Sovětský sborník o predikátových aktantech

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Советский сборник о предикатных актантах / A Soviet volume on predicate actants

V období, kdy v české jazykovědě je aktuální valenční teorie (srov. Novotný, 1980; Panevová, 1980; Daneš - Hlavsa a kol., 1981; Kořenský, 1984; Piťha - Čechová, 1983; aj.), vyšel sovětský sborník připravený pod redakcí V. S. Chrakovského s názvem Kategorii glagola i struktura [162]predloženija. Konstrukcii s predikatnymi aktantami (Leningrad 1983, 248 s.). Sborník napsali pracovníci skupiny typologického studia jazyků leningradského oddělení Ústavu jazykovědy AV SSSR (viz také sb. Kategorija subjekta i objekta v jazykach različnych tipov. Ed. S. D. Kacneľson. Leningrad 1982; rec. J. Štěpán, JA, 31, 1984, s. 31—34). Obsahuje práce přednesené na konferenci konané v dubnu 1981 a věnované tzv. konstrukcím s predikátovými aktanty (dále KPA). Jako predikátové aktanty (dále PA) se chápou především substantiva a adjektiva odvozená od sloves, neurčité slovesné tvary a závislé vedlejší věty. PA jsou v obligatorním (valenčním) vztahu k jisté lexikálně sémantické skupině sloves; jsou to slovesa modální, fázová, kauzativní, hodnotící, emocionální, slovesa vnímání, myšlení, vědění, mluvení apod.

Teoretickým aspektům sémantické analýzy KPA jsou věnovány dvě zásadní stati.

V. B. Kasevič a V. S. Chrakovskij nazvali svou stať „Konstrukce s predikátovými aktanty. Problémy sémantiky” (s. 5—27). KPA chápou jako důsledek přechodu od tradičního zkoumání „od formy ke smyslu” ke zkoumání „od smyslu k formě”. Zkoumáme-li, jak se v různých jazycích realizují různé obsahy, dostaneme jen seznam různorodých faktů; budeme-li však studovat, jak se v různých jazycích realizují systémově organizované obsahy, postihneme širší oblast a výsledky budou zajímavé. Z KPA byly v ruštině analyzovány hlavně konstrukce se závislým infinitivem, u nás se jimi knižně zabývali K. Svoboda, J. Ružička a J. Porák, dále L. Řeháček. Autoři první stati sborníku ukazují, že sémantická struktura věty je mnohovrstevný útvar, který se skládá z propozičního, modálního, tematicko-rematického a anaforického komponentu. Základem je propoziční struktura jako odraz nějaké události nebo situace objektivní skutečnosti, v jejím centru je predikát. Sémantické elementy, které mají obligatorní valenci, jsou nazývány funktory (u nás srov. Panevová, 1980, s. 71). Na jejich základě klasifikují autoři slovesa, a to nejprve podle počtu funktorů (jedno-, dvou- a trojvalenční funktory), potom podle sémantiky sloves.

Stať G. V. Siľnické a G. G. Siľnického nazvaná „Model slovesného děje a sémantická klasifikace sloves s PA” (s. 28—41) dále konkretizuje uvedenou problematiku. Proces realizace děje nazývají autoři aktogenezí a zkoumají především konstrukce se slovesnými PA, zvl. s infinitivem. Rozlišují dva základní aspekty aktogenetického procesu, faktorový a evoluční. Při faktorovém popisu vydělují různé podmínky (faktory), které podmiňují realizaci děje PA; při evolučním popisu charakterizují časové etapy průběhu děje (začátek, trvání a konec).

Systém faktorů děje — u nás známých pod jinou terminologií — vymezují autoři třemi sémantickými opozicemi: (1.) mentální — nementální faktory: mentální faktory vyjadřují psychické stavy subjektu (chtít, rozhodnout aj.), nementální faktory bezprostředně psychický stav subjektu nevyjadřují (moci, být potřebný aj.); (2.) endogenní — exogenní faktory: endogenní vcházejí do „funkční sféry” subjektu, tj. jejich východiskem jsou jisté jeho fyzické nebo psychické charakteristiky (chtít, umět, rozhodnout, usilovat aj.), pro exogenní faktory není jejich bezprostřední východisko v subjektu, ale v jiných elementech situace; (3.) vybízecí — permisívní faktory. Při klasifikaci faktorových sloves vycházejí autoři z uvedených sémantických opozic a rozlišují šest hierarchicky uspořádaných úrovní, kdy každá následující úroveň předpokládá realizaci faktorů úrovně předcházející. Jsou to úrovně: (1.) formativní, kam patří slovesa přání (chtít, přát si aj. — mentální, endogenní, vybízecí) a nutnosti (musí se chránit — mentální, exogenní, vybízecí), slovesa možnosti (může plavat — nevybízecí); (2.) intencionální: zaměřovat se, plánovat; (3.) „stanovující” (ustanovočnyj): rozhodl se přerušit dovolenou, slíbil pomoci; (4.) instrumentální: připravil se opustit město; (5.) probační: pokusil se otevřít dveře; (6.) definitivní: dokázat, podařit se aj.

