Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí

František Štícha

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о типологии результативных конструкций / A Soviet study on the typology of resultative constructions

V r. 1983 vyšla v leningradském oddělení nakladatelství „Nauka” další ze série kolektivních monografií představujících sovětské i světové jazykovědě výsledky typologického bádání sektoru teorie gramatiky a typologického studia jazyků leningradského oddělení Institutu jazykoznanija AN SSSR. Kniha Tipologija rezuľtativnych konstrukcij (s podtitulem rezuľtativ, stativ, passiv, perfekt, 264 s.) se řadí do bezprostřední metodologické, ale i tematické blízkosti s předešlými dvěma monografiemi analogického názvu (srov. rec. v SaS, 36, [165]1975, s. 239—242). Publikace leningradské skupiny, vedené po úmrtí A. A. Cholodoviče V. P. Nedjalkovem, shrnuje výsledky práce oddělení z let 1978—1980 zaměřené na typologické studium rezultativních konstrukcí v geneticky příbuzných, vzdáleně příbuzných i zcela nepříbuzných jazycích světa.

Kniha je rozdělena do dvou oddílů: první obsahuje tři zobecňující teoretické stati, jejichž autory jsou V. P. Nedjalkov, S. E. Jachontov, Ju. S. Maslov a G. G. Sil'nickij, druhý — o trojnásobném rozsahu — je rozčleněn do pěti pododdílů a ty do kapitol pojednávajících o rezultativních konstrukcích v jednotlivých jazycích. První oddíl zahrnuje jazyky s konkrétně rezultativním významem sledovaných konstrukcí, druhý studie o jazycích, v nichž existují současně verbální konstrukce představující stativum s konkrétním významem a konstrukce rezultativní formálně nerozlišené od pasíva, ve třetím pododdílu jsou soustředěny studie o rezultativních konstrukcích v jazycích, v nichž rezultativum není formálně rozlišeno od pasíva, ve čtvrtém jsou jazyky s rezultativem odlišným od pasíva a konečně v pátém pododdílu je zastoupen jeden jazyk disponující pouze stativem tvořeným výhradně od nepřechodných sloves (fula).

V informaci o této práci se zaměříme převážně na úvodní stati zobecňující, ze speciálních studií o stavu v jednotlivých jazycích poukážeme pouze na některé údaje či závěry, v nichž lze spatřovat jevy obecněji platné a významné.

V první kapitole (s. 5—41), nesoucí název totožný s titulem publikace (jejími autory jsou V. P. Nedjalkov a S. E. Jachontov), je provedena zevrubná a detailní typologická analýza forem, vlastností a funkcí rezultativních konstrukcí v jazycích světa a ty jsou pak charakterizovány v souvislosti se styčnými kategoriemi, perfektem a pasívem. Typologický popis rezultativních konstrukcí (dále RK) je — podobně jako i jiné práce leningradských lingvistů — teoreticky propracovaným konstruktem, v němž jsou citlivě rozlišovány pozorovatelné vlastnosti empirického materiálu od možných teoretických pohledů, abstrakcí a pojmových soustav a jim odpovídajícího terminologického aparátu.

Rezultativem autoři rozumějí slovesnou formu (syntetickou nebo analytickou) označující stav jako rezultát předcházejícího děje, resp. děje, který daný stav vyvolal. Protože ve sledované oblasti vztahů formy a funkce existují — jako v celém systému přirozeného jazyka — četné asymetrie, je třeba při analýze RK vyjít nejprve z centrálního vztahu příznakové formy a příznakové funkce, avšak vedle toho analyzovat relativně samostatně jednak příslušný obsah v souvztažnosti s formami, jimiž je vyjadřován, jednak specifickou formu reprezentující (za určitých podmínek, popř. s množinou derivátů) uvažovaný obsah. Zatímco z hlediska vztahu formy a funkce by bylo možno jev nazvaný autory recenzované monografie rezultativem definovat jako systémový, paradigmatický slovesný derivát nebo konstrukci s takovým derivátem označující stav entity zároveň s dějem, jímž byl realizován, z hlediska obsahu je rezultativem toliko příslušná informace. Pokud jde o formu (v češtině především tvar slovesa být + n/t-ové participium), název rezultativum se (vzhledem ke svému obsahu) týká jen jedné z jejích funkcí. Proto také autoři zavádějí vedle běžných termínů pasívum a perfektum ještě termíny stativum a konverzívum. Stativum na rozdíl od rezultativa je forma informující toliko o daném stavu, a to nehledě na to, zda takový stav je důsledkem souvztažného kauzujícího děje majícího v jazyce své pojmenování (např. ve větě Obraz visí na zdi je stav obrazu výsledkem kauzující činnosti označované příslušným kauzativem), nebo nikoli (ve větě Jablko visí na větvi není stav jablka výsledkem takové kauzující činnosti); tento rozdíl vidí autoři jako rozdíl mezi „stavem přirozeným” (Na větvi visí jablko) a „stavem druhotným” (Na zdi visí obraz). Pokud je větná konstrukce s formou rezultativa synonymní s větnou konstrukcí s formou slovesa označující stav jako dvouaktantní relaci (např. Sud je zaplněn vodou — Voda zaplňuje sud), nazývá se forma rezultativa v takové větné konstrukci konverzívem.

