Přehledné dějiny jazykovědné lituanistiky

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Обзорная история языковедческой литуанистики / A brief history of Lithuanian linguistic studies

Zájem o baltské jazyky a zvláště litevštinu (lotyština se kdysi považovala jen jako její [172]nářečí) sahá do středověku, kdy se také vytváří lingvisticky ještě slabě zdůvodňovaná představa o její příbuznosti se slovanskými jazyky. Vycházelo se jen z omezeného počtu slov ze základní slovní zásoby, která měla tuto příbuznost prokazovat, přičemž se ovšem také uváděly vzájemné výpůjčky bez potřebného komentáře a výkladu. Někteří filologové v období pozdního feudalismu šli dokonce tak daleko, že považovali litevštinu a lotyštinu za vzdálené nebo pokažené slovanské jazyky. Nezávisle na těchto předvědeckých názorech se baltské jazyky uvádějí v tehdejších přehledech jazyků světa mezi slovanskými jazyky, nebo se k nim alespoň připojují. Proti těmto představám formulovala hned ve svých počátcích srovnávací ide. jazykověda jasný výklad o archaičnosti litevštiny a staré pruštiny, o samostatnosti baltské jazykové větve v rámci ide. jazyků a posléze koncepci o balto-slovanské jazykové jednotě, která doznala v průběhu 19. a 20. stol. několik koncepčních obměn (to platí i o současnosti). Zpracovávala se otázka etnogeneze Baltů a Slovanů, jejich pravlasti, rozšíření prabaltských kmenů ve vých. Evropě, vzájemný vztah baltských jazyků (také těch, které již vymřely) atd. Vznikla potřeba důkladně studovat litevštinu (a další baltské jazyky) pro potřeby rozvíjející se indoevropeistiky, její archaické žemaitské a některé inovace vykazující aukštaitské nářečí apod. O rozšíření znalosti litevštiny v západní ide. komparatistice se nejvíce zasloužila sbírka písní L. Rėzy (1825, nadšeně ji už v r. 1826 recenzoval J. Grimm), litevská mluvnice a slovník Ph. Ruhiga (1747) a litevská mluvnice Chr. G. Mielcka (1800) a X. Kalixta Kossakowského polsky psaná mluvnice (1832), komparatisticky zaměřené pojednání J. Sev. Vatera o staré pruštině (1821), Donelaitisovy básně a rozsáhlá pojednání o litevštině (uvádělo se, že je ze všech evropských jazyků nejbližší sanskrtu) v ide. srovnávacích mluvnicích A. Fr. Potta, F. Boppa, R. K. Raska a v germanistických studiích J. Grimma, který vícekráte zdůrazňoval, že germánským jazykům jsou nejbližší jazyky baltské a slovanské.

V 50. letech 19. stol. se dostalo rozvoji lituanistiky významné pomoci pracemi H. F. Nesselmanna a především A. Schleichera, které znamenaly podle slov J. Zubatého převrat v lituanistice. Jejich autor měl však možnost studovat živý litevský jazyk jen v hranicích tzv. Malé (tj. pruské) Litvy. O výsledcích své cesty, kterou podnikl v r. 1852 za finanční podpory Vídeňské akademie věd, přednášel v červenci 1853 ve filologické sekci Královské české společnosti nauk (srov. ČČM, 27, 1853, s. 320—334). Významným způsobem se o rozvoj lituanistiky také zasloužili němečtí indoevropeisté K. Brugmann, A. Bezzenberger, B. Delbrück, A. Leskien a další.

Jinou společenskou funkci mělo studium litevského jazyka v býv. ruské (tzv. Velké) Litvě a na univerzitách v carském Rusku. Protože zde byl potlačován každý projev národního života, a tedy i domácí mateřský jazyk (v tisku i veřejných projevech), znamenaly práce o litevštině manifestaci existence této národnosti a její nezlomné vůle dále se vyvíjet.

Autor publikace, o níž zde chceme referovat, Algirdas Sabaliauskas je vedoucím vědeckým pracovníkem v Ústavu litevského jazyka a literatury AV LitSSR ve Vilniusu. V l. 1979 a 1982 vydal dvojdílné dějiny domácí a zahraniční jazykovědné lituanistiky (srov. naše referáty v čas. SaS, 42, 1981, s. 167—170 a 43, 1982, s. 350—352), což mu také umožnilo předložit nyní veřejnosti faktologicky odlehčené dějiny oboru, které nazval s ohledem na předpokládaný okruh čtenářů přitažlivě v českém překladu Jak studovat litevský jazyk (Kaunas Šviesa 1984, 135 s.). V této práci se autor mohl soustředit na zachycení vývoje výzkumu jednotlivých složek litevské jazykovědy a poukazovat především na dosažené výsledky s ohledem na světový stav indoevropeistiky a na pěstování vědeckého poznání národního jazyka doma v Litvě (mj. také s ohledem na potřeby (vysoko)školské výuky). Příležitostně se také zmiňuje o pracích věnovaných studiu lotyštiny a staré pruštiny, pokud mají baltistické komparatistické aspekty.