Evoluční třídy sloves s PA rozlišují autoři dvě: slovesa označující začáteční (inchoativní) fázi jako involventní fázi evolučního stadia aktogeneze a slovesa označující fázi konečnou (konkluzívní) jako fázi rezolventní.

Sedmnáct statí ve sborníku následujících se zabývá KPA v konkrétních 16 jazycích světa.

I. B. Dolininová ve stati „Zvláštnosti významu a způsoby jazykového vyjádření predikátů v dvoupredikativních komplexech na anglickém materiálu” (s. 42—51) po klasi[163]fikaci určitých sloves v KPA podle lexikálního významu probírá podrobněji tzv. komentující predikáty, které komentují propozici a hodnotí ji z hlediska modálnosti, fázovosti, kauzativnosti apod., srov. He learned to use this tool, John told her not to be late aj. Naznačuje způsoby lexikálně gramatického vyjadřování kombinací predikátů komentujících a propozičních.

Konstrukcím s fázovými slovesy v angličtině se věnuje L. V. Malachovský (s. 51—63). Uvádí jejich podrobný soupis, charakterizuje je z hlediska jejich struktury i významu a zabývá se dvěma typy KPA: V prvním typu není predikátový aktant podmětem, srov. Mrs Walton began to cry, v druhém podmětem je, srov. The conversation started. Autor popisuje celou řadu omezení v užívání sloves to begin a to start.

KPA v arménštině jsou námětem stati N. A. Kozincevové (s. 64—77). V arménštině se PA vyjadřují infinitivem, tzv. nominalizovaným infinitivem, který do češtiny překládáme substantivem verbálním, dále se vyjadřují tzv. osobním tvarem způsobu přacího, různými pády dějových substantiv, pádovými tvary jmen se „záložkami” (rusky poslelog) a vedl. větami. Autorka se zabývá sémanticko-syntaktickými typy sloves, která vyžadují PA, syntaktickými a sémantickými zvláštnostmi osobních KPA s tzv. modusními slovesy (jimi rozumí slovesa myšlení, smyslového vnímání, mluvení a emocionálních vztahů) a především KPA s významem možnosti děje.

Burjatské KPA zkoumá J. K. Skribnik (s. 77—88). Jde o KPA trojího druhu: (1.) KPA obsahující „gramatická” slovesa, jež řídí závislé sloveso ve tvaru přechodníku; autor popisuje, do jakých vztahů se dostávají se slovesy modálními, fázovými, vidovými, orientačními (čes. přijít, odejít) a adresnými (čes. brát, dávat); (2.) KPA obsahující některá fázová a modální slovesa, která řídí tzv. účelové přechodníky; (3.) KPA obsahující modusní určitá slovesa a predikátová jména. Jde o slovesa a jména mluvení, myšlení, kauzativní, emotivní aj. slovesa. Podrobně se autor zabývá morfologickou strukturou závislého slovesa v příčestí.

I. S. Bystrov a N. V. Stankevič studují v současné vietnamštině (s. 88—101), izolujícím monosylabickém jazyce, sémantickou klasifikaci sloves v KPA: vydělují slovesa přání, zaměření, hodnotícího vztahu k ději, nutnosti a možnosti. Jsou nejen uvedena všechna slovesa příslušných typů, ale také charakteristika jejich zapojení do KPA.

KPA v dagestánských (ergativních) jazycích zkoumá A. J. Kibrik (s. 101—117). Po výkladu o syntaktické specifičnosti ergativních jazyků a strategií stavby KPA se podrobně zabývá jen modálními výrazy je nutno a moci a fázovým slovesem s významem ‚začínat’. Na větách s KPA z řady dagestánských jazyků a na základě analýzy vztahů mezi komponenty těchto vět autor dovozuje, že Dixonovo tvrzení (R. M. W. Dixon: Ergativity. Language, 55, 1979, č. 1, s. 59—138) o tom, že uvedené tři výrazy se spojují vždy s akuzativem, se v dagestánských jazycích nepotvrdilo.

Fázové a modální konstrukce v indonéštině analyzují Agus Salim a A. K. Ogloblin (s. 117—129). Indonéština nerozlišuje určité a neurčité tvary sloves, má však fázová a modální slovesa přechodná a nepřechodná. Autoři identifikují KPA a konstrukce složeného přísudku, zabývají se vztahy mezi modálním nebo fázovým a závislým slovesem; specifikou je spojení dvou modálních sloves různého významu.

KPA v ketském jazyce (z povodí Jeniseje) zkoumá G. T. Živovová (s. 129—137). Uvádí rozsáhlý dokladový materiál na jednotlivé sémantické skupiny sloves řídících PA.