Rezultativum jako kategorie je podle autorů odlišeno od perfekta čtyřmi charakteristikami, z nich pokládám za určující lexikální selektivnost a spojovatelnost s určeními trvání stavu (např. v ruských nářečích: So včerašnego dni ubegši kudy-to).

Dále si autoři všímají různých forem rezultativa z hlediska způsobů jejich derivace v různých jazycích, formálního vztahu rezultativa [166]a stativa v typologických souvislostech, genetického vztahu rezultativa a perfekta atd. Zmíníme se zde ještě o těch aspektech kategorie, které jsou podle našeho názoru významné i pro studium rezultativních konstrukcí v češtině. Jde především o rozlišení sémantických typů rezultativ na formy označující: (1.) zrakem vnímatelný stav předmětu; (2.) časově omezený stav předmětu; (3.) umístění předmětu v prostoru tak, že je v kontaktu s jiným předmětem; (4.) stav daný pouze předcházejícím dějem jako jeho ukončení a případné trvání situace jako jeho důsledek. Vedle těchto typů se rozlišují z obecnějšího hlediska vztahu systému, normy a přijatelnosti rezultativa kontextová a nekontextová — nekontextová znějí přirozeně i v izolované větě. Jiným důležitým aspektem RK je přítomnost agentivního doplnění (AD); rozlišují se AD dynamická, a to kanonická a nekanonická, a statická — emotivně kauzální a kontaktově lokalizační.

Ve druhé kapitole Ju. S. Maslov uvažuje o vztahu RK, kategorie perfekta a slovesného vidu (s. 41—54). Perfektum definuje jako slovesnou formu (predikativní spojení), v jejíž sémantice jsou v té či oné míře propojeny dva časové plány, předcházející a následný, a rozlišuje perfektum stavové, což je rezultativum, a perfektum dějové. V poznámce upozorňuje na to, že termín rezultativní má v aspektologii jiný význam. Stavové perfektum pokládá za zvláštní vid, nevstupující do jednoznačného korelačního vztahu s perfektivem a imperfektivem. Dále Maslov popisuje tři „kola” evoluce ide. perfekta; zde je pro nás důležité jeho upozornění, že latinské est v konstrukcích typu factus est nefungovalo pouze jako pomocné sloveso při tvoření pasíva perfekta (byl udělán), ale i pasíva prézentu (je dělán) a prézentního rezultativa (je udělán), přičemž tato funkce dané formy byla její funkcí původní. Znamenalo by to, že pokud se ve staročeských textech vyskytuje za iudicatus est ‚súzen jest’, jde o „doslovný” převod „nedokonavě znějícího” participia a tvaru 3. os. sg. slovesa být.

Autor poslední obecné teoretické stati Struktura glagoľnogo značenija i rezultativ G. G. Sil'nickij se s úspěchem snaží dobrat podstaty RK z poněkud odlišného zorného úhlu. Vychází z předpokladu, že jistý typ dějů (vyjadřovaných slovesy zvanými predel'nyje — v naší terminologii by šlo o události, např. posadit (se), zapálit) obsahuje temporální posloupnost tří dějových fází: antecedentní, mediální a konsekventní. Mezi mediální a konsekventní dějovou fází existuje časový předěl a tato časová hranice mezi zvršeným přechodným stavem a počínajícím stavem konsekventním je podmínkou utvoření rezultativa.