Práce je rozdělena do třinácti kapitol, které se jmenují takto: 1. První zprávy a naivní teorie (obsahuje údaje o Litevcích od nejstarších dob až do zač. 19. stol.), 2. První mluvnice, první slovníky (uvádějí se zde práce M. Mažvydase, D. Kleinase, K. Sirvydase, příručka Universitas … aj.), 3. Vznik srovnávací historické jazykovědy (uvádí se jazykový komentář k litevsko-slovanské a litevsko-sanskrtské blízkosti v rámci ide. jazyků), 4. Zájem ruských vědců o litevský jazyk (uvádějí se práce P. [173]Prejse, A. Gilferdinga, F. Fortunatova, G. Uljanova, A. A. Šachmatova aj.), 5. Jazykové vztahy předků Baltů a Finů a Estonců (jazykové příbuznosti na základě prací V. Thomsena a J. Mikoly, vzájemné výpůjčky a shody ve slovní zásobě), 6. Ještě dvě gramatiky (pojednání o mluvnicích A. Schleichera a F. Kuršaitise), 7. Studium litevských nářečí (o pracích J. Jušky, A. Baranauskase a K. Jauniuse aj. a jejich klasifikacích litevských dialektů), 8. Odhalení dvou zákonů (akcentologické zákony F. de Saussura - F. Fortunatova a A. Leskiena), 9. Dva největší litevští lingvisté (dílo J. Jablonskise a K. Būgy), 10. Čtyři práce zahraničních lituanistů (R. Trautmanna, E. Fraenkela, Chr. S. Stanga a J. Otrębského), 11. Úspěchy sovětské jazykovědné lituanistiky (pojednání o současném stavu oboru v Ústavu litev. jazyka a literatury AV LitSSR a na litev. vysokých školách a jeho hlavní představitelé V. Mažiulis, Z. Zinkevičius, J. Palionis, V. Urbutis, A. Paulauskienė aj.), 12. Lituanistické práce z druhých sovětských republik (práce J. Endzelina, V. Toporova, V. Ivanova, O. Trubačova, B. Larina atd.) a 13. Druzí zahraniční vědci (uvádí se např. J. Safarewicz, Cz. Kudzinowski, J. Kuryłowicz, I. Duridanov, V. Falkenhahn, R. Eckert, K. O. Falk, V. Pizani, G. Michelini aj.).

Značnou část publikace zaujímají výklady o pracích o litevštině, jejichž autory jsou Nelitevci, o jejich mluvnicích, slovnících a monografiích, které v řadě případů sehrály významnou společenskou úlohu. V rámci těchto výkladů ovšem vypadá česká lituanistika velmi chudě a je třeba litovat, že autor nepřihlédl k některým našim dřívějším připomínkám, ani k tomu, co se uvádí ve slavnostním sborníku, který pod názvem Praha - Vilnius věnovala pražská Univerzita Karlova univerzitě ve Vilniusu u příležitosti výročí jejího 400letého trvání (Praha 1981, 125 s.). O L. Geitlerovi se v Sabaliauskasově práci dovídáme jen to, že to byl náš první lituanista, což ovšem není pravda, protože již před ním tento jazyk znali a odborně zpracovávali např. F. L. Čelakovský, P. J. Šafařík a další. Geitlera však považujeme za významného průkopníka české baltistiky předmladogramatického období, kterému se jako prvnímu zahraničnímu jazykovědci podařilo dostat se s povolením carských úřadů do ruské části Litvy a studovat zde archaická místní žemaitská (žmuďská) nářečí. Výsledky těchto terénních výzkumů uveřejnil tiskem. L. Geitler jako první přednášel na ještě nerozdělené pražské univerzitě v zimním semestru 1873/74 česky (!) mluvnici litevského jazyka. Jeho sbírku lit. dain a jejich český překlad se dosud nepodařilo najít (byla připravena do tisku). V Sabaliauskasově práci nevyšel lépe ani J. Zubatý, který se právem u nás považuje za skutečného tvůrce moderní české baltistiky a dlouholetého učitele této ide. disciplíny na naší Univerzitě Karlově (o litevštině často přednášel ve srovnání s lotyštinou a starou pruštinou). O jeho přípravě litevského etymologického slovníku jsme se podrobně zmínili při jiné příležitosti (srov. Práce z dějin slavistiky, 6, 1982, s. 43—49) a upozornili také na to, že J. Zubatý již jako student vykládal ve slavistické sekci řečnického spolku Slavie svým kolegům mluvnici litevského jazyka. O litevštinu v té době také jevil zájem tehdejší profesor slovanské jazykovědy na pražské univerzitě M. Hattala. Více místa se dostalo v Sabaliauskasově práci V. Machkovi pro jeho český etymologický slovník a jeho studia v Litvě, A. Erhartovi za uplatňování litevštiny v jeho srovnávacích ide. pracích a za skriptové vydání učebnice (mluvnice) litevštiny (1956, na baltské jazyky rozšířeno 1984) a P. Trostovi hlavně za jeho práce z oboru historické skladby baltských a slovanských jazyků. Jen jmenovitě se uvádějí někteří další čeští baltisté, z toho jeden (ze tří zmíněných) je již trvale usídlen mimo území ČSSR, a tedy do našeho vědeckého ani národního života nepatří.

Práce přináší zajímavé poznatky o současném rozvoji lituanistiky v SSSR a v některých dalších zemích (např. v Japonsku, USA, Západním Německu, Itálii apod.). Naši pozornost zaujmou práce jazykovědců z Moskvy, Leningradu a Kyjeva, které jsou zaměřeny na zkoumání nejstaršího osídlení baltských kmenů ve vých. Evropě a na pokusy nově interpretovat společné balto-slovanské jazykové jevy. Poukazuje se také na hypotetický výklad o postavení protoslovanského etnika v rámci protobaltského jako jeho periferního útvaru. Zahraniční čtenář nepochybně ocení soustavný přehled prací litevských lituanistů z Vilniusu a Kaunasu.

Kniha A. Sabaliauskase nepochybně najde [174]živý ohlas v litevské veřejnosti a přispěje k prohloubení znalostí o vývoji studia jejího mateřského jazyka doma i mimo území LitSSR.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 171-174

Previous Hana Ševčíková, Milena Turbová: Sovětská práce o nominalizaci v angličtině

Next Jaroslav Hubáček: III. plzeňská konference o slangu a argotu