Kniha o slovinském verši

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

V posledních letech byly intensivně studovány otázky literárních forem a básnického jazyka. Největší výsledky dalo dosud zkoumání problematiky veršové, a to stránky metrické. Nemíním hlásati samospasitelnost jedné metody, avšak ten fakt, že u veliké většiny metrických prací posledních let bylo užito metody fonologické, bije do očí. Byl tak se zdarem probrán verš staročeský i novočeský (Jakobson, Mukařovský) a polský (Wóycicki, Siedlecki a j.) a oba veršové systémy byly narýsovány tak ostře, že bylo lze přistoupiti i k srovnání verše staročeského a staropolského (Hrabák). Nyní bylo týchž metod užito i pro popis verše slovinského v práci A. V. ISAČENKA, Slovenski verz (Ljubljana 1939, str. 104).

Práce nevyčerpává slovinský verš v celé jeho šíři, podrobně probírá vlastně jen Prešernův jamb, vývoj jiných meter a vůbec vývoj verše po Prešernovi probírá jen zcela stručně. Proč tak postupuje, vykládá autor na str. 47: Prešeren jako klasik je prý sám normou a některé zvláštnosti veršové u každého jiného básníka by mohly být pokládány za odklon od normy. Studie by se tak stala neplodnou. S tímto názorem lze souhlasiti jen zčásti. Nelze sice upříti, že klasik působí na vývoj normy nebo naopak na její konservování a že je proto jeho studium zvláště plodné, na druhé straně si však musíme býti vědomi, že normu netvoří klasik sám. Norma je něco obecně závazného, nadindividuálního, něco, co tvoří kolektivum.

Ve středu autorova zájmu stojí rytmus a metrum. Protože se tam dotýká některých velmi důležitých otázek a jde o kapitoly závažné po stránce metodické i svými výsledky, povšimnu si některých věcí podrobněji.

Při výkladu veršového systému nějakého jazyka je možná dvojí cesta: buď vycházíme z rozboru verše a hledáme jazykový výklad prvků, tvořících rytmus, nebo stanovíme naopak silně fonologicky zatížené prvky daného jazyka a hledáme ex post, které z nich se uplatňují ve stavbě verše; druhý způsob přihlíží k jazyku systematicky a na verš se dívá jako na zvláštní jazykový útvar, který musí být zkoumán jako každý jiný jazykový jev. Isačenko volí první, populárnější způsob а k jazykovému výkladu přihlíží jen sporadicky. Práci to na škodu není, přispívá to jen k větší srozumitelnosti.

V duchu pražské školy nehodnotí autor isolované prvky, brání se atomismu, všude přihlíží k souvislosti a snaží se zachytit statistickou metodou rytmický profil verše. Diagramy, na kterých zachycuje přízvukové vlny jednotlivých veršových rozměrů, jsou velmi poučné, nemusilo být však tak obšírně dokazováno, že se rytmus nekryje vždy s metrem a že každá těžká doba nemusí býti podložena slovním přízvukem; zde snad stačilo poukázat prostě na některou z českých nebo polských prací[1] a slovinského materiálu použít jen jako dokladu na dnes již téměř obecně známou thesi o metrických konstantách a tendencích. Na druhé straně však měl být podrobněji sledován problém mezislovního předělu a jeho funkce v slovinském verši. Že je mezislovní předěl důležitým prvkem v slovinském verši, můžeme souditi a priori z toho, že slovin. přízvuk ve většině slov padá na předposlední slabiku slova; je tedy mnohem stálejší než na př. slovní přízvuk ruský. Jazykový rozbor verše tuto hypotesu potvrzuje. Autor uvádí na str. 57 příklady, jak různé rozložení mezislovních předělů odstiňuje rytmus slovinského jambu; podobně odstiňuje různé rozložení hranic slov (při témž přízvukovém schematu) verš ruský, ale ve verši slovinském má mezislovní předěl úlohu mnohem větší. Je to vidět už z toho, že rozložení slovních celků v slovinském verši nápadně připomíná frázování cesurového verše českého. Že má hranice slova značnou úlohu, je viděti i z pěkného postřehu autorova (str. 24), že lze někdy trochejské verše potlačením začátečních jednoslabičných slov změnit na jambické: kàk bledí mi môje líce — bledí mi môje líce.

Práci by bylo jistě prospělo, kdyby byly zkoumány otázky rozložení slovních přízvuků a mezislovních předělů v jedné kapitole (a ne odděleně) a byl vyšetřen jejich vzájemný vztah.

Údaje o počtu slovních přízvuků, připadajících na jednotlivé těžké doby verše, jsou velmi zajímavé pro srovnávací slovanskou metriku. Je opravdu škoda, že autor neprovedl aspoň stručné srovnání s přízvukovými vlnami jiných slovanských jazyků. Vezměme na př. pětistopý jamb Prešernových básní z let 1825—1833, rozložení slovních přízvuků je v něm toto (str. 40):

slabika: 2. 4. 6. 8. 10.

% přízv.: 90 82 81 73 100.

Maximum je na poslední těžké době, na druhé [160]těžké době od konce je minimum, na třetí těžkou dobu od konce připadá zase více slovních přízvuků. Druhé maximum máme na první těžké době, druhá těžká doba má pak méně přízvuků než první: verš má dva gravitační body, které působí dissimilačně, poslední a první těžkou dobu. Důležitější je poslední těžká doba, konec verše (připadá naň 100 % přízvuků) — tím slovinský verš připomíná ruský. Zároveň je však silně vyznačen začátek verše a (na rozdíl od verše ruského) stopovost, což jsou rysy společné s veršem českým. Stejný ráz přízvukové vlnovité křivky jsem nalezl v jazyku polském: je to asi společný rys verše jazyků, jejichž přízvuk je veskrze nebo aspoň většinou paroxytonický.

Cenné jsou Isačenkovy vývody, opřené vesměs o metrické rozbory, že Prešeren nenapodoboval slovinský verš folklorní, nýbrž verš německý. Shody s veršem Schillerovým jsou (diagram na str. 44) skutečně nápadné, ale přes to je nepokládám za dostatečný důkaz vlivu metriky německé. Musili bychom míti napřed rozbor celé veršové slovinské produkce, abychom mohli říci, co bylo obecně slovinským rysem a co bylo způsobeno jazykovými zvláštnostmi slovinskými. Taková otázka se musí řešiti se širšího srovnávacího hlediska, a to především slovanského, aby se mohlo říci, jde-li o jev čistě slovinský, obecně slovanský, o náhodnou koincidenci nebo o vliv cizí. Jasně je však dokázáno, že Prešern nenapodoboval verš lidový[2].

V dalších kapitolách probírá autor otázky rytmického slovníku (jak působí metrum na výběr slov), vývoj verše po Prešernovi, rým a eufonii. Zde se omezuje jen na stručné poznámky. I když jeho knížka nevyčerpala téma v celé šíři a nedělá vždy definitivní závěry, podává rozbor velmi pronikavý. Lze říci, že se autorovi jeho pokus zdařil. V problémech, které nadhodil, je mnoho cenného pro slovinskou literární vědu, v četných popisných údajích je její cena pro srovnávací slovanskou metriku.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 3, s. 159-160

Předchozí BHk (= Bohuslav Havránek): Staronový Erben

Následující Stanislav Lyer: Učebnice francouzštiny pro samouky