Z kapitol druhého oddílu monografie bude užitečné upozornit na některé údaje, které mohou mít význam i při studiu rezultativních konstrukcí v češtině. Především je zajímavé sledovat, jaké restrikce tvoření RK existují podle autorů v jednotlivých jazycích. Není tu vždy zcela jasné, zda uvedené restrikce jsou platné jen pro daný jazyk, či existují-li i v jiných jazycích nebo mají-li povahu univerzálie, popř. zda uvedené restrikce jsou zobecněním empirických fakt, anebo zda byly vyvozeny spíše z teoretické úvahy. Ju. P. Knjazev uvádí pro ruštinu např. čtyři sémantické typy sloves, jejichž participia nemají rezultativní význam, a jeden z těchto typů dokládá výpovědí … on rassprašival menja, gde ja sšil kosťjum i počemu stoit i gde kuplen. Nezdá se nám ovšem zcela nesporné, že participium v této výpovědi referuje pouze k procesu proběhlému v minulosti. — Podobně není zcela jasné, zda tvrzení V. P. Berkova, který pojednal o rezultativu, pasívu a perfektu v jazyce norském, že u sloves tzv. neobratimych dejstvij může forma rezultativa označovat jen stadium děje k dosažení předělu, platí jen pro norštinu, či i pro jiné germánské jazyky, popř. zda nejde jen o teoretický předpoklad autorův. Věta Jáma je vykopaná už tři dni, jejíž norský ekvivalent autor uvádí (spolu s ekvivalentem ruským), nezní v češtině zcela nepřijatelně a stěží tomu bude jinak např. s ekvivalentem německým (Die Grube ist schon drei Tage lang ausgegraben). Obecně tu jde o otázku restrikcí tvoření a užívání tzv. kontinuálních rezultativ. Ta se podle V. P. Nedjalkova tvoří v němčině výhradně od sloves, jejichž děj působí toliko dočasný stav (např. napnout), z něhož lze zároveň usoudit na děj, jímž byl vyvolán. Domníváme se, že tato charakteristika představuje důležitý aspekt rezultativních konstrukcí, nicméně nemusí platit obecně jako restrikce jejich tvoření a užívání.

Zajímavým jevem, souvisejícím s problematikou kontinuálních rezultativ, jsou tzv. kontextová rezultativa dokumentovaná V. P. [167]Nedjalkovem na základě německého jazyka. Přestože např. větná konstrukce Er war niedergeschlagen zní nepřijatelně a je nenoremní, ve výpovědi Im Jun war der alte Hanfstengel niedergeschlagen je přijatelným dokladem literárním.

Při hodnocení sovětské publikace o typologii rezultativních konstrukcí bychom neměli opomenout upozornit na její technické vybavení; vedle bohatého seznamu literatury (v němž nechybějí ani práce české, např. Havránkova Genera verbi, Praha 1937) obsahuje seznam pramenů, soupis zkratek, věcný rejstřík, rejstřík jazyků a dialektů a rejstřík autorský. Obsah knihy je přehledně členěn a má výraznou grafickou úpravu.

Závěrem této recenze je třeba zdůraznit, a informace o obsahu publikace leningradské skupiny lingvistů studujících gramatickou typologii jazyků světa to měla také ukázat, že jde o dílo autorů, kteří mají jak vysoce vyvinutou schopnost vnímat a citlivě rozlišovat vlastnosti přirozeného jazyka, tak i nemenší schopnost vyvozovat adekvátní teoretické abstrakce. Monografii o typologii rezultativních konstrukcí uvítá jistě nejen u nás nepříliš početná obec lingvistů specializujících se na slovesný, resp. syntaktický rod a oblast jevů styčných, ale i mnohý morfolog, syntaktik, historik jazyka i pracovník v oblasti jazykové kultury aj. Českoslovenští lingvisté uvítají publikaci sovětských autorů jistě tím spíš, že po zmíněné průkopnické práci Havránkově přichází nový zdroj inspirace pro studium této dosud značně zanedbávané oblasti gramatických jevů českého jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 164-167

Předchozí Josef Štěpán: Sovětský sborník o predikátových aktantech

Následující Jan Petr: Sociolingvistické problémy jazyků národů SSSR