Čínskými ekvivalenty ruských konstrukcí s infinitivem se zabývá S. J. Jachontov (s. 137—144). Jde o konstrukce typu Vaňa poprosil Peťu prinesti knigu. Specifikou čínštiny je to, že čínské sloveso nemá gramatické tvary, ke slovesu se připojuje pouze afix vidočasového významu, nejčastěji -le, tj. ukazatel ukončeného minulého času. Autor uvádí doklady na modální slovesa a adjektiva, na slovesa fázová, pohybová a jiná.

Slovesy s KPA v khmerštině, modálními a fázovými slovesy se zabývá N. M. Spataŕa (s. 144—152). Po sémantické klasifikaci modusních a gramatických sloves podrobně probírá postavení modálních a fázových sloves v KPA, jejich spojovatelnost s tzv. adverbálními elementy a záporovými partikulemi.

E. Š. Genjušene popisuje dvoupredikátové konstrukce s fázovými slovesy v litevštině (s. 153—168). Uvádí úplný seznam litevských fázových sloves přechodných i nepřechodných, [164]označujících začátek, trvání a ukončení děje, způsoby vyjadřování predikátových aktantů u fázových sloves (litevština má jako čeština infinitiv a dějové substantivum, navíc adjektivizovaný přechodník), dále uvádí spojovatelnost fázových sloves jednotlivých typů s příslušnými PA, zvl. meze spojení s infinitivem. Autor si kromě jiného všímá prostředků synonymických s fázovými slovesy a pasíva.

Fázovými slovesy a konstrukcemi v tagalštině, jež je úředním jazyken na Filipínách, se zabývá G. J. Račkov (s. 168—175). V tomto jazyce závisí na fázových slovesech jako PA nejen infinitiv, ale také jméno s anteponovanými pomocnými slovy ang, nang, sa.

Relativně užší problematiku konstrukcí s modálními slovy ekan a emiš, která vyjadřují cizí mínění v uzbečtině, zkoumá D. M. Nasilov (s. 175—186). Po důkladné analýze materiálu dochází k závěru, že spojení uvedených modálních slov s různými časovými tvary přísudku slouží v uzbečtině k vyjadřování dvou významů: admirativu, který je častý v aktuálním vypravování a dialogu (ekan), a absentivu, který se nachází především v pohádkách a folklóru, tj. ve slohových útvarech, které mluvčí přímo netvoří, nýbrž reprodukuje na podkladě své znalosti (emiš).

Konstrukce se slovesem pouvoir v současné francouzštině analyzuje J. J. Kordi (s. 186—197). Toto sloveso vyjadřuje podle autora možnost (radikální význam), druhý jeho význam je věrohodnost obsahu výpovědi (epistemický význam). Oba tyto významy se podrobně analyzují při konfrontaci roviny sémantické a syntaktické.

KPA v evenkštině rozebírá V. P. Nedjalkov (s. 198—211), a to u sloves modálních, fázových, kauzativních a modusních. Uvádějí se seznamy jednotlivých typů sloves, charakterizuje se jejich význam, typy PA, synonymické prostředky těchto sloves, jejich diateze, elipsy v KPA apod. V evenkštině existují např. jen fázová slovesa označující konec; fázová slovesa označující začátek a trvání, která běžně nacházíme v indoevropských jazycích, v evenkštině nejsou, význam začátku a trvání se však vyjadřuje sufixy.

KPA v eskymáckém jazyce rozebírá N. B. Vachtin (s. 211—221). Vychází z asijské eskymáčtiny a podává jednak podrobný seznam určitých sloves, jednak způsoby vyjádření PA. Při zkoumání vztahu určitých sloves a PA se podrobněji zabývá KPA s přechodníky, které v eskymáčtině plní funkci určitých sloves.

Čukotskými konstrukcemi, v nichž agens určitého slovesa je shodný s agentem infinitivní konstrukce, se zabývají V. P. Nedjalkov, P. I. Inenlikej a V. G. Rachtilin (s. 221—234). Jde o konstrukce typu Otec nemůže vstát; určité sloveso zde bývá vyjádřeno zvláštním slovem. Pokud tomu tak není, je inkorporováno nebo vyjádřeno afixy.

Velkým kladem sborníku je, že autoři analyzují materiál z řady jazyků světa podle jednotné koncepce, valenční teorie, přičemž postihují specifiku konstrukcí v jazycích odlišných od jazyků indoevropských. To je umožněno tím, že přihlížejí k lexikálním významům slov. Konfrontace popisu valenčních struktur v různých jazycích světa (a to nejen ve světových jazycích) přispívá k odhalování základních obsahů, které jsou společné všem jazykům, k popisu univerzálií.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

NOVOTNÝ, J.: Valence dějových substantiv v češtině. In: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PIŤHA, P. - ČECHOVÁ, M.: II. konference o syntaxi a jejím vyučování v Nitře (1982). SaS, 44, 1983, s. 171—173.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 161-164

Předchozí Josef Filipec: K problematice neologismů v současné češtině

Následující František Štícha: Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí