a podle onomaziologických tříd v Tvoření slov v češtině 2 (Praha 1967). Tato část vyniká propracovanou klasifikací a bohatým původním materiálem. Připomínky k ní se týkají (1.) jisté nesourodosti materiálu: uvádějí se běžná slova i vžité termíny (plánovač 38, obhájkyně 71, pracnost 79, faulovat 65) a vedle toho slova opravdu nová, domácí i přejatá, spisovná a slangová, autorská a neústrojná (detaš 65, hosteskový 55, zgelovatělý 80, minipodmínky 73; slang: zohlednit 65, hnojařina 51; autorská: brečmo 68, reprisista 40; válcista 40); (2.) některá méně běžná slova se vykládají (cídič ‚druh hoblíku‘ 42, lomcovák ‚rum‘ 43), jiná nikoli (algamátor, rezistor 43, armaskop 44).

Druhou skupinu lexikálních inovací, tj. existující lexikální formy pojmenovávající nový obsah, uvádí autorka spíše jen pro [161]úplnost a ponechává její rovnoměrné zpracování budoucímu výzkumu. Za prvé jde o pojmenování dvou- a víceslovná, veskrze jen substantivní a terminologická (polyesterové výplňové roucho 83). Vyskytují se také pojmenování jen specifikující existující obsah (korunkový uzávěr). Za druhé jde o lexikální jednotky vzniklé sémantickou derivací lexémů, a to metaforickou a metonymickou („neosémantismy“). — Obsažnější je třetí skupina slovotvorných synonym vznikajících univerbizací z existujících víceslovných pojmenování (záchranka, fotosazba, rychleschnoucí), různou úpravou fundujících slov (např. kompozicí: šéfkuchař) a obměnou onomaziologické struktury slov (bagrák vedle bagrista a bagrař). Závěr třetí kapitoly je věnován problematice pojmenování zkratkových, vznikajících jednak z ustálených spojení slov (plastbeton), jednak různou montáží slov (dřevoplast ‚umělý materiál nahrazující dřevo‘).

Nově vzniklá pojmenování se ovšem začleňují do systému lexikální zásoby a různě se v ní uplatňují. Jednak u nich dochází k významovým posunům, jednak mohou nabývat při zařazování mezi slova příbuzná, popř. synonyma, různých stylových příznaků a specifických hodnot. Proto zkoumá autorka nová pojmenování ve čtvrté kapitole z hlediska funkčního. Např. nové slovo čisťák je příznakové na pozadí slova čistič, ale v kontextu je synonymem slova kameník (‚kdo čistí a opracovává kámen‘). Autorce jde o to, aby postihla rysy nových pojmenovacích jednotek v rovině pojmenovací a v užití. Při tom přihlíží k jejich významu lexikálnímu, slovotvornému, k jejich formě a stupni lexikalizace (demotivace). Rozlišuje nová pojmenování nepříznaková, jedinečná, a to přejatá, jednoslovná i víceslovná, termíny i slova běžného jazyka, příznaková vzhledem k existujícím, především bezpříznakovým synonymům buď po stránce formální (botař - obuvník, rovnomocnina - ekvivalent), nebo svou formou i specifickým významem (rozbitnost, žlutý anděl).

Problematika neologismů je relevantní i z hlediska textu. Podrobnější výklad, než jaký je v recenzované knize, by zasluhovala rozdílná funkce a rozdílný rozsah neologismů v textech různých funkčních stylů, v textech odborných, publicistických a uměleckých.

Práce O. Martincové se opírá o bohatý materiál získaný v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze i o materiál vlastní a je zaměřena především na problematiku tvoření slov a v rámci toho i termínů a slov přejatých. Problematice nových spojení slov a sémantické derivaci jsou věnovány jen třiapůl strany. Ke kladům práce patří autorčina teoretická fundovanost, znalost prací nejen českých, ale i sovětských a polských a opatrnost v obecných formulacích. Kniha je podnětná nejen podrobným zpracováním materiálu, ale i poukazem na mezery, které je třeba další prací odstranit. Za velmi podnětné považujeme autorčino zjištění, že slovotvorný neologismus (odvozenina) může dát podnět k vzniku celé nové mikrostruktury (s. 111n.). Tím přerůstá problematika neologismů do problematiky nových slovotvorných modelů (srov. k tomu i B. Havránek, Adjektiva bezpříznakový, bezpřízvučný, bezdrátový apod. In: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 125—132; práce je z r. 1941). V souvislosti s tím vyvstává otázka hranic a rozsahu nauky o neologismech. Neologii možno chápat v užším smyslu jako nauku o lexikálních neologismech a v širším smyslu jako nauku o nových jazykových jevech (inovacích) vůbec. Pak může zahrnovat i uvedenou problematiku nových modelů (srov. N. Z. Kotelova, Pervyj opyt leksikografičeskogo opisanija russkich neologizmov. In: Novyje slova i slovari novych slov, 1978, s. 5—26). Problematika neologismů je otázkou nejen lingvistické teorie, ale i praxe. Posuzování neologismů, jejich ústrojnosti či neústrojnosti je také předmětem péče o jazykovou kulturu a výchovu a je důležité pro autory současných slovníků (J. Filipec, Kodifikace a slovník. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 195n.). Souvisí totiž i s metodou prognózy a otázkou jazykovědného plánování.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 159-161

Předchozí Jaroslav Machač: Za Jaroslavem Zimou

Následující Josef Štěpán: Sovětský sborník o predikátových aktantech